Zdeněk Š. je rád, že "máme" LN. Jo a mně hrabe, kdybyste to nevěděli

V nouzi poznáš přítele. A když je ten přítel zároveň přítelem Zdeňka Š., můžete dostat mailem zajímavou zpětnou vazbu na svůj článek. Viz obrázek.

Na Internetu se nečte ... protože je to zadarmo?

Když jsem v devadesátých letech objevil Internet, zamiloval jsem si ho jako obrovskou trafiku. Našel jsem v ní všechny ty oblíbené zahraniční noviny a časopisy, které se mi předtím jen občas dostaly do ruky. Ale postupem času jsem s překvapením zjistil, že je čtu čím dál méně.¨

Virtuálně jimi listuji, přelétávám očima titulky, sem tam zabrousím i do textu. Lidé pro tenhle způsob čtení používají výraz „skenování“. Má to evokovat rychlost, ale v principu je to nepřípadné. Zatímco oskenované texty se kopírují do paměti počítače, lidé si z takto přečtených textů napamatují skoro nic.

Ale v poslední době jsem zjistil, že čtu zase víc. Koupil jsem si elektronickou čtečku Kindle a stahuju si do ní své oblíbené časopisy, třeba americký New Yorker. A většinu článků čtu tím pozapomenutým, staromódním způsobem „slovo od slova“.

Taková čtečka má dvě výhody. Nosím ji všude s sebou, takže můžu číst i tam, kde je to s počítačem nepohodlné či nemožné. V tramvaji, čekárně u zubaře nebo ve vaně. Druhou výhodou je, že za ty stažené časopisy platím. Mnohem méně, než kdybych si je se zpožděním koupil v pražské trafice. Ale jsou nekonečně dražší, než kdybych si je přečetl na webu. Tam jsou totiž zadarmo.

Vidím nevěřícné nebo skeptické kroucení hlavou: "To že je výhoda? Platit za něco, co je jinde zadarmo?" Zní to divně, ale mám to prakticky odzkoušené. Jakoby zaplacení za text zvýšilo jeho hodnotu. Samozřejmě jen relativně, v mých očích. Může v tom být i docela obyčejné hamounství: přece to jen nepřelétnu očima, když za to platím Ale ať tak či onak, počtu si víc své oblíbené články.

I proto se na rozdíl od mnohých nebojím, co by se stalo, kdyby vydavatelé splnili své hrozby a rozhodli se část webového obsahu zpoplatnit. Šíření informací to nezastaví. Blogy a sociální sítě budou dál nabízet informační „fastfood“, tedy texty upravené a optimalizované pro skenování očima.

Ale co by takový krok mohl paradoxně zachránit, je to, čemu v hojnosti bezplatného obsahu stejně holdoval málokdo. Mám na mysli „dobré čtení“.

Ford chce podpořit prodej svých aut. Zavedl blogovné

Slovem roku 2004 byl blog, v roce 2005 si stejný titul odnesl podcasting. V roce 2009 by to to bezpochyby mělo být šrotovné, aspoň v Evropě. Termín označující příspěvek státu na koupi nového auta (a sešrotování toho starého) se nejen omílá v politickém zpravodajství, ale proniká do jazyka v celé paletě nových významů. Taky do reklamy, například ČEZ zavedl bílé šrotovné, neboli příspěvek na ledničky a pračky. I když to nic není proti ceduli jedné povltavské hospody, jejíž fotka koluje na webu. Na ceduli je naškrábáno: "Nabízíme šrotovné! Kdo u nás bude na šrot, dostane zadarmo kafe."

Čeští politici váhají, konec konců našemu průmyslu už dostatečně pomohlo šrotovné zavedené v okolních zemích. Naproti tomu v Obamalandu se se šrotovným nikdo nezdržoval a tamní automobilky dostaly peníze rovnou od státu. Ale dolarovod z Washingtonu nepoteče věčně, a tak kapitáni průmyslu přemýšlejí, co dělat pak. Jednou z cest je nabídnout vlastní modely do segmentu malých vozů, který byl doteď spíše přehlížený a kralovali v něm zahraniční výrobci. Konkrétně Ford uvede počátkem příštího roku na americkém rhu Fiestu.

Už tento měsíc ovšem začímá reklamní a marketingová kampaň. A nelze jí upřít originalitu: Ford vyhlásil soutěž mezi uživateli Internetu, tedy těmi, kteří sami vytvářejí nějaký obsah. Nabídka je víc než slušná: půjčíme vám na šest měsíců auto, zaplatíme pojistné i benzín ... a vy na oplátku budete o Fisetě blogovat, natáčet videa na YouTube a psát na Facebooku. Zájem projevilo přes čtyři tisíce lidí, šanci jich dostane rovná stovka. Podle reklamních expertů je to potenciálně velmi efektivní, ale zároveň riskantní cesta. Ford samozřejmě nebude mít žádnou možnost obsah kontrolovat, takže když blogeři nebudou s Fiestami spokojení, dají nám o tom vědět.

Tím spíš se mi to líbí a tleskám. Mám i název pro tento druh stimulu. Samozřejmě … blogovné.

Paprička ve fastfoodu? Z nosu rovnou do pizzy!

Velký bratr vás sleduje, a pokud jste dostatečně pitomí, tak se sledujete sami. Bleskurychlou kauzu prožila v pondělí 13. dubna síť fastfoodových restaurací Domino´s Pizza, která působí ve Spojených státech a dalších 60 zemí světa.

Na YouTube se objevily záběry, které pořídili dva zaměstnanci a které zachycují, jak se velmi "nestandardně" chovají v kuchyni. Jeden ze zaměstnanců si například strkal kousky sýra do nosu nebo "pšoukal" na kolečka salámu, aby pak obojí použil při přípravě jídla.

