extra

<a href="http://www.coveritlive.com/mobile.php?option=com_mobile&task=viewaltcast&altcast_code=f020cf310b" _mce_href="http://www.coveritlive.com/mobile.php?option=com_mobile&amp;task=viewaltcast&amp;altcast_code=f020cf310b" >prvnikousek</a>

Posted via email from Media Skills

Untitled

2011-01-12T09:58:00.001+01:00

<a href="http://www.coveritlive.com/mobile.php/option=com_mobile/task=viewaltcast/altcast_code=0cc596e353" _mce_href="http://www.coveritlive.com/mobile.php/option=com_mobile/task=viewaltcast/altcast_code=0cc596e353" >Testik</a>

Posted via email from Media Skills

Na co koukáme v novinách? Na co koukáme, když potkáme atraktivní ženu? A na co koukáme, když vidíme auto?

2011-01-10T11:08:00.001+01:00

via autoblog.com

Posted via email from Media Skills

Co se stalo s novinami?

2011-01-09T21:46:00.001+01:00

Noviny 2011 on Prezi

Posted via email from Media Skills

Integrace newsroomu - Daily Telegraph (2006)

2011-01-09T21:20:00.001+01:00

via youtube.com

Posted via email from Media Skills

O novém newsroomu Guardianu

2011-01-09T21:11:00.001+01:00

via pressgazette.co.uk

Posted via email from Media Skills

Alan Rusbridger: Chvála Twitteru

2011-01-09T20:50:00.001+01:00

Posted via email from Media Skills

Rusbridger o Twitteru - ABC TV

2011-01-09T20:43:00.001+01:00

via abc.net.au

Posted via email from Media Skills

Oslava, které se (doufejme!) přítel Zdeněk nezúčastní

2010-05-29T15:15:00.001+02:00

Zprávy z Facebooku: Zdeněk Škromach necelé dvě hodiny před koncem voleb slíbil svou účast na virtuální události s názvem "Oslava volebního vítězství ČSSD". Přítel Jaroslav Foldyna vzápětí reagoval: "...příteli Zdeňku, až tak?" Objevily se i námitky, že ČSSD sice vyhraje, ale nebude mít většinu, a to ani s komunisty. Na to Zdeněk Škromach reagoval (stále před koncem voleb): "Jiří vítěz sestavuje vládu. Věřím, že všichni ti poražení lídři čestně rezignují a bude s kým jednat." Jenže pak byly ohlášeny tzv. exit polls. Musí to být opravdu šok, protože zdi i těch největších facebookových závisláků oněměly.

Posted via web from Každý má něco extra ...

Budou oslavy? Socialisté se na Facebooku nemůžou shodnout

2010-05-29T10:07:00.001+02:00

Zprávy z Facebooku. Zdeněk Škromach zahájil druhý volební den stylově, statusem: "Po propršené noci sluníčkové ráno. Kafíčko a pomalu příprava na cestu do Prahy. Hezký den." Berme jako hezký dárek ostatním, že se mu podařilo napsat celý status bez gramatické chyby. "A přípravy na oslavy, že?!", ptá se ho přítelkyně Markéta. "Oslavy moc velký nebudou," oponuje David. Václav se zase domnívá, že velký úspěch budou mít Věci veřejné. Na to reaguje sám Škromach: "Václave, jsem optimista a věřím, že VV zůstanou mimoparlamentní i po volbách." Zvesela začal i extravagantní soacialista ze severu Jaroslav Foldyna, a to statusem: "Dobrééé rááánooo! Dobroooo jutrooo!" Distinguovaný europoslanec Jiří Havel dnes na Facebook zatím nic nového nepřispal, a tak zde zůstává jeho status z prvního volebního dne: "Tiskový mluvčí ODS odmítl odpovědět na otázku deníku Referendum. Otázka zněla: ´Je pravdou, že Ivan Langer připravil pro Petra Nečase podrobnou mapu hýždí Jiřího Paroubka? Aby se, až půjde Nečas žebrat o velkou koalici, dobře orientoval v terénu?´ Sociální demokraté klikali na "To se mi líbí" jako o život. No ... uvidíme.

Posted via web from Každý má něco extra ...

Mentální problém

2010-05-29T10:06:00.001+02:00

Nedivím se, že Mirek Topolánek má "mentální problém volit v Praze" a že si vyřídil voličský průkaz, aby mohl odvolit v Brně. Podobný problém má mnoho lidí včetně mě. Pražská ODS je dnes nejsilnější součástí antikampaně proti této straně. Opět o tom něco vím, volil jsem ji skoro dvacet let. Pavel Bém doporučil Topolánkovi péči psychiatra, stejnou radu tedy asi má i pro mnohé ostatní. Z toho plyne jediné: bude potřeba opravdu hodně psychiatrů. Pokud je to způsob, jak Pavla Béma vrátit z politiky k jeho původní profesi, pak mentální problémy nejsou žádnou ostudou. Děkujeme, že nás vyléčíte.

Posted via web from Každý má něco extra ...

Volby, sex a noblesa

2010-05-28T20:37:00.002+02:00

Je pro vás hlas ve volbách intimní záležitostí, jejíž probírání na veřejnosti berete jako cosi nevhodného nebo až nevkusného? Anebo vám o tom naopak nedělá problém mluvit, se svými blízkými či kamarády, nebo dokonce veřejně? Řekl bych, že každý to má jinak.

Patřím spíš k té druhé skupině. Nevadí mi říct nebo napsat, koho jsem volil. Píšu články a vyjadřuju se k různým veřejným věcem, takže bych řekl, že je to i tak zřejmé. Ale rozumím rovněž argumentu (a respektuju ho), že je rozdíl mezi politickými názory a samotným aktem volby. Že je to podobné jako v privátním životě, kdy také každý ví, s kým se stýkáme nebo s kým žijeme, ale ještě to neznamená, že budeme všem na potkání vyprávět, jak spolu spíme.

Čímž nechci tvrdit (ani naznačovat), že by ten slavnostní moment volby měl či mohl být snad podobný pohlavnímu aktu. Byť podobnosti bychom jistě našli. Obojí může projevem jak pravé lásky, tak i trucovitého vzdoru. Může to být výsledek racionální úvahy i impulzivního rozhodnutí. A obojího můžeme v budoucnu hluboce listovat.

Vede si debata, zda by své voličcské rozhodnutí či doporučení měli zveřejňovat novináři či celé noviny. V anglosaských zemích to například deníky celkem běžně dělají, v Německu je to naopak považováno za nevhodné. V Česku vězíme někde mezi. K volbám se v celostátních denících vyjadřují šéfredaktoři, obvykle v komentářích začínajících na první straně listu. Letos asi nejjasněji hovořily Hospodářské noviny. Jak šéfredaktor Petr Šimůnek, tak (uvnitř novin) i vydavatel Zdeněk Bakala doporučili celkem zřetelně čtenářům volit pravicové strany, lépe řečeno nevolit ČSSD a KSČM.

Zajímavý experiment letos zkusil Blesk, který už ve čtvrtek zveřejnil voličské preference všech svých redaktorů. Ne že by to bylo zas tak důležité, bulvár má v české politice asi mnohem menší význam než třeba londýnský Sun (o něm a o jeho vlastníku Rupertu Murdochovi se říká, že mají sílu volby rozhodovat). Ale i tak je mi to sympatické. V zahraničí dělá něco podobného před prezidentskými volbami například vlivný online magazín Slate (vlastněný vydavatelstvím Washington Post).

Mně osobně to nedělalo problém, ani když jsem byl komentátorem Lidových novin. Napíšu to klidně i letos, bude-li to někoho zajímat - tedy až se konečně rozhodnu, jestli konzervativně zůstanu u volby ODS, anebo potrestám tuhle stranu truchlasem pro TOP 09. Ale například kolega komentátor Bohumil Pečinka jednou říkal, že o tom, koho volí, nemluví ani se svou ženou.

Mimochodem, v tom si je podobný s Václavem Klausem. Ten řekl novinářům cosi podobného poté, co v pátek odvolil. Samozřejmě, že média zajímá, komu prezident dal svůj hlas - jestli některé z euroskeptických stran, které se k němu tak vehementně hlásí, nebo třeba znovunalezenému příteli Miloši Zemanovi, anebo se po Topolánkově odchodu vrátil k podpoře ODS. Asi se to nikdy nedozvíme. A kdy, tak až z pamětí, které možná někdy napíše.

Otevřenější byl Jan Fischer, který coby oblíbený úřednický premiér politiku již pomalu opouští. Prohlásil, že se rozhodoval podle noblesy. To může znamenat cokoliv, ale nelze si nevšimnout, že jde o slovo, jehož slovní základ je odvozen z latinského "nobilis", stejně jako anglické slovo "nobleman". A to znamená šlechtic či aristokrat. Pokud víme, z tohoto ranku kandiduje v těchto volbách pouze jeden člověk.

Fischer mohl říct jeho jméno rovnou, ale udělal to noblesně.

Posted via web from Každý má něco extra ...

Momentík, právě jsem dostala vzkaz z režie

2010-05-28T10:46:00.002+02:00

Posted via web from Každý má něco extra ...

Svrhněme diktaturu reprezentativního vzorku

2010-05-27T23:25:00.001+02:00

Máte blog nebo profil na sociální sítí Facebook? Tak ať vás ani nenapadne tam psát, jak budou ve volbách v pátek a sobotu volit vaši známí nebo příbuzní. Mohli byste se totiž snadno dostat do konfliktu se zákonem o volbách. Podle něj nesmějí být tři dny před volbami zveřejňovány výsledky předvolebních průzkumů. Že informace o politických chutích vaší rodiny není průzkumem? To byste se divili. Za porušení zákona hrozí pokuta 30 tisíc korun, v případě firem až půl milionu.

Je to pitomost, samozřejmě. Volební průzkum není žádnou zbraní, kterou by zákon mohl jasně definovat a zakázat. Navíc není jasné, proč by se nemělo o náladách mezi voliči psát právě tři dny před volbami. Proč ne hodinu před začátkem? Nebo měsíc? Celé týdny předtím -anebo vlastně celé volební období - jsme bombardováni hausnumery o údajné politické podpoře svých spoluobčanů. A najednou to tři dny před volbami vadí?

Volební průzkumy škodí demokracii. To je zjevné a k stejnému závěru jsme mohli dojít už v několika předešlých volbách. V českém volebním systému mají ta čísla příliš velký vliv. Pětiprocentní hranice požadovaná pro vstup do parlamentu stresuje voliče tím, že by jejich hlas pro některou z menších stran mohl propadnout. Tady nastupuje logika, tedy úvaha typu: Jestliže můj hlas propadne, znamená to, že nejenže nepomůžu svým oblíbeným politikům, ale část svého hlasu odevzdám i těm stranám, které nesnáším.

Dobře to známe. Strany překonávající ve výzkumech pětiprocentní hranici jsou jako magnet na voliče. Posilují mnohem víc, než by odpovídalo atraktivitě jejich programu. Strhávají totiž i voliče těch stran, které by se podle průzkumů do parlamentu nedostaly. Lidé si v téhle situaci říkají: budu radši volit tu stranu, která se mi sice až tak nelíbí, ale zato získá celý můj hlas. A ty strany, které nemůžu vystát, utřou leda nos.

Viděli jsme to dobře na příkladu zelených před posledními volbami do sněmovny. Stačil jeden průzkum, který straně přiznal více než pět procent, a zelení se definitivně „vyhoupli“ mezi volitelné strany. Teď je stejný efekt dusí: průzkumy jim přiznávají kolem dvou tří procent, a tak se mnoho voličů raději dobrovolně rozhoduje pro někoho jiného.

Je to úpadek lidského rozumu: místo abychom naslouchali hlasu těch, které obdivujeme a kterých si vážíme za jejich moudrost (může to být Václav Havel, Milan Knížák nebo třeba Jiří Krampol, proti gustu žádný dišputát), tak se raději řídíme podle toho, jak by hlasovaly masy. Místo abychom se upínali k ideálu (moudrý člověk), tak se dobrovolně snižujeme k průměru. A tím fakticky činíme průměr ještě „průměrnějším“, než by odpovídalo skutečným náladám v zemi.

Žádný volební systém není spravedlivý. Viděli jsme teď v Británii, že i většinový systém může „vyprodukovat“ slabou vládu a že rozdělení křesel v parlamentu může být úplně jiné než rozložení politických preferencí ve společnosti. S tím těžko někdo něco udělá. Ale neměli bychom se poddávat stupiditě systému, ve kterém o vítězných idejích rozhodují agentury pro průzkum veřejného mínění.

Chytré noviny či obecně chytrá média by měla výsledky volebních průzkumů ignorovat. Anebo je prezentovat v takových souvislostech a s takovým nadhledem, aby bylo jasné, že to není nějaký návod, jak volit. Zdá se nepochopitelné, proč kult preferencí stále tak vládne. Mnohé z takzvaně renomovaných agentur přitom už úspěšně spáchaly politickou sebevraždu tím, že pracují na zakázku nikoliv médií, nýbrž politických stran.

Jak je možné, že média jejich výsledky zveřejňují? Zákon diktující médiím, co můžou nebo mají psát, je hloupý. Ale zrovna tak hloupá jsou média, která tón svého zpravodajství korigují podle jakéhosi hlasu lidu. Toto je ta nejlepší rada voličům: Dejme svůj hlas té straně, kterou považujeme za nejlepší. Volme rozumem a srdcem.

Svrhněme diktaturu reprezentativního vzorku.

(Psáno pro lidové noviny).

Bloger-túra se blíží k závěru. Na německém ministerstvu zahraničí právě vylétá ptáček

2010-05-21T12:39:00.002+02:00

Posted via web from Bloger v Berlíně

Twitter v Číně? Málo znaků. Ale hodně svobody

2010-05-21T12:34:00.002+02:00

Každé dvě nebo tři minuty sáhne pro mobilní telefon do saka. Na svém Blackberry píše krátké texty na Twitter. Ne tak krátké jako většina obyvatel západního světa. Limit 140 znaků platí na této mikroblogovací službě i pro uživatele z Číny, ale nezapomeňme - jsou to čínské znaky. Takže je možné napsat text, který by byl v angličtině nebo češtině dlouhý zhruba 400 znaků. "To není fér," říkám. "Je vás miliarda a ještě můžete psát dlouhé texty na Twitter." Usměje se. Je mu pětatřicet, ale vypadá klukovsky. "Ale zase nemáme demokracii. Takže jsme si kvit," říká dobrou angličtinou. Jmenuje se Zao Jing, ale používá pseudonym Michael Anti. Tak se proslavil jako jeden z nejprominentnějších čínských blogerů.

Svých patnáct minut slávy prožil v prosinci 2005, kdy Microsoft smazal jeho čínský blog. Vedl si ho totiž v sítí MSN, patřící právě Microsoftu. Společnost tak možná až příliš ochotně vyšla vstříc čínské komunistické vládě, které se nelíbilo, že Michael na blog napsal o protestech v jednom čínských deníků. "Jen jsem je zmínil. Ani jsem nenapsal, že je podporuju," říká. Ale o blog stejně přišel, ze dne na den a bez nejmenšího varování. Na Microsoft se snesla kritika, že upřednostňuje své obchodní zájmy před svobodou slova. A Michael se stal přes noc celebritou. S pětiletým odstupem se ho ptám, jestli se mu později někdo z Microsoftu omluvil nebo se mu své jednání aspoň pokusili vysvětlit. Kroutí hlavou. "Nikdy se mi pak už neozvali. Vlastně ani předtím. Prostě blog smazali a bylo to."

Čínský režim je jiný než totalita, v které jsme před rokem 1989 žili my. V něčem tvrdší, v něčem zase méně důsledný. "Když se nezajímáte o politiku, můžete žít v Číně celkem dobrý život. I média jsou relativně svobodná, určitě víc než v minulosti. Ale opět nesmíte psát o politice," říká Michael. Může cestovat, a často také cestuje. My si například povídáme v Berlíně. Oba jsme tu na pozvání neměckého ministerstva zahraničí, které vůbec poprvé uspořádalo návštěvu a setkání blogerů.

Obvykle se tyto programy pořádají pro novináře nebo třeba aktivisty za lidská práva. Teď německá vláda poprvé zaplatila výlet lidem, kteří žijí v šedé zóně mimo tradiční žurnalismus, ale minimálně někteří z nich mají ve svých zemích často větší vliv než profesionální novináři.

Platí to i o Číně. Takzvaná sociální média, tedy blogy, Facebook nebo třeba již zmíněný Twitter, představují pro vzdělané Číňany prý úplně první svobodný prostor. Aspoň to tvrdí Michael Anti. "Blogeři mají opravdovou svobodu. Mnozí jsou přitom novináři, kteří pracují v oficiálních médiích. Žijí dva životy. Přes den píšou to, co chce vláda, a v noci se na blozích promění ve svobodné občany," říká. Vlastně nepoužívá slovo "občani", nýbrž "netizens", což je nové slovo vzniklé spojením slov "citizen" a "net". Tedy "občan" a "Internet". Česky možná "netobčan".

Pro oficiální noviny píše i Michael. Původně vystudoval v Pekingu techniku, ale od roku 2000 pracuje jako novinář. Když vláda zavřela noviny, kde byl zaměstnaný, začal psát blog. Zároveň působil jako čínský spolupracovník nejdřív pro Washington Post, poté čtyři roky pro New York Times. Získal několik světových novinářských cen i stipendií, například rok studoval na Harvardu. Působí ale například i v porotě blogerských cen BOB´s, které organizuje německá stanice Deutsche Welle (placená vládou zejména pro vysílání v zahraničí).

Nejvíc ze všeho Michaela Antiho dnes fascinuje Twitter. Považuje ho za médium budoucnosti. Jeho texty čte v tuto chvíli 28 tisíc lidí. V miliardové Číně to vypadá jako maličkost, ale tuto službu dnes odhadem používá zatím jen 200 tisíc lidí. Možná proto vláda Twitter zatím spíše ignoruje. Ale další důvod je ten, že krátké texty poletující po Internetu je téměř nemožné kontrolovat a cenzurovat. Snad jen "vypnout" pro čínské uživatele celý Twitter, lépe řečeno jeho webovou stránku, což se v minulosti několikrát stalo. "Ale to nevadí, protože lidé dnes používají Twittter hlavně prostřednictvím aplikací na mobilech. Takže ho vlastně efektivně vypnout nejde," říká Michael.

Zamyslí se. "Vlastně je to poprvé za mnoho tisíc let, kdy mají Číňané k dispozici stoprocentně svobodné médium. Je to pro nás něco úplně nového. A myslím, že to není špatná zkušenost." Pak sáhne do kapsy a začne zase něco ťukat do mobilu. Asi něco nového na Twitter.

Posted via web from Bloger v Berlíně

O čem se bloguje v Německu ... aneb jedna střela do vlastních řad

2010-05-19T15:05:00.001+02:00

Click here to download:

hesselmann-blogy.wmv (2075 KB)

Markus Hesselmann, šéf online v deníku Tagesspiegel: "V USA a v Británii jsou skvělé politické blogy. V Německu máme blogy, na kterých mediální experti blogují o jiných mediálních expertech. To asi pro veřejnost není moc zajímavé."

Posted via web from Bloger v Berlíně

"Blogy jsou osina v zadku"

2010-05-19T15:00:00.001+02:00

Setkání s Markusem Hesselmannem, šéfem online v deníku Tagesspiegel

Základní info:

- deník politicky liberálně-středový, založený v září 1945, motto "rerum cognoscere causas" neboli "znát příčinu věcí"

- má náklad kolem 140 tisíc výtisků, plus mínus stabilizovaný, v poslední době lehce klesá

- vydavatelská skupina Holtzbrinck, další tituly DENÍK Handelsblatt, týdeníkY Die Zeit a Wirtschaftswoche

- web má cca 12 miliónů návštěv za měsíc, Tageszeitung.de je považována za jeden z nejlepších webových portálů německých novin

- redakce sídlí nedaleko Postdamer Platz

- více info např. na Wikipedii

- Hesselmann je v této funkci asi rok, předtím šéfoval různým rubrikám, kancelářím atd., byl korespondent v Londýně, v novinách je cca 15 let

- před Hasselmannem byla šéfkou oddělení Mercedes Bunz (o té všichni říkají, že byla skvělá, nejlepší v Německu), dnes pracuje v Guardianu

Mé poznámky z rozhovoru:

- Hasselmann má oddělení asi o deseti lidech, zároveň je však i vysoko v hierarchii v redakci deníku (aby měl vliv i na redaktory, reportéry atd.)

- online není ziskové, ale to prý v žádných německých novinách není (nebo téměř žádných)

- 95 procent je obsah, který vzniká pro tisk, pouhých cca 5 procent je originální obsah pro ciontent

- Hesselmann ví pouze počet návštěv a shlédnutých stránek, ne počet čtneářů, ten ho prý nezajímá (?)

- pyšni jsou na svou komunitu registrovaných čtenářů, opět nevíé jejich počet (?), ale denně prý generují cca 1000 komentářů

- všechny komentáře se editují, žádný není publikovaný rovnou

- redakce se snaží pracovat i s Facebookem, Twitterem atd., ale "moc nám to nejde, mám-li být upřímný"

Citáty a videa:

O papírových novinách a online

Click here to download:

hesselmann-print.wmv (5403 KB)

"Nevím, jak dlouho budeme vydávat tištěné noviny. Nikdo to neví. V Americe to vypadá, že už to dlouho nebude. U nás v Německu to možná bude déle. Možná některé tituly vydrží déle než jiné. Kavlitní intelektuální noviny, které mají cílovou skupinu mezi ldimi s vyššími příjmy. Naštěstí my takovou máme. Takové noviny možná přežijí trochu déle. Ale nakonec bude všechno digitální."

Zajímavý trend: u aplikací pro iPad se ukazuje, že je to v určitém smyslu návrat k tisku, tedy ne v tom, že by to byly novina na papíře, ale spíše ve čtenářském zážitku, v tom, jak jsou informace prezentovány. Tam je vidět určitý odklon od tradičního webu k původnímu pojetí v tisku

O blozích a osině v zadku

Click here to download:

hesselmann-osina.wmv (5474 KB)

"Dobrou rolí blogerů atd. je ... být osinou v zadku klasických médií. Protože ti lidé existují, tak se kvalita žurnalistiky může zlepšovat. V Německu máme něco, co se jmenuje Bildblog, To je blog, který sleduje jen to, co píše Bild, a když může, tak opravuje jejich chyby. Takže Bild se tím musí zabývat. Podobný blog je i o Spiegelu. O Tagesspiegelu zatím ne."

O kamerkách pro píšící novináře

Click here to download:

hesselmann-flip.wmv (8005 KB)

"Máme teď svého reportéra v Cannes na filmovém festivalu. On je velmi tradiční novinář, uznávaný kritik. A i on si teď s sebou vzal malou kamerku Flip. Má teď nějaké technické problémy (smích), neposlal ještě žádné video, ale to nepovažuju za důležité. Mezi lidmi v redakci je překvapivě velká ochota tyhle věci zkoušet. I když ono to vlastně zas tak překvpivé není. Novinařina je přece tvůrčí byznys."

... a jak to vypadá v online oddělení v 10 dopoledne

Click here to download:
hesselmann-redakce.wmv (3888 KB)

Posted via web from Bloger v Berlíně

"Chci vědět, že to, co čtu do kamery, je fakt pravda!"

2010-05-18T19:06:00.001+02:00

Click here to download:

moderator-v-dw.wmv (15083 KB)

Malý kousek zajímavé debaty v maskérně německé televizní stanice Deutsche Welle (takový skromnější německý Hlas Ameriky). Americký moderátor obhajuje tradiční koncept žurnalistiky, ve kterém platí, že mediální obsah je několikrát kontrolován a že musí spplňovat určité standardy. Proti němu skupina blogerů, kteří vášnivě bojují za své právo "být média".

Posted via web from Bloger v Berlíně

Setkání na vysoké úrovni

2010-05-18T13:24:00.001+02:00

Přivítání významného činitele německého ministerstva zahraničí: "Je ohromně vzrušující se s vámi setkat. Musím říct, že se s blogery příliš často nesetkávám. Dokonce jsem se včera večer podíval na blog kolegy Rasmussena, abych zjistil, o čem to blogování je!"

Pravděpodobný překlad: "Vy jste blogeři? Vážně bych rád věděl, kdo mi tyhle schůzky domlouvá. Co vy jste vlastně zač? Jo a taky by mě zajímalo, jestli dneska bude v kantýně eintopf, nebo gulášovka."

Posted via web from Bloger v Berlíně

Kulturní výměny (a tedy hovory před půlnocí)

2010-05-17T22:54:00.001+02:00

Bloger z Ghany: "Říkal jsi, že učíš italskou literaturu?"

Bloger z Chorvatska: "Ano! Na univerzitě v Záhřebu."

"A proč?"

"Proč? Co je to za otázku?"

"Proč zrovna italskou literaturu?

"Protože ji mám rád. Zabývám se italskou literaturou celý život."

"Ale Italové nemají Shakespeara, ne?"

"Prosím?"

"Je ta literatura dobrá, když nemají Shakespeara?"

"Samozřejmě, že je dobrá. Italové mají ... třeba Dante Alighieriho."

"Ten Dante je lepší než Shakespeare?"

