Válka píše skvělé romány, ale špatné články

Kdyby čeští politici od začátku říkali, že radar bude jednou z našich pojistek proti Rusku, byla by nejspíš jeho současná podpora výrazně vyší. Rusko je zneklidňující stát. Z jeho prostoru cítíme nejistototu a strach. Mnohem víc než z hypotetické iránské či severokorejské hrozby. Má to historické i zcela věcné důvody. Není to ovšem nic, co by se v létě 2008 objevilo přes noc.

Jakoby se uvolnil nějaký ventil a my v sobě našli ukrytý protiruský sentiment. To jsme potřebovali gruzínský konflikt, abychom pochopili, jaké Rusko skutečně je? Čtyřicetileté výročí invaze z roku 1968 navíc dodalo tomuto sentimentu patos a jakýsi hlubší smysl, který je však falešný. Obě události nastartovaly jiné reálie, měly odlišný průběh a došlo k nim v jiné době. Spojuje je pouze podobné datum.

Obavy z Ruska jsou opodstatněné, ale nic to nemění na tom, že současné zpravodajství západních médií je nevyvážené a progruzínsky zaujaté. Zaujatost médií lze exaktně měřit, například počtem citací, analýzou zdrojů informací a podobně. Tyto průzkumy nepochybně doloží, že západní média v referování o právě probíhajícím konfliktu selhala.

Není to nic nového. Podíváme-li se zpět na dvacáté století, války vždy „produkovaly“ skvělou literaturu a mizerný žurnalismus. Je to pro ten přetlak emocí a osobní angažmá, které strhávají nejen reportéry na místě, ale také editory a komentátory. Bezprostřední zpravodajství z válek je nepřesné a manipulující. Až s odstupem času získají některé válečné reportáže nebo fotografie novou kvalitu. Ale to už nevyprávějí příběh války, nýbrž konkrétních lidí.

Velkým traumatem amerických médií je válka v Iráku, lépe řečeno argumentace, která k americkému angažmá vedla. Západní politici ji tehdy založili na informacích o iráckém zbrojním programu, které se nikdy nepotvrdily a ukázaly se být falešnými. Americká média tuto argumentaci příjala a vzala ji jako fakt.

Úkolem médií je informace ověřovat a pokud to není možné, tak to přiznat. Mluvil jsem na toto téma s mnoha americkými novináři, kteří to vnímají jednoznačně jako selhání médií coby celku. Závidí britským novinářům, jejichž média naopak tezi o údajném zbrojním programu nepřijala a brala ji jako hypotézu, kterou nelze ověřit a patří se ji tedy zpochybňovat.

Podpora Gruzie je pro západní politiky dlouhodobým strategickým cílem a pokračováním jen částečně úspěšné snahy exportovat demokracii do nestabilních oblastí. Tomu lze rozumět. Málo pochopitelné je ovšem to, jak kýčovitý obraz zlého velkého Ruska a malé hodné Gruzie převzala média. A jak ochotně použila onu nepřípadnou metaforu s okupací Československa.

Protože se nás to týká, tak bych čekal, že se na toto téma aspoň povede věcná debata. Ale všichni kromě Václava Klause jakoby podlehli pokušení učinit čtyřicetileté výročí invaze z roku 1968 aktuálnější, zajímavější a celosvětově viditelnější. Možná je to foukání na bolístku pamětníků, že nám tehdy Západ nemohl pomoci. Ale obávám se, že to neslouží pravdě.

(Psáno jako komentář pro MF Dnes).