Video vzápětí zveřejnil server Consumerist, který se zabývá špatnými zkušenostmi a stížnostmi zákazníků. Rozběhla se dobrovolná "detektivní" akce uživatelů, kteří během dvou hodin zjistili, on kterou konkrétní restauraci a zaměstnance se jedná. Server zároveň kontaktoval vedení firmy.

Autorka klipu se omluvila a tvrdila, že šlo o "žert" a že takto připravené jídlo zákazníci nikdy nedostali. I tak však byli ona i její kolega ještě týž den propuštěni. Poučení: můžete být buď zákazníkem fastfoodových restaurací, anebo uživatelem YouTube. Ale obojí dohromady nejde.

Lance, Shaq a další mí kámoši

Tak Obama se zase „utweetnul“. Ne, počkejte, tohle není žádný nevkusný drb ze soukromí amerického prezidenta. „Tweetovat“ znamená psát na Twitter. Už vám to zapaluje? No jistě, řeč je o službě, kde může každý psát své postřehy a myšlenky, ovšem ne delší než 140 znaků.

Twitter byl jedním z internetových nástrojů, které mu pomohly ke zvolení. Od té doby ho ovšem zanedbával. Dva tweety před lednovou inaugurací a další až v březnu. Prý jestli má někdo nějaké dotazy ohledně ekonomiky, ať napíše na web Bílého domu. Nic moc, chce se říct. Nejspíš to ani nepsal Obama, ale nějaký jeho poradce.

Naštěstí na Twitter mezitím dorazily i další celebrity. A některé se do toho opravdu obuly. Jejich tweety sledují desetitisíce nebo i statisíce lidí, kterým tenhle způsob komunikace dává pocit téměř intimní blízkosti. Skoro jako bychom s těmi celebritami byli kámoši. Například já odbírám tweety cyklisty Lance Armstronga.

Lance píše i několikrát denně. Když koncem března ve Francii spadl z kola a zranil se, věděl jsem to dřív, než to bylo ve zprávách. Lance už v nemocnici ze svého Blackberry napsal: "Žiju! Zlomená klíční kost (pravá). Bolí to jako čert. Operace za dva dny. Díky za přání."

Jinou "mou" celebritou je basketbalista Shaquille O´Neal. Nedávno na Twitteru napsal, že sedí v jednom baru ve Phoenixu a že prvnímu člověku, který k němu přijde, dá lístky na večerní zápas. Zatraceně, byl jsem zrovna na Smíchově, takže jsem to měl trochu z ruky. Minulý týden zase "tweetnul" o poločase zápasu NBA. Napsal: „Shhhhhh.“

Mělo to znamenat: „Nikomu to neříkejte!“, to aby slavný Shaq nedopadl jako jeden z dalších hráčů, který rovněž o poločase použil Twitter, ale dostal za to od trenéra pokutu. Trenér Phoenixu už ovšem dopředu řekl: „Když dá Shaq 25 bodů a 11 doskoků, může si dělat, co chce.“

A tak se stalo. I když … dovoluji si teď mluvit za půl miliónu lidí, kteří jsme s Shaqem kamarádi. Ne, opravdu jsme to nikomu neřekli.

Dětská pornografie je fakt hnusná. Ale jakou jinou mají dělat děti?

Viděl jsem reportáž z jedné americké televize, kde jakýsi chlápek z Nevady říká, že svého desetiletého syna připravuje na kariéru prezidenta. Reportérka se ho ptá, co to přesně znamená. Dává mu lekce z politologie? Uči ho mluvit na veřejnosti a poskytovat rozhovory? "Ne," odpovídá chlápek. "Pro začátek jsem mu zakázal používat všechny ty Facebooky a další hlouposti."

Nevím, jestli to bylo míněno vážně, ale každopádně je to dobrý postřeh. Navštivte webovou stránku či profil na sociální síti libovolného teenagera. Vsadím celý svůj internetbanking na to, že najdete něco, co za deset nebo dvacet let může být použito k jeho případné diskreditaci. Divoké večírky, sexuální narážky, experimenty s drogami ... však si to dovedete představit.

Amerika teď žije novým fenoménem, kterému se říká "sexting". Dívka v pubertě si stoupne před zrcadlo a vyfotografuje se v nějaké odvážné erotické póze. Snímek pak pošle klukovi, s kterým chodí nebo s kterým by chodit chtěla. Kluk pak nejspíš tutéž fotku přčepošle svým kámošům, aby se pochlubil. Výsledek? Všichni jsou obviněni z šíření dětské pornografie. Je to bizarní, protože oni sami jsou děti, ale hrozí jim až několik let vězení.

Minulý týden propustila mladoboleslavská Škoda několik desítek zaměstnanců, protože si přeposílali video, na kterém mladá dívka ve školní třídě předstírá, že masturbuje. Ukázalo se, že šlo o video natočené v jedné mostecké střední nškole. Kvůli podobnému videu už v loni přišel o místo učitel z jiné české střední školy. Žáci vyvázli s dvojkami z chování, ale teoreticky by mohli být - podobně jako v Americe - i trestně stíháni.

Vyrábí Internet právě teď jednu celou zdiskreditovanou generaci? Asi ano. Ale kdo ví, jaké budou nároky na prezidenta za dvacet let. Možná až bude ten nebohý kluk z Nevady kandidovat na amerického prezidenta, zveřejní jeden opravdu hnusný internetový bulvár článek s titulkem: "Exkluzivně! Nenašli jsme žádnou fotografii, na které by náš kandidát ležel pozvracený na školním záchodě. A takový člověk chce být americký prezident? Nikdy!"

