Většina Britů není připravena platit za zprávy na webu

via paidcontent.co.uk

Posted via web from Poznámkový blok

Člověka s notebookem si nevšímejte. To je náš „námezdní pisálek“

Pokud tento týden cestujete letadlem a vaše cesta vede přes londýnské letiště Heathrow, možná jste dostali knížku zadarmo. Jmenuje se "Týden na letišti" a má podtitul "Deník z Heathrow". Jejím autorem je mladý uznávaný spisovatel Alain de Botton. Deset tisíc výtisků knihy distribuuje samo letiště, které si Alaina de Bottona k napsání letos v létě najalo. De Botton strávil v srpnu přesně jeden týden v terminálu č. 5, nejnovější části letiště. Měl přímo v odbavovací hale stůl s počítačem, kde si mohl dělat poznámky nebo psát samotný text. Měl také přístup do všech prostor letiště a možnost mluvit s kterýmkoliv ze zaměstnanců. Jeho úkolem bylo napsat krátkou knížku zhruba o šedesáti stranách textu. Čtěte můj středeční článek pro Technet.

Tip: Napište "zamířený" status

Facebook nově umožňuje napsat status, který se zobrazí pouze těm lidem, které si sami vyberete. Klikněte na ikonku modrého zámečku vedle tlačítka "Sdílet". Otevře se menu, kde si můžete vybrat z následujících položek: "Každému" (napsaný status si bude moci přečíst každý), "Přátelé přátel", "Pouze přátelé" a "Přizpůsobit". Poslední položka umožňuje napsat status, který uvidí pouze vybraná skupina či skupiny vašich přátel, případně naopak si můžete nastavit, které skupiny přátel (případně konkrétní přátelé) status neuvidí. (Poznámka: Facebook tuto funkci zatím jen testuje, takže ji mají zprovozněnou jen někteří uživatelé. Pokud ikonku modrého zámečku pod statusovým řádkem nemáte, nejste bohužel mezi nimi).

Posted via web from O Facebooku

Kdo obchoduje, je na Facebooku. Nebo tam brzy bude

Podle výzkumu citovaného serverem eMarketer roste zájem obchodníků o sociální média. Zejména těch, kteří obchodují přes web. Stránku na Facebooku používá v USA 86 procent z nich, dalších 10 procent si ji chce zřídit do roka a 3 procenta později. Znamená to, že 99 procent webových obchodníků plánuje využít Facebook, z toho 96 procent do podzimu 2010. Vysoký je i zájem o Twitter: ten používá podle téhož výzkumu již 65 procent webových obchodníků, do roka ho plánuje začít používat 19 procent a výhledově dalších 7 procent. To je dohromady 91 procent.

Posted via web from O Facebooku

Citát dne: George Clooney

"Radši si nechám vyšetřit prostatu v přímém televizním přenosu a od chlapíka se studenýma rukama, než abych si založil stránku na Facebooku." (na filmovém festivalu v Torontu, září 2009, via mashable)

Posted via web from O Facebooku

Hlásí se zvláštní zpravodaj Škromach. Z Facebooku

Všimli jste si, že se Zdeněk Škromach v poslední době chová nějak divně? Třeba na té smrtelně vážné tiskové konferenci ve Sněmovně, kde Jiří Paroubek vysvětloval novinářům, že si to rozmyslel s předčasnými volbami. Škromach se nepřítomně usmíval a pořizoval fotografie mobilním telefonem. Zbláznil se? Ba ne. Znalci věděli a chvátali na Facebook. Taky že ano, už zanedlouho se tam objevily fotky "z druhého břehu". Aneb tlustý zátylek Jiřího Paroubka a chumel novinářů s kamerami i fotoaparáty. Čtěte můj středeční článek pro Technet.

