Oslava, které se (doufejme!) přítel Zdeněk nezúčastní

Zprávy z Facebooku: Zdeněk Škromach necelé dvě hodiny před koncem voleb slíbil svou účast na virtuální události s názvem "Oslava volebního vítězství ČSSD". Přítel Jaroslav Foldyna vzápětí reagoval: "...příteli Zdeňku, až tak?" Objevily se i námitky, že ČSSD sice vyhraje, ale nebude mít většinu, a to ani s komunisty. Na to Zdeněk Škromach reagoval (stále před koncem voleb): "Jiří vítěz sestavuje vládu. Věřím, že všichni ti poražení lídři čestně rezignují a bude s kým jednat." Jenže pak byly ohlášeny tzv. exit polls. Musí to být opravdu šok, protože zdi i těch největších facebookových závisláků oněměly.

Posted via web from Každý má něco extra ...

Budou oslavy? Socialisté se na Facebooku nemůžou shodnout

Zprávy z Facebooku. Zdeněk Škromach zahájil druhý volební den stylově, statusem: "Po propršené noci sluníčkové ráno. Kafíčko a pomalu příprava na cestu do Prahy. Hezký den." Berme jako hezký dárek ostatním, že se mu podařilo napsat celý status bez gramatické chyby. "A přípravy na oslavy, že?!", ptá se ho přítelkyně Markéta. "Oslavy moc velký nebudou," oponuje David. Václav se zase domnívá, že velký úspěch budou mít Věci veřejné. Na to reaguje sám Škromach: "Václave, jsem optimista  a věřím, že VV zůstanou mimoparlamentní i po volbách." Zvesela začal i extravagantní soacialista ze severu Jaroslav Foldyna, a to statusem: "Dobrééé rááánooo! Dobroooo jutrooo!" Distinguovaný europoslanec Jiří Havel dnes na Facebook zatím nic nového nepřispal, a tak zde zůstává jeho status z prvního volebního dne: "Tiskový mluvčí ODS odmítl odpovědět na otázku deníku Referendum. Otázka zněla: ´Je pravdou, že Ivan Langer připravil pro Petra Nečase podrobnou mapu hýždí Jiřího Paroubka? Aby se, až půjde Nečas žebrat o velkou koalici, dobře orientoval v terénu?´ Sociální demokraté klikali na "To se mi líbí" jako o život. No ... uvidíme.

Posted via web from Každý má něco extra ...

Mentální problém

Nedivím se, že Mirek Topolánek má "mentální problém volit v Praze" a že si vyřídil voličský průkaz, aby mohl odvolit v Brně. Podobný problém má mnoho lidí včetně mě. Pražská ODS je dnes nejsilnější součástí antikampaně proti této straně. Opět o tom něco vím, volil jsem ji skoro dvacet let. Pavel Bém doporučil Topolánkovi péči psychiatra, stejnou radu tedy asi má i pro mnohé ostatní. Z toho plyne jediné: bude potřeba opravdu hodně psychiatrů. Pokud je to způsob, jak Pavla Béma vrátit z politiky k jeho původní profesi, pak mentální problémy nejsou žádnou ostudou. Děkujeme, že nás vyléčíte.

Posted via web from Každý má něco extra ...

Volby, sex a noblesa

Je pro vás hlas ve volbách intimní záležitostí, jejíž probírání na veřejnosti berete jako cosi nevhodného nebo až nevkusného? Anebo vám o tom naopak nedělá problém mluvit, se svými blízkými či kamarády, nebo dokonce veřejně? Řekl bych, že každý to má jinak.

Patřím spíš k té druhé skupině. Nevadí mi říct nebo napsat, koho jsem volil. Píšu články a vyjadřuju se k různým veřejným věcem, takže bych řekl, že je to i tak zřejmé. Ale rozumím rovněž argumentu (a respektuju ho), že je rozdíl mezi politickými názory a samotným aktem volby. Že je to podobné jako v privátním životě, kdy také každý ví, s kým se stýkáme nebo s kým žijeme, ale ještě to neznamená, že budeme všem na potkání vyprávět, jak spolu spíme.

Čímž nechci tvrdit (ani naznačovat), že by ten slavnostní moment volby měl či mohl být snad podobný pohlavnímu aktu. Byť podobnosti bychom jistě našli. Obojí může projevem jak pravé lásky, tak i trucovitého vzdoru. Může to být výsledek racionální úvahy i impulzivního rozhodnutí. A obojího můžeme v budoucnu hluboce listovat.

Vede si debata, zda by své voličcské rozhodnutí či doporučení měli zveřejňovat novináři či celé noviny. V anglosaských zemích to například deníky celkem běžně dělají, v Německu je to naopak považováno za nevhodné. V Česku vězíme někde mezi. K volbám se v celostátních denících vyjadřují šéfredaktoři, obvykle v komentářích začínajících na první straně listu. Letos asi nejjasněji hovořily Hospodářské noviny. Jak šéfredaktor Petr Šimůnek, tak (uvnitř novin) i vydavatel Zdeněk Bakala doporučili celkem zřetelně čtenářům volit pravicové strany, lépe řečeno nevolit ČSSD a KSČM.

Zajímavý experiment letos zkusil Blesk, který už ve čtvrtek zveřejnil voličské preference všech svých redaktorů. Ne že by to bylo zas tak důležité, bulvár má v české politice asi mnohem menší význam než třeba londýnský Sun (o něm a o jeho vlastníku Rupertu Murdochovi se říká, že mají sílu volby rozhodovat). Ale i tak je mi to sympatické. V zahraničí dělá něco podobného před prezidentskými volbami například vlivný online magazín Slate (vlastněný vydavatelstvím Washington Post).

Mně osobně to nedělalo problém, ani když jsem byl komentátorem Lidových novin. Napíšu to klidně i letos, bude-li to někoho zajímat - tedy až se konečně rozhodnu, jestli konzervativně zůstanu u volby ODS, anebo potrestám tuhle stranu truchlasem pro TOP 09. Ale například kolega komentátor Bohumil Pečinka jednou říkal, že o tom, koho volí, nemluví ani se svou ženou.

Mimochodem, v tom si je podobný s Václavem Klausem. Ten řekl novinářům cosi podobného poté, co v pátek odvolil. Samozřejmě, že média zajímá, komu prezident dal svůj hlas - jestli některé z euroskeptických stran, které se k němu tak vehementně hlásí, nebo třeba znovunalezenému příteli Miloši Zemanovi, anebo se po Topolánkově odchodu vrátil k podpoře ODS. Asi se to nikdy nedozvíme. A kdy, tak až z pamětí, které možná někdy napíše.

Otevřenější byl Jan Fischer, který coby oblíbený úřednický premiér politiku již pomalu opouští. Prohlásil, že se rozhodoval podle noblesy. To může znamenat cokoliv, ale nelze si nevšimnout, že jde o slovo, jehož slovní základ je odvozen z latinského "nobilis", stejně jako anglické slovo "nobleman". A to znamená šlechtic či aristokrat. Pokud víme, z tohoto ranku kandiduje v těchto volbách pouze jeden člověk.

Fischer mohl říct jeho jméno rovnou, ale udělal to noblesně.

Posted via web from Každý má něco extra ...

Momentík, právě jsem dostala vzkaz z režie

Posted via web from Každý má něco extra ...