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Co mají společného pornografie a internetové sázení? Partyzány v Senátu

Čeští zákonodárci jsou úspěšnými pašeráky. Pochopili, že přesná znění novel zákonů nikdo nečte, protože se nakonec ve sněmovně i senátu "odmávají" tak nějak stranicky. Nedělají to sami poslanci či senátoři, ale ani média, která by je měla kontrolovat. A tak se filutové naučili propašovávat do textů novel paragrafy, které s jejich původním obsahem nijak nesouvisí.

Naposledy se tímto způsobem dostal do senátem schválené novely zákona o loteriích zákaz pornografie, lépe řečeno nařízení, aby poskytovatelé Internet přístup k pornostránkám zablokovali. Zjevně o tom nikdo neměl tušení a i samotní předkladatelé novely prý nevědí, jak se tenhle revoluční paragraf do textu dostal. Upozornil na to až server technet.cz.

Jeden z autorů zákona v Lidových novinách řekl, že jde o okrajovou věc. Nemá pravdu. Pokud by Česko přijalo takový zákon, stalo by se mezi západními demokratickými zeměmi asi první, která k něčemu takovému přistoupila. Navíc by to aspoň zpočátku bylo velmi těžko proveditelné. Technicky lze samozřejmě blokovat jakékoliv stránky poměrně jednoduše. Ale je otázka, jak by se zjišťovalo, které konkrétně pornografii obsahují. Nehledě na to, že nemáme ani přesnou definici to, co pornografie vlastně je.

Z dlouhodobé perspektivy však tenhle partyzánský pokus zapadá do trendu, který lze pozorovat v poslední době i jinde ve světě. Loni v prosinci například jeden z poslanců britských vládních labouristů přišel s návrhem, aby webové stránky - podobně jako třeba filmy - povinně obsahovaly označení toho, jak jsou vhodné pro děti a dospívající. Pak by bylo filtrování jednoduché. A poskytovatelé obsahu i připojení by k němu rádi přistoupili, aby se nezbavovali části publika, navíc inzertně zajímavého.

Souvisí to s tím, jak se Internet stává mainstreamovým médiem. V polovině devadesátých let patřila pornografie do stereotypu internetového utživatele, podobně jako nemyté vlasy, tlusté brýle, krabice od pizzy a vypité plechovky coca-coly. Dnes je průměrný uživatel Internetu k nerozeznání od diváka televize. A ani ta běžně nevysílá pornografii odpoledne. Určitá regulace internetového obsahu je proto asi nevyhnutelná.

Bylo by dobré, kdyby se to obešlo bez "násilí" zákonů a restriktivních opatření státu. Pornografie je součástí života a je nesmysl ji zakazovat. Ani by to ani nešlo. Ale ať existuje ve vymezeném prostoru, kde nešokuje a neuráží ty, kteří pornografii ve svém životě mít nechtějí (anebo to aspoň veřejně tvrdí). Určité dobrovolné "čištění" webového obsahu už probíhá. Například provozovatelé portálu YouTube začali poměrně masivně v minulých týdnech mazat pornografická videa a provozovatelé populárního Facebooku zase mažou fotografie, na kterých jsou ženské bradavky. "Nechtěnými ztrátami" jsou bradavky kojících žen, které proti tomu napsaly petici.

Pornografie je neřestí, které aspoň muži holdují v drtivé většině, ale na veřejnosti se o tom nemluví. Je v tom částečně pokrytectví a částečně zdravé vědomí toho, že některé věci lze dělat, ale nemusí se to nutně veřejně rozebírat. Slušné firmy, a je jedno, jestli mediální, nebo technologické, nechtějí mít s pornografií nic společného. Samozřejmě jsou výjimky, například minulý týden deník Sme napsal o pornografické stránce, kterou prostřednictvím dceřinné společnosti provozuje přímo Slovak Telekom. Jeho mluvčí to vysvětlil bizarní výmluvou, že pornostránkou chtěli uživatele "ochránit", aby nevhodný obsah nehledali jinde.

Volání po zákazu pornografie je projevem slabosti. Ti, kteří tak činí, se bojí, že před negativními dopady pornografie nedokážou sami sebe ani své děti ochránit. Proto si myslí, že jim pomůže zákon. Ale mýlí se. Ta první linie našeho potýkání se s pornografií vede v našem soukromí. Dát svým dětem zdravou morálku je naším úkolem, nikoliv státu. I proto je pornografie do určité míry lakmusovým papírkem nejen demokracie, ale celkového fungování společnosti.

U nás asi tak úplně nefunguje. Pak bychom nemohli být svědky paradoxu, že zákonodárcí chtějí zakazovat internetovoui pornografii, a přitom už skoro dvacet let máme právě pornografii vystavenu na těch nejviditelnějších místech v každé trafice i benzinové pumpě. Nebylo by lepší začít tam?

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN).

Soud rozhodoval spor mezi blogerem a jeho čtenářem. Rozhodl dobře

Máme za sebou první soudní spor mezi blogerem a jeho čtenářem. Jeden druhého vulgárně urazil a soudkyně rozhodla, že se mu musí neveřejně omluvit. Náklady soudu hradí každý sám. Je to dobrý, ba přímo vynikající rozsudek. Nechápu blogery ani novinové komentátory, kteří ho kritizují.

Například Zbyněk Petráček v Lidových novinách píše, že by soudce "měl vědět, jak se na webových fórech argumentuje, osočuje a uráží". Je to hloupá argumentace, kterou bychom mohli smést ze stolu jakékoliv justiční rozhodnutí. Jsou nepochybně místa, kde se hodně násilňuje, nadprůměrně vraždí nebo vulgárně uráží. Ale to neznamená, že se to stane normou.

