Umlčet své kritiky? Dobrý nápad. Anebo si s nimi povídat

Nevadí mi, že o mně říkáte, že jsem idiot. Ale chtěl bych se té debaty zúčastnit. Tak nějak by mohlo znít motto taktiky, kterou mnozí uplatňují v éře sociálních sítí.

Například americký fastfoodový řetězec Domino´s Pizza. V něm se o pizze říká, že se prakticky nedá jíst. Zákazníci si stěžují, že těsto je tuhé jako kus krabice, sýrová kůrka příliš tenká a všechny chutě potlačuje kečup. Aby bylo jasno, řeč není o pizze žádného z konkurentů. Domino´s tak představují tu svoji. Prostě nestojí za nic. "Ví to naši zákazníci a víme to i my," říká na kameru šéf firmy.

Ale cílem není jen zničující sebelítost. Firma strávila dva roky vývoje a utratila desítky miliónů dolarů, aby vylepšila stávající recepturu. Začíná prodávat novou pizzu. A chce, aby se to dozvěděli potenciální zákazníci.

Celá strategie je vysoce neobvyklá. Když nějaká firma vylepší výrobní postup nebo přijde s novým modelem, tak ho obvykle inzerzuje tak, že se už beztak nejlepší výrobek na trhu stal ještě lepším. Jenže to je marketingová hantýrka, která nikoho nezaujme. Domino´s se rozhodla "odstřelit" svou minulost a získat zákazníky pro budoucnost.

Je to riskantní, protože už teď měl dotyčný řetězec bezpochyby spousty spokojených zákazníků. Funguje půl století a na světě provozuje kolem devíti tisíc restaurací. Reklamou jako kdyby firma svým dosud věrným zákazníkům řekla: doteď jsme si z vás dělali legraci a jestli vám naše pizza chutnala, tak s vámi něco není v pořádku. Protože teprve teď začínáme dělat slušnou pizzu.

Ale úmyslem tvůrců je zjevně šokovat, tedy zaujmout. Čtyři a půl minuty dlouhý dokument z firemního zákulisí, který obsahuje komentáře kuchařů, manažerů i zákazníků, se jmenuje "Pizza Turnaround", což by se dalo volně přeložit jako "Pizza na otočce". Kampaň připravila agentura Crispin Porter and Bogusky, která má ve svém portfoliu kontroverzních věcí už víc. Režisérem byl renomovaný filmař Henry Alex Rubin, mimo jiné nominovaný na Oscara. Třicetivteřinový spot, který vznikl sestřihem ze zmíněného krátkého filmu, běží teď zrovna v televizi. Ale tvůrci kampaně sázejí na nová, či v tomto případě konkrétně sociální média. Pro ně je ušitá na míru. Očekává se, že provokativní klip bude budit pozornost a vyvolávat diskuse. Na blozích, na Facebooku i na Twitteru.

Na Twitteru vznikl speciální hashtag "#newpizza", kterým může kdokoliv svůj názor na pizzu od Domino´s označkovat. Automaticky se pak publikuje na stránku "Pizza na otočce". Je jasné, že jsou zde názory jak pozitivní ("konečně to chutná jako pizza"), tak i zcela negativní ("děláte si legraci? dva roky jste vymýšleli novou recepturu a vymysleli TOHLE?"). Domino´s nad debatou v sociálních sítích nemá žádnou kontrolu. Je to riskantní, ale každopádně to poutá pozornost. Jakoby firma testovala staré (a nikoliv vždy uznávané) pravidlo, že každá publicita je dobrá publicita. Anebo jiné pravidlo: že nemůžete lidem zakázat, aby se o vás bavili negativně (pokud tedy nejste zrovna diktátorem), ale že je vždycky lepší aspoň moci poslouchat, co si o vás povídají.

To ostatně tvrdil minulý týden na debatě klubu Media Monday někdejší "webový guru" banky mBank Adam Zbiejczuk, který na webových stránkách dotyčného finančního ústavu zprovoznil diskusní fórum. To je něco, co si žádá sebevědomí a odvahu, zejména ze strany manažerů. Ale podle Zbiejczuka to byl krok, který se nakonec vyplatil.

