Rada pro politiky, kteří hledají přítele

"Mažu si tě v mobilu!", říká se v Praze, když vás naštve kamarád. I nesoustavní pozorovatelé politické scény vědí, že autorem této věty je prezident Václav Klaus a že jde o text textové zprávy, kterou před časem posílal některým svým - dnes už bývalým - spolustraníkům z ODS.

Politici by si ovšem měli vymazat z mobilu především všechny novináře, a to ve vlastním zájmu. Nedopadnou pak totiž jako pražský primátor Pavel Bém, který minulý týden esemeskou pověřil svého podřízeného, aby mu připravil návrh na odvolání ředitele Dopravního podniku. Textovku ovšem omylem poslal redaktorovi Hospodářských novin stejného jména. Tomu se říká smůla! Noviny z toho samozřejmě měly článek na titulní straně.

Ukládání telefonů novinářů do mobilů je mezi českými politiky zvláštní druh sběratelské vášně. Skoro jako by jim to dávalo iluzi, že když některého žurnalistu „uvězní“ do svého telefonu, obtočí si ho kolem prstu. A když ne, tak žurnalistovi aspoň budou moci vynadat. Pár takových esemesek jsem už právě od Pavla Béma sám dostal.

A teď ještě ke všemu politici objevili Facebook. Stačilo pár vajíček na Paroubka a internetová socální síť je najednou klíčem k úspěchu. Paradoxně nejvíc se na Facebook hrnou sociální demokraté. Takovým snaživcem je třeba Zdeněk Škromach, který do svch přátel "ulovil" i moderátorku televizního politického pořadu a teď s ní po Internetu rozmarně žertuje.

Nechť on a Pavel Bém napíšou stokrát: "Novináři do mobilu ani do seznamu přátel nepatří." Jak ostatně před léty řekl při návštěvě Pahy jen americký lobbista: "Ve Washingtonu platí, že jestli chceš přítele, kup si psa."

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Jakou cenovku má "jeden český Berlusconi"?

Svět kolem politiky žije konspiračními teoriemi. Chceme věřit tomu, že všechno má trochu jiný význam, než to vypadá, a že různé věci se dějí za jiným účelem, než by člověka napadlo. Takový byl i pohled na billboardy Olgy Zubové, kterými byla před eurovolbami oblepená celá republika. Všichni pro to hledali nějaký jiný, hlubší smysl.

Když se podíváme na volební výsledky a na dnešní rozložení politických sil, stále nevidíme žádný racionální důvod, proč byly ty peníze utraceny. Strana Olgy Zuboví zíkala bídných šest desetin procenta. Možná pár tisíc či spíše stovek hlasů ubrala Zeleným, ale rozhodně to nebylo nic fatálního. Bursík a spol. stejně neměli žádnou šanci, bez ohledu na billboardy Olgy Zubové.

Teď jsme se dozvěděli jakous takous odpověď, a to od člověka, který ty peníze zaplatil. S kampaní je spokojen, prý dosáhl "vysoké známosti značky". Rozumím tomu tak, že účelem bylo získat pozice před podzimními předčasnými volbami. Ale to je míněno seriózně? Tvář Olgy Zubové byla anekdotou kampaně i celých voleb. Může si někdo myslet, že právě to je odrazový můstek k úspěchu ve volbách do sněmovny?

Jaromír Soukup si myslí, že ano. Nebo to aspoň říká. On je tím mužem, který věc platil. Je úspěšný podnikatel, vybudoval mediální agenturu. Lidi mimo branži mají někdy problém pochopit, co vlastně tyto agentury dělají. Zjednodušeně řečeno jsou mezičlánkem mezi inzerenty a médii. Prodávají vliv nebo jeho iluzi. Zadavatelé reklamy musí mít pocit, že díky nim získají ta nejlepší místa v médiích, a média zase ty nejbohatší inzerenty.

Řekl bych, že nějak tak zatím Jaromír Soukup působí i v politice. Je přirovnáván k lidem jako Dalík nebo Tvrdík, kteří s vlivem obchodují na nejasném pomezí mezi politikou a byznysem. Často jsou velmi úspěšní. Ale nejsou skutečnými hráči, mezi které by asi chtěl patřit Jaromír Soukup. V rozhovoru v nejčtenějším seriózním deníku novinářce poradil: „Říkejte mi spíš Berlusconi.“

„Berlusconi“ jako typ či představitel určitého politického stylu, nikoliv konkrétní ideologie. Jaromíra Soukupa obsah politiky nezajímá, což lehce zjistíme, když se podíváme na webovou stránku strany, kterou platí. Kromě čtyř vágně formulovaných cílů tu není nic ani vzdáleně připomínající program. Ta strana je jako hokovzdušný balón: když „zatopíte“, tak stoupá nahoru. Ale nelze nijak ovlivnit, kam poletí. A pasažérům je to zjevně jedno.

