Tak nám zastřelili Topolánka. Nevíte náhodou, kdo to byl?

Tak kdo vlastně "zabil" šéfa ODS Topolánka? Byl to časopis pro homosexuály, šéf senátu Přemysl Sobotka, nebo snad zdravé jádro strany? Americký novinář Eric Best, který den co den komentuje českou politiku a byznys, vidí pravé viníky v "pražských kmotrech". Tedy tom křídle ODS, které v Praze propojilo politiku s byznysem. A které v téhle baště pravice představuje právě pro pravicovou politiku destruktivní a téměř existenční ohrožení.

Topolánek loni nad pražskými kmotry vyhrál bitvu, ne však válku. Na to byl příliš slabý. Aby se poměry v pražské ODS mohly změnit, musela by tu strana prohrát volby. Anebo je aspoň vyhrát s mnohem horším výsledkem než v minulých letech. Ale jak to udělat, aby to definitivně nepohřbilo šanci ODS a Topolánka vládnout? Zde se - a teď jsme už na území spekulací - možná zrodil plán, jehož dítětem je strana TOP 09. Tu založil Topolánkův přítel Miroslav Kalousek, "vyzdobil" ji sympatickým knížetem s dýmkou a okamžitě získal silnou podporu zejména mladých voličů.

Toť mohl být nikoliv zlý Topolánkův plán: "pustit" Kalouskovi Prahu, nechat ho posbírat i v jiných krajích hlasy voličů, kteří chtějí volit pravici, ale nesnášejí ODS, a po volbách se s Kalouskem spojit. Zároveň zlikvidovat prohrou oslabené pražské křídlo. Samozřejmě to neřekl přesně takto, ale v tomto duchu promluvil Topolánek před několik týdny před pražskou Americkou obchodní komorou. Do médií by se to téměř nedostalo, kdyby to zajímavým způsobem nepopsal Jaroslav Plesl ve sloupku v Lidových novinách. A právě ten podle Erica Besta odstartoval atentát na šéfa ODS.

Mýlí se ti, kteří jásají, že konec Topolánka je začátkem nové éry ODS. Ta nepochybně nastane, ale skutečné a hluboké sebereflexe jsou politické strany schopny až po prohraných volbách. Ne dřív. Když padají hlavy před volbami, jsou to jen vnitrostranická jatka. Ano, ODS paradoxně pomůže, když nadcházející volby prohraje. Ale je v zájmu této země, aby je neprohrála moc.

Tahle podivná rovnice má jen velmi málo uspokojivých řešení.

Stav nouze. Ovšem nikoliv legislativní

Vláda požádala o vyhlášení legislativní nouze. To zní tak dramaticky, až se běžnému občanu tají dech. Představí si, jak v uvedené dny dopravuje policie poslance do sněmovny v autech s modrými majáčky a jak v celé zemi platí mimořádná opatření. Jindy bohorovně utlachaná atmosféra sněmovny se změní v ponuře pracovní. Poslanci zasednou k návrhnu zákona, který jim zaslala vláda, a vědomi si své důležitosti ho rychle a bez průtahů projednají.

Nebo ne? Pravda je taková, že v nouzi se neocitla země, nýbrž zaměstnanecké výhody. Namátkou nádražácké réžijky, stravenky na oběd nebo třeba deputátní pivo. Tohle všechno dostávají zaměstnanci za výhodné ceny. Jenže podle nového zákona by zaměstnavatelé měli odvádět DPH nikoliv z této ceny, nýbrž z té běžné na trhu. Což u takové réžijky, jejíž skutečná hodnota je teoreticky až stokrát vyšší, může být slušná suma. Někdo ji bude muset zaplatit. A odboráři asi celkem správně čují, že to bude znamenat, že se výhody stanou méně výhodné. Hrozí proto stávkou. Konkrétně chtějí na pět hodin zastavit veškerou veřejnou dopravu.

Nechci její důvody ani smysl hodnotit. Je nepochybné, že by způsobila pěkný zmatek a taky hodně zlé krve. A chování politických stran by napovědělo, jak moc si které z nich stojí za svým či naopak jak málo stačí, aby naslouchali rozzlobenému hlasu ulice. Říkáme "by", ale on podmiňovací způsob není třeba. Ten test už probíhá. A kupodivu jako první selhala vláda. Přitom nemusela. Vždyť je úřednická a v žádných volbách nekandiduje. Přesto v čele se svým premiérem slíbila po prvním zadupání odborářů zákon změnit a požádala o totéž i politiky. A aby jim šla práce od ruky, vsugerovala dojem oné nouze.

Ovšem nenechme se mýlit. Máme nouzi, ale ne legislativní. Chybí rozum a přebývá populismus. Je to nouze politiky.

(Pravidelný sloupek pro deník Sme).

Ježek v kleci, ODS v Praze

V Praze se teď nejvíc mluví o raketě Václava Klause. Ne snad žádné konkrétní, nýbrž té, o které se od devadesátých letech říká, že by na pražské kandidátce ODS vyhrála volby.

Je to k tomu kusu sportovního náčiní nespravedlivé. Vždyť jde téměř o dokonalý výrobek, prověřený dlouhou historií, sahající až do čtrnáctého století. Podstatou bonmotu je sdělení, že v Praze by za ODS vyhrálo volby každé dřevo. Ale i to je nepřesné, vždyť od šedesátých let minulého století se už vyráběly rakety ocelové, později hliníkové či z uhlíkových vláken. Výrobci každý rok utrácejí desítky miliónu dolarů za vývoj nových, kvalitnějších materiálů.

Nevím, kolik bylo investováno do vývoje Davida Vodrážky, kterého ODS už loni do čela své kandidátky postavila. Ale ať už jakoukoliv sumu, obávám se, že to byly vyhozené peníze. Pražský lídr se loni vzepjal k tomu, že se v ODS na jaře pasoval na apoštola módní zelené politiky (možná po vzoru asi budoucího britského premiéra Davida Camerona), ale od té doby se v pražské ODS už jen plácá jako nudle v bandě mezi Topolánkem a Bémem.

Liberální městský volič, který od devadesátých let volil tenisové rakety Václava Klause, dnes nemůže zavřít oči před zjevným faktem. Politika ODS v Praze je jako kopička hnoje. Smrdí na dálku. Je prolezlá podivnými lidmi s ještě podivnějšími kontakty (i kontrakty), a to celé špikují megaprůšvihy jako prošustrovaný projekt Opencard. Politologicky to celé není žádná záhada, něco takového se stane vždy, když je jedna strana příliš dlouho u moci.