Kontroverzní kampaň si pochvaluje zatím i Domino´s. On tenhle fastfoodový řetězec byl vždycky zvyklý, že se s ním ve veřejném prostoru nejedná v rukavičkách. Satirický zpravodajský web Onion.com si z Domino´s udělal před časem legraci, když publikoval fiktivní zpravodajský spot s názvem: "Vědci ze společnosti Domino´s testují limity toho, co lidé dokáží sníst." Reportérka v něm říká, že vědci s úžasem zjistili, že snižování nutriční hodnoty a zvyšování vizuální odpudivosti učinilo pizzy Domino´s ještě oblíbenějšími. A vědec v reportáži dodává: "Plánujeme na závěr experimentu připravit pizzu ze skutečných odpadků. Ale na základě předešlých výsledků předpokládáme, že i tu lidé asi snědí."

Domino´s má za sebou i jednu vyloženě negativní zkušenost. To když se loni v dubnu objevilo na YouTube rádobyvtipné amatérské video, natočené dvěma zaměstnanci. Kristy a Michael v něm pizzu připravují z ingrediencí, do kterých se předtím vysmrkali nebo si s nimi vytřeli zadek. Vše je samozřejmě předstírané a velmi veselé, dopad zveřejněného videa byl však katastrofální. Během několika hodin ho viděly stovky tisíc lidí.

Odkazy si lidé předávali na všech sociálních sítích. Návštěvnost v restauracích okamžitě dramaticky poklesla. Situace byla natolik vážná, že nebylo vyloučené, že celý řetězec kvůli jedinému incidentu zkrachuje. Oba zaměstnanci samozřejmě přišli o místo, ředitel firmy natočil vlastní video, ve kterém se zákazníkům omluvil. Incident se s vypětím sil podařilo vyžehlit. Ale jednou z výtek bylo, že vedení na něj zareagovalo příliš pozdě. Krize jako tato se musí řešit ne v řádu dnů, nýbrž hodin.

Možná i proto dnes Domino´s dává prostor svým kritikům. Dát jim slovo, dokonce ve své reklamě? To je přece šílené. Ale když je nemůžete umlčet, je to hned ta druhá nejlepší věc, jak se s nimi vypořádat.

(Psáno pro Strategii).

Spolčení pohodlných hlupců ... aneb obrana povinné maturity z matematiky

Děkani vysokých škol píchli do vosího hnízda, když připustili, že by státní maturity mohly aspoň na některých školách nahradit přijímací zkoušky. Ale podmínili to zařazením matematiky mezi povinné maturitní předměty. V zemi, kde se právě zrušení povinné maturity z matematiky bere jako součást demokratických svobod zavedených s novým režimem, je to poměrně nepopulární požadavek.

Součástí maturity by měla být povinná zkouška z matematiky. Tečka. Tady by komentář mohl skončit, protože takový je můj názor. Nemám zvláštní potřebu ho nějak zpřesňovat nebo byť o milimetr posouvat. Ale vždycky mě překvapuje, že si někdo může myslet něco jiného. Jenže takových lidí je překvapivě mnoho. Berou matematiku jako nějakou formu útlaku nebo dokonce druh diskriminace. Koho? Přece těch, kteří "na matematiku" nejsou dost chytří. Ale tím mohou obalamutit jen oni sami sebe. My ostatní víme, že je to spolčení hloupých, líných nebo prostě pohodlných.

Speciálně upozorňuji na spojku "nebo" v předešlé větě. Z toho plyne, že si nemyslím, že komu nejde matematika, je nutně hloupý. Dokonce bych řekl, že to platí pro drtivou většinu "odpíračů" matematiky. Ono je pohodlné vymluvit se na nedostatečnost svého mozku, lépe řečeno zastávat obvykle nepodloženou domněnku, že mozek těchto lidí exceluje v něčem jiném. Středoškolská matematika nevyžaduje nadprůměrnou inteligenci ani zvláštní talent. Ale je spojena s tvrdou prací, kterou nejde lidově řečeno ošulit. Odměnou pak nejsou žádné speciální dovednosti, které člověk v dospělosti používá. Ba naopak, ve většině profesí a oborů lidské činnosti nevyužije z matematiky nic. Ale získá základy pro dobrou duševní kondici a schopnost logicky myslet.

Nepodceňoval bych ovšem ani tu méně častou variantu, totiž že poznáme ty hloupé. Ona matematika je jedním z mála předmětů, kde se to opravdu poznat dá. A její univerzálnost ji předurčuje k tomu být maturitním předmětem, tedy žádat, aby si určitou míru znalostí a dovedností osvojili všichni. Ta míra určitě nebude stanovena tak, aby středoškolské vzdělání dokončili jen géniové či nadprůměrně chytří. Ale neberu jako nijak velkou diskriminaci, když do dalších pater vzdělání nepustí úplné pitomce. Občas se mě někdo ptá, zda považuju za důležité, aby například lékař, který mě bude operovat, uměl spočítat trojčlenku. No to si pište, že je to pro mě důležité! Víc než to, jestli umí žonglovat s osmi skalpely v jedné ruce.