"Panebože. To se nedá takhle říct."

"Hm. To jsem si myslel."

(později)

Blogerka z Ázerbajdžánu: "Co je tohle?"

"To je chřest. Asparagus."

"Co je to?"

"Ty nevíš, co je chřest?"

"Nikdy jsem to neviděla."

"To jsou ... vařené penisy malých velryb."

"Panebože. To jich je tolik? Museli zabít spousty velryb."

"Průměrný velrybí samec má zhruba sto penisů."

"Aha. Tak to ano."

"He, he."

"Ty si asi myslíš, že jsem úplně blbá, nebo co?!"

(ještě později)

Bloger z Chorvatska: "Jedna věc mi nejde do hlavy."

Bloger z Číny: "Ano?"

"Jak to, že nás Chorvatů je tak málo a vás Číňanů tolik."

(Smích). "Asi málo ... málo se rozmnožujete."

(Uraženě). "Rozmnožujeme se dost."

Ticho.

"Teda většinou."

"Co to je většinou?"

"To se těžko kvantifikuje."

"Vidíš? Právě o tom mluvím."

Posted via web from Bloger v Berlíně

Portréty blogerů: Muž s třemi domy v zahradě

2010-05-17T20:42:00.002+02:00

Devětačtyřicetiletý Aliju Tilde kreslí v berlínské vinotéce cosi vášnivě na kus papíru. Jeden z nejznámějších blogerů v Nigérii však nevysvětluje nic, co by se týkalo webu či publikování. A nemá to nic společného ani s jeho rančem, který v Nigerii vlastní a kde chová asi 200 krav. Čáry načmárané na papíře mají vysvětlit logistiku něčeho mnohem subtilnějšího a ... přiznejme si ... pro většinu Evropanů asi zajímavějšího. Totiž jeho polygamního manželství.

Má třináct dětí a tři manželky. "Vlastně teď dvě. Jedna odešla. Ale já doufám, že se vrátí," říká s bolestným výrazem ve tváři. "Tak to jsem nerad, že se na to ptám," začnu se omlouvat, ale Aliju mě hned přeruší. "Vůbec se neomlouvej. Přátelé se můžou ptát na všechno. I na manželky." A vzápětí mě hned pozve do Nigérie na návštěvu. "Přijedu pro tebe na letiště a odvezu tě na svůj ranč. Abys to viděl na vlastní oči." Pro mě coby člověka, který je z Nigérie zvyklý spíše dostávat podvodné emaily než velkorysé nabídky, je to samozřejmě milé.

Ale zpátky do berlínské vinotéky. Asi abych na místě nebyl moc překvapený, začne Aliju kreslit zmíněné schéma. Velký čtverec jako obrys zahrady, a ve třech ze čtyř rohů menší čtverec. To jsou domy. Aliju je označí číslicem 1 až 3. "Tam bydlí moje manželky," říká, a vysvětlí, že dům číslo 3 je teď prozatímně prázdný. Ale pro snadnost pochopení mně prý popíše, jak to chodí při ´plném stavu´.

V každém z domů prý stráví dva dny. Přenáší si základní osobní věci a nějaké oblečení, ale jinak má v každém domě všechno, co potřebuje. "Dva dni v domě číslo jedna, dva dni v domě číslo dvě" ... přerušuju ho, že tomu rozumím. Ale že by mě spíše zajímalo, co tomu říkají manželky. "Co by říkaly? Když přicházím, jsou šťastné, že mě vidí. A když odcházím, jsou smutné." Tři krát dvě je šest, takže to znamená, že sedmý den v týdnu má volný? Podívá se na mě překvapeně. "Ani den volný. Jako na kolotoči. Ale když je muž silný, tak to zvládne," říká pyšně.

Ptám se, proč je s každou ženou právě dva dny. Proč nestřídá domy každou noc, případně nezůstane v každém déle. Aliju pokrčí rameny. "To záleží na muži. Například můj otec byl s každou ze svých manželek čtyři dny. Já se rozhodl pro dva," říká. Děti si prý společně hrají, ale vycházejí spolu i manželky. "V tom se Afrika liší od Blízkého Východu. Tam je také mnohomanželství povolené, ale není tak hluboko zakódované v jejich tradici. Manželky se tam navzájem často hádají a dělají scény. To u nás není. Moje manželky jsou šťastné."

Mohl bych se teď samozřejmě zeptat, proč tedy jedna z nich odešla, ale tak nějak po africku nechci dráždit geparda bosou nohou. A tak se zeptám, jestli si pamatuje u svých manželek a dětí křestní jména. Okamžitě je začne vyjmenovávat. Pokračuji tedy dotazem, zda zná i data narození. To ho rozesměje. "Tak to ne, nemám v hlavě diář. To se i někdy stane, že ráno potkám dítě a ono říká: ´Tati, mám narozeniny.´ Takže se seberu a jedu do města pro dort."

Jako muslim by mohl mít čtyři ženy, takže se ptám, zda-li by i čtvrtému rohu zahrady neslušel nějaký domek. Samozřejmě s další ženou. Ale zase je to otázka, kterou jako bych ho ranil. "Samozřejmě, že bych chtěl čtvrtou ženu. Kdo by nechtěl? Ale to je moc drahé. Navíc jsem se už ve čtyřiceti rozhodl, že nebudu mít další dítě. Když má člověk dítě, tak jako kdyby podepsioval kontrakt, že se o něj bude dvacat let starat. Aby mělo co jíst, kam chodit do školy a tak. A já chci být v šedesáti už bez starostí," říká Aliju.

Tím se dostáváme k tomu, že i v Nigérii je mnohoženství stále méně populární. Stojí totiž spoustu peněz. Když byla Nigérie méně rozvinutá, představovaly děti hlavně levnou pracovní sílu. Dnes ale znamenají náklady: za lékaře, za školy, za mobilní telefony. Jen si to představte, kupovat telefony po desítkách! "Moje ženy si každá vedou své účty samostatně, ale jednou za měsíc mi je dají a já je musím zaplatit. To je dost peněz!"

Řeč o penězích upoutá pozornost čínského blogera Michaela Anti, který sedí vedle nás. A když zjistí, že se ve skutečnosti bavíme o manželkách, tak se rozzáří ještě víc. Sám je ženatý - samozřejmě s jednou ženou a jedním dítětem. "Tři ženy, to je moc. Ale dvě ... hm ...," zasní se, "dvě by se mi líbily." Dávám mu tedy zákeřnou otázku: "Kdyby sis mohl vybrat, co bys chtěl víc? Aby v Číně skončil komunistický režim, anebo se zavedlo mnohoženství?"

Zamyslí se. To je zapeklitě těžká otázka. A pak odpoví šalamounsky. "Jsem pro demikracii a systém více stran. V politice i manželství," odpovídá. Obávám se, žýe se ani jednoho hned tak nedočká. Ale to už je jiná než nigerisjká historie.

Posted via web from Bloger v Berlíně

Blogeři v archivu Stazi. "Tak to byla výjezdní doložka? A můžeme si ji vyfotit?"

2010-05-17T17:57:00.001+02:00

Posted via web from Bloger v Berlíně

"Máme zprávy jako první. Tedy hned po Twitteru."

2010-05-17T17:50:00.001+02:00

Návštěva německé tiskové agnetury dpa, informace od výkonného ředitele Christopha Dernbacha, téma "tisková agentura v éře sociálních médií"

moje poznámky:

- základní info: německá agentura, založená 1949, vlastněná novinovými vydavateli a vysílateli

- jedna z největších agentur (ze cca 140 na světě), jedna z mála nezávislých (bez podílu nebo vlivu státu), poskytují zprávy jen mediálním firmám, nemají žádný "koncový" produkt (nechtějí konkurovat svým zákazníkům)

- obrat 120 miliónů euro, 170 zahraničních korespondentů

- každý den 800 - 900 "kusů" zpravodajství

- od července 2010 bude velký newsroom v Berlíně (různé druhy médií byly dosud odděleně), stěhují se tam redakce z Hamburku a Frankfurtu

- produkují nejen zprávy, ale infografiky, newsfeedy pro smartphony, obsah pro e-čtečky (Kindle, iPad)

- agentury čelí prohlášením: "lidé na Twitteru jsou rychlejší"

- když se něco stane (zemětřesení, válka, nehoda), vždycky jsou dnes první zprávy na Twitteru

- Dernbach není moc originální, když má demonstrovat klady i ú)skalí sociálních médií

- ukazuje fotku letadla po nouzovém přistání v řece Hudson (vyfocenou náhodným svědkem a publikovanou na Twitteru)

- ... a ukazuje taky fotku Steva Jobse (falešné zprávy o zdravotních potížích)

- takže jak dpa používá sociální média?

- jako zdroj informací

- monitoring, hledání informací, získávání fotek, zpětná vazba

- příklad: před nedávnem na trati do města Sylt havaroval vlak a kamión, uzavřela se trať, do daného místa není jiný přístup - agentura se přes Twitter obrátila na lidi, zda někdo nemůže podat svědectví, ozval se novinář na volné noze a spolupráce proběhla

- dpa má čtyři kanály na Twitteru

- dívají se na Twitteru jako na marketingový nástroj ("chceme ukázat, že jsme rychlí, přesní a že využíváme moderní technologie")

- "dpa open notebook" - na konci vydávaných zpráv jsou dnes odkazy na další informace, které shromáždili reportéři

- je tam také email reportéra a redaktora (kdyby to zákazníci chtěli diskutovat)

- mají portál dpa.news, ale zaheslovaný a pouze pro zákazníky

- zákazníci mohou zprávy komentovat (zpětná vazba)

- dpa nemá speciální pravidla, jak používat sociální média jako zdroj informací (stejná pravidla jako při získávání ibformací jinde - každou informaci ověřujeme, oddělujeme soukromé a veřejné zdroje)

- právě píší pravidla pro zaměstnance, kteří sami používají Twitter, Facebook atd (jako má již AP), základní pravidlo je "neproláknout zprávy, než je agentura oficiálně vydá a doručí zákazníkům"

- problémem je "kradení" obsahu, ale dpa není ve vztahu např. k blogerům tak agresivní jako AP

- používají malou kalifornskou firmu, která prohledává web a zjišťuje, kdo používá jejich materiál

- provozovatele webů pak kontaktujeme s tím, aby materiál buď stáhli, anebo zaplatili, proti blogerům nijak tvrdě nepostupují

- občanský žurnalismus: akceptujeme jako fakt, že velké zpravodajské události (nehody, katastrofy atd.) mají očité svědky a že ti jsou vybaverni potřebnou technikou (mobily, fotoaparáty), proto vyzýváme na webu lidi, aby nám takový materiál případně poskytli

- ale! musí být opatrní, několikrát se je lidé snažili podvést (jeden člověk chtěl propagovat film, vymyslel nehodu v Americe, falešné facebookové stránky, falešné telefonní linky, pronajatý byt v Berlíně)

- i v dpa se klasičtí píšící novináři stávají "multimediální", například teď agentura koupila 300 malých videokamer (Sanyo Xacti HD)

- když ji novináři nechce, tak ho prý nenutí ... "ale on časem uvidí, že kolegové s kamerami mají větší zábavu"

Posted via web from Bloger v Berlíně

Z procházky po mediálním Berlíně: Dva muži na sloupu

2010-05-16T17:47:00.001+02:00

Byli symboly jednoho velkého sporu. Axel Springer nesnášel studentské hnutí v Německu koncem šedesátých let. Rudi Dutschke byl jedním z jeho vůdců. Springer vedl proti levicovému hnutí kampaň ve svém bulvárním tisku. Studenští aktivisté mu vytloukali okna a žádali zestátnění jeho koncernu. Prostě taková běžná tahanice, byť skončila ošklivě. Na Dutschkeho spáchal v roce 1968 atentát pravicový radikál a Springer byl levicí obviňován z toho, že k vypjaté společenské situaci svými novinami přispěl. Dutsche evropskou společnost rozděloval, protože část ho považovala za hrdinu a část naopak za teroristu. Atentát přežil, ale s vážnými zdravotními problémy, které o dvanáct le později vedly k jeho smrti.

Dnes se oba sešli v Berlíně na jednom sloupu (a na fotografii pořízené v probleskávajícím květnovém sluníčku se mi líbí, že "Axel Springer" ukazuje doleva a "Rudi Dutschke" doprava, tedy naopak než v realitě). Po obouch mužích jsou totiž pojmenovány ulice, které se protínají kousek od místa, kde je dodnes sídlo Springerova koncernu. Je ve výškové budově nedaleko od někdejší hranice mezi východním a Západním Berlínem. Springer ji tu postavil úmyslně. Ve svém boji proti levičákům byl důsledný, takže ho samozřejmě namířil i proti komunistickým režimům, zejména tomu východněmeckému. Na zdi výškové budovy instaloval elektronickou tabuli, kde "zotročenným Němcům ve východním Berlíně" pouštěl zprávy ze svých novin. Nazývat mrakodrap předchůdcem blogů by asi bylo přitažené za vlasy ... ale každopádně je to originální způsob distribuce obsahu.

Dutschke před svou předčasnou smrtí pomáhal východoněmeckým disidentům a je nepochybně zajímavou historickou figurou (určitě ne jen "rudým teroristou", jak je někdy prezentován), historie však dala za pravdu Axelu Springerovi. Ten celý svůj život usiloval o sjednocení Německa (dokonce osobně přemlouval Chruščova v roce 1960, samozřejmě neúspěšně), a byť se samotného sjednocení nedožil (zemřel v roce 1985), tak v historickém účtování "má dáti - dal" bude nepochybně zařazen k osobnostem, které k pádu komunistického systému přispěly. Výrazně.

Springer je mi sympatický i tím, že vybudoval ohromné a vlivné mediální impérium, a dokázal to výhradně svými podnikatelskými schopnostmi, instinktem a citem pro noviny. Patří k nejvýznamnějším mediálním "mogulům" dvacátého století, a pro Česko či bývalé Československo je a byl ještě významnější, protože na nás měl z blízkého Německa bezprostřednější dopad. Ovlivnil vývoj médií pozitivně i negativně, ale nikdo o něm nemůže říct, že byl jen pragmatickým byznysmenem kontrolujícím finanční uzávěrky. Měl svůj ideál a svou ideologii, a obojí pro něj bylo důležitější než jen čistý byznys. Byl "německým Murdochem", a je škoda, že se nedožil současnosti. Zajímalo by mě, co a jak by v mediálním byznyse dělal teď.

(Na druhé fotce je socha "muže balancujícího na zdi", kterou nechal udělat Springerův koncern loni na jaře k 50. výročí položení základního kamene svého sídla.)

Posted via web from Bloger v Berlíně

Není blbost jako blbost (aneb jak se rychle znemožnit)

2010-05-16T13:47:00.001+02:00

"Co jsi dělal dnes odpoledne?"

"Nic zvláštního. Byl jsem v hotelu na pokoji a trochu blogoval."

"Já taky! A o čem jsi blogoval?"

"Tak o blbostech, asi jako každej. Například jsem blognul tu sochu na Tageszeitung. Tu jak je na ní šéfredaktor Bildu s šestimetrovou erekcí."

"Aha."

"A o čem jsi blogoval ty?"

"To by tě asi nezajímalo!"

"Jen si nemysli. To víš, že by mě to zajímalo. Od toho je to blogování. Že člověk píše o blbostech."

"Psal jsem text na podporu jednoho blogera od nás. On byl zatčenej a hrozí mu patnáct let vězení."

"Aha."

(Jak se uvést do rozpaků při neformálním rozhovoru s blogerem z Blízkého východu).

Posted via web from Bloger v Berlíně

Z procházky po mediálním Berlíně: Erekce na zdi

2010-05-15T18:35:00.001+02:00

Je to umění a provokace, nikoliv pornografie. Na tom se shodují příznivci i kritici šestimetrového vztyčeného penisu, kterým loni na podzim ozdobil svou redakční budovu levicový deník Tageszeitung, zvaný Taz. V moderní současné společnosti, která je posedlá politickou korektností a strachem z morální újmy kohokoliv, je to nevídané. V Brelíně, který uvolněný přístup k nahotě i sexu ukazuje různými způsoby, to zas tak šokující není. Ale přesto pozornějšího turistu - mířícího k slavnému Check-point Charlie - obří pánské přirození na zdi jednoho z domů asi překvapí.

A to ani nemusí vědět, že socha znázorňuje šéfredaktora bulvárního deníku Bild Kaie Diekmanna. Taz a Bild jsou vyhlášenými rivaly. Snad ani ne v bitvě o čtenáře, protože každý je loví úplně někde jinde. A oba deníky nejsou ani zdaleka srovnatelné, vždyť Taz má náklad někde kolem 65 tisíc kusů, zatímco Bild přes tři milióny. Ten první je permanentně v existenčních potížích, ten druhý vydělává i v době krize novin milióny. Válka mezi nimi i jejich šéfy je čistě ideologická. A má kořeny v postoji ke studentským bouřím v roce 1968, které majitel Bildu Axel Springer výrazně kritizoval.

Autorem sochy je Peter Lenk a instalována je na zdi tak, aby byla vidět z vysoké budovy Bildu relativně nedaleko odsud. Bude tam dočasně, podle smlouvy zřejmě dva roky. Pokud se o její demontáži nerozhodne dřív. Penis sice způsobil pozdvižení a zájem médií, jako nežádoucí reklamu však šéfredaktorské přirození vidí i mnozí zaměstnanci Tazu. Podle týdemíku Spiegel není nijak zvlášť nadšená ani šéfredaktorka Ines Pohlová, která do této funkce nastoupila teprve v polovině loňského roku. "Představa, že teď budu následující dva roky zamykat svoje kolo pod šestimetrovým ptákem, mě nijak zvlášť netěší," řekla týdeníku.

Socha je přitom inspirována skutečným sporem, samořejmě že opět mediálním. Taz v roce 2002 v satirickém sloupku napsal, že si Kai Diekmann nechal na klinice v Miami zvětšit přirození. A uvedl, že se operace nepovedla, takže pacient byl nakonec vykastrován. Diekmann tehdy moc velký smysl pro humor neprojevil: deník žaloval a požadoval odškodnění ve výši 30 tisíc Euro. Toho se však nedočkal, protože soud žalobu zamítl. A celý mediální Berlín se Diekmannovi smál.

Zřejmě proto si dnes dává velký pozor, aby se kritikou či uraženým pokřikem nedostal do podobné situace. Zkrátka se naučilo hledit i na své vlastní přirození s nadhledem. Byť to v tomto konkrétním případě komplikuje fakt, že pohledu na sochu z jeho kanceláře prý brání stromy.

Posted via web from Bloger v Berlíně

Občani v akci

2010-05-14T17:30:00.001+02:00

přednáška Matthiase Spielkampa, novináře a blogera (zárveň konzultanta pro online komunikaci), immaterialblog.de. Moje poznámky:

- "na rozdíl od všech ostatních nejsem úspěšný bloger, dokonce nejsem ani v německém TOP100"

- "bloguji o nemateriálních právech, to je příliš důležité téma, aby někoho zajímalo"

- "lidé pořád pletou dohromady novináře a novinařinu. Ale ne všechno, co novináři dělají, je novinařina. A ne každá novinařina je dělaná jen novináři"

- ale nyní k občanské žurnalistice v Německu!

- v roce 1977 začalo nelegálně (bez licence) Radio Dreyckland

- vysílalo v Německu, Francii a Švýcarsku

- bojovalo proti jaderným elektrárnám

- v roce 1988 legalizováno, má nárok na 0,01 procent z rozhlasových poplatků v Badensku - Wurtenbergu

- nyní je v Německu 81 nekomerčních rozhlasových stanic, ve třech státech jsou financovány z veřejných peněz

- Tageszeitung - produkt občanské žurnalistiky, založili novináři a ne-novináři v Západním Berlíně v souvislosti s tzv. Německým podzimem (levicový terorismus, oficiální média referovala přiliš provládně), dnes v zásadě běžné levicové noviny s nákladem přes 55 tisíc

- de.indymedia.org, "nejsou komunisti, ale velmi, velmi levicoví"

- weblogs: není žádný ekvivalent Huffington Post, Spot.us ani ProPublica

- BILDblog: hlídá jiná média a upozorňuje na jejich chyby, začal jako projekt jen pro upozorňování na chyby deníku Bild, teď už "hlídá" všechny ("fur alle")

- Readers Edition: zajímavý projekt webového serveru s občanskou žurnalistikou, ale nikdy se pořádně nerozjel, jeho zakladatel odešel a nástupce není dobrý

- hyperlokální žurnalistika, celkem se rozjíždí, nekolik zajímavých malých stránek

- crowdsourcing: cituje Guardian, pak Open Data Network

- Abgeordnetenwatch: stránka "kontrolující poslance", každý může napsat, co na "!svého" poslance ví

- Mapnificent: mash-up googlovské mapy a dat o tom, kam šly peníze pro podniky v ekonomické krizi (každý si může kliknout, co dostaly firmy v jeho okolí, a hezky si to prověřit)

Posted via web from Bloger v Berlíně

"Já, (německý) bloger"

2010-05-14T16:11:00.001+02:00

Bloger Jens Berger o tom, jaké je to být v Německu politickým blogerem

37 let, novinář a bloger, živí se částečně blogováním a částečně jako novinář na volné noze, zde pár poznámek z jeho přednášky:

- blog se jmenuje Spiegelfechter

- až 25 000 lidí denně (fíha!)

- 600 000 měsíčně

- Jensen píše 4 články týdně (analýzy, komentáře)

- u článků má až 600 komentářů

- na reklamě vydělá v průměru 1500 Euro měsíčně

P.S. Jestli se nevytahuje, tak velmi slušné

Posted via web from Bloger v Berlíně

"V Německu můžete řídit auto bez šatů"

2010-05-14T16:05:00.001+02:00

Zajímavá přednáška právníka Jana Monikese o mediálním právu v Německu. Co jsem stačil zaznamenat:

- v zákonech není stejně jako v Česku definován novinář, za novináře je považován každý, kdo se začne veřejně vyjadřovat k důležitým (společenským) věcem, novináře se nikde povinně neregistrují atd.

- každý může být novinář nebo založit vydavatelství (žádné překvapení)

- svoboda slova (garantovaná ústavou, která se nenazývá ústavou, ale "Grundgesetz") ma tyto limity: ochrana mladistvých, poškozování dobrého jména jiných osob atd.

- za pomluvu lze dostat pokutu, trestné je popírání holocaustu (ale lze třeba diskutrovat o počtu obětí holocaustu)

- nejsou žádné speciální zákony pro blogery (logicky, když nejsou ani pro novináře)

- známý profesor žurnalistiky Stephan Weichert: "Blogeři jsou na stejné úrovni jako byli novináři v 16. a 17. století. Jsou v ranném stádiu vývoje, teprve se musí stát věrohdnými"

- na otázku, zda jsou blogeři novináři, se většinou odpovídá: "Dobří blogeři ano", tito blogeři pak požívají privilegia spojené s běžnou novinařinou (přístup na tiskové akce atd.)

- "dobrých blogerů" je v Německu odhadem 200 až 300

- za obsah blogu odpovídá bloger, když na něm publikují jiní, odpovídá i za jejich obsah (jako vydavatel), každý blog by měl mít podle zákona na stránkách uvede kontakt na tohoto člověka (Impressum)

- podle německého práva neodpovídají za obsah poskytovatelé připojení a telko firmy

- k žalobě nestačí, že bloger/vydavatel publikuje nepravdivou informaci, musí ještě dojít k poškození žalující strany (od tohoto jsme se nějak dostali k citátu, že v Německu člověk může chodit nahý, pokud jeho nahota nikoho nepoškodí - myšleno asi morálně - a že tedy je riskantní chodit po ulici, ale například řídit nahý auto je v pohodě)

- politici mají stejnou ochranu jako běžní lidé, ne jako v Americe, kde je pomlouvání politiků více tolerováno

- komentáře a "user generated content": bloger za ně odpovídá jen tehdy, když ví, že porušují zákon či poškozují něčí pověst

- obecně je proto lepší, když diskuse nejsou moderované - pak se bloger může hájit tím, že komentáře nečetl, a tudíž za ně neodpovídá

- když se to dozví (dopis od právníka), musí takový obsah stáhnout, a teprve když to neudělá, může na něj být podána žaloba

- problémem jsou právní výlohy, které musí platit strana sporu, která prohraje - pro blogery to představuje existenční ohrožení, jsou v jiné pozici než velké mediální domy

- velkým tématem je zavedení blokování pornografie, mělo být zavedeno, ale loni se proti němu zvedla velká kritika, návrh zákona byl zmrazen

- podobná tendence i na evropské úrovni, viz satira Cleanternet

Posted via web from Bloger v Berlíně

Blogosféra v Německu

2010-05-14T11:28:00.001+02:00

Přednáška "komunikačního vědce" (tak to stojí v programu), 37-letý Robin Meyer-Lucht.

Založil konzultační firmu, která dělá poradenství pro mediální firmy (jak na web), asi pět let provozuje blog Carta.info.

Neříká nic extra důležitého, takové ty obvyklé kydy o tom, jak jsou blogeři podceňovaní profesionálními novináři, ale jak jejich vliv roste.

Velmi optimistický pohled na budoucnost tisku, žádné obavy z "konce novin" jako v Americe.

