PF 2008

Až do 5. ledna 2008 budu pryč. Internet v této době nebudu užívat pravidelně, nýbrž příležitostně. Pokud se v mém okolí nebo v mé hlavě odehraje něco podstatného, tak to na tomto blogu najdete, ale až pod tímto postem. Jeho smyslem je popřát všem hezké svátky a dobrý nový rok. Ať se vám daří.

Hrátky s čertem: politický komentář

(Vysvětlení: Lidové noviny mě požádaly o "aktuální politický komentář" k několika českým pohádkám. Jde o součást většího projektu, který zrovna teď vychází. Donutilo mě to všechny tyto pohádky po mnoha letech znovu shlédnout a zkusit se na ně podívat jinýma očima. Milovníkům těchto filmů se omlouvám.)

Když má někdo pro strach uděláno, nelekne se ničeho. Ani pekla. Takové je hlavní poselství pohádky Hrátky s čertem. Ale z dnešní perspektivy lze příběh o "upisování duší" číst i jako podobenství o tom, jak v minulém režimu získávala StB občany pro tajnou spolupráci. "Cesta do pekla je široká a pohodlná", říká mladý ambiciózní čert-agent Lucius. Stačí podepsat "ceduličku" a poslušný občan má vystaráno.

Vyznění filmu je k české povaze milosrdné. Lidi ochotné ke spolupráci s tajnou policií ukazuje pohádka jako slabé, ale v jádru dobré a poctivé. To je případ princezny Dišperandy a její služebné Káči. Tak moc chtějí ženichy, že se klidně upíšou vlastní krví, a ani moc nehledí na důsledky. Proč taky, smrt i revoluce se přece vždycky zdají být tak daleko.

Naopak lidé zásadoví a mravní jsou vykresleni jako podezřelí podivíni. Takový je otec Školastykus, který žije celý život v odříkání. Jí sušené kobylky, ale tajně závidí lidem, kteří se můžou ládovat pečenými kuřaty. Stejné je to i s ostatními slabostmi. Školastykus se vyhýbá pokušení a s čerty nechce nic mít, ale k duševní pohodě mu to moc nepřispívá. Navíc neumí odpouštět: když se ukáže, že hříšníci se vyhnou peklu a skončí stejně jako on v nebi, bere to jako nesmírnou nespravedlnost.

Jaký rozdíl v porovnání s "poctivým" lupežníkem Sarkou Farkou, který se k stáru napraví a stane se z něj dobrák. A konec konců ani samotní agenti nejsou nijak nesympatickými hrdiny. Čerti Omnimor a Karborund jsou staří roztomilí popletové, čert Lucius zase nezkušený kariérista. Strach nahání snad jen chladný a prohnaný doktor Solfernus.

Zato oslavou české povahy je dragoun Martin Kabát. Veselý, zábavný a plný života. S čerty se stýká a pekla se nebojí. Čertovské packaly bez váhání obere v kartách. Až když si dá partičku se Solfernem, narazí kosa na kámen. Ale i pak si ví tenhle český chlapík rady: místo své duše nabídne peklu dvě cizí. Později se to snaží napravit a vydá se sám do pekla. Naštěstí mu pomůže anděl Teofil, který paprskem božího světla provede v pekelném archívu cosi jako skartaci. Duše tak zachrání.

Dozvíme se z pohádky, co je to svědomí? "Takové to ouzko tadydlenc," říká jeden z hrdinů a ukazuje si na prsa. Jenže to je na poselství málo. Hledejme ho spíš ve slovech krále. Když Školastykus postříká Solferna svěcenou vodou a ten v oblacích kouře zmizí, král říká: "Fuj, to je smrad, v tom se nedá panovat." Hezky řečeno.

Blogy jsou tu deset let

Otevřete láhve se sektem! Blogy oslavily v pondělí 17. prosince desetileté výročí od svého vzniku. I když to není úplně přesné. Uplynulo deset let od chvíle, kdy se termín blog začal používat pro literární či novinářský útvar, který zde byl už před Internetem a bude nejspíš i po něm. Právě teď však prožívá cosi jako zlatou éru.

Přesná definice blogu neexistuje. Nejčastěji se o nich mluví jako o „internetových deníčcích“, i když jsou i blogy, které s tímhle žánrem nemají nic společného. Blog je pro většinu lidí zkrátka webovou stránkou, kam si zapisují své postřehy či zážitky. Kromě textů může obsahovat fotografie či videa, ale především internetové odkazy.

Pro blogy je typické, že se prostřednictvím webových odkazů propojují jeden s druhým a vytvářejí více či méně uzavřené komunity. Mluví se o takzvané blogosféře. Podle amerického serveru Technorati, který blogy sleduje a počítá, dosáhl v prosinci 2007 jejich počet celosvětově kolem 112 miliónů.

Témata příspěvků na blozích mohou být různá: od rodinných historek až po názory na světovou politiku. Pro mnohé blogy je typická rozkročenost mezi důležitým a banálním. Správný bloger může v jednom zápisku popisovat, jak cestou do práce potkal zatoulaného psa, a hned v následujícím odsoudit válku v Iráku.

Za autora slova „blog“ či lépe řečeno „weblog“ je považován programátor Jorn Barger. Kontroverzní Američan si 17. prosince 1997 na svůj web nazvaný Robot Wisdom zapsal: „Rozhodl jsem se založit si stránku, kam si denně budu zaznamenávat to nejlepší, co najdu při surfování.“

Weblog je tedy složeninou dvou slov a v doslovném překladu znamená webový záznam. Existují různé teorie, jak se z weblogu stal blog. Podle některých vzniklo nové slovo prostým zkrácením, podle jiných byl v roce 1999 autorem novinář Peter Merholz. Ten „weblog“ rozdělil žertem na dvě slova „we blog“, neboli „my blogujeme“. Slovo blog či blogovat se dostalo rychle do slovníků. V roce 2004 ho dokonce slovník Merriam-Webster vyhlásil „slovem roku“.

Blogy tu samozřejmě byly mnohem dřív, pouze se jim tak neříkalo. Už jedna z prvních webových stránek, kterou si v ženevských laboratořích CERN vedl zakladatel webu Tim Berners-Lee, byla vlastně typickým blogem. A za blog lze považovat i první opravdu známou českou webovou stránku, kterou byl Neviditelný pes.

Ale je možné jít i dál. Do doby před Internetem nebo dokonce i před počítači. Někdy jsou blogy přirovnávány k literárním deníkům, jindy k takzvaným pamfletům, což byl žánr populární v Evropě v osmnáctém století. Byly to texty obsahující silný názor na nějaké téma, často s propagandistickými cíli. Autoři pamfletů byli mnohdy anonymní, chtěli oslovit co nejvíc lidí a jejich texty byly velmi kontroverzní. V tom všem se podobali dnešním blogerům.

Proč se někdy počínaje rokem 2000 stal z blogování takový fenomén, o kterém dnes tak často slyšíme? Důvod byl v podstatě technický. Na Internetu se objevily služby, které umožnily zakládat webové stránky a publikovat na nich komukoliv pouze s minimální znalostí počítačů. A hlavně zadarmo. To způsobilo, že si blogy začali lidé zakládat ve velkém.

Jednou z prvních takto populárních služeb byl americký Blogger.com (později koupený firmou Google), v Česku nabízí srovnatelné možnosti například služba Bloguje.cz. Zatímco v devadesátých letech bylo psaní na Internet výsadou lidí se spíše technickým, nebo přímo počítačovým vzděláním (jako byl například Barger), po roce 2000 se otevřelo všem.

Dnes proto blogy ovlivňují celou společnost. V některých oborech, jako jsou politika nebo média, hrají dokonce čím dál větší roli. Mluví se o takzvaném amatérském žurnalismu. Nikdy v historii neměli lidé takovou možnost vyjadřovat své názory a sdělovat je ostatním. Když loni časopis Time rozhodoval o „osobnosti roku“, rozhodl se nakonec dát na obálku zrcadlo a titulek „Vy“. Rozuměj: lidé podílející se na ovsahu Internetu, tedy mimo jiné i blogeři.

Jednotlivci mohou v boji o čtenáře porazit velké mediální firmy. Amatérský reportér Matt Drudge „uikradl“ informaci o milostných pletkách bývalého prezidenta Clintona časopisu Newsweek a jeho web Drudgereport byl tak prvním médiem, které o této kauze informovalo. Časopis Time později Drudge zařadil mezi sto nejvlivnějších lidí světa.

Pro většinu blogerů je blogování koníčkem či vášní, jiní z něj učinili doplněk své profese (nejčastěji novináři, ale také byznysmeni či politici) a najdou se i tací, kteří blogováním vydělávají milióny. To ovšem neplatí pro Jorna Bargera, který dal blogování jméno. Před časem se objevila jeho fotografie, na které je stylizován do žebráka s ručně načmáranou cedulkou: „Vymyslel slovo weblog, ale nevydělal na tom ani čtvrťák.“

Spousty lidí si tuhle fotku daly na své blogy.

Sůl nad zlato: politický komentář

(Vysvětlení: Lidové noviny mě požádaly o "aktuální politický komentář" k několika českým pohádkám. Jde o součást většího projektu, který zrovna teď vychází. Donutilo mě to všechny tyto pohádky po mnoha letech znovu shlédnout a zkusit se na ně podívat jinýma očima. Milovníkům těchto filmů se omlouvám.)

Většina lidí si myslí, že filmové zpracování pohádky Sůl nad zlato je o tom, jak zdravý selský rozum zvítězil nad královskou omezeností. To jistě taky, ale film Byl jednou jeden král je zároveň inteligentní metaforou o vlivu a působení tajných služeb.

Ty v milém a vtipném příběhu zosobňuje tajemná babička kořenářka. Je všude a zároveň nikde. Objevuje se vždy v momentech, kdy se ve státě vyskytne nějaký problém. A okamžitě ho řeší. Například když se celník dostane do sporu s mužen odmítajícím zaplatit „zlámanou grešli“ nebo když se princezna Maruška ocitne sama v pustém lese. To jí babička zajistí chaloupku s ustlanou postelí a navařeným jídlem (tedy ve skutečnosti konspirační byt).

Samotný příběh je banální (tři tupí princové se ucházejí o tři princezny, z nichž minimálně dvě jsou stejně tupé, ale pravá láska k prostým pracujícím z nich udělá milá děvčata). Hezké je vyobrazení krále coby představitele exekutivní moci. Je dobrosrdečný, ale zároveň neschopný a hloupý. I on se snaží své občany špehovat (dalekohledem z okna), proti špičkové technologie tajné služby však nemá šanci (vyleštěný rendlík babičky kořenářky).

Tajná služba vůbec disponuje sofistikovanými metodami: babička v pohádce jakoby „šíří dobro“, ve skutečnosti je to však narážka na použití nějakého nervového ohlupujícího plynu. Projevuje se tak, že když se babička objeví v nějaké vypjaté situaci, přestanou se lidé škorpit, ale najednou se usmívají, prozpěvují si a tváří se šťastně. To je evidentní efekt opiátů.

Vyznění pohádky je veskrze pozitivní. Tajná služba je představena jako síla, která ve státě udržuje pořádek a když je třeba, šikovně se postaví i proti establishmentu. To je asi vada filmu: že pomíjí připadné zneužití a ukazuje tyto zákulisní hry jen v kladném světle. Film však také ukazuje, že tajné služby jsou mimo jakoukoliv kontrolu. Když se královský rádce Atakdál ptá babičky: „Jsi ty vůbec zdejší?“, dostane se mu odpovědi: „Já jsem všudezdejší!“ To je přesná, ale zároveň trochu děsivá charakteristika zpravodajského oboru.