Zařazení matematiky do povinné maturity má důležitou symbolickou hodnotu. Když z ní byla naopak vyřazena, učinilo to z její výuky cosi nadbytečného a extravagantního. Učitelé matematiky se pro část studentů změnili v samoúčelné sadisty, kteří od nich žádají něco, co nikdy nebudou potřebovat. Není divu, že se podle testů žáků v zemích OECD ukázalo, že Česko je třetí mezi zeměmi, ve kterých se znalost matematiky od roku 1995 nejvíc zhoršila. Není to proto, že by se učila méně nebo že by ji učili méně dobří učitelé. Je to proto, že je matematika jako něco zbytečného neoblíbená až nenáviděná. Podle téhož výzkumu dokonce nejvíc ze zkoumaných zemí.

Učení matematiky podporuje logický úsudek a systematické myšlení. Obojí představuje kvalitu samo o sobě, takže se nenechme zavléct do diskusí, k čemu jsou filosofovi kvadratické rovnice či zdravotním sestrám geometrie. Dá se říct, že v "éře Googlu" bude schopnost jasně a racionálně myslet ještě mnohem důležitější. Informace a data lze všechny najít na webu. Co tam nenajdete, je schopnost s nimi pracovat a používat je v souvislostech. Prostě přemýšlet.

Dám malý příklad. Před pár týdny zveřejnily Lidové noviny článek na toto téma. Studentka filosofie v něm popisuje, jak ohromné útrapy jí středoškolská matematika způsobovala a jak ji dodnes pouhé pomyšlení na ni stresuje. Toť přímo esence sebeobrany lenosti, kterou popisuji výše! Autorka článku s ní ovšem zjevně sympatizuje, a dodává, že i takoví „géniové vědy“ jako Edison nebo Einstein měli se školní matematikou potíže. Že je to „známo“.

Má to dva háčky. Za prvé Edison nebyl žádný génius vědy a za druhé Einstein v matematice od mala exceloval. Ano, když se to pokusíte vyhledat na Googlu, najdete tvrzení o jeho potížích se školní matematikou ve stovkách tisíc odkazů. Jenže to není pravda! Je třeba zapojit hlavu, oddělit odkazy relevantní od nedůležitých, a pokusit se najít spolehlivá fakta. A podle nich byl Einstein už na základní škole v matematice nejlepší ve třídě. Diferenciální i integrální počty zvládl v patnácti. Na střední škole studoval matematiku z vysokoškolských učebnic. Že v ní byl slabý, je mýtus, který se rozšířil už za jeho života a on sám ho vyvracel. Proč byl a je tak populární? Protože se hloupým, líným nebo pohodlným lidem, kteří se matematiku nechtějí učit, hodí do krámu.

Takže ještě jednou. Matematika by u maturity měla být povinným předmětem. Tečka.

(Psáno pro LN).

Nic vám neřekneme. Ale vy to všechno napíšete

Dnes v sedm hodin večer našeho času se to stane. Nikoliv, na západě nevyjde slunce, Země se nepřestane točit kolem své osy a Václav Klaus se nestane čestným předsedou Strany zelených. Bude to něco mnohem důležitějšího a napjatěji očekávaného. Čtěte můj článek pro Technet o očekávaném představení zázraku jménem Apple Tablet. Případné uvozovky u slova "zázrak" si buď přimyslete, nebo odmyslete.

Ježek v kleci, ODS v Praze

V Praze se teď nejvíc mluví o raketě Václava Klause. Ne snad žádné konkrétní, nýbrž té, o které se od devadesátých letech říká, že by na pražské kandidátce ODS vyhrála volby.

Je to k tomu kusu sportovního náčiní nespravedlivé. Vždyť jde téměř o dokonalý výrobek, prověřený dlouhou historií, sahající až do čtrnáctého století. Podstatou bonmotu je sdělení, že v Praze by za ODS vyhrálo volby každé dřevo. Ale i to je nepřesné, vždyť od šedesátých let minulého století se už vyráběly rakety ocelové, později hliníkové či z uhlíkových vláken. Výrobci každý rok utrácejí desítky miliónu dolarů za vývoj nových, kvalitnějších materiálů.