Existuje jednoduché řešení, prostě kopičku hnoje vymést ve volbách. Ale výše popsaný volič se kroutí. Jak to udělat, aby do chlívku zároveň nevběhl obávaný Paroubek a jeho parta? Toť pražský hlavolam na úrovni foglarovského "ježka v kleci".

Až na to, že v pasti jsme my voliči.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

"Přáli jste si platit?" "Jistě. Účet pošlete daňovým poplatníkům, číšníku!"

V Americe se používá termín "whistleblower", v Česku spíše tradičnější označení "práskač". Na rozdíl od Ameriky také bývá obvykle anonymní. Ale v principu je to vždy člověk, který z nitra nějaké instituce vynese informace, které by se na veřejnost jinak nedostaly. Nemusí se nám to líbit a většina z nás to asi nebude považovat za ctnostné chování, nicméně ve svých důsledcích je obvykle užitečné. Platí to i o udání, které anonymní zaměstnanec personálního útvaru Českých drah poslal na manažery své firmy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Dozvěděli jsme se, že tento státem vlastněný podnik platí za své šéfy velmi vysoké životní pojistky, jinak řečeno že jim měsíc co měsíc spoří do kasiček další peníze nad jejich i tak vysoké platy. Předmětem zmíněného podání je podezření z porušení zákona o veřejných zakázkách, protože všechny nebo aspoň některé z pojistných smluv byly uzavřeny s jednou pojišťovnou. A to shodou okolností tou, ve které předtím pracoval současný generální ředitel ČD Petr Žaluda. Nevíme, jestli zákon porušen byl, anebo nebyl, ale to vůbec není důležité.

Podstatný je ten fakt, že šéf velmi ztrátové a velmi problematické firmy dostává měsíčně nad svůj plat ještě téměř sto tisíc korun. A že to nikdo mimo management neví, podle médií dokonce ani někteří členové správních orgánů dotyčné firmy. Už bylo řečeno, že astronomické platy pro zaměstnance spravující státní majetek (nenechme se oklamat oním tak často užívaným termínem "topmanažeři") jsou nemravné, nevkusné a jednoduše skandální. A je celkem jedno, jestli jde o společnosti, kterým stát fakticky zajišťuje ziskovost (ČEZ) anebo společnosti, které jsou ztrátové, protože poskytují povinně nějakou veřejnou službu (České dráhy). Platy šéfů těchto firem by měly být aspoň rámcově srovnatelné s platy ostatních, které stát zaměstnává, a ne doslova ulétat do jiných fiančních galaxií. Ale to už je notně obehraná písnička.¨

Když se probíráme články, které o šéfovi Českých drah v posledních měsících vycházejí, nevidíme člověka, který by měl pro těžko řešitelný hlavolam jménem České dráhy nějaké řešení, vizi, nebo aposň entuziasmus. Ale zato vidíme člověka, který rád vypráví o svém soukromém sportovním vozu, nechá se fotografovat v drahých oblecích a provokuje obchodními obědy v nejlepších pražských restauracích.

Nenechme se okřiknout, že z nás mluví česká závist, tak to není. Tohle by Petru Žaludovi v civilizované západní zemi neprošlo. Jednoduše proto, že je šéfem prodělečné firmy se špatnými službami, na jejíž provoz přispíváme všichni ze svých daní. Prostě se to nehodí, stejně jako se nehodí pro šéfa politické strany, aby pár měsíců před volbami čerpal síly v drahých přímořských vilách či na luxusních jachtách. Z obojího čiší stejná arogance, ale i ke krátkozrakost ke svým vlastním zájmům.

Šéf ČD sice sám jako jeden z prvních „státních“ manažerů zveřejnil svůj plat, ale teď se ukazuje, že ne tak úplně přesně. Trochu to připomíná naše poslance či senátory, jejichž plat si můžeme najít v příslušném zákoně, ale jejich skutečné příjmy zahaluje neprůhledná mlha dalších požitků.

Není nic špatného chtít přesně vědět, kolik šéf státem ovládané firmy vydělává (a to do koruny), ale třeba i to, jaké jsou jeho příjmy nepřímé. Například jaké uplatňuje výdaje. Britská BBC před pár měsíci zveřejnila na webu výdaje svých manažerů, a to i do takových podrobností, jako byl účet v hotelovém baru na služební cestě. Není důvod, proč něco takového nechtít i po šéfech podniku jako České dráhy.

Toho se samozřejmě hned tak nedočkáme. Ale určitá cesta se rýsuje na základě říjnového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že se na ČEZ vztahuje zákon o svobodném přístupu k informacím. Kauza kolem pojistného pro manažery Českých drah je možná dobrým impulsem poslat obdobnou žalobou na tutéž cestu i České dráhy.

(Komentář pro LN).

Web pro Prahu za 160 miliónů? Někdo je tady magor ... ale já to nejsem

Bývalý ředitel pražské Zoo Petr Fejk pochválil pražský magistrát za volbu svého nástupce, upozornil však na zajímavou věc. Jak napsal v sobotní MF Dnes, Praha za výběr Miroslava Bobka zaplatila soukromé headhunterské firmě milión korun, což je podle něj více, než si dotyčný ředitel vydělá za rok a půl práce. Nejen Petru Fejkovi se to zdá přehnané a zejména neadekvátní. Buď úředníci platí příliš headhunterům, anebo je naopak nedostatečně placen ředitel zoologické zahrady. Obě sumy by však měly být vzájemně přiměřené.

Pražský magistrát se zdá být stižen zvláštním haurstvím. Spíš než jako veřejná instituce se chová jako úspěšná soukromá firma. Nezpochybňuji, že chce investovat, ostatně v době ekonomického útlumu jsou veřejné zakázky jednou z cest, jak pomoci soukromému sektoru. Jenže peníze tečou do poradenských a konzultantských firem, do reklamy, do marketingu. Není to tedy zrovna ten typ lokálního byznysu, který by potřeboval a zasloužil si podporu.