Urazil bloger svého čtenářem právem, protože mu jeho názory připadaly samy urážlivé a nepřijatelné? Toť jiná otázka. Osobně bych to možná udělal taky. A když se tak stalo, měl dotyčný čtenář dávat na blogeru žalobu? Zase jiná otázka. Být v jeho kůži, určitě to neudělám, a většina lidí asi taky ne. Buď by nad vulgární argumentací mávli rukou, anebo by si to se sprsťákem sami vyříkali. Zatěžovat takovou malicherností beztak přetížené soudy je nerozum. Ale je to právo, které máme každý a nelze ho upírat.

Soudkyně zdůvodnila svůj rozsudek srozumitelně a správně. Mnohé komentáře jejího verdiktu se točí kolem výrazu "puncovaný blbec", který je prý v daném kontextu "málem něžné označení", jak napsal opět Petráček. Ano, samotný termín má možná určitou poetiku, ale právě v kontextu celého příspěvku (který komentátor asi nečetl) je nepochybně urážlivý.

"Vyblití" nebo "sračky" nejsou slova z běžné diskutérského slovníku. Je dobré to vědět a není špatné to mít potvrzené i soudním rozsudkem. Zkrátka proto, že slušnost či vkus jsou relativní pojmy, které sami nastavujeme svým každodenním jednáním. Byla by hloupost laťku dobrovolně snížit.

Pokud se blogeři rozčilují nad tím, že běžné slovo "blbec" je teď trestné, pak se také mýlí. Tohle nebyla trestní kauza, ale civilní spor. Rozsudek nikomu nebere svobodu slova ani právo nadávat. Jen připomíná stejně důležité právo na ochranu cti. Někdo si ho vymůže dvěma fackami před hospodou, jiný k tomu potřebuje soud.

Mnozí poukazují na to, že se v internetových diskusích dějí mnohem horší věci. Ano, to je pravda, neexistuje odpudivější a smrdutější místo než čtenářské diskuse na zpravodajských serverech. Člověk dbající aspoň základní duševní hygieny je zásadně nenavštěvuje. Ale ani pak se nevyhne rozčílení, když třeba pod článkem o smrti architekta či nemoci bývalého prezidenta čte alibistické prohlášení vydavatele, že diskusi zrušil. Přiliš pozdě, neměl ji vůbec umožnit!

Urážet a nadávat, když je chráněn nicneříkající přezdívkou či lacinou virtuální identitou, umí každý zbabělec. Stát si za svým názorem, byť třeba urážlivým, je v tomto kontextu spíše hodno obdivu. I proto je mírný rozsudek rozumný a nastavuje přijatelná pravidla. Ale jen pro slušné servery.

Nekritizujme soud za to, že odmítl "rozvolnt" mravy kvůli katastrofální úrovni internetových naopak. Naopak vystupňujme tlak na respektované zpravodajské servery, aby ty anonymní žumpy už konečně a definitivně zrušily.

(Psáno pro e15).

Taky jste to četli? Že by polovina žen dala přednost Internetu před sexem?

Nejmenovaná technologická firma atakovala loni koncem roku média svým průzkumem mezi uživateli Internetu. A to celkem úspěšně, zvlášť vzhledem k jednomu z výsledků, podle kterého téměř polovina žen dává přednost Internetu před sexem.

Dostalo se to dokonce do zpravodajství komerční televize. Dobrá práce! Tvrzení mě stejně jako řadu jiných lidí zaujalo, a to nejen kvůli rozdílu, který se opět ukázal mezi ženami a muži. Těch by totiž upřednostila Internet před sexem pouze třetina.

Respondenti dostali otázku zhruba v tom smyslu, jestli by se raději vzdali sexu, anebo přístupu k Internetu. Nezdá se vám to divné? Chápu, že sex je pro prezentaci výsledků lepší než třeba „konzumace šlehačkových dortů“. Ale jak k čertu tyhle dvě věci souvisejí?

Existuje dobrý sex a špatný sex, stejně jako zajímavé a nudné webové stránky. Můžeme mít sex na Internetu a také surfovat po Internetu po sexu, případně před sexem. Ale proč by měl k čertu někdo volit mezi jedním, nebo druhým? Sex jako fyziologickou potřebu nelze ze života vytěsnit. To se mohli rovnou zeptat, jestli by respondetky raději přestali používat Internet, anebo se potit.

Zajímalo by mě, co ta polovina dotázaných žen, které by sex raději vypustily, na Internetu dělají. Vsadím se, že stejně většinu času tlachají s kamarádkami o šatech, botách a chlapech. Rozuměj o tom, co nějak souvisí se sexem. O zmíněné třetině mužů nemluvě, ti rovnou surfují po pornostránkách.

Taky nevím, jak zmíněný průzkum probíhal. Kdysi mě v centru Prahy zastavila studentka s dlouhými umaštěnými vlasy a otráveným obličejem. Chtěla vědět, jaký mám vztah k jogurtovým musli tyčinkám. Nic proti nim nemám, ale vzhledem k okolnostem jsem jen odsekl, že musli tyčinky nesnáším. Jestli na Internet a sex najali někoho podobného, pak výsledky chápu.

Mimochodem, podle dosud nepublikovaného průzkumu dává 37 Slovenek přednost čtení tohoto sloupku před líbáním s tmavovlasými muži.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

"Bailout" je slovo roku. Nic dobrého to nevěští

Zatím nevíme, jestli bude mít "bailout" úspěch a zachrání světovou akonomiku, ale jako slovo se už tento termín zapsal do historie. Internetová verze slovníku Merriam-Webster vyhlásila "bailout" slovem roku, a to na základě toho, že šlo o nejčastěji hledaný výraz v nejkratší době.

Není divu, krize amerického a posléze i světového finančního systému naučila toto slovo i neanglicky mluvící národy. Používá se i v češtině, protože přesný a jednoznačný ekvivalent pro něj neexistuje. Nejčastěji se překládá jako "pomoc v nouzi", v kontextu ekonomické krize jde však o konkrétní fiannční injekci poskytnout státem či mezinátrodními institucemi, a to soukromým společnostem v nouzi.