Hlavím motivem zmíněného rozhovoru v MF Dnes jsou peníze, lépe řečeno jejich dostatek. "Nemám limit, sto miliónů může být," říká Soukup o sumě, kterou chce utratit za kampaň před sněmovními volbami, a dozvíme se i to, že si "mohl koupit pět baráků pana Bursíka". Je to celé poněkud laciné až legrační.

Ale to je asi ta celá konspirace za Demokratickou stranou zelených. Ambice jednoho muže, který zkouší, jestli si jde koupit místo v politice. Jestli se dá dělat politika bez obsahu, ideálů a posedlosti, které nás možná na politice často děsí a iritují, ale které dělají politiku politikou. A jestli politický úspěch leží někde na regálu s cedulkou „Jeden český Bersluconi“, a kdokoliv s patřičnou hotovostí si ho může dát do košíku a zaplatit u pokladny.

Je to zajímavý experiment, protože v něm nejde o nic menšího než důstojnost celé české politiky jako celku. Měli bychom doufat, že ta cena je proklatě vyšší než pouhých sto miliónů.

Řekni mi mou cenu

Možná se vám to už taky stalo. Měli jste doma instalatéra, opravil rozbitou myčku nebo vyměnil děravou trubku a vy se ptáte, kolik jste dlužni. "Něco mi dejte, to já nechám na vás," říká chlápek a kšiltovku si přitom zručně posune do čela.

Můžu z takové odpovědi vyskočit z kůže! Je to samozřejmě taktika. Tihle chlapi mají vyzkoušené, že jim lidé dají většinou víc, než by si řekli sami. A kdyby náhodou ne, zatváří se tak, že jim ještě stovku nebo dvě přidáte. Takže většinou říkám: "Heleďte, každý má mít svou cenu, takže mi řekněte tu svoji."

Ale mám pravdu? Nejsou to naopak právě zákazníci, kteří ceny určují, byť prostřednictvím složitého mechanismu zvaného volný trh? "Zaplať, kolik chceš" je spíš sociologický, než ekonomický experiment. Ale v poslední době roste na oblibě. Možná pod vlivem krize, i když ne nutně. Pamatuju se, jak jsem si tímto způsobem před pár lety kupoval víno na jednom koncertu v New Yorku. Bylo tam hrozně opilých lidí.

Experiment ovšem přerůstá v obchodní model. Média informovala, že podobný princip zkouší hotel Ibis v Singapuru i restaurace Little Bay v Londýně. A něco v tomto duchu proběhne první červencový víkend doslova za humny, v rakouské alpské vesničce Langenfeld. Místní hoteliéři a restauratéři nabídli prostřednictvím webu dvě stě lůžek turistům. Plán: týden dovolené, na jehož konci vyplní všichni dotazník, co se jim líbilo nebo naopak nelíbilo. A zároveň budou moci zaplatit tolik, kolik uznají za vhodné.

O týden v Alpách projevilo zájem asi 400 lidí, organizátoři vybrali zmíněných 200. Není jasné, jaký má zajímavá akce cíl. Z je toda propagace jinak málo známé vesničky, anebo opravdu výzkum, o co mají lidé zájem a kolik za to chtějí zaplatit.

Vždycky si představuju, že budu ten tvrďák, který na závěr hodí do pomyslného klobouku jedno euro. Teď zírejte, chytrolíni! Nebo jste neříkali, že každý může zaplatit, co chce? Ale jak se znám, nejspíš bych vyklopil peněženku a nakonec zaplatil víc, než je třeba. Jako těm instalatérům.

Bože, jak já ty chlapy nesnáším.

Ve zdravém těle zdravý duch. Ale stojí to dost prachů ...

Muži v Americe prý mají novou výmluvu, když nejsou ... dostatečně mužní. Ženám prý říkají, že jsou vystresovaní z ekonomické krize. Publikoval to jako zajímavost jeden odborný časopis amerických psychiatrů. Takže tu máme další z mnoha léků na krizi a její dopady: modrou pilulku Viagry.

Ta ovšem nepomůže pražskému primátorovi Pavlu Bémovi. Jeho potíže s mužností nejsou privátního, nýbrž politického typu. Konkrétně se týkají kandidatury Prahy na pořádání olympiády v broce 2020. Pavel Bém není dost chlap na to, aby řekl: "Stahujeme kandidaturu, protože to nebyl nápad, který by českou veřejnost nadchl a protože by to pravděpodobně skončilo humbukem."