Vyzyvatel Paroubek? Tak já to tedy beru. šéfe!

Tak to tu ještě nebylo! Ego šéfa sociální demokracie Paroubka pošramotily náznaky, že by snad články podepsané jeho jménem nemusel psát přímo on sám. A tak k bůhvíkolikáté polemice s článkem publicisty Vladimíra Bystrova připojil šéf ČSSD toto P.S.:

"A propos, pane Bystrove, pokud naznačujete, že mé články za mne někdo píše, udělejme jeden malý pokus. Sejděme se na jednom místě, nechť redakce LN určí téma článku (ekonomické a politické), sedněme si vedle sebe a začněme psát. Uvidíme, čí výtvor bude kvalitnější."

Nechme stranou technické detaily, jako to, kdo a jak uvidí, čí výtvor je kvalitnější. Ono se to nějak vytříbí. Ale považuji to za fascinující nápad. Bohužel, Vladimír Bystrov výzvu odmítl, a to s tím, že "na přání, na příkaz, na objednávku" psát neumí.

Škoda, beru to však jako svou šanci. Místopřísežně (byť poněkud účelově) prohlašuji, že taky nevěřím, že pan Paroubek své texty píše. (Teď mě napadá, že se snad ten člověk, který psal citovaný článek, o navrhované soutěži s panem Paroubkem poradil). Očekávám, že výzva nebyla určena exkluzivně panu Bystrovovi a že se tedy s panem předsedou utkáme.

Sportu zdar.

Tři oříšky pro Popelku: politický komentář

(Vysvětlení: Lidové noviny mě požádaly o "aktuální politický komentář" k několika českým pohádkám. Jde o součást většího projektu, který zrovna teď vychází. Donutilo mě to všechny tyto pohádky po mnoha letech znovu shlédnout a zkusit se na ně podívat jinýma očima. Milovníkům těchto filmů se omlouvám.)

Je to film vyhrávající v anketách o nejoblíbenější a nejkrásnější českou pohádku. Má romantickou až téměř snovou atmosféru. Je asi hlavně zásluhou rafinované filmové hudby hitmakera Karla Svoboda, že většina diváků si nepovšimne, že ten sen je ve skutečnosti noční můra.

Sledujeme víceméně náhodné setkání dvou citově deprivovaných, možná téměř zmrzačených lidí. Tím prvním je samozřejmě Popelka vyrůstající v hororu omezené statkářské rodiny. Macecha krásnou dívku ponižuje a trápí, což se samozřejmě nemůže neprojevit na Popelčině duševní rovnováze. Odkloní se od lidí a nezdravě přilne ke zvířatům. Je to především bílý hřebec Jurášek, ale také pes Tajtrlík či sova Rozárka. Tenhle moudrý noční dravec pomáhá Popelce s většinou důležitých rozhodnutí.

Všimněme si: Popelka bere zvířata jako rovnocenné partnery a rozumí jejich řeči. Ale když se při projížďce lesem naskytne příležitost, tak jiného dravce kroužícího na nebi jen tak pro nic za nic zastřelí dobře mířenou ranou kuše. Ne, v Popelčině mysli se odehrává něco nepěkného.

Druhým truchlivým hrdinou je princ. Ve třiceti má mentální věk sedmiletého chlapce. Nejradši ze všeho se se svými stejně starými kamarády honí po lese a vyvádí nejrůznější skopičiny. Záběry třicetiletých mužů, kteří se pošťuchují, koulují nebo válejí v závějích, a přitom vyprskávají smíchy, jsou pro diváky velmi zneklidňující. Je jasné, že i na princovi se zásadně podepsali jeho rodiče. Působí jako žoviální a milý stárnoucí pár, ale ve skutečnosti svého syna od dětství tyranizovali. A neustali ani v dospělosti. Kontrastem bezstarostnosti a zlověstnosti připomíná nálada v královské rodině legendární horor Osvícení od Stanleyho Kubricka.

Pak je tu ještě jedna věc, o které se v odborných filmových kruzích mlčí, vnímavější diváci ji však musí zaznamenat. Je zřejmé, že princ neprojevuje o ženy zájem a i na plese, kdy zámecký sál zaplní desítky půvabných dam, ho stále něco táhne k jeho kamarádům. Do Popelky se zamiluje, aniž uvidí její tvář. Není v tom nic fyzického a asi ani duchovního, protože s nezralým děvčetem prohodí jen pár slov. Že ji pak pronásleduje nocí a snaží se ji vypátrat, je spíše důsledkem zvědavosti či nudy než nějaké osudové ládky. Ta se přece ani nemohla rozhořet.

Vzpomeňme: do Popleky se princ zamiloval, když byla převlečena za mladého myslivce. A to je to strašlivé a desítky let tutlané tajemství nejmilovanější české pohádky: krásný princ je s největší pravděpodobností homosexuál. Dnes už žijeme v liberální a otevřené době, takže není třeba to dál tajit.

Co jsou to ty osobnosti?

Když se minulý týden objevila výzva k neplacení poplatků u lékaře, postavilo to média či lépe řečeno jejich zaměstnance před delikátní problém. Jak signatáře výzvy nazývat? Zavedlo se označení "osobnosti". Když v těchto dnech čteme nebo slyšíme sousloví "výzva osobností", automaticky se nám vybaví právě protest proti poplatkům.

Nic proti tomu. Ale je to neutrální pojem, který je vhodný do zpravodajství? Záleží na tom, jak si kdo tohle slovo vykládá. Kdo pamatuje minulý režim, nejspíš si vzpomene na klišé "přední osobností kulturního a politického života", kterým se obvykle označovali prominenti. Ti také často něco podepisovali nebo se za něco stavěli. Dnes slovo "osobnost" (když si odmyslíme druhý, řekněme spíše odborně lékařský význam) označuje nejčastěji celebritu.

Zjevně tedy neobsahuje pouhý popis, ale zároveň názor. Člověk XY se někomu může zdát být osobností, ale jinému nikoliv. Schválně přerušte čtení tohoto textu a běžte se podívat sami na sebe do zrcadla. Vidíte v něm osobnost, anebo jen osobu?

Četba novin z posledních dní potvrzuje, že si mnozí tyto nuance uvědomují a s různými odstíny slova praují. Asi nikoho nepřekvapí, že ve stanovisku přijatém na 17. zasedání KSČM se v této souvislosti hovoří o "předních osobnostech", deník Právo zase ve zpravodajském textu píše o "části významných osobností". Helemese, tak už nestačí jen osobnosti, ale jsou hned "přední" nebo "významné". Z čehož plyne, že asi budou i nějaké osobnosti "zadní" nebo "nevýznamné".

To poněkud nabourává naše původní východisko, které předpokládalo, že osobnosti jsou přední, významné či význačné tak nějak automaticky. Milosrdný je v tomto ohledu deník Haló noviny, který píše o "početné skupině politiků, umělců, akademiků, důchodců, úředníků a jiných osobností". Podíváme-li se na seznam signatářů, spadá to kolonky "jiné osobnosti" snad jen autor výzvy Alexnadr Kramer, který je novinář. Ale zmíněnou formulaci i dle pravidel logiky lze vyložit tak, že osobnostmi jsou všichni důchodci a úředníci. Což je už hezká armáda!

Symptomatické je, že deníky považované za pravicové se termínu "osobnosti" snaží vyhýbat, případně ho používají bez přívlastků. Ale nejčastěji o autorech píší prostě jako o "opozičních politicích, umělcích a úřednících", což je přesné a korektní. Ale zase moc zdlouhavé - zkuste to dát do novinového titulku na první stranu! Nehledě na to, že i v textu je to často stylisticky neohrabané.

Osobně by se mi líbil termín "osoba", uznávám však, že jde o slovo zabarvené v opačném gardu. Osoby nejčastěji páchají trestnou činnost a pojí se s přívlastky jako "podezřelé" či "podivné". I když ne vždy, například kapacity autobusů či vozů tramavaje se zásadně uváději v počtu osob, nikoliv osobností. Asi proto, že ty jezdí spíše vlastními auty nebo taxíky.

V angličtině je to s rozdílem mezi slovy "person" a "personality" podobné, i když ve srovnání s češtinou lze pozorovat určitý významový posun. Všimněme si, že časopis Time vyhlašuje každý rok "person of the year" (tedy od roku 1999, do té doby to byl politicky nekorektní "man of the year"), do češtiny to však překládáme jako "osobnost roku".

Jiným překladem slova osobnost je "personality", což znamená člověka, který je známý a něco dokázal. Moc se však v tomto smyslu nepoužívá a často mívá dokonce i lehce negativní zabarvení.

"Personality" je známá osobnost, která není politikem, hercem ani třeba hudebníkem. Obvykle tedy není úplně jasné, díky jakým kvalitám se proslavila. A není slavná moc, protože se pak mluví spíše o celebritě (jako je řeba Paris Hiltonová). Nejčastěji se tedy slovo "personality" pojí s přívlastkem "televizní", a označuje tak souborně všechny ty panáky, kteří se objevují na obrazovce.

Seznam českých osobností, kteří budou od ledna neposlušnými občany, je naproti tomu pestrý a různorodý. Spojuje bojovníky za dobrou věc (viz třeba autor textu Kramer) s těmi, kterým se to zrovna hodí do krámu (tedy hlavně opoziční politiky) i s těmi, kteří svůj podpis pod výzvu berou jako přihlášku do klubu osobností.

Je to klub nový, právě se formující. Už jsme jeden takový měli a byl nejaktivnější koncem devadesátých let a pak v době takzvané opoziční smlouvy. Ať se v těch letech objevila jakákoliv petice či výzva (ať už třeba "Děkujeme, odejděte", nebo v souvislosti s takzvanou televizní krizí), mohli jsme si být jistí, že pod ní byla některá ze zhruba stovky stále se opakujících se jmen. Někteří tohle společenství nazývali lehce hanlivě "lobby pravdou a lásky", to podle názorové blízkosti k bývalému prezidentu Václavu Havlovi.

Teď tu tedy máme novou lobby, nebo aspoň její zárodek. Spojuje je umanutost dobrých a spravedlivých, připravených pomoci nemocné společnosti. Odměnou jim bude dobrý vnitřní pocit. Až třeba taková Věra Chytilová odmítne v ordinaci zaplatit třicet korun za změření krevního tlaku, bude jistě cítit stejně důležitě, jako když Zdeněk Svěrák přednášel zaplněnému Václavskému náměstí o televizní svobodě slova.

Přivítejme osobnosti mezi námi. A dovolme si parafrázovat odborný termín a konstatovat, že Česko postihlo cosi jako další "porucha osobností". Slovy starého lékařského praktika však dodejme: "Jen když to není nic vážnějšího."

(Psáno jako Úhle pohledu pro LN).

Mrazík: politický komentář

(Vysvětlení: Lidové noviny mě požádaly o "aktuální politický komentář" k několika českým pohádkám. Jde o součást většího projektu, který zrovna teď vychází. Donutilo mě to všechny tyto pohádky po mnoha letech znovu shlédnout a zkusit se na ně podívat jinýma očima. Milovníkům těchto filmů se omlouvám.)

