Hele, támhle leží peněženka!
Představte si, že najdete na chodníku peněženku. Co uděláte? Samozřejmě, nejdřív se podíváte, jestli není uvázaná na špagátě a nějaký bambula s vámi nehraje hloupou hru. Ale pak se sehnete a prozkoumáte obsah. Vevnitř je asi padesát korun, dvě tři staré účtenky, dárkový certifikát na tisíc korun a zlomené párátko. Ano, a také cedulka se jménem a adresou majitele. Co uděláte?
Odpověď na tuhle otázku zajímala webového návrháře Paula Kinsellu z města Belleville v americkém státě Illinois. A tak se rozhodl udělat zajímavý experiment: během měsíce "poztrácel" ve svém městě sto peněženek. Nakoupil jich dva tucty levně přes Internet a vloýžil do nich zmíněný obsah. Peněženky však nepřivázal na provázek, ale filmoval lidi, kteří je našli. A pak čekal, jestli svůj majetek dostane zpátky.
Výsledek? Celkem povzbudivý. Vrátilo se 74 peněženek (včetně obsahu), šestadvacet nálezců bylo nepoctivých. Kinsella si se získaným daty i trochu "statisticky" pohrál a zjistil, že poctivější jsou ženy než muži (peněženku vrátilo 86 procent žen a jen 61 procent mužů), běloši víc než černoši (strážci politické korektnosti prominou, ale peněženku vrátilo 79 procent "bílých" a 57 procent "černých") a starší lidé víc než mladší (poctivých bylo 88 procent "starých lidí", 81 procent "středního věku" a 56 procent "mladých").
Kinsella všech sto videí zaznamenávajících nález peněženky umístil na svůj web. Jsou zde i záznamy tří telefonických hovorů s lidmi, kteří se pokusili získat hotovost na základě (falešného) dárkového certifikátu v peněžence.
Je to zajímavý experiment, těžko z něj však vyvozovat nějaké zásadnější závěry. Pamatuji se, jak jsme před pár lety našli se ženou při výletě na kole kousek od Prahy naditou peněženku. Bylo v ní celkem dost hotovosti (kolem dvou tisíc), ale také několik kreditních karet a nejrůznějších dokladů. Majitel byl z Brna, telefonní číslo však v peněžence nebylo. Když jsme se vrátili domů, s pomocí Googlu se nám podařilo toho člověka vypátrat, mluvili jsme s jeho otcem v Brně a on nám dal synovo číslo mobilního telefonu. Ukázalo se, že je s přítelkyní na výletě u Prahy. Zatelefonovali jsme mu a ještě týž den večer si celý šťastný pro peněženku přijel.
Odmítám nařčení z poctivosti. Ono je to jinak: ten pocit uspokojení z dobrého skutku měl pro nás v daný moment mnohem větší hodnotu než nějakých dvou tisíc. Kdepak, takový nával uspokojení z vlastní ušlechtilosti takhle levně nikde nekoupíte. Nepřemýšleli jsme o tom ani vteřinu.
Ta nebezpečná úvaha zní takto: Jak velká suma by v peněžence musela být, aby člověku aspoň blesklo hlavou, že by ji nemusel vrátit? Počítám, že je u každého jiná. Deset tisíc? Ne, to bych peníze určitě vrátil. Padesát tisíc? Dejte pokoj s těmi otázzkami! A to stále mluvíme pouze o tom, že "bleskne" nápad. Věřím, že bych padesát tisíc vrátil, ale zároveň si uvědomuji, že některé věci se lehce napíšou, ale hůř udělají. Sto tisíc? Ušlechtilost je hezká věc ... ale víte, co si lze koupit za sto tisíc?
Možná je lepší o tom nepřemýšlet.
Odpověď na tuhle otázku zajímala webového návrháře Paula Kinsellu z města Belleville v americkém státě Illinois. A tak se rozhodl udělat zajímavý experiment: během měsíce "poztrácel" ve svém městě sto peněženek. Nakoupil jich dva tucty levně přes Internet a vloýžil do nich zmíněný obsah. Peněženky však nepřivázal na provázek, ale filmoval lidi, kteří je našli. A pak čekal, jestli svůj majetek dostane zpátky.
