"Dneska máte šťastný den!" ...

... zvolala pohledná dívka a rozběhla se ke mně. Bylo to v jednom pražském nákupním centru. Měla na sobě tričko s velkým výstřihem a minisukni. "Myslíte proto, že mě pozvete na večeři?", pokusil jsem se o nejapný flirt, na který zareagovala vysokým smíchem. Byla v něm chladná profesionalita, takže jestli doteď byla určitá naděje, že mám opravdu šťastný den, tak v tenhle moment pohasla.

Řekla: "Jistě máte přítelkyni?!", a tónem hlasu nakreslila ve vzduchu zároveň otazník a vykřičník, což nevěstilo nic dobrého. Natož od člověka, který vám zjevně bude chtít něco prodat nebo se jinak zmocnit vašich peněz. "Mám už sedmnáct let manželku," odpověděl jsem. "No ale to je ještě lepší! Vždyť jsem říkala, že máte šťastný den!", zvolala. "Za sedmnáct let si na ten každodenní příval štěstí tak nějak zvyknete," odpověděl jsem dalším hloupým žertem.

Ale zřejmě ho ani nezaregistrovala. Poučila mě: "Šťastný den máte proto, že mám pro vaši manželku parfém. Úplně zdarma!" A natáhla ke mně malou krabičku s parfémem. Postupně mně do náruče nakladla ještě krabičku se šampónem ("Úplně zdarma!"), kondicionérem ("Úplně zdarma!"), pleťovým mlékem ("Úplně zdarma!") a po krátkém zaváhání také regenerační krém proti vráskům (husa jedna drzá, ale byl také "Úplně zdarma!"). Vše spělo k neodvratnému vyvrcholení.

"A tohle," vykřikla stále stejně vzrušeným hlasem a natáhla ke mně malou krabičku, "je jediná věc, kterou budete muset zaplatit." "Aha," řekl jsem. "Je to úplně nová voda po holení, která je zároveň elegantní a sexy." "Aha." "A stojí pouhých 1999 korun!", dodala triumfálně a pohlédla na mě, co tomu říkám. Řekl jsem: "Aha."

Vysvětlil jsem jí, že už osmnáct let používám stejnou kolínskou, takže co se týče vůní, jsem ještě konzervativnější než co se týče životních partnerek. "Hm," řekla nevlídně, z čehož jsem pochopil, že naučený scénář včetně rejstříku různých stupňů naléhavosti a vzrušení dospěl ke konci. Začala mi z náruče odebírat balíčky, které mi tam předtím naskládala. "Říkala jste, že to je zadarmo," namítl jsem, ale podívala se na mě jako na idiota. "To si jako myslíte, že tady rozdávám věci?" A zavrtěla hlavou.

Vydal jsem se do garáží k autu. Cestou jsem ještě zaslechl její hlas ("Dneska máte šťastný den!"), jehož znovunabytá pozitivní energie však byla určena již někomu jinému. Cítil jsem se podvedený? Snad jen trochu otrávený, že jsem tou nesmyslnou konverzací strávil tolik času a nechal si naložit všechny ty nesmyslné krabičky. Jakoby nás kapitalismus už roky neučil, že „nic jako oběd zadarmo neexistuje“.

Četl jsem o experimentu v Londýně, kde dívky oblečené do triček s logem neexistující firmy rozdávaly lidem na ulici desetilibrovky. Všem položily otázku: „Dobrý den, máte chvilku čas? Rády bychom vám věnovaly deset liber!“. To bylo všechno. Kdo kývl, peníze dostal. Výsledek? Víc než polovina oslovených lidí peníze odmítla. Báli se, že jim peníze zadarmo způsobí nějakou nepříjemnost.

Na druhou stranu žijeme v éře, kdy je opravdu mnoho věcí zadarmo. Dokonce tak důležitých a skvělých, jako třeba Internet a většina webu. Ano, platíme za počítače, programy či dráty natažené komunikačními společnostmi do bytu, ale samotná internetová infrastruktura je nám k dispozici zdarma. Nebo třeba satelitní navigace GPS. Mnohamiliardový byznys se točí kolem navigačních přístrojů, ty však signál z amerických vojenských satelitů využívají zdarma.

Média jsou z velké části zdarma. Za papírový časopis sice ještě něco zaplatíte, ale bez reklamy by stál několikrát víc. Mnoho médií financuje reklama úplně. Televizi i rozhlas, v posledních deseti letech zažívají globálně boom bezplatné noviny. Nikoliv zadarmo, ale za minimální ceny lze po Evropě cestovat letadlem. Pokud si letenku rezervujete včas a smíříte se s určitými omezeními, pak za let z jednoho evropského města do druhého můžete zaplatit méně než za cestu z centra na letiště.

Netradiční myšlení otvírá i další možnosti. Úspěch slaví mobilní operátor Blyk, který v Británii získal za šest měsíců přes sto tisíc zákazníků. Soustředí se na mladé lidi ve věku 16 až 24 let. Nabízí jim měsíčně zdarma 217 esemesek a 43 minut hovoru, a to výměnou za to, že budou na své mobily přijímat reklamní zprávy. Maximálně šest denně. Obchodní model prý funguje, v příštích dvanácti měsících Blyk začne nabízet služby v dalších čtyřech evropských zemích.

Je to spousta obědů zadarmo! Globalizace a Internet pozměnily ekonomiku a zejména marketing tak, že na nás působí mnohem rafinovaněji než naivní triky hezkých hostesek (šest kusů v ceně jednoho, ovšem šestkrát předraženého). Ale někdo to nakonec zaplatit bude muset. Je dobré si to občas připomenout.

Jsem naivní? Dobře se na mě podívejte

V bulvárních časopisech mě vždycky nejvíc baví rubrika, která se jmenuje „módní hlídka“ či nějak podobně. Jsou v ní fotografie celebrit, které hodnotí odborníci na vzhled, nejčastěji vizážista nebo módní návrhářka. Většinou nikoho z těch lidí neznám, ale to vůbec nevadí.

Líbí se mi nelítostné soudy, které obvykle zazní. Zatímco jistá herečka vypadá, „jakoby právě vylezla z kurníku v šatech po babičce“, tak její kolegyně na sousední fotografii „má vymazlený desigh, v kterém všechny barvy ladí do příjemné nálady“. Osobně mezi nimi nevidím žádný rozdíl.

