To se mi "líbí", "líbí", "líbí", "líbí", "líbí" ... říkáte, že mám přestat?

To se mi líbí. Ehm. Tuším teď u čtenářů tohoto sloupku lehce zvednuté obočí a nepatrné napětí. Co se mi líbí? Nová elektronická hračka ("něco jako ten iPad, nebo tak ňák ..."), neznámá blondýna, kterou jsem zahlédl na ulici ... či prostě nějaká blbost? Co by to tak mohlo být?

Samozřejmě je tu možnost, že je vám to úplně fuk. Čtete tyto věty jen ze setrvačnosti, případně abyste se ujistili, že se zde nic zajímavého nedozvíte. Ať je to jakkoliv, každopádně teď využiju drobného momentu napětí a nechám si informaci o tom, co se mi to vlastně líbí, až do posledního odstavce. Takže mi dovolte malinko odbočit.

Pobavil mě nedávno jeden kreslený vtip. Je na něm pískoviště s dvěma malými dětmi, každé na jednom konci. Chlapeček a holčička. A chlapeček do písku pečlivě nakreslí vzkaz: "Máte jednu novou nabídku přátelství." A dvě tlačítka: "Přijmout" a "Zamítnout". Ano, je to ten druh vtipu, který vás rozesměje, ale zároveň si v duchu řeknete: Zatraceně, nejsme my z toho Facebooku (nebo z čehokoliv jiného) už nějak zblblí?

Facebook je neuvěřitelným fenoménem. Šíří se jako nějaká nakažlivá choroba, a to v globálním měřítku. Počet uživatelů se blíží k půlce miliardy. To je ohromné číslo! Když se mě lidé ptají, jak je to možné, odpovídám obvykle: Facebook vychází vstříc ve všem těm základním lidským pohnutkám. Je jako na míru ušitý naší povaze. Potřebě mluvit o sobě i o druhých, komentovat jejich poklesky, shledávat se se zapomenutými přáteli či poznávat přátele nové.

Správci Facebooku tak citlivě reagují na chování uživatelů, že být jen trochu paranoidní (a i kdybych byl, tak neznamená, že po mně Facebook nejde), čiliže mám podezření, že je to celé nějaká bouda. Třeba že nám ten Facebook nastrčili mimozemšťani, aby nás snadněji ovládli a zneškodnili.

Každopádně se obávám, že se nám to začíná vymykat z ruky. Když jsem nedávno řekl nějakou hlášku na jakémsi mejdanu, velmi jsem pobavil jednu slečnu, a to dokonce tak, že se mě zeptala, kde mám tlačítko "Like". Řekl bych, že to bylo jen napůl v žertu. Významně jsem na ni zamrkal (kde bych tak asi mohl mít nějaké tlačítko, he?), ale neměla smysl pro humor a vyškrtla mě ze seznamu svých přátel.

Ona to zase není úplně ujetá hloupost. Facebook ještě nemontuje tlačítka "Líbí se mi" nebo "Sdílet" (což je specielně v tomto případě škoda!) na živé lidi, rozhodl se je však rozšířit na celý Internet. A tak je najdete pod články na zpravodajských serverech, na fotoalbech i blozích. Ten koncept je zajímavý, vždyť jeho produktem bude hitparáda věcí, které se lidem na webu nejvíc líbí. A vedlejším produktem pak to, že se Facebook „roztáhne“ přes celý web.

Ale na druhou stranu: opravdu se nám tolik věcí v životě líbí? Ještě než Facebook rozšířil své „líbící se“ tlačítko napříč Internetem, vyplývalo ze statistik, že se průměrnému uživateli Internetu „něco líbí“ dvanáctkrát denně. Mně to přijde moc, a to teď bude ještě mnohokrát víc. Určitě jsem jednou, dvakrát … ano, někdy i třikrát denně z něčeho nadšený. Ale aby se mi pořád něco líbilo, to bych si musel připadat jako magor.

A tím jsme v posledním odstavci. Ano, "to se mi líbí" je postoj, který si teď díky Facebooku budeme osvojovat čím dál více. Jak tak o tom přemýšlím ... nerad zklamávám ty, kteří dočetli až sem, navnaděni první větou a prvním odstavcem ... ale teď se musí dozvědět, že se mi to nelíbí.

Útěchou nechť jim jest, že tohle tlačítko Facebook nezavedl a zavést nehodlá.

(Notebook pro Reflex).

S Adélou zezadu

Budou to "facebookové" volby? To bych se neodvažoval tvrdit. Ale vsadím se, že v těch nadcházejících volbách bude nadprůměrná účast prvovoličů či obecně mladých voličů. Možná procentuálně nejvyšší od poloviny devadesátých let. Politika je pro hodně mladých lidí nečím ošklivým a spíše nepříjemným, ale na druhou stranu je to i časté debatní téma. A účast ve volbách se hlavně díky Facebooku bere jako něco "sexy". To dřív nebylo. Mladí kolem dvacítky jsou na Facebooku bombardováni názorem, že volit by se mělo, i když člověk moc na výběr nemá. Takže šanci mají nápady, jak tyhle dva protichůdné postoje skloubit.

Jedním z nich je metoda "čtyři zezadu". Podle médií s ní přišel František Janouch, bývalý disident a jaderný fyzik. Ten na toto téma napsal také článek do celostátních novin. Myšlenka je jednoduchá: hlasem pro dosud neparlamentní stranu volič riskuje, že jeho hlas propadne a v povolební matematické mašinérii si ho beztak "rozčtvrtí" ty největší strany. Ale hlasem pro velkou stranu zase volič podporuje politiky, kteří ho otravují a kterých by se nejradší zbavil. Jak z toho ven? Může přece využít preferenčních hlasů. Janouch říká: když dostatečný počet lidí zakroužkuje lidi na posledních místech kandidátek, bude to znamenat, že se politická scéna významně obmění. Podle některých propočtů stačí, aby takto volilo kolem 140 tisíc lidí ... a ať by volby vyhrála ODS nebo ČSSD, znamenalo by to, že by v budoucí sněmovně nebyl nikdo z těch, kteří dnes voliče iritují.

To je chytlavá myšlenka. "Volit zezadu" zní dobře, takže není divu, že s tímto sloganem vzniklo na Facebooku hned několik nových skupin a stránek. A ty získaly desítky tisíc fanoušků. První ovšem s tímto nápadem nepříšel František Janouch, nýbrž plzeňska studentka Adéla Kroužková. Mohu dosvědčit. Před pár týdny mi nabídla přátelství, spřátelili jsme se a jejím prostřednictvím jsem se dozvěděl o skupině Volím čtyři zezadu. "Kroužkujte poslední jména na kandidátkách," nabádá na ní. Když jsem si přečetl Janouchův článek, rozhodl jsem se jí napsat. Přece si zaslouží, aby se veřejně uznalo prvenství jejího nápadu! A v tom mi to došlo. Myslím její jméno ("Kroužková" ... a chce kroužkovat!) plus další indicie, třeba to, že na svém profilu nemá žádné fotografie, že ho založila teprve před pár týdny a že stále omílá to samé. O té své skupině. A tak jsem jí napsal: "Myslím si, že jste vymyšlená."

Odpověděla: "Trefa!" Napsala mi k tomu pár vět na vysvětlenou, držíc se striktně ženského rodu. Byť si myslím, že ty řádky psal ve skutečnosti muž. Dokonce tuším, jak se jmenuje. Je to čtyřicátník. Ne že bychom se potkali, ale našel jsem jeho facebookový profil. Ale nejsem detektiv, abych po něm pátral a usvědčil ho. Je mi to vlastně jedno. Tak nějak se všeobecně ví, že český Facebook je teď plný jakýchsi "zombie", kteří - vytvořeni nejspíš agnturami politických stran - klikají na "Líbí se mi" u jedněch politiků a nadávají na stěnách těch druhých. Tak proč by mi měla vadit nějaká Kroužková?