Snad v žádné pohádce neexistuje submisivnější bytost než Nastěnka v Mrazíkovi. Dokonce i česká Popelka, která vyrůstá podobně jako mladé ruské děvče týraná macechou, se občas zmůže aspoň na nějaký úšklebek nebo dokonce zlomyslnost. Zato Nastěnka snáší nadávky, nespravedlivé tresty i bití s trpitelským úsměvem. Vrcholem revolty je slza kanoucí po tváři. Své trýznitele zahrnuje pochopením a láskou.

Mohli bychom to brát jako stereotyp ideálního socialistického občana, ale to by vycházelo ze zjevně mylného předpokladu, že tvůrce vedl nějaký úmysl. Jestli je pro Mrazíka něco typické, tak že je to slepenina mnoha motivů bez silného příběhu i poselství.

Kdyby si tvůrci dali víc ráce s ústřední postavou Mrazíka, mohli bychom v jeho schopnosti měnit klima hledat metafory k současně tak aktuální debatě o globálním oteplování (Je ti teplo, děvenko?", atd.). Ale kdepak! Mrazík je chvíli důstojným vládcem zimy, a vzápětí zase úchylným starcem, který v lese číhá na dívky, které by mohl osahávat a zkoušet zaujmout přihlouplými poznámkami.

Také ostatní hrdinové jsou osobnostně neusazení a těžko srozumitelní. U maniodepresivní Baby Jagy se střídají veselý tanec a zpěv s výbuchy nekontrolovatelného hněvu. Dědeček hříbeček je chvíli moudrý dobrák, a vzápětí zákeřný hajzlík. Postavy si v průběhu příběhu nedokáží udržet své charaktery ani konzistenci. Výjimkou je Nastin otec, který je tak ušlápnutý blb, že ve srovnání s Nasťou vychází jeho postava jako oslava sovětské víry v genetiku.

Nebyla by to ruská pohádka, aby její hrdinové neměli moc poroučet přírodě. A tak Ivan na jaře vyhodí klacky, které spadnou v zimě. V jiné scéně Nstěnka přemluví slunce, aby pár vteřin poté, co vyjde, zase znovu zapadlo. Oslavou inženýrů jsou sáňky samochodky, které se po pláních prohánějí s lehkostí japonského sněžného skútru.

Ne, síla Mrazíka není ani v příběhu, ani v žádné ze zmíněných scén. Jeho kouzlo je v tom, že ho všechny děti v socialistickém Československy mohly vidět každý rok znovu a znovu, a to přesně ve stejnou dobu. Pohádka se tak stala nekonečným seriálem, ke kterému byl ovšem nějakým nedopařením natočen pouze jeden díl.

Scény Mrazíka cupitajícího kolem Nastěnky či nevlastní sestry Marfuši louskající zubama oříšky se tak staly součástí našich životů. Stejně jako hlášky: "K lesu zády, ke mně vchodem", či kňourání dementního ruského mládece: "Nastěnku chci za ženu." Opakování je matka moudrosti a stokrát nic nejen umořilo osla, ale udělalo z průměrné slátaniny filmovou legendu. Toť asi hlavní a jediné ponaučení z Mrazíka.

Investigativní reportér a předvánoční idyla s křídly od plukovníka Sanderse

K čemu jsou blogy? Třeba k tomu, že můžeme nahlédnout tak trochu do zákulisí lidských životů. Tak jak nám to dovolili novináři Martin Fendrych a Jaroslav Kmenta.

Ten první se naštval na druhého, že o něm napsal ve své knize, že se stýkal s nějakým mafiánem. Je rozčílen kolegovou neprofesionalitou, která se projevila tím, že mu nezavolal a informaci si neověřil. Rozhodne se proto zajet za ním do redakce a buď mu dát facku, anebo mu plivnout do tváře.

Jeden z těch novinářů je bývalý úředník ministerstva vnitra, druhý zase čím dál proslulejší investigativní reportér. Jde o knížku ze spisů jednoho zastřeleného mafiána. Ale nemyslím si, že něco z toho je nějak zajímavé či podstatné. Co mě baví, jsou to pitoreskní detaily jejich neuskutečněného setkání.

Jeden druhému stále volá, míjejí se, popis jednoho telefonátu střídá popis dalšího. Fendrych o Kmentovi tvrdí, že se mu vyhýbá, a Kmenta zase píše, že si Fendrych vymýšlí. Až se dostáváme ke klíčové scéně odehrávající se v podzemní garáži vydavatelství MaFra.

Miluji podzemní garáže. Asi je to pouze má utkvělá představa, ale od filmu Všichni prezidentovi muži od aféry Watergate mám pocit, že se právě zde odehrává vše klíčové a důležité v novinářských životech. Vždycky když jsem sám v takové garáži, tak trochu napjatě čekám, že se něco stane, země se pohne a já prožiju ve svém profesionálním životě něco úžasného. Zatím marně. Ale Kmentovi se to podařilo.

Když odemyká auto, volá mu zase Fendrych. Popišme okolnosti. Investigativní reportér uštvaný autogramiádami, objížděním distributorů a navíc ještě občasnou prácičkou pro svého zaměstnavatele se těší domů. Čekají ho tam žena a děti. A cestou se chce ještě zastavit pro stromeček a lucerničky.

Mačkám slzu v oku, tuším katarzi hodnout politicko-mediálního thrilleru. Fendrych trvá na tom, aby na něj Kmenta v redakci počkal. Kmenta váhá. Ví, že každá minuta může být pro jeho plán s lucerničkami smrtící. Má počkat na Fendrycha a postavit se mu jako chlap chlapovi? Anebo se rozhodnout pro rodinný krb? Volí to druhé.

Cosi studivého na mé tváři mi prozrazuje kanoucí slzu. Fendrych jako asociální komentátor nejde k rodině, ale do restaurace. A tam mu jeho přítel Ládik říká, že Kmenta je sráč. Fakt sráč.

Střih, jsme u Kmentů. Neohrožený a kauzami ošlehaný investigativec koupil nejen stromeček a lucerničky, ale taky večeři u KFC. Úplně vidím Kmentovy, jak sedí kolem papírového kyblíku s kuřecími křídly a jsou šťastní. Poslední věta Kmentova blogu zní: "A věřte nebo ne: ženě a dětem jsem jako sráč vůbec nepřipadal.

Věřím, panebože věřím. Tomu říkám příběh.

Pekařův císař: politický komentář

(Vysvětlení: Lidové noviny mě požádaly o "aktuální politický komentář" k několika českým pohádkám. Jde o součást většího projektu, který zrovna teď vychází. Donutilo mě to všechny tyto pohádky po mnoha letech znovu shlédnout a zkusit se na ně podívat jinýma očima. Milovníkům těchto filmů se omlouvám.)

Pamatujete na dlouhý polibek, kterým bývalý premiér Zeman obšťastnil předsedkyni Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Drábovou, a to při slavnostním spuštěním Temelína v roce 2000? Na tuhle scénu si nelze nevzpomenout při finální scéně filmu Pekařův císař, kdy pekař Matěj Kotrba objímá svou milou Kateřinu.

Do Golema symbolizujícího jadernou energii je vložen šém, jeho ohromná síla však má být využita pro mírové účely. Konkrétně pro pečení chleba a rohlíků. Scéně předcházejí dialogy, které vyjadřují jak pochyby ekologických aktivistů („Tento pokus je velmi nebezpečný. Kdyby se Golem utrhl, tak nás pobije všechny!“), tak skálopevnou víru těch, kteří věří v moderní technologie a mírové využití jádra („Matěj říká, že se neutrhne. A když Matěj říká, že se neutrhne, tak se neutrhne“, případně: „Když se nám to povede, tak budou rohlíčky zvlášť vypečené. A pro všechny!“).

Golem se nakonec neutrhne, ale promění se v malý jaderný reaktor. Zásobuje energií pekárnu Matěje Kotrby, který se stane bohatým velkopodnikatelem. To už ve dvojfilmu Císařův pekař a pekařův císař není, protože tvůrci ho v roce 1951 točili na drahý barevný materiál a měli k dispozici jen omezenou stopáž. Škoda! Kdyby byl Matěj Kotrba ukázán jako schopný podnikatel a obchodník, byl by to pádný argument proti tvrzením, že tenhle film patří k nejhanebnějším a nejnebezpečnějším propagandistickým agitkám natočeným po komunistickém převratu. A že je o to ostudnější, že v něm hráli ti nejlepší herci minimálně dvou generací, včetně mýtizovaného Jana Wericha.

Na první pohled film skutečně prezentuje tezi, že politici jsou zdegenrovaní a zkažení, zatímco pracující lid disponuje takzvaným zdravým rozumem. Stačí náhodně sáhnout po libovolném blbovi (v našem případě jím je pekařský mistr Kotrba), a ten se ukáže být moudřejší a schopnější než ti momentálně mocní. Nejenže myslí na dělnickou třídu („Kdo chce být neviditelný? Vymyslete raději něco, aby ženským neztvrdly ruce po práci!“), ale je dokonce chytřejší než Tycho de Brahe a ví, že se Země točí kolem SDlunce, a nikoliv naopak.

Ale je opravdu film oslavou komunistické myšlenky? Kdepak! Klíčovou scénou je rozhovor Matěje Kotrby s Rudolfem Druhým (v obou případech ztvárněni Janem Werichem), kdy císař dobrovolně nabízí, že do rukou pracujícího lidu odevzdá část své moci, ale mazaný pekař to odmítá. Říká: „Vládnout lidem, to je na jednoho člověka moc velkej bochník.“ Komunismus tak mohl zvítězit o několik století dříve, narazil však na hamižnost pekaře disponujícího jadernou pecí. Toť přímo esence ducha kapitalismu. Škoda, že ho tvůrci do toho pitomě komunistického filmu tak rafinovaně ukryli.

Princezna se zlatou hvězdou: politický komentář

(Vysvětlení: Lidové noviny mě požádaly o "aktuální politický komentář" k několika českým pohádkám. Jde o součást většího projektu, který zrovna teď vychází. Donutilo mě to všechny tyto pohádky po mnoha letech znovu shlédnout a zkusit se na ně podívat jinýma očima. Milovníkům těchto filmů se omlouvám.)

Je to podobenství o vítězství lásky nad rozumem, anebo dobová agitka z padesátých let, která se v postavě krále Kazisvěta Šestého vysmívá světovému imperialismu? Pravda je jistě obojí, Princezna ze zlatou hvězdou je však také obratnou satirou na ekonomickou korupci ve státní sféře.

Kazisvět přijíždí do země krále Hostivíta, které ve však ve skutečnosti ovládá pletichářská chůva. Zúčastní se výběrového řízení, které je však od začátku zmanipulované. A protože je žánrem pohádka, nejde o zakázku na stíhačky ani obrněné transportéry, nýbrž na manžela princezny Lady.

Ta tendr vypisuje tak, aby ho král Kazisvět prostě nemohl vyhrát (chce "šaty utkané z noci pod hvězdami" a podobné hlouposti). Kazisvět však zakázku potřebuje, takže s nesplnitelnými podmínkami souhlasí. Hezkou momentkou je to, jak noc před vyhlášením výsledků tráví s erotickou tanečnicí. Film si tak tropí žerty ze způsobu, jak byznysmeni vyčerpaní stresem relaxují po náročných jednáních.