Svrhněme diktaturu reprezentativního vzorku

Máte blog nebo profil na sociální sítí Facebook? Tak ať vás ani nenapadne tam psát, jak budou ve volbách v pátek a sobotu volit vaši známí nebo příbuzní. Mohli byste se totiž snadno dostat do konfliktu se zákonem o volbách. Podle něj nesmějí být tři dny před volbami zveřejňovány výsledky předvolebních průzkumů. Že informace o politických chutích vaší rodiny není průzkumem? To byste se divili. Za porušení zákona hrozí pokuta 30 tisíc korun, v případě firem až půl milionu.

Je to pitomost, samozřejmě. Volební průzkum není žádnou zbraní, kterou by zákon mohl jasně definovat a zakázat. Navíc není jasné, proč by se nemělo o náladách mezi voliči psát právě tři dny před volbami. Proč ne hodinu před začátkem? Nebo měsíc? Celé týdny předtím -anebo vlastně celé volební období - jsme bombardováni hausnumery o údajné politické podpoře svých spoluobčanů. A najednou to tři dny před volbami vadí?

Volební průzkumy škodí demokracii. To je zjevné a k stejnému závěru jsme mohli dojít už v několika předešlých volbách. V českém volebním systému mají ta čísla příliš velký vliv. Pětiprocentní hranice požadovaná pro vstup do parlamentu stresuje voliče tím, že by jejich hlas pro některou z menších stran mohl propadnout. Tady nastupuje logika, tedy úvaha typu: Jestliže můj hlas propadne, znamená to, že nejenže nepomůžu svým oblíbeným politikům, ale část svého hlasu odevzdám i těm stranám, které nesnáším.

Dobře to známe. Strany překonávající ve výzkumech pětiprocentní hranici jsou jako magnet na voliče. Posilují mnohem víc, než by odpovídalo atraktivitě jejich programu. Strhávají totiž i voliče těch stran, které by se podle průzkumů do parlamentu nedostaly. Lidé si v téhle situaci říkají: budu radši volit tu stranu, která se mi sice až tak nelíbí, ale zato získá celý můj hlas. A ty strany, které nemůžu vystát, utřou leda nos.

Viděli jsme to dobře na příkladu zelených před posledními volbami do sněmovny. Stačil jeden průzkum, který straně přiznal více než pět procent, a zelení se definitivně „vyhoupli“ mezi volitelné strany. Teď je stejný efekt dusí: průzkumy jim přiznávají kolem dvou tří procent, a tak se mnoho voličů raději dobrovolně rozhoduje pro někoho jiného.

Je to úpadek lidského rozumu: místo abychom naslouchali hlasu těch, které obdivujeme a kterých si vážíme za jejich moudrost (může to být Václav Havel, Milan Knížák nebo třeba Jiří Krampol, proti gustu žádný dišputát), tak se raději řídíme podle toho, jak by hlasovaly masy. Místo abychom se upínali k ideálu (moudrý člověk), tak se dobrovolně snižujeme k průměru. A tím fakticky činíme průměr ještě „průměrnějším“, než by odpovídalo skutečným náladám v zemi.

Žádný volební systém není spravedlivý. Viděli jsme teď v Británii, že i většinový systém může „vyprodukovat“ slabou vládu a že rozdělení křesel v parlamentu může být úplně jiné než rozložení politických preferencí ve společnosti. S tím těžko někdo něco udělá. Ale neměli bychom se poddávat stupiditě systému, ve kterém o vítězných idejích rozhodují agentury pro průzkum veřejného mínění.

Chytré noviny či obecně chytrá média by měla výsledky volebních průzkumů ignorovat. Anebo je prezentovat v takových souvislostech a s takovým nadhledem, aby bylo jasné, že to není nějaký návod, jak volit. Zdá se nepochopitelné, proč kult preferencí stále tak vládne. Mnohé z takzvaně renomovaných agentur přitom už úspěšně spáchaly politickou sebevraždu tím, že pracují na zakázku nikoliv médií, nýbrž politických stran.

Jak je možné, že média jejich výsledky zveřejňují? Zákon diktující médiím, co můžou nebo mají psát, je hloupý. Ale zrovna tak hloupá jsou média, která tón svého zpravodajství korigují podle jakéhosi hlasu lidu. Toto je ta nejlepší rada voličům: Dejme svůj hlas té straně, kterou považujeme za nejlepší. Volme rozumem a srdcem.

Svrhněme diktaturu reprezentativního vzorku.

(Psáno pro lidové noviny).

Bloger-túra se blíží k závěru. Na německém ministerstvu zahraničí právě vylétá ptáček

Posted via web from Bloger v Berlíně

Twitter v Číně? Málo znaků. Ale hodně svobody

Každé dvě nebo tři minuty sáhne pro mobilní telefon do saka. Na svém Blackberry píše krátké texty na Twitter. Ne tak krátké jako většina obyvatel západního světa. Limit 140 znaků platí na této mikroblogovací službě i pro uživatele z Číny, ale nezapomeňme - jsou to čínské znaky. Takže je možné napsat text, který by byl v angličtině nebo češtině dlouhý zhruba 400 znaků. "To není fér," říkám. "Je vás miliarda a ještě můžete psát dlouhé texty na Twitter." Usměje se. Je mu pětatřicet, ale vypadá klukovsky. "Ale zase nemáme demokracii. Takže jsme si kvit," říká dobrou angličtinou. Jmenuje se Zao Jing, ale používá pseudonym Michael Anti. Tak se proslavil jako jeden z nejprominentnějších čínských blogerů.

Svých patnáct minut slávy prožil v prosinci 2005, kdy Microsoft smazal jeho čínský blog. Vedl si ho totiž v sítí MSN, patřící právě Microsoftu. Společnost tak možná až příliš ochotně vyšla vstříc čínské komunistické vládě, které se nelíbilo, že Michael na blog napsal o protestech v jednom čínských deníků. "Jen jsem je zmínil. Ani jsem nenapsal, že je podporuju," říká. Ale o blog stejně přišel, ze dne na den a bez nejmenšího varování. Na Microsoft se snesla kritika, že upřednostňuje své obchodní zájmy před svobodou slova. A Michael se stal přes noc celebritou. S pětiletým odstupem se ho ptám, jestli se mu později někdo z Microsoftu omluvil nebo se mu své jednání aspoň pokusili vysvětlit. Kroutí hlavou. "Nikdy se mi pak už neozvali. Vlastně ani předtím. Prostě blog smazali a bylo to."

Čínský režim je jiný než totalita, v které jsme před rokem 1989 žili my. V něčem tvrdší, v něčem zase méně důsledný. "Když se nezajímáte o politiku, můžete žít v Číně celkem dobrý život. I média jsou relativně svobodná, určitě víc než v minulosti. Ale opět nesmíte psát o politice," říká Michael. Může cestovat, a často také cestuje. My si například povídáme v Berlíně. Oba jsme tu na pozvání neměckého ministerstva zahraničí, které vůbec poprvé uspořádalo návštěvu a setkání blogerů.

Obvykle se tyto programy pořádají pro novináře nebo třeba aktivisty za lidská práva. Teď německá vláda poprvé zaplatila výlet lidem, kteří žijí v šedé zóně mimo tradiční žurnalismus, ale minimálně někteří z nich mají ve svých zemích často větší vliv než profesionální novináři.