Tenhle příběh je dobrou metaforou "facebookových" voleb. Odehrávají se v prostoru, kde jsou dobré i špatné nápady, jejichž autory jsou skuteční i vymyšlení lidé. Ale je to prostor, kde se pro většinu lidí odehrává to podstatné a důležité v jejich životech. Není důležité, jestli budou volit zepředu nebo zezadu. Ale jestli volit půjdou, pak Facebook v těchto volbách odvedl dobrou práci.

(Notebook pro Reflex).

Časové znamení oznámí ... moment, není ten čas na iPhonu a iPadu nějaký zamrzlý?

Co vás napadne, když se řekne čas 9:42? Je to poněkud trapné (myslím vzhledem k mému věku), ale mně se jako první vybaví čas velké přestávky. Ta doba, kdy jsme buď pitomě pod dozorem učitelek kroužili na chodbě (dělá se tohle dodneška?), nebo hráli ve třídě ping-pong s učebnicemi (nejlepší byla fyzika pro osmý ročník, tenká a s dobrým povrchem). Co se vybaví vám? Pokud telefon iPhone, tak jste opravdu dobrým konzumentem reklamy. Čas 9:42 je totiž na všech reklamních fotografiích a produktových snímcích tohoto telefonu.

Dlouhou dobu to byla záhada. Proč zrovna tenhle čas? Co se stalo přesně v danou hodinu a minutu? Má to něco společného se Stevem Jobsem? Například že je to přesný čas jeho narození ... anebo krátce po půl desáté dostal jednou dopoledne před lety nápad založit firmu (s nějakým legračním názvem, třeba podle ovoce) a shodou okolností se podíval na své tehdy módní geekovské digitálky? Několik let se to fanoušci a později i novináři snažili zjistit. Časopis NetworkWorld dokonce s tímto dotazem kontaktoval tiskové oddělení Applu. Ale ukázalo se, že firemní mluvčí je podobně jako novináři v blažené nevědomosti. Slíbil, že se bližší informace pokusí zjistit ... ale už se neozval.

Až měl před několika týdny premiéru tablet iPad. O něm se mluví, jako o "přerostlém" iPhonu, případně přehrávači iPod Touch. Jeden rozdíl tu však je: fanoušci s překvapením zjistili, že ve firemních materiálech ukazují hodiny na iPadu 9:41. Tak to byla teprve záhada! Proč se oficiální "zamrzlý" čas o minutu posunul? To už pomalu nabírá parametry hororu Stephena Kinga. Ale nakonec pomohla náhoda. Bloger Jon Manning zahlédl v obchodě v kalifornském Palo Alto jednoho z firemních viceprezidentů. Konkrétně odpovědného za vývoj softwaru pro iPhone. Neváhal a zeptal se na záhadu s časem přímo jeho. Ne že by si od toho příliš sliboval. Ale víte co? Dostal odpověď.

Je to jednoduché. Když Apple dělá představení svých nových produktů, začíná taková událost obvykle v devět hodin dopoledne místního času. Prezentace má přesný scénář a je to tak, že zhruba po čtyřiceti minutách se na projekčním plátně poprvé objeví fotografie dotyčného produktu. "Chceme, aby čas na displeji přibližně odpovídal aktuálnímu času. A protože jsme zjistili, že jde o čtyřicet minut plus nějakou minutku, je všude na fotkách 9:42," vysvětlil blogerovi viceprezident. A proč je na iPadu 9:41? I pro to je prosté vysvětlení. "Zkušenost ukázala, že to je zhruba o minutu míň."

Tomu se říká posedlost detailem. Kdyby se výzkumu věnovala stejná energie jako marketingu, pak by dnes Apple místo nějakých placatých počítačů prodával stroje na cestování v čase.

(Notebook pro Reflex)

Zdál se mi sen

Napadlo mě to před pár dny, když se mi zdálo o Jiřím Paroubkovi. Nechci, aby to vypadalo, že jsem tím člověkem nějak posedlý. Nebyla to žádná noční můra ani nic podobného. Prostě taková ta blbost, která se člověku čas od času zdá. Pan Paroubek k našim přijel na chatu. Táta asi někde lezl po střeše a čistil okapy, což dělá často, a máma uvařila panu Paroubkovi kafe. A když neposlouchal, tak se ke mně natočila a polohlasem řekla: "Koukej bejt na pana Paroubka slušnej, třeba tě vezme do vlády." A já řekl: "To by bylo hezký, i když si nejsem jistej, jestli do tý vlády vůbec chci." No a pak jsem se probudil.

Jak říkám, hovadina. Ale cestou autem do práce jsem podél silnice viděl všechny ty billboardy s Paroubkem, a když jsem zapnul rádio, tak v něm taky mluvil Paroubek, a na magistrále ve šňůře před semafory mi chlapík ve žluté vestě strčil okénkem do auta bezplatné noviny, a ty měly na titulní straně taky Paroubka. Spiknutí!, napadlo mě, sociální demokracie koupila v Americe nebo v Japonsku nějaké vysílače, a těmi nám budou v předvolební kampani vysílat Paroubka do mozku, i když budeme spát. A když jsem to večer vyprávěl v baru známému, tak mi řekl, že to do sebe zapadá, a že Paroubek bude voličům i telefonovat, tak proč by nemohl agitovat taky ve snech.

Ono to celé bylo v týdnu, který byl shodou okolností "týdnem mozku" (a následoval brzy po Mezinárodním dni žen, což je zřejmě nějaká ironie toho globálního úřadu, co tyhle dny a týdny vymýšlí). A slyšel jsem několik rozhovorů s neurology, kteří říkali, že mozek je nejmíň probádaným lidským orgánem, kam se na něj hrabou všechny ostatní orgány, včetně těch pohlavních. Ty jsou navíc stejně jen takovým mechanickým vykonavadlem a všechen sex se ve skutečnosti odehrává v mozku.

A vtom mi to sepnulo, vždyť sny budou tou další baštou, kterou dobydou technologie. Ono toho zas až tak moc k dobývání není - máme prostorový zvuk, třírozměrný obraz, HD rozlišení a metrové uhlopříčky. Sny jsou proti tomu tak nedokonalé. Často rozostřené, s mizernými scénáři, někomu se dokonce zdají černobílé. Nehledě na to, že někdy je máte ... a jindy zase ne. Jestli jsou komerční televize kritizovány za nedodržování programu, pak pro náš mozek to platí mnohonásobně. Není na něj spolehnutí.

Mediální firmy rozparcovaly náš denní program do grafů a sloupcových grafů, z kterých lze určit, kdy (a v jakém množství) konzumujeme různá média. Kdy čteme noviny (tedy těch pár posledních mohykánů, kteří je stále čtou, pochopitelně na záchodě), kdy surfujeme nejvíc na webu (v práci, pochopitelně) a kdy zasedáme nažhaveni před televizní obrazovky (ona magie "prime timu", tedy termínu, který nás všechny naučil Vladimír Železný). Co v těchhle grafech chybí, jsou dlouhé hodiny, kdy spíme. Nic! Žádný "share", nulová "sledovanost".

A to je má příští opdověď na otázku, kterou tak často dostávám, a která zní: Co bude v oboru moderních technologií „příští velká věc“? Už vím. Bude to útok na naše sny. Je to nevyhnutelné, byť mě to děsí a bojím se toho. Jako čert kříže.

A že mě to napadlo po snu, ve kterém se mi zdálo o Jiřím Paroubkovi, je jen shoda okolností.

Mám pro vás takovou nabídku

Když si tenhle článek přečte od začátku do konce padesát tisíc lidí, daruju jednomu ze čtenářů půl království a princeznu za ženu. Článek pak opatřím novým titulkem: „Tenhle text si přečetlo padesát tisíc debilů,“ a zveřejním ho v deníku New York Times. Co tomu říkáte? Vy snad ještě váháte, jestli číst dál? Jen čtěte.