Výběrové řízení končí podle očekávání fiaskem, Lada navíc z obavy ze sankcí prchá ze země. Útočiště nachází v zemi krále Radovana, s kterou zřejmě Kazisvět ani její otec nemají podepsanou smlouvu o vzájemném vydávání zločinců. Zde se zrovna koná jiné výběrové řízení, tentokrát na manželku krále Radovana. Tvůrci si neodpustili trochu komunálního humoru, když Radovana vylíčili jako rozmařilého metrosexuála, který nehledá rovnocennou partnerku, ale přihlouplou puťku. Vadí mu, když by žena usilovala o vlastní kariéru (princezna toužící po práci s koňmi) a chovala se sebevědomě (princezna nevychvalující královu, nýbrž svoji vlastní krásu). V zemi zjevně neexistuje občanská společnost, konkrétně nějaké gendrové sdružení, které krále vrátilo do patřičných mezí.

Vidíme další manipulaci výběrovým řízením, tentokrát ovšem v opačném gardu. Lada vstupuje do již zahájeného tendru, což jí umožňuje využít chyb ostatních a zaujmout dominantní postavení. Radovan padá do nastražené pasti a vybírá si Ladu. Ale je to jeho vlastní chyba: kdyby si k výběrovému řízení přizval renomovanou poradenskou firmu, a nikoliv svého přihlouplého komořího, mohl se problémů vyvarovat.

Film končí pokusem zvrátit zmanipulované tendry arbitráží (ve filmu ji představuje šermířský suboj mezi Kazisvětem a Radovanem), ovšem neúspěšnou. Zákulisní hra, pletichářství a skryté ekonomické zájmy slaví úspěch. Je to pohádka jako ze života.

Klaus, poslední žijící dinosaurus devadesátých let

Prožívali jsme v devadesátých letech nejlepší, anebo nejhorší roky svého života? Hloupá otázka, řekne si asi většina z nás. Byly to roky jako každé jiné. Až s odstupem času bude jasné, že to byla jedna z nejdramatičtějších a nejzajímavějších dekád moderních českých dějin.

Z mnoha důvodů se na sklonku roku 2007 ohlížíme za devadesátými lety intenzivněji než dříve. Premiéru měly hned dva dokumenty mapující události z konce devadesátých let, které však jejich vnímání a „pocit“ výrazně ovlivnily: dokument o opoziční smlouvě mezi pravicovou ODS a socialistickou ČSSD („Vládneme, nerušit“) a snaha o rekonstrukci pádu vlády Václava Klause v roce 1997, který způsobil pokus o vnitrostranický puč v ODS („Papírový atentát“).

Ale pak je tu ještě jeden, téměř delikátní důvod, proč se za devadesátými léty ohlížet. Je to blížící se volba prezidenta, lépe řečeno pokus Václava Klause obhájit své prezidentství pro dalších pět let. První Klausovo zvolení bylo do značné míry shodou okolností, výsledkem podivné politické situace a pak také fackou, kterou sama sobě dala mocí unavená ČSSD. Druhá „pohavlovská“ prezidentská volba zdá se být významnější a mnohem víc vypovídající.

Klausova snaha o znvuzvolení je do značné míry refrendem právě o devadesátých letech. Aby to bylo referendum důsledné a dokonalé, musel by proti němu nastoupit bývalý prezident Václav Havel. Pak by proti sobě stály dva odlišné pohledy na svět, dvě různé vize budoucnosti a také dvě rozdílné interpretace devadesátých let v české politice.

Havlovu roli však do značné míry bude suplovat ekonom Jan Švejnar. Je symptomatické, že jeho první ostrý střet s Klausem se týkal právě devadesátých let. Týkal se Švejnarova tvrzení, že byl „jedním z hlavních architektů české ekonomické reformy“, což Klaus zpochybnil a prohlásil, že se Švejnar na trasnformaci „ani milimetrem nepodílel“. Na to Švejnar odpověděl zhruba v tom smyslu, že byl autorem ideových konceptů, nikoliv „výkonným inženýrem“. Zároveň Klause obvinil ze zpackané kupónové privatizace a umožnění tunelování, což je mimochodem termín, kterým čeština obohatila světový ekonomický žargon.

Legrační spor ukazuje zajímavou věc: devadesátá léta mají dostatečný sex-appeal jako koncept a zlomový moment. Ale jakmile se začneme bavit o konkrétních událostech a činech, nechce se k nim nikdo hlásit.

Byla to nejen doba vzniku samostatné České republiky, ale především ekonomické transformace a vzniku skutečné politiky. To nebylo úplně jednoduché a hlavně ne samozřejmé. Slovo „strana“ bylo těsně po pádu komunistického režimu bráno pejorativně, ostatně jeden z prvních sloganů Občanského fóra byl: „Strany jsou pro straníky, Občanské hnutí je pro všechny“.

Byl to Václav Klaus a lidé kolem něj, kteří zvítězili v mocenském boji uvnitř Občanského fóra a své křídlo pak přetransformovali v ODS, první silnou „skutečnou“ politickou stranu. Ale i pak dlouho trvalo, než se demokratická část politického spektra začala nějak formovat a utvářet. Poslední československé volby v roce 1992 byly spíše ještě demonstrací prodemokratického smýšlení společnosti než skutečnými volbami.

Dekadentní pocit z české politiky zapříčinil do značné míry fakt, že střet ideí byl dlouho skrytý. Otevřeně se ukázal právě až důsledkem tzv. sarajevsjkého atentátu, kdy se část ODS podporovaná prospěchýřským pragmatikem Josefem Luxem, tehdejším šéfem lidovců, pokusila svrhnout Václava Klause. To se nepovedlo, výsledkem byl však pád vlády, nástup dočasné úřednické vlády Josefa Tošovského a předčasné volby v roce 1998.

Ještě v roce 1997 vystupuje poprvé otevřeně proti Klausovi prezident Václav Havel v projevu v Rudolfinu. Do protikladu staví takzvanou občanskou společnost a dravý kapitalismus. Ve skutečnosti však pouze opatrně formuluje pravo-levý střet politiky. Skutečný ideový rozpor tak v devadesátých letech ztělesňují jména Klaus a Havel, a nikoliv Klaus a Zeman, jak se to v druhé polovině devadesátých let mediálně může zdát.

Opoziční vládnutí Zemana a Klause v letech 1998 až 2002 jakoby devadesátá léta „orazítkovala“ puncem marnosti a neúspěchu. Je to nespravedlivé, protože táž devadesátá léta jsou zároveň začátkem moderních demokratických dějin. Co se stalo v jejich první polovině je neskonale důležitější než to, co devadesátá léta završilo.

Není náhoda, že téma devadesátých let otevřel Václav Klaus ve velkém rozhovoru pro nejčtenější seriózní list MF Dnes. Je to rozhovor, který počátkem prosince odstartoval Klausovu prezidnetskou „mikrokampaň“, kdy bude obcházet a přesvědčovat poslanecké i senátorské kluby všech stran.

Klaus v rozhovoru říká: „Já jsem ta jediná osoba, která je k celým devadesátým letům loajální. (…) Strašně mě štve, že téměř nikdo nevyjadřuje loajalitu k těm létům, a tím ani k sobě samému. To je trapné a ostudné.“ Nechme stranou, že loajalitou k devadesátým létům myslí Klaus loajalitu k jeho vlastní interpretaci této dekády, tedy k vlastně k němu samotnému.

Ale prezident pojmenovává důležitou věc: dnešní poitická elita se od devadesátých let odstřihla a předstírá, jakoby neexistovaly. Elita bývalá se k nim buď nevyjadřuje, anebo je hodnotí negativně. Kluas je vskutku posledním „žijícím dinosaurem“ devadesátých let.

Je logické a pro společnost svým způsobem zdravé, že devadesátá léta budou jedním z důležitých momentů prezidentské volby. Byť je to volba nepřímá a nebudeme o ni rozhodovat svými hlasy. Ale nepochybně nás přinutí se znovu zamyslet, jestli to byly nejlepší, anebo nejhorší roky našich životů. A protože poslanci a senátoři chtě nechtě reprezentují i naše pocity a naše názory, výsledek jejich volby nám napoví.

(psáno pro Czech Business Weekly)

Pyšná princezna: politický komentář

(Vysvětlení: Lidové noviny mě požádaly o "aktuální politický komentář" k několika českým pohádkám. Jde o součást většího projektu, který zrovna teď vychází. Donutilo mě to všechny tyto pohádky po mnoha letech znovu shlédnout a zkusit se na ně podívat jinýma očima. Milovníkům těchto filmů se omlouvám.)

Doboví kritici odmítali Pyšnou princeznu jako film, který je příliš „kapitalistický“ a vzdálený lidu (socialisialistický realismus nepřipouštěl, že by pracující mohli zbožňovat monarchu), těm současným se zase zdá někdy až příliš poplatný době (v Miroslavově království panuje vyloženě budovatelská atmosféra a lid svou spokojenost vyjadřuje radostným zpěvem). Jak to tedy je? Propaguje film levicovou, anebo pravicovou ideologii? Ani jednu. Ve skutečnosti odkrývá fungování technologie moci, zejména vlivu zákulisních poradců a lobbistů.

Hlavy obou zemí jsou jen figurkami. Panovník Půlnočního království se chová jako senilní idiot od začátku do konce. Dětinou bez reálné moci je však i jeho mladší kolega ze sousední země král Miroslav. Místo vládnutí a politiky se věnuje zahradničení. Dost možná jde v jeho případě až o psychickou poruchu, o čemž vypovídá poznámka vyřčená po kvapném návratu ze zahrady: „Stromky mě nechtěly pustit.“ Miroslavovo vyšinutí pak tvůrci filmu demonstrují i na tom, jak učí květinu zpívat.

Zápletka filmu je vystavěná na mocenském boji uvnitř Půlnočního království. Do Miroslavovy země přijíždí delegace vedená ministrem Jakubem pod záminkou domlouvání sňatku, ve skutečnosti však hledá spojence proti stávajícímu politickému establishmentu. Královi poradci řídí zemi pevnou rukou, což je potřeba, protože lid je lenošivý a neproduktivní. To se projevuje neochotou vybírat daně a vůbec pracovat. Když král Miroslav v převlečení umele mlynáři pytel mouky, oslavují to živnostník i jeho zákazník dlouho trvajícím tancem i zpěvem.

Druhou stranou mince přísných poměrů je nižší svoboda slova, symbolizovaná zákazem zpěvu. Ve filmu je pěkně vykreslena postava disidenta, konkrétně ševce, který chodí tajně zpívat za hranice. Když mu však zahraniční demokraté poskytnou materiální podporu (ve filmu je to královský šat od Miroslava), tak se ukáže jeho morální zkaženost. Zpychne, přestane pracovat a povyšuje se nad ostatní.

Triky a špinavou hrou se nakonec ministru Jakubovi ve spojení s naivním ťulpasem Miroslavem podaří docílit sesazení konkurenčních poradců. Zde film graduje a diváku ukazuje, že lidé u moci se mění, ale její mechanismy zůstávají stejné. Ministr Jakub se tvrdě chápe příležitsoti. Jako pravý populista ruší daně a vydává příkaz, že „kdo pracuje, musí se mít tak dobře, jako v zemi krále Miroslava“. Lobbista tak fakticky získává vliv už nejen v jedné, ale hned dvou zemích. Je zřejmé, že vyšinutý Miroslav a nepříliš inteligentní krasavice mu rozhodně nebudou na obtíž. Politické poselství filmu je shrnuto ve dvou známých a často citovaných výrocích z konce filmu: „Odvolávám, co jsem odvolal“ a „Slibuji, co jsem slíbil“.