Témata blogování v Německu: politika, média, copyright.

Z celé přednášky mě zaujala vlastně jediná věc: Carta.info používá dva "crowdfundingové" systémy, Kachimgle a Flattr.

Na Kachinglu mají 57 "předplatitelů", odhaduje, že příjem je asi jedno euro na jednoho, takže cca 50 Euro měsíčně.

O Flattru slyším vůbec poprvé, zatím je to uzavřená beta, pouze na pozvánky. Systém podobný jako Kachingle, ale oceňují se jednotlivé články, pod každým je tlačítko (takže něco mezi Kachinglem a Diggem nebo facebookovým "Like"). Na závěr měsíce se všechny "Flattry" sečtou, vydělí se jimi suma, kterou ten člověk vložil na konto, a podle toho se rozdělí peníze.

Posted via web from Bloger v Berlíně

To se mi "líbí", "líbí", "líbí", "líbí", "líbí" ... říkáte, že mám přestat?

2010-05-10T07:59:00.002+02:00

To se mi líbí. Ehm. Tuším teď u čtenářů tohoto sloupku lehce zvednuté obočí a nepatrné napětí. Co se mi líbí? Nová elektronická hračka ("něco jako ten iPad, nebo tak ňák ..."), neznámá blondýna, kterou jsem zahlédl na ulici ... či prostě nějaká blbost? Co by to tak mohlo být?

Samozřejmě je tu možnost, že je vám to úplně fuk. Čtete tyto věty jen ze setrvačnosti, případně abyste se ujistili, že se zde nic zajímavého nedozvíte. Ať je to jakkoliv, každopádně teď využiju drobného momentu napětí a nechám si informaci o tom, co se mi to vlastně líbí, až do posledního odstavce. Takže mi dovolte malinko odbočit.

Pobavil mě nedávno jeden kreslený vtip. Je na něm pískoviště s dvěma malými dětmi, každé na jednom konci. Chlapeček a holčička. A chlapeček do písku pečlivě nakreslí vzkaz: "Máte jednu novou nabídku přátelství." A dvě tlačítka: "Přijmout" a "Zamítnout". Ano, je to ten druh vtipu, který vás rozesměje, ale zároveň si v duchu řeknete: Zatraceně, nejsme my z toho Facebooku (nebo z čehokoliv jiného) už nějak zblblí?

Facebook je neuvěřitelným fenoménem. Šíří se jako nějaká nakažlivá choroba, a to v globálním měřítku. Počet uživatelů se blíží k půlce miliardy. To je ohromné číslo! Když se mě lidé ptají, jak je to možné, odpovídám obvykle: Facebook vychází vstříc ve všem těm základním lidským pohnutkám. Je jako na míru ušitý naší povaze. Potřebě mluvit o sobě i o druhých, komentovat jejich poklesky, shledávat se se zapomenutými přáteli či poznávat přátele nové.

Správci Facebooku tak citlivě reagují na chování uživatelů, že být jen trochu paranoidní (a i kdybych byl, tak neznamená, že po mně Facebook nejde), čiliže mám podezření, že je to celé nějaká bouda. Třeba že nám ten Facebook nastrčili mimozemšťani, aby nás snadněji ovládli a zneškodnili.

Každopádně se obávám, že se nám to začíná vymykat z ruky. Když jsem nedávno řekl nějakou hlášku na jakémsi mejdanu, velmi jsem pobavil jednu slečnu, a to dokonce tak, že se mě zeptala, kde mám tlačítko "Like". Řekl bych, že to bylo jen napůl v žertu. Významně jsem na ni zamrkal (kde bych tak asi mohl mít nějaké tlačítko, he?), ale neměla smysl pro humor a vyškrtla mě ze seznamu svých přátel.

Ona to zase není úplně ujetá hloupost. Facebook ještě nemontuje tlačítka "Líbí se mi" nebo "Sdílet" (což je specielně v tomto případě škoda!) na živé lidi, rozhodl se je však rozšířit na celý Internet. A tak je najdete pod články na zpravodajských serverech, na fotoalbech i blozích. Ten koncept je zajímavý, vždyť jeho produktem bude hitparáda věcí, které se lidem na webu nejvíc líbí. A vedlejším produktem pak to, že se Facebook „roztáhne“ přes celý web.

Ale na druhou stranu: opravdu se nám tolik věcí v životě líbí? Ještě než Facebook rozšířil své „líbící se“ tlačítko napříč Internetem, vyplývalo ze statistik, že se průměrnému uživateli Internetu „něco líbí“ dvanáctkrát denně. Mně to přijde moc, a to teď bude ještě mnohokrát víc. Určitě jsem jednou, dvakrát … ano, někdy i třikrát denně z něčeho nadšený. Ale aby se mi pořád něco líbilo, to bych si musel připadat jako magor.

A tím jsme v posledním odstavci. Ano, "to se mi líbí" je postoj, který si teď díky Facebooku budeme osvojovat čím dál více. Jak tak o tom přemýšlím ... nerad zklamávám ty, kteří dočetli až sem, navnaděni první větou a prvním odstavcem ... ale teď se musí dozvědět, že se mi to nelíbí.

Útěchou nechť jim jest, že tohle tlačítko Facebook nezavedl a zavést nehodlá.

(Notebook pro Reflex).

Zkuste si humor podle instruktorů Microsoftu. Přestaňte se tak blbě smát!

2010-05-10T07:57:00.000+02:00

Potkali jste někdy člověka, který vymyslel vtip? Pochybuji o tom. Stejně jako Isaac Asimov, který už v roce 1956 napsal svou slavnou povídku Vtipálek. Její pointa je založená na tom, že vtipy lidstvu ve skutečnosti dodávají mimozemšťané. Když jsem to četl, zaujalo mě to. Čtěte v mém článku pro Technet.

Jaký je prezident, teprve rozhodne historie. Ale jako bavič si vede dobře

2010-05-02T20:20:00.004+02:00

via mashable.com

Lidé mi říkají: "Pane prezidente, vy jste pomohl oživit bankovní sektor ... zachránil jste General Motors a Chrysler ... a co média?" Odpovídám jim: "Hele, já jsem jen prezident. Nedělám zázraky."

Posted via web from Poznámkový blok

S Adélou zezadu

2010-05-02T19:32:00.001+02:00

Budou to "facebookové" volby? To bych se neodvažoval tvrdit. Ale vsadím se, že v těch nadcházejících volbách bude nadprůměrná účast prvovoličů či obecně mladých voličů. Možná procentuálně nejvyšší od poloviny devadesátých let. Politika je pro hodně mladých lidí nečím ošklivým a spíše nepříjemným, ale na druhou stranu je to i časté debatní téma. A účast ve volbách se hlavně díky Facebooku bere jako něco "sexy". To dřív nebylo. Mladí kolem dvacítky jsou na Facebooku bombardováni názorem, že volit by se mělo, i když člověk moc na výběr nemá. Takže šanci mají nápady, jak tyhle dva protichůdné postoje skloubit.

Jedním z nich je metoda "čtyři zezadu". Podle médií s ní přišel František Janouch, bývalý disident a jaderný fyzik. Ten na toto téma napsal také článek do celostátních novin. Myšlenka je jednoduchá: hlasem pro dosud neparlamentní stranu volič riskuje, že jeho hlas propadne a v povolební matematické mašinérii si ho beztak "rozčtvrtí" ty největší strany. Ale hlasem pro velkou stranu zase volič podporuje politiky, kteří ho otravují a kterých by se nejradší zbavil. Jak z toho ven? Může přece využít preferenčních hlasů. Janouch říká: když dostatečný počet lidí zakroužkuje lidi na posledních místech kandidátek, bude to znamenat, že se politická scéna významně obmění. Podle některých propočtů stačí, aby takto volilo kolem 140 tisíc lidí ... a ať by volby vyhrála ODS nebo ČSSD, znamenalo by to, že by v budoucí sněmovně nebyl nikdo z těch, kteří dnes voliče iritují.

To je chytlavá myšlenka. "Volit zezadu" zní dobře, takže není divu, že s tímto sloganem vzniklo na Facebooku hned několik nových skupin a stránek. A ty získaly desítky tisíc fanoušků. První ovšem s tímto nápadem nepříšel František Janouch, nýbrž plzeňska studentka Adéla Kroužková. Mohu dosvědčit. Před pár týdny mi nabídla přátelství, spřátelili jsme se a jejím prostřednictvím jsem se dozvěděl o skupině Volím čtyři zezadu. "Kroužkujte poslední jména na kandidátkách," nabádá na ní. Když jsem si přečetl Janouchův článek, rozhodl jsem se jí napsat. Přece si zaslouží, aby se veřejně uznalo prvenství jejího nápadu! A v tom mi to došlo. Myslím její jméno ("Kroužková" ... a chce kroužkovat!) plus další indicie, třeba to, že na svém profilu nemá žádné fotografie, že ho založila teprve před pár týdny a že stále omílá to samé. O té své skupině. A tak jsem jí napsal: "Myslím si, že jste vymyšlená."

Odpověděla: "Trefa!" Napsala mi k tomu pár vět na vysvětlenou, držíc se striktně ženského rodu. Byť si myslím, že ty řádky psal ve skutečnosti muž. Dokonce tuším, jak se jmenuje. Je to čtyřicátník. Ne že bychom se potkali, ale našel jsem jeho facebookový profil. Ale nejsem detektiv, abych po něm pátral a usvědčil ho. Je mi to vlastně jedno. Tak nějak se všeobecně ví, že český Facebook je teď plný jakýchsi "zombie", kteří - vytvořeni nejspíš agnturami politických stran - klikají na "Líbí se mi" u jedněch politiků a nadávají na stěnách těch druhých. Tak proč by mi měla vadit nějaká Kroužková?

Tenhle příběh je dobrou metaforou "facebookových" voleb. Odehrávají se v prostoru, kde jsou dobré i špatné nápady, jejichž autory jsou skuteční i vymyšlení lidé. Ale je to prostor, kde se pro většinu lidí odehrává to podstatné a důležité v jejich životech. Není důležité, jestli budou volit zepředu nebo zezadu. Ale jestli volit půjdou, pak Facebook v těchto volbách odvedl dobrou práci.

(Notebook pro Reflex).

Nezapomeňte si přečíst tenhle kurevskej článek!

2010-04-30T11:58:00.002+02:00

Byl to Mirek Topolánek, který na jedné tiskové konferenci řekl v žertu a polohlasem (byť dostatečně hlasitě na to, aby to zaznamenaly mikrofony): "Ty jsi kretén, vole!", a byl to například Nicolas Sarkozy, který zase ve vládním paláci řekl (opět před zapnutými mikrofony) jednomu z ministrů: "Casse toi pauvre con!", volně přeloženo "Kliď se, ty debile!".

Nebo vzpomeňme amerického viceprezidenta, který po schválení zdravotní reformy prezidentu Obamovi spokojeně řekl: "This is a big fuckin deal!", tedy cosi zhruba ve smyslu: "Tohle je kurva velká věc!" Případně jeho předchůdce viceprezidenta Cheneyho, který použil podobné slovo, aby politického konkurenta poslal - opět volně přeloženo - "do prdele". Tedy "Go fuck yourself!"

Co nutí vzdělané a mocné lidi, aby používali vulgarismy? Nebo obecněji, proč je více nebo méně často používáme skoro všichni? Důvodem nemusí být jen rozčílení, vždyť když se podíváme na výše uvedené čtyři příklady, tak ve dvou z nich byla neslušná slova použita přátelsky a v dobrém. Proč je tedy dotyční měli vůbec potřebu použít? Protože právě tahle slova někdy nejlépe vyjádří to, co chceme nebo potřebujeme říct. A protože jejich vyslovení může být dokonce úlevou.

Vulgární slova jsou nejlepším indikátorem našeho citu pro jazyk. Nevíme přesně, proč některá slova vnímáme jako víc nevhodná a jiná méně. Nemá to nic společného s jejich obsahem či významem, je to čistě věc citu. Paradoxně se tyhle rozdíly učíme vnímat už jako malé děti. Lingvisté tvrdí, že jakkoliv dobře se naučíme další cizí jazyky, tak pokud si je začneme osvojovat později, tak tenhle "radar" na vulgarismy už nikdy nezískáme.

Používáním vulgarismů se zabývají psychologové, zajímavý článek na toto téma publikoval loni odborný časopis Perspectives on Psychological Science. Autor Timothy Jay v něm tvrdí, že používání vulgarismů je jednou z "konstant" našich životů. Nadáváme od dětství až po stáří zhruba stejně. Navzdory všeobecnému mínění nejsou období (například dospívání), kdy bychom mluvili vulgárněji než jindy. Teď mluvíme opravdu o účelovém a vědomém použití vulgarismu, ne o tom, že v určitém věku slouží slova jako "vole" v řeči místo interpunkce. Jay říká, že se používání vulgarismů dá kvantifikovat: "zakázaná" slova údajně tvoří zhruba 0,3 až 0,7 procent naší řeči. Je to víc, než si většina lidí myslí.

Ukazuje se ovšem ještě jiná zajímavá věc: lidé, kteří nadávají víc, jsou častěji tzv. osobnostmi typu A. To znamená, že jsou dominantnější, agresivnější a ambicióznější. Tedy také často v průměru úspěšnější, a to zvlášť v profesích, které jsou založeny na komunikačních a sociálních dovednostech. Může nás šokovat, když slyšíme mluvit vulgárně politiky nebo manažery, ale z tohoto úhu pohledu je to vlastně logické.

Nadávání ovšem může mít i terapeutický účinek. Odborný časopis NeuroReport zveřejnil loni v červenci výsledky britské studie, která zkoumala, jaký má používání vulgarismů vliv na vnímání bolesti. Skupina 67 vysokoškoláků byla požádána, aby vložili ruku do velmi ledové vody. Měřilo se, jak dlouho v ní vydrží. Polovina přitom musela mlčet, zatímco druhá polovina mohla hlasitě nadávat. Volba konkrétních vulgárních slov byla nechána na každém jednotlivě. A výsledek? Ukázalo se, že "nadávající" studenti vnímali subjektivně méně bolesti a ve vodě vydrželi v průměru o 40 sekund déle.

Kdo má s vulgarismy problém, jsou samozřejmě média. Vidíme to aktuálně teď v Česku: Radě pro rozhlasové a televizní vysílání například podle serveru Médiář vadí, jak v pořadu Ano, šéfe (vysílaném na Primě před 22. hodinu) mluví kuchař Zdeněk Pohlreich. Televize sice vyložené vulgarismy tzv. vypípává, ale i tak jsou dobře srozumitelné. A Pohlreich navíc "obohacuje" své vyjadřování šťavnatými přirovnáními typu: "Tady je vzduch jako v poklopci", či bonmoty jako "Roztrhnu ti prdel až k lopatkám".

Známý kuchař je přitom doslova prototypem sprosťáka, z kterého by psychologové měli radost. Je vzdělaný, inteligenntí a úspěšný. Nadávky jsou nepochybně součástí dramaturgického záměru pořadu a používal by je kdokoliv jiný na Pohlreichově místě. On to však umí tak, aby i vulgarsmy byly vtipné a nepůsobily samoúčelně.

Co s tím? Měla by snad Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ve světle vědeckých výzkumů "polevit" a proti vulgarismům přestat protestovat? Měly by televize vysílat více takových "hlášek" známých lidí, jaké jsme citovali v úvodu? Měli by politici a manažeři začít veřejně nadávat, aby ukázali, že jsou dominantí a úspěšná? Proboha, ne! Bylo by to to nejhorší, co by společnost mohla udělat. Vulgárním slovům dává jejich sílu a až mystický význam právě to, že jsou tabu. Že jsou "zakázaná". A tak zaplať pánbůh za pokuty i moralisticky zvednutá obočí.

Bez nich by celé nadávání bylo ... jak to správně napsat? ... tak nějak na hovno.

(psáno pro Strategii)

Dobrý den, tady Kongresová knihovna. Voláme kvůli vašim spisům ...

2010-04-30T11:54:00.002+02:00

Zbývají tři měsíce a několik dní. Pak se v americké Kongresové knihovně objeví slovo "píčovina". Nevím, jestli vůbec poprvé. To si neodvažuju odhadnout. Ale objeví se tam určitě. Čtěte mu článek na Technetu.

Časové znamení oznámí ... moment, není ten čas na iPhonu a iPadu nějaký zamrzlý?

2010-04-27T06:49:00.001+02:00

Co vás napadne, když se řekne čas 9:42? Je to poněkud trapné (myslím vzhledem k mému věku), ale mně se jako první vybaví čas velké přestávky. Ta doba, kdy jsme buď pitomě pod dozorem učitelek kroužili na chodbě (dělá se tohle dodneška?), nebo hráli ve třídě ping-pong s učebnicemi (nejlepší byla fyzika pro osmý ročník, tenká a s dobrým povrchem). Co se vybaví vám? Pokud telefon iPhone, tak jste opravdu dobrým konzumentem reklamy. Čas 9:42 je totiž na všech reklamních fotografiích a produktových snímcích tohoto telefonu.

Dlouhou dobu to byla záhada. Proč zrovna tenhle čas? Co se stalo přesně v danou hodinu a minutu? Má to něco společného se Stevem Jobsem? Například že je to přesný čas jeho narození ... anebo krátce po půl desáté dostal jednou dopoledne před lety nápad založit firmu (s nějakým legračním názvem, třeba podle ovoce) a shodou okolností se podíval na své tehdy módní geekovské digitálky? Několik let se to fanoušci a později i novináři snažili zjistit. Časopis NetworkWorld dokonce s tímto dotazem kontaktoval tiskové oddělení Applu. Ale ukázalo se, že firemní mluvčí je podobně jako novináři v blažené nevědomosti. Slíbil, že se bližší informace pokusí zjistit ... ale už se neozval.

Až měl před několika týdny premiéru tablet iPad. O něm se mluví, jako o "přerostlém" iPhonu, případně přehrávači iPod Touch. Jeden rozdíl tu však je: fanoušci s překvapením zjistili, že ve firemních materiálech ukazují hodiny na iPadu 9:41. Tak to byla teprve záhada! Proč se oficiální "zamrzlý" čas o minutu posunul? To už pomalu nabírá parametry hororu Stephena Kinga. Ale nakonec pomohla náhoda. Bloger Jon Manning zahlédl v obchodě v kalifornském Palo Alto jednoho z firemních viceprezidentů. Konkrétně odpovědného za vývoj softwaru pro iPhone. Neváhal a zeptal se na záhadu s časem přímo jeho. Ne že by si od toho příliš sliboval. Ale víte co? Dostal odpověď.

Je to jednoduché. Když Apple dělá představení svých nových produktů, začíná taková událost obvykle v devět hodin dopoledne místního času. Prezentace má přesný scénář a je to tak, že zhruba po čtyřiceti minutách se na projekčním plátně poprvé objeví fotografie dotyčného produktu. "Chceme, aby čas na displeji přibližně odpovídal aktuálnímu času. A protože jsme zjistili, že jde o čtyřicet minut plus nějakou minutku, je všude na fotkách 9:42," vysvětlil blogerovi viceprezident. A proč je na iPadu 9:41? I pro to je prosté vysvětlení. "Zkušenost ukázala, že to je zhruba o minutu míň."

Tomu se říká posedlost detailem. Kdyby se výzkumu věnovala stejná energie jako marketingu, pak by dnes Apple místo nějakých placatých počítačů prodával stroje na cestování v čase.

(Notebook pro Reflex)

Obama a Medveděv propagují Prahu. I když ... já mám tip na někoho lepšího

2010-04-07T12:08:00.000+02:00

Nezlobte se, ale je mi ukradené, jestli v Praze podepíšou ruský a americký prezident nějakou smlouvu. Nenaplňuje mě to žádnou zvláštní hrdostí, protože vím, že jsme pouhými dodavateli kulis a atmosféry. Prý to pomůže cestovnímu ruchu, protože fotky superstátníků v pražských exteriérech se objeví ve všech světových médiích.

Není to vyloučeno, ale zase bych to nepřeceňoval. Pokud bych měl vybrat reklamního agenta pro Prahu, tak se nebude jmenovat ani Obama, ani Medvěděv, ale Carlo Capalbo. Jsme s Carlem kamarádi, takže určitě nejsem objektivní. Ale trvám na tom, že málokdo udělal pro Prahu tolik jako tenhle Ital.

Seznámili jsme se v roce 1995, když jsem běžel první pražský maraton. On ho uspořádal. Tehdy rovněž poprvé a pak každý rok znovu. Neuvěřitelným způsobem v Praze maraton a později i půlmaraton prosadil.Povedlo se mu to tak, že dnes je bereme už jako něco samozřejmého. Ale to nejsou. Jsou ve skutečnosti výjimečnými a také důležitějšími podniky než návštěvy politiků.

Pražanům totiž opravdu patří. To není zrovna obvyklé. Velké sportovní akce život lidem spíš komplikují, a navíc po nich často zbude divná pachuť. Myslím teď všechny ty nezaplacené účty či zadlužené sportovní haly. Maratonů a půlmaratonů se to netýká. Po nich zůstanou jen poházené plastové kelímky či banánové slupky, ale ty se dají uklidit. Co přetrvá, jsou emoce a nadšení účastníků. Kdyby je bylo možné přeměnit na elektrický proud, tak by například po sobotním půlmaratonu nemusel takový Temelín několik dní vůbec nic dělat.

Půlmaraton, který se běžel podvanácté v Praze a kterého se zúčastnilo neuvěřitelných osm a půl tisíce běžců, je zajímavá trať. Nemá v sobě symboliku a mystiku maratonu. Nebudí takovou úctu ani hrůzu. Vždyť ostatně obsahuje to slovíčko „půl“. Mnoho běžců si na něm jen testuje to, zda zvládnou ten „opravdový“ maraton.

Ale já mám půlmaratony rád. Pro člověka, který má tak málo přirozeného talentu pro běh, je maraton vždy očistcem, fyzickým i duševním. Je to krutý zážitek, který sice v cíli přebije ohromná euforie, jenže úplně ho z hlavy nevymaže. Naproti tomu po půlmaratonu v ní budete mít jen vzpomínku na čirou radost z běhu.

A to je důležité. Běh nebo obecně jakýkoliv pohyb jsou tím jediným, co nás může zachránit. Minulý víkend začala americká televize ABC vysílat novou show slavného britského kuchaře Jamieho Oliviera. Ten učí obyvatele města Huntington v Západní Virginii zdravým stravovacím návykům.

V dotyčném městě totiž údajně žije nejvyšší procento tlustých lidí v Americe. Ale jen nepatrně, drtivá většina Ameriky a vlastně celého civilizovaného světa je na tom zhruba stejně. „Naše děti budou v moderní historii lidstva první generací, která se v průměru dožije nižšího věku než jejich rodiče,“ říká pětatřicetiletý Olivier zkoprnělému obecenstvu. Zabírá to kamera. A člověk si nemůže nevšimnout, kolik je mezi nimi lidí s nadváhou. Po krátké chvíli propuknou všichni v bouřlivý potlesk.

Jenže to je málo. Měli by si jít zaběhat.

Zdál se mi sen

2010-04-06T12:12:00.002+02:00

Napadlo mě to před pár dny, když se mi zdálo o Jiřím Paroubkovi. Nechci, aby to vypadalo, že jsem tím člověkem nějak posedlý. Nebyla to žádná noční můra ani nic podobného. Prostě taková ta blbost, která se člověku čas od času zdá. Pan Paroubek k našim přijel na chatu. Táta asi někde lezl po střeše a čistil okapy, což dělá často, a máma uvařila panu Paroubkovi kafe. A když neposlouchal, tak se ke mně natočila a polohlasem řekla: "Koukej bejt na pana Paroubka slušnej, třeba tě vezme do vlády." A já řekl: "To by bylo hezký, i když si nejsem jistej, jestli do tý vlády vůbec chci." No a pak jsem se probudil.

Jak říkám, hovadina. Ale cestou autem do práce jsem podél silnice viděl všechny ty billboardy s Paroubkem, a když jsem zapnul rádio, tak v něm taky mluvil Paroubek, a na magistrále ve šňůře před semafory mi chlapík ve žluté vestě strčil okénkem do auta bezplatné noviny, a ty měly na titulní straně taky Paroubka. Spiknutí!, napadlo mě, sociální demokracie koupila v Americe nebo v Japonsku nějaké vysílače, a těmi nám budou v předvolební kampani vysílat Paroubka do mozku, i když budeme spát. A když jsem to večer vyprávěl v baru známému, tak mi řekl, že to do sebe zapadá, a že Paroubek bude voličům i telefonovat, tak proč by nemohl agitovat taky ve snech.

Ono to celé bylo v týdnu, který byl shodou okolností "týdnem mozku" (a následoval brzy po Mezinárodním dni žen, což je zřejmě nějaká ironie toho globálního úřadu, co tyhle dny a týdny vymýšlí). A slyšel jsem několik rozhovorů s neurology, kteří říkali, že mozek je nejmíň probádaným lidským orgánem, kam se na něj hrabou všechny ostatní orgány, včetně těch pohlavních. Ty jsou navíc stejně jen takovým mechanickým vykonavadlem a všechen sex se ve skutečnosti odehrává v mozku.