Pozor na uživatele Twitteru, jsou nebezpeční. Zvlášť za volantem

Čím dál víc lidí využívá sociální sítě mimo počítač, na cestách, hlavně prostřednictvím mobilního telefonu. Podle průzkumu Crowd Science (via Mashable) se to týká hlavně uživatelů Twitteru, tedy mikroblogovacího nástroje, který se pro mobilní využití hodí nejvíc. Zhruba 40 procent uživatelů Twitteru aspoň někdy používá pro psaní tweetů mobil (oproti 32 procentům uživatelů Facebooku) a 8 procent z nich používá mobil výhradně. Horší však je, že ho používají i v situacích, kdy je to nevhodné nebo dokonce nebezpečné. Zhruba 8 procent respondentů v posledních třiceti dnech využívalo sociální sítě během divadelního či jiného představení, 17 procent na zháchodě a 31 procent z restaurace. Při řízení auta přiznalo používání Twitteru 11 procent dotázaných.

Posted via web from O Facebooku

Pošleme tam kosmonauta!

Ze všech reakcí na zrušení amerických plánů na systém protiraketové obrany a tedy i postavení radaru v Česku je nejpůvabnější ta od ministra zahraničí Jana Kohouta. Navrhl, že by Američané mohli teď udělat nějaké gesto, kterým by ukázali, že na spolupráci s Českem mají i nadále zájem. Například by mohli do kosmu vystřelit našeho kosmonauta.

Na rozhodnutí americké administrativy nemělo žádný vliv, jestli jme my v Česku radar chtěli, anebo ne. Slova expremiéra Topolánka, který řekl, že jedním z důvodů byla naše vnitropolitická nestabilita, jsou komická. Ale určitě je na americkém ministerstvu zahraničí nějaký sedmý referent nebo čtvrtý podsekční šéf, který události v Česku posledních několik let sledoval. A jestli ze zoufalství nespáchal sebevraždu zastřelením služební zbraní, tak ví, že si žádného kosmonauta nezasloužíme.

Naše tahanice o radar byla trapná a nedůstojná. Určitě jsme se nezachovali jako spolehlivý spojenec. Ale i kdybychom radar docela prostě odmítli, bylo by to důstojnější než zmatený a nepřehledný guláš, který z radaru čeští politici uvařili. Rozhodnutí radar nepostavit je tak pro Česko ze všeho nejvíc vysvobozením.

Odhlédněme od toho, že americký pilotovaný kosmický program brzy skončí a v tuto chvíli není jisté, jak a kdy bude pokračovat. I kdyby se v nějaké raketě pro českého kosmonauta místo našlo, realizaci tohoto plánu brání zásadní překážkay. Ideální kandidát na tento let je literární posatvou, a navíc dávno mrtvou. Jmenovala se Josef Švejk.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Vojna a mír ve 140 znacích? Žádný problém

Ta knížka mě straší od chvíle, kdy jsem ji uviděl. Lépe řečeno její titulní stranu. Koupi mi doporučilo knihkupectví Amazon na základě mých předešlých nákupů. To je ta má zatracená vášeň pro sociální sítě! Knížka se jmenuje "140 znaků: Stylistická příručka pro psaní v krátké formě." Chápete? Existuje celá kniha o tom, jak dobře napsat dva řádky.

"Kdybych měl víc času, napsal bych tento dopis kratší," tvrdí se ve známém citátu, který se připisuje Marku Twainovi, Blaise Pascalovi, Benjaminu Franklinovi i Cicerovi. Je celkem jedno, kdo je jeho skutečným autorem. Ale dobře vystihuje to, že vyjádřit něco jasně a srozumitelně je pracnější než to udělat rozvlekle a složitě. Jen se obávánm že ona knížka bude spíše ten druhý případ. Kdyby její autor umění zkratky zvládal, napsal by svou učebnici rovněž pouze ve 140 znacích.

Ona to není legrace, člověk se málokdy do limitu vejde. Sám vždycky napíšu o něco víc. A pak přijde ta nejzábavnější fáze. Škrtám přebytečná slova, dlouhá slova se snažím nahradit kratšími synonymy. Nejspokojenější jsem, když se mi podaří napsat rovných 140 znaků. Tomu pak říkám "dokonalý tweet" a jsem na něj řádně pyšný.