Odhodlání pořádat v Praze olympiádu bylo od začátku chybou v úsudku, kterou viděl každý až na Pavla Béma. Jeho olympijský sen stál z veřejných peněz téměř sedmdesát miliónů. Dost peněz, aby mohly ohrozit jednu politickou kariéru! Ale když to připíšeme na účet globální kriti, je to pakatel.

Údajně až stomiliónovým dluhem skončila jiná, nesrovnatelně menší sportovní akce. Jde o únorové mistrovství světa v lyžování v Liberci, z kterého bývalý premiér Topolánek udělal událost bezmála státního významu a jeho šéfku Kateřinu Neumannovou podporoval nejen štědrými dotacemi, nýbrž i vřelými slovy. Ale ani jedno nepomohlo a čtyři měsíce poté ťukají na dveře Neumannové věřitelé. A ona zase ťuká na dveře pražských ministerstev, v kterých však už sedí jiná vláda.

I bývalá lyžařka je tak obětí krize, v tomto případě politické. Kdyby byl Topolánek stále u moci, jistě by se to nějak zařídilo. Ale šéf ODS ladí formu před podzimními předčasnými volbami a o tenhhle štafetový kolík už nemá zájem.

Nevíte, kde se dá v Praze koupit politická Viagra?

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Dobrý politik má cit pro symboly. Špatný je papaláš

Progresivní zvýšení daně pro lidi s vysoce nadprůměrnými příjmy může být dobrý i špatný nápad. Záleží na úhlu pohledu. U takového kroku neposuzujeme reálný ekonomický vliv, protože je zanedbatelný. Státní rozpočet vybrané peníze navíc nevytrhnou a sami plátci to nijak bolestně nepocítí. Jde pouze o symboliku.

Levicoví politici budou mluvit o solidaritě se slabými, pravicoví zase o trestání úspěšných. Nelze tvrdit, která z obou tezí je pravdivější, protože je to opravdu věc názoru. Ani ekonomická věda nám moc nepomůže, protože jde o společenskou disciplínu, která pracuje více s hypotézami než exaktními fakty. V historii v různých zemích najdeme příklady, které budou podporovat buď ten, anebo ten druhý názor.

Zavedení progresivní daně je zkrátka typickým příkladem toho, co politiky rozděluje, a je to tak správně. Je to srozumitelná zkratka toho, jak se ta či ona strana dívá na fungování společnosti. Osobně si myslím, že by daně měly být nízké a že stát benefituje z úspěšných a pracovitých lidí i bez toho, aniž po nich něco chce. Ale respektuji i opačný názor.

Nerozčiluje mě možnost, že na mě socialisté potenciálně uvalí vyšší daň. Pokud se tak stane, budu v tom roce pracovat ještě víc a usilovněji, abych se do té kategorie dostal. A mohl si pak zapálit doutník a lamentovat nad tím, jak Paroubek a jeho hoši nás milionáře okrádají. Jistě, není to možnost, které ve volbách dám svůj hlas. Ale rozhodně to přežiju. A nebudu ani křičet, že když už platím tolik na daních, tak chci lepší silnice a lepší nemocnice, protože vím, že je to demagogie.

Rozčiluje mě něco jiného. Tak jako je zavedení jakékoliv "milionářské daně" jen symbolikou pro voliče, měli by pro symboliku jiného druh mít mnohem větší cit také politici. Jednoduchý příklad: Jestliže chtějí občany více danit, měli by si dát do pořádku své vlastní platy. Jak známo, berou značné sumy jako nezdanitelné náhrady. Není přitom nejmenší důvod, aby neměli jednoduše stanovený a zdanitelný plat. A aby si případné náklady odečítali z daní jako kdokoliv jiný.

Je to pokrytectví. Zeptejte se politika na jeho plat, a on vám odrecituje příslušný zákon, podle kterého bere tolik a tolik. Že bere ve skutečnosti mnohem víc? Na to si vzpomene, až když se mu to hodí. Vzpomeňme si na Stanislava Grosse, který - samozřejmě ještě před svým zázračným zbohatnutím - započítával náhrady do svých výdělků, aby mohl zdůvodnit financování drahého bytu.

Anebo vzpomeňme na Paroubkovu eskapádu "Dámy a pánové, kdo z vás to má?", když novinářům psal na tabuli své příjmy a ukazoval, kolik si umí vydělat. Jenže z peněz daňových poplatníků. Takhle se chová šéf strany, která mluví o solidaritě a chce více zdanit bohaté? To je k smíchu.