I když už vám asi došlo, že se pouze oslím můstkem snažím dostat k jedné z prvních pseudoafér letošního roku. Tou byla „podvodná“ proměna lidí lačnících po telefonu zadarmo na příznivce Jiřího Paroubka. Stalo se na sociální síti Facebook. Desítky tisíc lidí zde naletěly člověku, který založil skupinu, jejímž členům slíbil rozdávat telefon značky iPhone. Pak ji ale přejmenoval na „Mladí lidé volí Jiřího Paroubka“.

Některé novinové články naznačovaly, že by za celou věcí mohl být politický marketing Lidového domu. Jenže to je pitomost. Nejde o nic jiného než hru s důvěřivostí a nedovtipností některých uživatelů. V běžném životě jsme si už zvykli, že když nám někdo nabízí něco zadarmo (případně za supervýhodnou cenu), takzvaně to smrdí, lépe řečeno, že nedostaneme nic a dost možná ještě sami o něco přijdeme. Simsalabim, velké překvapení ... hle, na Facebooku to funguje stejně. Zadarmo ani kuře nehrabe a pečení holubi létají lidem do huby jen ve snu nebo nanejvýš v předvolebních programech.

Co tedy za těmito skupinami na Facebooku je? Nic temného, v drtivé většině asi jen čirá radost z toho, dělat z lidí pitomce. Historicky byl prvním asi uživatel, jenž vymyslel fiktivní osobu Brodyho Ruckuse a pod jeho jménem už v roce 2006 založil skupinu s názvem „Jestli tahle skupina bude mít 100 tisíc členů, zúčastní se moje holka švédské trojky“. Požadovaného limitu bylo dosaženo za týden a Ruckus slíbil, že ze zmíněné události zveřejní fotografi e, a to pokud počet členů dosáhne 300 tisíc. I tato hranice padla za necelý týden. Ruckus vyhlásil, že jestli se skupina stane největší na celém Facebooku, zveřejní také video. Prvenství se ovšem už dosáhnout nepodařilo, protože Facebook Ruckusův profil zrušil.

Od té doby vznikly stovky, či spíše tisíce a tisíce podobných skupin. I na českém Facebooku byla dlouho nejpopulárnější skupina ta, jež pod dosažením určitého počtu členů slibovala uspořádání „megakalby“. A na nějakou podobnou lze i dnes narazit každou chvíli.

Celkem mě baví sledovat, kteří z mých přátel či známých do takových skupin vstupují. Někdy jde o recesi, ale jindy je naopak jasné, že v takových novopečených členech skupin hlodá červíček pochybnosti. Co když se opravdu budou nějaké telefony rozdávat? Anebo peníze? Případně aspoň fotografi e se sexem?

A mimochodem, pokud jste dočetli až k této větě, tak opravdu nemáte šanci vyhrát princeznu a půl království?

Odpovězte si sami.

(Notebook pro Reflex).

Třicet čtyři gigabytů

Tenhle sloupek bude mít zhruba 300 slov. Uděláte mi radost, kdy je všechny přečtete, byť se to v době obrázků a videa může zdát jako určitý anachronismus. Ale nežádám po vás zas tak moc, věřte mi. Ve vaší denní bilanci to bude jen kapka v moři. Každý den totiž tak či onak absorbujete sto tisíc slov.

Neznamená to, že je všechny přečtete, to by bylo přes sto hodně tlustých knih. Ale podle studie Kalifornské niverzity ze San Diega je právě tohle denní dávka průměrného Američana. Něco z toho přečte na papíře nebo na webu, ale většinu jen uslyší z televize, z rádia nebo od jiných lidí. Sto tisíc slov! A to zdaleka nejsou všechny informace, které během dne zkonzumujeme.

Američané jejich množství odhadli na 34 gigabytů. Ano, to je naše "denní dávka" světa, kterou si každý den nalejeme do hlavy.

Zajímalo by mě víc, ale nic z toho jsem v článku v deníku New York Times nenašel. Chtěl bych například vědět, kolik z těch gigabytů dat představují informace, které potřebujeme. A kolik informace, které vůbec zaregistrujeme nebo v mozku nějak zpracujeme. Když jsme u toho, nebylo by špatné znát aspoň odhad, kolik megabytů nás denně průměrně potěší a kolik naopak rozesmutní, kolik představují dobré a kolik špatné zprávy. Ovšem obávám se, že tohle žádná studie nespočítá.

A tak jen víme, že (opět průměrně) prosedíme dvanáct hodin denně před nějakou obrazovkou nebo displejem (včetně toho na mobilu), a často jich je víc než jeden. Co se týče médií, skoro polovinu všech informací (45 procent) nám naordinuje televize, ale hned na druhém místě je počítač (27 procent). Tisk na tom s necelými devíti procenty není zas tak špatně, jak by se mohlo zdát.

Jsou to úžasná čísla, o tom není pochyb. Informace jsou jako vzduch, který dýcháme. Naše plíce přece také využijí jen nepatrné množství kyslíku, kterého se nadechneme. Většinu zase vydechneme ven. U slov se tomu říká, že jedním uchem vletí dovnitř a druhým zase ven. Jako člověka, který se živí psaním, mě to skličuje. Ale zároveň se chlácholím nadějí, že aspoň sem tam, výjimečně, některá slova uvíznou a zanechají stopu. Okysličí buňku, metaforicky řečeno.

Já vím, je to troufalé a neskromné, ale všichni máme své touhy a přání. Hezký nový rok.

(Notebook pro Reflex)

Jak celebrity můžou změnit náš život k lepšímu. Třeba i Jirka Pomeje

Nevíme, jestli manželka Tigera Woodse rozflákala v záchvatu vzteku zadní okno jeho auta golfovou holí. Můžeme se jen dohadovat (a bez dechu sledovat televizní zpravodajství), kolik dalších skutečných či fiktivních milenek se k tomuto fenomenálnímu golfistu přihlásí. Ve sféře spekulací je i to, co celá aféra udělá s jeho kariérou, jak se zachovají fanoušci (a podle nich vzápětí také sponzoři) a zda Woods zůstane nejlépe vydělávajícím sportovcem světa (rozumějme: po všech stránkách dokonalým produktem sportovního marketingu). A byť na nemanželský poměr s ním dnes stojí zdánlivě celá fronta adeptek, nedá se s jistotou říct ani to, zda mediální masomlejn změní aspoň jejich život k lepšímu. To nemůže říct o žádném aktéru této kauzy. S jedinou výjimkou. A tou je učitel fyziky John Gibbins z univerzity v anglickém Sussexu.

Kde ten se v tomhle typickém americkém příběhu vzal? Celkem jednoduše. Můžou za to fotografie poničeného Woodsova auta, které do médií unikly z policejních zdrojů. Konkrétně jde o snímky zadní řady sedadel, na kterých jsou vidět střepy z rozbitého skla, láhev s vodou, bílý ručník ... a pak taky útlá knížka. Jmenuje se "Get A Grip On Physics" (marně přemýšlím, jak ten titul s lehkostí přeložit, a infantilní "Chyťte fyziku za pačesy" je to nejlepší, na co jsem přišel). Je to ilustrovaná učebnice pro ty, které zajímají moderní fyzikální objevy a teorie, ale kteří nedávali ve škole tak úplně pozor. Jak řekl její autor novinářům, je určena právě pro lidi jako Tiger Woods, tedy inteligentní a cílevědomé, ale s nedostatkem času. Nemusí se číst od začátku do konce, je psaná čtivým jazykem a obsahuje hodně obrázků.