A vtom mi to sepnulo, vždyť sny budou tou další baštou, kterou dobydou technologie. Ono toho zas až tak moc k dobývání není - máme prostorový zvuk, třírozměrný obraz, HD rozlišení a metrové uhlopříčky. Sny jsou proti tomu tak nedokonalé. Často rozostřené, s mizernými scénáři, někomu se dokonce zdají černobílé. Nehledě na to, že někdy je máte ... a jindy zase ne. Jestli jsou komerční televize kritizovány za nedodržování programu, pak pro náš mozek to platí mnohonásobně. Není na něj spolehnutí.

Mediální firmy rozparcovaly náš denní program do grafů a sloupcových grafů, z kterých lze určit, kdy (a v jakém množství) konzumujeme různá média. Kdy čteme noviny (tedy těch pár posledních mohykánů, kteří je stále čtou, pochopitelně na záchodě), kdy surfujeme nejvíc na webu (v práci, pochopitelně) a kdy zasedáme nažhaveni před televizní obrazovky (ona magie "prime timu", tedy termínu, který nás všechny naučil Vladimír Železný). Co v těchhle grafech chybí, jsou dlouhé hodiny, kdy spíme. Nic! Žádný "share", nulová "sledovanost".

A to je má příští opdověď na otázku, kterou tak často dostávám, a která zní: Co bude v oboru moderních technologií „příští velká věc“? Už vím. Bude to útok na naše sny. Je to nevyhnutelné, byť mě to děsí a bojím se toho. Jako čert kříže.

A že mě to napadlo po snu, ve kterém se mi zdálo o Jiřím Paroubkovi, je jen shoda okolností.

Míťo a Baracku, klíče jsou pod rohožkou!

2010-03-29T10:23:00.000+02:00

Je to hezkej barák, ale bydlet se v něm moc nedá. Tak komentoval můj děda jakýsi hrad, kam jsme dorazili v mém dětství na výlet. Vyfotografovali jsme se na nádvoří, koupili si u stánku žlutou limonádu a zase se vrátili vlakem domů. Vzpomněl jsem si na tuhle dávno zapomenutou historku minulý týden, když americký prezidentObama a jeho ruský kolega Medvěděv oznámili, že podepíší svou novou smlouvu o odzbrojení v Praze.

Šéfy světových supervelmocí nemusí zajímat, že si pro slavnostní okamžik nevybrali nejlepší dobu. Rodinné hádky a domácí násilí na české politické scéně pro ně nehraje roli. Oni jen chtějí, aby při jejich návštěvě bylo uklizeno a aby obyvatelé toho hezkého pražského bejváku moc nezacláněli. Když si pomůžeme ještě jiným přirovnáním, tak jsou jako milenci, kteří si z nedostatku lepší příležitosti půjčují byt. Pokud možno prázdný, s klíčemi pod rohožkou a možná i vychlazenou láhví vína v lednici. Ale ta není podmínkou. Hlavně ať se v obýváku neváli na gauči použité trenýrky a nevrátí se náhodou domů děti ze školy.

Nebuďme cyniky, je jistě celkem příjemné, že se jakákoliv důležitá světová událost bude odehrávat v Praze. Městu to přiláká turisty, zviditelní ho to na mapě světa a kdo ví, možná i zapíše do učebnic dějepisu. Chystaná smlouva není zas tak světodějná, ale třeba je opravdu na začátku nějaké nové kapitoly globálních vztahů.

Pesimisté tvrdí, že volba místa je pro nás varující, protože to ukazuje, že minimálně z pohledu Ruska jsme stále na půl cesty mezi Moskvou a Washingtonem. A my bych přitom byli rádi mnohem blíž Washingtonu, či obecně Západu. Optimisté naopak oponují, že je dobré, že nás tak svět vidí. A že volba pražských kulis ukazuje, že v tom novém světě nerozděleném na polokoule máme dobré výchozí podmínky.

Ono je venkoncem jedno, co si o tom myslíme. A nikdo se nás na to ani neptal, ani ptát nebude. Klíče jsou pod rohožkou.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Tak nám zastřelili Topolánka. Nevíte náhodou, kdo to byl?

2010-03-28T23:00:00.001+02:00

Tak kdo vlastně "zabil" šéfa ODS Topolánka? Byl to časopis pro homosexuály, šéf senátu Přemysl Sobotka, nebo snad zdravé jádro strany? Americký novinář Eric Best, který den co den komentuje českou politiku a byznys, vidí pravé viníky v "pražských kmotrech". Tedy tom křídle ODS, které v Praze propojilo politiku s byznysem. A které v téhle baště pravice představuje právě pro pravicovou politiku destruktivní a téměř existenční ohrožení.

Topolánek loni nad pražskými kmotry vyhrál bitvu, ne však válku. Na to byl příliš slabý. Aby se poměry v pražské ODS mohly změnit, musela by tu strana prohrát volby. Anebo je aspoň vyhrát s mnohem horším výsledkem než v minulých letech. Ale jak to udělat, aby to definitivně nepohřbilo šanci ODS a Topolánka vládnout? Zde se - a teď jsme už na území spekulací - možná zrodil plán, jehož dítětem je strana TOP 09. Tu založil Topolánkův přítel Miroslav Kalousek, "vyzdobil" ji sympatickým knížetem s dýmkou a okamžitě získal silnou podporu zejména mladých voličů.

Toť mohl být nikoliv zlý Topolánkův plán: "pustit" Kalouskovi Prahu, nechat ho posbírat i v jiných krajích hlasy voličů, kteří chtějí volit pravici, ale nesnášejí ODS, a po volbách se s Kalouskem spojit. Zároveň zlikvidovat prohrou oslabené pražské křídlo. Samozřejmě to neřekl přesně takto, ale v tomto duchu promluvil Topolánek před několik týdny před pražskou Americkou obchodní komorou. Do médií by se to téměř nedostalo, kdyby to zajímavým způsobem nepopsal Jaroslav Plesl ve sloupku v Lidových novinách. A právě ten podle Erica Besta odstartoval atentát na šéfa ODS.

Mýlí se ti, kteří jásají, že konec Topolánka je začátkem nové éry ODS. Ta nepochybně nastane, ale skutečné a hluboké sebereflexe jsou politické strany schopny až po prohraných volbách. Ne dřív. Když padají hlavy před volbami, jsou to jen vnitrostranická jatka. Ano, ODS paradoxně pomůže, když nadcházející volby prohraje. Ale je v zájmu této země, aby je neprohrála moc.

Tahle podivná rovnice má jen velmi málo uspokojivých řešení.

Hýčkejte si svého virtuálního hajzla. Úvaha o ztrátě kontextu

2010-03-25T19:22:00.000+01:00

Oznámil mi, že mu "zatrhnul tipec". Dalo by se taky říct, že ho "zamáznul" nebo "zrušil". Myšleno virtuálně, pochopitelně. Prostě ho vyškrtl ze svých facebookových přátel. A podivil se, že i já neplánuju udělat totéž. "Měl jsem ho vykopnout už dávno. Ty jeho kecy mi vždycky lezly krkem," řekl. A dodal tónem, který sám o sobě dával najevo, že ten člověk je prostě neuvěřitelný. "Byl členem skupiny Volím komunisty a nestydím se za to!" Zakroutil hlavou. "Takovej debil!" Čtěte víc v mém článku pro Technet.

Šéf ODS není antisemita ani xenofob. On jen někdy tak nějak přemýšlí těma svýma "gulema"

2010-03-22T10:25:00.000+01:00

Za dobrotu na žebrotu. Mirek Topolánek se chtěl svézt na vlně politické korektnosti a poskytl rozhovor časopisu pro homosexuály. Nejspíš chtěl ukázat, jak je tolerantní a jak vysoko ční morálně nad odborářského bosse Jaromíra Duška. Ten před dvěma týdny obvinil ministerstvo dopravy a vedení státních Českých drah z "homosexuálního spiknutí", čímž si vysloužil odsudek asi celé politické scény. Nesouhlasit s Duškem je v současné atmosféře zkrátka válka, kterou nelze prohrát. Tedy s jedinou výjimkou ... pokud se zrovna nejmenujete Mirek Topolánek.

Šéf občanských demokratů jako obvykle rychleji mluvil než přemýšlel. Nejdřív s lehkostí sobě vlastní obvinil křesťanskou církev z oblbování lidí a brainwashingu. Redaktor nejspíš zavětřil snadnou oběť a začal Topolánka nutit, aby několika přídavnými jmény charakterizoval homosexuály. Mirek Topolánek odolával statečně, a vědom si toho, že reportér i publikum jsou homosexuálové, se nenechal dotlačit k žádnému homofobnímu výroku. Dokonce na příkladu ministra Slamečky a premiéra Fischera demonstroval, že pevnost jejich postoje nesouvisí s tím, zda ten či onen je, anebo není homosexuál. Ale co čert nechtěl, Mirek Topolánek nakonec redaktorovi nabídl jiný bonus: to když premiéra Fischera označil za "Žida".

Ne že by to nebyla pravda. Premiér úřednické vlády se za své vyznání nestydí a neskrývá ho, před vánoci například říkal, že dárky v jejich rodině nenosí Ježíšek, nýbrž Mojžíšek. Jsme však v zemi, kde je nálepkování "Židem" intuitivně nesprávné. Neznamená to, že bychom nemohli lidi židovské víry kritizovat, a už vůbec to neznamená, že by židovství bylo něčím, o čem se veřejně nemluví. Jen vzhledem k historické realitě (a také proto, že stále žijí pamětníci holocaustu) platí, že je nevhodné spojit obojí do jedné věty. Tečka.

Chápu, že je z toho štáb ODS včetně Topolánka nešťastný. Četl jsem podrobně přepis toho, jak rozhovor s šéfem ODS probíhal. Dal bych ruku do ohně, že Mirek Topolánek netrpí předsudky ani proti homosexuálům, ani proti Židům. Předseda ODS opravdu není xenofobní. Jeho problém není v tom, že by neměl rád menšiny nebo nebyl tolerantní. Je mužem velkého srdce, to říkám bez jakékoliv ironie. Ale slušel by mu větší rozum.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Co budou dělat pošuci, až přestanou existovat papírové noviny? (Onion News Network)

2010-03-22T00:12:00.004+01:00

via youtube.com

Posted via web from Poznámkový blok

Až nás budou miliardy...aneb poslední zprávy z planety Twitter

2010-03-12T09:02:00.001+01:00

Chybělo mi tak asi...120 milionů. Teď nemyslím dolarů a dokonce ani korun, byť by samozřejmě nějaký ten miliónek také bodnul. Ale řeč není vůbec o penězích, nýbrž tweetech. Ano, těch krátkých a zdánlivě bezvýznamných textíků, které poletují webem i éterem. Prostřednictvím mikroblogovací služby Twitter jich bylo publikováno už rovných deset miliard. Tedy v tuto chvíli už asi víc. Dotyčná hranice "padla" minulý týden v pátek. Čtěte v mém posledním člkánku pro Technet.

Pane redaktore, ještě jednou mě naštvete ... a zesměšním vás na svém blogu

2010-03-11T10:39:00.004+01:00

Ta otázka padne dřív nebo později na každém takzvaném mediálním tréninku, kde se manažeři firem učí rozumět médiím, vystupovat před kamerou a obstát v pabě novinářských dotazů. Zní: "A co máme udělat, když si jsme jistí, že nás nějaké noviny nebo konkrétní reportét cíleně a dlouhodobě poškozují?"

Dobrý lektor se v takovém případě zamyslí a začne vyjmenovávat možnosti. "Můžete napsat dopis šéfredaktorovi, poslat dopis Etické komisi při Syndikátu novinářů nebo dát na vydavatele žalobu v občanskoprávním řízení." Pak se zarazí, jako by si ještě na něco vzpomněl. "Nebo se taky můžete postavit na hlavu." Manažeři nadzvihnou v údivu obočí. "Ta poslední možnost je možná nejlepší. Výsledek bude stejný, a aspoň vás to vyjde levně."

Spory s médii jsou problematické všude na světě. Proti sobě tu stojí na jedné straně důsledná ochrana soukromých či obchodních zájmů a na druhé straně svoboda slova. Obecně se soudí, že svoboda slova je coby hodnota pro demokracii důležitější a nezpochybnitelnější. Funguje tedy systém, který při práci s informacemi dává médiím určitou benevolenci a právo na omyl. Kde jsou hranice této benevolence, se samozřejmě liší podle konkrétních zákonů či právních zvyklostí v té či oné zemi.

Platí však, že ve vyspělých demokratických společnostech mají média spíše navrch. Společenský konsensus spolehá na to, že se média budou "hlídat" sama, prostřednictvím samoregulace. Což v Česku moc nefunguje, protože ani dvacet let po změně režimu nemáme v žurnalistice fungující instituce. Neustavily se autority, a to ani ty přirozené (respektovaná média či konkrétní novináři), ani formální (Syndikát novinářů je nefunkční profesní organizací). Vzhlížíme k zemí s delší tradicí svobodné žurnalistiky, zejména k těm anglosaským, Německu, či Francii, ale pravda je taková, že i tam mají poměry často k dokonalosti daleko.

Otázka zní: jak se mají či vůbec mohou instituce médiím bránit? Jedna z možných odpovědí může být: bojovat s nimi jejich vlastními zbraněmi. Takový příklad nabízí v Americe Scientologická církev, která už delší dobu zaměstnává novináře a reportéry. V současné době, kdy mediální firmy naopak spíše propouštějí, nemá nouzi o kvalitní profesionály. Co je na tom divného? Copak firmy neměly odjakživa svá firemní média, ve kterých vychvalovaly své produkty? Jistě, jenže v tomto případě se jedná o něco jiného. Novináři placení scientology nemají psát o samotné církvi, nýbrž o médiích. Zpochybnit jejich důvěryhodnost, nezaujatost a férovost v tom, jak naopak ona referují o scientolozích. Tedy cosi jako otevřená válka, ovšem na mediálním hřišti.

Minulý týden se na téhle frontě rozhořely nové boje. Církev najala tři opravdu špičkové novináře, aby se zaměřili na reportéry a redaktory deníku St. Petersburg Times, který v minulosti o scientolozích mnohokrát psal. A jde vskutku o esa: dva reportéry, z nichž jeden je držitelem Pulitzerovy ceny za novinový žurnalismus a druhý ceny Emmy za práci v prestižním televizním pořadu "60 minut". Šéfem týmu je pak Steve Weinberg, bývalý manažer IRE (americké profesní organizace sdružující investigativní reportéry) a profesor žurnalistiky na univerzitě v Missouri, kde je nejstarší a jedna z nejrespektovanějších novinářských škol v Americe.

Na všechny tři se snesla kritika ostatních novinářů. Tvrdí, že se zaprodali a že pracovat proti nezávislým médiím je nejen nekolegiální, ale také neetické. Oni se naopak brání v tom, že sama média se navzájem kritizují, takže nejde o nic neobvyklého. Navíc kontrakt se scientology mají uzavřený tak, že mohou pracovat zcela nezávisle a bez ohledu na zadavetele. ten si pouze vyhrazuje výsledek jejich práce nezveřejnit. No a pak je tu samozřejmě argument finanční: žádný žurnalista, tím méně investigativní, si dnes v Americe nemůže dovolit odmítnout dobře placenou práci. Je jí příliš málo a kvalitních reportérů bez zaměstnání zase příliš moc.

Není to nic radikálně nového. Byli to opět scientologové, kteří před dvěma lety najali speciální televizní tým, aby natočil televizní reportáž o tom, jak televizní tým BBC točí o scientolozích reportáž do prestižního britského pořadu Panorama. Reportér John Sweeney se tehdy nechal vyprovokovat v Muzeu psychiatrie (kde scientologové srovnávají tento obor medicíny s čiností nacistů), ztratil nervy a začal na mluvčího církve nepříčetně ječet. Záznam této scény se pak stal hitem na YouTube, a to ještě dřív, než BBC stačila svoji reportáž odvysílat. Musela do ní poté - chtíc nechtíc - zařadit i tuto událost, která byla pro zkušeného reportéra jistě trapná. A scientologové o natáčení vytvořili vlastní reportáž, kterou jednak publikovali na webu a jednak distribuovali na DVD ve vysokém nákladu.

Není důležité, co si myslíme o scientolozích. Nepochybně nejde o sympatickou "firmu", třeba už proto, že má dlouhou tradici v dobře vymyšlené demagogii a že má zároveň dostatek financí na to, aby s médii vedla právě takovou válku. Ale v době, kdy se mezi médii a objekty jejich zájmu rozostřují kdysi jasné a nezpochybnitelné hranice, a kdy moderní technologie dávají možnost "být médiem" vlastně každému, se s touto taktikou budeme asi setkávat stále častěji.

Až přijde doba, kdy lektoři na mediálních trénincích odpoví na otázku zvídavých manažerů: "Na stížnosti, stavění se na hlavu a věšechny podobné hlouposti zapomeňte. Radši o těch zmetcích zkrátka natočte reportáž."

(Sloupek pro časopis Strategie).

Tenhle sroupek by se klidně mohl jmenovat: Do pldele pláce!

2010-03-08T10:09:00.001+01:00

Písmeno "r" má klíčový význam pro české vulgarismy. Nejenže ho najdeme v překvapivě vysokém počtu neslušných slov, ale zároveň jim - při vyslovení nahlas - dává patřičnou razanci, správný rytmus a lascivní drnčivost. Protože čtete slušný sloupek, nemůžu uvést konkrétní případy. Ale pokud zrovna nejedete v tramvaji nebo nesedíte v kanceláři, zkuste si některé z dotyčných slov - a nesnažte se předstírat, že je neznáte! - říct nahlas. A pak ještě jednou, jen písmeno "r" nahraďte nějakým jiným, třeba "l". Zní to stlašně, tedy vlastně strašně.

Asi jako slovo Polnohvězdy, což je jméno neexistujícího muzikálu. Můžeme se dohadovat, jestli znamená hvězdy popadané na pole, anebo třeba zaměstnance s výbornými výsledky v zemědělství. Ve skutečnosti jde však o název neexistujícího muzikálu a v Praze ho budou propagovat reklamy nalepené na tramvajích. Proč na nich nebude napsáno Pornohvězdy, jak se dotyčné dílko ve skutečnosti jmenuje? Agentura se bála ohrožení mravnosti. Tomu celkem rozumím. Chápu, jak by pro pracující lid bylo nepříjemné jet v takto označené tramvaji do práce. A to ani nemluvě o dětech na školním výletě.

Ne snad že by přejmenováni na Polnohvězdy bylo bez problémů. Představuju si žáky, pronásledující dotazy svou učitelku: "A co to plosím jsou ty polnohvězdy?" "To je taková plasálna, milé děti," odpoví nebohá pedagožka. Ale když už se hlídá mravnost v reklamě, žádal bych větší důslednost. Na světě jsou i nemravnější věci než pornohvězdy. To ostatně záleží na osobním vkusu. Zvlášť před volbami nás může potkat ledacos. Jen si představte, že čekáte na tramvaj a v kolejišti se objeví v nadživotní velikosti … například politik.

S nápisem Paloubek.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Deset miliard se blíží!!

2010-03-04T14:15:00.002+01:00

Počet tweetů dosáhne velmi brzy čísla 10000000000. Sledujte počítadlo. Tweet s pořadovým číslem napsal jistý Robin Sloan. Zněl: "Oh Lord", dnes je však už smazaný. Kdybyste měli možnost napsat vy ten jubilejní, co by to bylo?

Zlato vyhrává ... bývalý ředitel rozhlasu

2010-03-04T10:45:00.001+01:00

Nevíme, co trápí - od pondělka už bývalého - šéfa Českého rozhlasu Richarda Medka. Víme jen, že se v minulém roce bil jako lev o to, aby tuto instituci mohl řídit. A že tuhle bitvu vyhrál. Ovšem z pěti měsíců, které od té doby uplynuly, strávil tři ve zdravotní neschopnosti. Podle jedněch se psychicky zhroutil, což by podpořilo názor, že práce ve veřejnoprávních médiích je riziková pro duševní zdraví. V této souvislosti se připomíná, že podobné problémy měla před dvěma lety od té doby také bývalá šéfka stanice Radiožurnál Barbora Tachecí.

Ale Richard Medek může mít i jiné potíže, jak říkám, podrobnosti nevíme a v podobných případech velí lidský takt našlapovat jen velmi opatrně. Byť u šéfů velkých institucí to je sporné. Vzpomeňme, jak se akcionáři i média hněvali na šéfa firmy Apple Steva Jobse, když tajnůstkařil ohledně svých zdravotních potíží. U veřejně obchodovatelných společností platí pravidlo, že veřejnost má mít všechny informace, které nějakým způsobem souvisejí s jejich fungováním. Neznamená to, že by jejich manažeři nemohli stonat nebo mít soukromé problémy. Ale jestliže se rozhodli pro svůj post, musí se smířit s tím, že odevzdávají část svého soukromí. Někdy i tu velmi citlivou.

Logika říká, že u veřejných institucí by to mělo být pdoboné. Jejich chod umožňujeme ze svých peněz a máme tedy právo vědět, jak se s nimi nakládá. Patří k tomu i to, co se píše v chorobopisu jejich ředitelů? Upřímně řečeno není jisté, zda se po takové informaci pídíme ze zvědavosti, anebo zda nás k tomu vede nějaký skutečný veřejný zájem. Ono je to každopádně jedno, protože Richard Medek ze svého postu odstoupil. V souvislosti s tím však přišel deník Hospodářské noviny se zajímavou informací: rezignující šéf se z čela rozhlasu snese na takzvaném zlatém padáku. Odstupné bude v jeho případě činit deset měsíčních platů.

Je to za tak krátký pobyt či lépe řečeno nepobyt ve funkci odpovídající? Na to lze moudře odpovědět, že nemoc si nevybírá, a lidsky vzato má pravdu sám bývalý ředitel, když novinářům říká, aby odstupné neřešili, protože peníze v porovnání se zdravím nejsou důležité. Má pravdu. To bychom se ovšem vzápětí nemohli dozvědět, že zlatý padák nevyjednal ředitel s Radou rozhlasu při nástupu do funkce, ale teprve před dvěma týdny, tedy v době, kdy měl za sebou už hospitalizaci a nemocenskou. Musel tedy vědět nebo aspoň tušit, že ve hře bude jeho rezignace. Oddaloval ji do té doby, než mu rada odklepne zlatý padák, anebo ho dokonce účelově požadoval, protože věděl, že brzy odstoupí? Zase otázky a žádné odpovědi.

Jenže teprve zde to začíná být opravdu zajímavé. Kolik přesně peněz dostane, se můžeme jen dohadovat. Plat ředitele rozhlasu je totiž tajný!

To je nehoráznost. Britská BBC, ke které všichni v českých veřejnoprávních médiích tak rádi vzhlížejí, zveřejňuje ze zákona nejen výši platů svých manažerů, ale dokonce i takové drobnosti, jako třeba výdaje na služebních cestách. A tak se například nedávno v tisku řešilo,jestli bylo odpovídající, když si jeden z jejích ředitelů najal v Las Vegas za peníze zaměstnavatele limuzínu. "Mně se to taky nelíbí, ale je to důvěrná věc," řekla novinářům místopředsedkyně rady rozhlasu dana Jaklová. Když o platu ředitele Rada loni rozhodovala, vypnula prý nahrávací zařízení. Dělají si z nás legraci? Slovo "důvěrné" by v souvislosti s jakoukoliv veřejnou institucí mělo být pokládáno za nevhodné, nebo přímo vulgární. Je-li informace o platu ředitele důvěrná, ať si jej tedy financují ze svého ti, kteří jsou oněmi důvěrníky. Tedy asi samotní radní.

Jistě, my naštěstí žijeme v banánovém Česku, kde se sice o rozhazování veřejných peněz veřejnost neinformuje, ale zato se všechno vykecá. A tak média mohla publikovat, že dotyčný zlatý padák činí půldruhého miliónu korun. Mimochodem, je to stejná suma, jakou olympionici dostávají za zlatou medaili. Richard Medek si tak - sportovní terminologií - "dojel" pro zlatou. Disciplína: manažerský sprint v zastoupení.

(Komentář pro LN).

Prý je to nejdražší webová doména. A je zase na prodej

2010-03-04T10:41:00.001+01:00

Vlastním už přes deset let doménu extra.cz. Čas od času dostávám nabídku, jestli bych ji nechtěl prodat. A protože všechno je na prodej, vždy se ptám na cenu. Obvykle se pohybuje v řádu desítek tisíc. Je to cena odpovídající, vždyť ta doména je pěkná. Ale abych ji opravdu prodal, musela by být nabídka o řád vyšší. Je to její "sentimental value". jak vysvětluji cizojazyčně.

Dopředu každému říkám, že mnou požadovanou cenu nemá ani náhodou. Jenom pro mě.
Existuje velmi málo domén, které lze prodat za hodně peněz. Asi nejslavnější a co víme, tak zatím nejdráž prodanou doménou je Sex.com. V roce 2006 změnila majitele údajně za 15 miliónů dolarů. Příští týden bude zase na prodej, a to v aukci. Vyvolávací cena je milión dolarů.