Jak to bylo s Wozem (o knížce)

Mnoho slavných technologických firem založily dvojice. Některé si udržely rovnoprávné postavení (jako třeba Hewlett a Packard, případně Page a Brin v Googlu), jiné se rozpadly. Kdo si dnes pamatuje, že Bill Gates založil Microsoft společně s Paulem Allenem? Podobně Steve Wozniak byl zase „tím druhým Stevem“ v počátečních letech firmy Apple.

„Tím prvním“ byl samozřejmě Steve Jobs, který dnes firmu opět řídí a řadí se k nejcharizmatičtějším manažerům. A je nepochybně geniálním obchodníkem. Telefon iPhone se dostane do učebnic marketingu jako výrobek, který se stal hitem ještě dřív, než ho kdokoliv uviděl. V tom je Steve Jobs mistrem nad mistry.

Ale mozkem a autorem prvních počítačů byl Steve Wozniak. Sestrojil počítač Apple I, který oba mladíci (Jobs o čtyři roky mladší než Wozniak) vyrobili ve stokusové sérii (kde jinde než v garáži?) a prodali za cenu 666,66 dolarů za kus. V dubnu 1976 založili společnost Appple Computer. Steve Wozniak kvůli tomu opustil místo inženýra ve firmě Hewlett-Packard. „Nechtěl jsem měnit svět, ale dělat dobré počítače,“ řekl později.

V únoru 1981 Wozniak havaroval se svým malým letadlem a vyšetřování prokázalo, že se tak stalo nejenže jeho zaviněním, ale že k řízení stroje ani neměl patřičné oprávnění. Po nehodě trpěl Wozniak ztrátou paměti, která se mu jen pomalu (a někdy i za komických okolností) vracela.

Například prý chodil do práce i o víkendu, zatímco jindy si uprostřed týdne naopak myslel, že je neděle. K uzdravení prý přispělo mimo jiné i to, že hrál hodiny a hodiny počítačové hry.

Po nehodě své angažmá ve firmě Apple zmenšil a pod cizím jménem dokončil vysokou školu. V té době byl už multimilionářem, kterým se stal po vstupu firma na burzu v roce 1980. Stálým zaměstnancem přestal být v únoru 1987.

Nedlouho poté z firmy Apple odešel i Steve Jobs, ten se však do pozice šéfa znovu vrátil v roce 1997. Wozniak je i nadále akcionářem a s Applem spolupracuje. Udržuje přátelské styky i se Stevem Jobsem. Když letos v červnu přišel do obchodů telefon iPhone, byl Steve Wozniak jedním z těch, kteří na něj před prodejnami stáli fronty.

V září 2006 napsal splečně s Ginou Smithovou knížku iWoz, která má v originále podtitul: „Od počítačového pošuka ke kultovní ikoně, aneb jak jsem vynalezl osobní počítač, spoluzaložil Apple a výborně se při tom bavil“. Přesně o tom ta knížka je – a mimo jiné v ní lze nalézt i historku, jak telefonoval v sedmdesátých letech do Vatikánu, představil se jako Henry Kissinger a trval na tom, že prezident Nixon musí mluvit s papežem. Knížka iWoz vychází právě v češtině, a to v nakladatelství Pragma.

Ruce pryč od buřta

Nekoupil jsem si buřta na Václavském náměstí už nejmíň deset, možná i patnáct let. Ale měl jsem na něj aspoň tisíckrát chuť. Líbí se mi, že se v téhle části města mění úplně všechno, ale vůně opékaných klobás zůstává stále stejná. Nechci, aby se na tom něco měnilo.

Přestal jsem si buřty na Václaváku kupovat proto, že patří k té části mého života, za níž hledím s nostalgií a se sentimentem, a vím, že zůstane uzavřená bez ohledu na to, jestli si pokapu sako hořčící nebo potřísním omastkem. Ale už samotná chuť na buřta je dostatečným důvodem, proč bych byl rád, aby ty stánky na Václavském náměstí zůstaly.

Radní hlavního města Prahy totiž rozhodli o jejich uzavření a likvidaci. Vedly je k tomu ušlechtilé obavé o zdraví a bezpečnost nás Pražanů i turistů. Tomu nerozumím. Nechápu, jaký je rozdíl v hygienických nárocích na přípravu jídla ve stánku či v kuchyni restaurace, která je o pár metrů dál a podle cedule nabízí "echte tschechische Kuche".

Laicky bych dokonce víc věřil klobáse připravované všem na očích než podivné patlanině vydávané za tradiční domácí svíčkovou, a bůhvíkolikrát ohřívané v hrncích za zdmi kuchyně. Ale i kdyby ne, jistá "zdravotní závadnost" přece k radosti a potěšení z buřta patří.

V osmdesátých letech jsme buřtu z Václaváku (a taky jednoho stánku na Národní a dalšího z pasáže Slovanského domu) říkali "rakovinka". Její konzumace v pozdních nočních hodinách patřila k vrcholům každého večera stráveného "ve městě", a je celkem jedno, jestli předcházela návštěva kina, taneční nebo jen posezení v hospodě.

Správná rakovinka byla připálená, místy popraskaná anebo naopak podezřele nafouklá. Dnešní úhledně srovnané klobásy vypadají proti tehdejším buřtům stejně nebezpečně jako dětská hračka ve srovnání s nabitým samopalem. Ale i tak jsme rakovinky nekonečně milovali.

Stejně jako podezřelé existence v zašpiněných bílých pláštích, které buřty opékaly. Ke světáctví mé generace znát aspoň některé z nich jménem a prohodit s nimi nějaký více či méně povedený vtípek. Odměnou pak byla větší porce vodou ředěné hořčice. Samozřejmostí byl desetníkový tuzér, protože jestli se nepletu, jedna porce stála čtyři devadesát.

Ještě počátkem devadesátých let jsem si občas na buřta ke stánku v noci zaskočil, a to třeba i po dobré večeři v restauraci. Ale to už bylo na konci "rakovinkové" éry. Vyměnili se stánky, opékači i uzeniny. Ty dnešní buřty mnohem víc útočí na turisty než půlnoční labužníky. Ale jsem si jistý, že pro spousty lidí mají stejné kouzlo, jako měly tehdejší stánky pro mě.

To všechno jsou důvody, proč nerozumím rozhodnutí pražských radních. Připadá mi zbytečné, alibistické a populistické. A argumenty "korunního prince" pražského magistrátu Rudolfa Blažka jsou s prominutím pitomé. "Já si myslím, že stánky s buřty na Václavské náměstí opravdu nepatří," řekl reportérům TV Nova.

Prý jsou kolem stánků problémy s čistotou. Jenže to je spíš problém nemohoucnosti městských úředníků a policie. Pořádek si nelze odhlasovat na zastupitelstvu, ale je třeba ho vymáhat.
Podobné je to i s "bezdomovci a delikventy", kteří se ke stánkům údajně stahují. Chodím po Příkopech a dolní části Václavského náměstí téměř každý den a stoprocentně vím, že na tyto lidi narazíte obvykle jinde. A budou tam i poté, až opékače klobás nahradí prdavačky květin.

Možná se vedení města shlédlo v bývalém newyorském starostovi Rudolphu Giulianimu, který v roce 1998 zakázal prodej jídla na ulicích Manhattanu. Noviny protesty prodejců i jejich zákazníků překřtily na "hotdogovou válku" a věc se mimo jiné řešila i na komentářové stránce New York Times.

Giulianimu, který chce kandidovat na prezidenta, novináři tuhle epizodu dodnes připomínají jako vzorovou ukázku jeho politické demagogie a bezohledného prosazování vlastních představ toho, jak má město vypadat. To je ta arogance momentálně mocných, kteří ostatním chtějí vnucovat své představy o tom, co do města "opravdu patří" nebo "opravdu nepatří".

Zrušení stánků je nenahraditelná ztráta, protože buřt z Václaváku - jak jsem se pokusil doložit v tomto textu - má své místo v prostoru a čase. Kdybyste byli extravagantními hosty a objednali si ho v luxusní restauraci, tak vám ho stejně nepřipraví. A zapomeňte na to, že si ho sami opečete na grilu z Hornbachu.

Abychom to shrnuli: na opékání klobás není nic nelegálního, pouze je to spojeno s určitými problémy. Městští papaláši je chtějí řešit tak, že rovnou zruší celé stánky. Jistě, i to je řešení. Obávám se však, že Praha má tisíc větších problémů než ty stánky.

V týdeníku Czech Business Weekly říká Rudolf Blažek: "Pokud si lidé chtějí dát něco k jídlu, mají dost jiných možností." Neodpovídá tím však na otázku, co mají dělat lidé, kteří si chtějí dát buřta.

Nehledě na to, že je to argument, který v sobě má - vyřčený politikem - až nebezpečnou logiku.

(Psáno pro LN jako Úhel pohledu).

Co to kreslíte ... ach tak

Někdo si sprosťárny čárá na lavici na základce, jinému to vydrží celý život. Důležité je, aby vás tahle neřest neuváděla do rozpaků a nepůsobila vámn společenské problémy. Brazilský kreslíř Mauricio Ricardo to zvládl dokonale. To, co ze začátku vypadá jako pánské či dámské přirození, případně vystrčený zadek, se po pár mistrných tazích tužkou změní v roztomilou kresbu. Ze sprosťárny je tak najednou vrabčák krmící mláďata nebo nevinně se tvářící pán pijící malý šálek kávy. Mistrovské!

Aby se všichni ti od A a od B nezbláznili

Nejmenovaný český novinář mě zesměšnil a nactiutrhal ve svém fejetonu. Prý mu stále posílám prázdné textové zprávy, což je způsobeno tím, že se jmenuje Baldýnský a je tudíž na prvním místě v mém telefonním seznamu. Za určitých, dle mého soudu mimořádných okolností se může stát, že náhodné zmáčknutí klávesnice v kapse vede k vytočení čísla nebo odeslání zprávy. Jak Baldýnský napsal do Lidových novin, prý se to stalo už sedmdesátkrát.

Za prvé mu to nemusíme věřit a za druhé by mohl být rád, že má v mém telefonu tak privilegované postavení. Ve svém fejetonu píše, že mě informoval, že telefony mají už mnoho let funkci umožňující zamknutí kláves. Pche! Možná se tohoto brutálního násilí dopouští na svém telefonu on sám, ale já jsem tolerantní člověk. A můj telefon je hrdý a svobodný přístroj, který rozhodně nebudu zamykat. Máme spolu pěkný a vyvážený vztah.

Na druhou stranu uznávám, že náhodné telefonáty mohou způsobit značné nepříjemnosti. Četl jsem o případu, kdy jistá žena našla ve své hlasové schránce několikaminutovou nahrávku, kde její muž líčil jiné ženě, jak mu jeho manželka nerozumí a jak to má těžké. Pravdu měl jen na půl. Rozuměla mu velmi dobře, těžké to s ní pak ovšem měl.

Samozřejmě tu je možnost dát si na první, nejohroženější pozici v telefonním seznamu nějaké „Áčko“ s neexistujícím číslem. Žádný hovor ani odeslání esemesky se pak neuskuteční. Ale to mi přijde poněkud zbabělé. Víc se mi líbí služba, kterou zavedla jedna belgická firma. Jmenuje se „A blind call“ neboli telefonát naslepo. Když její číslo vytočíte, přispějete automaticky na charitu. Po třiceti vteřinách se hovor přeruší, takže vás to stojí maximálně něco kolem dvaceti korun.