S trochou historické škodolibosti by se "bailout" dal přeložit také jako "znárodnění" nebo "zestátnění". Zní to hrozivě? Pak se jistě nebudete divit, že vedle bailoutu je v desítce slov roku 2008 také "socialismus".

Internetová verze slovníku Merriam-Webster vyhlašuje slovo roku už od roku 2003, v roce 2004 se jím například stal "blog". Tehdy málo známé, dnes běžně používané. Doufejme, že "bailout" mít takový úspěch nebude ... a že na něj rychle zapomeneme.

Na nás nemají!

Že prý počítače překonají v inteligenci nás lidi nejpozději do třiceti let. Také jste to slyšeli? Pche! Ne že bych svému počítači nepřál svěžího ducha. A rozhodně si nemyslím, že by byl nějaký zaostalý pitomec. Ale na nás lidi nemají.

Pokusy tu jsou. Jistá společnost sídlící v Seattlu představila novou aplikaci pro módní telefon iPhone. Jmenuje se Last Call neboli „poslední hovor“. Podle reklamy činí z vašeho telefonu toho nejspolehlivějšího společníka pro divoký večer.

Funguje jednoduše. Do aplikace zadáváte množství a druh alkoholu, který během večera pijete. Například: velké pivo, malé pivo, dvě deci vína, panák whisky. Telefon samozřejmě zná váš věk, pohlaví i hmotnost, takže umí spočítat, kdy lidově řečeno „máte dost“. V tom případě vás upozorní předem zvoleným signálem (může to být něžné zavibrování, ale i protivné ženské zaječení).

Pokud signál ignorujete, telefon se o vás i tak postará. Sám přivolá taxíka. A pokud náhodou něco provedete (například dáte neodbytnému taxikáři pěstí do nosu), doporučí vám dobrého advokáta. Aplikaci totiž vytvořila firma, která se specializuje na právní poradenství.

První zkušenosti s telefony vybavenými touto aplikací jsou však rozpačité. „Buzerují vás kvůli každé skleničcce, v nejlepším chtějí jít domů a nakonec vytáhnou seznam právníků. Děkuji, nechci. Tuhle věc už jednu mám a říká se jí manželka,“ napsal jeden z blogerů.

Pro umělou inteligenci je to devastující vysvědčení.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).

Umělá inteligence a názor na Paroubka

Anglický profesor kybernetiky Kevin Warwick už v polovině devadesátých let napsal, že počítače převezmou vládu nad světem v roce 2045. Stanou se nadřazenými nad lidmi. Jak přesně se to projeví, není známo. Ale protože má Kevin Warwick za manželku Češku, přepodkládám, že o nadřazenosti a podřízenosti ví svoje.

Osobně mám pocit, že mé pécéčko je mi nadřazené už roky. Pravidelně ho opečovávám, přizpůsobuji svůj pracovní rytmus jeho vrtochům a nikdy o něm nemluvím ošklivě v jeho přítomnosti. Kdybych si své první pécéčko nekoupil až několik měsíců po svatbě v roce 1991, určitě bych s ním konzultoval i tu. Netroufám si tvrdit, kdo z nás je inteligentnější. A protože na něm teď píšu i tenhle sloupek, tak vám ani nenapíšu, co si myslím.

Za jakési populární měřítko inteligence je pokládán slavný Turingův test. Jmenuje se podle britského matematika Alana Turinga, který za druhé světové války luštil nepřátelské šifry a později se zabýval umělou inteligencí. V roce 1950 napsal, že až člověk nepozná, zda konverzuje s jiným člověkem, anebo počítačem, tak pak bude možné říct, že onen počítač „přemýšlí“.

Vždycky mě bavilo si představovat, jak takový test probíhá. V místnosti je skupina seriózně vyhlížejících vědců v bílých pláštích, kteří ťukají na klávesnici zapeklité otázky. Za plentou je buď spiklenecky se usmívající jejich kolega, anebo poblikávající počítač. Vědci se pak podle odpovědí snaží určit, kdo tam je.

Nechme teď stranou, že většina vědců jsou popletená trdla, takže by sami žádným Turingovým testem neprošli. Ale pak je tu ta naléhavá otázka, nakolik lze z běžné konverzace poznat, že váš partner přemýšlí. Minimálně my ženatí muži máme perfektně zvládnuté techniky, jak se svými ženami konverzovat celé hodiny, a přitom být duchem úplně někde jinde.

Myslím, že přesně tyto triky využívají programátoři, kteří „vdechují“ prostřednictvím svého softwaru ducha neživým počítačům. Ale zatímco odměnou nebohých manželů je pouhých pár momentů klidu, úspěšné tvůrce umělé inteligence čeká něco mnohem lepšího. Totiž sto tisíc dolarů a zlatá medaile. Tolik obnáší takzvaná Loebnerova cena, která je určena tvůrcům softwaru, který projde Turingovým testem.

Založil ji Hugh Loebner v roce 1990 a zlatá medaile – která bude opravdu zlatá, na rozdíl od olympijských zlatých, které jsou podle Loebnera ve skutečnosti z pozlaceného stříbra – čeká na svého držitele. Loebner je v článcích obvykle popisován jako „americký vynálezce“, skutečnost je však mnohem barvitější.

Podnikatel z New Yorku má slabost nejen pro umělou inzeligenci, ale také pro prostituci. Stal se známým jako aktivista, který bojuje proti tomu, aby zákony kriminalizovaly zákazníky prostitutek. V roce 1994 napsal na toto téma otevřený dopis zveřejněný deníkem New York Times a v roce 1996 byl spoluautorem Manifestu sexuální svobody. Ostatní Američany v něm vyzval k sexuální občanské neposlušnosti, pro kterou stanovil datum 6/9/96. Proč jde o datum tvořené zrovna těmito číslovkami, netřeba nikomu obdařenému aspoň špetkou přirozené inteligence vysvětlovat.