Proč se o ní najednou všichni zajímají? Inu právě proto, že byla ve Woodsově autě. Je to hezká ukázka, jak se proměnila média v éře sociálních sítí, a také jak funguje takzvaný dlouhý ocas poptávky a nabídky v internetových obchodech. Fotka s knížkou se rychle rozšířila po blozích i na Facebooku. Začalo se o ní diskutovat, nejprve se zkoumalo, co přesně za knížku to je, a pak i to, kde by se dala koupit. Jenže protože vyšla naposledy v roce 1999, tak ji v běžných knihkupectvích nemají. Všechny zbylé kusy se rychle prodaly prostřednictvím Amazonu. I to stačilo, aby se na celkovém žebříčku prodejnosti přesunula o 300 tisíc titulů dopředu, až do třetí tisícovky nejprodávanějších knih. Překvapený Gibbins řekl, že jeho americký nakladatel uvažuje, že by knížku vydal znovu. A připomeňme, že důvdem není žádná pochvalná zmínka, literární cena nebo něco podobného … ale prostě to, že náhodou ležela v rozbitém autě nejslavnějšího golfisty světa.

V této souvislosti bych chtěl poprosit české celebrity, zda by si neopatřily mé staré knihy. Zvlášť apeluju na ty známé lidi, kteří očekávají ve svých životech nějaké zvraty. Bylo by pěkné, kdyby Blesk vyfotografoval Karla Gotta, jak se s kufrem pakuje ze své vily na Bertramce, a v podpaždí drží moji pozapomenutou novelku „Jak se skáče na špek“, nebo aspoň Jiřího Pomeje, jak spí na hlavním nádraží s hlavou podloženou komiksem Hana a Hana. Dotyčné výtisky laskavým celebritám samozřejmě dodám ze svých zásob.

(Notebook pro Reflex).

Modlete se za Obamu

"Prezidentkou bude zvolená Hillary Clintonová a nejpozději do roka na ni bude spáchán atentát." Tuhle větu mě s věšteckým výárazem v tváři sdělil tlustý protestantský kněz, u kterého jsem v létě roku 2005 slavil Den nezávislosti, shodou okolností nedaleko města Filadelfie. V té době ještě senátora Obamu znal jen málokdo, a tak jsem mu svou otázku mohl položit až o tři roky později, a to emailem. "A co když vyhraje Obama?" Můj přítel kněz nezaváhal a obratem odpověděl: "Bude zavražděn rovněž. Haleluja."

Střih, píše se listopad 2008. Jsou čtyři dni po zvolení Obamy prezidentem, neděle odpoledne, jsem na basketbalovém utkání v Madison Square Guarden. Když zpěvačka před úvodním rozskokem dozpívá americkou hymnu, začne celá hala skandovat: "Obama! Obama!" Liberální New York je v obamovském transu. Běhá mně mráz po zádech, ale zároveň si říkám, že tohle nemůže dobře dopadnout. Protože velké očekávání nejčastěji přináší velké zklamání.

Cynicky řečeno, atentát je součástí americké politické kultury. O to důslednější jsou opatření, jak ho nedopustit. Zvlášť když by cílem mohl být americký prezident. Jeho ochrana je úkolem instituce jménem Secret Service, která má za sebou již 144 ket dlouhou historii. Původně spadala pod ministerstvo financí a zabývala se bojem s pašeráky, dnes je v gesci ministerstva vnitra. Prezidenty chrání od roku 1894, a ještě intenzivněji od roku 1917, kdy se vyhrožování prezidentovi stalo trestným činem. Dnes je ochrana ústavních činitelů hlavní náplní činnosti a spotřebuje většinu z rozpočtu o výši zhruba půldruhé miliardy dolarů.

Secret Service chrání 32 osob plus bezpočet hlav jiných států a dalších politiků, kteří v Americe pobývají na státních návštěvách. Obama byl na seznamu střežených osob už osmnáct měsíců před volbami, což je historický rekord. Ale stejně rekordní je počet výhrůžek atentátem. Deník Boston Golbe nedávno napsal, že Secret Service registruje pětkrát víc výhrůžek Obamovi než předešlému prezidentovi Bushovi. Je to odvrácená mince prezidentování populárního a médii stále zbožňovaného Obamy. Jeho podpora však klesá, byť je stále relativně vysoká. Ale čím dál víc lidí prezidenta kritizuje. Nedávný průzkum ukázal, že si téměř čtvrtina Američanů myslí, že Obama byl zvolen buď podvodem, anebo z jiného důvodu protiprávně (nejčastěji proto, že je zpochybňováno jeho americké občanství).

Svou roli v tom hraje Internet. V září úřady požádaly majitele Facebooku, aby ze svých stránek stáhly anketu, zda má být prezident Obama zavražděn (mírná většina hlasovala, že ano). A teď se ve webových obchodech objevil nový artikl: samolepky, plakáty a trička s nápisem: "Modlete se za Obamu. Žalm 109, verš osmý." Je to samozřejmě kulišárna. Verš osmý zní (v překladu bible kralické): "Budiž jeho dnů je málo, a úřad jeho ať vezme někdo jiný." Rozumějme: ať Obama nevyhraje další volby. Nebo by v tom mohlo být něco jiného? Následující verš, ten devátý, totiž zní: "Budiž se jeho děti stanou sirotky, a žena jeho vdovou." A to je už pokyn pro Secret Service, neboť tady někdo zjevně vyhrožuje atentátem.

Opravdu vyhrožuje? To nevíme. Obchod cafepress.com, který se zabývá prodejem triček s potisky, stahuje trička s dotyčným nápisem z prodeje. Ale následující den je tam zase vrací, s vysvětlením, že tak jako nebránil prodeji triček kritizujících předešlého prezidenta Bushe, nebude ani bránit tričkům kritizujícím Obamu. Je v tom čuch po penězích i starý dobrý americký étos absolutní svobody slova.

Musím napsat svému příteli knězi, co si o tom myslí.

(Notebook pro Reflex).

Nekupujte si psa, používejte Internet Explorer a hlavně nepouštějte větry

Nedávno mě vykolejila zpráva o tom, že vlastnit středně velkého psa je méně ekologické než vlastnit terénní auto. To je přece bomba! Nemám nic proti středně velkým psům, ale úplně vidím, jak jejich majitelům při čtení téhle zprávy tuhne úsměv na rtech. Většina z nich si myslí, že když se se svým čoklem prohánějí polese, že jsou v bůhvíjakém souznění s přírodou. Houby!

Jak napsal britský populárně vědecký časopis New Scientist, chování takového psa zanechá "ekologickou stopu", která je ekvivalentní tomu, co vyprodukuje 0,84 hektarů lesa. Naproti tomu automobil Toyota Land Cruiser s motorem o obsahu 4,6 litru (ano, to je pořádná obluda), s kterou její majitel najede ročně v průměru 10 tisíc kilometrů, potřebuje zhruba polovinu, tedy 0,41 hektarů lesa. Aha?!

New Scientist citoval z knížky dvou vědců, kteří žijí na Novém Zélandě, tedy dostatečně daleko, aby unikli hněvu majitelů psů i koček ze zhýčkané Evropy. Jeden z autorů Robert Vale řekl britskému deníku Guardian, že po publikování knížky (s názvem "Je čas sníst svého psa?") dostal "pár nepříjemných emailů", ale že si za základní tezí nadále stojí. Další příklad: kdo vlastní kočku, škodí přírodě přibližně stejně, jako kdyby měl Volkswagen Golf. A když jsme u těch kontroverzních srovnání, pak ekologická stopa průměrněho Vietnamce je 0,76 hektarů lesa (někde mezi psem a džípem), zatímco průměrného Etiopana 0,67 hektarů (odpovídá zhruba vlastnictví terénního auta a kočky).

Nemyslím si, že je to nějaký rafinovaný útok na majitele domácích mazlíků (byť ani já jako vlastník andulky Honzíka nejsem nijak nadšený, že škodím přírodě stejně jako majitelé skútrů). Ale spíš to ukazuje nesmyslnost většiny debat, které se vedou o ekologičnosti či "zelenosti" některých výrobků. Těmhle debatám totiž obvykle chybí základní logika a rozumné proporce.