Nevím, kolik bylo investováno do vývoje Davida Vodrážky, kterého ODS už loni do čela své kandidátky postavila. Ale ať už jakoukoliv sumu, obávám se, že to byly vyhozené peníze. Pražský lídr se loni vzepjal k tomu, že se v ODS na jaře pasoval na apoštola módní zelené politiky (možná po vzoru asi budoucího britského premiéra Davida Camerona), ale od té doby se v pražské ODS už jen plácá jako nudle v bandě mezi Topolánkem a Bémem.

Liberální městský volič, který od devadesátých let volil tenisové rakety Václava Klause, dnes nemůže zavřít oči před zjevným faktem. Politika ODS v Praze je jako kopička hnoje. Smrdí na dálku. Je prolezlá podivnými lidmi s ještě podivnějšími kontakty (i kontrakty), a to celé špikují megaprůšvihy jako prošustrovaný projekt Opencard. Politologicky to celé není žádná záhada, něco takového se stane vždy, když je jedna strana příliš dlouho u moci.

Existuje jednoduché řešení, prostě kopičku hnoje vymést ve volbách. Ale výše popsaný volič se kroutí. Jak to udělat, aby do chlívku zároveň nevběhl obávaný Paroubek a jeho parta? Toť pražský hlavolam na úrovni foglarovského "ježka v kleci".

Až na to, že v pasti jsme my voliči.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Mám pro vás takovou nabídku

Když si tenhle článek přečte od začátku do konce padesát tisíc lidí, daruju jednomu ze čtenářů půl království a princeznu za ženu. Článek pak opatřím novým titulkem: „Tenhle text si přečetlo padesát tisíc debilů,“ a zveřejním ho v deníku New York Times. Co tomu říkáte? Vy snad ještě váháte, jestli číst dál? Jen čtěte.

I když už vám asi došlo, že se pouze oslím můstkem snažím dostat k jedné z prvních pseudoafér letošního roku. Tou byla „podvodná“ proměna lidí lačnících po telefonu zadarmo na příznivce Jiřího Paroubka. Stalo se na sociální síti Facebook. Desítky tisíc lidí zde naletěly člověku, který založil skupinu, jejímž členům slíbil rozdávat telefon značky iPhone. Pak ji ale přejmenoval na „Mladí lidé volí Jiřího Paroubka“.

Některé novinové články naznačovaly, že by za celou věcí mohl být politický marketing Lidového domu. Jenže to je pitomost. Nejde o nic jiného než hru s důvěřivostí a nedovtipností některých uživatelů. V běžném životě jsme si už zvykli, že když nám někdo nabízí něco zadarmo (případně za supervýhodnou cenu), takzvaně to smrdí, lépe řečeno, že nedostaneme nic a dost možná ještě sami o něco přijdeme. Simsalabim, velké překvapení ... hle, na Facebooku to funguje stejně. Zadarmo ani kuře nehrabe a pečení holubi létají lidem do huby jen ve snu nebo nanejvýš v předvolebních programech.

Co tedy za těmito skupinami na Facebooku je? Nic temného, v drtivé většině asi jen čirá radost z toho, dělat z lidí pitomce. Historicky byl prvním asi uživatel, jenž vymyslel fiktivní osobu Brodyho Ruckuse a pod jeho jménem už v roce 2006 založil skupinu s názvem „Jestli tahle skupina bude mít 100 tisíc členů, zúčastní se moje holka švédské trojky“. Požadovaného limitu bylo dosaženo za týden a Ruckus slíbil, že ze zmíněné události zveřejní fotografi e, a to pokud počet členů dosáhne 300 tisíc. I tato hranice padla za necelý týden. Ruckus vyhlásil, že jestli se skupina stane největší na celém Facebooku, zveřejní také video. Prvenství se ovšem už dosáhnout nepodařilo, protože Facebook Ruckusův profil zrušil.

Od té doby vznikly stovky, či spíše tisíce a tisíce podobných skupin. I na českém Facebooku byla dlouho nejpopulárnější skupina ta, jež pod dosažením určitého počtu členů slibovala uspořádání „megakalby“. A na nějakou podobnou lze i dnes narazit každou chvíli.