Letošní ročník finále Loebnerovy ceny se konal v září v Británii. Pravidla byla jednoduchá. Každý soutěžící software musel pět minut odpovídat na otázky skupiny dobrovolníků tvořené především vědci a novináři. Ti pak měli rozhodnout, jestli mluvili s ppočítačem, anebo živým člověkem. Pokud by počítač s daným softwarem „přelstil“ aspoň třicet procent porotců, zíkslai by jeho tvůrci kýženou cenu. Letos byl výsledek obzvlášť těsný. Vítězný program dosáhl pětadvaceti procent.

Jmenuje se Elbot a můžete si s nim popovídat. Osobně tyhle konverzace miluju. Už v devadesátých letech jsem trávil celé hodiny debatami s Alicí, což je asi nejslavnější (a asi i nejstarší) program tohoto typu na Internetu. Většinu času jsem se jí pokoušel svést nebo aspoň svléknout, což bylo zvlášť pikantní, protože program měl pouze textový výstup. Ale k mé úplné spokojenosti by stačila věta: „Teď si svlékám svou krajkovou podprsenku, ty můj ďáblíku.“ Alice, ta softwarová potvora, ji však nikdy nevyslovila.

Elbot je již podle jména mužského pohlaví (a navíc je graficky znázorněn jako nevzhledený robot!), takže sexuální hrátky byly pro mě tím pádem mimodiskusi. Jako téma jsem tedy zvolil politiku. „Co si myslíš o Paroubkovi?“odpověď na sebe nenechala čekat ani pár vteřin. „A co si o Paroubkovi myslíš ty?“ Dost laciné, pomyslil jsem si. „Myslím, že je divný,“ naťukal jsem.

„Doufejme, že neděláš chybu,“ odpověděl Elbot. Ptám se: „Jakou chybu myslíš?“ Počítač okamžitě reaguje: „Jak definuješ chybu? Třeba to, že by se to mohl dozvědět Paroubek?“
V ten moment jsem se zarazil. Nemám zrovna žádnou zlatou medaili ani volných sto tisíc dolarů. To víte, finanční krize. Ale můžu dát jako cenu svou prošlou novinářskou legitimaci z roku 1993. Elbot má inteligenci českého typu.

„Paroubek je fajn člověk,“ řekl jsem Elbotovi.

Jsem informace z Wikipedie. Ozbrojená a nebezpečná

Za mých mladých let naivkové říkali: „Přece to musí být pravda! Psali to v novinách,“ kdežto teď se nechávají slyšet: „Bylo to na Wikipedii“. Obojí má srovnatelně anekdotický rozměr.

Známá internetová encyklopedie se dostala na mediální výsluní před pár týdny, když Rada Českého rozhlasu „dala za uši“ rozhlasové stanici Wave za údajnou propagaci fašismu. Důvodem bylo vysílání písně Swastika Eyes, kterou analytik najatý Radou označil za „kontroverzní a radikální“. Vycházel přitom mimo jiné právě z údajů na Wikipedii, což novinářům řekl člen Rady Antonín Zelenka.

Připomeňme, že jde o jeden z nejúchvatnějších webových projektů poslední doby. Encyklopedii vytvořili internetoví uživatelé a co do kvantity uř překonala všechny své papírové konkurty. Ani z hlediska kvality si nevede špatně. Před časem šokoval jeden vědecký časopis svým průzkumem, podle kterého je Wikipedie v zásadě srovnatelná s renomovanou Britannikou.

Wikipedie je dnes pravděpodobně nejpoužívanějším zdrojem informací, což dokazuje i to, že odkazy na články na tomto webu jsou vždy na jednom z prvních míst ve výsledcích internetového hledání. Mnoho lidí včetně novinářů se základní informace o čemkoliv dozvídá právě z Wikipedie. Články na ní jsou přehledné, srozumitelné a bez reklamy.

Informacím z Wikipedie lze v zásadě věřit. Jak známo, autorem textů může být libovolný uživatel. A kdokoliv může v již napsaném textu dělat změny. Do každého článku se tak lehce mohou dostat hlouposti. Systém je však nastaven tak, že autoři se hlídají navzájem a na ně ještě dohlížejí dobrovolní editoři. Tenhle encyklopedický komunismus někdy vede k podivným šarvátkám a bojům (psal o nich v minulosti i Reflex), kupodivu však plus mínus funguje.

Znamená to, že Wikipedie může být v médiích či dokonce akademických pracech citovaným zdorjem? To je úplně jiná otázka. A odpověď zní: Nikoliv. Jednoduše proto, že se články na Wikipedii proměňují. Odkazovat lze jen na zdroje, které jsou jednou provždy dané a neměnné.

Wikipedia je při jakémkoliv průzkumu či hledání informací dobrým odrazovým můstkem. Tak to říkám svým kolegům, studentům i sám sobě. Pro základní informaci a představu je Wikipedie nejlepší. Navíc zde najdete odkazy na další, často již solidní a uznávané zdroje. Pro pečlivou „vyzdrojovanou“ práci se Wikipedie nehodí.

Když se expert bve svém hodnocení obsahu písně či jejích interpretů odvolává na Wikipedii, je to důkaz jeho lenosti, případně omezenosti. Ale totéž platí třeba i pro redaktory ČTK, kteří Wikipedii citovali v říjnu ve zprávě o tom, kdo a za co dostal letošní Nobelovu cenu z chemii.

Nelze zastírat, že se Wikipedie v redakčních newsroomech používá, a to možná víc než kterýkoliv jiný web. Dokazují to i průzkumy, které některé profesní organizace dělaly například v amerických redakcích. Ale s informacemi z Wikipedie je potřeba zacházet poučeně a obezřetně.

