Obama a Medveděv propagují Prahu. I když ... já mám tip na někoho lepšího

Nezlobte se, ale je mi ukradené, jestli v Praze podepíšou ruský a americký prezident nějakou smlouvu. Nenaplňuje mě to žádnou zvláštní hrdostí, protože vím, že jsme pouhými dodavateli kulis a atmosféry. Prý to pomůže cestovnímu ruchu, protože fotky superstátníků v pražských exteriérech se objeví ve všech světových médiích.

Není to vyloučeno, ale zase bych to nepřeceňoval. Pokud bych měl vybrat reklamního agenta pro Prahu, tak se nebude jmenovat ani Obama, ani Medvěděv, ale Carlo Capalbo. Jsme s Carlem kamarádi, takže určitě nejsem objektivní. Ale trvám na tom, že málokdo udělal pro Prahu tolik jako tenhle Ital.

Seznámili jsme se v roce 1995, když jsem běžel první pražský maraton. On ho uspořádal. Tehdy rovněž poprvé a pak každý rok znovu. Neuvěřitelným způsobem v Praze maraton a později i půlmaraton prosadil.Povedlo se mu to tak, že dnes je bereme už jako něco samozřejmého. Ale to nejsou. Jsou ve skutečnosti výjimečnými a také důležitějšími podniky než návštěvy politiků.

Pražanům totiž opravdu patří. To není zrovna obvyklé. Velké sportovní akce život lidem spíš komplikují, a navíc po nich často zbude divná pachuť. Myslím teď všechny ty nezaplacené účty či zadlužené sportovní haly. Maratonů a půlmaratonů se to netýká. Po nich zůstanou jen poházené plastové kelímky či banánové slupky, ale ty se dají uklidit. Co přetrvá, jsou emoce a nadšení účastníků. Kdyby je bylo možné přeměnit na elektrický proud, tak by například po sobotním půlmaratonu nemusel takový Temelín několik dní vůbec nic dělat.

Půlmaraton, který se běžel podvanácté v Praze a kterého se zúčastnilo neuvěřitelných osm a půl tisíce běžců, je zajímavá trať. Nemá v sobě symboliku a mystiku maratonu. Nebudí takovou úctu ani hrůzu. Vždyť ostatně obsahuje to slovíčko „půl“. Mnoho běžců si na něm jen testuje to, zda zvládnou ten „opravdový“ maraton.

Ale já mám půlmaratony rád. Pro člověka, který má tak málo přirozeného talentu pro běh, je maraton vždy očistcem, fyzickým i duševním. Je to krutý zážitek, který sice v cíli přebije ohromná euforie, jenže úplně ho z hlavy nevymaže. Naproti tomu po půlmaratonu v ní budete mít jen vzpomínku na čirou radost z běhu.

A to je důležité. Běh nebo obecně jakýkoliv pohyb jsou tím jediným, co nás může zachránit. Minulý víkend začala americká televize ABC vysílat novou show slavného britského kuchaře Jamieho Oliviera. Ten učí obyvatele města Huntington v Západní Virginii zdravým stravovacím návykům.

V dotyčném městě totiž údajně žije nejvyšší procento tlustých lidí v Americe. Ale jen nepatrně, drtivá většina Ameriky a vlastně celého civilizovaného světa je na tom zhruba stejně. „Naše děti budou v moderní historii lidstva první generací, která se v průměru dožije nižšího věku než jejich rodiče,“ říká pětatřicetiletý Olivier zkoprnělému obecenstvu. Zabírá to kamera. A člověk si nemůže nevšimnout, kolik je mezi nimi lidí s nadváhou. Po krátké chvíli propuknou všichni v bouřlivý potlesk.

Jenže to je málo. Měli by si jít zaběhat.