Milióny se na pražském magistrátu přesunují s překvapivou lehkostí. Nechci omílat nářky nad 888 milióny vydanými na prokaučovaný projekt Opencard ani si utahovat z motocyklového salta primátora Béma na akci, jejíž pořadatelé dostali od města shodou okolností milionovou dotaci. Nechci dokonce vytahovat ani desítky miliónů za reklamní kampaň s modelkami Němcovou a Kuchařovou, která je - opět shodou okolností - přítelkyně pražského radního pro kulturu Milana Richtera. Teď právě je ovšem v běhu další výběrové řízení na mostrzakázku, a to v hodnotě 160 miliónů korun. Magistrát očekává nabídky do příštího pondělí, předmětem zakázky jsou webové stránky propagující Prahu.

Pohybuji se kolem internetového byznysu od jeho počátků a zažil jsem mnoho, ale tato suma i samotný záměr magistrátu mi vyrazily dech. Považuji to za žert, výsměch a skandál. Zpochybňuji tento záměr hned dvakrát. Za prvé považuji sumu za přehnanou po všech stránkách. Vůbec si nedokážu představit, co by muselo být obsahem takové prezentace, aby se náklady daly ospravedlnit. V tiskové zprávě Milana Richtera se píše o propagaci pražských památek "s použitím originálních a atraktivních nástrojů a nápadů, které může Internet poskytnout". Chci upozornit, že atraktivita a originalita webových nástrojů tkví mimo jiné v jejich nákladové dostupnosti a efektivitě.

Ale i kdyby výše zakázky odpovídala reálným nákladům (představuji si tým s desítkami odborníků pracující po dobu několika let), pak zpochybňuji především účel takové investice. Veřejná isntituce nemá co utrácet za efektní webové stránky, nýbrž rozumně investovat do prezentace odpovídající danému účelu. V případě magistrátu je to komunikace s občany města a přiměřená propagace mezi potenciálními návštěvníky.

Zadání zmíněné veřejné zakázky do této škatulky nezapadá. Nehledě na to, že budování nákladných prezentací se mijí i se samotným trendem dnešního webu. Ten je především prostředím pro komunikaci. Základní poučkou je: „Jdi tam, kde už lidé jsou“. Cílem města by mělo být se této komunikace účastnit, a ne budovat nové megalomanské projekty. Výše utracených peněz není zárukou, že na webu získáte pozornost.

Pochybnosti jsou i nad specifikací zakázky. Na to už koncem listopadu upozornil Deník, který citoval názor, že zakázka je "ušita na míru" nějaké konkrétní firmě. V podmínkách totiž je, že musí mimo jiné zaměstnávat svého fotografa a publikujícího historika. To v segmentu firem zbývajících se tvorbou mediálního obsahu jistě není standard.

Ale to je jen dnes už bohužel běžný kolorit neprůhledné a nikým nekontrolované administrace města, nikoliv hlavní problém. Sama myšlenka vydat tolik peněz na webovou prezentaci Prahy je dostatečně vyšinutá, abychom měli právo žádat její přehodnocení.

(Komentář pro e15).

Někdo tady mumlá?!

Šéf sociálních demokratů nemá rád, když se o něm říká, že je papaláš. Chce být sympatickým chlápkem z lidu, který má smysl pro humor. Proto veřejně vystupuje s hercem Jiřím Krampolem. Pro publikum mají připravenu dávku legrace i veselých příběhů ze života.

Například minulý týden v Ústí nad Labem vyprávěl, jak jeho a manželku vystrašil při návštěvě New Yorku arabský taxikář. "Pořád si pro sebe něco mumlal, měli jsme strach, že je to terorista, který někde za rohem odbočí a tam nás zamorduje," citoval Paroubka ve středočeském vydání deník MF Dnes.

Vida, no není to půvabná, téměř polidšťující historka o českém balíkovi ve velkoměstě? Kdo by tomu nerozuměl! Jenže ona asi ukazuje i něco hlubšího. Třeba důvody, proč šéf ČSSD nechce poslat další vojáky do Afghanistánu. A to přesto, že nás i další spojence o to žádá jeho oblíbený socialista Obama.

Nemá to co dělat s financemi ani směřováním zahraniční politiky, ale pouze s tím, že se většina populace našeho angažmá v Afghanistánu obává. Paroubek si to jako obvykle změřil v průzkumech veřejného mínění. Ani nemusel. My v Česku jsme vždycky byli příznivci "spojenectví na baterky", které funguje, když něco potřebujeme, ale ne když se něco očekává od nás. Nebo kdybychom nedejbože měli nést nějaké riziko.

Nevíme, proč bychom se měli účastnit konfliktu, který se nás zdánlivě netýká a který na naše nebohé středoevropské hlavy může přinést svatou válku vyhlášenou islamisty z Talibánu. Nechceme a neumíme se nervovat z mumlajících muslimů v turbanech, u kterých je pravděpodobnost jedna k tisíci nebo spíš k miliónu, že by se z nich mohli vyklubat převlečení teroristé. Máme rádi jen to, co známe a čemu rozumíme.

Jako ty naše taxikáře, u kterých víme s pravděpodobností hraničí s jistotou, že nás nezamordují, ale jen docela obyčejně vezmou na hůl. Vesele a s úsměvem. Takoví chlápci z lidu.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Neříkali jsme to?

Několik mých přátel ze Slovenska se na Facebooku stalo fanoušky skupiny: "Mám radost z dneška. Chvíle, kdy Fico skončí, je zase o den blíž." Má zatím přes sto členů, ale prý budou přibývat. Když jsem o tom s jedním známým mluvil, řekl, že si my v Česku ani neuvědomujeme, jaké je to štěstí mít sympatického premiéra.

Ano, má pravdu! Jan Fischer přesně takový je. A taky inteligentní, věcný a důstojný. Drží slovo, nehraje nepochopitelné hry, neobklopuje se podivnými poradci. Není divu, že je podle výzkumů nejoblíbenějším politikem. Má to jen jednu chybu. On politikem není (ani být nechce) a my si ho nezvolili.

Je to docela smutný paradox, přesně dvacet let poté, co v Evropě padl komunismus. Jedním z hesel, která se tehdy vylepovala po Praze, byl bonmot: "Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží." Je to přesné. My jsme si Fischera nezvolili, tedy si ho nezasloužíme. Je jen dočasným opravářem rozbité české politiky. Najali ho ti, které jsme si sice zvolili, ale kteří vládnout nebyli schopni.