Celkem mě baví sledovat, kteří z mých přátel či známých do takových skupin vstupují. Někdy jde o recesi, ale jindy je naopak jasné, že v takových novopečených členech skupin hlodá červíček pochybnosti. Co když se opravdu budou nějaké telefony rozdávat? Anebo peníze? Případně aspoň fotografi e se sexem?

A mimochodem, pokud jste dočetli až k této větě, tak opravdu nemáte šanci vyhrát princeznu a půl království?

Odpovězte si sami.

(Notebook pro Reflex).

Kdybyste vytiskli celý Twitter ...

Infographic by Cartridge Save for printer cartridges

Amazon otvírá svou čtečku Kindle vývojářům

via mashable.com

Elektronická čtečka Kindle by mohla nabídnout svým majitelům o hodně víc než čtení knih. Ne že by rozšíření funkcí plánoval samotný výrobce, tedy internetový obchod Amazon. Ale rozhodl se, že platformu "otevře" pro vývojáře, kteří pro Kindle budou moci vytvářet a prodávat vlastní aplikace. Vznikne tak obdoba AppStoru, který se tak osvědčil firmě Apple u iPhonu. Zájem už potvrdily například firmy vyvíjející elektronické hry pro obdobné platformy, například iPhone nebo Android. Ale čekat lze i jiné aplikace než hry. Otevření platformy vytváří příležitost pro nakladatele i mediální firmy. Konkurenční prostředí určitě přinese celou řadu nových nápadů i možností, jak Kindle využívat. Oznámení Amazonu přichází necelý týden před napjatě očekávaným představením tajemného tabletu od firmy Apple. Ten by právě pro Kindle mohl být velkým konkurentem.

Posted via web from Poznámkový blok

Lásko, pojďme si povídat. Máš na harddisku něco o fotbalu?

Zazvoní vám telefon. Je to váš známý, s kterým jste nějaký čas nemluvili. Vyměníte si zdvořilosti a ujistíte se, že se oba máte výborně. Pak se on zeptá: "Jo a poslyš, nemohl bych se dnes vyspat s tvou ženou?" Pokud chcete vědět, jak by to mohlo dopadnout, čtěte můj pravidelný středeční článek na Technetu.

Zavřete očim, odcházím ... tedy za dva roky

Skončím s psaním tohoto sloupku. Ne, počkejte, myslím to naprosto vážně. Samozřejmě ne hned. Cítím určitou zodpovědnost a chápu, že tu po mně zůstane místo, které nebude jednoduché zaplnit. Takže se pojďme domluvit, že si někdy koncem roku 2011 na tohle téma znovu sedneme a popřemýšlíme, kdo by mě mohl nahradit.

Máte pocit, že jsem se zbláznil? Já taky, to když jsem zaznamenal novinové články o změnách ve vedení Národní galerie. "Milan Knížák končí v čele NG", zněly titulky, zatímco samotná zpráva byla o tom, že sám Knížák si plánuje svůj odchod někdy ke konci roku 2011. Titulek tedy měl správně znít: "Knížák chce řídit Národní galerii ještě další dva roky."

Šikovná fintička, zvlášť když se ukázalo, že současný ministr měl zálusk Knížáka vystřídat ještě během svého úřadování, tedy v následujících několik měsících. Ale nepovede se mu to, stejně jako jeho minimálně dvěma předchůdcům. A jestliže minulý pracovní týden začal zprávou o Knížákově odchodu, tak si nezpomeňme všimnout, že skončil zmínkou o jeho přáteském poklábosení v restauraci s prezidentem Václavem Klausem. Ba ne, nenechme se mýlit, Milana Knížáka z jeho současné židle hned tak někdo nedostane.

Je mužem pozoruhodných názorů i osudu. Komentátoři mohou stokrát jedovatě poznamenávat, že je jedním z posledním reliktů klausovsko-zemanovské opoziční smlouvy, ale faktem je, že se ve své funkci zabetonoval i na spousty let dopředu. A že si ji dokázal udržet, aniž slevil ze své extravagance, extrémismu a arogance. Milan Knížák je doslova antitezí ke stereotypu úspěšného státního úředníka či šéfa veřejné isntuce. Jeho nezničitelnost je společenským, ba možná i přírodním úkazem.

A má smysl pro humor, takže se po vzoru jednoho starého židovského příběhu rozhodl uspořádat vlastní pohřeb ještě za svého života. A tak jsme celý minulý týden mohli číst hodnocení, analýzy i názory jeho působení ve funkci ... a on v ní přitom bude ještě další dva roky. Minimálně.