Platí to i o Číně. Takzvaná sociální média, tedy blogy, Facebook nebo třeba již zmíněný Twitter, představují pro vzdělané Číňany prý úplně první svobodný prostor. Aspoň to tvrdí Michael Anti. "Blogeři mají opravdovou svobodu. Mnozí jsou přitom novináři, kteří pracují v oficiálních médiích. Žijí dva životy. Přes den píšou to, co chce vláda, a v noci se na blozích promění ve svobodné občany," říká. Vlastně nepoužívá slovo "občani", nýbrž "netizens", což je nové slovo vzniklé spojením slov "citizen" a "net". Tedy "občan" a "Internet". Česky možná "netobčan".

Pro oficiální noviny píše i Michael. Původně vystudoval v Pekingu techniku, ale od roku 2000 pracuje jako novinář. Když vláda zavřela noviny, kde byl zaměstnaný, začal psát blog. Zároveň působil jako čínský spolupracovník nejdřív pro Washington Post, poté čtyři roky pro New York Times. Získal několik světových novinářských cen i stipendií, například rok studoval na Harvardu. Působí ale například i v porotě blogerských cen BOB´s, které organizuje německá stanice Deutsche Welle (placená vládou zejména pro vysílání v zahraničí).

Nejvíc ze všeho Michaela Antiho dnes fascinuje Twitter. Považuje ho za médium budoucnosti. Jeho texty čte v tuto chvíli 28 tisíc lidí. V miliardové Číně to vypadá jako maličkost, ale tuto službu dnes odhadem používá zatím jen 200 tisíc lidí. Možná proto vláda Twitter zatím spíše ignoruje. Ale další důvod je ten, že krátké texty poletující po Internetu je téměř nemožné kontrolovat a cenzurovat. Snad jen "vypnout" pro čínské uživatele celý Twitter, lépe řečeno jeho webovou stránku, což se v minulosti několikrát stalo. "Ale to nevadí, protože lidé dnes používají Twittter hlavně prostřednictvím aplikací na mobilech. Takže ho vlastně efektivně vypnout nejde," říká Michael.

Zamyslí se. "Vlastně je to poprvé za mnoho tisíc let, kdy mají Číňané k dispozici stoprocentně svobodné médium. Je to pro nás něco úplně nového. A myslím, že to není špatná zkušenost." Pak sáhne do kapsy a začne zase něco ťukat do mobilu. Asi něco nového na Twitter.

Posted via web from Bloger v Berlíně

O čem se bloguje v Německu ... aneb jedna střela do vlastních řad

Click here to download:

hesselmann-blogy.wmv (2075 KB)

Markus Hesselmann, šéf online v deníku Tagesspiegel: "V USA a v Británii jsou skvělé politické blogy. V Německu máme blogy, na kterých mediální experti blogují o jiných mediálních expertech. To asi pro veřejnost není moc zajímavé."

 

Posted via web from Bloger v Berlíně

"Blogy jsou osina v zadku"

Setkání s Markusem Hesselmannem, šéfem online v deníku Tagesspiegel

Základní info:

- deník politicky liberálně-středový, založený v září 1945, motto "rerum cognoscere causas" neboli "znát příčinu věcí"

- má náklad kolem 140 tisíc výtisků, plus mínus stabilizovaný, v poslední době lehce klesá

- vydavatelská skupina Holtzbrinck, další tituly DENÍK Handelsblatt, týdeníkY Die Zeit a Wirtschaftswoche

- web má cca 12 miliónů návštěv za měsíc, Tageszeitung.de je považována za jeden z nejlepších webových portálů německých novin

- redakce sídlí nedaleko Postdamer Platz

- více info např. na Wikipedii

- Hesselmann je v této funkci asi rok, předtím šéfoval různým rubrikám, kancelářím atd., byl korespondent v Londýně, v novinách je cca 15 let

- před Hasselmannem byla šéfkou oddělení Mercedes Bunz (o té všichni říkají, že byla skvělá, nejlepší v Německu), dnes pracuje v Guardianu

 

Mé poznámky z rozhovoru:

- Hasselmann má oddělení asi o deseti lidech, zároveň je však i vysoko v hierarchii v redakci deníku (aby měl vliv i na redaktory, reportéry atd.)

- online není ziskové, ale to prý v žádných německých novinách není (nebo téměř žádných)

- 95 procent je obsah, který vzniká pro tisk, pouhých cca 5 procent je originální obsah pro ciontent

- Hesselmann ví pouze počet návštěv a shlédnutých stránek, ne počet čtneářů, ten ho prý nezajímá (?)

- pyšni jsou na svou komunitu registrovaných čtenářů, opět nevíé jejich počet (?), ale denně prý generují cca 1000 komentářů

- všechny komentáře se editují, žádný není publikovaný rovnou

- redakce se snaží pracovat i s Facebookem, Twitterem atd., ale "moc nám to nejde, mám-li být upřímný"

 

Citáty a videa:

O papírových novinách a online

Click here to download:

hesselmann-print.wmv (5403 KB)

"Nevím, jak dlouho budeme vydávat tištěné noviny. Nikdo to neví. V Americe to vypadá, že už to dlouho nebude. U nás v Německu to možná bude déle. Možná některé tituly vydrží déle než jiné. Kavlitní intelektuální noviny, které mají cílovou skupinu mezi ldimi s vyššími příjmy. Naštěstí my takovou máme. Takové noviny možná přežijí trochu déle. Ale nakonec bude všechno digitální."

Zajímavý trend: u aplikací pro iPad se ukazuje, že je to v určitém smyslu návrat k tisku, tedy ne v tom, že by to byly novina na papíře, ale spíše ve čtenářském zážitku, v tom, jak jsou informace prezentovány. Tam je vidět určitý odklon od tradičního webu k původnímu pojetí v tisku

O blozích a osině v zadku

Click here to download:

hesselmann-osina.wmv (5474 KB)

"Dobrou rolí blogerů atd. je ... být osinou v zadku klasických médií. Protože ti lidé existují, tak se kvalita žurnalistiky může zlepšovat. V Německu máme něco, co se jmenuje Bildblog, To je blog, který sleduje jen to, co píše Bild, a když může, tak opravuje jejich chyby. Takže Bild se tím musí zabývat. Podobný blog je i o Spiegelu. O Tagesspiegelu zatím ne."

O kamerkách pro píšící novináře

Click here to download:

hesselmann-flip.wmv (8005 KB)

"Máme teď svého reportéra v Cannes na filmovém festivalu. On je velmi tradiční novinář, uznávaný kritik. A i on si teď s sebou vzal malou kamerku Flip. Má teď nějaké technické problémy (smích), neposlal ještě žádné video, ale to nepovažuju za důležité. Mezi lidmi v redakci je překvapivě velká ochota tyhle věci zkoušet. I když ono to vlastně zas tak překvpivé není. Novinařina je přece tvůrčí byznys."

... a jak to vypadá v online oddělení v 10 dopoledne

Click here to download:

hesselmann-redakce.wmv (3888 KB)

Posted via web from Bloger v Berlíně

"Chci vědět, že to, co čtu do kamery, je fakt pravda!"

Click here to download:

moderator-v-dw.wmv (15083 KB)

Malý kousek zajímavé debaty v maskérně německé televizní stanice Deutsche Welle (takový skromnější německý Hlas Ameriky). Americký moderátor obhajuje tradiční koncept žurnalistiky, ve kterém platí, že mediální obsah je několikrát kontrolován a že musí spplňovat určité standardy. Proti němu skupina blogerů, kteří vášnivě bojují za své právo "být média".