Zkušení twitteristé přepisují do délky 140 znaků slavné romány či obsahy známých filmů, a pak mezi sebou soutěží, kdo uhádne, o který jde. Třeba: „Bolkonský je raněn ve válce, umře mu žena. Miluje Natašu, ale ona jeho ne. Bolkonský zemře. Do Nataši se zamiluje Bezuchov. Ten si ji vezme.“ Přesně 140 znaků. A intelektuálové hádají správně, je to věrný přepis Vojny a míru.

Jako satira a nikoliv skutečný konkurent se nedávno objevila nová služba Woofer. Twitteru dalo jméno sloveso pípnout, „to woof“ znamená štěkat. Zatímco vrabec se sem tam jen „upípne“, takový pes dokáže štěkat třeba celou noc (zvlášť ten sousedův). Hlavním rysem Wooferu je, že délka zprávy není omezena maximálním počtem znaků, ale minimálním. Musíte jich napsat aspoň 1400.

Tenhle sloupek jich má přes dva tisíce, takže jsem ho tam mohl publikovat. Ovšem psal jsem ho jen několik hodin v neděli odpoledne. Kdybych měl celý víkend, tak ho samozřejmě vmáčknu na Twitter.

(Notebook v časopise Reflex).

Brandy milují Twitter

Anebo Twitter miluje brandy? Ať tak či onak, podle průzkumu univerzity Penn State obsahuje zhruba pětina tweetů zmínku o nějaké komerční značce, firmě nebo produktu (ze srpna 2009). Fakulta informatiky a technologie prozkoumala za tímto účelem zhruba půl miliónu tweetů. Jejich ladění bylo pozitivní i negativní (přesný poměr průzkum nezkoumal), ale jak řekl jeden z autorů výzkumu profesor Jim Jansen serveru PaidContent, byl překvapen počtem pozitivních zmínek. Twitter zatím nemá žádný obchodní model, který byl zúročil popularitu této služby. Její marketingový potenciál však ukazuje, že to je jen otázka času.

Posted via web from O Facebooku

Legrační šumy v kuloárech úřednické vlády

Máme tu novou hádanku. Jak asi Mirek Topolánek charakterizoval v osobním rozhovoru s Jiřím Paroubkem vládu Jana Fischera? Ale nemá cenu to nijak intenzivně zjišťovat, jak známe předsedu ODS, stejně to asi bylo nepublikovatelné prohlášení.

Podstatnější je, že jakési Topolánkovy hulvátské plky vytahuje v nejasné narážce právě Jiří Paroubek. Nemá dost odvahy, aby Topolánka přesně citoval, a tak jen takhle podpásově mlží. Je jako ti lidé, kteří vám s vševědoucím úsměvem tvrdí: "Na toho člověka něco vím, ale nemůžu o tom mluvit". V soukromí je za to můžete nakopak do zadku, v politice jen nanejvýš pokrčit rameny. Zase jsme o patro níž v politické kultuře, ale nikoho to nepřekvapuje, vždyť ten výtah jede dolů už dlouho.

Vše je důsledkem předvolební mikroaféry, že ministr Pecina údajně žádal Mirka Topolánka, aby stáhl trestní oznámení na gorily, které po něm během kampaně házely vajíčka a kameny. Počátkem týdne to publikovaly Lidové noviny. Už to samo o sobě je divná věc. Pecina argumentoval tím, že by pak trestní stíhání mohlo být zastaveno, což by přispělo "hladkému průběhu kampaně" a že by se "celá situace uklidnila".

Argumentaci a osobní angažmá ministra vnitra bychom chápali, kdyby v zemi kvůli incidentu snad hrozily občanské nepokoje a všelidové protesty. Ale voličské obecenstvo by se o Topolánkovo rozmlácené čelo snad ani nemohlo zajímat méně. Od té chvíle, co jsme viděli dotyčné útočníky a noviny v jednom z nich dokonce poznaly zlomželeza od kolotočáže Kočky, je každému jasné, že jde o další z bizarní a bohužel i typicky českých mediálních banalit. Nedovíme se nic, a to dokonce ani to, jestli Topolánka opravdu zasáhl kámen.