Vsadím se, že určitě déle, než já budu psát tenhle sloupek.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Tajnosti, slabosti a úchylky těch druhých

Není mi ani trochu líto řidiče tramvaje, který dostal výpověď kvůli šále, kterou v den procesu s Dělnickou stranou podporoval tuhle odpudivou partu. Prozradila ho fotografie publikovaná na Facebooku. Už když jsem ji v pondělí poprvé uviděl, vyprovokovalo mě to k neférové a povrchní paušalizaci na adresu této profese. Coby chodec a řidič totiž nemám tramvajáky rád. Odjakživa si myslím, že v ulicích zneužívají svého práva silnějšího. A od doby, kdy mají zákonem potvrzenou přednost na přechodech, si své frustrace z nelehkého zaměstnání léčí ještě navíc na chodcích. Co se někdy děje například na křižovatce Vodičkové s Václavským náměstím, by byl dobrý námět pro studii psychiatrů.

Ale to neznamená, že bych s výpovědí dotyčného řidiče souhlasil. Naopak, považuji ji za hloupé a nedomyšlené gesto podniku, který vystrašila negativní publicita. Nikoho přece nediskvalifijují jeho názory, a to pro jakékoliv povolání. Některé názory jsou hloupé a některé i potenciálně nebezpečné, ale pokud zůstávají pouze názory, tak je nelze trestat. Společnost by se měla vyhozeného řidiče zastat. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Protože názory mohou být nepřijatelné společensky, ale nikoliv institucionálně. To bychom se pak snadno dostali tam, čemu Angličané říkají "slippery slope". Tedy kluzká šikmá plocha, kde si jde jednoduše natlouct nos.

Čteme a slyšíme, jak bylo od řidiče hloupé, že svou "extrémistickou" šálu vystavil na palubní desce tramvaje. Ale copak je většina nás ostatních lepších? Jako bychom zapomněli, že žijeme v době, kdy soukromí oficiálně skončilo, lépe řečeno už není sociální normou, jak hezky řekl tento týden Mark Zuckerber, zakladatel komunitní sítě Facebook. Shodou okolností to byl právě Facebook, kam kdosi fotografie řidiče s šálou Dělnické strany publikoval. Teprve odtud se pak rozšířila do dalších médií. Ale je to opět Facebook, kde své intimity prozrazujeme sami na sebe a dobrovolně. Přiznáváme se k nim na svém profilu, ve svých statusech či prostřednictvím fotografií.

Je jen otázkou času, kdy mladí novinářští dravci v redakcích sednou k Facebooku a začnou hledat například příznivce neonacistů. V půldruhém miliónu českých uživatelů jich najdou stovky či spíše tisíce, to je zkrátka matematická jistota. A mnozí určitě pracují ve státních institucích či respektovaných soukromých firmách. Co budou zaměstnavatelé dělat, až se v novinách objeví fotografie jejich hajlujících zaměstnanců? Budou s ním chtít rychle skoncovat, podobně jako pražský Dopravní podnik s řidičem s šálou?

V tom je onen precedens nebezpečný. Teď vadí náckové, zítra mohou začít vadit stoupenci iluminátů, popírači globálního oteplování nebo třeba ti, kteří věří, že mezi námi tajně žijí mimozemšťané. Rychle a ochotně jsme se smířili s tím, že v éře moderních technologií ztrácíme velkou část svého soukromí. Naše úchylky, tajnosti a slabosti se staly veřejnými. Ale ještě nevíme, jak se postavit k úchylkám, tajnostem a slabostem těch druhých. Můžeme je ignorovat, odsuzovat je nebo jim opovrhovat.

Ale jakmile je začneme zakazovat, staneme se nebezpečnými především sami sobě.

(Komentář pro deník e15).

Přiznejte barvu, přemlouvají se dívky na Facebooku

Modré. Černá. 5. 29. Není vám úvod článku tak docela jasný? Rád přeložím. Mám na sobě dneska modré trenýrky. Moje žena černou podprsenku. Hrál jsem basketbal v dresu číslo 5. A moje přirození měří 29 centimetrů v klidu. Ještě malá douška: jedna z těchto informací je lež, ale neřeknu která. Nedozvíte se to ani z dalšího textu, nicméně i tak čtěte můj článek na Technetu.