Posted via web from Bloger v Berlíně

Setkání na vysoké úrovni

Přivítání významného činitele německého ministerstva zahraničí: "Je ohromně vzrušující se s vámi setkat. Musím říct, že se s blogery příliš často nesetkávám. Dokonce jsem se včera večer podíval na blog kolegy Rasmussena, abych zjistil, o čem to blogování je!"

Pravděpodobný překlad: "Vy jste blogeři? Vážně bych rád věděl, kdo mi tyhle schůzky domlouvá. Co vy jste vlastně zač? Jo a taky by mě zajímalo, jestli dneska bude v kantýně eintopf, nebo gulášovka."

Posted via web from Bloger v Berlíně

Kulturní výměny (a tedy hovory před půlnocí)

Bloger z Ghany: "Říkal jsi, že učíš italskou literaturu?"

Bloger z Chorvatska: "Ano! Na univerzitě v Záhřebu."

"A proč?"

"Proč? Co je to za otázku?"

"Proč zrovna italskou literaturu?

"Protože ji mám rád. Zabývám se italskou literaturou celý život."

"Ale Italové nemají Shakespeara, ne?"

"Prosím?"

"Je ta literatura dobrá, když nemají Shakespeara?"

"Samozřejmě, že je dobrá. Italové mají ... třeba Dante Alighieriho."

"Ten Dante je lepší než Shakespeare?"

"Panebože. To se nedá takhle říct."

"Hm. To jsem si myslel."

 

(později)

Blogerka z Ázerbajdžánu: "Co je tohle?"

"To je chřest. Asparagus."

"Co je to?"

"Ty nevíš, co je chřest?"

"Nikdy jsem to neviděla."

"To jsou ... vařené penisy malých velryb."

"Panebože. To jich je tolik? Museli zabít spousty velryb."

"Průměrný velrybí samec má zhruba sto penisů."

"Aha. Tak to ano."

"He, he."

"Ty si asi myslíš, že jsem úplně blbá, nebo co?!"

 

(ještě později)

Bloger z Chorvatska: "Jedna věc mi nejde do hlavy."

Bloger z Číny: "Ano?"

"Jak to, že nás Chorvatů je tak málo a vás Číňanů tolik."

(Smích). "Asi málo ... málo se rozmnožujete."

(Uraženě). "Rozmnožujeme se dost."

Ticho.

"Teda většinou."

"Co to je většinou?"

"To se těžko kvantifikuje."

"Vidíš? Právě o tom mluvím."

Posted via web from Bloger v Berlíně

Portréty blogerů: Muž s třemi domy v zahradě

Devětačtyřicetiletý Aliju Tilde kreslí v berlínské vinotéce cosi vášnivě na kus papíru. Jeden z nejznámějších blogerů v Nigérii však nevysvětluje nic, co by se týkalo webu či publikování. A nemá to nic společného ani s jeho rančem, který v Nigerii vlastní a kde chová asi 200 krav. Čáry načmárané na papíře mají vysvětlit logistiku něčeho mnohem subtilnějšího a ... přiznejme si ... pro většinu Evropanů asi zajímavějšího. Totiž jeho polygamního manželství.

Má třináct dětí a tři manželky. "Vlastně teď dvě. Jedna odešla. Ale já doufám, že se vrátí," říká s bolestným výrazem ve tváři. "Tak to jsem nerad, že se na to ptám," začnu se omlouvat, ale Aliju mě hned přeruší. "Vůbec se neomlouvej. Přátelé se můžou ptát na všechno. I na manželky." A vzápětí mě hned pozve do Nigérie na návštěvu. "Přijedu pro tebe na letiště a odvezu tě na svůj ranč. Abys to viděl na vlastní oči." Pro mě coby člověka, který je z Nigérie zvyklý spíše dostávat podvodné emaily než velkorysé nabídky, je to samozřejmě milé.

Ale zpátky do berlínské vinotéky. Asi abych na místě nebyl moc překvapený, začne Aliju kreslit zmíněné schéma. Velký čtverec jako obrys zahrady, a ve třech ze čtyř rohů menší čtverec. To jsou domy. Aliju je označí číslicem 1 až 3. "Tam bydlí moje manželky," říká, a vysvětlí, že dům číslo 3 je teď prozatímně prázdný. Ale pro snadnost pochopení mně prý popíše, jak to chodí při ´plném stavu´.

V každém z domů prý stráví dva dny. Přenáší si základní osobní věci a nějaké oblečení, ale jinak má v každém domě všechno, co potřebuje. "Dva dni v domě číslo jedna, dva dni v domě číslo dvě" ... přerušuju ho, že tomu rozumím. Ale že by mě spíše zajímalo, co tomu říkají manželky. "Co by říkaly? Když přicházím, jsou šťastné, že mě vidí. A když odcházím, jsou smutné." Tři krát dvě je šest, takže to znamená, že sedmý den v týdnu má volný? Podívá se na mě překvapeně. "Ani den volný. Jako na kolotoči. Ale když je muž silný, tak to zvládne," říká pyšně.

Ptám se, proč je s každou ženou právě dva dny. Proč nestřídá domy každou noc, případně nezůstane v každém déle. Aliju pokrčí rameny. "To záleží na muži. Například můj otec byl s každou ze svých manželek čtyři dny. Já se rozhodl pro dva," říká. Děti si prý společně hrají, ale vycházejí spolu i manželky. "V tom se Afrika liší od Blízkého Východu. Tam je také mnohomanželství povolené, ale není tak hluboko zakódované v jejich tradici. Manželky se tam navzájem často hádají a dělají scény. To u nás není. Moje manželky jsou šťastné."

Mohl bych se teď samozřejmě zeptat, proč tedy jedna z nich odešla, ale tak nějak po africku nechci dráždit geparda bosou nohou. A tak se zeptám, jestli si pamatuje u svých manželek a dětí křestní jména. Okamžitě je začne vyjmenovávat. Pokračuji tedy dotazem, zda zná i data narození. To ho rozesměje. "Tak to ne, nemám v hlavě diář. To se i někdy stane, že ráno potkám dítě a ono říká: ´Tati, mám narozeniny.´ Takže se seberu a jedu do města pro dort."

Jako muslim by mohl mít čtyři ženy, takže se ptám, zda-li by i čtvrtému rohu zahrady neslušel nějaký domek. Samozřejmě s další ženou. Ale zase je to otázka, kterou jako bych ho ranil. "Samozřejmě, že bych chtěl čtvrtou ženu. Kdo by nechtěl? Ale to je moc drahé. Navíc jsem se už ve čtyřiceti rozhodl, že nebudu mít další dítě. Když má člověk dítě, tak jako kdyby podepsioval kontrakt, že se o něj bude dvacat let starat. Aby mělo co jíst, kam chodit do školy a tak. A já chci být v šedesáti už bez starostí," říká Aliju.

Tím se dostáváme k tomu, že i v Nigérii je mnohoženství stále méně populární. Stojí totiž spoustu peněz. Když byla Nigérie méně rozvinutá, představovaly děti hlavně levnou pracovní sílu. Dnes ale znamenají náklady: za lékaře, za školy, za mobilní telefony. Jen si to představte, kupovat telefony po desítkách! "Moje ženy si každá vedou své účty samostatně, ale jednou za měsíc mi je dají a já je musím zaplatit. To je dost peněz!"