Vždycky si říkám, co by asi napsali o mně. Byl bych „rozevlátý bonviván, který se našel v nedbalé eleganci“, anebo spíš „zanedbaný hastroš, kterému ujel módní vlak v minulém století“? Nejsem celebrita, takže se dlouho zdálo, že se to nikdy nedozvím. Ale svitla mi naděje
Němci představili nový web, který se jmenuje Checkyourimage.com (neboli volně přeloženo „zkontroluj můj vzhled“) a který je další z mnoha variant práce s „moudrým davem“. Web využívá dobrovolníků, kteří s vyjadřují k fotografiím ostatních. Služba není bezplatná a výsledky se dozví pouze sami klienti.

Ceník je od pětadvaceti až po téměř pět set euro, kdy na vámi vybrané otázky odpovídá vzorek tisíce lidí. Otázky si v takovém případě můžete vymyslet sami. Například: „Moje žena si myslí, že působím nudně, ale já si připadám moderně a profesionálně. kdo má pravdu?“ To vše pod fotkou člověka, který vypadá jak idiot.

Komu se nechce utrácet těžce vydělaná eura, může zdarma poslat svou fotografii a nechat hodnotitele, aby odpověděli na jednu danou otázku. Otázka se každý měsíc mění a v srpnu zní: „Vypadám naivně?“. Netrpělivě čekám na výsledek. Pokud příští týden najdete u tohoto sloupku jinou fotografii, tak víte proč.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).

Válka píše skvělé romány, ale špatné články

Kdyby čeští politici od začátku říkali, že radar bude jednou z našich pojistek proti Rusku, byla by nejspíš jeho současná podpora výrazně vyší. Rusko je zneklidňující stát. Z jeho prostoru cítíme nejistototu a strach. Mnohem víc než z hypotetické iránské či severokorejské hrozby. Má to historické i zcela věcné důvody. Není to ovšem nic, co by se v létě 2008 objevilo přes noc.

Jakoby se uvolnil nějaký ventil a my v sobě našli ukrytý protiruský sentiment. To jsme potřebovali gruzínský konflikt, abychom pochopili, jaké Rusko skutečně je? Čtyřicetileté výročí invaze z roku 1968 navíc dodalo tomuto sentimentu patos a jakýsi hlubší smysl, který je však falešný. Obě události nastartovaly jiné reálie, měly odlišný průběh a došlo k nim v jiné době. Spojuje je pouze podobné datum.

Obavy z Ruska jsou opodstatněné, ale nic to nemění na tom, že současné zpravodajství západních médií je nevyvážené a progruzínsky zaujaté. Zaujatost médií lze exaktně měřit, například počtem citací, analýzou zdrojů informací a podobně. Tyto průzkumy nepochybně doloží, že západní média v referování o právě probíhajícím konfliktu selhala.

Není to nic nového. Podíváme-li se zpět na dvacáté století, války vždy „produkovaly“ skvělou literaturu a mizerný žurnalismus. Je to pro ten přetlak emocí a osobní angažmá, které strhávají nejen reportéry na místě, ale také editory a komentátory. Bezprostřední zpravodajství z válek je nepřesné a manipulující. Až s odstupem času získají některé válečné reportáže nebo fotografie novou kvalitu. Ale to už nevyprávějí příběh války, nýbrž konkrétních lidí.

Velkým traumatem amerických médií je válka v Iráku, lépe řečeno argumentace, která k americkému angažmá vedla. Západní politici ji tehdy založili na informacích o iráckém zbrojním programu, které se nikdy nepotvrdily a ukázaly se být falešnými. Americká média tuto argumentaci příjala a vzala ji jako fakt.

Úkolem médií je informace ověřovat a pokud to není možné, tak to přiznat. Mluvil jsem na toto téma s mnoha americkými novináři, kteří to vnímají jednoznačně jako selhání médií coby celku. Závidí britským novinářům, jejichž média naopak tezi o údajném zbrojním programu nepřijala a brala ji jako hypotézu, kterou nelze ověřit a patří se ji tedy zpochybňovat.

Podpora Gruzie je pro západní politiky dlouhodobým strategickým cílem a pokračováním jen částečně úspěšné snahy exportovat demokracii do nestabilních oblastí. Tomu lze rozumět. Málo pochopitelné je ovšem to, jak kýčovitý obraz zlého velkého Ruska a malé hodné Gruzie převzala média. A jak ochotně použila onu nepřípadnou metaforu s okupací Československa.

Protože se nás to týká, tak bych čekal, že se na toto téma aspoň povede věcná debata. Ale všichni kromě Václava Klause jakoby podlehli pokušení učinit čtyřicetileté výročí invaze z roku 1968 aktuálnější, zajímavější a celosvětově viditelnější. Možná je to foukání na bolístku pamětníků, že nám tehdy Západ nemohl pomoci. Ale obávám se, že to neslouží pravdě.

(Psáno jako komentář pro MF Dnes).

Nova dostala pokutu. České televizi to samé prošlo.

Takzvaná "velká rada" (Rada pro rozhlasové a televizní vysílání) udělila pokutu TV Nova, a to za zproavodajský šot odvysílaný letos 15. ledna. Reportáž o zpřísnění trestu pro Syřana, který kvůli nevěře zabil svou českou přítelkyni, údajně "obsahovala prvky xenofobie a islamofobie a tím mohla vést k nenávisti vůči určité skupině obyvatel, čímž došlo k porušení povinnosti dodržovat ve zpravodajský chpořadech zásadu objektivity a vyváženosti" (viz zápis, věc 73). Výše pokuty je 100 tisíc korun.

Volala mi redaktorka z Brněnského deníku, jestli bych se k tomu vyjádřil. Nejsem v žádném případě expert na islámské právo, zmíněnou reportáž jsem si však ze zájmu našel v archívu. Jediné, co by mohlo obsahovat ůdajné "prvky islamofobie", je následující vyjádření redaktora Tomáše Petržely:

"Už dříve přitom Svačinkové před svědky vyhrožoval, že jí ukáže, jak se v Sýrii trestají neposlušné ženy. V této souvislosti byl dnes u soudu několikrát zmíněn islámský zákon šaríja, který umožňuje neposlušnou manželku krutě trestat. Soudce ale zdůraznil, že u nás jsou podobné praktiky naprosto nepřípustné a v tomto případě se jedná o brutální vraždu."