Výsledek? Celkem povzbudivý. Vrátilo se 74 peněženek (včetně obsahu), šestadvacet nálezců bylo nepoctivých. Kinsella si se získaným daty i trochu "statisticky" pohrál a zjistil, že poctivější jsou ženy než muži (peněženku vrátilo 86 procent žen a jen 61 procent mužů), běloši víc než černoši (strážci politické korektnosti prominou, ale peněženku vrátilo 79 procent "bílých" a 57 procent "černých") a starší lidé víc než mladší (poctivých bylo 88 procent "starých lidí", 81 procent "středního věku" a 56 procent "mladých").
Kinsella všech sto videí zaznamenávajících nález peněženky umístil na svůj web. Jsou zde i záznamy tří telefonických hovorů s lidmi, kteří se pokusili získat hotovost na základě (falešného) dárkového certifikátu v peněžence.
Je to zajímavý experiment, těžko z něj však vyvozovat nějaké zásadnější závěry. Pamatuji se, jak jsme před pár lety našli se ženou při výletě na kole kousek od Prahy naditou peněženku. Bylo v ní celkem dost hotovosti (kolem dvou tisíc), ale také několik kreditních karet a nejrůznějších dokladů. Majitel byl z Brna, telefonní číslo však v peněžence nebylo. Když jsme se vrátili domů, s pomocí Googlu se nám podařilo toho člověka vypátrat, mluvili jsme s jeho otcem v Brně a on nám dal synovo číslo mobilního telefonu. Ukázalo se, že je s přítelkyní na výletě u Prahy. Zatelefonovali jsme mu a ještě týž den večer si celý šťastný pro peněženku přijel.
Odmítám nařčení z poctivosti. Ono je to jinak: ten pocit uspokojení z dobrého skutku měl pro nás v daný moment mnohem větší hodnotu než nějakých dvou tisíc. Kdepak, takový nával uspokojení z vlastní ušlechtilosti takhle levně nikde nekoupíte. Nepřemýšleli jsme o tom ani vteřinu.
Ta nebezpečná úvaha zní takto: Jak velká suma by v peněžence musela být, aby člověku aspoň blesklo hlavou, že by ji nemusel vrátit? Počítám, že je u každého jiná. Deset tisíc? Ne, to bych peníze určitě vrátil. Padesát tisíc? Dejte pokoj s těmi otázzkami! A to stále mluvíme pouze o tom, že "bleskne" nápad. Věřím, že bych padesát tisíc vrátil, ale zároveň si uvědomuji, že některé věci se lehce napíšou, ale hůř udělají. Sto tisíc? Ušlechtilost je hezká věc ... ale víte, co si lze koupit za sto tisíc?
Možná je lepší o tom nepřemýšlet.
vystavil Miloš Čermák v
17:31
Komentáře: 3:
Výborný nápad! Nicméně zcela bez chlubení - něco takového mě napadlo už kdysi, a to s nezamčeným jízdním kolem + bonusem v podobě nějaké pasti na případného zloděje kdy by chycen musel zodpovědět několik sugestivních otázek na téma proč si vybral dobrovolně být vředem na společnosti))) atd
Mně se něco podobného stalo dvakrát. Poprvé to byly jen peníze bez peněženky, asi tři stovky. Manželka zareagovala zlehounka podrážděně, co jako tam na té zemi zase dělám. Jo, aha, tak to jo, zněla její replika na mou informaci, že hledám poletující dvoustovky. Podruhé jsme našli celou peněženku, s kreditkami, občankou a penězi. Přímo uprostřed křižovatky Slezská - Hradecká v Praze. Chtěli jsme jí hodit na policii, ale když jsme zjistili, že ta žena má bydliště v nedaleké Ruské, udělali jsme si výlet za majitelkou. Skončilo to špatně. Žena byla ožralá jako prase a my si říkali, jestli si to takovýhle člověk zaslouží.
Já našel za svůj poměrně krátký život již dvě, oboje v asistenci babičky (bylo mi 10 a 12) obě na dovolené na Šumavě a obě babička ( Mě by to tehdá ani nenapadlo, tolik marek sem v životě pohromadě neviděl ani na obrázku.) vrátila, byť s tím přes hranice do německa měla dost velké výdaje, ten druhý alespoň zaplatil náklady ten první ani nepoděkoval. Jinak asi bude něco na tom, že jsou ženy poctivější :)
Okomentovat
Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]
<< Domovská stránka