Nikdo nežádá, aby socialističtí politici chodili "jako od táboráku" (to abychom si vypůjčili další z výroků Jiřího Paroubka), ale jestliže hlásají sociální rovnost, měli by své ideologii a rétorice přece jen poněkud přizpůsobit své chování. Šéf ČSSD asi tento víkend dostane titul "Český papaláš" na festivalu politické písně v Sokolově. Není to proto, že "mluví spisovně a nemluví vulgárně", jak se domnívá a jak to vysvětlil v tisku. Je to proto, že jeho chování je v tak ostrém protikladu s tím, co říká a co chce po ostatních.

Viz třeba obliba, v které má vedení ČSSD pražský hotel Kempinski. Nic proti tomu, neviděl bych v tom žádnou velkou kauzu. Ale když už o tom deník MF Dnes napsal, dokázal na to Jiří Paroubek reagovat jen tím, že do drahého hotelu chodí s ostatními socialisty proto, že v centru Prahy "čtyřky" nejsou.

Nechme stranou normalizační slovník (pro mladší čtenáře se patří vysvětlení, že "čtyřka" je restaurace nejnižší kategorie), ale čistě věcně to není pravda. I v centru Prahy je spousta podniků, kde se lze levně naobědvat i navečeřet. Jiřímu Paroubkovi to však nestačilo, a ještě dodal: "A proč bych já jako předseda sociální demokracie měl chodit do čtyřky?" Proč? Protože právě tam sedí u stolů jeho voliči. A jsme zase u té symboliky.

Zdaleka se to netýká pouze Paroubka a socialistů, u nich je to jen vzhledem k jejich ideologii skromnosti a rovnostářství nejkřiklavější. Jiný příklad je z tohoto týdne. Senát měl možnost „opravit“ zákon o střetu zájmů a vyjmout z povinnosti odevzdávat majetková přiznání ředitele škol. Ti do něj byli zařazení zjevně nesmyslně. Ale senátoři to odmítli s tím, že jde o nepřípustný „resortní lobbismus“.

To jsou ti naši politici. Víme, jak složité bývá „vytáhnout“ informace o příjmech i majetku z nich samých. Co se týče druhých, mají vždycky po ruce nějaké vzletné vysvětlení. Ale když by si sami měli sáhnout na své prebendy, jsou ve své „papalášské lobby“ pevní a neprůstřelní.

(Komentář pro LN).

Musíš makat!

Slavný britský satirik Evelyn Waugh tvrdil, že každý může napsat román, "ovšem za předpokladu, že má šest týdnů času, pero, papír a nemá ženu ani telefon." Jistě měl pravdu. Ale to ještě neznal Internet!

Jistě bych mohl vytrhnout internetovou přípojku ze zdi, případně na dotyčných šest týdnů odjet jen s notebookem na nějaký pustý ostrov. Ale stálo by to vůbec za to? I kdybych ten román napsal, našel by si vůbec někdo čas ho přečíst?

Čas možná není ten hlavním problém. Čeho se nedostává, je soustředění. Zvykli jsme si dělat spousty věcí najednou, říká se tomu multitasking. Tvůrci mediálního obsahu se tomu přizpůsobují. Existují například pravidla pro psaní textů, které mají mít šanci být přečteny na webu.

Musí být krátké, složeny z krátkých vět a pokud možno i krátkých slov. Musí být rozděleny do krátkých odstavců oddělených velkými mezerami. A souvětí je třeba nahradit výčty stručných hesel.

Tak to aspoň vyplývá z výzkumů, které se zabývají tím, jak se pohybuje oko uživatele po monitoru. Autoři textů se musí přizpůsobit tomu, že čtenáři dnes texty nečtou, ale jen je přelétávají očima. No jo, ale dá se takhle napsat román?

Četl jsem článek v New York Magazine, ve kterém se tvrdí, že multitasking bude jednou "novým kouřením". Přehlcení informacemi je pro mozek prý stejně nebezpečné jako cigaretový kouř pro plíce. Jen to ještě nevíme. Psycholog David Meyer říká, že kdyby žil dnes Albert Einstein, tak by ve své kanceláři v patentovém úřadě ve Švýcarsku nejspíš většinu času mailoval, četl webové stránky nebo hrál hry. Ale rozhodně by nenašel čas na vymýšlení teorie relativity.

Leda by mozek pravidelně trénoval. Prý se blíží doba, kdy to budeme dělat stejně samozřejmě, jak dnes chodíme posilovat nebo běhat . Dvacet minut počítání příkladů nebo řešení logických úloh. Chceš si jednou přečíst román? Tady máš tréninkový plán a koukej makat. Je to jako maraton. Jen pro skutečné dříče.