Proč volat nebo psát někomu, kdo to neumí ocenit?

(pravidelný středeční sloupek pro slovenský deník Sme)

Tetování pro slepce, jeden z "nápadů roku"

Nedělní magazín deníku New York Times věnoval už sedmý rok za sebou jedno prosincové číslo "nápadům roku". Jak se píše v úvodu, reportéři a redaktoři hledají "zajímavé, inspirující, překvapivé nebo dokonce ilegální myšlenky", které se mohou, ale taky nemusí ukázat jako významné a důležité.

Stejně jako každý rok se vedle seriózních trendů a konceptů objevuje řada nápadů vyloženě kuriózních a bláznivých, jako například biorakev (vyrobená z recyklovaného papíru a stoprocentně biologicky rozložitelná) či beton absorbující smog. Je mezi nimi i nápad čtyřiadvacetileté studentky Kláry Jirkové, která v létě přišla s "tetování pro slepce". Spočívá v implantování drobných kousků chirurgické oceli, z kterých se na kůži vytvoří trojrozměrný obrazec. Tímto způsobem lze vytvořit nápis v Braillově písmu, který pak slepci mohou hmatem přečíst.

Jirková tetování vymyslela v rámci studentského projektu na Berlínské univerzitě, podle New York Timers však není jasné, jestli ho už realizovala v praxi. Sama žádné tetování nemá, ale zájem prý projevilo několik jejích přátel. Nápad prý v každém případě zaznamenal ohlas v blogosféře. Český tisk to nezaznamenal, což je škoda. Třeba se teď mladá studentka a její tetování vrátí do našich médií "buzarem" zásluhou New York Times.

Kolik vám je? A co jste dokázali?

Říkáte si, že ještě máte spousty času dokázat to, co jste si kdysi naplánovali? Třeba napsat strhující román, natočit oskarový film nebo vybudovat světovou firmu? Nikdo neříká, že to nedokážate. Záleží na tom, jak moc to chcete udělat ... a pak taky kolik je vám let. Nechci nikomu kazit náladu, a tak to nechám na webu, který každého uvede do patřičných souvislostí.

Jak? Naťukáte svůj věk a dozvíte se, co ve vašem věku dokázali jiní. Například jsem vůbec netušil, že v devětatřiceti letech napsal skladatel John Cage svou nejslavnější skladbu. Jmenuje se 4 minuty a 33 sekund a je určena libovolnému nástroji, případně orchestru tvořenému libovolným počtem a libovolnou kombinací nástrojů. Notový záznam této skladby neobsahuje ani jednu notu a obnáší jedinou instrukci, totiž "nehrát". Obsahem skladby je ticho. Podle některých muzikologů patří tato skladba k nejdůležitějším hudebním dílům dvacátého století.

Prokristapána, zrovna tohle jsem mohl složit taky.

A vítězem soutěže o nejlepší vánoční trhy je ... Bratislava

Troje vánoční trhy během tří dnů.

Praha: kromě svařeného vína a punče žádná zvláštní nabídka jídla ani pití. Ve stáncích otřesné kýče, navíc ve všech stejné. Nic proti kýčům, ale když jsou sakra Vánoce, tak si aspoň mají sehnat čertíky a Mikuláše.

Vídeň: výrazně lepší svařené víno i punč, dobré cukroví, noblesní atmosféra (centrum monarchie je centrum monarchie), kýče, přemíra lidí.

Bratislava: fantastické žrádlo. Tečka. Jednoznačný vítěz. A taky hezké vánoční kýče, špatné svařené víno, Slovenky a u jednoho stánku starý aparát s cedulkou: "Telefón Ježíškovi."

Ptám se prodavačky, jaké má Ježíšek číslo. Říká, že je to přímá linka, něco jako má na stole Putin nebo George W. Bush. Akorát že nemůžete začít jadernou válku, ale objednat si dárky.

Beru do ruky sluchátko a říkám, že chci milión dolarů. "Lepší je euro," radí kdosi. Má pravdu, ale nechci měnit objednávku. "Milión dolarů," opakuji do mluvítka, ale na druhém konci linky je ticho.

"Ježíšek je odpůrcem mamonu," říká mi slovensky prodavačka. To je pro mě novinka! A co jiného roznáší pod stromečky než samý mamon? Ale uznávám, že jsem to možná přehnal. "Tak prosím pěkně milión korun."

Zase se nic neozve, ale ze souhlasné reakce okolí se mi zdá, že tohle by mohlo vyjít. Hezké vánoce.

P.S.: Na fotografii je můj kamarád Miloš Gašparec. Nevím, co si přál on. Asi aby byl všude na světě mír.

Božská čokoláda

Pokud si pod nápojem zvaným "čokoláda" představujete řídké kakao, které dostanete ve většině restaurací a kaváren, pak vůbec následující řádky nečtěte. Anebo naopak, začtěte se do nich velmi pozorně. Protože čokoláda je božský nápoj, kterému se přisuzují nejrůznější účinky, počínaje léčením rakoviny a konče stimulováním milostné touhy. Mně osobně stačí, že čokoláda fantasticky chutná. Vyrábí se z kakaových bobů, které to v Evropě neměly lehké (první várku si v alžbětinské Anglii údajně spletli s ovčím trusem a vysypali ji do moře), ale nakonec se prosadily. Čokoláda je skvělá věc, když je zabalená do staniólu a papíru, ale ještě úžasnější je v malém keramickém šálku. Úplně nejlepší dělají v bratislavské Čokoládovni pod Michalom. Její návštěvu nevynechám nikdy. Můj tip: mexická čokoláda s chilli.

Tlustý kluk, kterého nenávidí hvězdy

Jmenuje se Perez Hilton a patří k největším internetovým celebritám. A nikoliv, v předešlé větě není překlep. Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová má s devětadvacetiletým blogerem kubánského původu společného pouze to, že mu její jméno posloužilo k vymyšlení přezdívky. Dnes jsou však oba zhruba stejně slavní. Minimálně na Internetu.

Skutečné jméno Pereze Hiltona zní Mario Armando Lavendeira. Žebříčky populárních i odborných časopisů ho obvykle řadí mezi nejvlivnější lidi zábavního průmyslu. Jeho kariéra přitom začala teprve před pár lety, kdy si založil webovou stránku, kam umísťoval fotografie a drby o celebritách.

Nikdy si nedělal moc velkou hlavu s originalitou. Svůj první web pojmenoval podle slavné rubriky bulvárního deníku New York Post (Page Six), a když na něj noviny podaly žalobu, tak název změnil na Perezhilton.com. Dnes se odhaduje, že stránka má sedm až devět miliónů návštěv denně.

Deník New York Times o něm letos v červenci napsal: „Stal se hollywoodským hráčem, kterého je těžké ignorovat. Ale je těžké přesně říct, jakou hru vlastně hraje.“ Začínal jako herec drobných rolí, psal pro různé časopisy pro homosexuály a jeden z nich dokonce krátce řídil. Koncem roku 2004 začal blogovat, protože o blogování hodně četl v novinách a zdálo se mu to velmi snadné.

A taky to snadné bylo! Už pár měsíců poté, v březnu 2005, nazval filmařský časopis The Insider jeho blog „nejnenáviděnější hollywoodskou webovou stránkou“. Lavandeira alias Perez Hilton přitom jen shromažďuje drby a fámy, obvykle posbírané na jiných webech. Přidává k nim své šťavnaté komentáře a okamžitě vše publikuje. Denně prý u počítače sedí až devatenáct hodin.

Jeho příběh se podobá kariéře jiného internetového reportéra Matta Drudge. Ten v devadesátých letech založil webovou stránku Drudge Report, kde se věnuje především politice. Nejvíc se proslavil v roce 1998, kdy „vyfoukl“ časopisu Newsweek informaci o tom, že tehdejší prezident Bill Clinton měl poměr se stážistkou Monikou Lewinskou. Zatímco reportéři s otištěním článku váhali a stále ověřovali fakta, Matt Drudge je publikoval na svém webu. Prestižní profesní časopis Columbia Journalism Report tuto událost později zařadil mezi „deset největších mediálních kauz dvacátého století“.

Lavendeira a Drudge mají společného mnohé: ani jeden z nich žurnalismus nestudoval, oba ignorují všechna profesionální i etická pravidla a tradiční média jimi opovrhují. Ale to nic nemění na tom, že si nemohou dovolit je ignorovat. Lavendeira se sice věnuje hlavně celebritám a showbyznysu, i on měl však už svůj „velký moment“, kdy se o něj zajímal i seriózní tisk. To bylo v srpnu 2007, kdy oznámil smrt kubánského vůdce Fidela Castra a pyšně tvrdil, že je prvním médiem, které tuto informaci přineslo. Jako o nepotvrzené zprávě o ní informovala celá řada světových deníků i televizí, pak se však ukázalo, že není pravdivá.

Matt Drudge se považuje za novináře a reportéra, Perez Hilton o sobě mluví jako o blogerovi. Hollywoodské celebrity ho nesnášejí, on je miluje. Lépe řečeno miluje absurdity a bizarnosti jejich světa. Zbožňuje například Britney Spearsovou, které údajně na svém blogu dosud věnoval nejvíc prostoru. Ale nikoho nešetří. Snad s výjimkou Paris Hiltonové, od které si nejen „vypůjčil“ jméno, ale považuje ji také za svou přítelkyni.

Lavendeira se čím dál častěji objevuje v televizi a rozhlase, má nabídky na vlastní pořad. Stal se také jakýmsi expertem na celebrity, takže ho vyhledávají novináři z bulvárního tisku z celého světa a dávají mu prostor ve svých článcích. Že má všechny své informace téměř výhradně jen z Internetu? To nikomu nevadí.

Celkem slušná kariéra pro „tlustého kluka“, který většinu dětství prožil v posteli při sledování televizních seriálů. Tak to aspoň letos v říjnu popsal časopis Rolling Stone. Lavendeira vyrostl na Floridě v rodině kubánských emigrantů. Rodičům prý jeho posedlost televizí nijak nevadila. Otec mu dokonce do postele v jeho pokoji nosil jídlo, aby nemusel vstávat od televize. Možná právě tady – v pohodlí a daleko od spolužáků, kteří si z něj dělali legraci, že je tlustý a že je homosexuál – začala jeho celoživotní posedlost celebritami.

Kde to skončí? Těžko říct. Údajně chce svou „one-man-show“ proměnit v prosperující firmu. Pro začátek rodinnou, a nabídl místo sestře a matce. Zároveň však na jeho dveře klepe čím dál víc právníků.

Mnoho lidí se s ním soudí. Vedle samotných hollywoodských hvězd jsou to agentury, které prodávají snímky papparazziů. Těm vadí, že je publikuje na svých stránkách, aniž za ně platí nebo aspoň zveřejní zdroj. Tak to dělají mnozí blogeři, většina z nich je však příliš malými rybami. Lavendeira provokuje nejen svými články, ale také příjmy. Podle konzervativních odhadů vydělává na reklamě ročně minimálně 250 tisíc dolarů.

Kdo říkal, že blogování nic nevynáší?

O telefonátu s manželkou

Za to měl jít do basy!