Věděli jste, že mezi sebou v zelenosti soutěží už i počítačové programy? Nedávno jsem v jednom britském počítačovém časopise viděl test internetových prohlížečů. Porovnávalo se v něm, kolik který z nich spotřebuje elektrické energie, pokud jsou nainstalovány na konkrétním typu počítače. Šlo o rozdíly v hodnotě několika korun za rok. Ale přesto tomu byly věnovány dvě tiskové strany! Přijde mi to bláznivé.

Mimochodem, při čtení tohoto článku jste uškodili přírodě zhruba stejně, jako kdybyste půl hodiny venčili jezevčíka. Pokud jste se ovšem nerozčílili (vyšší tlak znamená víc energie) nebo pokud jste nepouštěli větry. Pak by to bylo ... o něco víc.

(Notebook pro časopis Reflex).

Vzkaz pro uživatele sociálních sítí: Jste na prodej! A nedávejte se lacino

Mám takový plán. Budu celý příští rok chodit na obědy do dobrých restaurací. Pořádně si dám do nosu. Platit nebudu, protože předpokládám, že to za mě zacvakne majitel. On mě totiž pozve. Že jsem vám to neřekl? To je přece samozřejmé. A taky ho poprosím, aby ještě přesně stejně velkou sumu poukázal po mém obchodu na nějaké charitativní účely. Není totiž nadto si nacpat břicho a ještě mít dobrý pocit, že jsem pomohl světu.

Možná se ptáte, jak to udělám. Prostě zpeněžím vás, mé virtuální příznivce, přátele a fanoušky v sociálních sítích. Mám přes tisíc přátel na Facebooku a přes dva tisíce čtenářů na Twitteru. Spousta lidí chodí na můj blog nebo se dívá na má videa na YouTube či na Streamu. To už je slušná masa lidí. Navíc je to "kvalitní materiál", slovy reklamního experta "dobrá cílová skupina". Většinou mladí lidé, mnozí slušně vydělávající, často bydlí nebo pracuje v Praze. Zkrátka potenciální návštěvníci restaurací. Já jejich majitelům nabídnu dobrý obchod: za cenu dvou jídel o jejich podniku napíšu, pokrmy před konzumaví vyfotografuji a pokud budou číšníci dostatečně sympatičtí, natočím je na video. To přece bude reklama jako hrom!

Počkejte, pokud jste zrovna mými přáteli a chystáte se náš virtuální vztah rozhořčeně zrušit, tak to nedělejte. Ve skutečnosti se k ničemu podobnému nechystám. Mimo jiné i proto, že jsem konzervativní a představa, že budu každý den obědvat někde jinde, mě naplňuje úzkostí. Ale píšu to jako příklad, nikoliv pouze akademický a nerealizovatelný. Sociálni sítě dostávají některé z nás do situace, ve které až do nedávna byla jen média. Neboli máme své publikum, ne třeba velké jako celostátní televize nebo deník, ale ani malé. Je jen otázkou času, kdy po něm inzerenti sáhnou.

Že to může fungovat (zvlášť když se potenciál spojí s dobrým nápadem), ukazuje to, jak si peníze letos vydělával Američan Jason Sadler. Jak přesně to bylo? Nosil každý den jiné tričko. Na nich byla loga firem, od kterých si za to Jason nechal platit. Ne moc, prvního ledna to byl pouhý dolar, a pak každý den o dolar víc. Na Silvestra 365 dolarů. Celkem láce, zvlášť když uvážíme, jaké publicitě si tomuhle projektu dostává. Není divu, že Jason měl v polovině roku "vyprodáno", a úspěšně prodává reklamu už na další rok. To se dali dohromady s kámošem a s cenou začnou na dvou dolarech. A spočítejte si, kolik jim to vynese.

Blíží se doba, kdy nás virtuální svět přesvědčí tom, že některá úsloví jsou jen prázdná klišé. Například to o tom, že přátelství se nedá koupit. Hloupost! Co se dá prodat, dá se i koupit. Zeptejte se Jasona.

(Notebook v Reflexu).

Tak mě napadlo, kolego ... nezapomněli jsme přistát?

Možná jste v médiích zaznamenali historku o amerických pilotech dopravního letadla, kteří "přelétli" cílové letiště. Prostě zapomněli přistát. To je samo o sobě dost fascinující. Kontroloři z řídící věže se s nimi snažili spojit, a to vysílačkou i pomocí výstražných signálů. Dokonce se jim snažili zavolat na mobilní telefon a prý posílali emaily. Ale marně. Vše zachránil nakonež až stevard, který přišel do kabiny pilotům říct, že se pasažeří ptají na čas přistání.

Prostě záhada! Pár dní nato přišly aerolinky Delta s vysvětlením, které je ještě úžasnější. Piloti prý měli zapnuté notebooky a na nich "řešili firemní politiku". Na tohle jim jako máme skočit? Ještě před pár lety by bylo jasné, že ti dva za kniplem sjíždějí pornostránky. Ale to je dnes pasé. A já bych se klidně vsadil o letenku kolem světa, že viseli na Facebooku. Kapitán "šťouchal" do manželky a tagoval oblíbené letušky na fotkách, zatímco druhý pilot vyplňoval kvízy nebo vylepšoval skóre v Mafia Wars. To pak není divu, že přeletěli letiště.

Oni v tom zdaleka nelítají jen piloti. Když si tak pročítám statusy svých známých na Facebooku nebo Twitteru, tak mě vždycky zaskočí, kolik z nich je napsáno zjevně za volantem. Jsou to ty zprávy typu: "Frčím na D1, provoz docela ujde", případně "Nějakej idiot mi udělal myšku, to bylo o fous." Policisté honí nebožáky s telefonem u uchu, ale to nemají ponětí, co se kolem děje. Nevím, jestli mí virtuální přátelé ťukají své postřehy do mobilu, anebo mají na sedalde rozevřený počítač, ale vzhledem k bezpečnosti silničního provozu mi to přijde celkem jedno.

I když možná policisty podceňujeme a oni to všechno dobře vědí. Známý mi – na Facebooku, kde jinde – minulý týden popisoval, jak ho policisté kontrolovali na dálnici. Ten druhý prý ani nevylezl z auta. Na klíně měl otevřený notebook. Můj známý prý jasně přes okno poznal na monitoru domovskou stránku Facebooku.

Jistě, nejspíš i on hrál nějakou hru nebo flirtoval s praporčicí na služebně. Ale co víme, třeba benga budou už brzy „pomáhat a chránit“ i v spociálních sítích. Možná nejvyšší čas získat pár vysokých šarží mezi své přátele. Ostatně, toť řešení pro leteckou krizi v USA. Jak zvýšit bezpečnost letů? Nařídit pilotům, aby letecké kontrolory povinně zařadili do seznamu svých přátel. Řídící věž se s nimi pak spojí bez problémů. Přece nemůžeme čekat, že by v éře Facebooku vládci nebes reagovali na něco tak staromódního jako … zvonění mobilu.

(Notebook pro Reflex).

Nic není zadarmo

Kolik stojí dobrý pocit? Nebojte se, tohle není sarkasmus, řečnická otázka ani úvod moralizujícho sloupku o pravdě a lásce. Naopak je to velmi konkrétní, téměř vědecký dotaz. Položím ho tedy ještě jednou, o něco přesněji, a tentokrát budu chtít znát odpověď. Kolik korun stojí dobrý pocit?