V těch událostech před dvaceti lety byly od jistého momentu nejsilnějším požadavkem svobodné volby. Jejich konání jsme brali jako definitivní dokonání převratu a změnu poměrů. Příští volby (budou se v Česku konat přesně po dvaceti letech po těch prvních svobodných) nbdou naopak znamenat konec vlády oblíbeného a schopného Fichera.

V této logice je ukryta největší hrozba dnešní na hlavu postavené situace. Mnoha lidem může totiž vnuknout falešné přesvědčení, že volby jsou jen nepříjemnou komplikací, která ke korytům vrátí nepříjemné Paroubky, Topolánky a bůhvíkoho ještě.

Není to tak. Volby jsou svátkem demokracie a symbolem naší svobody. Jen to bychom si měli z té doby před dvaceti lety připomenout. Kdybych chtěl založit nějakou skupinu, bude se jmenovat: "Jsem rád, že každé ráno jsme o den blíž ke dni, kdy přestane vládnout schopný a oblíbený Fischer."

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Pražská ODS si "na protest" zvolila Jančíka. Příště to bude Kačer Donald?

Klíčovým výsledkem pražských voleb v ODS není samozřejmě vítězství Pavla Béma na předsednický post, ale mohutná podpora Milana Jančíka na post místopředsedy. Toho člověka odmítá část vlastní strany, ale prostřednictvím preferenšních hlasů ho jasně odmítli v minulých volbách také voliči. Je symbolem politického "špatného chování", a to snad ve všech významech toho slova.

Politici jeho silnou podporu vysvětlili tak, že jí chtěli upoutat pozornost médií. Zbláznili se, anebo si z voličů dělají legraci? A co bude následovat? Dovolí do výkonné rady strany Kačera Donalda, aby špatný stav ODS byl ještě patrnější? Ne, tihle lidé nemají všech politických pět pohromadě.

Politické strany jsou živé organismy. Neexistuje žádný návod na jejich úspěšné řízení. Čteme teď například, že Topolánek udělal chybu, že vedle sebe nenechal vyrůst svého nástupce. Ale to se nedaří ani mnohem silnějším a charismatičtějším vůdcům, než byl Topolánek. Je dokonce skoro pravidlo, že silní politici přivádějí strany na vrchol, ale pak je zase svou vahou táhnou ke dnu.

Nemusí to být ani přímo jejich vinou, podívejme se na britské Konzervativce, kteří se ze sesazení Margaret Thatcherové vzpamatovávají skoro dvacet let. Snad až příští rok snad vyhrají volby a mají naději na dlouhou vládu, protože Labouristé se budou obdobně "otřepávat" z éry Tonyho Blaira. Oba přitom byli schopnými a úspěšnými politiky. Mluvíme přitom o stranách, které na rozdíl od těch našich mají zaběhnuté vnitřní mechanismy, tradici i kulturu.

ODS teď zcela jistě chybí lídr, v tom mají analytici i komentátoři pravdu. Ale to není ten nejhorší problém. Lídra není potřeba vychovávat ani hledat, on se vždycky někde objeví. A poznáme to, žádné strachy. Nebudeme muset čekat, až mu média dají lídrovskou nálepku, tak jak ze zoufalství připínají tu bezbarvému Gandalovičovi, tu unavenému Nečasovi. Na nich naopak na první pohled vidíme, že lídry nejsou ani nebudou.

Ale klíčové problémy ODS jsou dva. Ten první, že strana teď nemá ve své minulosti žádnou "velkou éru", ke které by se upnula a z které by čerpala energii. Ta poslední a jediná byla ta Klausova v devadesátých letech, ale od ní se ODS odstřihla. Ještě vážnější problém je totální ztáta idejí. ODS nemá žádné silné téma a drtivá většina jejích voličů by dnes asi nedokázala říct žádný konkrétní důvod, proč stranu podporují. Snad s výjimkou, že tím brání cestě k moci Paroubkovi, ale to je žalostně málo.

V Česku je slovo ideologie negativně podbarveno, ale pro politickou stranu je to zdravé jádro, které ji odlišuje od pouhého vehiklu k moci a prebendám. Nebo ještě jinak: program a ideály jsou tím, co i politickou stranu zmítanou problémy udržuje v chodu a umožňuje jí držet směr. Když ideologie chybí, pohybuje se jen setrvačností a dřív nebo později dojede.

Přesně to teď hrozí ODS.

(Komentář pro deník e15).

Někteří z nás chtějí vystoupit z EU. No a co?

Nechápu rozhořčení nad výrokem hradního úředníka Petra Hájka, který řekl, že by Václav Klaus mohl usilovat o vystoupení z EU. Naopak mi to přijde jako vyjádření poctivé a srozumitelné. Tak jako nelze být "tak trochu" těhotný, nelze být jen "tak trochu" odpůrcem sjednocenné Evropy.
¨
Požadavek na vystoupení Česka z EU je z nějakého důvodu politickým i společenským tabu. Když si vypomůžeme euroskeptiky tak oblíbenou analogii mezi EU a někdejším sovětským blokem, pak boj "proti Evropě v rámci Evropy" připomíná úsilí reformních komunistů, kteří si mysleli, že totalitní režim můžou svrhnout sami komunisté. Důsledkem takového postoje jsou nedorozumění a zbytečné slovní i názorové ekvilibristiky. Jak prý své zákazníky poučují čistírny a jak si coby motto vepsal Bohumil Hrabal do jedné ze svých knížek, "některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky". Teprve když si to přiznáme a jasně to řekneme, můžeme se posunout někam dál.

V referendu o vstupu do EU výrazně zvítězili ti, kteří hlasovali pro, ale jistěže byly i hlasy proti. Stejně tak nyní musí být nezanedbatelné procento lidí, kteří s naším členstvím v EU nesouhlasí. Bylo by nenormální, kdyby to bylo jinak. Společenský úzus či spíše mýtus nedotknutelnosti EU jim však brání, aby to přiznali. Místo toho se pak stylizují do role konstruktivních kritiků, která jim však nepadne a nesedí. Tahanice kolem ratifikace Lisabonské smlouvy či virtuální spor o národní suverenitu jsou pro většinu těchto lidí jen zástupnými problémy. Prospěje, když se možnost vystoupení z EU stane legitimním a normálně diskutovaným tématem. Třeba tak, že o něm bude mluvit nahlas úředník blízký prezidentovi. Je tedy hloupé ho okřikovat nebo si z něj dělat legraci.