Šok mi způsobilo čtení internetového chatu časopisu Týden s exministrem a "extrestancem" Vladimírem Mlynářem. A vůbec nemám na mysli věcnou stránku, ba naopak. Na svou kauzu hledí rozumně a s nadhledem. Ovšem dost dobře nechápu, jak mohl být ministrem informatiky člověk, který neumí napsat správně čárky snad v jediném souvětí. A už vůbec nechápu, jak s touhle znalostí češtiny ("vláda Špidli", prokristapána!) mohl být šéfredaktorem prestižního týdeníku. Když chyby v chatu nadělal expremiér Gross, tak jsme tomu všichni tak nějak rozuměli. A nepřekvapilo nás ani to, když svou ignoranci - dobře známou celé zemi - ještě nestydatě svedl na jakousi nejmenovanou kolegyni. Ale tohle? Nebo že by Mlynář taky diktoval své odpovědi nějaké asistentce?

O historických filmech

P.S. Na pomyslném skladě "zbývá" ještě asi patnáct kusů kalendáře Hana a Hana na rok 2008. To jen pro informaci.

Auto jako mobily, prakticky zadarmo

Budou auta zadarmo? Pokud si po přečtení téhle věty ťukáte na čelo, pak tomu rozumím. Jistěže auta patří k nejdražším věcem, které si člověk v životě pořizuje. Jsme za ně ochotni utratit spoustu peněz, byť víme, jak rychle ztrácejí na hodnotě. Není nejmenší důvod, aby nám je kdokoliv dával zadarmo.

Leda by to s nimi bylo jako s mobilními telefony. Ne, už si na čelo neťukejte. Možná si nepamatujete první telefgony z počátku devadesátých let. Stály kolem padesáti tisíc korun, což tehdy bylo víc peněz než dnes. Tehdy jediný monopolní operátor je zákazníkům nabízel na splátky. Dnes desetkrát menší a desetkrát výkonější přístroje rozdává po koruně.

S jednou podmínkou. Že uzavřete smlouvu, že aspoň rok budete využívat jeho služeb. Má spočítáno, že utratíte tolik, aby se mu vyplatilo vám dát mobil zadarmo nebo s velkou slevou. No a přesně stejný model by mohl překvapivě fungovat u aut. Cena průměrného ojetého auta je dnes v Evropě údajně nižší než průměrná suma, kterou majitel utratí za rok za benzín.

Tvrdí to byznysmen Šai Agassi, který před pár týdny oznámil vznik nové firmy. Ta chce vytvořit mimo jiné i v Evropě infrastrukturu dobíjecích stanic pro elktromobily. Zákazníky chce po vzoru mobilních operátorů získávat tím, že jim auta bude rozdávat anebo prodávat s velkou slevou.

Vývojem elektromobilů se dnes zabývají jak tradiční automobilky, tak nové technologické ffirmy. Očekávání investorů jsou velká. První komerčně nabízené vozy by se měly objevit na trhu už příští rok. Nepochybně nebudou dokonalá a ve srovnání s benzínovými miláčky budou mít spousty nevýhod. Výrobci se bojí nízkého zájmu zákazníků. Ale pokud budou zadarmo?

(Pravidelný středeční sloupek pro slovenský deník Sme)

Když se Rath "okottí"

Na Apríla tisknou noviny všude na světě už tradičně bláznivé a neuvěřitelné zprávy. V Česku je to však rok od roku těžší, protože česká politika je vlastně jeden takový permanentní aprílový žert. Dobře to potvrzuje zpráva Hospodářských novin o tom, že někdejší poslanec ODS a vyhlášený opilec Petr Kott vstoupil do sociální demokracie.

Tahle zpráva se totiž v českém tisku neobjevuje poprvé. Jako první ji otiskly už před třemi a půl lety Lidové noviny. Tehdy citovaly poslance Kotta, který údajně řekl: „Když zvenčí sleduji počínaní ODS, vidím vše jinak, než když jsem byl členem strany. ostatně i to byl jeden z důvodů, proč jsem na podzim schválně chyběl na hlasování o finanční reformě. ČSSD nabízí běžným občanům mnohem více než ODS.“

Srovnejme to s výrokem Petra Kotta z minulých dnů, který citovaly Hospodářské noviny. „Jediná strana, která je schopná zastavit to, aby moji blízcí a moje rodina žili pod nadvládou modrých papalášů z ODS, je ČSSD.“ Čím se oba výroky liší? Ten první pronesen nikdy nebyl a Lidové noviny si ho vymyslely v rámci aprílového žertíku do vydání, které vyšlo 1. dubna 2004. Druhý výrok je bohužel autentický.

Kottův fiktivní přestup do ČSSD vyvolal tehdy ve sněmovně značnou reakci. Mnozí poslanci prý nepochopili, že jde o žert, a pobouřeně se šli informovat do poslaneckého klubu ČSSD. Způsobilo to mohutné veselí a také úlevu, že v české politice ještě není možné všechno. To až teď, na podzim roku 2007. Nevíme, jak pokračuje Kottova léčba alkoholismu, každopádně však prožíváme cosi jako morální „kottovinu“.

Už když se Petr Kott na podzim v roce 2003 ve sněmovně opil poprvé, veřejně lhal a ještě měl tu drzost vysvětlovat svou neúčast na důležitém hlasování o veřejné reformě principiálními důvody, kdosi navrhl, že by „jeden kott“ mohl být zaveden coby jednotka politické nestoudnosti. ODS od něj tehdy dala pryč, ne však od jeho mandátu. Ten podle tehdejšího výroku Petra Nečase „morálně patřil stále ODS“.

Faktické i morální vazby s ODS se zpřetrhaly následující rok 2004, kdy se Petr Kott opil po druhé, vstoupil do klubu Unie svobody a v létě podržel rodící se vládu Stanislava Grosse. Navštívili jsme tehdy Petra Kotta s televizním štábem pořadu Bez obalu. Představil nám svou manželku, která byla stále členkou ODS, ale zároveň ji paradoxně na částečný úvazek zaměstnával jako svou poslaneckou asistentku. Divákům nabídl obraz člověka, kterému alkohol zničil život a dva roky zbývající do řádných voleb potřebuje, aby ukázal, že je řádným občanem a slušným člověkem.

Důrazně odmítl, že by svůj hlas pro vládu vyměnil za příslib nějaké budoucí funkce. „Myslím, že za dva roky se budete moci podívat, že v žádné správní radě nebudu. Nedovedu si to představit,“ řekl. Jenže uplynuly přesně ty dva roky a těsně po volbách v roce 2006 se stal šéfem středočeské pobočky VZP. Jmenoval ho ministr David Rath, jehož ČSSD sice volby prohrála, ale jeho v křeslě ještě nějaký čas udržela komplikovaná povolební jednání. Pár měsíců předtím Petr Kott pomohl prohlasovat zákon o neziskových nemocnicích, který prosazoval právě Rath.

V čele středočeské VZP Kott skončil letos v únoru, kdy neuspěl ve výběrovém řízení. Podle jedněch za tím byla pomsta ODS, podle jiných byl špatným ředitelem (Lidové noviny citovaly jeho kolegy, kteří mu pro „netknutost“ informacemi přezdívali Studánka). Zaměstnancem VZP přestal být v září, od té doby je bez práce.

Mějme určité lidské pochopení pro člověka, který hrozným způsobem selhal a mnohé z jeho dalších kroků byly vynuceny složitou osobní situací. Je však smutné, že česká politika a zejména vládní koalice „visela“ v letech 2004 až 2006 na takovém člověku. A je projevem nestoudnosti, když ho přední člen ČSSD vtahuje zpátky do politiky. Jednotka „jeden kott“ je pro toto Rathovo chování příliš malá.

Bezobsažné blábolení? To by mu šlo

Zelení určitě mohli na post ministra školství kandiovat nějakého vzdělaného a všeobecně respektovaného člověka. Povedlo se jim to v případě ministerstva zahraničí, kam přes odpor mnohých dosadili Karla Schwarzenberga, a ten je bez ironie ozdobou Topolánkovy vlády. Není možná nejpilnějším a určitě ne nejlépe se vyjadřujícím úředníkem, ale vnáší do české politiky ty poněkud staromódní hodnoty jako noblesu, slušnost a nadhled.

Když říkáme „Zelení“, myslíme tím „Martin Bursík“. Jenže právě tato zkratka je hlavním důvodem, proč se nakonec ministrem stane Ondřej Liška. Stranu zelených přestalo bavit být „realizačním týmem“ svého předsedy, a tak jestli má mít tahle strana (a zároveň s ní i vládní koalice) nějakou budoucnost, pak musí být ministrem někdo zevnitř. Byť nebude „dobrým“ a už vůbec ne „nejlepším“ kandidátem na tuto funkci. Bude pouze „nejlepším možným“, a to je někdy hodně málo.

Třicetiletého Lišky se dotýká, pokud je srovnáván s mladými kariérními politiky typu Stanislava Grosse. V jednom rozhovoru dokonce prohlásil, že není „nějaký stranický kádr, který si v šestnácti letech uvázal kravatu“. Ano, je pravda, že má mnohem pestřejší životopis. Hodně studoval i cestoval, působil v místní politice i v evropském parlamentu. Některá média to interpretují tak, že je schopný a vzdělaný. Ale stejné položky v životopise lze interpretovat i tak, že nic konkrétního zatím nedokázal, že dělal všechno, a zároveň nic, a že jeho jedinou nezpochybnitelnou kvalitou je stranická legitimace.

Liškova nominace není katastrofa. Ale je to škoda, a to především samotného Ondřeje Lišky. Jeho kariéra do třicítky jsou efektivně i efektně strávené roky. Nebo jinak řečeno, velmi dobrá přípravka pro nějakou skutečnou a konkrétní práci. Jenže Liška se rozhodl rovnou pro ministerskou dráhu. Má hodně těžké, že bude muset prokazovat své schopnosti rovnou na postu, který je jedním z nejohežavějších ve vládě.

Není Liškovou chybou, že na funkci Bursíkovi kývl. Jednou z charakteristik mládí je nesoudnost a nestřídmost. Ale je chybou české politiky, že takovou nabídku vůbec dostal. Voliči Zelených by si měli povšimnout, že do parlamentu vyslali stranu, která je totálně personálně nepřipravená se podílet na vládnutí.

Budoucí ministr v rozhovorech s médii prokázal, že má přemíru sebevědomí a nedostatek znalostí. Ať byl dotázán na cokoliv, tak buď odpovědět odmítal (s tím, že se vyjádří až po svém jmenování, což je absurdní), anebo vypouštěl politicko-úřednickou mlhu plnou frází a klišé. Nikdy však reportéry a redaktory neopomněl ujistit, že se funkce nebojí a že ji zvládne. Doslova hýřil optimismem i po neúspěšném sobotním jednání se školskými odboráři, což bylo zvlášť úspěšné.

Například na velmi konkrétní dotaz redaktora Radiožurnálu týkající se financování resortu a sporů s odboráři odpověděl: „Já mám v úmyslu postupovat podobným způsobem jako u řešení jiných zásadních problémů, které se týkají české společnosti a které překračují horizont jednoho volebního období. Myslím si, nebo mám v úmyslu svolat a pracovat prostřednictvím jakéhosi kulatého stolu, který zahrne všechny relevantní partnery, a je potřeba se o tom vážně bavit, protože ta jednání ve vládě potom s takovýmto kompromisem, se snahou něco takového prosadit, samozřejmě nebudou snadná, ale já k tomu chci maximální konsensus a jsem k tomuhle otevřený.“

Přečtěte si tu dlouhou a v pravém slova smyslu bvyerpávající odpověď ještě jednou. Nerozumíte jí? Překlad z ní: „Nevím o tom zhola nic, ale budu teď chvíli plácat hlouposti, protože nic lepšího neumím. A budu doufat, že mi to projde."