Dodatečně k výročí hry Tetris

Co Karel Sch. naučí českou politickou pakáž?

Písničkář Karel Kryl mně o něm do knížky Půlkacíř počátkem devadesátých let řekl, že "měl tu smůlu, že byl pozván, aby naučil jíst hradní pakáž vidličkou a nožem". Podobnou smůlu má Karel Schwarzenberg i teď. Byl přizván, aby českou politickou pakáž naučil v roce 2009 humoru, noblese a šarmu.

Pro mnohé překvapivé spojení s bývalým ministrem financí a bývalým lidovcem Miroslavem Kalouskem je "faktorem X", které novou stranu TOP 09 může odlišit od mnoha dalších pravostředých stran. Ty zatím vznikaly jen proto, aby mohly zase vzápětí zaniknout. Schwarzenberg má v české veřejnosti respekt (neplést s časopisem Respekt, který mnoho let dotoval ze svých knížecích peněz) a je oblíbený. Býval Havlovým kancléřem, je senátorem, sám o sobě mluví jako o lesníkovi.

Deník Lidové noviny uvítal duo Kalousek-Schwarzenberg titulkem, ve kterém toho prvního nazval "mozkem" a druhého "tváří" strany. Velmi nelichotivé, chce se říct! Uznal to v rozhlasovém rozhovoru i sám Schwarzenberg. Ale hned ukázal, proč je v českého politice o "level" výš než její ostatní aktéři. Neobvinil redaktory ze spiknutí, dokonce je nenazval ani pitomci ... ale titulku se zasmál a jen poznamenal, že si skromně myslí, že s Kalouskem "přemýšlejí oba".

Miroslav Kalousek je schopným politickým praktikem, možná nejschopnějším. Dokázal se vždy domluvit s každým, počínaje sociálními demokraty a konče ODS. Byl by se domluvil i s komunisty, ale to ho po volbách 2006 nakonec stálo křeslo. Rétorikou, schopnostmi, intelektem a schopnotí vypít bez následků jakékoliv množství alkoholu připomíná Miloše Zemana.

Ale možná je ještě chytřejší než on. Zeman místo vrcholu politické kariéry odjel objímat stromy. Kalousek se rozhodl obejmout rovnou majitele lesů.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Jsem liberál, a kdo je víc ... nasáklý cigaretovým kouřem?

Byla to bizarní scénka. Poslanec za ODS obhajoval represivní postoj státu, zatímco ten komunistický horoval za svobodu volby a víru v trh. Tak to bylo ve středečních předpůlnočních Událostech a komentářích v České televizi. Až tam jsme se dostali v legislativním boji s cigaretovým dýmem.

Nový protikuřácký zákon je ve skutečnosti kuřácký, a to bez ohledu na další paragrafy. Postoj ke kouření v restauracích je v Česku i jinde symbolickou zkratkou postoje státu. A v tomto ohledu se čeští poslanci rozhodli, že posun Česka blíže k civilizovanému světu se nekoná.

A navíc je výsledek komický. Výsledek legislativního snažení sněmovny je přesně v tom prostoru mezi Kafkou a Švejkem, kterým jsme typičtí. Konkrétně jde o nedostatek odvahy kombinovaný s přízemním chytrolínstvím. Budeme proti kouření bojovat nálepkami? Kdyby aspoň zákon donutil restauratéry vybrat si buď mezi kuřáckou, anebo nekuřáckou variantou. Ale ponechání možnsti obojího - bez požadavku na neprodyšné oddělení - činí z celé té věci frašku. Všechno zůstane tak, jak to bylo.

Regulace kouření je pastí liberálů. Máme sklon věřit tomu, že intervence státu je zbytečná a že zvítězí volný trh. Ten by měl zajistit, že nekuřácké restaurace vzniknou samy, protože nekuřáků je dnes víc než kuřáků a jejich majitelé to budou brát jako konkurenční výhodu. Sám jsem ještě před pěti lety psal vášnivé články, kde jsem před regulací varpval skoro jako před novodobou totalitou, tentokrát importovanou ze Západu. Musel jsem si připadat jako novodobý Voltair ("Sám nekouřím, ale udělám všechno proto, abyste tu mohli smrdět"). Jenže se ukázalo, že jsem se mýlil.

