Pyšná princezna: politický komentář

(Vysvětlení: Lidové noviny mě požádaly o "aktuální politický komentář" k několika českým pohádkám. Jde o součást většího projektu, který zrovna teď vychází. Donutilo mě to všechny tyto pohádky po mnoha letech znovu shlédnout a zkusit se na ně podívat jinýma očima. Milovníkům těchto filmů se omlouvám.)

Doboví kritici odmítali Pyšnou princeznu jako film, který je příliš „kapitalistický“ a vzdálený lidu (socialisialistický realismus nepřipouštěl, že by pracující mohli zbožňovat monarchu), těm současným se zase zdá někdy až příliš poplatný době (v Miroslavově království panuje vyloženě budovatelská atmosféra a lid svou spokojenost vyjadřuje radostným zpěvem). Jak to tedy je? Propaguje film levicovou, anebo pravicovou ideologii? Ani jednu. Ve skutečnosti odkrývá fungování technologie moci, zejména vlivu zákulisních poradců a lobbistů.

Hlavy obou zemí jsou jen figurkami. Panovník Půlnočního království se chová jako senilní idiot od začátku do konce. Dětinou bez reálné moci je však i jeho mladší kolega ze sousední země král Miroslav. Místo vládnutí a politiky se věnuje zahradničení. Dost možná jde v jeho případě až o psychickou poruchu, o čemž vypovídá poznámka vyřčená po kvapném návratu ze zahrady: „Stromky mě nechtěly pustit.“ Miroslavovo vyšinutí pak tvůrci filmu demonstrují i na tom, jak učí květinu zpívat.

Zápletka filmu je vystavěná na mocenském boji uvnitř Půlnočního království. Do Miroslavovy země přijíždí delegace vedená ministrem Jakubem pod záminkou domlouvání sňatku, ve skutečnosti však hledá spojence proti stávajícímu politickému establishmentu. Královi poradci řídí zemi pevnou rukou, což je potřeba, protože lid je lenošivý a neproduktivní. To se projevuje neochotou vybírat daně a vůbec pracovat. Když král Miroslav v převlečení umele mlynáři pytel mouky, oslavují to živnostník i jeho zákazník dlouho trvajícím tancem i zpěvem.

Druhou stranou mince přísných poměrů je nižší svoboda slova, symbolizovaná zákazem zpěvu. Ve filmu je pěkně vykreslena postava disidenta, konkrétně ševce, který chodí tajně zpívat za hranice. Když mu však zahraniční demokraté poskytnou materiální podporu (ve filmu je to královský šat od Miroslava), tak se ukáže jeho morální zkaženost. Zpychne, přestane pracovat a povyšuje se nad ostatní.

Triky a špinavou hrou se nakonec ministru Jakubovi ve spojení s naivním ťulpasem Miroslavem podaří docílit sesazení konkurenčních poradců. Zde film graduje a diváku ukazuje, že lidé u moci se mění, ale její mechanismy zůstávají stejné. Ministr Jakub se tvrdě chápe příležitsoti. Jako pravý populista ruší daně a vydává příkaz, že „kdo pracuje, musí se mít tak dobře, jako v zemi krále Miroslava“. Lobbista tak fakticky získává vliv už nejen v jedné, ale hned dvou zemích. Je zřejmé, že vyšinutý Miroslav a nepříliš inteligentní krasavice mu rozhodně nebudou na obtíž. Politické poselství filmu je shrnuto ve dvou známých a často citovaných výrocích z konce filmu: „Odvolávám, co jsem odvolal“ a „Slibuji, co jsem slíbil“.