Za tou doménou je skvělý příběh, o kterém byly napsány hned dvě knížky. Ta úspěšnější vyšla v roce 2007 a napsal ji britský novinář Kieren McCarthy. Píše o tom, jak si ji už v roce 1994 registroval kalifornský byznysmen Gary Kremen, mimo jiné zakladatel asi prvnéí webové seznamky Match.com. Ale dřív než stačil Kremen i na Sex.com vybudovat nějaký byznys, ukradl mu ji jistý Stephen Cohen. V roce 1995, v éře internetových počátků. k tomu stačil jeden fingovaný dopis firmě Network Solutions. Ta tehdy domény s koncovkou .com spravovala.

Následovala několikaletá právní bitva. Cohen celou dobu na zcizené doméně provozoval úspěšný pornografický web. Nebyl žádný začátečník. V osmdesátých letech v takzvaných BBS (počítačových sítích, které se rozvíjely paralelně s Internetem) provozoval cosi jako erotickou seznamku. V roce 1990 byl zatčen a obviněn jako majitel sexklubu, případ se však nedostal před soud. Odsouzen byl nakonec v roce 1991 za podvod a ve vězení strávil necelé čtyři roky.

Sex byl v druhé polovině devadesátých let jednou z hybných sil webu. Posouval dopředu technologie i byznys. Cohen patřil mezi ty, kteří pro pornografii zavedli obchodní model, jenž dodnes funguje. Staré pravidlo říká, že sex a finanční informace jsou jedinými "komoditami", za které jsou lidé na webu ochotnit platit. V devadesátých letech byli ochotni hodně, odhaduje se, že Cohen vydělával 10 miliónů dolarů ročně. Celkem mu byznys na ilegálně vlastněné doméně vynesl odhadem kolem 100 miliónu dolarů. Tak to aspoň později uznali právníci.

Až v listopadu 2000 rozhodl soud o tom, že doménu získá zpátky Kremen. Následovaly další soudy, v nichž se Kremen domohl i odškodnění. S firmou, která doménu neoprávněně převedla, se dohodl mimosoudně. Na Cohenovi vysoudil 65 mioliónů dolarů, ale nikdy je nedostal. Podvodník vyhlásil bankrot a většinu svého majetku převedl nelegálně do ciziny. V roce 2005 byl zatčen v mexické Tijuaně, později propuštěn. V současnosti snad žije oficiálně v Mexiku. Soudní procesy pokračují.

Čímž se dostávám k dnešku. Za happyend lze považovat, že Kremen v roce 2006 prodal doménu bostonské firmě Escin LCC za 15 miliónů dolarů a že sám úspěšně podniká. Jako i před patnácti lety, i teď ví, kde jsou peníze. V lednu získal od investorů zhruba sedm miliónů dolarů na svou novou firmu Clean Power Finance, která se zaměřuje na byznys kolem solární energie.

A doména Sex.com? Uvidíme, zda najde nového majitele. potenciální zájemci se musí dostavit 18. března na určenou adresu na newyorském Manhattanu a musí se prokázat ověřeným šekem na minimální sumu jeden milión dolarů. Má takovou cenu? Někteří komentátoři o tom pochybují. Upozorňují na to, že současný obsah je slabý a nevýdělečný, a že si doména dnes nevede dobře ani ve vyhledávačích. Například není na první, ale ani druhé nebo třetí straně výsledků v Googlu, když do vyhledávacího řadku napíšete "sex".

Na druhou stranu, stále je to nejslavnější doména světa. A taky kus historie a mizející fenomén webu. Čím víc se Internet bude stávat mainstreamovým médiem, tím méně sexu na něm bude. Podívejme se na firmy jako Facebook či Apple, které uživatelům svých služeb upírají byť sebemenší náznak erotiky. Kdybych ty peníze měl, možná bych si tu doménu koupil. Tak jako si lidé kupují nepojízdné veterány nebo podobné neužitečné věci.

Psal bych na ní blog muže středního věku.

(Psáno pro Strategii).

Stav nouze. Ovšem nikoliv legislativní

2010-03-01T15:16:00.001+01:00

Vláda požádala o vyhlášení legislativní nouze. To zní tak dramaticky, až se běžnému občanu tají dech. Představí si, jak v uvedené dny dopravuje policie poslance do sněmovny v autech s modrými majáčky a jak v celé zemi platí mimořádná opatření. Jindy bohorovně utlachaná atmosféra sněmovny se změní v ponuře pracovní. Poslanci zasednou k návrhnu zákona, který jim zaslala vláda, a vědomi si své důležitosti ho rychle a bez průtahů projednají.

Nebo ne? Pravda je taková, že v nouzi se neocitla země, nýbrž zaměstnanecké výhody. Namátkou nádražácké réžijky, stravenky na oběd nebo třeba deputátní pivo. Tohle všechno dostávají zaměstnanci za výhodné ceny. Jenže podle nového zákona by zaměstnavatelé měli odvádět DPH nikoliv z této ceny, nýbrž z té běžné na trhu. Což u takové réžijky, jejíž skutečná hodnota je teoreticky až stokrát vyšší, může být slušná suma. Někdo ji bude muset zaplatit. A odboráři asi celkem správně čují, že to bude znamenat, že se výhody stanou méně výhodné. Hrozí proto stávkou. Konkrétně chtějí na pět hodin zastavit veškerou veřejnou dopravu.

Nechci její důvody ani smysl hodnotit. Je nepochybné, že by způsobila pěkný zmatek a taky hodně zlé krve. A chování politických stran by napovědělo, jak moc si které z nich stojí za svým či naopak jak málo stačí, aby naslouchali rozzlobenému hlasu ulice. Říkáme "by", ale on podmiňovací způsob není třeba. Ten test už probíhá. A kupodivu jako první selhala vláda. Přitom nemusela. Vždyť je úřednická a v žádných volbách nekandiduje. Přesto v čele se svým premiérem slíbila po prvním zadupání odborářů zákon změnit a požádala o totéž i politiky. A aby jim šla práce od ruky, vsugerovala dojem oné nouze.

Ovšem nenechme se mýlit. Máme nouzi, ale ne legislativní. Chybí rozum a přebývá populismus. Je to nouze politiky.

(Pravidelný sloupek pro deník Sme).

Mým studentům! Aneb co vás čeká, když si budete celé přednášky číst ten zatracený Facebook

2010-02-28T19:49:00.004+01:00

via youtube.com

Profesor fyziky Kieran Mullen z Univerzity v Oklahomě ukázal studentům, co je čeká, když si nudou nosit do hodin elektronické přístroje. Podle všeho jde o zinscenovanou show, takže se ve skutečnosti nejedná o zabavený počítač, nýbrž nějaký starší krám nevalné hodnoty. Mullen už sehrál podobný výstup před pár lety s mobilním telefon. I ten namočil do tekutého dusíku a pak snadno roztříštil. Každopádně je to efektní ... jako fyzikální pokus i výchovná lekce.

Posted via web from Poznámkový blok

Vyhrál jsem v ruletě. Dívku z Londýna

2010-02-25T11:36:00.001+01:00

Sedí před počítačem a na tváři má nejistý úsměv. Lhal bych, kdybych napsal, že je půvabná, ale určitě není ani ošklivá. Je jí kolem dvaceti. Odhrne si vlasy z čela. Trvá to dvě, tři, čtyři a nakonec celých pět vteřin. Zatím nejdéle ze všech mých pokusů. Kdyby chtěla, tak už to skončila. "Ahoj," napíšu anglicky. Další vteřina, dvě. Pak se skloní ke klávesnici a napíše: "Ahoj! Chceš si povídat?" A je to tady! Moje první výhra v ruletě. Jaká ruleta to je, čtěte víc v mém článku pro Technet.

Mé noční zprávy aneb když CNN nestíhá

2010-02-24T17:13:00.002+01:00

Smrt Michaela Jacksona, udělení Nobelovy ceny Baracku Obamovi, zlatá olympijská medaile Martiny Sáblíkové. To jsou namátkou tři relativně důležité či zajímavé události. Co mají společného? O všech jsem se dozvěděl prostřednictvím Twitteru.

Dovolím si obtěžovat se soukromou, ba téměř intimní informací. Zradil jsem noviny, a to dost možná v jedné z jejich nejzákladnějších funkcí. Každé ráno „v koupelně“ (uvozovky znamenají, že tím ve skutečnosti myslím, že sedím na záchodě) čtu na svém telefonu Twitter. Sleduji asi pět set lidí, jejichž 140znakové textíky se mi během noci nahromadily v mobilu. A tak se dozvídám důležité zprávy (naposled tu o Sáblíkové), čtu, jak tráví čas kupříkladu takový Lance Armstrong (minulý víkend hrál golf na Havaji), případně sleduji, jak probíhají mejdany vrstevníků mých dětí (přímo své děti nesleduji, protože to je jedno ze základních pravidel pro zachování duševního zdraví rodičů dětí v pubertě). Zkrátka se za těch deset minut „v koupelně“ dozvím všechno, co potřebuju vědět.

Beze vší ironie tvrdím, že Twitter je dnes jedním z mých nejdůležitějších médií. Ne všichni jsou z téhle mikroblogovací služby nadšeni. Někteří tvrdí, že je oslavou blábolení (podle jedné studie je více než polovina tweetů bez jakékoli informační hodnoty), zatímco jiní o ní mluví s despektem jako o „telegrafu celebrit“ (to proto, že v anglosaském světě je dnes Twitter módním způsobem, jak známí lidé komunikují se svými fanoušky). V Česku je navíc tato služba mnohem méně populární než třeba v Americe, počet jejích uživatelů se odhaduje řádově na desítky tisíc.

Nesporné ovšem je, že mění definice toho, co jsme si uvykli nazývat žurnalistikou.
Novinář George Packer se v intelektuály zbožňovaném časopise New Yorker obul do všech, kteří údajně nekriticky Twitter vychvalují. „Vždycky, když slovo Twitter slyším, mám chuť křičet Stop!“ napsal. A také: „Každý žurnalista, který obdivuje Twitter, si zároveň koleduje o své vlastní sebezničení.“ Proč? Twitter je takovým roztěkaným zdrojem informací, které však mají jen velmi daleko k tradiční žurnalistické definici zprávy. Jsou maximálně zjednodušené (jak to také jinak udělat na rozměru 140 znaků?), nejsou řádně ověřené ze dvou či více zdrojů a především jsou zaujaté. Není divu, vždyť jejich autoři je pouštějí do světa stejně jako své pocity.

To jsou však standardy platné pro jeden jednotlivý tweet, nikoli Twitter jako celek. Líbí se mi zkušenost, kterou popsala minulý týden Natalie Hopkinsonová na webu deníku Washington Post. Vrací se do doby loňského září, kdy během proslovu prezidenta Obamy v americkém Kongresu jeden ze zákonodárců zakřičel: „Ty lžeš!“ Všichni to slyšeli, počínaje diváky u televizorů a konče samotným Obamou, kterého výkřik zjevně vyvedl z rovnováhy.

Na Twitteru se informace o tom začaly objevovat během několika vteřin. Někdo napsal jméno zákonodárce, který uvedenou větu zakřičel. Během chvíle se na Twitteru objevilo i jeho telefonní číslo a adresa webové stránky, která vzápětí pod náporem návštěvníků „spadla“. O několik minut později někdo -rovněž na Twitteru - zveřejnil adresu stránky, kde bylo možné přispět na kampaň politika, který proti dotyčnému zákonodárci bude kandidovat ve volbách. Ještě týž den dorazily na konto tohoto politika tisíce dolarů.

Řekli bychom rozjetá mediální „mašinérie“ v praxi. A co na to tradiční (a profesionální reportéry zaměstnávající) média? Televize CNN po skončení projevu pyšně oznámila, že se jí „narušitele“ podařilo identifikovat a že právě ověřuje své zdroje, aby mohla co nejrychleji sdělit jeho jméno.

Máloco tak přesně definuje roli Twitteru v dnešních médiích jako tahle zkušenost. Ano, my můžeme těžko srovnávat jeden jednotlivý tweet s článkem, který například vyšel v New York Times nebo v Lidových novinách. Většinou neznáme jeho autora, nevíme, jaká ctí pro zveřejňování informací pravidla a nakolik je případně v dané věci zaujatý. Ale ono je to jedno. Protože výsledná informace nebude výslednicí jednoho, ale mnoha desítek, možná i stovek tweetů.

Twitter je takovými New York Times pro čtenáře, kteří ctí heslo udělej si sám. Za informaci získanou z Twitteru neručí světoznámá značka, staletá tradice ani etický kodex. Ale pro nelenivého konzumenta médií může být velmi šikovným nástrojem, který klasická média může předčit.

Samozřejmě, že nikdy nemáte jistotu, že jste se dozvěděli pravdu. Ani já ji nemám. Získala Sáblíková fakt tu medaili?

(Psáno pro Strategii).

Topolánek bije na poplach, sociálním demokratům hrozí vyhynutí

2010-02-22T09:36:00.000+01:00

Bude naložen do lihu a vystaven v muzeu. Tenhle osud čeká všechny poslední žijící živočichy svého druhu a nevyhne se zřejmě ani Miloši Zemanovi. Proč zrovna jemu? Bývalý premiér Mirek Topolánek nazval svého kolegu expremiéra v rozhovoru s deníkem Právo posledním žijícím "autentickým sociálním demokratem".

Možná se sluší připomenout okolnosti, za kterých Miloš Zeman do ČSSD počátkem devadesátých let vstupoval. Ona to byla víc náhoda než cokoliv jiného. A také klakul chytrého a ambiciózního politka. Jeho bonmoty už tehdy sklízely úspěch na stránkách novin i v televizních estrádách, o jejich autora však v žádné z voličsky silných politických stran neprojevili zájem. Proto si vybral ČSSD, tehdy malou stranu, sice s velkou historií, ale potácející se mezi bytím a nebytím.

Tak jako nouze naučila Dalibora housti, naučila i Miloše Zemana zpívat "autenticky" sociálně-demokratickou píseň. Ovšem zatraceně dobře! Zemanův restart ČSSD je i z dnešního pohledu majstrštykem, kterému patří místo v politologických učebnicích. Od voleb v roce 1996, které byly prvním velkým "nevítězstvím" Václava Klause, byl Miloš Zeman jedním z těch velkých zvířat, kterým dnes říkáme dinosauři české politky. A zůstal jím až do svého dobrovolného odchodu v roce 2002, či spíše přesněji do neúspěšné kandidatury v prezidentské volbě v roce 2003.

Mám Miloše Zemana rád. Ne jako politika a už vůbec ne jako sociálního demokrata. Mám ho rád jako člověka mimořádně inteligentního, vtipného a - byť se to někdy nezdá - taky laskavého. Mé přání, aby jeho návrat do politiky v nadcházejících volbách neskončil autodestrukcí zajímavého politického osudu, patří zřejmě do kategorie nesplnitelných. Na druhou stranu ani budoucnost v lihu nemusí být pro Miloše Zemana špatná. Zvlášť pokud půjde o kvalitní slivovici. Můžeme-li soudit z fotografií v tisku, proces konzervace byl už zahájen.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Ten chlápek je nebezpečný. Ne ten s pistolí … ten s Twitterem!

2010-02-20T12:40:00.002+01:00

Je to taková trapná věta, kterou můžeme slyšet, když se někomu děje nějaké příkoří. Nebo když si to aspoň on sám myslí. "Víte, kdo já jsem?" Adresát takové poznámky nad tím většinou mávne rukou. A správně dělá. Jenže ono také od rozhořčeného stěžovatele může zaznít: "Víte, kolik mám followerů na Twitteru?" No a pak se zúčastněným radí nejvyšší ostražitost. Tak jako v kauze amerického režiséra Kevina Smithe, kterého kvůli tloušťce vykázal kapitán z letadla. Kdyby věděl, že je ozbrojen účtem na Twiteru ("ostře nabitým" více než půldruhým miliónem followerů), asi by to neudělal. Čtěte v mém článku pro Technet.

A tuhle znáte? To se potká krávovina s dobrým byznysem...

2010-02-16T21:09:00.001+01:00

Oznámil mi, že je tu starostou. "Jako že tady?", rozhlédl jsem se překvapeně po pankráckém obchodním středisku. "Jako že tady," odpověděl. "A to znamená, že máš například pod palcem černé šerify?", zeptal jsem se. "To ne," řekl. "Nebo že ti někdo otevře dveře, když jdeš dovnitř?", nenechal jsem se odbýt. "Tady jsou automaticky se otvírající dveře," řekl významným tónem, ve kterém bylo slyšet člověka, který je tady důležitý. Prostě někdo jako starosta. Jak to je se starosty a dalšími důležitými lidmi, čtěte v mém článku pro Technet.

Nové heslo českého parlamentu: nezasedat a chránit

2010-02-16T06:29:00.001+01:00

Čeští poslanci věvsili v pátek na sněmovnu „Přijdeme hned“. Za poslední dva týdny se neshodli na ničem kromě přestávek na oběd, a tak pro jistotu probíhající řádnou i všechny mimořádné schůze ukončili. Možná se už nesejdou až do voleb. Podle některých politiků tak bude sněmovna lidem víc užitečná, než kdyby zasedala.

Nedá se to vyloučit. Nic nedělají ani senátoři, kteří naposledy zasedali v prosinci. Sejít se měli v lednu, ale to schůzi zrušili, protože neměli co projednávat. Poslanci jim totiž nedodali žádné zákony! Lednovou schůzi proto přeložili na březen. Jenže ta nejspíš bude také zrušena, protože poslanci opět žádné zákony neschválili. A hned tak neschválí. Tomu se říká vzorná spolupráce dvou parlamentních komor.

Možná to je něco na způsob výpalného, které známe z gangsterských filmů. V nich také platí majitelé restaurací za "ochranu", ale ve skutečnosti za to, že jim jejich podniky nevypálí sami jejich ochránci. Poslanci nás chtějí chránit tím, že nebudou zasedat, a tudíž ani schvalovat blbé zákony. Slovy mafiánské literatury je to ona pověstná nabídka, co se "nedá odmítnout".

Jen se bojím, aby se toho nechytili také lidé dalších profesí. Řidiči metra přestanou sloužit směny, aby náhodou s cestujícími nenabourali, a učitelé nebudou učit žáky, aby je nenaučili nic špatně. Třeba bychom mohli na celý stát pověsit cedulku "Přijdeme hned". Počkat do voleb ... a pak se uvidí. Nejspíš stejně dopadnou tak, že tam tu cedulku necháme.

V této souvislosti začínám lépe rozumět tiskové zprávě, kterou vydala v pátek společnost Nokia. Podle ní patří Česko mezi země, kde si lidé v poměru na počet obyvatel stáhli v posledních týdnech z Internetu nejvíc satelitních navigací. Mám takový pocit, že kdo je v Česku jen trochu chytrý, bude brzy někam cestovat.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Tak jsme domluveni. Já teď udělám nějakou sviňárničku ... a pak přispěju na chudé

2010-02-10T08:56:00.003+01:00

Uráží mě, jakým způsobem politici instrumentalizovali svou dobročinnost. Konkrétně mám na mysli kauzu bývalých ministrů Topolánkovy vlády, kteří čerpali poslanecké náhrady na dopravu a zároveň využívali i po odchodu z funkce služební auto s řidičem, na což mají podle zákona nárok. Princip kauzy je jednoduchý. Jestliže si politici vozili své zadky v ministerské "drožce", a zároveň dostávali svůj senátorský ši poslanecký plat, neudělali nic fakticky protiprávního, ale chovali se nemravně.

Nic nezvyklého, chce se říct, jako bychom právě na to nebyli od politiků zvyklí. A abychom jim nekřivdili, připusťme, že si to možná někteří ani neuvědomili, což jen dokazuje už mnohokrát prověřený fakt, že zákonodárci nahlížejí na své nedaněné náhrady jako na obyčejný příjem. A také s nimi podle toho nakládají. Ale dotýká se mě reakce, které se reportér Lidových novin od většiny dotyčných bývalých ministrů dočkal. Totiž že vše napravili nebo napraví tak, že poukážou srovnatelnou sumu na dobročiné účely.

Nechápu tu souvislost. Co má společného dotyčný konkrétní případ s tím, že Alexander Vondra dá peníze nějakým sportovcům ve Slaném nebo že Vlasta Parkanová vydražila na charitativní aukci obraz? Proč mě s tím zatraceně vůbec obtěžují? Vždycky jsem vnímal dobré skutky jako něco velmi křehkého a hlavně intimního. Když jsou vytaženy na světlo, působí nepatřičně a trapně. Chápu, proč se o dobročinnosti musí nahlas mluvit, protože je to způsob, jak ji veřejnosti připomínat a že je to jakýsi druh morálně akceptovatelného vydírání. Ale v této souvislosti - když dobročinnost vytahují politici jako omluvu nemravnosti - mi to přijde trapné a hloupé.

Navíc to není řešení ani logicky správné. Politici - ať už vědomě, či nikoliv - si dotyčné peníze vzali ze státní kasy. Pokud tedy mají pocit, že to nebylo správné, mají je na stejné místo vrátit. Z toho důvodu se mi líbí mezi potrefenými husami pouze jediná odpověď, a to bývalého ministra zahraničí Schwarzenberga, který suše oznámil: "Již jsem dotyčné peníze poukázal na konto senátu." Žádné výmluvy a ani malicherné vypočítávání, jestli ve vyhřívané sedačce ministerského votzu seděl dvakrát, anebo třikát, případně zda jezdil čtyři týdny, nebo šest. "Co mi nenáleží, ihned jsem vrátil." Klobouk dolů, děkujeme. Pro případné budoucí polemiky dopředu podotýkám: ano, je asi pravda, že mnohé charitativní organizace by se zmíněnými penězi asi naložily lépe než stát. Ale jde mi o elementární logiku a princip.

A vlastně se mi v porovnání s těmi ostatními zákonodárnými apoštoly dobrosrdečnosti líbí i odpověď Mirka Topolánka, který narovinu a přímo říká: "Plnění jsem přijal v dobré víře, nemám komu co vracet." Má tu odvahu to říct a netahá si z malíčku seznamy všech svých dobrých skutků, které v minulosti nepochybně udělal. Topolánek bývá obviňován z vulgárnosti, ale tentokrát se zachoval slušněji a poctivěji než většina ostatních.

Vždyť je to nevídané. "Když k vám přijde Tříkrálová sbírka, nenecháváte si vystavit potvrzení," prohlásil bývalý ministr kultury Václav Jehlička. Ano, to si nenechaly desetitisíce, možná statisíce lidí, vždyť jak jsme se shodou okolností tento týden dozvěděli, letošní Tříkrálová sbírka vynesla nejvíc peněz v historii. A to navzdory ekonomické recesi. Ale jen jakýsi senátorský termit má potřebu obhajovat svým příspěvkem ježdění v papalášském autě.

Byly to přímo závody v lásce k charitě, co politici předvedli. Chápu poslance Kalouska, kterého vyprovokovalo, že nebyl v článku vykreslen v tak úplně pozitivním světle, protože na rozdíl od ostatních nepředložil detailní seznam svých milodarů. A ani nenabídl reportérovi nějaké hezké vyznání, jako třeba jeho bývalá stranická i vládní kolegyně Vlasta Parkanová, jejíž „slabostí jsou opuštěná zvířata a staří lidé“. Ale místo aby nad touhle neuvěřitelností mávl rukou, tak do dalšího vydání napsal článek o tom, že má dvě adoptované děti v Africe. V duchu jednoho českého úsloví o čemsi, co se rozšlape.

Dobročinnost je pozoruhodná věc. Je v protikladu se sobectvím a chamtivostí, které jsou evolučními psychology pokládány za hlavní motor lidského pokroku. Nevíme, jestli nás lidskými z hlediska vývoje činí více sobecví, anebo naopak milosrdenství. Jsou to zajímavé a taky provokativní otázky. Líbí se mi pragmatické vysvětlení dobročinnosti, které nabízejí někteří psycholové, a podle kterého jsou i naše dobré skutky určitým druhem pozitivního sobectví. Děláme je hlavně pro sebe a pro svůj dobrý pocit. Že pomůže potřebným, je vynikající vedlejší produkt.

Můžeme věřit tomu, že jednoho dne naše dobré i špatné skutky někdo sepíše, podtrhne a sečte. A podle výsledku nás pošle na naše místo na věčnosti. Bývalí ministři se rozhodli trochu předběhnout události a nabídli seznam těch svých dobrých skutků dopředu. Nebylo to božské, ale pitomé.

(Komentář pro LN).

Už slyším hvízdat kulky

2010-02-08T10:18:00.005+01:00

Možná si z nás Vláďa dělá jen "dobrý den" ... ale člověk nikdy neví. Můj oblíbený ekonomický žurnalista ve svém sloupku píše, že v Praze má chuť střílet cyklisty. Ano, ani já nemám radost, že v Praze jsou - měřeno náklady na postavený kilometr - nejdražší cyklostezky v Evropě (a zřejmě i na světě), a i já chápu rozčílení řidiče, který například v úzkém prostoru mezi tramvajovým pruhem a chodníkem čas od času musí - kvůli nám cyklistům - jet pár desítek metrů nikoliv komfortní padesátkou, ale třicítkou. Na svou obranu uvádím, že se vždycky snažím šlapat jako drak. Jsou to nepříjemné pravdy, a to ani nebereme v úvahu estetické kritérium, totiž smutný fakt, že pohled na tučná těla nacpaná do cyklistických dresů je skutečně příšerný. Ale Vláďo, zatraceně, přece hned nebudeš vytahovat bouchačku?