Řeč o penězích upoutá pozornost čínského blogera Michaela Anti, který sedí vedle nás. A když zjistí, že se ve skutečnosti bavíme o manželkách, tak se rozzáří ještě víc. Sám je ženatý - samozřejmě s jednou ženou a jedním dítětem. "Tři ženy, to je moc. Ale dvě ... hm ...," zasní se, "dvě by se mi líbily." Dávám mu tedy zákeřnou otázku: "Kdyby sis mohl vybrat, co bys chtěl víc? Aby v Číně skončil komunistický režim, anebo se zavedlo mnohoženství?"

Zamyslí se. To je zapeklitě těžká otázka. A pak odpoví šalamounsky. "Jsem pro demikracii a systém více stran. V politice i manželství," odpovídá. Obávám se, žýe se ani jednoho hned tak nedočká. Ale to už je jiná než nigerisjká historie.

Posted via web from Bloger v Berlíně

Blogeři v archivu Stazi. "Tak to byla výjezdní doložka? A můžeme si ji vyfotit?"

Posted via web from Bloger v Berlíně

"Máme zprávy jako první. Tedy hned po Twitteru."

Návštěva německé tiskové agnetury dpa, informace od výkonného ředitele Christopha Dernbacha, téma "tisková agentura v éře sociálních médií"

moje poznámky:

- základní info: německá agentura, založená 1949, vlastněná novinovými vydavateli a vysílateli

- jedna z největších agentur (ze cca 140 na světě), jedna z mála nezávislých (bez podílu nebo vlivu státu), poskytují zprávy jen mediálním firmám, nemají žádný "koncový" produkt (nechtějí konkurovat svým zákazníkům)

- obrat 120 miliónů euro, 170 zahraničních korespondentů

- každý den 800 - 900 "kusů" zpravodajství

- od července 2010 bude velký newsroom v Berlíně (různé druhy médií byly dosud odděleně), stěhují se tam redakce z Hamburku a Frankfurtu

- produkují nejen zprávy, ale infografiky, newsfeedy pro smartphony, obsah pro e-čtečky (Kindle, iPad)

- agentury čelí prohlášením: "lidé na Twitteru jsou rychlejší"

- když se něco stane (zemětřesení, válka, nehoda), vždycky jsou dnes první zprávy na Twitteru

- Dernbach není moc originální, když má demonstrovat klady i ú)skalí sociálních médií

- ukazuje fotku letadla po nouzovém přistání v řece Hudson (vyfocenou náhodným svědkem a publikovanou na Twitteru)

- ... a ukazuje taky fotku Steva Jobse (falešné zprávy o zdravotních potížích)

- takže jak dpa používá sociální média?

- jako zdroj informací

- monitoring, hledání informací, získávání fotek, zpětná vazba

- příklad: před nedávnem na trati do města Sylt havaroval vlak a kamión, uzavřela se trať, do daného místa není jiný přístup - agentura se přes Twitter obrátila na lidi, zda někdo nemůže podat svědectví, ozval se novinář na volné noze a spolupráce proběhla

- dpa má čtyři kanály na Twitteru

- dívají se na Twitteru jako na marketingový nástroj ("chceme ukázat, že jsme rychlí, přesní a že využíváme moderní technologie")

- "dpa open notebook" - na konci vydávaných zpráv jsou dnes odkazy na další informace, které shromáždili reportéři

- je tam také email reportéra a redaktora (kdyby to zákazníci chtěli diskutovat)

- mají portál dpa.news, ale zaheslovaný a pouze pro zákazníky

- zákazníci mohou zprávy komentovat (zpětná vazba)

- dpa nemá speciální pravidla, jak používat sociální média jako zdroj informací (stejná pravidla jako při získávání ibformací jinde - každou informaci ověřujeme, oddělujeme soukromé a veřejné zdroje)

- právě píší pravidla pro zaměstnance, kteří sami používají Twitter, Facebook atd (jako má již AP), základní pravidlo je "neproláknout zprávy, než je agentura oficiálně vydá a doručí zákazníkům"

- problémem je "kradení" obsahu, ale dpa není ve vztahu např. k blogerům tak agresivní jako AP

- používají malou kalifornskou firmu, která prohledává web a zjišťuje, kdo používá jejich materiál

- provozovatele webů pak kontaktujeme s tím, aby materiál buď stáhli, anebo zaplatili, proti blogerům nijak tvrdě nepostupují

- občanský žurnalismus: akceptujeme jako fakt, že velké zpravodajské události (nehody, katastrofy atd.) mají očité svědky a že ti jsou vybaverni potřebnou technikou (mobily, fotoaparáty), proto vyzýváme na webu lidi, aby nám takový materiál případně poskytli

- ale! musí být opatrní, několikrát se je lidé snažili podvést (jeden člověk chtěl propagovat film, vymyslel nehodu v Americe, falešné facebookové stránky, falešné telefonní linky, pronajatý byt v Berlíně)

- i v dpa se klasičtí píšící novináři stávají "multimediální", například teď agentura koupila 300 malých videokamer (Sanyo Xacti HD)

- když ji novináři nechce, tak ho prý nenutí ... "ale on časem uvidí, že kolegové s kamerami mají větší zábavu"

Posted via web from Bloger v Berlíně

Z procházky po mediálním Berlíně: Dva muži na sloupu

Byli symboly jednoho velkého sporu. Axel Springer nesnášel studentské hnutí v Německu koncem šedesátých let. Rudi Dutschke byl jedním z jeho vůdců. Springer vedl proti levicovému hnutí kampaň ve svém bulvárním tisku. Studenští aktivisté mu vytloukali okna a žádali zestátnění jeho koncernu. Prostě taková běžná tahanice, byť skončila ošklivě. Na Dutschkeho spáchal v roce 1968 atentát pravicový radikál a Springer byl levicí obviňován z toho, že k vypjaté společenské situaci svými novinami přispěl. Dutsche evropskou společnost rozděloval, protože část ho považovala za hrdinu a část naopak za teroristu. Atentát přežil, ale s vážnými zdravotními problémy, které o dvanáct le později vedly k jeho smrti.

Dnes se oba sešli v Berlíně na jednom sloupu (a na fotografii pořízené v probleskávajícím květnovém sluníčku se mi líbí, že "Axel Springer" ukazuje doleva a "Rudi Dutschke" doprava, tedy naopak než v realitě). Po obouch mužích jsou totiž pojmenovány ulice, které se protínají kousek od místa, kde je dodnes sídlo Springerova koncernu. Je ve výškové budově nedaleko od někdejší hranice mezi východním a Západním Berlínem. Springer ji tu postavil úmyslně. Ve svém boji proti levičákům byl důsledný, takže ho samozřejmě namířil i proti komunistickým režimům, zejména tomu východněmeckému. Na zdi výškové budovy instaloval elektronickou tabuli, kde "zotročenným Němcům ve východním Berlíně" pouštěl zprávy ze svých novin. Nazývat mrakodrap předchůdcem blogů by asi bylo přitažené za vlasy ... ale každopádně je to originální způsob distribuce obsahu.

