Zdál se mi sen

Napadlo mě to před pár dny, když se mi zdálo o Jiřím Paroubkovi. Nechci, aby to vypadalo, že jsem tím člověkem nějak posedlý. Nebyla to žádná noční můra ani nic podobného. Prostě taková ta blbost, která se člověku čas od času zdá. Pan Paroubek k našim přijel na chatu. Táta asi někde lezl po střeše a čistil okapy, což dělá často, a máma uvařila panu Paroubkovi kafe. A když neposlouchal, tak se ke mně natočila a polohlasem řekla: "Koukej bejt na pana Paroubka slušnej, třeba tě vezme do vlády." A já řekl: "To by bylo hezký, i když si nejsem jistej, jestli do tý vlády vůbec chci." No a pak jsem se probudil.

Jak říkám, hovadina. Ale cestou autem do práce jsem podél silnice viděl všechny ty billboardy s Paroubkem, a když jsem zapnul rádio, tak v něm taky mluvil Paroubek, a na magistrále ve šňůře před semafory mi chlapík ve žluté vestě strčil okénkem do auta bezplatné noviny, a ty měly na titulní straně taky Paroubka. Spiknutí!, napadlo mě, sociální demokracie koupila v Americe nebo v Japonsku nějaké vysílače, a těmi nám budou v předvolební kampani vysílat Paroubka do mozku, i když budeme spát. A když jsem to večer vyprávěl v baru známému, tak mi řekl, že to do sebe zapadá, a že Paroubek bude voličům i telefonovat, tak proč by nemohl agitovat taky ve snech.

Ono to celé bylo v týdnu, který byl shodou okolností "týdnem mozku" (a následoval brzy po Mezinárodním dni žen, což je zřejmě nějaká ironie toho globálního úřadu, co tyhle dny a týdny vymýšlí). A slyšel jsem několik rozhovorů s neurology, kteří říkali, že mozek je nejmíň probádaným lidským orgánem, kam se na něj hrabou všechny ostatní orgány, včetně těch pohlavních. Ty jsou navíc stejně jen takovým mechanickým vykonavadlem a všechen sex se ve skutečnosti odehrává v mozku.

A vtom mi to sepnulo, vždyť sny budou tou další baštou, kterou dobydou technologie. Ono toho zas až tak moc k dobývání není - máme prostorový zvuk, třírozměrný obraz, HD rozlišení a metrové uhlopříčky. Sny jsou proti tomu tak nedokonalé. Často rozostřené, s mizernými scénáři, někomu se dokonce zdají černobílé. Nehledě na to, že někdy je máte ... a jindy zase ne. Jestli jsou komerční televize kritizovány za nedodržování programu, pak pro náš mozek to platí mnohonásobně. Není na něj spolehnutí.

Mediální firmy rozparcovaly náš denní program do grafů a sloupcových grafů, z kterých lze určit, kdy (a v jakém množství) konzumujeme různá média. Kdy čteme noviny (tedy těch pár posledních mohykánů, kteří je stále čtou, pochopitelně na záchodě), kdy surfujeme nejvíc na webu (v práci, pochopitelně) a kdy zasedáme nažhaveni před televizní obrazovky (ona magie "prime timu", tedy termínu, který nás všechny naučil Vladimír Železný). Co v těchhle grafech chybí, jsou dlouhé hodiny, kdy spíme. Nic! Žádný "share", nulová "sledovanost".

A to je má příští opdověď na otázku, kterou tak často dostávám, a která zní: Co bude v oboru moderních technologií „příští velká věc“? Už vím. Bude to útok na naše sny. Je to nevyhnutelné, byť mě to děsí a bojím se toho. Jako čert kříže.

A že mě to napadlo po snu, ve kterém se mi zdálo o Jiřím Paroubkovi, je jen shoda okolností.