Možná si nejste jisti. Psychologové tvrdí, že se to opravdu dá vyčíslit. Používá se k tomu například myšlenkový experiment, který můžeme pracovně nazvat "nalezená peněženka". Takže si představte: jdete po ulici a najdete peněženku. Jsou v ní doklady a taky suma peněz v hotovosti. Odevzdáte vše majiteli? Jistě odpovídáte, že samozřejmě ano. Mnohým se to už stalo. Ale psychologové říkají, že byť si to nebudeme chtít připustit, tak záleží také na výši zmíněné sumy peněz. Když v peněžence bude pár stovek nebo třeba i tisícovek, tak peněženku vrátíme, protože z toho budeme mít dobrý pocit, a ten si ceníme na víc. Ale co když v peněžence bude náš měsíční plat? Nebo jeho násobek? A kde je přesně ta výše sumy, kdy se špatným pocitem zastrčíme a pocitem provinění zastrčíme peněženku do kapsy?

Podle psychologů je právě tohle "cenovka" našeho dobrého pocitu. Každý prý máme tuto hranici někde jinde, a to jak absolutně (tedy výší sumy), tak relativně (poměrně vzhledem k příjmu). Ovšem příjemným překvapením je, že je ta suma mnohem vyšší, než si myslíme. Neboli že svůj dobrý pocit nedáváme za hubičku. U lidí střední třídy jsou to řádově desetitisíce korun.

Má to ovšem i další konsekvence. Totiž že neprodáme lacino naopak ani svůj špatný pocit. Četl jsem v BusinessWeeku o experimentu, kerý provedla britská Nottingham School of Economics. Společně s německým obchodníkem, který prodává zboží na serveru eBay, vytvořila vzorek 632 nespokojených zákazníků. Ti si na webu na společnost stěžovali a dali jí negativní hodnocení. Výzkumníci vzorek rozdělili na půl. První skupině poslali dopis s omluvou, druhé pak nabídli malé finanční vyrovnání (slevové poukázky v ceně do 5 Euro). Přijetí peněz pak podmínili stažením negativního komentáře i hodnocení.

Výsledek byl překvapivý. Zatímco v první skupině negativní komentáře stáhlo 45 procent zákazníků (aniž by z toho měli nějaký prospěch), v té druhé to bylo pouhých 21 procent. Neboli dobrý pocit z „odpuštění“ měl pro dotyčné zákazníky mnohem větší cenu než pár euro. Poučení je jasné. Že omluva patří k dobrému vychování, se učí děti už ve školce. Teď když je to vědecky podložené, by se to mohly naučit i velké arogantní firmy.

(Notebook pro Reflex).

Až se budete nudit, chyťte si třeba zloděje

Přijdete do kanceláře a zapnete počítač. Ale než začnete pročítat maily nebo kouzlit s excellovými tabulkami, máte pocit, že by to chtělo nějakou malou relaxaci. Co třeba flashovou hru? Že zrovna nemáte náladu na střílení teroristù ani na pár koleček za volantem Formule 1? Že byste chtěli dělat něco užitečného ... ale aby to jaksi moc nebolelo? No, uvidíme, co se s tím dá dělat.

Už jsme si zvykli, že ve "volném čase" mohou melouchařit naše pécéčka. Například hledat mimozemšťany ve známém projektu SETI@home. Jeho myšlenka vychází z toho, že většinu času se počítače jen tak poflakují a nanevýš vám na monitoru pouštějí nějaký pěkný spořič obrazovky. Tak proč je zrovna v tuhle chvíli nevyužít pro něco přínosného? Říká se tomu distribuované výpočty a jestliže se do nich zapojí dostatek pécéček (v případě SETI to jsou milióny), může takový systém konkurovat výpočetní kapacitou těm nejrychlejším komputerům. Objevit ufouny se mu sice ještě nepodařilo, objevily se však už i užitečnější aplikace.

Jenže to jsme stále u počítačů. Nedala by se tedy obdobně využít také "volná kapacita" jejich majitelů? I my často sedíme nad klávesnící jen tak zbůhdarma. Takže ... proč třeba ve volném čase nehonit zloděje? S touhle myšlenkou přišli dva Britové, kteří "melouchářům" z řad uživatelů nabízejí poměrně zajímavý džob. Můžou se stát černými šerify na částečný úvazek.

Jak to funguje? Zájemcům se přes Internet zpřístupní záběry z bezpečnostních kamer. Můžou být různé: z podzemních garáží, ze supermarketu nebo třeba chodníku před bankou. Když má uživatel chvíli času, může tyhle záběry sledovat, a to podle svého výběru. A jakmile uvidí něco podezřelého (třeba zloděje čokolády v regálu s cukrovinkami), prostě jen klikne na příslušný knoflík. Majiteli dotyčné kamery přijde automaticky esemeska. Za správné echo dostane body, za falešný poplach se body naopak strhnout. Podle bodů se pak stanoví případná odměna. Za měsíc si aktivní „webové očko“ může přijít až na tisíc liber.

Z řad majitelů kamer je o službu poměrně zájem, firma zatím působí pouze ve Stratfordu. Ale i tak vyvolává pořádnou kontroverzi. V Británii jsou bezpečnostní kamery velkým tématem: je jich tu údajně kolem 4,2 miliónu a kdosi spočítal, že například průměrný Londýňan je denně zaznamenán až 300krát. Ozývají se ochránci lidských práv a soukromí.

A teď se z téhle orwellovské hrozby stává kratochvíle, dokonce cosi jako hra. Kritici říkají: kde je záruka, že její účastníky bude zajímat jen trestná činnost? Neznamená to definitivní konec soukromí? A pak je tu morální aspekt. Honit zločince je jedna věc, sledovat ostřížím okem spořádané občany ovšem jiná.

Možná se od našich počítačů ještě dočkáme pohrdlivého odsudku: „Já aspoň honím jen ty ufouny, ty jeden udavači!“

(Notebook pro Reflex).

Dokažte, že nejste počítač. A taky nám trošku helfněte ...

Nemám rád, když mě můj počítač mistruje. Třeba mě požádá, abych si vybral heslo. Ale jakmile mu ho naťukám do klávesnice (jistěže vám ho nebudu prozrazovat, nejsem včerejší!), zareaguje místo spokojeného zamručení červeným vykřičníkem. Že prý je "zvolené heslo příliš slabé". Co si to dovoluje? Jméno mojí ženy je pro něj moc slabé? Ale protože mají počítače v těchhle věcech poslední slovo, vyšperkuju jméno své ženy nějakými číslicemi, případně dalšími znaky, a doufám, že bude klid. Většinou ano.

Ještě víc mě vadí, když mě počítač zkouší. Znáte to, to se vám na monitoru objeví takové okénko, ve kterém jsou písmena jakoby rozježděná parním válcem, a vy máte za úkol je správně přečíst. No není to snad úkol pro cvičenou opičku, a nikoliv solidního internetového uživatele? Ta slova většinou nedávají žádný smysl, o to je to však těžší.

Říká se tomu CAPTCHA a je to překážka, která má počítači pomoci určit, jestli ten či onen webový dotazník vyplňuje živý člověk, anebo jen počítačový program. Nápad vychází z toho, že oko vybrojené lidským mozkem slova vidí a rozumí jim, zatímco software rozpoznávající obraz je v takových případech ztracený. Nevím jak vám, ale mně tohle zkoušení přijde nedůstojné. I když na druhou stranu mě dělá dobře pomyšlení, že aspoň v něčem ještě naše počítače trumfneme.

CAPTCHA je trik, který dnes používají statisíce firem. Nejčastěji se s ním setkáte při internetových platbách, registracích do různých služeb nebo při psaní komentářů na zpravodajských serverech. Každý den se na webu zobrazí celkem 60 miliónů takových kódů. A to už je celkem slušné číslo. Jejich přečtení a vyplnění trvá uživatelům 150 tisíc hodin času.

Asi polovinu těchto kódu generuje firma reCAPTCHA, kterou před pár týdny koupila firma Google. Obrázky od téhle firmy mají jednu zvláštnost. Obsahují vždy dvě slova, z nichž k ověření "lidskosti" uživatele slouží jen jedno. Obsah toho druhého počítač nezná, ba naopak, chce ho poznat. A docela drze využívá milióny uživatelů jako bezplatnou pracovní sílu. Získaná data se pak používají pro digitalizaci textů. To dělá firma reCAPTCHA jako melouch, například pro vydavatelské společnosti.