Pěkný kousek se podařil letos v září internetovému šprýmaři, který na Wikipedii do článku o kyperském klubu AC Omonia umístil několik zajímavých „špeků“. Například napsal, že se fanouškům přezdívá „kašpaři“ a že nosí „speciální klobouky vyrobené ze starých bot“.

Nic z toho nebyla pravda. Ale bylo to těsně před zápasem tohoto klubu s Manchesterem United a šlo o to, který z britských žurnalistů se „chytí“. Tím nebožákem byl nakonec sportovní redaktor bulvárního deníku Daily Mirror. Byla z toho internetová ostuda.

Mimochodem, píše se na ní samozřejmě i na Wikipedii. Ale přísahám, že jsem informace do tohoto sloupku ověřil i jinde.

Nikomu to neříkejte!

Vyšla knížka, kterou jsem loni vydal "partyzánsky" na webovém serveru Lulu.com a napsal jsem o tom samozřejmě i na tomto blogu. Obsahuje stovku podle mého názoru nejlepších sloupků, které mjsem napsal pro Reflex v letech 1997 až 2007. Na Lulu si lze knížku stále koupit, stojí 15 euro a učinilo tak asi třicet lidí.

Letos jsem knížku doplnil o další texty, trochu pozměnil formát a vydal podruhé. Tentokrát již ve větším nákladu. Možná jste ji již viděli v knihkupectvích: je to drobná knížečka s kresbou Miloše Gašparce na obálce. Čtenářům blogu ji nabízím za speciální cenu 100 Kč včetně poštovného. Napište mi objednávku, obratem vám odpovím, jak zaplatit zmíněnou stovku na můj účet. Pražáci si rovněž mohou knížku přijít koupit do kanceláře Extra Média, ovšem po dohodě.

Knížku mají distributoři a mám k dsipozici jen omezené množství, tak neváhejte. A radši to nikomu neříkejte.

Osmadvacet

Je prý vědecky prokázáno, že ženy řeknou za den zhruba dvakrát víc slov než muži. Nevím, jestli je to pravda, ale každopádně jsou na tohle téma na webu spousty vtipů. Od vulgárních (ne, opravdu nemůžu žádný citovat!), až po feministicky otočené (ženy musí nám mužům všechno zopakovat, abychom to pochopili).

Bráno z tohot úhlu pohledu je domovská stránka Googlu nepochybně mužského pohlaví. Slovy šetří. Zakladatelé firmy Brinn a Page prý stanovil limit 28 slov, který není možné překročit. Dozvěděl jsem se to z technologického blogu deníku New York Times, jehož autor se rozčiloval, že propagováním telefonu G1 (s operačním systémem Android právě od Googlu) byl limit přetažen o celých jedenáct slov. Skandál! Z tiskového oddělení mu odpověděli, že propagace gé-jedničky je mimořádná věc a že brzy zase bude všechno v pořádku. Už je!

Zaujalo mě to. Na blogu Googlu jsem našel vysvětlení od firemní viceprezidentky, která potvrzuje, že šéfové na dodržování limitu skutečně lpějí. Když před pár měsíci musel Google na svou homepage přidat odkaz právnické bla-bla (tedy minimálně jedno slovo navíc), trvali zakladatelé firmy na tom, že jiné slovo musí jít pryč. Nakonec to vyřešilo slovo Google v copyrightu. Místo „© 2008 Google“ je dnes ve spodní části stránky „© 2008 Privacy“, kde slovo „Privacy“ vede právě na zmíněné právnické nesmysly.

Osmadvacetislovní limit se vztahuje na základní stránku v americké verzi, a to v případě, že vás Google bere jako anonymního uživatele. Přepočítal jsem to, a je to přesně tak. Jakmile se přihlásíte, počet se zvýší. Limit také nedodržují lokalizované verze, takže česká a slovenská má hodně přes třicet slov (ono je to těžké, když už jen zmíněné slovo „Privacy“ nabobtná v češtině na „Právní informace“).

Je to hezké pravidlo, které Googlu udržuje čistý a jednoduchý vzhled. A to nic není proti úplným začátkům, kdy na úvodní stránce bylo jen třináct slov. A pak že je to nešťastné číslo. Tenhle sloupek s 329 slovy se může jít zahrabat. Nikdy to k miliardovým ziskům nedotáhnu.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).

13 x 21 ... a rychle!

Google je ředitelství Internetu. Mám důkaz. Před rokem a půl jsem na tomto místě napsal sloupek, který začínal oslovením "Vážené ředitelství Internetu!". Byl poníženou suplikou zoufalého člověka, který pozdě v noci svému šéfovi napsal, že je hňup ... ovšem do rána si to tak nějak rozmyslel.

Jistěže to byla smyšlená příhoda (přece bych si něco takového nemohl o žádném šéfredaktorovi na světě myslet!), ale s racionálním jádrem. A tím byla žádost, aby každý den mezi desátou večer a šestou ráno bylo přerušeno doručování elektronické pošty. Důvod je zřejmý, mnozí z nás … ehm … nejsou v tuto noční hodinu ve stoprocentní intelektuální formě.

A už je to tady! Minulý týden média nadšeně informovala o službě, kterou si lze zprovoznit v poštovní schránce googlovského účtu Gmail a která znemožní právě noční odesílání emailů. Sice jen z pátku na sobotu a ze soboty na neděli, ale to jsou právě nejrizikovější dny.

Roztomilý nástroj vytvořil programátor Jon Perlow, který o tom na blogu Googlu napsal: "Někdy pošlu dopis, který jsem poslat neměl. Jako třeba když jsem jedné dívce poslal esemesku, že jsem do ní zamilovaný. Nebo když jsem pozdě v noci zamailoval své bývalé dívce, že bychom se zase měli dát dohromady." Kdo by to neznal?