Tenhle aspekt trhu prostě nefunguje. Ano, čas od času čteme články o restauracích či barech, ve kterých osvícení majitelé nebo sami návštěvníci rozhodli o nekuřáckém statutu, ale už podle toho, jakou pozornost tomu novináři věnují, je jasné, že jde o naprosté výjimky. Nekuřácký podnik ještě s velkým úsilím najdete v Praze či pár dalších velkých městech. Ale zajděte si na pivo na vesnici nebo menším městě, a máte garantováno, že si po hodince posezení budete muset nechat vše na sobě vydesinfikovat. Včetně snubního prstýnku.

No a na druhou stranu vidíme, že většina západoevropských zemí i Amerika kouření v restauracích zakázaly, a to s úspěchem. Psali jsme o tom, že londýnské puby či newyorské bary přijdou o zákazníky, atmosféru či bůhvíco dalšího. Ale nestalo se to. A neřekl bych, že by zákaz kouření nastartoval nějakou větší vlnu státního paternalismu, před kterým jsme my chytří komentátoři také varovali ("po kuřácích přijdou na řadu tlusťoši"). Prostě to funguje. Tečka.

Málokdy mají zákonodárci k rozhodnutí problém, který má možná ideologické kořeny (tak jako všechno), ale zároveň ozkoušené a fungující praktické řešení. Mohli bez dlouhého řečnění zákaz kouření v restauracích odsouhlasit. Jenže oni radši "vymysleli" nálepky. Prostě pohoda, teploučko a smrádek.

Co nás zahřeje, až Rusové zase zavřou plyn? Hymna Gazpromu, samozřejmě

Píseň pro Mirka Topolánka

Kdy začnu rozumět celebritám? Až se známí dozvědí, že jsem zoofil

Spisovatel Michal Viewegh reagoval v MF Dnes mimo jiné i na můj komentář pro LN o petici proti bulváru, kterou on společně s hercem Vašutem inicioval. Text vyšel v MF Dnes na názorové stránce v pondělí 1. června. Na webu jsem ho nikde nenašel, zde je tedy část, která se týká mě:

Jiný takzvaně seriózní novinář, Miloš Čermák, označil v Lidových novinách naše tažení proti bulváru za teatrální, tak nějak laciné, průhledné... a poněkud bulvární. Prý rozhodně nejde o dobrý způsob, jak česká média kultivovat (těšme se tedy na návrhy pana Čermáka). Také je přesvědčen, že přestože bulvár o nás tzv. celebritách beztrestně lže (a české soudy jej v tom svými bezzubými rozsudky nepřímo podporují), nejsme kupodivu diskriminovaná menšina.

Přestože dokonce i zmíněné soudy mnohokrát konstatovaly (sám to mám doma dvakrát černé na bílém), že bulvár hrubým způsobem zasáhl do našeho soukromí a bezohledně porušil naše lidská práva, není to podle pana Čermáka skutečné porušování lidských práv. Jak mi vysvětlil po telefonu, my celebrity máme totiž přístup i do nebulvárních médií - takže jakápak diskriminace, když můžeme kdykoliv přijít za panem Čermákem, na bulvár si mu postěžovat, a on už to pak všechno uvede na pravou míru...

V neposlední řadě pan Čermák tvrdí (a to už vědomě lže), že skoro všichni, kteří zatím petici podepsali, si s tím zlým bulvárem více či méně „zadali“ a teď potřebují pomyslné transparenty, aby dali najevo, že bulvár nečtou a že jím pohrdají. Nezbývá než počkat, až se v televizní reklamě na Aha! rodina, přátelé a známí pana Čermáka dozvědí (a s nimi dva a půl milionu diváků), že Miloš je zoofil se sadistickými sklony, který hodlá opustit těhotnou manželku s ovcí bengálskou - možná se pak pan Čermák do situace českých celebrit vcítí o něco lépe. Třeba pak přestane se svými demagogiemi a postaví se na správnou stranu tohoto přehledného sporu. Protože o to tu jde.

Na které straně jste, pane Čermáku?

(MF Dnes, strana 10, 1/6/2009).

Týž den jsem na tento text reagoval mailem do MF Dnes, ale pro nedostatek místa ho neotiskli. Proto ho pro pořádek dávám na web:

Nikdy nereaguji na lidi, kteří reagují na mé články. Přijde mi to nefér, protože jako novinář mám do médií lepší přístup - nechť každý řekne svoje, a hotovo. Čtenář si udělá názor. Michal Viewegh ovšem ve svém komentáři nereaguje pouze na můj text, ale take intepretuje (podle mě nepřesně, ale pravdu se asi nedozvíme) také náš telefonický rozhovor. Proto tedy chci napsat pro pořádek: ano, Michal Viewegh mi po vyjití článku v Lidových novinách zatelefonoval, já se mu snažil vysvětlit své stanovisko a on mě poslal do prdele. Tak nějak mám pocit, že by to mělo být známo.