Dává smysl, proč zrovna tuhle firmu koupil Google. Jeho cílem je digitalizovat postupně všechny papírové knihy i další archívy. A nikoho se moc neptá, jestli s tím souhlasí, nebo ne. Nebude se ptát ani vás, až bude ptřebovat něco nečitelného přečíst.

Uděláte to rádi a zadarmo.

(Notebook v Reflexu).

Vyprávějte mi pohádku. Nejlépe nějakou o mně

Nikdy jsem svým dětem nevymýšlel pohádky. Mrzí mě to. Když se narodily, tak jsem se na to těšil a dokonce plánoval, že si je budu zapisovat. Ale pak ty roky, kdy se pohádky vyprávějí, nějak strašně rychle utekly. A než jsem se vzpamatoval, bylo pozdě. Dnes už ony vyprávějí pohádky mně, například když se jich zeptám, co bylo ve škole.

Je to jedna z těch věcí, které člověk v životě promešká, ale už nemůže nijak dohonit. Vzpomněl jsem si na to nedávno, když jsem se dozvěděl o novém webovém projektu. Jmenuje se Story Something a nabízí liknavým rodičům právě pohádky.

Základní nápad je jednoduchý. Nemáte čas vymýšlet pro své děti příběhy, ve kterých ony samy bojují se zlými draky, objevují na vzdálených planetách ufony nebo řeší problémy v populárních čarodějnických školách? Nevadí, můžete si je objednat. Zadáte jen jméno dítěte, oblíbené prostředí ... a za pár minut vám pohádka přijde mailem. Nebo rovnou do mobilu. Zapnete ho, sednete k postýlce, pohlédnete do těch velkých dětských očí ... a začnete číst. Pohádka není dlouhá, vydrží tak na pět minut. A žádný strach, zítra dostanete další.

Web provozuje začínající firma se dvěma zaměstnanci a několika nasmlouvanými profesionálními autory. Ti připravili základní texty, ve kterých se pak automaticky vyměňují jména. Předpokládá se, že se databáze bude rychle rozšiřovat. Základní nabídka (tedy zaslání pohádky) je pro uživatele zdarma, za další služby se už bude platit. Chcete pohádku šitou doslova na míru? Pošlete dvacet dolarů! Ale na serveru si rodiče budou moci i vydělat. Ti kreativní totiž můžou pohádky naopak psát a posílat.

Možná je to budoucnost literatury. Ta budoucnost, ve které zájem bude už jen o knížky, ve kterých budou hlavními postavami jejich čtenáři. Například mým oblíbeným čtivem na dovolených jsou finanční thrillery. Proč by nemohl být takový, ve kterém odvážný a inteligentní investigativní novinář M.Č. rozkryje rozsáhlé spiknutí v newyorské investiční bance a zachrání světovou ekonomiku? Než se do toho někdo pustíte, ještě mi napište. Pošlu pár dalších pokynů. Byl bych rád, aby všechno sedělo.

Přece jen už nejsem žádné děcko.

(Notebook v Reflexu).

Vojna a mír ve 140 znacích? Žádný problém

Ta knížka mě straší od chvíle, kdy jsem ji uviděl. Lépe řečeno její titulní stranu. Koupi mi doporučilo knihkupectví Amazon na základě mých předešlých nákupů. To je ta má zatracená vášeň pro sociální sítě! Knížka se jmenuje "140 znaků: Stylistická příručka pro psaní v krátké formě." Chápete? Existuje celá kniha o tom, jak dobře napsat dva řádky.

"Kdybych měl víc času, napsal bych tento dopis kratší," tvrdí se ve známém citátu, který se připisuje Marku Twainovi, Blaise Pascalovi, Benjaminu Franklinovi i Cicerovi. Je celkem jedno, kdo je jeho skutečným autorem. Ale dobře vystihuje to, že vyjádřit něco jasně a srozumitelně je pracnější než to udělat rozvlekle a složitě. Jen se obávánm že ona knížka bude spíše ten druhý případ. Kdyby její autor umění zkratky zvládal, napsal by svou učebnici rovněž pouze ve 140 znacích.

Ona to není legrace, člověk se málokdy do limitu vejde. Sám vždycky napíšu o něco víc. A pak přijde ta nejzábavnější fáze. Škrtám přebytečná slova, dlouhá slova se snažím nahradit kratšími synonymy. Nejspokojenější jsem, když se mi podaří napsat rovných 140 znaků. Tomu pak říkám "dokonalý tweet" a jsem na něj řádně pyšný.

Zkušení twitteristé přepisují do délky 140 znaků slavné romány či obsahy známých filmů, a pak mezi sebou soutěží, kdo uhádne, o který jde. Třeba: „Bolkonský je raněn ve válce, umře mu žena. Miluje Natašu, ale ona jeho ne. Bolkonský zemře. Do Nataši se zamiluje Bezuchov. Ten si ji vezme.“ Přesně 140 znaků. A intelektuálové hádají správně, je to věrný přepis Vojny a míru.

Jako satira a nikoliv skutečný konkurent se nedávno objevila nová služba Woofer. Twitteru dalo jméno sloveso pípnout, „to woof“ znamená štěkat. Zatímco vrabec se sem tam jen „upípne“, takový pes dokáže štěkat třeba celou noc (zvlášť ten sousedův). Hlavním rysem Wooferu je, že délka zprávy není omezena maximálním počtem znaků, ale minimálním. Musíte jich napsat aspoň 1400.

Tenhle sloupek jich má přes dva tisíce, takže jsem ho tam mohl publikovat. Ovšem psal jsem ho jen několik hodin v neděli odpoledne. Kdybych měl celý víkend, tak ho samozřejmě vmáčknu na Twitter.

(Notebook v časopise Reflex).

Ještě k žárovkám ... z jiného úhlu

Tak žárovky to mají spočítané! Ne, nebojte se, nebudu přihazovat do mlýna další trošku o tom, že zakazovat stowattovky hloupost. Tuhle černou práci za mě odvedl už prezident, můžu se tedy soustředit na to podstatné. A to je úžas nad tím, jak dlouho s námi vlastně žárovka byla.

Edison jako vynálezce žárovky bývá často zpochybňován, určitě je však autorem technického řešení žárovky z roku 1879, které zůstalo v zásadě stejné až dodnes. To je 130 let! A už od roku 1881, kdy se žárovky začaly prodávat v obchodech, a to včetně šroubovice označované jako E27
A to mi přijde nejvíc fascinující. Že se za celou tu dobu zachoval v Evropě jeden standard. Nikdo nepřišel se žárovkami, které by měly šroubovici poloviční, případně které by se šroubovaly na opačnou stranu, aneboby vůbec žádnou šroubovici neměly. Jistě nebyl problém něco vymyslet.

Ale žárovka byla vynalezena ještě v těch krásných dobách, kdy se neměnilo to, co bylo osvědčené a co fungovalo.

Škoda že ty doby jsou pryč. Kamarád mi nedávno vyprávěl o tom, jak hledal nějaký elektronický dokument a zprovoznil kvůli tomu svůj starý počítač. Měřeno počítačovým časem to byla stará vykopávka, ale v porovnání s žárovkou vlastně novinka. Deset let starý stolní počítač. A víte co? Podařilo se mu ho zapnout, dokonce rozběhl stará Windows 95 ... a tím skončil. Neměl tehdejší myš, pouze tu s konektorem do USB. Ale ten zas neměl starý počítač.

Jistě, stará myš jde koupit v bazaru. Ale to je jen malá špička ledovce. Další problémy vás čekají s konektory, propojovacími kabely či formáty souborů. Největší problém představují data. To je paradox moderních technologií. Zaznamenáváme s jejich pomocí doslova každý okamžik. Máme své životy do mrtě digitalizované. Ale když s tím něco neuděláme, budou už za pár let nečitelné.