Nejsem si jist, zda toto konstatování nějak může vyvolávat nenávist nebo narušovat objektivitu. V tomto duchu se o právu šaríja píše běžně ve většině médií. Ale zarazila mě jiná věc. V hlavní zpravodajské relaci veřejnoprávní České televize (rubrika Události v regionech) zaznělo prakticky identické tvrzení, a to z úst redaktorky Hedviky Dědkové.

"Janu Svačinkovou starší bodl Muhammad Fahed patnáctkrát do hrudi a břicha a poté ji ještě rituálně čtyřikrát podřízl krk. Odvolával se přitom na islámský zákon šaríja, podle kterého má muž, kterého žena poníží, právo ji beztrestně usmrtit. Žena se s problémovým partnerem přitom chtěla pouze rozejít."

To nikomu nevadilo ani nevadí, Českou televizi přitom kromě "velké rady" hlídá ještě její vlastní Rada ČT. Máme na komerční televizi přísnější nároky než na soukromou? Divné.

Den "mínus jedna". Tak nevím. Koupím ... nekoupím?

V pátek si konečně můžu jít koupit iPhone. Představoval bych si to asi tak, že přijdu do obchodu a řeknu: „Dejte mi jednu tu věcičku.“ Oni mi iPhone zabalí, já zaplatím a spořádaně odejdu. Ale teď jsem v novinách četl, že to asi tak nepůjde. Že mobilní operátoři nebudou mít dost přístrojů, aby uspokojili všechny zájemce.

Nevím, jestli je to opravdu tak, anebo se jen prodejci snaží vyhecovat typickou applovskou horečku. V Americe je běžné, že nedočkaví zákazníci stojí třeba i několik dní ve frontě. Nejspíš to ty pošuky baví, a navíc pro samotný produkt je to ten nejlepší marketing.

Mě to však nijak zvlášť netankuje. Pamatuju si ještě dobu, kdy jsem stál frontu na toaletní papír, na lístky na dobrý film nebo na knížky vycházející ve čtvrtek. Jestli na iPhone budou v pátek fronty anebo dokonce vůbec nebude k dostání, vykašlu se na něj. Zase tolik po něm netoužím. Nechali nás na ten zázrak rok a půl čekat, a teď ještě neumí zařídit, aby jich bylo dost?

Možnost koupit si iPhone je špatnou zprávou i pro „pololegály“, kteří si ty své věcičky koupili v cizině a nechali si je někde v bazaru pokoutně odblokovat. Telefon se aspoň pro tyhle lidi stal po více než deseti letech zase „statusovou“ věcí. Vytáhnout někde na mítingu nebo jinde na veřejnosti iPhone bylo jako prokázat se plackou nějaké tajné sekty. Kdo chtěl něco znamenat, pořídl si v posledních měsících iPhone. Údajně to byly tisíce lidí.

Jeden z nich mi řekl, že teď už to nebude ono. „Dost možná ho úplně přestanu používat. Určitě si teď iPhone pořídí každý idiot.“ Podíval se na mě. Už už jsem chtěl říct, že v tom má asi pravdu, když dodal: „Napadá mě … nechceš ho ode mě koupit? Je jako nový!“

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Gruzie a radar. Jak se to rýmuje?

Několikrát jsme v posledních dnech slyšeli názor, že válka mezi Ruskem a Gruzií urychlí naše angažmá v systému strategické obrany. Rozumějme: že další kroky vedoucí k výstavbě radaru v Česku budou probíhat snáze a že je i pravděpodobnější, že parlament ratifikuje podepsanou smlouvu.

Jako příznivce radaru by mě to mělo těšit. Hloupá je však jiná věc. Že dosavadní argumentace a přesvědčování ve věci radaru byly založeny na lži. Slyšeli jsme snad tisíckrát, že raketová základna v Polsku a radar v Česku nemají nic společného s Ruskem a ani státy v jeho zájmové zóně. Že mají sloužit výhradně proti nebezpečí, které představuje Irák a Severní Korea.

Zjevně to není pravda. Pak bychom nebyli svědky toho, že zatímco se Gruzií valí ruské tanky a transportéry, tak Polsko a USA podepisují smlouvu o základně, jejíž vyjednávání se předtím zdálo uvízlé na mrtvém bodě. A gruzínská krize by nemohla mít vliv na veřejné mínění o radaru. Ostatně do jeho velínu měli mít přístup ti samí ruští vojáci, které dnes západní média kreslí jako okupanty.

Rusko se za poslední dva nebo tři týdny fatálně neproměnilo. Nedošlo tam ke změně režimu, ovládají ho stejní politici a je řízeno stejnými mocenskými zájmy. Tyto zájmy se teď pouze zjevně a hlasitě projevily. To je jediné nové. Nabízejí se dvě vysvětlení. Buď politici a stratégové, kteří nás ujišťovali o „neruském“ zaměření radaru a raket, současnému Rusku fatálně nerozumí. Anebo nám lhali. Obojí je špatně.

Rozumím diplomatickým důvodům, které vedly k chlácholení Ruska, že se jich systém strategické obrany netýká. Ale i tak mi to přijde naivní. A bylo to i netaktické vzhledem k prosazování radaru v české veřejnosti. Jen málokdo ve střední Evropě cítí nebezpečí od Iráku nebo Severní Koreje. Ale dokážeme si představit, že nebezpečí či problémy mohou jako v minulosti přijít z nedalekého východu.

Je v zájmu Západu včetně Česka, aby měl s Ruskem přátelské vztahy, podporoval budování demokracie a přispíval k jeho ekonomické prosperitě. Ale zároveň platí, že Rusko je stále nejistou a nestabilní zemí. Konec konců teď zrovna ani nevíme, kdo mu skutečně vládne, jestli je to Putin, nebo Medveděv. Zapojení Česka do systému strategické obrany zlepší naší pozici, kdyby se situace zvrtla špatným směrem. Pokud by tohle tvrdili politici od začátku, možná by většina veřejnosti dnes s výstavbou radaru naopak souhlasila.