Vždyť ono je to i poctivější. Získat si sympatie horlením o suverenitě či národních zájmech je snadné. Ale hledat mezi občany spojence pro myšlenku vystoupení z EU je naproti tomu obtížné a také odvážné. Když se totiž řekne A, musí následovat i B. Tedy co to konkrétně bude znamenat, jak by takový proces probíhal a co by normálním lidem přinesl. A i ti, které nepřesvědčí, by na tuto možnost neměli hledět jako na něco anomálního nebo svátokrádežného.

Opravdu nevíme, jestli projekt evropského sjednocení bude úspěšný. Před pár lety byla mantrou většiny politiků snaha o co nejrychlejší přijmutí Eura, a dnes ekonomové říkají, že s výjimkou exportérů nás právě koruna uchránila před horšími dopady ekonomické recese.

Dnešní podoba EU se svými nepřehlednými politickými a rozbujelými byrokratickými institucemi má mimořádně daleko k dokonalosti. Kritika a permanentní diskuse jsou nutné. Ale bude dobré vědět, kdo má zájem na tom, aby EU fungovala lépe, a kdo na tom, aby naopak zkrachovala. Kromě jedné nevýznamné strany a Petra Hájka to zatím nikdo neměl odvahu přiznat.

(Komentář pro e15).

Proč je dobré se učit

Co na tom Slovensku děláte? Spíte, anebo už sledujete jen to, co se šustne v Budapešti? Dobrá, nechť to tedy zazní v tomto sloupku, ale už to nebudu opakovat. Aktéry ponižující a nevkusné reklamní kampaně byli slovenští Romové, případně romští Slováci. Romské organizace se už ozvaly, avšak Bratislava stále mlčí.

Ano, řeč je o tom drobném incidentu, kdy si ve středu navlékli dotyční Romové ze Slovenska žlutá trička s nápisem "Měl jsem se lépe učit." Protože pracovali na kopání výkopu, je pointa zřejmá. Dostali za to pivo a párek, takže když večer odvysílaly jejich záběry všechny televize a druhý den se jejich fotky objevily ve všech novinách, měl z toho jeden nejmenovaný vzdělávací webový portál možná nejlevnější celostátní reklamní kampaň v historii.

Školství se ovšem týká i další kauza, kterou je vyšetřování na plzeňské právnické fakultě. Jak se ukázalo, mnoho politiků a státních úředníků tu studovalo v jakémsi zrychleném režimu, takže doktorského titulu zde dosáhli třeba i za pár týdnů. Podle médií jim ovšem rychlotitzuly nebude možné odebrat.

Pak bych měl jiné řešení. Udělme doktoráty také zmíněným romským kopáčům! Jako kompenzace pro zneužité členy menšiny a zároveň cizince je to odpovídající. Ministr pro lidská práva Michael Kocáb jim to jistě vyboxuje. A oni pak do výkopu nastoupí s podobnými, jen lehce pozměněnými tričky. S nápisem: „Kdybych se byl učil ... nebyl bych JUDr. z Plzně!“

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Po stopách blbce z Horní Dolní

Jaká je teď zrovna nejslavnější česká obec? Zapomeňte na historické památky, přírodní krásy i rodiště Járy Cimrmana. Momentálně nejznámější obcí je Horní Dolní. Bydlí v ní jistý blb, na kterého se novináři mohou obracet s otázkami ohledně ODS.

Tak to aspoň vyplývá ze slov Mirka Topolánka, kterého média ve čtvrtek požádala o stanovisko k jistému výroku jeho prvního místopředsedy Davida Vodrážky."To byste rovnou mohli citovat blba z Horní Dolní," řekl Topolánek.

Ta klíčová otázka samozřejmě zní, zda David Vodrážka je blbem z Horní Dolní. Pro poněkud bezbarvého "druhého muže" ODS je to šance se zviditelnit. Dosud mu média přezdívala buď "modrý Ken" (to podle mužského protějšku populární panenky Barbie), nebo "zelený David" (to zase pro jeho před vobami objevenou vášeň pro ekologii). "Blb z Horní Dolní" je přezdnívka samozřejmě mnohem zvučnější a lépe zapamatovatelná. Samotná ODS považuje Topolánkova slova za vytržená z kontextu a argumnentuje tím, že Vodrážkaje starostou v Praze 13, a nikoliv v Horní Doloní.

Problém je ovšem v tom, že žádná Horní Dolní v Česku neexistuje. Nenajdete ji v autoatlasu ani na Googlu. Ovšem na to, že jde o neexistující vesnici (nebo město?), je celkem hodně citovaná. V novinovém archívu Newton najdete jen za posledních deset let o Horní Dolní přes tisíc zmínek. Teď se skóre ještě vylepší. K nelibosti obyvatel zmíněné Prahy 13, kteří jsou přestřelkou v ODS znepokojeni. "Výrokem může klesnout cena našich nemovitostí," stojí v tiskovém prohlášení jednoho z tamních občanských sdružení.

Blbové zcela zjevně nebydlí jen v Horní Dolní.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Pošleme tam kosmonauta!

Ze všech reakcí na zrušení amerických plánů na systém protiraketové obrany a tedy i postavení radaru v Česku je nejpůvabnější ta od ministra zahraničí Jana Kohouta. Navrhl, že by Američané mohli teď udělat nějaké gesto, kterým by ukázali, že na spolupráci s Českem mají i nadále zájem. Například by mohli do kosmu vystřelit našeho kosmonauta.

Na rozhodnutí americké administrativy nemělo žádný vliv, jestli jme my v Česku radar chtěli, anebo ne. Slova expremiéra Topolánka, který řekl, že jedním z důvodů byla naše vnitropolitická nestabilita, jsou komická. Ale určitě je na americkém ministerstvu zahraničí nějaký sedmý referent nebo čtvrtý podsekční šéf, který události v Česku posledních několik let sledoval. A jestli ze zoufalství nespáchal sebevraždu zastřelením služební zbraní, tak ví, že si žádného kosmonauta nezasloužíme.

Naše tahanice o radar byla trapná a nedůstojná. Určitě jsme se nezachovali jako spolehlivý spojenec. Ale i kdybychom radar docela prostě odmítli, bylo by to důstojnější než zmatený a nepřehledný guláš, který z radaru čeští politici uvařili. Rozhodnutí radar nepostavit je tak pro Česko ze všeho nejvíc vysvobozením.