Dutschke před svou předčasnou smrtí pomáhal východoněmeckým disidentům a je nepochybně zajímavou historickou figurou (určitě ne jen "rudým teroristou", jak je někdy prezentován), historie však dala za pravdu Axelu Springerovi. Ten celý svůj život usiloval o sjednocení Německa (dokonce osobně přemlouval Chruščova v roce 1960, samozřejmě neúspěšně), a byť se samotného sjednocení nedožil (zemřel v roce 1985), tak v historickém účtování "má dáti - dal" bude nepochybně zařazen k osobnostem, které k pádu komunistického systému přispěly. Výrazně.

Springer je mi sympatický i tím, že vybudoval ohromné a vlivné mediální impérium, a dokázal to výhradně svými podnikatelskými schopnostmi, instinktem a citem pro noviny. Patří k nejvýznamnějším mediálním "mogulům" dvacátého století, a pro Česko či bývalé Československo je a byl ještě významnější, protože na nás měl z blízkého Německa bezprostřednější dopad. Ovlivnil  vývoj médií pozitivně i negativně, ale nikdo o něm nemůže říct, že byl jen pragmatickým byznysmenem kontrolujícím finanční uzávěrky. Měl svůj ideál a svou ideologii, a obojí pro něj bylo důležitější než jen čistý byznys. Byl "německým Murdochem", a je škoda, že se nedožil současnosti. Zajímalo by mě, co a jak by v mediálním byznyse dělal teď.

(Na druhé fotce je socha "muže balancujícího na zdi", kterou nechal udělat Springerův koncern loni na jaře k 50. výročí položení základního kamene svého sídla.)

Posted via web from Bloger v Berlíně

Není blbost jako blbost (aneb jak se rychle znemožnit)

"Co jsi dělal dnes odpoledne?"

"Nic zvláštního. Byl jsem v hotelu na pokoji a trochu blogoval."

"Já taky! A o čem jsi blogoval?"

"Tak o blbostech, asi jako každej. Například jsem blognul tu sochu na Tageszeitung. Tu jak je na ní šéfredaktor Bildu s šestimetrovou erekcí."

"Aha."

"A o čem jsi blogoval ty?"

"To by tě asi nezajímalo!"

"Jen si nemysli. To víš, že by mě to zajímalo. Od toho je to blogování. Že člověk píše o blbostech."

"Psal jsem text na podporu jednoho blogera od nás. On byl zatčenej a hrozí mu patnáct let vězení."

"Aha."

(Jak se uvést do rozpaků při neformálním rozhovoru s blogerem z Blízkého východu).

Posted via web from Bloger v Berlíně

Z procházky po mediálním Berlíně: Erekce na zdi

Je to umění a provokace, nikoliv pornografie. Na tom se shodují příznivci i kritici šestimetrového vztyčeného penisu, kterým loni na podzim ozdobil svou redakční budovu levicový deník Tageszeitung, zvaný Taz. V moderní současné společnosti, která je posedlá politickou korektností a strachem z morální újmy kohokoliv, je to nevídané. V Brelíně, který uvolněný přístup k nahotě i sexu ukazuje různými způsoby, to zas tak šokující není. Ale přesto pozornějšího turistu - mířícího k slavnému Check-point Charlie - obří pánské přirození na zdi jednoho z domů asi překvapí.

A to ani nemusí vědět, že socha znázorňuje šéfredaktora bulvárního deníku Bild Kaie Diekmanna. Taz a Bild jsou vyhlášenými rivaly. Snad ani ne v bitvě o čtenáře, protože každý je loví úplně někde jinde. A oba deníky nejsou ani zdaleka srovnatelné, vždyť Taz má náklad někde kolem 65 tisíc kusů, zatímco Bild přes tři milióny. Ten první je permanentně v existenčních potížích, ten druhý vydělává i v době krize novin milióny. Válka mezi nimi i jejich šéfy je čistě ideologická. A má kořeny v postoji ke studentským bouřím v roce 1968, které majitel Bildu Axel Springer výrazně kritizoval.

Autorem sochy je Peter Lenk a instalována je na zdi tak, aby byla vidět z vysoké budovy Bildu relativně nedaleko odsud. Bude tam dočasně, podle smlouvy zřejmě dva roky. Pokud se o její demontáži nerozhodne dřív. Penis sice způsobil pozdvižení a zájem médií, jako nežádoucí reklamu však šéfredaktorské přirození  vidí i mnozí zaměstnanci Tazu. Podle týdemíku Spiegel není nijak zvlášť nadšená ani šéfredaktorka Ines Pohlová, která do této funkce nastoupila teprve v polovině loňského roku. "Představa, že teď budu následující dva roky zamykat svoje kolo pod šestimetrovým ptákem, mě nijak zvlášť netěší," řekla týdeníku.

Socha je přitom inspirována skutečným sporem, samořejmě že opět mediálním. Taz v roce 2002 v satirickém sloupku napsal, že si Kai Diekmann nechal na klinice v Miami zvětšit přirození. A uvedl, že se operace nepovedla, takže pacient byl nakonec vykastrován. Diekmann tehdy moc velký smysl pro humor neprojevil: deník žaloval a požadoval odškodnění ve výši 30 tisíc Euro. Toho se však nedočkal, protože soud žalobu zamítl. A celý mediální Berlín se Diekmannovi smál.

Zřejmě proto si dnes dává velký pozor, aby se kritikou či uraženým pokřikem nedostal do podobné situace. Zkrátka se naučilo hledit i na své vlastní přirození s nadhledem. Byť to v tomto konkrétním případě komplikuje fakt, že pohledu na sochu z jeho kanceláře prý brání stromy.

Posted via web from Bloger v Berlíně

Občani v akci

přednáška Matthiase Spielkampa, novináře a blogera (zárveň konzultanta pro online komunikaci), immaterialblog.de. Moje poznámky:

- "na rozdíl od všech ostatních nejsem úspěšný bloger, dokonce nejsem ani v německém TOP100"

- "bloguji o nemateriálních právech, to je příliš důležité téma, aby někoho zajímalo"

- "lidé pořád pletou dohromady novináře a novinařinu. Ale ne všechno, co novináři dělají, je novinařina. A ne každá novinařina je dělaná jen novináři"

- ale nyní k občanské žurnalistice v Německu!

- v roce 1977 začalo nelegálně (bez licence) Radio Dreyckland

- vysílalo v Německu, Francii a Švýcarsku

- bojovalo proti jaderným elektrárnám

- v roce 1988 legalizováno, má nárok na 0,01 procent z rozhlasových poplatků v Badensku - Wurtenbergu

- nyní je v Německu 81 nekomerčních rozhlasových stanic, ve třech státech jsou financovány z veřejných peněz

- Tageszeitung - produkt občanské žurnalistiky, založili novináři a ne-novináři v Západním Berlíně v souvislosti s tzv. Německým podzimem (levicový terorismus, oficiální média referovala přiliš provládně), dnes v zásadě běžné levicové noviny s nákladem přes 55 tisíc

- de.indymedia.org, "nejsou komunisti, ale velmi, velmi levicoví"

- weblogs: není žádný ekvivalent Huffington Post, Spot.us ani ProPublica

- BILDblog: hlídá jiná média a upozorňuje na jejich chyby, začal jako projekt jen pro upozorňování na chyby deníku Bild, teď už "hlídá" všechny ("fur alle")

- Readers Edition: zajímavý projekt webového serveru s občanskou žurnalistikou, ale nikdy se pořádně nerozjel, jeho zakladatel odešel a nástupce není dobrý

- hyperlokální žurnalistika, celkem se rozjíždí, nekolik zajímavých malých stránek

- crowdsourcing: cituje Guardian, pak Open Data Network

- Abgeordnetenwatch: stránka "kontrolující poslance", každý může napsat, co na "!svého" poslance ví

- Mapnificent: mash-up googlovské mapy a dat o tom, kam šly peníze pro podniky v ekonomické krizi (každý si může kliknout, co dostaly firmy v jeho okolí, a hezky si to prověřit)

Posted via web from Bloger v Berlíně

"Já, (německý) bloger"

Bloger Jens Berger o tom, jaké je to být v Německu politickým blogerem

37 let, novinář a bloger, živí se částečně blogováním a částečně jako novinář na volné noze, zde pár poznámek z jeho přednášky:

- blog se jmenuje Spiegelfechter

- až 25 000 lidí denně (fíha!)