Místo toho byla argumentace podložena především zaručenými důkazy o vývoji jaderných zbraní a raket dalekého dosahu v Iránu. Přinesli je zřejmě stejní experti, kteří nás přesvědčovali o holubičí povaze Ruska a kteří jsou dnes tak překvapeni jeho agresivním útokem proti Gruzii.

Připomíná to argumentaci, kterou Američané a Britové zdůvodňovali válku proti Iráku. Ta byla založená zase na „nezpochybnitelných“ informacích o programu výroby zbraní hromadného ničení. Později se ukázalo, že žádný neexistoval. Nechme stranou, jestli svržení iráckého režimu bylo správné, či nikoliv. Ale jeho zdůvodnění stálo na lži.

Je to znepokojující důsledek selhání americké zahraniční politiky posledních osmi let. Rusko-gruzínský konflikt ukázal, že svět je jiný, než ho v tomto období rýsovali západní politici a s nimi bohužel také většina médií. Vytřídá zmatek zase čitelné a srozumitelné uspořádání z doby studené války? Pro jednadvacáté století by to byla tragédie.

Hany mají svátek!

Zapomněli jste? Nevadí, příští rok nemusíte. Do tiskárny zamířil nový "Hana a Hana" kalendář pro rok 2009. Vyjde ve větším nákladu jako loni, prvních sto kusů však bude opět číslovaných a s podpisy autorů. Zůstává velký formát (A3), kvalitní papír i cena (299,- Kč). Prodej začne v září. Pokud chcete získat jeden exemplář z číslované stovky, objednejte si závazně mailem.

Papír je mrtvý …

… věnujte mu prosím pár okamžiků ticha. Tentokrát už doopravdy. Říjnové číslo amerického časopisu Esquire, které se na stáncích objeví za pár týdnů, bude mít obálku z takzvaného elektronického papíru. Poprvé v historii tak čtenáři dostanou v masovém nákladu své čtení nikoliv vytištěné na papíře, ale publikované na médiu, které je v podstatě jednoduchým počítačovým monitorem. Znamená to, že se na titulu časopisu budou měnit titulky a objeví se i jednoduchá animace. To všechno u příležitosti 75 let existence časopisu.

Samozřejmě jde o první opatrný krůček. Elektronická bude jen obálka a zbytek čísla bude vytištěn na klasickém papíře. Ale půjde o tzv. e-papír se vším všudy, údajně stejný typ, který je v digitální čtečce Kindle, kterou od letošního jara prodává internetový obchod Amazon. Ovšem za 350 dolarů, zatímco Esquire dostanou jeho čtenáři za běžnou cenu.

Elektronická obálka bude silná asi tři milimetry a bude vybavená miniaturní baterií. Tu navrhl podle šéfredaktora Davida Grangera čínský inženýr, který na tomto úkolu pracoval několik let. Esquire si experiment vymyslel už v roce 2000, ale teprve teď se nápad stal uskutečnitelným. Baterie vydrží dodávat energii tři měsíce. Obálka a baterie jsou smontovány v Číně, odkud se přepravují do Texasu a pak do Mexika, kde jsou ručně připevněny ke každému výtisku časopisu. Kvůli výdrži baterie je celý náklad uchováván v mrazících boxech. Teprve z nich se vydá na stánky a ke čtenářům.

Motem čísla je slogan „Jednadvacáté století začíná právě teď“, který bude zároveň jedním z titulků střídajících se na první straně. Kdo tuhle legraci platí? Částečně vydavatel časopisu, ale hlavním sponzorem je Ford, který si koupil celostránkový inzerát na druhé straně časopisu. I ta je z elektronického papíru. Cena této inzerce nebyla zveřejněna, ale odhaduje se v řádu stovek tisíc, možná miliónů dolarů. Celkový náklad časopisu je 720 tisíc kusů, ale elektronickou obálku budou mít jen ty výtisky, které se prodávají na stáncích. Tedy asi 100 tisíc kusů. Očekává se, že celý náklad bude vyprodán během několika hodin. Hned pak se výtisky časopisu budou za mnohem větší sumy prodávat v internetových aukcích.

Elektronický papír má mnohem větší cenu, než za jakou bude časopis k mání na stáncích. A má také mnohem větší potenciál než je pár dokola se opakujících titulků a obrázků. V budoucnu se předpokládá, že elektronický papír bude něčím na způsob přenosného počítače připojeného k Internetu. Budete na něm číst články, které se budou aktualizovat v reálném čase. Vzpomenete si na scénu z filmu Minority report, kde se lidem v metru mění itulky novin, které právě čtou? Tak přesně tak to bude vypadat. Ne za dlouho. Odhaduje se pět, maximálně deset let. Ale možná dřív,

Očekává se, že se titulních stran říjnového Esquiru „ujmou“ hackeři a otestují aspoň některé možnosti elektronického papíru budoucnosti. Vydavatel Esquiru se tomu nebrání, ba naopak. Podle článků zveřejněných v tisku hackery spíše podporuje. Celkem logicky, vždyť kdo jiný by měl přijít se zajímavými nápady a experimenty? Některé z nich možná najdou i komerční využití. S výrobcem e-papíru, kterým je společnost E Ink, uzavřela vydavatelská společnost Hearst exkluzivní smlouvu. Do roku 2009 se elektronický papír této značky nesmí objevit v žádném jiném médiu. A pak? Možná vypukne revoluce.

Je to nákladný, možná až rozmařilý experiment. Ale podle všeho ukazuje, kam půjde mediální vývoj. Konec konců, i první mobilní telefrony byly nepraktické přístroje, které vážily několik kilogramů a sotva se vešly do aktovky. Dnes je nosme po kapsách a vlastní je většina obyvatel civilizovaného světa. Noviny budoucnosti budou na alektronickém papíře. O tom není sporu. A až to tak bude, vsaďme se, že obálka Esquiru z října 2008 bude vystavená v muzeu. To je přece dobrý důvod si ji koupit.

Poznámky svátečního cyklisty

Česko je velmocí svátečních cyklistů. Silnice kolem Prahy i jinde jsou o víkendech přeplněné cyklisty, hospody a bufety zase obložené jízdními koly. Mnohé z nich jsou špičkové modely v ceně slušného ojetého vozu. Cyklisté jsou navlečeni do značkového oblečení a trumfují se počtem ujetých kilometrů.