Odhlédněme od toho, že americký pilotovaný kosmický program brzy skončí a v tuto chvíli není jisté, jak a kdy bude pokračovat. I kdyby se v nějaké raketě pro českého kosmonauta místo našlo, realizaci tohoto plánu brání zásadní překážkay. Ideální kandidát na tento let je literární posatvou, a navíc dávno mrtvou. Jmenovala se Josef Švejk.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Legrační šumy v kuloárech úřednické vlády

Máme tu novou hádanku. Jak asi Mirek Topolánek charakterizoval v osobním rozhovoru s Jiřím Paroubkem vládu Jana Fischera? Ale nemá cenu to nijak intenzivně zjišťovat, jak známe předsedu ODS, stejně to asi bylo nepublikovatelné prohlášení.

Podstatnější je, že jakési Topolánkovy hulvátské plky vytahuje v nejasné narážce právě Jiří Paroubek. Nemá dost odvahy, aby Topolánka přesně citoval, a tak jen takhle podpásově mlží. Je jako ti lidé, kteří vám s vševědoucím úsměvem tvrdí: "Na toho člověka něco vím, ale nemůžu o tom mluvit". V soukromí je za to můžete nakopak do zadku, v politice jen nanejvýš pokrčit rameny. Zase jsme o patro níž v politické kultuře, ale nikoho to nepřekvapuje, vždyť ten výtah jede dolů už dlouho.

Vše je důsledkem předvolební mikroaféry, že ministr Pecina údajně žádal Mirka Topolánka, aby stáhl trestní oznámení na gorily, které po něm během kampaně házely vajíčka a kameny. Počátkem týdne to publikovaly Lidové noviny. Už to samo o sobě je divná věc. Pecina argumentoval tím, že by pak trestní stíhání mohlo být zastaveno, což by přispělo "hladkému průběhu kampaně" a že by se "celá situace uklidnila".

Argumentaci a osobní angažmá ministra vnitra bychom chápali, kdyby v zemi kvůli incidentu snad hrozily občanské nepokoje a všelidové protesty. Ale voličské obecenstvo by se o Topolánkovo rozmlácené čelo snad ani nemohlo zajímat méně. Od té chvíle, co jsme viděli dotyčné útočníky a noviny v jednom z nich dokonce poznaly zlomželeza od kolotočáže Kočky, je každému jasné, že jde o další z bizarní a bohužel i typicky českých mediálních banalit. Nedovíme se nic, a to dokonce ani to, jestli Topolánka opravdu zasáhl kámen.

Ovšem o to zajímavější jsou průvodní jevy, které nám o stavu politky naopak vypovídají dost. Tak předně: Ministr Pecina je lhář, a to ještě nešikovný. Novináři nejdřív na mikrofon řekl, že Topolákovi volal (Lidové noviny zveřejnily jako důkaz záznam na webu), a pak vydal prohlášení, že se na něj obrátil naopak předseda ODS sám. To přece není jen kosmetický rozdíl!

Pecina je přitom členem úřednické vlády s nejzřetelnějším politickým dresem, a to s logem ČSSD. Ale jestli bral účinkování ve Ficherově družstvu jako trampolínu k politické kariéře, pak mu to zatím nevychází. Sociální demokracie by takovým člověkem na důležitém postu těžko sbírala nějaké body: je mediálně neobratný, v televizi se tváří jako kakabus a v křehkých vztazích mezi ministerstvem a politikou šlape jako slon v porcelánu.

Diví se, že pár týdnů před volbami využije předseda ODS jeho lapsy v předvolebním boji. Prý už s ním „zjevně nemůže otevřeně hovořit“. No, tak tohle by snad došlo každému. A když dostane otázku ve sněmovně, což je jedno z nejběžnějších míst, kde novináři politiky oslovují, tak si ministr Pecina zase stěžuje, že ho „přepadli ve foyer“.

Fischerova vláda pracující především na rozpočtu má samozřejmě mnohem důležitější práci než předvolební pseudoaféry. Ale i tak bychom čekali od úřednického premiéra nějakou silnější odpověď, než že se na to „pana ministra zeptá“. Právě tohle jsme už slyšeli od něj tolikrát, že je to už jako kolovrátek.

Ale nakonec i Topolánek z celé věci vycouval se sklopenýma ušima, to když řekl, že se ke svému rozhovoru nebude vyjadřovat. Prý k tomu nic nemá. To je divné, vzhledem k tomu, že právě on musel na začátku tuhle informaci novinám pustit. Ale třeba se opravdu bojí, že Paroubek začně médiím tlumočit jeho kuloární vejšplechty. Novináři ze seriózního tisku nechť si připraví hodně teček.

Ještě k "tajnému závodu"

Hledejte 32 rozdílů mezi normální a banánovou zemí. Nevíte? Je to oněch 32 luxusních aut, která přes víkend stála nedaleko česko-německé hranice na hlídaném policejním pracovišti. Patří účastníkům akce, o které média psala jako "ilegálním silničním závodě" a kterého se zúčastnili bohatí lidé se silnými vozy.

Účastníci takových závodů jsou poznat na první pohled. Nejen proto, že jejich auta jsou velmi drahá a často se sportovními úpravami, které běžné předpisy nepovolují. Ale především jsou polepená čísly a nápisy, kterými se majitelé k akci otevřeně hlásí. Na závodě ostatně není nic "utajeného" a mluví se o něm tak jen proto, že to asi lépe a romantičtěji vypadá v propozicích.

Policisté měli na závodníky, kteří ve čtvrtek odstartovali z Prahy, přepraveni superrychlá autu i vrtulník. Ale nakonec jim udělili jen tři pokuty. Účastníci bez problémů přejeli české území a dozávodili až na německé hranice. Ale za nimi je čekal šok. Německá policie skoro všem auta zabavila a řidičům udělila vysoké pokuty.

Ne proto, že by je zadržela při nějakém konkrétním přestupku. Ale prostě proto, že usoudila, že se účastníci chystají dělat něco, co bude nebezpečné a nepříjemné pro ostatní lidi. A to i na německých dálnicích, které jsou pověstné tím, že se na nich jako na jediných na světě smí jezdit neomezenou rychlostí. Policie k tomu nepořebovala speciální radary ani vrtulníky, ale obyčejný zdravý rozum.