Ovšem o to zajímavější jsou průvodní jevy, které nám o stavu politky naopak vypovídají dost. Tak předně: Ministr Pecina je lhář, a to ještě nešikovný. Novináři nejdřív na mikrofon řekl, že Topolákovi volal (Lidové noviny zveřejnily jako důkaz záznam na webu), a pak vydal prohlášení, že se na něj obrátil naopak předseda ODS sám. To přece není jen kosmetický rozdíl!

Pecina je přitom členem úřednické vlády s nejzřetelnějším politickým dresem, a to s logem ČSSD. Ale jestli bral účinkování ve Ficherově družstvu jako trampolínu k politické kariéře, pak mu to zatím nevychází. Sociální demokracie by takovým člověkem na důležitém postu těžko sbírala nějaké body: je mediálně neobratný, v televizi se tváří jako kakabus a v křehkých vztazích mezi ministerstvem a politikou šlape jako slon v porcelánu.

Diví se, že pár týdnů před volbami využije předseda ODS jeho lapsy v předvolebním boji. Prý už s ním „zjevně nemůže otevřeně hovořit“. No, tak tohle by snad došlo každému. A když dostane otázku ve sněmovně, což je jedno z nejběžnějších míst, kde novináři politiky oslovují, tak si ministr Pecina zase stěžuje, že ho „přepadli ve foyer“.

Fischerova vláda pracující především na rozpočtu má samozřejmě mnohem důležitější práci než předvolební pseudoaféry. Ale i tak bychom čekali od úřednického premiéra nějakou silnější odpověď, než že se na to „pana ministra zeptá“. Právě tohle jsme už slyšeli od něj tolikrát, že je to už jako kolovrátek.

Ale nakonec i Topolánek z celé věci vycouval se sklopenýma ušima, to když řekl, že se ke svému rozhovoru nebude vyjadřovat. Prý k tomu nic nemá. To je divné, vzhledem k tomu, že právě on musel na začátku tuhle informaci novinám pustit. Ale třeba se opravdu bojí, že Paroubek začně médiím tlumočit jeho kuloární vejšplechty. Novináři ze seriózního tisku nechť si připraví hodně teček.

Kde domov můj?

Psát o své zemi do novin v jiné zemi je nevděčné. Prý jsou mé sloupky z Česka moc negativní. "Špinavé prádlo by se mělo prát doma," poučil mně v Praze jeden známý, když si přečetl sloupek z minulého týdne.

Má pravdu! Kde se vůbec v nás novinářích bere všechen ten cynismus, škodolibost a zájem o špatné zprávy? Proč nepíšeme o tom dobrém a pozitivním? Copak - jak říkají Angličané - nemá každý mrak stříbrné lemování? Takže jsem se rozhodl podívat tento týden na svou krásnou zemi optimistickýma očima.

Tak například: čtyři z pěti voleb do sněmovny v historii České republiky nezrušil Ústavní soud, sedm z osmi premiérů nikdy nevyfotografoval žádný paparazzi bez plavek a na jaře byl u nás na návštěvě Obama. Minulou sobotu jsme od Slováků dostali o pět gólů méně, než jsme jich ve středu dali San Marinu.

Polovina českých prezidentů se přátelila s dalajlámou a jen jeden popírá globální oteplování. Přes osmdesát procent voličů v Česku nevolí komunisty a 77 procent lidí má podle víkendové ankety na serveru iDnes rádo Slováky. Patříme mezi ty výjimečné země světa, kde Google není nejoblíbenější vyhledávač a pivo je levnější než limonáda. Dali jsme světu mnoho nového, například kontaktní čočky, Panenkův dloubák a finanční tunelování.

No a v neposlední řadě bych chtěl slovenským čtenářům zdůraznit, že jsme nikdy nemluvili, nemluvíme a ani nebudeme mluvit maďarsky.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Ještě k žárovkám ... z jiného úhlu

Tak žárovky to mají spočítané! Ne, nebojte se, nebudu přihazovat do mlýna další trošku o tom, že zakazovat stowattovky hloupost. Tuhle černou práci za mě odvedl už prezident, můžu se tedy soustředit na to podstatné. A to je úžas nad tím, jak dlouho s námi vlastně žárovka byla.