Ale tohle okouzlení bicyklem začíná v pátek odpoledne a končí v neděli večer. Zpátky do města se vyznavači tohoto sportu vrací zase auty. Postavte se v neděli v pět odpoledne ke kterékoliv pražské výpadovce: každé druhé auto má na střeše nebo v kufru jízdní kola.

Kam se tihle všichni lidé ztratí přes týden? Sedí za volantem v nekonečných zácpách nebo se mačkají v hromadné dopravě. To je jeden z nejpozoruhodnějších paradoxů české současnosti: kolo není považováno za dopravní prostředek, nýbrž jakýsi nástroj rozptýlení a zábavy. Jízda na kole do práce je příjemnější, levnější a ve většině případů také rychlejší. Přesto ji téměř nikdo z nadšených víkendových cyklistů nepraktikuje. Neznámo proč.

Není to tak všude. V zemích jako Dánsko nebo Holandsko jezdí pravidelně do práce téměř padesát procent lidí. Ale stále populárnější způsob dopravy je to i v dalších zemích, například v Německu nebo Británii. A dokonce i ve Spojených státech.

Tam lidi do sedel postrkuje „neviditelná ruka“ trhu, tedy vysoká cena benzínu. Čteme, že ujetí jednoho kilemetru na kole vyžaduje průměrně 120 kJ energie. V přepočtu na klasické pohonné hmoty to je „spotřeba“ 0,4 litru benzínu na 100 kilometrů. To činí jízdu na kole nejefektivnějším způsobem dopravy. „Palivem“ ranní cesty do práce je přitom snídaně, kterou většina z nás sní tak jako tak.

Tím se dostáváme k dalším benefitům, kterým je nejen levnější a k přírodě ohleduplnější, ale také zdravější životní styl. Podle studie Washington University jsou za nárůst obezity v USA spoluodpovědné nízké ceny benzínu v osmdesátých letech. Vysoká cena ropy tak může být pro ekonomiku i běžné lidi celkem pozitivní, píše překvapivě v hlavním článku v jednom z posledních čísel americký časopis Businessweek.

Používání kola jako dopravního prostředku je jen kamínkem z mozaiky, která v důsledku může přinést nastartování technologického rozvoje a zvýšení produktivity. A také bude znamenat, že západní civilizace zmenší svou závislost a tedy i nepřímou finanční podporu podezřelým státům, které s ropou obvykle obchodují.

Proč změnu chování zatím nepozorujeme v Česku? A proč má nebývalá obliba cyklistiky zatím pouze onu zmíněnou, poněkud dekadentní "víkendovou" formu? Výše cen paliva zřejmě pro lidi používající auta k cestě do práce není ještě dostatečně bolestivá. Ale má to i jiné důvody, z nichž některé jsou skutečné a některé iluzorní.

K těm iluzorním patří to, že česká města a konkrétně Praha nejsou pro cyklisty vhodná. Není to tak, což vím z osobní zkušenosti. Jistě chybí cyklostezky a infrastruktura, ale není to kritické. Cesta po pražských ulicích není ani nebezpečná, jak mnozí tvrdí. Právě proto, že většina Čechů sama na kole jezdí, tak je i za volantem k cyklistům překvapivě ohleduplná.

Stát či spíše obce by měly pozměnit strategii. Cyklostezky se u nás staví jako dálnice. Stojí milióny a otvírají se s velkou pompou, ale pak se ukáže, že je to několikakilometrový úsek vedoucí odnikud nikam. Za stejné peníze by šly dělat méně viditelné, ale přínosnější opatření. Třeba kreslit na pražské vozovky pruhy, kde by se cyklisté cítili aspoň psychologicky lépe, nebo investovat do stojanů na kola v ulicích.

Ale netřeba spoléhat jen na stát. Stejné stojany mohou instalovat také majitelé obchodů či restaurací pro zákazníky a také firmy nebo instituce pro své zaměstnance. Když můžou myslet na kuřáky a stavět jim kuřárny, mohly by zrovna tak myslet na cyklisty. Ale nemyslí. Drtivá většina zaměstnanců nemá k dispozici sprchu ani prostor, kde kolo přes den bezpečně uložit.

Chybí i vzory. Máme řadu politiků, kteří jsou aktivnímio cyklisty, ale opět toho víkendového druhu. Třeba i ministra životního prostředí. Navléct se do dresu a nechat se vyfotografovat, na tom není nic moc ekologického. Naproti tomu konzervativní bouřlivák Boris Johnson, který byl letos zvolen londýnským starostou, jezdí na bicyklu po Londýně dlouhé roky. V obleku a s kravatou.

Nehledě na to, že všechny překážky - snad s výjimkou kopcovitého terénu, ale ten víkendovým jezdcům zjevně nevadí - lze odstranit. Cyklisté by mohli být ještě silnější a vlivnější lobby než pověstní myslivci. Jsou jich milióny a všichni svá kola milují. A stojí je spousty peněz. Většinou jde o členy střední třídy, o které obě nejsilnější strany aspoň verbálně tak moc usilují. Udělají pro ně, co jim na očích uvidí.

Potřebná infrastruktura se vytvoří snadno a rychle, vždyť kolem cyklistiky je profitující a trvale rostoucí byznys. Dnes se soustředí na ty, pro které je ježdění na kole zábavou. Ale stačí, aby nasedli do sedel i ve všední dny, a obchodníci se rychle přizpůsobí. Jistě se objeví i služby, které dojíždění do práce na kole učiní příjemnější a neproblémové.

Možná cyklisté čekají, až bude benzín stát sto korun za litr. Ale možná je zatím jen nenapadlo, že na kolech lze nejen kroužit po kopcích, ale také se dopravit z místa na místo. Dávám jim to ke zvážení.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN)

Udělejte si hornický komix ... nebo jakýkoliv jiný

Jaký je rozdíl mezi Ostravákem a Vietnamcem? Vietnamec má práci a mluví česky. To je zatím vítězný strip soutěže, kterou na svých stránkách vyhlásilo OKD - o nejlepší komix s hornickou tématikou. Stripgenerátor vytvořila firma Cyberfox a nejen zaměstnanci OKD se ukazují až překvapivě kreativní. Hornický komiks se asi nejznámějším komiksem tohoto léta nestane - ano, překonat popularitu pornokomiksu s radním Richterem a jeho přítelkyní je vskutku nemožné - ale znuděného letního surfaře spolehlivě zabaví. Pošlete případně odkazy na své výtvory.