Právě jeho nedostatek činí Česko banánovou zemí. Policisté si umí podat řidiče, který má v autě lékárničku s prošlým obvazem, ale před bohatými klauny, kteří si z nich velkopansky dělají legraci, srazí služební podpatky. Stejně se chovají i státní úředníci a politici. V tom je podstata našich problémů, včetně toho kraválu kolem ohrožených předčasných voleb, který teď plní titulní stránky novin. Ale zdánlivě bezvýznamný závod překažený německý policisty to ukazuje lépe.

Ďábel je v detailu, říká se.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).

Hlasujte: kdy podle vás budou volby?

Něžné surovosti

Máme nového národního hrdinu. Je to televizní zpravodaj, kterého se v živém vstupu "zmocnili" srbští fotbaloví fanoušci. Nasazovali mu sluneční brýle, dělali parohy a olizovali ucho. Zpravodaj ani nehnul brvou a pokračoval v odpovědích na otázky od moderátorky ze studia. Na všechny s úsměvem odpověděl a až pak rozhovor skončil. Už pár minut poté začalo video kolovat na Internetu, nejčastěji s poukazem na reportérovu profesionalitu a chladnokrevnost. Tomu se říká dobře zvládnutá krizová situace!

Ono se mu zase tolik nedělo, dotyční fanoušci byli spíš opilí recesisti než nebezpeční rowdies. Chtěli si z moderátora jen udělat legraci, a on je převezl tím, že ji takzvaně "ustál". To se nedá říct o Jiřím Paroubkovi, kterému druhý den chtěli zase internetoví recesisti předat k narozeninám bačkory. Ty se totiž v předešlých dnech hlavně v rámci sociální sítě Facebook sbírali jako dárek od těch, kteří by předsedu ČSSD rádi viděli v politickém důchodu. Jiří Paroubek se setkání s gratulantem vyhnul tím, že před ním utekl. Jeho žena pak novinářům vysvětlovala, že to nebyl žádný útěk, ale že prostě její manžel jen rychle chodí. Prý mu ani ona sama v lese nestačí.

Každému se zdá vtipné něco jiného, to je jasné. Šéf ODS asi taky nebyl úplně nadšený z papírové lodi, kterou mu jeho odpůrci předali v narážce na jeho dovolenou na jachtě v Toskánsku. Jsou to takové "něžné surovosti", které se staly jednou z charakteristik finišující předvolební kampaně. Tedy tak to bylo do pátečního odpoledne, kdy došlo k surovosti skutečné. Na Mirka Topolánka hodili jeho odpůrci několik vajec, ale také kamenů. Byla to nakonec jen malá oděrka na hlavě. Ale i tak je to přesně ta hranice, kde končí legrace.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Havel kritizoval Paroubka. Ale ještě před pár lety tvrdil, že by jim to spolu "klapalo"

Šéf ČSSD zase dostal za uši, tentokrát od bývalého prezidenta Havla. Tomu na Jiřím Paroubkovi podle rozhovoru, který poskytl deníku MF Dnes, vadí prakticky všechno. Manželka Petra možná napíše nějakou další úvahu, sám Paroubek si bude lízat rány lístostivým přirovnáváním k otloukánkům a pronásledovaným lidem. Už se ostatně v tomto ohledu pokusil o vtip, když napsal, že na Mikuláše budou místo čertů chodit Paroubkové. Jenže i z toho čouhá jako sláma z bot křečovitost a lopotnost. Tedy dvě z onoho dlouhého seznamu vlastností, které lidi na Paroubkovi tak iritují.

Šéf ČSSD nemá nadhled, smysl pro humor ani sebeironii, To je fakt. Ale zrovna tak je fakt i to, že Václav Havel je mužem bez politického instinktu a odhadu. Když odcházel z prezidentského úřadu, tak slíbil, že se bude kromě psaní a přemýšlení o osudu civilizace vyjadřovat také k české politice. Jenže když se na jeho aktivity v tomto směru podíváme, chybí jim konzistence i základní logika.

On se Václav Havel v konkrétnostech české politiky mýlil už jako prezident. Vzpomeňme, když například jmenoval politické talenty, kteří by mohli nahradit první popřevratovou generaci politiků. Byli to Pertra Buzková, Vladimír Mlynář, Michal Lobkowicz nebo třeba Stanislav Gross. Kde jsou a co dokázali? A Stanislava Grosse, toho přičinlivého nádražáka proměněného pobytem v politice v zázračného obchodníka s akciemi, se zastával ještě dlouho poté, co odešel s ostudou z vedení ČSSD a strčil tam místo sebe právě Paroubka. „Jediné, co provedl, bylo, že neuměl říct, od koho si před lety půjčil na byt. Z Grosse přitom udělali zločince titíž, dík kterým byl ještě krátce předtím nejpopulárnějším politikem v zemi,“ řekl Havel v rozhovoru s časopisem Respekt v roce 2005.

Ve stejném roce se ostatně sešel i s Paroubkem na oné snídani v hotelu Four Seasons, kterou mu teď připomínají média. Prý to tehdy nebylo gesto podpory a jen bránil Paroubka před Václavem Klausem a ODS, kteří ho prý vydávali „za někoho lehce prašivého“. Jenže Václav Havel tehdy také říkal, že nemá „štěstí být prezidentem v době, kdy pan Paroubek je premiérem“ a že si myslí, že by jim „to klapalo“.

Bývalý prezident musí trpět zvláštním druhem slepoty, když neviděl už tehdy to, co mu na Jiřím Paroubkovi vadí dnes. Protože šéf ČSSD se nezměnil ani o píď. On patří k politikům, které prokouknete během pár vteřin, a pak je buď nesnášíte, anebo obdivujete. A jen na okraj, je tak nějak nepřípadné vyčítat sociálním demokratům styl oblékání a prý „malé, tedy u krku nedopnuté košile“. Možná už Václav Havel zapomněl, že to byl on, kdo do politiky vstoupil triumfálně v kalhotech s krátkými nohavicemi. Působilo to tehdy tak dojemně a lidsky.

Ono asi je celkem jasné, kde se slepota Václava Havla bere. Jmenuje se „klausofobie“ a vmanévrovává bývalého prezidenta do nekonzistentních a neautentických postojů. Vyhraňování se vůči Klausovi vehnalo před čtyřmi lety Václava Havla do náruče Paroubkovi a zcela jistě bylo i důvodem, proč po rozkolu mezi Topolánkem a Klausem vzal letos na jaře na milost ODS.