Chci ještě podotknout (a rozhodně bych byl nerad, aby to kdokoliv chápal jako vyhrožování), že podle neurologů je automatická obranná reakce rychlejší než akt, který ji vyvolá. Přeloženo do češtiny to znamená, že chlápek, který vytahuje bouchačku, bývá pomalejší než ten, na koho ji vytáhl. Tím se někdy vědecky zdůvodňuje hollywoodské klišé, podle kterého obvykle správní chlapi v přestřelce na hlavní třídě westernového městečka zastřelí padouchy. Ano, podle posledních experimentů to ještě trochu komplikuje reakční doba, ale mé stanovisko je takové, že zkrátka budeme připraveni.

No a na závěr chci prohlásit, že my cyklisti budeme držet při sobě, tak jako lovečtí psi drží s kachnami. Narážím tak na aktuální zprávu z Kalifornie, podle které pes postřelil svého pána na lovu. Možná se k nám přidají i chodci. Čímž končím krátký výlet do světa kulek a jdu si připravit kolo na jarní sezónu.

Máš-li něco na duši, svěř se... třeba své wi-fi

2010-02-03T09:45:00.001+01:00

Řekněte, jak jste pojmenovali svoji wi-fi, a já vám řeknu, jací jste. Pokud se jmenuje "linksys" a podobně, pak jste liknaví a pohodoví, protože jste své wi-fi nechali jméno od výrobce. Pokud to je "Anička", "Kačenka" nebo "Kocourek", případně "Miluji tě!", potom jste nenapravitelně romantičtí. A pokud má vaše wi-fi jméno "Děláte moc velký hluk při sexu", máte jednoduše smysl pro humor. Anebo opravdu hlučné sousedy. Čtěte nejen názvy wifin svých sousedů, ale i můj článek na Technetu.

Chci tě držet za ruku, zbožňuju tvé oči ... no a o tom dalším snad ani nebudeme mluvit

2010-02-02T13:47:00.003+01:00

via fleshmap.com

Která část těla se nejčastěji vyskytuje v textech písniček? Myslíte si, že je to záludná otázka? Ale vůbec ne. Například v rocku a country jsou to oči, v blues a gospelu zase ruce. Pak jsou ... ehm ... určité hudební žánry, které mohou přinést problém. Obrázek nahoře ukazuje, jak je to v hip-hopu. Tedy ne že by mě nějak zajímala hudba, ale považuju to za skvělou ukázku dobré infografiky. Ono ... jak by se to taky dalo říct? ... vymyslet něco takového není žádná prdel.

Posted via web from Poznámkový blok

Umlčet své kritiky? Dobrý nápad. Anebo si s nimi povídat

2010-01-29T09:47:00.003+01:00

Nevadí mi, že o mně říkáte, že jsem idiot. Ale chtěl bych se té debaty zúčastnit. Tak nějak by mohlo znít motto taktiky, kterou mnozí uplatňují v éře sociálních sítí.

Například americký fastfoodový řetězec Domino´s Pizza. V něm se o pizze říká, že se prakticky nedá jíst. Zákazníci si stěžují, že těsto je tuhé jako kus krabice, sýrová kůrka příliš tenká a všechny chutě potlačuje kečup. Aby bylo jasno, řeč není o pizze žádného z konkurentů. Domino´s tak představují tu svoji. Prostě nestojí za nic. "Ví to naši zákazníci a víme to i my," říká na kameru šéf firmy.

Ale cílem není jen zničující sebelítost. Firma strávila dva roky vývoje a utratila desítky miliónů dolarů, aby vylepšila stávající recepturu. Začíná prodávat novou pizzu. A chce, aby se to dozvěděli potenciální zákazníci.

Celá strategie je vysoce neobvyklá. Když nějaká firma vylepší výrobní postup nebo přijde s novým modelem, tak ho obvykle inzerzuje tak, že se už beztak nejlepší výrobek na trhu stal ještě lepším. Jenže to je marketingová hantýrka, která nikoho nezaujme. Domino´s se rozhodla "odstřelit" svou minulost a získat zákazníky pro budoucnost.

Je to riskantní, protože už teď měl dotyčný řetězec bezpochyby spousty spokojených zákazníků. Funguje půl století a na světě provozuje kolem devíti tisíc restaurací. Reklamou jako kdyby firma svým dosud věrným zákazníkům řekla: doteď jsme si z vás dělali legraci a jestli vám naše pizza chutnala, tak s vámi něco není v pořádku. Protože teprve teď začínáme dělat slušnou pizzu.

Ale úmyslem tvůrců je zjevně šokovat, tedy zaujmout. Čtyři a půl minuty dlouhý dokument z firemního zákulisí, který obsahuje komentáře kuchařů, manažerů i zákazníků, se jmenuje "Pizza Turnaround", což by se dalo volně přeložit jako "Pizza na otočce". Kampaň připravila agentura Crispin Porter and Bogusky, která má ve svém portfoliu kontroverzních věcí už víc. Režisérem byl renomovaný filmař Henry Alex Rubin, mimo jiné nominovaný na Oscara. Třicetivteřinový spot, který vznikl sestřihem ze zmíněného krátkého filmu, běží teď zrovna v televizi. Ale tvůrci kampaně sázejí na nová, či v tomto případě konkrétně sociální média. Pro ně je ušitá na míru. Očekává se, že provokativní klip bude budit pozornost a vyvolávat diskuse. Na blozích, na Facebooku i na Twitteru.

Na Twitteru vznikl speciální hashtag "#newpizza", kterým může kdokoliv svůj názor na pizzu od Domino´s označkovat. Automaticky se pak publikuje na stránku "Pizza na otočce". Je jasné, že jsou zde názory jak pozitivní ("konečně to chutná jako pizza"), tak i zcela negativní ("děláte si legraci? dva roky jste vymýšleli novou recepturu a vymysleli TOHLE?"). Domino´s nad debatou v sociálních sítích nemá žádnou kontrolu. Je to riskantní, ale každopádně to poutá pozornost. Jakoby firma testovala staré (a nikoliv vždy uznávané) pravidlo, že každá publicita je dobrá publicita. Anebo jiné pravidlo: že nemůžete lidem zakázat, aby se o vás bavili negativně (pokud tedy nejste zrovna diktátorem), ale že je vždycky lepší aspoň moci poslouchat, co si o vás povídají.

To ostatně tvrdil minulý týden na debatě klubu Media Monday někdejší "webový guru" banky mBank Adam Zbiejczuk, který na webových stránkách dotyčného finančního ústavu zprovoznil diskusní fórum. To je něco, co si žádá sebevědomí a odvahu, zejména ze strany manažerů. Ale podle Zbiejczuka to byl krok, který se nakonec vyplatil.

Kontroverzní kampaň si pochvaluje zatím i Domino´s. On tenhle fastfoodový řetězec byl vždycky zvyklý, že se s ním ve veřejném prostoru nejedná v rukavičkách. Satirický zpravodajský web Onion.com si z Domino´s udělal před časem legraci, když publikoval fiktivní zpravodajský spot s názvem: "Vědci ze společnosti Domino´s testují limity toho, co lidé dokáží sníst." Reportérka v něm říká, že vědci s úžasem zjistili, že snižování nutriční hodnoty a zvyšování vizuální odpudivosti učinilo pizzy Domino´s ještě oblíbenějšími. A vědec v reportáži dodává: "Plánujeme na závěr experimentu připravit pizzu ze skutečných odpadků. Ale na základě předešlých výsledků předpokládáme, že i tu lidé asi snědí."

Domino´s má za sebou i jednu vyloženě negativní zkušenost. To když se loni v dubnu objevilo na YouTube rádobyvtipné amatérské video, natočené dvěma zaměstnanci. Kristy a Michael v něm pizzu připravují z ingrediencí, do kterých se předtím vysmrkali nebo si s nimi vytřeli zadek. Vše je samozřejmě předstírané a velmi veselé, dopad zveřejněného videa byl však katastrofální. Během několika hodin ho viděly stovky tisíc lidí.

Odkazy si lidé předávali na všech sociálních sítích. Návštěvnost v restauracích okamžitě dramaticky poklesla. Situace byla natolik vážná, že nebylo vyloučené, že celý řetězec kvůli jedinému incidentu zkrachuje. Oba zaměstnanci samozřejmě přišli o místo, ředitel firmy natočil vlastní video, ve kterém se zákazníkům omluvil. Incident se s vypětím sil podařilo vyžehlit. Ale jednou z výtek bylo, že vedení na něj zareagovalo příliš pozdě. Krize jako tato se musí řešit ne v řádu dnů, nýbrž hodin.

Možná i proto dnes Domino´s dává prostor svým kritikům. Dát jim slovo, dokonce ve své reklamě? To je přece šílené. Ale když je nemůžete umlčet, je to hned ta druhá nejlepší věc, jak se s nimi vypořádat.

(Psáno pro Strategii).

Spolčení pohodlných hlupců ... aneb obrana povinné maturity z matematiky

2010-01-28T23:43:00.000+01:00

Děkani vysokých škol píchli do vosího hnízda, když připustili, že by státní maturity mohly aspoň na některých školách nahradit přijímací zkoušky. Ale podmínili to zařazením matematiky mezi povinné maturitní předměty. V zemi, kde se právě zrušení povinné maturity z matematiky bere jako součást demokratických svobod zavedených s novým režimem, je to poměrně nepopulární požadavek.

Součástí maturity by měla být povinná zkouška z matematiky. Tečka. Tady by komentář mohl skončit, protože takový je můj názor. Nemám zvláštní potřebu ho nějak zpřesňovat nebo byť o milimetr posouvat. Ale vždycky mě překvapuje, že si někdo může myslet něco jiného. Jenže takových lidí je překvapivě mnoho. Berou matematiku jako nějakou formu útlaku nebo dokonce druh diskriminace. Koho? Přece těch, kteří "na matematiku" nejsou dost chytří. Ale tím mohou obalamutit jen oni sami sebe. My ostatní víme, že je to spolčení hloupých, líných nebo prostě pohodlných.

Speciálně upozorňuji na spojku "nebo" v předešlé větě. Z toho plyne, že si nemyslím, že komu nejde matematika, je nutně hloupý. Dokonce bych řekl, že to platí pro drtivou většinu "odpíračů" matematiky. Ono je pohodlné vymluvit se na nedostatečnost svého mozku, lépe řečeno zastávat obvykle nepodloženou domněnku, že mozek těchto lidí exceluje v něčem jiném. Středoškolská matematika nevyžaduje nadprůměrnou inteligenci ani zvláštní talent. Ale je spojena s tvrdou prací, kterou nejde lidově řečeno ošulit. Odměnou pak nejsou žádné speciální dovednosti, které člověk v dospělosti používá. Ba naopak, ve většině profesí a oborů lidské činnosti nevyužije z matematiky nic. Ale získá základy pro dobrou duševní kondici a schopnost logicky myslet.

Nepodceňoval bych ovšem ani tu méně častou variantu, totiž že poznáme ty hloupé. Ona matematika je jedním z mála předmětů, kde se to opravdu poznat dá. A její univerzálnost ji předurčuje k tomu být maturitním předmětem, tedy žádat, aby si určitou míru znalostí a dovedností osvojili všichni. Ta míra určitě nebude stanovena tak, aby středoškolské vzdělání dokončili jen géniové či nadprůměrně chytří. Ale neberu jako nijak velkou diskriminaci, když do dalších pater vzdělání nepustí úplné pitomce. Občas se mě někdo ptá, zda považuju za důležité, aby například lékař, který mě bude operovat, uměl spočítat trojčlenku. No to si pište, že je to pro mě důležité! Víc než to, jestli umí žonglovat s osmi skalpely v jedné ruce.

Zařazení matematiky do povinné maturity má důležitou symbolickou hodnotu. Když z ní byla naopak vyřazena, učinilo to z její výuky cosi nadbytečného a extravagantního. Učitelé matematiky se pro část studentů změnili v samoúčelné sadisty, kteří od nich žádají něco, co nikdy nebudou potřebovat. Není divu, že se podle testů žáků v zemích OECD ukázalo, že Česko je třetí mezi zeměmi, ve kterých se znalost matematiky od roku 1995 nejvíc zhoršila. Není to proto, že by se učila méně nebo že by ji učili méně dobří učitelé. Je to proto, že je matematika jako něco zbytečného neoblíbená až nenáviděná. Podle téhož výzkumu dokonce nejvíc ze zkoumaných zemí.

Učení matematiky podporuje logický úsudek a systematické myšlení. Obojí představuje kvalitu samo o sobě, takže se nenechme zavléct do diskusí, k čemu jsou filosofovi kvadratické rovnice či zdravotním sestrám geometrie. Dá se říct, že v "éře Googlu" bude schopnost jasně a racionálně myslet ještě mnohem důležitější. Informace a data lze všechny najít na webu. Co tam nenajdete, je schopnost s nimi pracovat a používat je v souvislostech. Prostě přemýšlet.

Dám malý příklad. Před pár týdny zveřejnily Lidové noviny článek na toto téma. Studentka filosofie v něm popisuje, jak ohromné útrapy jí středoškolská matematika způsobovala a jak ji dodnes pouhé pomyšlení na ni stresuje. Toť přímo esence sebeobrany lenosti, kterou popisuji výše! Autorka článku s ní ovšem zjevně sympatizuje, a dodává, že i takoví „géniové vědy“ jako Edison nebo Einstein měli se školní matematikou potíže. Že je to „známo“.

Má to dva háčky. Za prvé Edison nebyl žádný génius vědy a za druhé Einstein v matematice od mala exceloval. Ano, když se to pokusíte vyhledat na Googlu, najdete tvrzení o jeho potížích se školní matematikou ve stovkách tisíc odkazů. Jenže to není pravda! Je třeba zapojit hlavu, oddělit odkazy relevantní od nedůležitých, a pokusit se najít spolehlivá fakta. A podle nich byl Einstein už na základní škole v matematice nejlepší ve třídě. Diferenciální i integrální počty zvládl v patnácti. Na střední škole studoval matematiku z vysokoškolských učebnic. Že v ní byl slabý, je mýtus, který se rozšířil už za jeho života a on sám ho vyvracel. Proč byl a je tak populární? Protože se hloupým, líným nebo pohodlným lidem, kteří se matematiku nechtějí učit, hodí do krámu.

Takže ještě jednou. Matematika by u maturity měla být povinným předmětem. Tečka.

(Psáno pro LN).

Nic vám neřekneme. Ale vy to všechno napíšete

2010-01-27T11:40:00.001+01:00

Dnes v sedm hodin večer našeho času se to stane. Nikoliv, na západě nevyjde slunce, Země se nepřestane točit kolem své osy a Václav Klaus se nestane čestným předsedou Strany zelených. Bude to něco mnohem důležitějšího a napjatěji očekávaného. Čtěte můj článek pro Technet o očekávaném představení zázraku jménem Apple Tablet. Případné uvozovky u slova "zázrak" si buď přimyslete, nebo odmyslete.

Ježek v kleci, ODS v Praze

2010-01-25T10:02:00.000+01:00

V Praze se teď nejvíc mluví o raketě Václava Klause. Ne snad žádné konkrétní, nýbrž té, o které se od devadesátých letech říká, že by na pražské kandidátce ODS vyhrála volby.

Je to k tomu kusu sportovního náčiní nespravedlivé. Vždyť jde téměř o dokonalý výrobek, prověřený dlouhou historií, sahající až do čtrnáctého století. Podstatou bonmotu je sdělení, že v Praze by za ODS vyhrálo volby každé dřevo. Ale i to je nepřesné, vždyť od šedesátých let minulého století se už vyráběly rakety ocelové, později hliníkové či z uhlíkových vláken. Výrobci každý rok utrácejí desítky miliónu dolarů za vývoj nových, kvalitnějších materiálů.

Nevím, kolik bylo investováno do vývoje Davida Vodrážky, kterého ODS už loni do čela své kandidátky postavila. Ale ať už jakoukoliv sumu, obávám se, že to byly vyhozené peníze. Pražský lídr se loni vzepjal k tomu, že se v ODS na jaře pasoval na apoštola módní zelené politiky (možná po vzoru asi budoucího britského premiéra Davida Camerona), ale od té doby se v pražské ODS už jen plácá jako nudle v bandě mezi Topolánkem a Bémem.

Liberální městský volič, který od devadesátých let volil tenisové rakety Václava Klause, dnes nemůže zavřít oči před zjevným faktem. Politika ODS v Praze je jako kopička hnoje. Smrdí na dálku. Je prolezlá podivnými lidmi s ještě podivnějšími kontakty (i kontrakty), a to celé špikují megaprůšvihy jako prošustrovaný projekt Opencard. Politologicky to celé není žádná záhada, něco takového se stane vždy, když je jedna strana příliš dlouho u moci.

Existuje jednoduché řešení, prostě kopičku hnoje vymést ve volbách. Ale výše popsaný volič se kroutí. Jak to udělat, aby do chlívku zároveň nevběhl obávaný Paroubek a jeho parta? Toť pražský hlavolam na úrovni foglarovského "ježka v kleci".

Až na to, že v pasti jsme my voliči.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Mám pro vás takovou nabídku

2010-01-23T11:43:00.000+01:00

Když si tenhle článek přečte od začátku do konce padesát tisíc lidí, daruju jednomu ze čtenářů půl království a princeznu za ženu. Článek pak opatřím novým titulkem: „Tenhle text si přečetlo padesát tisíc debilů,“ a zveřejním ho v deníku New York Times. Co tomu říkáte? Vy snad ještě váháte, jestli číst dál? Jen čtěte.

I když už vám asi došlo, že se pouze oslím můstkem snažím dostat k jedné z prvních pseudoafér letošního roku. Tou byla „podvodná“ proměna lidí lačnících po telefonu zadarmo na příznivce Jiřího Paroubka. Stalo se na sociální síti Facebook. Desítky tisíc lidí zde naletěly člověku, který založil skupinu, jejímž členům slíbil rozdávat telefon značky iPhone. Pak ji ale přejmenoval na „Mladí lidé volí Jiřího Paroubka“.

Některé novinové články naznačovaly, že by za celou věcí mohl být politický marketing Lidového domu. Jenže to je pitomost. Nejde o nic jiného než hru s důvěřivostí a nedovtipností některých uživatelů. V běžném životě jsme si už zvykli, že když nám někdo nabízí něco zadarmo (případně za supervýhodnou cenu), takzvaně to smrdí, lépe řečeno, že nedostaneme nic a dost možná ještě sami o něco přijdeme. Simsalabim, velké překvapení ... hle, na Facebooku to funguje stejně. Zadarmo ani kuře nehrabe a pečení holubi létají lidem do huby jen ve snu nebo nanejvýš v předvolebních programech.

Co tedy za těmito skupinami na Facebooku je? Nic temného, v drtivé většině asi jen čirá radost z toho, dělat z lidí pitomce. Historicky byl prvním asi uživatel, jenž vymyslel fiktivní osobu Brodyho Ruckuse a pod jeho jménem už v roce 2006 založil skupinu s názvem „Jestli tahle skupina bude mít 100 tisíc členů, zúčastní se moje holka švédské trojky“. Požadovaného limitu bylo dosaženo za týden a Ruckus slíbil, že ze zmíněné události zveřejní fotografi e, a to pokud počet členů dosáhne 300 tisíc. I tato hranice padla za necelý týden. Ruckus vyhlásil, že jestli se skupina stane největší na celém Facebooku, zveřejní také video. Prvenství se ovšem už dosáhnout nepodařilo, protože Facebook Ruckusův profil zrušil.

Od té doby vznikly stovky, či spíše tisíce a tisíce podobných skupin. I na českém Facebooku byla dlouho nejpopulárnější skupina ta, jež pod dosažením určitého počtu členů slibovala uspořádání „megakalby“. A na nějakou podobnou lze i dnes narazit každou chvíli.

Celkem mě baví sledovat, kteří z mých přátel či známých do takových skupin vstupují. Někdy jde o recesi, ale jindy je naopak jasné, že v takových novopečených členech skupin hlodá červíček pochybnosti. Co když se opravdu budou nějaké telefony rozdávat? Anebo peníze? Případně aspoň fotografi e se sexem?

A mimochodem, pokud jste dočetli až k této větě, tak opravdu nemáte šanci vyhrát princeznu a půl království?

Odpovězte si sami.

(Notebook pro Reflex).

Kdybyste vytiskli celý Twitter ...

2010-01-21T18:55:00.002+01:00

Infographic by Cartridge Save for printer cartridges

Amazon otvírá svou čtečku Kindle vývojářům

2010-01-21T14:12:00.001+01:00

via mashable.com

Elektronická čtečka Kindle by mohla nabídnout svým majitelům o hodně víc než čtení knih. Ne že by rozšíření funkcí plánoval samotný výrobce, tedy internetový obchod Amazon. Ale rozhodl se, že platformu "otevře" pro vývojáře, kteří pro Kindle budou moci vytvářet a prodávat vlastní aplikace. Vznikne tak obdoba AppStoru, který se tak osvědčil firmě Apple u iPhonu. Zájem už potvrdily například firmy vyvíjející elektronické hry pro obdobné platformy, například iPhone nebo Android. Ale čekat lze i jiné aplikace než hry. Otevření platformy vytváří příležitost pro nakladatele i mediální firmy. Konkurenční prostředí určitě přinese celou řadu nových nápadů i možností, jak Kindle využívat. Oznámení Amazonu přichází necelý týden před napjatě očekávaným představením tajemného tabletu od firmy Apple. Ten by právě pro Kindle mohl být velkým konkurentem.

Posted via web from Poznámkový blok

Lásko, pojďme si povídat. Máš na harddisku něco o fotbalu?

2010-01-20T16:15:00.001+01:00

Zazvoní vám telefon. Je to váš známý, s kterým jste nějaký čas nemluvili. Vyměníte si zdvořilosti a ujistíte se, že se oba máte výborně. Pak se on zeptá: "Jo a poslyš, nemohl bych se dnes vyspat s tvou ženou?" Pokud chcete vědět, jak by to mohlo dopadnout, čtěte můj pravidelný středeční článek na Technetu.

Zavřete očim, odcházím ... tedy za dva roky

2010-01-18T09:13:00.001+01:00

Skončím s psaním tohoto sloupku. Ne, počkejte, myslím to naprosto vážně. Samozřejmě ne hned. Cítím určitou zodpovědnost a chápu, že tu po mně zůstane místo, které nebude jednoduché zaplnit. Takže se pojďme domluvit, že si někdy koncem roku 2011 na tohle téma znovu sedneme a popřemýšlíme, kdo by mě mohl nahradit.

Máte pocit, že jsem se zbláznil? Já taky, to když jsem zaznamenal novinové články o změnách ve vedení Národní galerie. "Milan Knížák končí v čele NG", zněly titulky, zatímco samotná zpráva byla o tom, že sám Knížák si plánuje svůj odchod někdy ke konci roku 2011. Titulek tedy měl správně znít: "Knížák chce řídit Národní galerii ještě další dva roky."

Šikovná fintička, zvlášť když se ukázalo, že současný ministr měl zálusk Knížáka vystřídat ještě během svého úřadování, tedy v následujících několik měsících. Ale nepovede se mu to, stejně jako jeho minimálně dvěma předchůdcům. A jestliže minulý pracovní týden začal zprávou o Knížákově odchodu, tak si nezpomeňme všimnout, že skončil zmínkou o jeho přáteském poklábosení v restauraci s prezidentem Václavem Klausem. Ba ne, nenechme se mýlit, Milana Knížáka z jeho současné židle hned tak někdo nedostane.

Je mužem pozoruhodných názorů i osudu. Komentátoři mohou stokrát jedovatě poznamenávat, že je jedním z posledním reliktů klausovsko-zemanovské opoziční smlouvy, ale faktem je, že se ve své funkci zabetonoval i na spousty let dopředu. A že si ji dokázal udržet, aniž slevil ze své extravagance, extrémismu a arogance. Milan Knížák je doslova antitezí ke stereotypu úspěšného státního úředníka či šéfa veřejné isntuce. Jeho nezničitelnost je společenským, ba možná i přírodním úkazem.

A má smysl pro humor, takže se po vzoru jednoho starého židovského příběhu rozhodl uspořádat vlastní pohřeb ještě za svého života. A tak jsme celý minulý týden mohli číst hodnocení, analýzy i názory jeho působení ve funkci ... a on v ní přitom bude ještě další dva roky. Minimálně.

Vsadím se, že určitě déle, než já budu psát tenhle sloupek.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Tajnosti, slabosti a úchylky těch druhých

2010-01-16T12:38:00.004+01:00

Není mi ani trochu líto řidiče tramvaje, který dostal výpověď kvůli šále, kterou v den procesu s Dělnickou stranou podporoval tuhle odpudivou partu. Prozradila ho fotografie publikovaná na Facebooku. Už když jsem ji v pondělí poprvé uviděl, vyprovokovalo mě to k neférové a povrchní paušalizaci na adresu této profese. Coby chodec a řidič totiž nemám tramvajáky rád. Odjakživa si myslím, že v ulicích zneužívají svého práva silnějšího. A od doby, kdy mají zákonem potvrzenou přednost na přechodech, si své frustrace z nelehkého zaměstnání léčí ještě navíc na chodcích. Co se někdy děje například na křižovatce Vodičkové s Václavským náměstím, by byl dobrý námět pro studii psychiatrů.