Edison jako vynálezce žárovky bývá často zpochybňován, určitě je však autorem technického řešení žárovky z roku 1879, které zůstalo v zásadě stejné až dodnes. To je 130 let! A už od roku 1881, kdy se žárovky začaly prodávat v obchodech, a to včetně šroubovice označované jako E27
A to mi přijde nejvíc fascinující. Že se za celou tu dobu zachoval v Evropě jeden standard. Nikdo nepřišel se žárovkami, které by měly šroubovici poloviční, případně které by se šroubovaly na opačnou stranu, aneboby vůbec žádnou šroubovici neměly. Jistě nebyl problém něco vymyslet.

Ale žárovka byla vynalezena ještě v těch krásných dobách, kdy se neměnilo to, co bylo osvědčené a co fungovalo.

Škoda že ty doby jsou pryč. Kamarád mi nedávno vyprávěl o tom, jak hledal nějaký elektronický dokument a zprovoznil kvůli tomu svůj starý počítač. Měřeno počítačovým časem to byla stará vykopávka, ale v porovnání s žárovkou vlastně novinka. Deset let starý stolní počítač. A víte co? Podařilo se mu ho zapnout, dokonce rozběhl stará Windows 95 ... a tím skončil. Neměl tehdejší myš, pouze tu s konektorem do USB. Ale ten zas neměl starý počítač.

Jistě, stará myš jde koupit v bazaru. Ale to je jen malá špička ledovce. Další problémy vás čekají s konektory, propojovacími kabely či formáty souborů. Největší problém představují data. To je paradox moderních technologií. Zaznamenáváme s jejich pomocí doslova každý okamžik. Máme své životy do mrtě digitalizované. Ale když s tím něco neuděláme, budou už za pár let nečitelné.

Sám jsem taky před časem našel v jednom šuplíku dvacet zapomenutých disket. V polovině devadesátých let jsem si na ně kopíroval data, o která jsem nechtěl přijít. Část je dokonce na velkých, pětačtvrtpalcových disketách. Dnes je můžu používat leda jako podložku pod hrnek s čajem. Disketa se vlastně zachovala už jen jako symbol: pro "uložení souboru" v počítačových programech.

To žárovka dopadla ještě celkem dobře.

(Notebook pro Reflex).

Facebook prý končí. Můžete utéct, já zůstávám

Muselo to přijít. Dřív nebo později. Po tolika měsících, co média básní o růstu Facebooku a jeho vlivu, prostě musela přijít ta děsivá zpráva. Totiž že lidé Facebook opouštějí. Ještě ne v davech a hystericky jako pasažéři Titaniku, ale už v dostatečně velkém počtu, aby se o tom dalo napsat jako o trendu. Ale je to opravdu trend? A jak taková "evakuace" z Facebooku může vypadat? Čtěte v mém sloupku pro Technet.

A pokud jste sami na Facebooku, můžete odpovědět na otázku, zda si myslíte, že na něm budete i za rok. Zde jsou průběžné výsledky:

Hlasujte: Budeme mít velkou koalici?

Ještě k "tajnému závodu"

Hledejte 32 rozdílů mezi normální a banánovou zemí. Nevíte? Je to oněch 32 luxusních aut, která přes víkend stála nedaleko česko-německé hranice na hlídaném policejním pracovišti. Patří účastníkům akce, o které média psala jako "ilegálním silničním závodě" a kterého se zúčastnili bohatí lidé se silnými vozy.

Účastníci takových závodů jsou poznat na první pohled. Nejen proto, že jejich auta jsou velmi drahá a často se sportovními úpravami, které běžné předpisy nepovolují. Ale především jsou polepená čísly a nápisy, kterými se majitelé k akci otevřeně hlásí. Na závodě ostatně není nic "utajeného" a mluví se o něm tak jen proto, že to asi lépe a romantičtěji vypadá v propozicích.

Policisté měli na závodníky, kteří ve čtvrtek odstartovali z Prahy, přepraveni superrychlá autu i vrtulník. Ale nakonec jim udělili jen tři pokuty. Účastníci bez problémů přejeli české území a dozávodili až na německé hranice. Ale za nimi je čekal šok. Německá policie skoro všem auta zabavila a řidičům udělila vysoké pokuty.