- 600 000 měsíčně

- Jensen píše 4 články týdně (analýzy, komentáře)

- u článků má až 600 komentářů

- na reklamě vydělá v průměru 1500 Euro měsíčně

P.S. Jestli se nevytahuje, tak velmi slušné

 

Posted via web from Bloger v Berlíně

"V Německu můžete řídit auto bez šatů"

Zajímavá přednáška právníka Jana Monikese o mediálním právu v Německu. Co jsem stačil zaznamenat:

- v zákonech není stejně jako v Česku definován novinář, za novináře je považován každý, kdo se začne veřejně vyjadřovat k důležitým (společenským) věcem, novináře se nikde povinně neregistrují atd.

- každý může být novinář nebo založit vydavatelství (žádné překvapení)

- svoboda slova (garantovaná ústavou, která se nenazývá ústavou, ale "Grundgesetz") ma tyto limity: ochrana mladistvých, poškozování dobrého jména jiných osob atd.

- za pomluvu lze dostat pokutu, trestné je popírání holocaustu (ale lze třeba diskutrovat o počtu obětí holocaustu)

- nejsou žádné speciální zákony pro blogery (logicky, když nejsou ani pro novináře)

- známý profesor žurnalistiky Stephan Weichert: "Blogeři jsou na stejné úrovni jako byli novináři v 16. a 17. století. Jsou v ranném stádiu vývoje, teprve se musí stát věrohdnými"

- na otázku, zda jsou blogeři novináři, se většinou odpovídá: "Dobří blogeři ano", tito blogeři pak požívají privilegia spojené s běžnou novinařinou (přístup na tiskové akce atd.)

- "dobrých blogerů" je v Německu odhadem 200 až 300

- za obsah blogu odpovídá bloger, když na něm publikují jiní, odpovídá i za jejich obsah (jako vydavatel), každý blog by měl mít podle zákona na stránkách uvede kontakt na tohoto člověka (Impressum)

- podle německého práva neodpovídají za obsah poskytovatelé připojení a telko firmy

- k žalobě nestačí, že bloger/vydavatel publikuje nepravdivou informaci, musí ještě dojít k poškození žalující strany (od tohoto jsme se nějak dostali k citátu, že v Německu člověk může chodit nahý, pokud jeho nahota nikoho nepoškodí - myšleno asi morálně - a že tedy je riskantní chodit po ulici, ale například řídit nahý auto je v pohodě) 

- politici mají stejnou ochranu jako běžní lidé, ne jako v Americe, kde je pomlouvání politiků více tolerováno

- komentáře a "user generated content": bloger za ně odpovídá jen tehdy, když ví, že porušují zákon či poškozují něčí pověst

- obecně je proto lepší, když diskuse nejsou moderované - pak se bloger může hájit tím, že komentáře nečetl, a tudíž za ně neodpovídá

- když se to dozví (dopis od právníka), musí takový obsah stáhnout, a teprve když to neudělá, může na něj být podána žaloba

- problémem jsou právní výlohy, které musí platit strana sporu, která prohraje - pro blogery to představuje existenční ohrožení, jsou v jiné pozici než velké mediální domy

- velkým tématem je zavedení blokování pornografie, mělo být zavedeno, ale loni se proti němu zvedla velká kritika, návrh zákona byl zmrazen

- podobná tendence i na evropské úrovni, viz satira Cleanternet

Posted via web from Bloger v Berlíně

Blogosféra v Německu

Přednáška "komunikačního vědce" (tak to stojí v programu), 37-letý Robin Meyer-Lucht.

Založil konzultační firmu, která dělá poradenství pro mediální firmy (jak na web), asi pět let provozuje blog Carta.info.

Neříká nic extra důležitého, takové ty obvyklé kydy o tom, jak jsou blogeři podceňovaní profesionálními novináři, ale jak jejich vliv roste.

Velmi optimistický pohled na budoucnost tisku, žádné obavy z "konce novin" jako v Americe.

Témata blogování v Německu: politika, média, copyright.

Z celé přednášky mě zaujala vlastně jediná věc: Carta.info používá dva "crowdfundingové" systémy, Kachimgle a Flattr.

Na Kachinglu mají 57 "předplatitelů", odhaduje, že příjem je asi jedno euro na jednoho, takže cca 50 Euro měsíčně.

O Flattru slyším vůbec poprvé, zatím je to uzavřená beta, pouze na pozvánky. Systém podobný jako Kachingle, ale oceňují se jednotlivé články, pod každým je tlačítko (takže něco mezi Kachinglem a Diggem nebo facebookovým "Like"). Na závěr měsíce se všechny "Flattry" sečtou, vydělí se jimi suma, kterou ten člověk vložil na konto, a podle toho se rozdělí peníze.

Posted via web from Bloger v Berlíně

To se mi "líbí", "líbí", "líbí", "líbí", "líbí" ... říkáte, že mám přestat?

To se mi líbí. Ehm. Tuším teď u čtenářů tohoto sloupku lehce zvednuté obočí a nepatrné napětí. Co se mi líbí? Nová elektronická hračka ("něco jako ten iPad, nebo tak ňák ..."), neznámá blondýna, kterou jsem zahlédl na ulici ... či prostě nějaká blbost? Co by to tak mohlo být?

Samozřejmě je tu možnost, že je vám to úplně fuk. Čtete tyto věty jen ze setrvačnosti, případně abyste se ujistili, že se zde nic zajímavého nedozvíte. Ať je to jakkoliv, každopádně teď využiju drobného momentu napětí a nechám si informaci o tom, co se mi to vlastně líbí, až do posledního odstavce. Takže mi dovolte malinko odbočit.

Pobavil mě nedávno jeden kreslený vtip. Je na něm pískoviště s dvěma malými dětmi, každé na jednom konci. Chlapeček a holčička. A chlapeček do písku pečlivě nakreslí vzkaz: "Máte jednu novou nabídku přátelství." A dvě tlačítka: "Přijmout" a "Zamítnout". Ano, je to ten druh vtipu, který vás rozesměje, ale zároveň si v duchu řeknete: Zatraceně, nejsme my z toho Facebooku (nebo z čehokoliv jiného) už nějak zblblí?

Facebook je neuvěřitelným fenoménem. Šíří se jako nějaká nakažlivá choroba, a to v globálním měřítku. Počet uživatelů se blíží k půlce miliardy. To je ohromné číslo! Když se mě lidé ptají, jak je to možné, odpovídám obvykle: Facebook vychází vstříc ve všem těm základním lidským pohnutkám. Je jako na míru ušitý naší povaze. Potřebě mluvit o sobě i o druhých, komentovat jejich poklesky, shledávat se se zapomenutými přáteli či poznávat přátele nové.