Zabijí Google noviny? Teď už víme, jak ho potrestat

via mashable.com

Noviny jsou dnes plné jakési vietnamské krásky z Česka, která se stala vietnamskou vicemiss Evropy (ne, já si tuhle bláznivost nevymyslel), z Vietnamu však pocházejí i jinačí věci. Třeba toaletní papír, a to s nikoliv ledajakým jménem. Kdybyste ho někde viděli prodávat, dejte vědět. Chtěl bych si užít tu radost, že přijdu do obchodu, rozhlédnu se znuděně po regálech a řeknu: "Koupím si jeden Google." Dramatická odmlka, pak dodatek. "Anebo víte co? Dejte mi rovnou čtyři ruličky."

Posted via web from Poznámkový blok

Padesátka na magistrále. Takové novoroční psycho

Ploužit se padesátkou po pražské magistrále je otravné a nepříjemné. Limit byl zaveden před pár dny a zatím ho dodržuje až překvapivě hodně řidičů. Ale i z těch pomalu se sunoucích aut je cítit nasupenost. A když k tomu připočteme, že se vždy najdou i ti, kteří na omezení rychlosti kašlou, proplétají se mezi ostatními a případně na ně i zuřivě blikají, pak je jasné, že se na víceproudých vozovkách v Praze odehrává takové novoroční psycho.

Na změnách v dopravě je nejvíc rozčilující, jak se dějí bez koncepce a zjevného smyslu. Zmíněné omezení rychlosti je toho dobrým příkladem. Oficiálně se tak děje kvůli snížení hluku, toto vysvětlení je ostatně i na dopravních značkách.

Ale zároveň slyšíme názory expertů, kteří soudí, že snížení rychlosti ze sedmdesáti na padesát kilomemtrů v hodině přinese snížení hluku doslova o pár decibelů, tedy o úroveň, která je pro lidi sotva zaznamenatelná. Nevíme ani, jestli úroveň hluku právě teď někdo přesně měří a vyhodnocuje. Ředitel dopravy pražského magistrátu v rozhlasovém rozhovoru ne zcela srozumitelně odpověděl, že to má na starosti jiný odbor.

Místo pojmů nás média zásobují dojmy. Například zástupce jakéhosi sdružení občanů bydlících kolem magistrátu prohlásil, že první tři dny roku to bylo dobré, ale pak se to zase zhoršilo. To je opravdu objev, vzhledem k tomu, že z těchto tří dnů byl jeden sváteční a dva víkendové.
Zároveň ovšem slyšíme i další vysvětlení: že plošné snížení rychlosti přinese více bezpečnosti a bude znamenat méně nehod, tedy i větší plynulost provozu. A že přece řidiče neubyde. Jistěže ne. Ale znovu nevíme, jestli je to výsledek nějaké koncepce nebo přemýšelní, a zda to opatření bude někdo vyhodnocovat.

Ostatně "padesátkové" omezení bylo přijato takovým tím tyicky pražským způsobem. Tedy rychle, zmateně a neviditelně. Je možná chyba médií, že věc "objevila" vlastně až v momentě, kdy se na magistrále a dalších komunikacích začaly vztyčovat značky. Informace o tom, jak se o věci v předešlých mědsících diskutovaůo a jak se věc schvalovala, se dají spočítat na prstech jedné ruky. Ale je to i vina magistrátu. Ten chce teď utratit bizarních 160 miliónů za nový web Prahy, ale nevšiml jsem si, že by k tak důležité a pro mnoho lidí zásadní věci, jako je omezení rychlosti, třeba vytvořil jednoduchou internetovou stránku, kde by s občany o změnách diskutoval a vysvětloval je. Kdepak.

Anekdotické je vlastně i to, že politicky prosadil radní za Stranu zelených, který byl nedávno odvolán. To jsme tedy dopadli. Rozčilujeme se za volantem a ani nemáme komu nadávat, protože odpovědného člověka pražští mocní odkopli. "Pan padesátka" dneska v Praze neexistuje. Jen úředníci, kteří zmateně a nejistě věc obhajují. Primátor Pavel Bém omezení rychlosti na podzim opatrně podpořil, s odvoláním na hygienické předpisy EU, které prý navíc "nepochopitelně aplikuje" české ministerstvo zdravotnictvé. Dost alibistické a nepřesvědčivé, řekl bych.