Ne proto, že by je zadržela při nějakém konkrétním přestupku. Ale prostě proto, že usoudila, že se účastníci chystají dělat něco, co bude nebezpečné a nepříjemné pro ostatní lidi. A to i na německých dálnicích, které jsou pověstné tím, že se na nich jako na jediných na světě smí jezdit neomezenou rychlostí. Policie k tomu nepořebovala speciální radary ani vrtulníky, ale obyčejný zdravý rozum.

Právě jeho nedostatek činí Česko banánovou zemí. Policisté si umí podat řidiče, který má v autě lékárničku s prošlým obvazem, ale před bohatými klauny, kteří si z nich velkopansky dělají legraci, srazí služební podpatky. Stejně se chovají i státní úředníci a politici. V tom je podstata našich problémů, včetně toho kraválu kolem ohrožených předčasných voleb, který teď plní titulní stránky novin. Ale zdánlivě bezvýznamný závod překažený německý policisty to ukazuje lépe.

Ďábel je v detailu, říká se.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).

Hlasujte: kdy podle vás budou volby?

Chvála tlachání

Nikoliv bez jisté škodolibosti informovala média o průzkumu, podle kterého tvoří čtyřicet procent komunikace v rámci webové služby Twitter "bezobsažné tlachání". Její uživatelé tak jakoby byli přistiženi v nedbalkách. "Podívejte se na ně," můžou si říct ti, kteří svodům Twittteru zatím odolávají, protože ho považují jen jednu z dalších internetových bublin, případně hračku využívanou celebritami. "Vydávají se za nějaké technologické průkopníky, a ve skutečnosti tam jen bezobsažně tlachají."

Mám s průzkumem, který provedla jistá americká marketingová firma, značný problém. Týká se metodiky. Jak známo, lidé na Twitteru komunikují prostřednictvím vzkazů ne delších než 140 znaků. Průzkumníci je údajně "vědecky" rozdělili do sedmi kategorií. Vedle "bezobsažného tlachání" je další kategorií například "konverzace". Ta skončila na druhém místě, s téměř 38 procenty. O zbývajících dvacet procent se dělí ostatní, například "zpravodajství", "spam" či "sebepropagace". Celkem výzkumníci analyzovali 2000 anglicky psaných tweetů, náhodně posbíraných během dvou týdnů.

No jo, ale jak vlastně tweety třídili? Jako příklad tlachání je uveden vzkaz: "Jím právě sendvič." Jistě, není to žádná informační bomba. Ale docela dobře to může být i součást konverzace, vždyť právě o jídle mluvíme tak často. Když se vás někdo zeptá, co jste měli k obědu, asi ho těžko odbydete slovy: "Co ti je do toho! Ale můžu ti říct, jak vysoké bude podle mě letos HDP." Nehledě na to, že také záleží na autorovi. Když sendvič bude jíst prezident Obama, stane se z této informace rovnou zpravodajství.

Co autoři čekali? Že na Twitteru státníci uzavírají mezinárodní smlouvy a vědci pilují matematické důkazy? Ne, ta služba se stala populární proto, že umožňuje konverzaci podobnou té, kterou vedeme třeba v kavárně nebo v hospodě. Je to služba umožňující lidské setkávání. Kdybychom šli na věc s urputností metodiky dotyčného výzkumu, možná zjistíme, že i mnohá literární díla jsou jen bezobsažným tlacháním. A vlastně asi většina lidské komunikace.

Vlastně jsem tenhle sloupek chtěl napsat o sendviči.

(Notebook v Reflexu).

Jak je to s tím "veřejným zájmem" ... a k čemu je dobrý ústavní "coming-out" našich politiků

Mnozí politici se v posledních dnech zaklínají "veřejným zájmem", zaštítil se jím ve svém prohlášení po setkání s předsedy stran i prezident Klaus. Jak řekl, je konání voleb v daném termínu dokonce "důležitým veřejným zájmem". Myslím, že by bylo čistší a poctivější, kdyby se mluvilo pouze o zájmu politickém.

Pravdou je, že se souslovví „veřejný zájem“ používá velmi často jako výmluva a alibi. Jinak řečeno, slyšíme ho vždy, když něco "smrdí".

