Tajnosti, slabosti a úchylky těch druhých

Není mi ani trochu líto řidiče tramvaje, který dostal výpověď kvůli šále, kterou v den procesu s Dělnickou stranou podporoval tuhle odpudivou partu. Prozradila ho fotografie publikovaná na Facebooku. Už když jsem ji v pondělí poprvé uviděl, vyprovokovalo mě to k neférové a povrchní paušalizaci na adresu této profese. Coby chodec a řidič totiž nemám tramvajáky rád. Odjakživa si myslím, že v ulicích zneužívají svého práva silnějšího. A od doby, kdy mají zákonem potvrzenou přednost na přechodech, si své frustrace z nelehkého zaměstnání léčí ještě navíc na chodcích. Co se někdy děje například na křižovatce Vodičkové s Václavským náměstím, by byl dobrý námět pro studii psychiatrů.

Ale to neznamená, že bych s výpovědí dotyčného řidiče souhlasil. Naopak, považuji ji za hloupé a nedomyšlené gesto podniku, který vystrašila negativní publicita. Nikoho přece nediskvalifijují jeho názory, a to pro jakékoliv povolání. Některé názory jsou hloupé a některé i potenciálně nebezpečné, ale pokud zůstávají pouze názory, tak je nelze trestat. Společnost by se měla vyhozeného řidiče zastat. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Protože názory mohou být nepřijatelné společensky, ale nikoliv institucionálně. To bychom se pak snadno dostali tam, čemu Angličané říkají "slippery slope". Tedy kluzká šikmá plocha, kde si jde jednoduše natlouct nos.

Čteme a slyšíme, jak bylo od řidiče hloupé, že svou "extrémistickou" šálu vystavil na palubní desce tramvaje. Ale copak je většina nás ostatních lepších? Jako bychom zapomněli, že žijeme v době, kdy soukromí oficiálně skončilo, lépe řečeno už není sociální normou, jak hezky řekl tento týden Mark Zuckerber, zakladatel komunitní sítě Facebook. Shodou okolností to byl právě Facebook, kam kdosi fotografie řidiče s šálou Dělnické strany publikoval. Teprve odtud se pak rozšířila do dalších médií. Ale je to opět Facebook, kde své intimity prozrazujeme sami na sebe a dobrovolně. Přiznáváme se k nim na svém profilu, ve svých statusech či prostřednictvím fotografií.

Je jen otázkou času, kdy mladí novinářští dravci v redakcích sednou k Facebooku a začnou hledat například příznivce neonacistů. V půldruhém miliónu českých uživatelů jich najdou stovky či spíše tisíce, to je zkrátka matematická jistota. A mnozí určitě pracují ve státních institucích či respektovaných soukromých firmách. Co budou zaměstnavatelé dělat, až se v novinách objeví fotografie jejich hajlujících zaměstnanců? Budou s ním chtít rychle skoncovat, podobně jako pražský Dopravní podnik s řidičem s šálou?

V tom je onen precedens nebezpečný. Teď vadí náckové, zítra mohou začít vadit stoupenci iluminátů, popírači globálního oteplování nebo třeba ti, kteří věří, že mezi námi tajně žijí mimozemšťané. Rychle a ochotně jsme se smířili s tím, že v éře moderních technologií ztrácíme velkou část svého soukromí. Naše úchylky, tajnosti a slabosti se staly veřejnými. Ale ještě nevíme, jak se postavit k úchylkám, tajnostem a slabostem těch druhých. Můžeme je ignorovat, odsuzovat je nebo jim opovrhovat.

Ale jakmile je začneme zakazovat, staneme se nebezpečnými především sami sobě.

(Komentář pro deník e15).