Šéfa ČT by měla vybrat zavedená a renomovaná personální agentura, Rada ČT je nedůvěryhodný ansámbl

Na kraválu kolem České televize a volby jejího ředitele je zajímavý nihilismus, s jakým ostatní média na veřejnoprávní televizi pohlížejí a s jakým ji hodnotí. A pak taky nedůvěra, jakou má většina společnosti k institucím. Jakýmkoliv. Obojí vytváři dost podivnou past, která může nejen České televizi způsobit značné škody.

Nejprve k onomu nihilsmu. Kdyby někdo posuzoval Českou televizi jen podle toho, co se oní v poslední době říká a píše, musel by lehce nabýt dojmu, že je to zkorumpovaný a nefungující podnik. Její šéfové jsou telefonicky řízení politiky, navzájem na sebe donášejí a nejsou schopni vykonávat svou práci.

Možná to tak je, Bůh suď. Nejsem insider, nemám v tom baráku žádný kšeft a poměry v jeho nitru jsou mi celkem ukradené. Ale když si čas od času televizi pustím, vidím v ní z novinářského hlediska solidní zpravodajství a slušnou publicistiku.

Jsou generální ředitel Janeček či šéf zpravodajství Fridrich kašpárky na nitích, za které tahají politici? Opět nemohu sloužit fundovanou odpovědí. Ale pokud by to tak bylo, asi by těžko byly odvysílány reportáže, které jsme v minulých letech viděli třeba v pořadu Reportéři. Konec konců to byla reportáž České televize, která nepřímo vedla k pádu vlády.

Navíc v žádné profesi se nešíří klepy tak rychle jako v novinařině. Kdyby Fridrich nebo Janeček "sjezdil" z politických důvodů některého z redaktorů za jeho práci, mluvilo by se o tom ještě týž den v každé pražské hospodě i redakční kuřárně.

Že politici posílají esemesky lidem z médií, je takový perverzní český zvyk. Osobně nevěřím, že tím skutečně něco ovlivňují. Je to takové šidítko moci. V české politice se nosí, když někdo takzvaně někoho "umí", ale ve skutečnosti to znamená jen to, že má jeho číslo v mobilním telefonu. Novináři a mediální šéfové dělají chybu, že na politiky reagují. Ale když ono to zase docela hezky dráždí ego. Napíše vám premiér, že jste ho naštvali komentářem, a vy to pak můžete večer ukazovat kolegům v hospodě. Řekl bych, že tady budou kořeny onoho démonického "prorůstání politiky a médií".

Neznamená to, že situace kolem České televize je dobrá. Ba naopak. Teoretici novinářské etiky vědí, že zdání střetu zájmů je stejně nebezpečné jako střet zájmu samotný. Vlastně je jedno, jestli politici ovlivňují televizní šéfy. Ale jakmile si to veřejnost začne myslet, ztrácí dané médium svou kredibilitu i vliv. Pánům Tvrdíkovi a Langerovi vyhovovala v jejich kruzích pověst lidí, kteří "umějí" televizi. A i když ji asi ve skutečnosti "neumějí", tak v důsledku stejně její pověst poškodili. Je chybou Janečka, Fridricha a možná i dalších, že s nimi tuhle hru hráli.

Tím se dostávám ke krizi důvěry v instituce. Nikdo dnes nevěří, že Rada České televize je schopna vybrat nezávisle a objektivně nejlepšího kandidáta. Předpokládá se, že radní budou zastupovat zájmy politických stran, které je na jejich posty dosadily. Složení Rady tomu nahrává.

Co s tím? Ve veřejnosti existuje určitý mýtus, že by pomohlo, kdyby radu tvořily respektované a silné osobnosti. Nejčastěji se mluví o akademicích, spisovatelích či obecně intelektuálech. Ale je to opravdu jen mýtus. Nebo teoretická konstrukce. Pokud bychom ji chtěli převést do praxe, narazíme na starý známý problém: kdo takové osobnosti vybere a kdo zvolí?

Ale já navíc ani nevěřím, že rada tvořená byť z důvěryhodných osobností by dokázala ředitele televize vybrat dobře. Najít manažera není otázka charakteru, ale čistě profesionality. Rada by měla udělat jednoduchou věc: pověřit výběrem generálního ředitele zavedenou a respektovanou společnost, která se tímto zabývá. Jsem si jistý, že by vybrala lépe než ten současný ansámbl rady. A že by takto vybraný ředitel měl silnější mandát. Je to paradox, ale soukromá firma dávající všanc své dobré jméno a pověst je dnes v Česku důvěryhodnější než veřejná volená instituce.