Ale to neznamená, že bych s výpovědí dotyčného řidiče souhlasil. Naopak, považuji ji za hloupé a nedomyšlené gesto podniku, který vystrašila negativní publicita. Nikoho přece nediskvalifijují jeho názory, a to pro jakékoliv povolání. Některé názory jsou hloupé a některé i potenciálně nebezpečné, ale pokud zůstávají pouze názory, tak je nelze trestat. Společnost by se měla vyhozeného řidiče zastat. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Protože názory mohou být nepřijatelné společensky, ale nikoliv institucionálně. To bychom se pak snadno dostali tam, čemu Angličané říkají "slippery slope". Tedy kluzká šikmá plocha, kde si jde jednoduše natlouct nos.

Čteme a slyšíme, jak bylo od řidiče hloupé, že svou "extrémistickou" šálu vystavil na palubní desce tramvaje. Ale copak je většina nás ostatních lepších? Jako bychom zapomněli, že žijeme v době, kdy soukromí oficiálně skončilo, lépe řečeno už není sociální normou, jak hezky řekl tento týden Mark Zuckerber, zakladatel komunitní sítě Facebook. Shodou okolností to byl právě Facebook, kam kdosi fotografie řidiče s šálou Dělnické strany publikoval. Teprve odtud se pak rozšířila do dalších médií. Ale je to opět Facebook, kde své intimity prozrazujeme sami na sebe a dobrovolně. Přiznáváme se k nim na svém profilu, ve svých statusech či prostřednictvím fotografií.

Je jen otázkou času, kdy mladí novinářští dravci v redakcích sednou k Facebooku a začnou hledat například příznivce neonacistů. V půldruhém miliónu českých uživatelů jich najdou stovky či spíše tisíce, to je zkrátka matematická jistota. A mnozí určitě pracují ve státních institucích či respektovaných soukromých firmách. Co budou zaměstnavatelé dělat, až se v novinách objeví fotografie jejich hajlujících zaměstnanců? Budou s ním chtít rychle skoncovat, podobně jako pražský Dopravní podnik s řidičem s šálou?

V tom je onen precedens nebezpečný. Teď vadí náckové, zítra mohou začít vadit stoupenci iluminátů, popírači globálního oteplování nebo třeba ti, kteří věří, že mezi námi tajně žijí mimozemšťané. Rychle a ochotně jsme se smířili s tím, že v éře moderních technologií ztrácíme velkou část svého soukromí. Naše úchylky, tajnosti a slabosti se staly veřejnými. Ale ještě nevíme, jak se postavit k úchylkám, tajnostem a slabostem těch druhých. Můžeme je ignorovat, odsuzovat je nebo jim opovrhovat.

Ale jakmile je začneme zakazovat, staneme se nebezpečnými především sami sobě.

(Komentář pro deník e15).

Přiznejte barvu, přemlouvají se dívky na Facebooku

2010-01-13T12:07:00.002+01:00

Modré. Černá. 5. 29. Není vám úvod článku tak docela jasný? Rád přeložím. Mám na sobě dneska modré trenýrky. Moje žena černou podprsenku. Hrál jsem basketbal v dresu číslo 5. A moje přirození měří 29 centimetrů v klidu. Ještě malá douška: jedna z těchto informací je lež, ale neřeknu která. Nedozvíte se to ani z dalšího textu, nicméně i tak čtěte můj článek na Technetu.

Zabijí Google noviny? Teď už víme, jak ho potrestat

2010-01-11T15:18:00.002+01:00

via mashable.com

Noviny jsou dnes plné jakési vietnamské krásky z Česka, která se stala vietnamskou vicemiss Evropy (ne, já si tuhle bláznivost nevymyslel), z Vietnamu však pocházejí i jinačí věci. Třeba toaletní papír, a to s nikoliv ledajakým jménem. Kdybyste ho někde viděli prodávat, dejte vědět. Chtěl bych si užít tu radost, že přijdu do obchodu, rozhlédnu se znuděně po regálech a řeknu: "Koupím si jeden Google." Dramatická odmlka, pak dodatek. "Anebo víte co? Dejte mi rovnou čtyři ruličky."

Posted via web from Poznámkový blok

Padesátka na magistrále. Takové novoroční psycho

2010-01-10T14:29:00.001+01:00

Ploužit se padesátkou po pražské magistrále je otravné a nepříjemné. Limit byl zaveden před pár dny a zatím ho dodržuje až překvapivě hodně řidičů. Ale i z těch pomalu se sunoucích aut je cítit nasupenost. A když k tomu připočteme, že se vždy najdou i ti, kteří na omezení rychlosti kašlou, proplétají se mezi ostatními a případně na ně i zuřivě blikají, pak je jasné, že se na víceproudých vozovkách v Praze odehrává takové novoroční psycho.

Na změnách v dopravě je nejvíc rozčilující, jak se dějí bez koncepce a zjevného smyslu. Zmíněné omezení rychlosti je toho dobrým příkladem. Oficiálně se tak děje kvůli snížení hluku, toto vysvětlení je ostatně i na dopravních značkách.

Ale zároveň slyšíme názory expertů, kteří soudí, že snížení rychlosti ze sedmdesáti na padesát kilomemtrů v hodině přinese snížení hluku doslova o pár decibelů, tedy o úroveň, která je pro lidi sotva zaznamenatelná. Nevíme ani, jestli úroveň hluku právě teď někdo přesně měří a vyhodnocuje. Ředitel dopravy pražského magistrátu v rozhlasovém rozhovoru ne zcela srozumitelně odpověděl, že to má na starosti jiný odbor.

Místo pojmů nás média zásobují dojmy. Například zástupce jakéhosi sdružení občanů bydlících kolem magistrátu prohlásil, že první tři dny roku to bylo dobré, ale pak se to zase zhoršilo. To je opravdu objev, vzhledem k tomu, že z těchto tří dnů byl jeden sváteční a dva víkendové.
Zároveň ovšem slyšíme i další vysvětlení: že plošné snížení rychlosti přinese více bezpečnosti a bude znamenat méně nehod, tedy i větší plynulost provozu. A že přece řidiče neubyde. Jistěže ne. Ale znovu nevíme, jestli je to výsledek nějaké koncepce nebo přemýšelní, a zda to opatření bude někdo vyhodnocovat.

Ostatně "padesátkové" omezení bylo přijato takovým tím tyicky pražským způsobem. Tedy rychle, zmateně a neviditelně. Je možná chyba médií, že věc "objevila" vlastně až v momentě, kdy se na magistrále a dalších komunikacích začaly vztyčovat značky. Informace o tom, jak se o věci v předešlých mědsících diskutovaůo a jak se věc schvalovala, se dají spočítat na prstech jedné ruky. Ale je to i vina magistrátu. Ten chce teď utratit bizarních 160 miliónů za nový web Prahy, ale nevšiml jsem si, že by k tak důležité a pro mnoho lidí zásadní věci, jako je omezení rychlosti, třeba vytvořil jednoduchou internetovou stránku, kde by s občany o změnách diskutoval a vysvětloval je. Kdepak.

Anekdotické je vlastně i to, že politicky prosadil radní za Stranu zelených, který byl nedávno odvolán. To jsme tedy dopadli. Rozčilujeme se za volantem a ani nemáme komu nadávat, protože odpovědného člověka pražští mocní odkopli. "Pan padesátka" dneska v Praze neexistuje. Jen úředníci, kteří zmateně a nejistě věc obhajují. Primátor Pavel Bém omezení rychlosti na podzim opatrně podpořil, s odvoláním na hygienické předpisy EU, které prý navíc "nepochopitelně aplikuje" české ministerstvo zdravotnictvé. Dost alibistické a nepřesvědčivé, řekl bych.

Vlastně nejlepší zdůvodnění jsem slyšel od představitele jednoho z občanských sdružení, a to jménem Pankrácká společnost. Ten nazval omezení "gestem" a "drobným vstřícným krokem magistrátu", a to vůči lidem žijícím v okolí těchto silnic. Slyším v tom sice určitou zlomyslnost a poťouchlost ("když my máme tu smůlu a bydlíme u dálnice, tak vy si zase vzteky z nesmyslně pomalé jízdy třeba okusujte volanty"), ale jako argument to dokážu akceptovat mnohem spíš než nějaké reálně neexistující snížení hluku či nedoložené zlepšení průjezdnosti.

Možná i proto, že problém městské dopravy je nejen v Praze, ale i všude na světě exaktně neřešitelný. Neexistuje žádný kouzelný trik, jak soužití aut a lidí dostat do harmonie. Ať má tedy magistrát aspoň tu odvahu říct: zavedeme padesátku, protože je to náš způsob, jak řidičům jízdu auto znepříjemnit a otrávit. Jak je potrestat za to, že jezdí autem. Je to symbol a gesto, nikoliv otázka nějakých dvou decibelů.

Jiný, velmi podobný příklad sledujeme už skoro rok rovněž na magistrále, v Legerově ulici. Tam si občané a zastupitelé Prahy 2 prosadili zúžení ze čtyř na tři pruhy. Údajně jako experiment, který měl od loňského března trvat šest měsíců. Proti byla Praha 4, která tvrdí, že zúžení magistrály v Legerově povede k většímu používání objízdných tras na jejím území. Šestiměsíční experiment skončil, bez výsledku. Byl prodloužen o dalších šest měsíců. A teď Praha 2 žádá, aby byl zase prodloužen, že ještě stále nejsou vyhodnoceny výsledky. To si z nás dělají dobrý den?

Jezdím tou ulicí téměř každý pracovní den. Neřekl bych, že se tam situace nějak výrazně zhoršila pro řidiče nebo zlepšila pro obyvatele. Je tam stále stejně hnusně, hlučně a nedýchatelno. Ale štve mě jiná věc: proč na tom zavřeném pruhu nenechali tamní politici udělat trávník nebo cokoliv jiného? To opravdu chtějí svou ulici pojmout jako nekončící experiment? Jsou tam ošklivé zábrany a také spousta nesprávně parkujících aut. To bych nenazval zvýšením životního standardu.

Ono to chce ze strany města - politiků i úředníků - především odvahu. Třeba i k radikálním řešením. Ať se na magistrále vysázejí kytičky, když se najde politik, který to prosadí a "ustojí". V New Yorku ma Manhattanu se tamní šéfová dopravy Janette Sadik-Khanová rozhodla, že z jedné z nerušnějších křižovatek na Broadwayi udělá pěší zónu. Všichni to považovali za šílený nápad, mnozí chtěli její hlavu. Ale prosadila to. Stalo se to loni v květnu. Dnes tam jsou chodci, lavičky a květináče. Spousta řidičů je naštvaných, protože za volantem stráví o pár minut déle, byť se mnohými předpovídaný kolaps nekonal. Ale zároveň je spousta lidí nadšených.

V Praze je to tak, že naštvaní a otrávení jsou všichni.

(Komentář pro LN).

Milý deníčku, chci ti něco napsat ... ale jen jestli to nevykecáš

2010-01-09T15:11:00.000+01:00

V Silicon Valley bydlí jedno otrávené desetileté dítě. Nebo jeho rodiče jsou otrávení, případně trochu zklamaní. Tedy aspoň doufám, že nijak skvělé finanční výsledky firmy Yahoo jsou tím nejhorším, co tuto rodinu potkalo. A proč by měli být ve špatné náladě? To vysvětlím později. Čtěte v mém článku pro Technet.

Jmenuje se budoucnost novin Skiff?

2010-01-06T08:40:00.002+01:00

via mashable.com

Na veletrhu CES v Las Vegas bude tento týden představena další čtečka, tentokrát určená především pro noviny. Na rozdíl od těch stávajících (Kindle, Sony Reader) bude mít větší displej (cca 28 cm), ale zároveň bude tenčí a lehčí (něco přes půl kila). Můžete si ji představit jako padesát listů papíru vsunutých do plastových desek. Čtečku nabídne vydavatelství novin a časopisů Hearst, ve spolupráci s mobilním operátorem Sprint (čtečka bude mít 3G připojení), technologicky ji vyvijí LG. Jak ukazují obrázky, předpkládá se, že Hearst chce nabídnout nejen textové verze svých článků (jak to dnes dělají vydavatelé například prostřednictvím Kindlu), ale elektronický obsah v podobě blízké dnešním papírovým novinám. Kdy se čtečka začne prodávat a kolik bude stát, zatím není známo.

Posted via web from Poznámkový blok

Pro někoho "dekáda z pekla", "nulté" nebo "Velká nula". Račte si vybrat

2009-12-31T14:37:00.001+01:00

Někdy v průběhu tohoto roku mně při kontrole na letišti v Ruzyni objevili v příruční tašce velkou lahvičku kolínské. Její objem přesahoval limit stanovený nějakým nařízením EU. Policistka za rentgenovým rámem mi ji měla zabavit, ale nakonec na mě jen přátelsky mrkla a lahvičku mi nechala. Vzhledem k tomu, že lahvička byla skoro plná, ušetřila mi odhadem dva tisíce korun.

Samozřejmě jsem ji velebil za projev "zdravého rozumu". Zároveň mě však ta zkušenost naplnila určitou nejistotou. K čemu jsou všechny ta nařízení a pravidla, když se z nich tak snadno činí výjimky? Neměl bych být spokojenější, kdyby mě policistka kolínskou nemilosrdně zabavila? Případně mě přitom ještě výstračně šťouchla pendrekem do žeber? A brblání pohrozila potrestat zatčením, protože i na to se zcela jistě vztahuje nějaká regulace nebo paragraf?

Myslím, že tahle má zkušenost celkem dobře shrnuje dilema, v kterém většina "euroameričanů" (neznáte tenhle výraz? i ten je produktem právě končícího desetiletí) žije od podzimu 2001. Zouvání bot, odevzdávání voňavek a pojídání kuřete plastikovým přiborem - tyhle všechny atributry moderního cestování - považujeme za zbytečné a ponižující. Ale zároveň chceme cestovat bezpečně a bez rizika. Když se stane nějaký incident, podobný tomu na Štědrý den letošního roku, jsme právě rozčíleni a pobouřeni. Co dělaly bezpečnostní složky? Kde byly tajné služby? Jak je možné, že životy poctivých a slušných lidí byly v ohrožení?

Odpověď na tyto otázky neexistuje. A bez ohledu na to, zda byly vyřčeny nahlas, nebo jsme si je jen mysleli, budeme za ně spravedlivě potrestáni. Jak? Pokud budeme cestovat do USA právě teď, můžeme si být jisti, že na letišti absolvujeme ještě mnohem víc ponižující a nepříjemnou proceduru než dosud. Že si možná během letu nebudeme moci ani pustit hudební přehrávač nebo notebook. A že poslední hodinu strávíme připoutáni v sedadle, s prázdným klínem i rukama. Není vyloučeno ani to, že po nás letušky a tajní maršálové budou vyžadovat i úsměv. Kdo se netváří spokojeně, bude preventivně spoután a po přístání předán příslušným orgánům.

Ona to není legrace. Nová bezpečnostní pravidla jen potvrzují starý bonmot, že se vždycky připravujeme jen na ty války, které už byly. Není moc pravděpodobné, že se nějakým teroristům někdy v budoucnu podaří přepadnout piloty v kokpitu a nabourat do mrakodrapů. A zrovna tak se nemusíme bát, že si teď tisíce muslimských pasažérů bude vyrábět bomby stejným způsobem, jako to udělali synové bohatých nigerijských bankéřů na konci roku 2009. Ale je téměř jisté, že se dočkáme zase nějakého nového, a nepochybně překvapivého typu teroristického útoku. A že po něm se zase odpovídajícím způsobem sníží náš civilizační komfort.

Je symptomatické, že právě takhle končí desetiletí, pro které ani nemáme jméno (nultá léta? to zní přece hrozně). Časopis Time o něm ve velkém článku v prosinci napsal, že bylo "dekádou z pekla". A komentátor Paul Krugman ho zase v deníku New York Times toto pondělí nazval "Velkou nulou". Napsal: "Bylo to desetiletí, ve kterém se neodehrálo nic dobrého a ve kterém se žádné z optimistických věcí, ve které jsme věřili, neukázaly být pravdivé."

Z naší perspektivy se to může zdát zbytečně kňouravé. My v Česku i jinde ve východní Evropě jsme prožili určitě lepší desetiletí, než byla většina těch ve dvacátém století. Chce se protestovat, na co si vlastně západní svět stěžuje. Ani v prvním desetiletí jsme neprožili žádnou velkou válku ani katastrofu. Vše, čeho se bojíme, se zdá být vzdálené a navíc lehce zpochybnitelné, počínaje již zmíněnou hrozbou terorismu a konče hypotézou globálního oteplování. Jenže to je právě na dnešní době zrádné. Ohrožují nás příšerná rizika, v která však ani pořádně nevěříme.

Nenechme se mýlit, tohle končící desetiletí opravdu bylo hrozné. Nemá na pomyslném účtě desetimilióny mrtvých, ale něco mnohem horšího. Totiž rozpad hodnot světa, který existoval a byl pro nás zdrojem naděje v té hrozné druhé polovině století dvacátého. Ekonomická krize nepřinesla konec kapitalismu, ale konec důvěry v něj. Všimněme si, že všichni ti "slavní" teroristé první dekády - počínaje těmi ze září 2001 a konče neúspěšnými vánočními atentátníky roku 2009 - nebyli žádnými temnými abasadory islámského světa. Byli bez výjimky lidmi, kteří získali vzdělání, postavení a také nenávist ve světě západním. Atentátník Abdul Mutaláb měl nejlepší britské školy a bydlel v luxusním bytě v centru města. Neučinilo to z něj lepšího člověka, než kdyby vyrůstal v chudé čtvrti v Nigérii nebo kdekoliv jinde v rozvojovém světě. Naopak, učinilo to z něj člověka bez víry a naděje. A teď myslíme "naději" a "víru" v tom smyslu, jak ji chápeme my.

Výhledy do budoucna se různí. Optimisté soudí, že se za pár měsíců ostražitost na letištích otupí a že se bezpečnostní opatření vrátí na tu úroveň, jak ji známe dnes. Tedy na úroveň civilizovaného světa. A pesimisté soudí, že za pár let už žádný takový svět nebude existovat.

Vítejte v druhé dekádě.

(Komentář pro e15).

PF 2010

2009-12-23T14:21:00.003+01:00

Spokojené vánoce a hodně radosti v novém roce přejí Čermákovi.

Provozní oznámení

2009-12-23T14:17:00.004+01:00

Na blogu Extra.cz začíná tímto dnem pravidelná vánoční a novoroční údržba. Po dobu jejího trvání bude provoz omezen na naprosté minimum. Žádáme návštěvníky, aby to respektovali, chovali se tiše a ani jinak nedělali bordel. Děkujeme a těšíme se na shledanou v novém roce.

Třicet čtyři gigabytů

2009-12-23T14:10:00.003+01:00

Tenhle sloupek bude mít zhruba 300 slov. Uděláte mi radost, kdy je všechny přečtete, byť se to v době obrázků a videa může zdát jako určitý anachronismus. Ale nežádám po vás zas tak moc, věřte mi. Ve vaší denní bilanci to bude jen kapka v moři. Každý den totiž tak či onak absorbujete sto tisíc slov.

Neznamená to, že je všechny přečtete, to by bylo přes sto hodně tlustých knih. Ale podle studie Kalifornské niverzity ze San Diega je právě tohle denní dávka průměrného Američana. Něco z toho přečte na papíře nebo na webu, ale většinu jen uslyší z televize, z rádia nebo od jiných lidí. Sto tisíc slov! A to zdaleka nejsou všechny informace, které během dne zkonzumujeme.

Američané jejich množství odhadli na 34 gigabytů. Ano, to je naše "denní dávka" světa, kterou si každý den nalejeme do hlavy.

Zajímalo by mě víc, ale nic z toho jsem v článku v deníku New York Times nenašel. Chtěl bych například vědět, kolik z těch gigabytů dat představují informace, které potřebujeme. A kolik informace, které vůbec zaregistrujeme nebo v mozku nějak zpracujeme. Když jsme u toho, nebylo by špatné znát aspoň odhad, kolik megabytů nás denně průměrně potěší a kolik naopak rozesmutní, kolik představují dobré a kolik špatné zprávy. Ovšem obávám se, že tohle žádná studie nespočítá.

A tak jen víme, že (opět průměrně) prosedíme dvanáct hodin denně před nějakou obrazovkou nebo displejem (včetně toho na mobilu), a často jich je víc než jeden. Co se týče médií, skoro polovinu všech informací (45 procent) nám naordinuje televize, ale hned na druhém místě je počítač (27 procent). Tisk na tom s necelými devíti procenty není zas tak špatně, jak by se mohlo zdát.

Jsou to úžasná čísla, o tom není pochyb. Informace jsou jako vzduch, který dýcháme. Naše plíce přece také využijí jen nepatrné množství kyslíku, kterého se nadechneme. Většinu zase vydechneme ven. U slov se tomu říká, že jedním uchem vletí dovnitř a druhým zase ven. Jako člověka, který se živí psaním, mě to skličuje. Ale zároveň se chlácholím nadějí, že aspoň sem tam, výjimečně, některá slova uvíznou a zanechají stopu. Okysličí buňku, metaforicky řečeno.

Já vím, je to troufalé a neskromné, ale všichni máme své touhy a přání. Hezký nový rok.

(Notebook pro Reflex)

A už je to zase tady, ta štvanice na Santu

2009-12-21T08:12:00.000+01:00

Je to kaskadér, který za Ježíška schytává naše předvánoční frusrtrace a stresy. Nebohého starce, kterému jeho nejznámější podobu dala reklama na jistou sladkou limonádu, si spojujeme se vším špatným, co vánoce přinášejí. Ano, řeč je o Santa Clausovi.

Všechno je jeho vina, počínaje tlačenicemi v obchodech a konče penězi vydanými za dárky. Reklamní textaři, ti odvážní básníci moderního věku, dokonce Santu v pátek večer slavnostně upálili. Nic proti tomu, je to ostatně v křesťanské tradici.
Několik let také v Česku existuje očanské sdružení Zachraňte Ježíška, které Santa Clause nazývá "červeným tlouštíkem", obklopeným "vykulenými soby". Přes pět tisíc lidí podepsalo petici, ve které společnost vyzývají, aby nepodléhala "laciné amerikanizaci" vánoc.

Organizátoři odevzdali petiční archy na pražském úřadu vlády. A protože převlek za novorozeně je náročná věc, vydávali se Ježíškovi příznivci za sněhuláky. Pozornost médií byla o něco méně než na demonstraci před několika týdny, kde proti nošení kožichů protestovaly nahé aktivistky. Ale i tak nakonec reportérů dorazilo dost.
Není jasné, proč protestanti žádali sluchu právě premiéra. Ten invazi Santa Clasů asi těžko vyřeší, leda by poručil ministru vnitra, aby na všechny důchodce oblečené v červnobílém podal zatykač. A pak je tu ta komplikace, že současný premiér je Žid. A jak řekl jedněm novinám jeho syn, dárky u nich nosí jistý Mojžíšek. Neznáme ho, ale určitě je to další sabotér tradičních českých vánoc. Půjde bručet i se Santou.

Ježíška si rozvracet nedáme.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

"Přáli jste si platit?" "Jistě. Účet pošlete daňovým poplatníkům, číšníku!"

2009-12-20T15:58:00.006+01:00

V Americe se používá termín "whistleblower", v Česku spíše tradičnější označení "práskač". Na rozdíl od Ameriky také bývá obvykle anonymní. Ale v principu je to vždy člověk, který z nitra nějaké instituce vynese informace, které by se na veřejnost jinak nedostaly. Nemusí se nám to líbit a většina z nás to asi nebude považovat za ctnostné chování, nicméně ve svých důsledcích je obvykle užitečné. Platí to i o udání, které anonymní zaměstnanec personálního útvaru Českých drah poslal na manažery své firmy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Dozvěděli jsme se, že tento státem vlastněný podnik platí za své šéfy velmi vysoké životní pojistky, jinak řečeno že jim měsíc co měsíc spoří do kasiček další peníze nad jejich i tak vysoké platy. Předmětem zmíněného podání je podezření z porušení zákona o veřejných zakázkách, protože všechny nebo aspoň některé z pojistných smluv byly uzavřeny s jednou pojišťovnou. A to shodou okolností tou, ve které předtím pracoval současný generální ředitel ČD Petr Žaluda. Nevíme, jestli zákon porušen byl, anebo nebyl, ale to vůbec není důležité.

Podstatný je ten fakt, že šéf velmi ztrátové a velmi problematické firmy dostává měsíčně nad svůj plat ještě téměř sto tisíc korun. A že to nikdo mimo management neví, podle médií dokonce ani někteří členové správních orgánů dotyčné firmy. Už bylo řečeno, že astronomické platy pro zaměstnance spravující státní majetek (nenechme se oklamat oním tak často užívaným termínem "topmanažeři") jsou nemravné, nevkusné a jednoduše skandální. A je celkem jedno, jestli jde o společnosti, kterým stát fakticky zajišťuje ziskovost (ČEZ) anebo společnosti, které jsou ztrátové, protože poskytují povinně nějakou veřejnou službu (České dráhy). Platy šéfů těchto firem by měly být aspoň rámcově srovnatelné s platy ostatních, které stát zaměstnává, a ne doslova ulétat do jiných fiančních galaxií. Ale to už je notně obehraná písnička.¨

Když se probíráme články, které o šéfovi Českých drah v posledních měsících vycházejí, nevidíme člověka, který by měl pro těžko řešitelný hlavolam jménem České dráhy nějaké řešení, vizi, nebo aposň entuziasmus. Ale zato vidíme člověka, který rád vypráví o svém soukromém sportovním vozu, nechá se fotografovat v drahých oblecích a provokuje obchodními obědy v nejlepších pražských restauracích.