My novináři to ostatně známe: když mluvíme o veřejném zájmu, je to vždy v případech, kdy porušujeme zavedená etická pravidla. Například víme, že je neetické při získávání informací lhát, případně uvádět ostatní lidi v omyl (třeba je natáčet skrytou kamerou). Nebo zasahovat do jejich soukromí. Ale zároveň ve svých kodexech máme napsáno, že v případech vážného veřejného zájmu lze takové chování akceptovat.

Jenže to je pravidlo zanačně gumové. Problém je v tom, že veřejný zájem je právně neurčitý termín, a to i v zemích, kde se s ním operuje v zákonech. Záleží pak na soudci, aby posoudil, zda se v konkrétní situaci o veřejný zájem opravdu jedná.

I proto má větší váhu, když Ústavní soud ve svém usnesení napíše, že se o veřejný zájem nejedná, než když o pár hodin začnou politici unisono tvrdit, že opak je pravdou. Ti jsou totiž v konfliktu zájmů, je přece jasné, že většině z nich se odklad voleb nehodí (anebo naopak hodí, jako v případě nevolitelných Zelených). Ale hlavně je tak trochu chucpe, že se zrovna politici teď ohánějí veřejností. Až doteď je totiž nezajímala.

Mluvil někdo o veřejném zájmu, když se patová povolební situace řešila nakupováním přeběhlíků? A staral se někdo o veřejný zájem, když sněmovna vyslovila nedůvěru vládě uprostřed evropského předsednictví? Dočasná, takzvaná úřednická vláda nevzešla z vůle veřejnosti, nýbrž dohodou politických stran.

To samé platí o říjnovém termínu voleb. Není to tak, že by byl stanoven s ohledem na veřejnost. Určili si ho politici, a to tak, aby si nekazili prázdniny a zároveň stihli připravit své kampaně. Upřímně řečeno není nikoliv proti veřejnému zájmu, ale spíše zdravému rozumu pořádat volby půl roku předtím, než by se konaly řádně. Ale politici se tak rozhodli, bez ohledu na to, že je to nepochybně dražší a pro voliče protivnější.

Ministr vnitra vysvětluje veřejným zájmem peníze, které stát už za přípravu voleb utratil. Pro člověka uvyklého počítat ve stovkách nebo tisících jsou to zdánlivě astronomické sumy, ale v zásadě jde o peníze, které stát utratí zhruba za sto metrů české předražené dálnice. Nikdy jsme neslyšeli, že by fakt, že se v Česku staví nejdražší dálnice v Evropě, byl proti věřejnému zájmu. Ale teď budou politici pištět, že jim Ústavní soud bere jejich volby a že dává všanc peníze veřejnosti. Neměli by místo řečí o veřejnému zájmu politici mlčet, protože tenhle kravál zavinili sami? Prostě tím, že předčasné volby zflikovali pochybným zákonem?

Je prý rovněž ve veřejném zájmu mít vládu s politickou podporou, protože ta bude lépe čelit ekonomické recesi. Jenže vůbec není jisté, že z voleb vzejde vláda, která sestaví přijatelný rozpočet. Co jsme zatím viděli z jednání o rozpočtu či četli v programech politických stran, tak žádná nenabízí jasný a srozumitelný recept. Neznamená to, že bychom kvůli tomu měli rušit volby. Ale ani to, že by ty předčasné, které jsou důsledkem politických naschválů a her, měly být ve veřejném zájmu.

Když politici tlačí na Ústavní soud a domlouvají rychloúpravu ústavy, zašťiťují se veřejností či dokonce lidem, jako třeba sociální demokrat Zaorálek, který komiky mluví o kauze „lid versus pan Melčák“. Ale ve skutečnosti jen bojují za zájem svůj.

Jedinou výhodou volební blamáže je to, že naše politiky vytrhla ze stereotypu jejich kamapní a my se teď z jejich výroků i činů můžeme dozvědět mnohem více než z vylepených billboardů. Ale nazývat nehle ústavní „coming-out“ veřejným zájmem je hodně přehnané.

(Komentář pro e15).