Způsobil zděšení v části tvrdého voličského jádra této strany a zejména Václavu Klausovi tím nepochybně udělal škodolibou radost. Teď si tato část ODS může oddechnout, protože Václav Havel nebude ve volbách podporovat ani ODS, ani jeji „pražskou filiálku“ TOP09. Bude volit Zelené, protože se už jako dítě rozčiloval, že „fabriky špiní nebe svým kouřem“.

A taky proto, že Václav Klaus je přece pro Zelené Antikrist.

(Komentář pro deník e15).

Chytrý Mirek

Když se vedení ODS nechalo v červnu v plavkách vyfotografovat na neslavné billboardy "Tady nás pusťte k vodě", bylo malou záhadou, proč se mezi místopředsedy neobjevil také vlivný a loajální Petr Nečas. Straničtí stratégové v kuloárech žertovali, že pokud by se do plavek svlékl i on, musel by se slogan změnit na: "Tady nám skočte na špek", protože roky ve funkcích zkazily tomuto politkovi figuru. Ale teď se zdá, že důvody budou přece jen méně kosmetické.

Bývalý místopředseda vlády kritizoval šéfa strany Topolánka za jeho dovolenou. Učinil tak velmi opatrnými slovy, ale je zcela jasné, co chtěl říct: totiž že konzervativní politik by neměl zvlášť před volbami jezdit na extravagantní dovolené, kde se bude před drahými jachtami plácat po zádech s lobbisty či manažery. Že sice na tom nemusí být nic špatného, ale že pro to voliči nemusí mít tak docela pochopení. Nečas konkrétně prohlásil, že voličům vadí na Topolánkovi "nízká míra empatie a sociální inteligence".

Nevíme jistě, zda bodrý Valach Topolánek zná význam cizích slov jako "empatie" či "sociální", ale dovedeme si představit, že se ho dotkla narážka na případný nedostatek inteligence. Zvlášť když narážky v tomto smyslu dělají všichni. A tak svému místopředsedovi vzkázal, že se na něj sice nezlobí, ale i tak čeká omluvu.

Petr Nečas nikdy nebyl a asi ani nebude velkým magnetem na voliče. Na to je příliš nenápadný a tak nějak šedivý. Ale už do dob Václava Klause byl v ODS takovým "vzorným žákem", jehož pouhá přítomnost ve vedení znamenala pro mnoho lidí záruku, že se tam nepeče nic nekalého a nemravného. Ze stejného důvodu je rpo ODS důležitý i teď. Něco by to mělo Mirku Topolánkovi napovědět - a je celkem jedno, jestli to bude inteligence, intuice nebo třeba Marek Dalík.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Pepek Paroubek

eským sociálním demokratům prý v kampani "pomůže i Pepek Námořník", tvrdí noviny. Jako vždy přehánějí, vždyť tato komiksová postava se jen objevuje v dětských filmech, které ČSSD rozdává na mítincích zadarmo voličům. Ale nedá se upřít, že tentokrát měli straničtí stratégové šťastnou ruku.

Pepek Námořník je považován za předchůdce pozdějších komiksových superhrdinů. Navíc letos slaví kulaté výročí, protože se v novinovém komiksovém stripu objevil poprvé v roce 1929. Má jedno oko, v ústech dýmku a především velké svaly na rukou. Když chce, je schopen nadlidských výkonů. Například dokáže zvednout nad hlavu mnohatunovou činku nebo plavat rychleji než parník. Za své nadpřirozené schopnosti vděčí špenátu, který konzumuje v ohromném množství.

Tady však vhodnost volby Pepka Námořníka končí. Jak víme, jeho kariéra byla založena na lži či lépe řečeno omylu. Vysoké množství železa změřil ve špenátu v roce 1870 jistý americký věděc, ale později se ukázalo, že se docela obyčejně spletl. Následkem toho - a nepochybně i pochybnou zásluhou Pepka Námořníka - se generace dětí ládovaly touhle zeleninou celkem zbytečně.

Pepek se v komiksu objevil jako vedlejší postava. Podobně jako Jiří Paroubek, který přišel do vlády v roce 2004 jako málo známý lokální politik. Oba se však prosadili, a to díky nadlidským schopnostem, kterými oplývají. Že i Jiří Paroubek, máme potvrzeno z článku Óda na manžela, který napsala jeho mladá žena Petra. Popisuje v něm například, jak její muž "přelétl deset metrů".

Možná měli sociální demokraté sáhnout po Spidermanovi nebo rovnou Supermanovi.

(Sloupek pro slovenský deník Sme)

Topolánek má svou hlavu

Nelze popřít, že šéf ODS Mirek Topolánek má svou hlavu. Kdyby se zeptal kohokoliv s jinou hlavou, než je ta jeho, musel by se dozvědět, že vyjet si dva a půl měsíce před předčasnými volbami na luxusní dovolenou do Toskánska není úplně dobrý nápad. Že by mu slušel týden odpočinku třeba někde na chalupě, v horách nebo u moře. Ale že pronajmout vilu na měsíc a dělat výlety na jachtě je i pro politika pravicové strany poněkud riskantní. Říkejme tomu klidně pokrytectví, ale tak to je.

A jako by toho bylo málo, on ještě vyjede na dovolenou se svým kamarádem z mokré čtvrti Markem Dalíkem a když nastupují na jachtu, tak se náhodou potkají také s šéfem polostátní elektrárenské firmy ČEZ, s bývalým ministrem své vlády, s bývalým ministrem z konkurenční strany a s mužem zabývajícím se lobbingem. Aspoň že ušetřili za fotografa, protože je z nedalekého křoví či bůhvíodkud vyfotil najatý slídil. A než se Topolánek stačil vrátit domů, vyšly fotografie v novinách.

A protože má Mirek Topolánek svou hlavu, tak hned po návratu svolá tiskovou konferenci. Tam se na všechny oboří, jak můžou jeho dovolenou takhle rozmazávat. V Monte Argentariu v Toskánsku je tolik Čechů, že dá rozum, že při nastupování na jachtu nějaké potkáte. Všechno to byla náhoda! Monte Argentario je od Prahy v "dojezdové vzdálenosti", takže se nelze divit, že se stalo takovým novým Špindlerovým Mlýnem. I tam se v zimě každý víkend všichni (rozuměj všichni důležití) sejdou.

Mít svou hlavu je někdy dost na hlavu.
(Sloupek pro slovenský deník Sme).