Nenechme se okřiknout, že z nás mluví česká závist, tak to není. Tohle by Petru Žaludovi v civilizované západní zemi neprošlo. Jednoduše proto, že je šéfem prodělečné firmy se špatnými službami, na jejíž provoz přispíváme všichni ze svých daní. Prostě se to nehodí, stejně jako se nehodí pro šéfa politické strany, aby pár měsíců před volbami čerpal síly v drahých přímořských vilách či na luxusních jachtách. Z obojího čiší stejná arogance, ale i ke krátkozrakost ke svým vlastním zájmům.

Šéf ČD sice sám jako jeden z prvních „státních“ manažerů zveřejnil svůj plat, ale teď se ukazuje, že ne tak úplně přesně. Trochu to připomíná naše poslance či senátory, jejichž plat si můžeme najít v příslušném zákoně, ale jejich skutečné příjmy zahaluje neprůhledná mlha dalších požitků.

Není nic špatného chtít přesně vědět, kolik šéf státem ovládané firmy vydělává (a to do koruny), ale třeba i to, jaké jsou jeho příjmy nepřímé. Například jaké uplatňuje výdaje. Britská BBC před pár měsíci zveřejnila na webu výdaje svých manažerů, a to i do takových podrobností, jako byl účet v hotelovém baru na služební cestě. Není důvod, proč něco takového nechtít i po šéfech podniku jako České dráhy.

Toho se samozřejmě hned tak nedočkáme. Ale určitá cesta se rýsuje na základě říjnového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že se na ČEZ vztahuje zákon o svobodném přístupu k informacím. Kauza kolem pojistného pro manažery Českých drah je možná dobrým impulsem poslat obdobnou žalobou na tutéž cestu i České dráhy.

(Komentář pro LN).

O nápadech roku a o tom, co způsobila falešná kabelka Šárky G.

2009-12-18T08:40:00.001+01:00

Nemám rád falešné věci. Nikdy bych si nekoupil hodinky Rolex za dvacet dolarů, i když rozumím argumentu, že minimálně několik týdnů udělají velmi dobrou službu. Vypadají přece tak věrně! A jsou přitom mnohokrát levnější než originál. Docela rád bych s nimi někdy zamachroval třeba na nějakém večírku nebo pracovním jednání. Ale vím, že si takovou věc nikdy nenavléknu na ruku. Aspoň ne vědomě. Čtěte můj poslední letošní článek pro Technet.

Jak celebrity můžou změnit náš život k lepšímu. Třeba i Jirka Pomeje

2009-12-17T09:14:00.005+01:00

Nevíme, jestli manželka Tigera Woodse rozflákala v záchvatu vzteku zadní okno jeho auta golfovou holí. Můžeme se jen dohadovat (a bez dechu sledovat televizní zpravodajství), kolik dalších skutečných či fiktivních milenek se k tomuto fenomenálnímu golfistu přihlásí. Ve sféře spekulací je i to, co celá aféra udělá s jeho kariérou, jak se zachovají fanoušci (a podle nich vzápětí také sponzoři) a zda Woods zůstane nejlépe vydělávajícím sportovcem světa (rozumějme: po všech stránkách dokonalým produktem sportovního marketingu). A byť na nemanželský poměr s ním dnes stojí zdánlivě celá fronta adeptek, nedá se s jistotou říct ani to, zda mediální masomlejn změní aspoň jejich život k lepšímu. To nemůže říct o žádném aktéru této kauzy. S jedinou výjimkou. A tou je učitel fyziky John Gibbins z univerzity v anglickém Sussexu.

Kde ten se v tomhle typickém americkém příběhu vzal? Celkem jednoduše. Můžou za to fotografie poničeného Woodsova auta, které do médií unikly z policejních zdrojů. Konkrétně jde o snímky zadní řady sedadel, na kterých jsou vidět střepy z rozbitého skla, láhev s vodou, bílý ručník ... a pak taky útlá knížka. Jmenuje se "Get A Grip On Physics" (marně přemýšlím, jak ten titul s lehkostí přeložit, a infantilní "Chyťte fyziku za pačesy" je to nejlepší, na co jsem přišel). Je to ilustrovaná učebnice pro ty, které zajímají moderní fyzikální objevy a teorie, ale kteří nedávali ve škole tak úplně pozor. Jak řekl její autor novinářům, je určena právě pro lidi jako Tiger Woods, tedy inteligentní a cílevědomé, ale s nedostatkem času. Nemusí se číst od začátku do konce, je psaná čtivým jazykem a obsahuje hodně obrázků.

Proč se o ní najednou všichni zajímají? Inu právě proto, že byla ve Woodsově autě. Je to hezká ukázka, jak se proměnila média v éře sociálních sítí, a také jak funguje takzvaný dlouhý ocas poptávky a nabídky v internetových obchodech. Fotka s knížkou se rychle rozšířila po blozích i na Facebooku. Začalo se o ní diskutovat, nejprve se zkoumalo, co přesně za knížku to je, a pak i to, kde by se dala koupit. Jenže protože vyšla naposledy v roce 1999, tak ji v běžných knihkupectvích nemají. Všechny zbylé kusy se rychle prodaly prostřednictvím Amazonu. I to stačilo, aby se na celkovém žebříčku prodejnosti přesunula o 300 tisíc titulů dopředu, až do třetí tisícovky nejprodávanějších knih. Překvapený Gibbins řekl, že jeho americký nakladatel uvažuje, že by knížku vydal znovu. A připomeňme, že důvdem není žádná pochvalná zmínka, literární cena nebo něco podobného … ale prostě to, že náhodou ležela v rozbitém autě nejslavnějšího golfisty světa.

V této souvislosti bych chtěl poprosit české celebrity, zda by si neopatřily mé staré knihy. Zvlášť apeluju na ty známé lidi, kteří očekávají ve svých životech nějaké zvraty. Bylo by pěkné, kdyby Blesk vyfotografoval Karla Gotta, jak se s kufrem pakuje ze své vily na Bertramce, a v podpaždí drží moji pozapomenutou novelku „Jak se skáče na špek“, nebo aspoň Jiřího Pomeje, jak spí na hlavním nádraží s hlavou podloženou komiksem Hana a Hana. Dotyčné výtisky laskavým celebritám samozřejmě dodám ze svých zásob.

(Notebook pro Reflex).

Hledáte dárek na poslední chvíli? Kupte si kalendář Hany a Hany na rok 2010

2009-12-16T10:36:00.004+01:00

Stejně jako loni a letos, bude i napřesrok na všech dobrých zdech viset kalendář komiksu Hana a Hana ve formátu A3. Stejně jako letos jsou listy potištěny z obou stran, ovšem na té rubové (můžete jí říkat i lícová) jsou obrázky s prázdnými bublinami. Můžete si do nich napsat, co budete chtít. Jako autora textu mě to netěší, ale možná právě tohle je důvod, proč všichni tenhle kalendář milují. Dávám do oběhu poslední stovku kusů, a to pro čtenáře blogu a kamarády na Facebooku za mimořádně příznivou cenu 200 Kč včetně poštovného. Pražáci si můžou kalendář objednat a vyzvednout osobně, pod dohodě, v naší kanceláři centru Prahy, za 150 Kč. Neváhejte a objednejte si ho hned, ať vám domů dorazí do Ježíška. Napište mailem závaznou objednávku s adresou, obratem obdržíte potvrzení a číslo účtu, kam kalendář zaplatíte. Nikde a nikdy ho už tak levně nekoupíte.

Web pro Prahu za 160 miliónů? Někdo je tady magor ... ale já to nejsem

2009-12-15T22:30:00.005+01:00

Bývalý ředitel pražské Zoo Petr Fejk pochválil pražský magistrát za volbu svého nástupce, upozornil však na zajímavou věc. Jak napsal v sobotní MF Dnes, Praha za výběr Miroslava Bobka zaplatila soukromé headhunterské firmě milión korun, což je podle něj více, než si dotyčný ředitel vydělá za rok a půl práce. Nejen Petru Fejkovi se to zdá přehnané a zejména neadekvátní. Buď úředníci platí příliš headhunterům, anebo je naopak nedostatečně placen ředitel zoologické zahrady. Obě sumy by však měly být vzájemně přiměřené.

Pražský magistrát se zdá být stižen zvláštním haurstvím. Spíš než jako veřejná instituce se chová jako úspěšná soukromá firma. Nezpochybňuji, že chce investovat, ostatně v době ekonomického útlumu jsou veřejné zakázky jednou z cest, jak pomoci soukromému sektoru. Jenže peníze tečou do poradenských a konzultantských firem, do reklamy, do marketingu. Není to tedy zrovna ten typ lokálního byznysu, který by potřeboval a zasloužil si podporu.

Milióny se na pražském magistrátu přesunují s překvapivou lehkostí. Nechci omílat nářky nad 888 milióny vydanými na prokaučovaný projekt Opencard ani si utahovat z motocyklového salta primátora Béma na akci, jejíž pořadatelé dostali od města shodou okolností milionovou dotaci. Nechci dokonce vytahovat ani desítky miliónů za reklamní kampaň s modelkami Němcovou a Kuchařovou, která je - opět shodou okolností - přítelkyně pražského radního pro kulturu Milana Richtera. Teď právě je ovšem v běhu další výběrové řízení na mostrzakázku, a to v hodnotě 160 miliónů korun. Magistrát očekává nabídky do příštího pondělí, předmětem zakázky jsou webové stránky propagující Prahu.

Pohybuji se kolem internetového byznysu od jeho počátků a zažil jsem mnoho, ale tato suma i samotný záměr magistrátu mi vyrazily dech. Považuji to za žert, výsměch a skandál. Zpochybňuji tento záměr hned dvakrát. Za prvé považuji sumu za přehnanou po všech stránkách. Vůbec si nedokážu představit, co by muselo být obsahem takové prezentace, aby se náklady daly ospravedlnit. V tiskové zprávě Milana Richtera se píše o propagaci pražských památek "s použitím originálních a atraktivních nástrojů a nápadů, které může Internet poskytnout". Chci upozornit, že atraktivita a originalita webových nástrojů tkví mimo jiné v jejich nákladové dostupnosti a efektivitě.

Ale i kdyby výše zakázky odpovídala reálným nákladům (představuji si tým s desítkami odborníků pracující po dobu několika let), pak zpochybňuji především účel takové investice. Veřejná isntituce nemá co utrácet za efektní webové stránky, nýbrž rozumně investovat do prezentace odpovídající danému účelu. V případě magistrátu je to komunikace s občany města a přiměřená propagace mezi potenciálními návštěvníky.

Zadání zmíněné veřejné zakázky do této škatulky nezapadá. Nehledě na to, že budování nákladných prezentací se mijí i se samotným trendem dnešního webu. Ten je především prostředím pro komunikaci. Základní poučkou je: „Jdi tam, kde už lidé jsou“. Cílem města by mělo být se této komunikace účastnit, a ne budovat nové megalomanské projekty. Výše utracených peněz není zárukou, že na webu získáte pozornost.

Pochybnosti jsou i nad specifikací zakázky. Na to už koncem listopadu upozornil Deník, který citoval názor, že zakázka je "ušita na míru" nějaké konkrétní firmě. V podmínkách totiž je, že musí mimo jiné zaměstnávat svého fotografa a publikujícího historika. To v segmentu firem zbývajících se tvorbou mediálního obsahu jistě není standard.

Ale to je jen dnes už bohužel běžný kolorit neprůhledné a nikým nekontrolované administrace města, nikoliv hlavní problém. Sama myšlenka vydat tolik peněz na webovou prezentaci Prahy je dostatečně vyšinutá, abychom měli právo žádat její přehodnocení.

(Komentář pro e15).

Někdo jim musí citlivě říct: "Hele, Mirek už fakt není premiér!"

2009-12-14T08:11:00.001+01:00

Je známá věc, že když Japonsko v roce 1945 kapitulovalo a skončila tak definitivně druhá světová válka, trvalo ještě mnoho let, než se podařilo informovat všechny japonské jednotky. V některých případech až desítky let. Tím posledním byl údajně vojín Teruo Nakamuro, který byl náhodně objeven v prosinci 1974 na jednom z malých tichomořských ostrovů. Když se dozvěděl, že Japonsko prohrálo, byl to pro něj takový šok, že musel být hospitalizován.

Doufejme, že tak citliví nejsou poradci bývalého premiéra Mirka Topolánka. Ti totiž stále působí v sídle úřadu vlády ve Strakově akademii. Napsal to minulý týden deník Lidové noviny. Dostávají plat, scházejí se na poradách a nejspíš i chodí na oběd do tamní kantýny. Jen jejich služeb současný premiér Fischer nevyužívá. Někdejší ministr kultury Martin Štěpánek deníku to novinám potvrdil, ale zároveň prohlásil, že si rozhodně nepřipadá zbytečný. "Já jsem jen prostý zaměstnanec na poloviční úvazek," řekl. A dodal: "Zda je to obvyklé, nebo neobvyklé, neposuzuji." Celkem jde zhruba o šest lidí, z nichž jeden je zároveň stále formálně šéfem Úřadu.

Současný premiér Fischer ovšem spoléhá na služby týmu kolem svého šéfporadce, kterým je bývalý ministr pro informatiku Vladimír Mlynář. To je zajímavé, protože odborníků na informatiku a moderní technologie je v tomto týmu týmu ještě několik, včetně dvou bývalých Mlynářových náměstků či prezidenta Sdružení pro informační společnost. Zda je to proto, že úřadující premiér má jako statistik k počítačům blízko, se můžeme jen dohadovat. Ale možná by mohli mít nějakou radu i pro Mirka Topolánka. Ten totiž svou stranu řídí "digitálně". Prohlásil to poté, co jeho strana prohrála ve sněmovně boj o rozpočet, ale on zrovna pobýval ve Spojených státech.

Být digitální předseda strany, to zní i v jednadvacátém tak futuristicky! Zbývá ujasnit, zda je Mirek Topolánek v této roli spíš jednička, nebo nula.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Co všechno někdo udělá za rozinku. A my ostatní zadarmo

2009-12-12T13:06:00.001+01:00

Zajímá nás dílo samo o sobě, anebo určuje jeho hodnotu hlavně příběh či okolnosti jeho vzniku? Otázka je aktuální kvůli kauze "falešné vietnamské spisovatelky", o které jsem psal už minulý týden. Naše touha po umělecké autenticitě a mediální zajímavosti však může mít až kuriózní podobu. Teď zrovna je nejpopulárnější fotografkou na Facebooku jistá Nonja z Vídně. Je to třiatřicetiletá samice orangutana. Víc čtěte v mém článku pro Technet.

Modlete se za Obamu

2009-12-07T21:12:00.001+01:00

"Prezidentkou bude zvolená Hillary Clintonová a nejpozději do roka na ni bude spáchán atentát." Tuhle větu mě s věšteckým výárazem v tváři sdělil tlustý protestantský kněz, u kterého jsem v létě roku 2005 slavil Den nezávislosti, shodou okolností nedaleko města Filadelfie. V té době ještě senátora Obamu znal jen málokdo, a tak jsem mu svou otázku mohl položit až o tři roky později, a to emailem. "A co když vyhraje Obama?" Můj přítel kněz nezaváhal a obratem odpověděl: "Bude zavražděn rovněž. Haleluja."

Střih, píše se listopad 2008. Jsou čtyři dni po zvolení Obamy prezidentem, neděle odpoledne, jsem na basketbalovém utkání v Madison Square Guarden. Když zpěvačka před úvodním rozskokem dozpívá americkou hymnu, začne celá hala skandovat: "Obama! Obama!" Liberální New York je v obamovském transu. Běhá mně mráz po zádech, ale zároveň si říkám, že tohle nemůže dobře dopadnout. Protože velké očekávání nejčastěji přináší velké zklamání.

Cynicky řečeno, atentát je součástí americké politické kultury. O to důslednější jsou opatření, jak ho nedopustit. Zvlášť když by cílem mohl být americký prezident. Jeho ochrana je úkolem instituce jménem Secret Service, která má za sebou již 144 ket dlouhou historii. Původně spadala pod ministerstvo financí a zabývala se bojem s pašeráky, dnes je v gesci ministerstva vnitra. Prezidenty chrání od roku 1894, a ještě intenzivněji od roku 1917, kdy se vyhrožování prezidentovi stalo trestným činem. Dnes je ochrana ústavních činitelů hlavní náplní činnosti a spotřebuje většinu z rozpočtu o výši zhruba půldruhé miliardy dolarů.

Secret Service chrání 32 osob plus bezpočet hlav jiných států a dalších politiků, kteří v Americe pobývají na státních návštěvách. Obama byl na seznamu střežených osob už osmnáct měsíců před volbami, což je historický rekord. Ale stejně rekordní je počet výhrůžek atentátem. Deník Boston Golbe nedávno napsal, že Secret Service registruje pětkrát víc výhrůžek Obamovi než předešlému prezidentovi Bushovi. Je to odvrácená mince prezidentování populárního a médii stále zbožňovaného Obamy. Jeho podpora však klesá, byť je stále relativně vysoká. Ale čím dál víc lidí prezidenta kritizuje. Nedávný průzkum ukázal, že si téměř čtvrtina Američanů myslí, že Obama byl zvolen buď podvodem, anebo z jiného důvodu protiprávně (nejčastěji proto, že je zpochybňováno jeho americké občanství).

Svou roli v tom hraje Internet. V září úřady požádaly majitele Facebooku, aby ze svých stránek stáhly anketu, zda má být prezident Obama zavražděn (mírná většina hlasovala, že ano). A teď se ve webových obchodech objevil nový artikl: samolepky, plakáty a trička s nápisem: "Modlete se za Obamu. Žalm 109, verš osmý." Je to samozřejmě kulišárna. Verš osmý zní (v překladu bible kralické): "Budiž jeho dnů je málo, a úřad jeho ať vezme někdo jiný." Rozumějme: ať Obama nevyhraje další volby. Nebo by v tom mohlo být něco jiného? Následující verš, ten devátý, totiž zní: "Budiž se jeho děti stanou sirotky, a žena jeho vdovou." A to je už pokyn pro Secret Service, neboť tady někdo zjevně vyhrožuje atentátem.

Opravdu vyhrožuje? To nevíme. Obchod cafepress.com, který se zabývá prodejem triček s potisky, stahuje trička s dotyčným nápisem z prodeje. Ale následující den je tam zase vrací, s vysvětlením, že tak jako nebránil prodeji triček kritizujících předešlého prezidenta Bushe, nebude ani bránit tričkům kritizujícím Obamu. Je v tom čuch po penězích i starý dobrý americký étos absolutní svobody slova.

Musím napsat svému příteli knězi, co si o tom myslí.

(Notebook pro Reflex).

Někdo tady mumlá?!

2009-12-07T21:08:00.000+01:00

Šéf sociálních demokratů nemá rád, když se o něm říká, že je papaláš. Chce být sympatickým chlápkem z lidu, který má smysl pro humor. Proto veřejně vystupuje s hercem Jiřím Krampolem. Pro publikum mají připravenu dávku legrace i veselých příběhů ze života.

Například minulý týden v Ústí nad Labem vyprávěl, jak jeho a manželku vystrašil při návštěvě New Yorku arabský taxikář. "Pořád si pro sebe něco mumlal, měli jsme strach, že je to terorista, který někde za rohem odbočí a tam nás zamorduje," citoval Paroubka ve středočeském vydání deník MF Dnes.

Vida, no není to půvabná, téměř polidšťující historka o českém balíkovi ve velkoměstě? Kdo by tomu nerozuměl! Jenže ona asi ukazuje i něco hlubšího. Třeba důvody, proč šéf ČSSD nechce poslat další vojáky do Afghanistánu. A to přesto, že nás i další spojence o to žádá jeho oblíbený socialista Obama.

Nemá to co dělat s financemi ani směřováním zahraniční politiky, ale pouze s tím, že se většina populace našeho angažmá v Afghanistánu obává. Paroubek si to jako obvykle změřil v průzkumech veřejného mínění. Ani nemusel. My v Česku jsme vždycky byli příznivci "spojenectví na baterky", které funguje, když něco potřebujeme, ale ne když se něco očekává od nás. Nebo kdybychom nedejbože měli nést nějaké riziko.

Nevíme, proč bychom se měli účastnit konfliktu, který se nás zdánlivě netýká a který na naše nebohé středoevropské hlavy může přinést svatou válku vyhlášenou islamisty z Talibánu. Nechceme a neumíme se nervovat z mumlajících muslimů v turbanech, u kterých je pravděpodobnost jedna k tisíci nebo spíš k miliónu, že by se z nich mohli vyklubat převlečení teroristé. Máme rádi jen to, co známe a čemu rozumíme.

Jako ty naše taxikáře, u kterých víme s pravděpodobností hraničí s jistotou, že nás nezamordují, ale jen docela obyčejně vezmou na hůl. Vesele a s úsměvem. Takoví chlápci z lidu.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Nekupujte si psa, používejte Internet Explorer a hlavně nepouštějte větry

2009-12-03T09:49:00.001+01:00

Nedávno mě vykolejila zpráva o tom, že vlastnit středně velkého psa je méně ekologické než vlastnit terénní auto. To je přece bomba! Nemám nic proti středně velkým psům, ale úplně vidím, jak jejich majitelům při čtení téhle zprávy tuhne úsměv na rtech. Většina z nich si myslí, že když se se svým čoklem prohánějí polese, že jsou v bůhvíjakém souznění s přírodou. Houby!

Jak napsal britský populárně vědecký časopis New Scientist, chování takového psa zanechá "ekologickou stopu", která je ekvivalentní tomu, co vyprodukuje 0,84 hektarů lesa. Naproti tomu automobil Toyota Land Cruiser s motorem o obsahu 4,6 litru (ano, to je pořádná obluda), s kterou její majitel najede ročně v průměru 10 tisíc kilometrů, potřebuje zhruba polovinu, tedy 0,41 hektarů lesa. Aha?!

New Scientist citoval z knížky dvou vědců, kteří žijí na Novém Zélandě, tedy dostatečně daleko, aby unikli hněvu majitelů psů i koček ze zhýčkané Evropy. Jeden z autorů Robert Vale řekl britskému deníku Guardian, že po publikování knížky (s názvem "Je čas sníst svého psa?") dostal "pár nepříjemných emailů", ale že si za základní tezí nadále stojí. Další příklad: kdo vlastní kočku, škodí přírodě přibližně stejně, jako kdyby měl Volkswagen Golf. A když jsme u těch kontroverzních srovnání, pak ekologická stopa průměrněho Vietnamce je 0,76 hektarů lesa (někde mezi psem a džípem), zatímco průměrného Etiopana 0,67 hektarů (odpovídá zhruba vlastnictví terénního auta a kočky).

Nemyslím si, že je to nějaký rafinovaný útok na majitele domácích mazlíků (byť ani já jako vlastník andulky Honzíka nejsem nijak nadšený, že škodím přírodě stejně jako majitelé skútrů). Ale spíš to ukazuje nesmyslnost většiny debat, které se vedou o ekologičnosti či "zelenosti" některých výrobků. Těmhle debatám totiž obvykle chybí základní logika a rozumné proporce.

Věděli jste, že mezi sebou v zelenosti soutěží už i počítačové programy? Nedávno jsem v jednom britském počítačovém časopise viděl test internetových prohlížečů. Porovnávalo se v něm, kolik který z nich spotřebuje elektrické energie, pokud jsou nainstalovány na konkrétním typu počítače. Šlo o rozdíly v hodnotě několika korun za rok. Ale přesto tomu byly věnovány dvě tiskové strany! Přijde mi to bláznivé.

Mimochodem, při čtení tohoto článku jste uškodili přírodě zhruba stejně, jako kdybyste půl hodiny venčili jezevčíka. Pokud jste se ovšem nerozčílili (vyšší tlak znamená víc energie) nebo pokud jste nepouštěli větry. Pak by to bylo ... o něco víc.

(Notebook pro časopis Reflex).

Nechcete číst tento článek? A co když ho napsal slepý pilot ČSA?

2009-12-03T09:44:00.000+01:00

Klobouk dolů před Janem Cempírkem. Napsal dobrou knihu a ještě vymyslel příběh, kterým ji dokázal prodat snobské mediální elitě. Ukázal velmi dobře, jak fungují dnes v Česku takzvané literární kruhy i literární kritika. Ano, teď ze všech stran čteme, že si novinoví recenzenti od začátku mysleli, že knížka údajné vietnamské dívky "není zas až tak dobrá", a že od první chvíle měli podezření, že s tou knížkou není něco v pořádku. Ha ha! Vždyť to je jen poštěkávání psů za karavanou, která s plnou parádou jede dál. Čtěte můj středeční článek na Technetu.