Sám jsem taky před časem našel v jednom šuplíku dvacet zapomenutých disket. V polovině devadesátých let jsem si na ně kopíroval data, o která jsem nechtěl přijít. Část je dokonce na velkých, pětačtvrtpalcových disketách. Dnes je můžu používat leda jako podložku pod hrnek s čajem. Disketa se vlastně zachovala už jen jako symbol: pro "uložení souboru" v počítačových programech.

To žárovka dopadla ještě celkem dobře.

(Notebook pro Reflex).

Chvála tlachání

Nikoliv bez jisté škodolibosti informovala média o průzkumu, podle kterého tvoří čtyřicet procent komunikace v rámci webové služby Twitter "bezobsažné tlachání". Její uživatelé tak jakoby byli přistiženi v nedbalkách. "Podívejte se na ně," můžou si říct ti, kteří svodům Twittteru zatím odolávají, protože ho považují jen jednu z dalších internetových bublin, případně hračku využívanou celebritami. "Vydávají se za nějaké technologické průkopníky, a ve skutečnosti tam jen bezobsažně tlachají."

Mám s průzkumem, který provedla jistá americká marketingová firma, značný problém. Týká se metodiky. Jak známo, lidé na Twitteru komunikují prostřednictvím vzkazů ne delších než 140 znaků. Průzkumníci je údajně "vědecky" rozdělili do sedmi kategorií. Vedle "bezobsažného tlachání" je další kategorií například "konverzace". Ta skončila na druhém místě, s téměř 38 procenty. O zbývajících dvacet procent se dělí ostatní, například "zpravodajství", "spam" či "sebepropagace". Celkem výzkumníci analyzovali 2000 anglicky psaných tweetů, náhodně posbíraných během dvou týdnů.

No jo, ale jak vlastně tweety třídili? Jako příklad tlachání je uveden vzkaz: "Jím právě sendvič." Jistě, není to žádná informační bomba. Ale docela dobře to může být i součást konverzace, vždyť právě o jídle mluvíme tak často. Když se vás někdo zeptá, co jste měli k obědu, asi ho těžko odbydete slovy: "Co ti je do toho! Ale můžu ti říct, jak vysoké bude podle mě letos HDP." Nehledě na to, že také záleží na autorovi. Když sendvič bude jíst prezident Obama, stane se z této informace rovnou zpravodajství.

Co autoři čekali? Že na Twitteru státníci uzavírají mezinárodní smlouvy a vědci pilují matematické důkazy? Ne, ta služba se stala populární proto, že umožňuje konverzaci podobnou té, kterou vedeme třeba v kavárně nebo v hospodě. Je to služba umožňující lidské setkávání. Kdybychom šli na věc s urputností metodiky dotyčného výzkumu, možná zjistíme, že i mnohá literární díla jsou jen bezobsažným tlacháním. A vlastně asi většina lidské komunikace.

Vlastně jsem tenhle sloupek chtěl napsat o sendviči.

(Notebook v Reflexu).

Taky to děláte?

V životě národů jsou momenty, kdy banality zůstávají zapomenuty, protože je třeba řešit zásadní věci. A tak zatímco my v Česku relaxujeme nad novinami s fotorafiemi politiků na prázdninách, v Brazílii se rozhodli už nadále nepřivírat oči před globálními problémy. A v televizní reklamě vyzývají její tvůrci občany: Zachraňte planetu. Čůrejte ve sprše.

Animovaný spot s čůrajícími postavičkami se stal jedním z hitů serveru YouTube. Myšlenka je jednoduchá: když budeme ráno čůrat ve sprše, a nikoliv na záchodě, ušetříme jedno spláchnutí denně. Zní to zanedbatelně, ale podle Brazilců je to ve výsledku 4380 litrů za rok! A když to znásobíme počtem Brazilců (nemluvě o všech obyvatelích planety!), vyjdou nám enormní kvanta vody. Skoro se chce napsat, že dešťové pralesy se zdají být zachráněny.

Autorem kampaně je ekologická skupina SOS Mata Atlantica, reklama je primárně zaměřena na děti. Asi podle hesla "starého psa novým kouskům nenaučíš". Ovšem my dospělí rozeznáme v klipu odkazy na kulturní či sportovní ikony, protože mezi čůrajícími postavičkami jsou například slavný basketbalista Michael Jordan (ten ve sprše nejen čurá, ale také "zavěšuje" míč do koše), filmový režisér Alfred Hitchcock (ano, který jiný režisér má svou nejslavnější scénu právě ve sprše) nebo i Gándhí.

Klip samozřejmě vzbudil velké internetové diskuse. Část lidí tvrdí, že kampaň je zbytečná, protože ve sprše už beztak všichni čůrají. Ale málokdo to přizná. Obhájci kampaně však říkají: pravda je taková, že většina lidí ve sprše sice čůrá, ale je to jen takové "ucvrnkávání". Cílem spotu je, aby tento úkon ve sprše nahradil ranní čůrání na toaletě. Jen tak se dá opravdu ušeřit!

K jiným možným úkonům se zatím žádní aktivisté nevyjádřili. Na mysl mi přichází Lester Burnham, hlavní hrdina filmu Americká krása. Ten začíná právě scénkou při ranní sprše, kdy Burnham říká: "Jen se na mě podívejte, jak si to dělám ve sprše. Je to vrchol mého dne. Dál už to bude jenom horší." Možná by mu pomohlo vědět, že i on trochu zachránil planetu.

(Notebook pro Reflex).

V rezervaci

Nejlíp je mezi přáteli. Marná sláva, platí to i na webu. Když se procházím po nějakém zpravodajském serveru, jsem ostražitý a našlapuji opatrně, abych neodpálil nějakou nehezkou bombu sprostých diskusí či nebyl zasažen průtrží nezajímavých textů. Ale když pak zavítám na Facebook, připadám si jako doma. Přátelé mi vytřídí důležité zprávy a doslova pod nos strčí odkazy na zajímavé weby. Diskuse jsou věcné a podnětné.

A to včetně těch o mých článcích. Ono to není zas tak divné. Nepíše snad každý autor především pro své přátele, tedy včetně těch, které nezná, ale kdyby je znal, tak by se jeho přáteli stali? Problém je v tom, že Facebook je uzavřené prostředí, které zůstává „neviditelné“ pro vyhledávače. Když něco napíšete na Facebooku, pak to nikdo jiný „nevygoogluje“.

Pro narcistního autora je to problém, skrývá to však v sobě ještě cosi vážnějšího. Facebook dnes používá přes dvě stě miliónu lidí, což je zhruba pětina všech lidí připojených k Internetu na světě. Tahle masa uživatelů publikuje každý měsíc miliardy slov, stamilióny fotografií a milióny videoklipů. Je to ohromné množství dat, které však zůstává za zdmi facebookových serverů. Řekl bych, že se tak zejména pro Google rýsuje vážná hrozba.

V nadsázce řečeno, jakoby se Internet rozděloval na dva světy: ten googlovský a ten facebookový. Motorem Googlu je matematicky přesný algoritmus, zatímco strojem pohánějícím Facebook jsou jeho uživatelé a vztahy mezi nimi. Až provozovatelé Facebooku nabídnou fungující vyhledávání, bude to pro Google skutečná konkurence.

Jakoby pak uživatelé dostali na výběr: položí otázku algoritmu, anebo svým přátelům?
Už dnes mají „obyvatelé Facebooku“ čím dál méně důvodů ho opouštět. Nabízí domácké a komfortní prostředí. Je už nejen skvělým nástrojem, ale také světem který je sám pro sebe. Vlastně připomíná rezervaci. Ale jak to poslední slovo píšu hned mě napadá: nebyly od počátků webu jeho nejúžasnějšími vlastnostmi právě nespoutanost a svoboda?

(Notebook pro Reflex).