Platí to ostatně i o kontrolní funkci rady. Co se týče hospodaření, lze na televizi dohlížet stejně standardně jako na kteroukoliv jinou instituci hospodařící se státními nebo veřejnými penězi. A co se týče novinářské vyváženosti a profesionality, i to je otázka více odborná než "charakterová". Kvalitu žurnalistické práce lze měřit mnohem exaktněji, než si většina lidí myslí. Stručně řečeno jde o "pojmy", ne o "dojmy". A je jedno, jestli jsou to dojmy bývalé koulařky, duchovního, nebo vysokoškolského profesora.

Ředitele televize musí být odvolatelný, ale proč nenechat tuto pravomoc sněmovně? Bylo by to čistší a průhlednější, aspoň tedy v tom případě, že by důvody odvolání byly nově a přesněji specifikovány v zákoně. Televizi by to nijak nezpolitizovalo. Žádná rada stejně dosud ředitele nikdy neodvolala, když k tomu neměla zelenou od politiků. A to je špatně. Rada nemůže být prodlouženou rukou politiků, nýbrž naopak orgánem, který televizi bude před politiky chránit. Ale to samozřejmě nemůžeme čekat od rady volené sněmovnou. Musela by být poskládána z více zdrojů, kde stát či politici by byli jen jedním z "dodavatelů".

Z toho všeho mi vychází, že není zas tak důležité, koho či zda vůbec někoho vybere Rada v červenci čela televize. Ale urychleně by měla začít diskuse a práce na změně zákona. Ten současný není schopen dát České televizi to nejdůležitější, tedy důvěryhodnost. V době, kdy recese ohrožuje seriózní média nejvážněji v jejich historii, společnost silná a respektovaná veřejnoprávní média prostě potřebuje.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN)

Co ten počítač umí? Úplně všechno? A neměli byste něco horšího?

Jste v obchodě s počítači a oči vám kloužou po regálech s nejnovějšími modely. Jejich výrobci se předhánějí v tom, který z nich nabídne lepší parametry. Ze všech těch stovek gigabytů a gigaherzů vám jde hlava kolem. Bezradně se proto ptáte prodavače: "A to je všechno, co máte?" On spiklenecky ztiší hlas: "Ještě bych měl jeden kousek vzadu. Je pět let starý a běží na něm operační systém, který se už nevyrábí. Výkon nic moc a paměť jakbysmet, ale jestli chcete, dám vám ho za polovic."

Zní to bláznivě? Že byste každého prodavače za takovou nabídku shodili ze schodů? Ještě s tím počkejte. Přesně na tomhle je založený fenomén zvaný netbooky. S jediným rozdílem: totiž že tyhle věcičky nejsou nikde ve skladu nebo pod pultem, ale na těch nejlukrativnějších pultech hned u vchodu. "Netbook" je zaklínadlo reklamních i marketingových kampaní. Do světa ho vyslala zhruba před rokem a půl tchajwanská firma Asus (dnes už legendárním modelem Asus Eee 700), dnes však tyto počítače nabízí většina hlavních výrobců.

Hnidopichové se přou o definici. Důležité jsou tři vlastnosti: nízká cena, malé rozměry a skromné parametry. Ale to je vše relativní. První netbooky byly opravdu levné (za 250 dolarů), dnes se do této kategorie řadí i modely za dvojnásobek. Podobné je to i s rozměry a výkonem. Nejsou výjimkou netbooky s harddiskem kolem 160 GB a operační pamětí 2 GB. Navíc jsou velmi elegantní. Přesně to platí o Asusu 1008HA, zvaném Seashell, který právě teď začínají prodávat americké obchody. Minulý týden jsem si ho z USA přivezl. Běží na něm prehistorcké Windows XP, ale s výjimkou počítačových her zvládne všechno, co na počítačích běžně dělám. Včetně videa. Stál mě 420 dolarů.

Ale proto to nepíšu. Zaujala mě jiná věc: je to poprvé v historii, kdy konzumenti počítačů nekupují budoucnost („Poběží na tom stroji i příští verze operačního systému?“), ale ohlížejí se do minulosti. Snad je to předzvěst konce nesmyslného trendu, kdy jsme si kupovali čím dál výkonnější počítače s čím dál náročnějším softwarem, ale dělali na nich v podstatě stále to samé. Pak by netbooky nebyly jen marketingovou bublinou, ale jedním z mezníků počítačových dějin.

Dobrá práce s míčem

Nikdy bych netušil, že mě bude bavit fotbal.