Mimochodem, u moderátora i posluchačů mu ta odpověď prošla. Na úspěšné fungování v roli ministra to však bude asi málo.

Poučení z kauzy Mlynář

Osvobození Vladimíra Mlynáře a jeho bývalých „kompliců“ z ministerstva informatiky bylo médii reflektováno ze dvou úhlu pohledu. Za prvé: jako dobrá zpráva, protože tolik kritizovaná česká justice projevila zdravý rozum a dobrý úsudek. Bere se jako nepochybné (a není důvod tomu nevěřit), že se bývalý ministr žádného trestného činu nedopustil, ale pouze udělal administrativní chybu. Ta navíc nevedla k žádné škodě.

Druhý úhel pohled už tuto dobrou zprávu poněkud relativizuje. Mnozí se ptají, jak by kauza dopadla, kdyby Mlynář nebyl mediálně známý člověk, neměl vlivné přátele mezi současnými politiky i novináři a nezastupoval ho obávaný advokát Tomáš Sokol. Jinak řečeno, kolik takových „Mlynářů“ českou justicí prošlo, ale my se o nich nikdy nedozvěděli.

Je to těžká věc. Spravedlnost je subjektivní kategorií a soudci i soudkyně jsou jenom lidé. Jsou mezi nimi chytří i hloupí, zkušení i nezkušení a pracovití i líní. Ale i ti nejlepší čas od času dělají chyby, stejně jako my všichni ostatní. Proto by měl existovat mechanismus, jak tyto chyby rozpoznat, vyhodnotit a v konkrétních případech – pokud se opakují nebo vyskytují příliš často – z nich vyvodit závěry. Takový mechanismus dnes bohužel česká justice nemá.

Není v tom sama. Do určité míry je v podobné situaci jako média. Zkušenost komunistického totalitního státu vedla k tomu, že se nezávislost justice stala – podobně jako v žurnalistice svoboda slova – absolutní hodnotou. Tak moc se bojíme jejího zpochybnění, že přehlížíme nebo bagatelizujeme chyby, kterých se soudci či státní zástupci dopouštějí. Jenže svoboda a nezávislost bez odpovědnosti přestávají být relevantními hodnotami.

V poslední době jsme v justici svědky příliš mnoha kauz, které tohle odkrývají. Máte tu případ Čunek, kdy vedle sebe leží dvě zcela protikladná rozhodnutí státních zástupců. Máme případ Šrejber, který státní žalobci po devíti letech definitivně zastavili. Po mnoha rozporuplných soudních verdiktech a také po více než čtyřech měsících, které bývalý tenista strávil ve vězení. Máme také případ Uzunoglu, jehož aktér byl rovněž osvobozen, ale strávil ve vězení několik let.

Nikdo nechce žádné hony na čarodějnice. V médiích teď hodně padá jméno soudkyně Slepičkové, exministr Mlynář o setkání s ní dokonce mluví jako o „živelné pohromě“. Člověku je mladé, třiařicetileté soudkyně téměř líto. Ale na druhou stranu bychom měli slyšet od někoho jiného než od novinářů, jakou chybu udělala, proč se tak stalo a jaké to bude mít důsledky. To samé se ovšem týká i protikladných rozhodnutí státních zástupců v kauze Čunek či soudních verdiktů ve sporných kauzách.

Když v matematice dva lidé řeší úlohu a dospějí ke dvěma rozdílným výsledkům, je zřejmé, že jeden udělal chybu. Když se tak stane v justici, slyšíme o „rozdílném právním názoru“. Ale tohle právo na názor musí mít meze. Každý chápe, že motivy lidského jednání a jejich právní kvalifikace nejsou exaktní disciplínou. Ale když máme tak odlišné verdikty, jaké předložili soudkyně Slepičková a soudce Zelenka, tak je jasné, že něco není v pořádku. Pokud to justice přejde mlčením, povede to k ještě většímu právnímu nihilismu.

Když letos na jaře ministr spravedlnosti předložil novelu zákona o soudech a soudcích, která má trochu zpřísnit možnosti, jak postihovat chybující či špatně pracující soudce, vyvolalo to v justici velmi hlasitou, až hysterickou reakci. Nejvíc soudcům vadilo, že by v takzvaných kárných komisích mohli práci soudců posuzovat i jiní právníci než samotní soudci. Tvrdě se proti ministrovi ohradil například i šéf Soudcovské unie. Je zajímavé, že teď jsme od soudcovského stavu nic neslyšeli.

Shodou okolností byl minulý týden zbaven taláru jeden americký soudce ve městě Niagara Falls. Důvodem byla bizarní událost z března 2005, kdy dostal záchvat vzteku poté, co někomu v soudní síni zazvonil mobilní telefon. Požadoval, aby se jeho majitel přiznal, a když se tak nestalo, nechal všech 46 přítomných zavřít do vězení. Některým se podařilo dostat na svobodu na kauci, jiní strávili několik hodin ve vězeňských celách.

Tahle justiční kuriozita hezky ukazuje, že soudcem se může stát i člověk, který se ukáže být úplným šílencem. A to v demokratické zemi s mnohasetletou tradicí nezávislého a respektovaného soudnictví. Konec konců se i v Americe staly mnohem vážnější omyly i chyby. Některé měly doslova tragický rozměr a jejich výsledkem byly zničené lidské životy. Důležité je se z nich poučit a nastavit pravidla tak, aby se nemohly opakovat. Nezávislost není totéž co nedotknutelnost.

Blázni

Odposlechnuto při společenské konverzaci.

"Jedna naše manažerka ve firmě se zbláznila."

"To je celkem normální. Taky jich pár máme."

"Ale ona se doopravdy zbláznila."

"Ach tak."

"Byli jsme ji navštívit v Bohnicích. Říkala, že je to tam hrozně fajn. Že jich tam je manažerů víc a že si založili takovou diskusní skupinu."

"No ale to mohla zůstat klidně v práci, ne?"

"To jsme jí taky řekli. Ale odpověděla nám, že se do toho blázince už nevrátí."

"Aha."

"Když ji pustili, tak dala výpověď."

"Asi chce žít klidnější život."

"Ne! Nastoupila hned jinam. Pak jsme zjistili, že od jednoho z těch dalších pacientů dostala lepší nabídku. Je to ředitel konkurenční firmy."

"To ale musí být blázen. Že najal ženskou, o které ví, že je blázen."

"Přesně."

Hele, támhle leží peněženka!

Představte si, že najdete na chodníku peněženku. Co uděláte? Samozřejmě, nejdřív se podíváte, jestli není uvázaná na špagátě a nějaký bambula s vámi nehraje hloupou hru. Ale pak se sehnete a prozkoumáte obsah. Vevnitř je asi padesát korun, dvě tři staré účtenky, dárkový certifikát na tisíc korun a zlomené párátko. Ano, a také cedulka se jménem a adresou majitele. Co uděláte?

Odpověď na tuhle otázku zajímala webového návrháře Paula Kinsellu z města Belleville v americkém státě Illinois. A tak se rozhodl udělat zajímavý experiment: během měsíce "poztrácel" ve svém městě sto peněženek. Nakoupil jich dva tucty levně přes Internet a vloýžil do nich zmíněný obsah. Peněženky však nepřivázal na provázek, ale filmoval lidi, kteří je našli. A pak čekal, jestli svůj majetek dostane zpátky.

Výsledek? Celkem povzbudivý. Vrátilo se 74 peněženek (včetně obsahu), šestadvacet nálezců bylo nepoctivých. Kinsella si se získaným daty i trochu "statisticky" pohrál a zjistil, že poctivější jsou ženy než muži (peněženku vrátilo 86 procent žen a jen 61 procent mužů), běloši víc než černoši (strážci politické korektnosti prominou, ale peněženku vrátilo 79 procent "bílých" a 57 procent "černých") a starší lidé víc než mladší (poctivých bylo 88 procent "starých lidí", 81 procent "středního věku" a 56 procent "mladých").

Kinsella všech sto videí zaznamenávajících nález peněženky umístil na svůj web. Jsou zde i záznamy tří telefonických hovorů s lidmi, kteří se pokusili získat hotovost na základě (falešného) dárkového certifikátu v peněžence.

Je to zajímavý experiment, těžko z něj však vyvozovat nějaké zásadnější závěry. Pamatuji se, jak jsme před pár lety našli se ženou při výletě na kole kousek od Prahy naditou peněženku. Bylo v ní celkem dost hotovosti (kolem dvou tisíc), ale také několik kreditních karet a nejrůznějších dokladů. Majitel byl z Brna, telefonní číslo však v peněžence nebylo. Když jsme se vrátili domů, s pomocí Googlu se nám podařilo toho člověka vypátrat, mluvili jsme s jeho otcem v Brně a on nám dal synovo číslo mobilního telefonu. Ukázalo se, že je s přítelkyní na výletě u Prahy. Zatelefonovali jsme mu a ještě týž den večer si celý šťastný pro peněženku přijel.

Odmítám nařčení z poctivosti. Ono je to jinak: ten pocit uspokojení z dobrého skutku měl pro nás v daný moment mnohem větší hodnotu než nějakých dvou tisíc. Kdepak, takový nával uspokojení z vlastní ušlechtilosti takhle levně nikde nekoupíte. Nepřemýšleli jsme o tom ani vteřinu.

Ta nebezpečná úvaha zní takto: Jak velká suma by v peněžence musela být, aby člověku aspoň blesklo hlavou, že by ji nemusel vrátit? Počítám, že je u každého jiná. Deset tisíc? Ne, to bych peníze určitě vrátil. Padesát tisíc? Dejte pokoj s těmi otázzkami! A to stále mluvíme pouze o tom, že "bleskne" nápad. Věřím, že bych padesát tisíc vrátil, ale zároveň si uvědomuji, že některé věci se lehce napíšou, ale hůř udělají. Sto tisíc? Ušlechtilost je hezká věc ... ale víte, co si lze koupit za sto tisíc?

Možná je lepší o tom nepřemýšlet.

Už máte kalendář na rok 2008?

Vydali jsme s Milošem Gašparcem omezenou (stokusovou) sérii speciálního kalendáře na rok 2008. Je formátu A3, na křídovém papíře a vyrobený digitálním tiskem. Obsahuje třináct listů, na každém je originální komixový strip s Hanou a Hanou. Všech sto kusů je číslovaných a všechny jsou podepsané oběma autory. Asi třetinu nákladu rozdáme svým kamarádům a známým, zbytek nabízíme k prodeji. Byť jde o výjimečnou věc, dáváme ji do prodeje za cenu, která v podstatě pouze pokrývá naše náklady (vzhledem k nízkému počtu vytištěných kusů). To jest za 300 Kč při osobním odběru v centru Prahy, nebo za 400 Kč, což je cena včetně poštovného. Pokud máte zájem, prosím pošlete mail se závaznou objednávkou. Každou objednávku potvrdíme (do vyčerpání zásob) a domluvíme podrobnosti týkající se zaplacení a předání kalendáře. Hezký advent.