Správci Facebooku tak citlivě reagují na chování uživatelů, že být jen trochu paranoidní (a i kdybych byl, tak neznamená, že po mně Facebook nejde), čiliže mám podezření, že je to celé nějaká bouda. Třeba že nám ten Facebook nastrčili mimozemšťani, aby nás snadněji ovládli a zneškodnili.

Každopádně se obávám, že se nám to začíná vymykat z ruky. Když jsem nedávno řekl nějakou hlášku na jakémsi mejdanu, velmi jsem pobavil jednu slečnu, a to dokonce tak, že se mě zeptala, kde mám tlačítko "Like". Řekl bych, že to bylo jen napůl v žertu. Významně jsem na ni zamrkal (kde bych tak asi mohl mít nějaké tlačítko, he?), ale neměla smysl pro humor a vyškrtla mě ze seznamu svých přátel.

Ona to zase není úplně ujetá hloupost. Facebook ještě nemontuje tlačítka "Líbí se mi" nebo "Sdílet" (což je specielně v tomto případě škoda!) na živé lidi, rozhodl se je však rozšířit na celý Internet. A tak je najdete pod články na zpravodajských serverech, na fotoalbech i blozích. Ten koncept je zajímavý, vždyť jeho produktem bude hitparáda věcí, které se lidem na webu nejvíc líbí. A vedlejším produktem pak to, že se Facebook „roztáhne“ přes celý web.

Ale na druhou stranu: opravdu se nám tolik věcí v životě líbí? Ještě než Facebook rozšířil své „líbící se“ tlačítko napříč Internetem, vyplývalo ze statistik, že se průměrnému uživateli Internetu „něco líbí“ dvanáctkrát denně. Mně to přijde moc, a to teď bude ještě mnohokrát víc. Určitě jsem jednou, dvakrát … ano, někdy i třikrát denně z něčeho nadšený. Ale aby se mi pořád něco líbilo, to bych si musel připadat jako magor.

A tím jsme v posledním odstavci. Ano, "to se mi líbí" je postoj, který si teď díky Facebooku budeme osvojovat čím dál více. Jak tak o tom přemýšlím ... nerad zklamávám ty, kteří dočetli až sem, navnaděni první větou a prvním odstavcem ... ale teď se musí dozvědět, že se mi to nelíbí.

Útěchou nechť jim jest, že tohle tlačítko Facebook nezavedl a zavést nehodlá.

(Notebook pro Reflex).

Zkuste si humor podle instruktorů Microsoftu. Přestaňte se tak blbě smát!

Potkali jste někdy člověka, který vymyslel vtip? Pochybuji o tom. Stejně jako Isaac Asimov, který už v roce 1956 napsal svou slavnou povídku Vtipálek. Její pointa je založená na tom, že vtipy lidstvu ve skutečnosti dodávají mimozemšťané. Když jsem to četl, zaujalo mě to. Čtěte v mém článku pro Technet.

Jaký je prezident, teprve rozhodne historie. Ale jako bavič si vede dobře

via mashable.com

Lidé mi říkají: "Pane prezidente, vy jste pomohl oživit bankovní sektor ... zachránil jste General Motors a Chrysler ... a co média?" Odpovídám jim: "Hele, já jsem jen prezident. Nedělám zázraky."

Posted via web from Poznámkový blok

S Adélou zezadu

Budou to "facebookové" volby? To bych se neodvažoval tvrdit. Ale vsadím se, že v těch nadcházejících volbách bude nadprůměrná účast prvovoličů či obecně mladých voličů. Možná procentuálně nejvyšší od poloviny devadesátých let. Politika je pro hodně mladých lidí nečím ošklivým a spíše nepříjemným, ale na druhou stranu je to i časté debatní téma. A účast ve volbách se hlavně díky Facebooku bere jako něco "sexy". To dřív nebylo. Mladí kolem dvacítky jsou na Facebooku bombardováni názorem, že volit by se mělo, i když člověk moc na výběr nemá. Takže šanci mají nápady, jak tyhle dva protichůdné postoje skloubit.

Jedním z nich je metoda "čtyři zezadu". Podle médií s ní přišel František Janouch, bývalý disident a jaderný fyzik. Ten na toto téma napsal také článek do celostátních novin. Myšlenka je jednoduchá: hlasem pro dosud neparlamentní stranu volič riskuje, že jeho hlas propadne a v povolební matematické mašinérii si ho beztak "rozčtvrtí" ty největší strany. Ale hlasem pro velkou stranu zase volič podporuje politiky, kteří ho otravují a kterých by se nejradší zbavil. Jak z toho ven? Může přece využít preferenčních hlasů. Janouch říká: když dostatečný počet lidí zakroužkuje lidi na posledních místech kandidátek, bude to znamenat, že se politická scéna významně obmění. Podle některých propočtů stačí, aby takto volilo kolem 140 tisíc lidí ... a ať by volby vyhrála ODS nebo ČSSD, znamenalo by to, že by v budoucí sněmovně nebyl nikdo z těch, kteří dnes voliče iritují.

To je chytlavá myšlenka. "Volit zezadu" zní dobře, takže není divu, že s tímto sloganem vzniklo na Facebooku hned několik nových skupin a stránek. A ty získaly desítky tisíc fanoušků. První ovšem s tímto nápadem nepříšel František Janouch, nýbrž plzeňska studentka Adéla Kroužková. Mohu dosvědčit. Před pár týdny mi nabídla přátelství, spřátelili jsme se a jejím prostřednictvím jsem se dozvěděl o skupině Volím čtyři zezadu. "Kroužkujte poslední jména na kandidátkách," nabádá na ní. Když jsem si přečetl Janouchův článek, rozhodl jsem se jí napsat. Přece si zaslouží, aby se veřejně uznalo prvenství jejího nápadu! A v tom mi to došlo. Myslím její jméno ("Kroužková" ... a chce kroužkovat!) plus další indicie, třeba to, že na svém profilu nemá žádné fotografie, že ho založila teprve před pár týdny a že stále omílá to samé. O té své skupině. A tak jsem jí napsal: "Myslím si, že jste vymyšlená."

Odpověděla: "Trefa!" Napsala mi k tomu pár vět na vysvětlenou, držíc se striktně ženského rodu. Byť si myslím, že ty řádky psal ve skutečnosti muž. Dokonce tuším, jak se jmenuje. Je to čtyřicátník. Ne že bychom se potkali, ale našel jsem jeho facebookový profil. Ale nejsem detektiv, abych po něm pátral a usvědčil ho. Je mi to vlastně jedno. Tak nějak se všeobecně ví, že český Facebook je teď plný jakýchsi "zombie", kteří - vytvořeni nejspíš agnturami politických stran - klikají na "Líbí se mi" u jedněch politiků a nadávají na stěnách těch druhých. Tak proč by mi měla vadit nějaká Kroužková?

Tenhle příběh je dobrou metaforou "facebookových" voleb. Odehrávají se v prostoru, kde jsou dobré i špatné nápady, jejichž autory jsou skuteční i vymyšlení lidé. Ale je to prostor, kde se pro většinu lidí odehrává to podstatné a důležité v jejich životech. Není důležité, jestli budou volit zepředu nebo zezadu. Ale jestli volit půjdou, pak Facebook v těchto volbách odvedl dobrou práci.

(Notebook pro Reflex).