Heslo? Myslím hFD$&365 ... nebo tak něco

Web je plný úžasných služeb. Umožňují nám například blogovat, vytvářet alba ze svých fotografií nebo si stahovat užitečné programy. To vše je většinou zadarmo. Musíme se jen zaregistrovat, naťukat mailovou adresu a … zvolit si heslo. Pokud se vám to vaše právě mihlo hlavou a je to heslo, které stejně jako já používáte už roky pro nejrůznější příležitostii, čtěte dál.

A nikoliv, není to heslo „hFD$&365“ ani žádný podobný nesmysl, který tak často doporučují lidé z oddělení počítačové podpory. Taková hesla je těžké si vymýšlet, natož si pamatovat. Nehledě na to, že pro každou službu či aplikaci byste si měli zvolit heslo nové. Sice existují programy, které to umějí dělat za vás, jenže i k nim je přístup chráněn heslem. Takže jsme tam, kde jsme byli.

Není divu, že bezpečnostní experti vyhlásili heslům válku. Prý jsou v éře dnešního webu zbytečným a hlavně nebezpečným přežitkem. Bylo by mnohem jednodušší a bezpečnější nechat identifikaci uživatelů přímo na počítačích. Ty si už beztak vyměňují spousty informací, takže je stačí vybavit příslušným softwarem a hardwarem.

Opustí hesla naše virtuální životy? Není to jisté. Hlavní překážka je údajně psychologická. Neslyšnému elektronickému šuškání našich počítačů nedůvěřujeme. Když po nás počítače chtějí heslo, dává nám to pocit kontroly a také určité nadřazenosti. Už teď jsme frustrovaní, že počítače skoro všechno zvládají lépe než my. Hesla jsou téměř to poslední, co od nás ještě potřebují.

Ale není jen iluze? Možná jako já patříte mezi onu rizikovou většinu uživatelů, kteří pro všechny aplikace používají jako heslo a) jméno psa, b) jméno manželky nebo c) datum narození pozpátku (nehodící se škrtněte). Proč mám pocit, že vždycky, když tohle heslo naťukám, tak se můj počítač posměšně ušklíbne?

(Sloupek pro slovenský deník SME).

Zase bez Internetu

Švýcaři ještě nevynalezli Internet. Ale prý už na tom makají. Narazit na fungující připojení je jako narazit na hroudu zlata. A když je wi-fi, radost je nelíčená. Tako jako na fotografii z bistra v Luganu.

Asi poznáte ...

... když vás někdo vytočí. Osobně to poznám bezpečně. Začnou se mi potit dlaně, rozbuší se mi srdce a před očima se mi dělají takové lehce elegantní mžitky. Pozná to i moje žena. Někdy mi říká, že dopadnu jako Michael Douglas ve filmu Volný pád. Ano, to je ten film, ve kterém hlavní hrdina začne střílet ze samopalu v restauraci s rychlým občerstvením, protože mu idiot za pultem odmítne v 11:31 prodat snídani s tím, že se podávají pouze do půl dvanácté. Což – jak každý uzná – byla celkem adekvátní reakce.

Každopádně to však dokazuje, že lidské emoce jsou nevypočitatelné a mohou být i nebezpečné. Psychologové učí své pacienty vztek kontrolovat (říká se tomu moderně „anger management“). Ale vznikají i technická zařízení, která tomu mají napomáhat. Příkladem budiž telefon FuChat, který umožňuje spojovat jak internetové, tak klasické hovory. Výrobce ho propaguje jako revoluční přístroj, který umí odhadnout „změnu nálady“ člověka, který ho používá. Usoudí tak na základě tónu hlasu a teploty.

Když je vše v pořádku, je na zadním panelu přístroje obyčejný smajlík. Usmívající ústa se v případě změny mohou narovnat do neutrálního výrazu, případně i otočit koutky směrem dolů. A když jde do tuhého, objeví se na panelu červený vykřičník a smajlík se změní v nebezpečného čertíka. Co to znamená? Majitel telefonu by měl zvážit, jestli v takovém stavu v hovoru pokračovat. Zvlášť když mluví se šéfem, zaměstnankyní finančního úřadu nebo tchýní. Ale není to zbytečné?

Je to podobné, jako když vás v letním parném počasí rozhlasoví moderátoři dokola upozorňují, že venku je horko. To snad všichni víme, ne? Obávám se, že by takové upozornění na „změnu nálady“ mohlo mít opačný účinek. Když mi někdo řekne, „Hele, teď se o tom nebudeme bavit, protože jseš vytočenej a není s tebou řeč“, mám chuť mu zakroutit krkem a utrhnout hlavu, a je celkem jedno, jestli to udělám předtím, nebo až potom, co ho klidně a bez emocí přesvědčím logickými argumenty.

Obávám se, že pokud bych si zmíněný telefon koupil, nepřežil by ani svůj první „čertovský“ smajlík. Co mi má nějaký telefon říkat, že jsem ohrožen „změnu nálady“? No chápete to? Taková drzost! Copak si nějakej pitomej plastovej krám myslí, že ...

Poznámka redakce: Pravidelný sloupek Miloše Čermáka publikujeme výjimečně nedokončený. Autor testuje na svém počítači speciální software, který v případě negativní změny nálady uživatele okamžitě zablokuje všechny kancelářské aplikace včetně textového editoru. Cílem je zajistit, aby žurnalisté psali pouze vyvážené a emotivně nezkreslené texty. Pokud budou testy úspěšné, budou tímto softwarem vybaveni všichni političtí zpravodajové a komentátoři, a to i v ostatních českých médiích. Děkujeme za pochopení.

V historii mého prohlížeče je "31 procent ženy". Chce to víc pornostránek!

V každém z nás je kus muže a kus ženy. Jde jen o to, která část naší osobnosti se víc prosazuje. Pamatuju se na dotazník, který jsem před časem vyplnil na Internetu. Odpověděl jsem na zhruba padesát více či méně nesmyslných otázek (Máte radši modrou, nebo červenou? Kopnete útočníka spíš do kolene, nebo do kotníku? atd.) a pak si přečetl verdikt. Z 81 procent muž, z 19 procent žena.