Vlastně nejlepší zdůvodnění jsem slyšel od představitele jednoho z občanských sdružení, a to jménem Pankrácká společnost. Ten nazval omezení "gestem" a "drobným vstřícným krokem magistrátu", a to vůči lidem žijícím v okolí těchto silnic. Slyším v tom sice určitou zlomyslnost a poťouchlost ("když my máme tu smůlu a bydlíme u dálnice, tak vy si zase vzteky z nesmyslně pomalé jízdy třeba okusujte volanty"), ale jako argument to dokážu akceptovat mnohem spíš než nějaké reálně neexistující snížení hluku či nedoložené zlepšení průjezdnosti.

Možná i proto, že problém městské dopravy je nejen v Praze, ale i všude na světě exaktně neřešitelný. Neexistuje žádný kouzelný trik, jak soužití aut a lidí dostat do harmonie. Ať má tedy magistrát aspoň tu odvahu říct: zavedeme padesátku, protože je to náš způsob, jak řidičům jízdu auto znepříjemnit a otrávit. Jak je potrestat za to, že jezdí autem. Je to symbol a gesto, nikoliv otázka nějakých dvou decibelů.

Jiný, velmi podobný příklad sledujeme už skoro rok rovněž na magistrále, v Legerově ulici. Tam si občané a zastupitelé Prahy 2 prosadili zúžení ze čtyř na tři pruhy. Údajně jako experiment, který měl od loňského března trvat šest měsíců. Proti byla Praha 4, která tvrdí, že zúžení magistrály v Legerově povede k většímu používání objízdných tras na jejím území. Šestiměsíční experiment skončil, bez výsledku. Byl prodloužen o dalších šest měsíců. A teď Praha 2 žádá, aby byl zase prodloužen, že ještě stále nejsou vyhodnoceny výsledky. To si z nás dělají dobrý den?

Jezdím tou ulicí téměř každý pracovní den. Neřekl bych, že se tam situace nějak výrazně zhoršila pro řidiče nebo zlepšila pro obyvatele. Je tam stále stejně hnusně, hlučně a nedýchatelno. Ale štve mě jiná věc: proč na tom zavřeném pruhu nenechali tamní politici udělat trávník nebo cokoliv jiného? To opravdu chtějí svou ulici pojmout jako nekončící experiment? Jsou tam ošklivé zábrany a také spousta nesprávně parkujících aut. To bych nenazval zvýšením životního standardu.

Ono to chce ze strany města - politiků i úředníků - především odvahu. Třeba i k radikálním řešením. Ať se na magistrále vysázejí kytičky, když se najde politik, který to prosadí a "ustojí". V New Yorku ma Manhattanu se tamní šéfová dopravy Janette Sadik-Khanová rozhodla, že z jedné z nerušnějších křižovatek na Broadwayi udělá pěší zónu. Všichni to považovali za šílený nápad, mnozí chtěli její hlavu. Ale prosadila to. Stalo se to loni v květnu. Dnes tam jsou chodci, lavičky a květináče. Spousta řidičů je naštvaných, protože za volantem stráví o pár minut déle, byť se mnohými předpovídaný kolaps nekonal. Ale zároveň je spousta lidí nadšených.

V Praze je to tak, že naštvaní a otrávení jsou všichni.

(Komentář pro LN).

Milý deníčku, chci ti něco napsat ... ale jen jestli to nevykecáš

V Silicon Valley bydlí jedno otrávené desetileté dítě. Nebo jeho rodiče jsou otrávení, případně trochu zklamaní. Tedy aspoň doufám, že nijak skvělé finanční výsledky firmy Yahoo jsou tím nejhorším, co tuto rodinu potkalo. A proč by měli být ve špatné náladě? To vysvětlím později. Čtěte v mém článku pro Technet.

Jmenuje se budoucnost novin Skiff?

via mashable.com

Na veletrhu CES v Las Vegas bude tento týden představena další čtečka, tentokrát určená především pro noviny. Na rozdíl od těch stávajících (Kindle, Sony Reader) bude mít větší displej (cca 28 cm), ale zároveň bude tenčí a lehčí (něco přes půl kila). Můžete si ji představit jako padesát listů papíru vsunutých do plastových desek. Čtečku nabídne vydavatelství novin a časopisů Hearst, ve spolupráci s mobilním operátorem Sprint (čtečka bude mít 3G připojení), technologicky ji vyvijí LG. Jak ukazují obrázky, předpkládá se, že Hearst chce nabídnout nejen textové verze svých článků (jak to dnes dělají vydavatelé například prostřednictvím Kindlu), ale elektronický obsah v podobě blízké dnešním papírovým novinám. Kdy se čtečka začne prodávat a kolik bude stát, zatím není známo.

Posted via web from Poznámkový blok