Nebyl to zas tak špatný výsledek, vzhledem k tomu, že jeden kolega v kanceláři sejen tak tak dostal přes padesátku. (Měl z toho potom takovou depresi, že začal svádět všechny ženy v redakci a málem se dostal do problémů kvůli sexuálnímu obtěžování). „Vím přesně, která část tvé osobnosti je ženská,“ řekla moje žena, a připomněla mi trapnou historku, kdy jsem se málem rozplakal, když nám prasknul klínový řemen. Ale to jsme měli škodovku a bylo to před sedmnácti lety. „Navíc jsem ten řemen opravil!“, řekl jsem drsným hlasem. „Aha,“ odpověděla.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem minulý týden narazil na stránce jednoho blogera na zajímavý skript. Ten podíl ženy a muže v uživateli analyzuje na základě webových stránek, které jste v minulosti navštívili, a jsou tedy uloženy v historii vašeho prohlížeče. Stačí kliknout na tlačítko a … kouzlo! … za pár vteřin máte výsledek. Vyšlo mi, že jsem muž, a to ze 72 procent.

Také vám vrtá hlavou ten rozdíl? Znamená to, že jsem při surfování na webu „ženštější“ než ve skutečnosti? Rozhodl jsem se pro experiment. Navštívil jsem pár svých oblíbených neslušných stránek (z čistě pracovních důvodů, podotýkám!) a experiment zopakoval. Čekal jsem výsledek s devítkou na začátku, ale skutečnost mě šokovala. Bylo to pouhých 69 procent!

Buď ten skript tak úplně nefunguje, anebo ženy mají rádi porno. Víc než si myslíme! Tomu říkám novinářské odhalení.

(Sloupek pro slovenský deník SME).

Blíží se podzim. Neměla by vláda udělat reklamní kampaň?

Několik týdnů má moje cesta domů vyšší úroveň. Konkrétně o pět, místy i deset centimetrů. To je totiž výška nového asfaltového koberce, který silničáři položili na silnici mezi středočeskými Velkými Popovicemi a Štiřínem.

Důvod je nabíledni. Na státem vlastněném zámku budou probíhat některé akce související s českým předsednictvím EU. Na vymlácené a roky neudržované, byť velmi frekventované silnici by se politikům a úředníkům nepřípustně natřásaly zadnice. Možná to stanoví nějaká euronorma, ale není vyloučeno, že na to čeští koumáci přišli citem.

To je můj důvod, proč mít radost z českého předsednictví. Jiný nepotřebuji. Je mi trochu líto obyvatel jiných obcí, kde se žádné schůze neuskuteční. Stav silnic zvlášť ve středních Čechách je tristní a místy nebezpečný. Ale i zde se mnozí dočkají aspoň asfaltových záplat, a to v rámci hejtmanské kampaně před krajskými volbami.

Podobné vylepšování je sice poněkud potěmkinovský zvyk, ale netřeba nad ním ohrnovat nos. Jeho účelovost nás sice může rozčilovat, v zásadě jde však o dobře vynaložené peníze. Na rozdíl od reklamní kampaně, kterou vláda chystá pro občany. Prý proto, abychom si uvědomili, jak Česko bude v prvním půlroce 2009 důležité.

Nad tím zůstává rozum stát. Že Česko bude předsednickou zemí, se každý dřív nebo později dozví z novin či televizních zpráv. Ale toho se asi vláda právě bojí. Z médií se totiž dozvíme také to, co v rámci svého předsednictví například špatně zorganizuje, co se jí nepovede nebo v čem si udělá ostudu. Proto si radši zaplatí a nechá odvysílat vlastní reklamní klipy.

Cílem každé reklamy je něco prodat. Co budou prodávat hokejista Jaromír Jágr či brankář Petr Čech? Určitě ne samotné předsednictví, to se uskuteční tak jako tak. Vláda k tomu souhlasné mínění veřejnosti nepotřebuje. Vychází nám tedy, že je to reklama na vládu, respektive na tu část politické reprezentace, která je v ní zastoupená. A to se nedělá.

Navíc samotný fakt, že budeme předsednickou zemí, není žádným vítězstvím ani úspěchem. A už vůbec ne této vlády. Země EU se v této roli střídají a na nás v zásadě „přišla řada“. Úspěch bude, až předsednictví absolvujeme se ctí a bez větších problémů. Ale ani pak to nebude na vychvalování v reklamě.

Podle premiéra Topolánka „je důležité, aby lidé pochopili, o co jde.“ Můžeme být tedy zvědavi, jak nám to celebrity vysvětlí. A v této souvislosti se rovněž můžeme dohadovat, proč kromě zmíněných sportovců vláda usiluje o angažování například i režiséra Formana, modelky Herzigové či tenistky Navrátilové.

Ti všichni žijí nebo působí v zahraničí. Jsou chodícími reklamami na individuální talent a schopnosti. Nedostali Oscara ani nevyhráli Wimbledon, protože na ně přišla řada, ale protože byli nejlepší. Osloví reklamami cizince? Asi ano. Ale ty zase to, že se do Česka na půl roku přesune nudné úřadování a schůzování, pravděpodobně nijak zvlášť nedojme.

Scénář klipů je zatím tajný, ovšem tvůrci nás uklidňují, že to bude švanda. Prý ukážeme, že jsme schopni si „ze sebe dělat legraci“. Nevím, moc uklidňující to není. Neukazujeme to v posledních letech často a zadarmo? Musíme k tomu ze bsvých daní ještě financovat kampaň?

Ostatně vláda už peníze podobným způsobem vyhodila. Loni v prosinci stát zaplatil pětadvacet miliónů za kampaň propagující vstup České republiky do schengenského prostoru. Plakáty a inzeráty v novinách ukazovaly mladý pár spící v kupé, do kterého dveřmi nahlíží muž v uniformě s divným úsměvem. A cíl? Informovat lidi, že je na hranicích nebude nikdo kontrolovat. Směšné.

Co bude příště? Reklamní kampaň vlády, která s pýchou v hlase upozorní občany, že po dlouhé zimě přijde jaro? Nedá se to vyloučit. Utrácet peníze tímto způsobem je nevkusné. Tím spíš, že když je opravdu třeba s veřejností komunikovat a něco jí vysvětlit, tak vláda selhává. Stačí se podívat, jak občanům prodávala a prodává americký radar.

Jistě bylo možné ty desítky miliónů utratit lépe. Třeba tak, že by se zmíněná silnice do Štiřína před položením koberce pořádně zfrézovala. Pak by nejen nevznikly nebezpečně vysoké krajnice, ale byla by šance, že hladký koberec přežije více než pár zim. Takto zakryté nerovnosti koberec dřív nebo později roztrhají. Ale to bude za dlouho. Už nebudeme „mozkem Evropy“, ale zase úplně jiným orhánem.

Nikoliv, nemám na mysli srdce.

Pushing Fifty

Je mi čtyřicet. Ještě včera jsem byl třicátník, ale necítím žádnou změnu. Angličané by prý řekli, že už "tlačím padesátku", což je v den čtyřicátin zvlášť depresivní idiom. Ale kdo by se divil, když jim pořád prší ...

Prokristapána, to nedělej! ...

… zvolal můj kamarád. Ale jen mně špatně rozumněl, protože jsem mu neřekl, že „se podříznu“, nýbrž že „se odříznu“. Mínil jsem tím expresivním slovem, že se odpojím od Internetu. Ale ani to jsem nemyslel úplně doslova. Jen jsem - jako pokaždé po návratu z dovolené - přemýšlel o tom, kde je v používání Internetu a dalších technologických vymožeností hranice mezi komfortem a obtěžováním.

Aby bylo jasno, nepatřím k těm skuhralům, kteří fňukají, jak nenávidí email nebo jak je pronásledují mobily. Obojí mám docela rád a když mě během dne mobil déle než hodinu nezazvoní nebo nezapípá, raději ho zkontroluji, jestli mu nedošly baterie. Mám v mailboxu asi dva tisíce nepřečtených zpráv, ale ani to mě nijak nestresuje. To důležité stíhám. A mezi námi, neznám depresivnější hlášku než „žádné nové zprávy“.

Ale pak život změní rytmus a místo kontrolování došlých mailů, aktualizování blogu nebo mikroblogování na Twitteru začnu najednou normálně dýchat. Být bez připojení je stresující jen prvních několik hodin.

To každých dvacet minut máte pocit, že vám něco uniká, protože nevíte, jestli vám před třemi minutami neposlal někdo důležitý mail (ve skutečnosti je to jen další nabídka na pro.D.loužení pen.I.su), jestli na vašem blogu neřádí hacker (ne, opravdu ne, hackery odjakživa zajímaly pouze Pentagon a webové stránky bankovních domů) nebo jestli vás na Twitteru nezačala sledovat nějaká půvabná dívka (už jsem se v nějakém slupku vybrečel, že všichni mí „followeři“ na Twitteru jsou až na tři výjimky muži?).

Když překonáte pár abstinujících hodin, najednou se volně nadýchnete a zjistíte, že všechno je nějak intenzivnější. Práce i zábava. Vozím si na dovolenou notebook, protože dopisuji spousty textů, které se mi během roku nahromadily a které jsem vzhledem k jejich nižší prioritě odložil „na později“.

Dovolená je ta pravá doba. A pro ty texty je to pravé požehnání, protože se jim věnuji tak, jak bych v našem domě zamořeném bezdrátovým připojením nikdy nemohl. V přímořském apartmánu bez jakýchkoliv stop po Internetu jakoby mozek najednou pracoval na mnohem vyšší výkon. Není stresován potřebou komunikovat nebo něco ověřovat na webu, což však stejně bývá obvykle jen záminka pro laciné rozptýlení.

Platí to i pro odpočinek. Možná jste si už všimli, že Internet je zabiják čtení knih. Jakmile jsem online, kde se informace o událostech objevují s několikaminutovým zpožděním, připadá mi čtení papírových knih jako jízda v odstavném pruhu. Písmena vytištěná na papíře se neaktualizují, na levé straně nebliká žádná reklama a když nějakému slovu nerozumím, nemůžu na něj kliknout, abych vygoogloval podrobnosti. Je to hloupé, ale kromě postele a … ehm … koupelny se v domě připojeném k Internetu dostanu ke čtení knih spíše výjimečně. Ale když zůstanu s knihou o samotě, najednou se vrací ty skoro zapomenuté chvíle požitku a radosti z čtení.

Proto vždycky po návratu z dovolené přemýšlím, jak něco z tohoto „offlinového“ zázraku uchovat. Četl jsem rady odborníků na efektivitu práce, kteří například doporučují omezit vyřizování elektronické pošty na dvě půlhodiny denně, jiní zase navrhují zavedení celých „bezinternetových“ dní. Tak jako dříve měly velké firmy džínové pátky, kdy zaměstnanci nemuseli do kanceláře v obleku, zkouší to dnes některé s dny bez připojení. Na webu zase vznikají komunity lidí, kteří si jednou týdně naordinovali noc bez počítačů i mobilů.

Moc těmhle „násilným“ metodám nevěřím. Internet není nic, čemu by se nedalo odolat nebo co by nějak nebezpečně konzumovalo naši mysl. Ale je pravda, že mění způsob našeho trávení času. Činí ho zdánlivě pohodlnějším a intenzivnějším, ale když se pak ocitneme bez Internetu, zjistíme, že to není pravda. Když si s někým denně vyměníte pět esemesek, nemusí to automaticky znamenat, že váš vztah je hlubší, než kdybyste si jednou zatelefonovali nebo dokonce napsali jeden dopis týdně.

Být připojen a nepřipojen je stejný rozdíl, jako dovádět v aquaparku a plavat v padesátimetrovém bazénu. V aquaparku si zablbnete, ale moc toho nenaplavete. A naopak. Schválně jsem si při psaní tohoto sloupku dělal statistiku, co všechno jsem podnikl. Nechme stranou, že jsem se byl dvakrát napít a jednou vyčůrat. Ale také jsem sedmkrát kontroloval poštu, dvakrát četl nové komentáře na blogu, navštívil čtyřiadvacet webových stránek a odpověděl na dvě esemesky. Celkem mě naštvalo, že mě jen jednou zazvonil mobil.

„Už ses odříznul?“, zeptal se mě kamarád, s kterým jsem o výhodách a nevýhodách připojení debatoval. „Ještě ne,“ odpověděl jsem. „A asi to neudálám. To se radši podříznu.“

Ale už se zase těším na dovolenou.