Možná se ptáte, co dělat, když jste perfektně při smyslech a potřebujete zrovna v dotyčnou dobu poslat důležitý mail. Osobně tuhle vysepkulovanou výhradu neberu, protože dle mého názoru je každý slušný člověk po desáté večer buď v posteli, anebo pod vlivem alkoholu. Ale Jon Perlow myslí i na ty zoufalce, kteří třeba - jakkoliv se to nám obyčejným smrtelníkům může zdát neuvěřitelné - po nocích pracují.

Pro ně nabízí jednoduchou alkoholovou zkoušku. Nikoliv, nemusíte dýchat do zdířky pro USB konektor (a pokud se pro to přece rozhodnete, pak vězte, že další testování je zbytečné), nýbrž počítat. Na obrazovce se totiž objeví okno s pěti aritmetickými příklady. Máte minutu na to, abyste je spočítali. Když se to nepodaří, na mailování zapomeňte. Jak jednoduché a geniální!

Mám jen jednu malou výhradu, a tou je značná jednoduchost zadávaných příkladů. Jsem celkem dobrý počtář, takže v promptním vynásobením dvouciferných čísel mně nezabrání ani dvě promile alkoholu v krvi. Prosil bych něco o trochu těžšího, případně nějakou geometrii, protože na tu jsem byl vždy spíše blbý. Nerad bych, abych kvůli příliš lehké aritmetice zrušil nedělní oběd u kamaráda a tchýni poslal tip na nově objevenou pornostránku.

Napadla mě však ještě jiná věc. Totiž že takové malé otestování duchapřítomnosti by se mohlo nebo dokonce mělo využívat i jindy. Jsou přece ještě mnohem důležitější věci, v jejichž konání by opilcům a především pitomcům mělo být zabráněno. Třeba takové volby. Všeobecné volební právo? Ne, jsem proti, přece nedává smysl, aby vzdělaný a inteligentní volič měl hlas se stejnou vahou jako omezený idiot.

Hezky bych do všech volebních místnost dal ke vchodu počítač s krátkým testíkem. Nic přehnaně těžkého. Nějaký ten příkládek a pár otázek na všeobecný rozhled. Nikdo nechce, aby volili jen Einsteini, ale je jaksi ve veřejném zájmu, aby k volbám nechodili úplní magoři. Nedosáhneš potřebný počet bodů? Je nám líto, dneska se to obejde bez tebe. Můžeš jít rovnou hospody a začít tam nadávat. Stejně bys tam i tak skončil.

Ať mi nikdo neříká, že by volební výsledky vypadaly tak, jak vypadaly!

V prach jsi a v prach se obrátíš. I na webu

Lidé trpí nejrůznějšími fóbiemi. Slyšel jsem vyprávět o muži, který každý večer usíná s obavou, že se už ráno neprobudí. To není nic zas tak nezvyklého, konec konců většina mužů po čtyřicítce jsou hypochondři. Ale tenhle vždy před spaním pečlivě maže esemesky ze svého telefonu. Děsí ho představa, že kdyby umřel, mohli by je číst cizí lidé.

Jenže esemesky v telefonu jsou jen malý vrcholek ledovce. Mám na mysli celé to digitální haraburdí počínaje přeplněnými mailovými schránkami a konče profily na sociálních sítích. Některé služby pro své fungování ani nepotřebují, aby jejich uživatelé byli naživu. Běží dál i po smrti.

Četl jsem o ženě, která dostávala zamilované maily od svého manžela ještě tři měsíce poté, co tragicky zemřel. Všechny byly dojemně romantické a velmi osobní. Nakonec zjistila, že šlo o placenou službu, kterou jistý server nabízí zaměstnaným mužům či ženám, kteří chtějí potěšit své partnery. Zamilované maily byly ve skutečnosti generované počítačem. Té ženě přestaly chodit, až když vypršelo předplatné.

Před lety jsem zarchytil novinovou zprávu o blogu, který se stal svědkem vraždy na newyorském Manhattanu. Poslední věta byla, že někdo zvoní u dveří a že to bude asi člověk, kterého autor očekával. Ten zápisek se stal svého druhu legendou. Četla ho spousta lidí. A policie díky němu nakonec dopadla i pachatele. Ovšem takových blogů, jejichž autoři zemřeli, stále přibývá. Jistý kanadský novinář poslední zápisky sbírá a chce z nich sestavit knihu.

Měl by si pospíšit. V Americe prý už vznikla firma, u které si lze objednat posmrtný úklid. Vymazání mailů, zrušení blogu a odstranění dalších virtuálních duchů stojí necelých sto dolarů. Celkem malá suma, za jeden lidský život. Byť digitální.

(Psáno jako pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme).

Je to fultajmovej džob …

… dalo by se říct novočeštinou, což pro ty, kteří taje tohoto jazyka ještě nezvládli, samozřejmě překládám: „Je to práce na plný pracovní úvazek.“ Řeč je o konzumaci médií, a to zejména mladými lidmi. Narazil jsem na výsledky studie mezi mladými lidmi ve věku 8 až 18 let. Byla provedená v Americe, ale předpokládám, že v Česku by byly výsledky obdobné.

Dnešní mladá generace tráví s médii víc času než kterákoliv před ní. Přesné měření v reprezentativním vzorku ukázalo, že je to v průměru 6 hodin a 21 minut denně, sedm dní v týdnu. A to ještě někdy konzumují média z více než jednoho zdroje, což znamená, že třeba sledují televizi a zároveň surfují na webu. Kdybychom tedy každou činnost započítali separátně, dostaneme se dokonce k 8 hodinám a 33 minutám denně.

Média jsou mnohem víc kůůl (překladatelský oříšek, řekněme „přijatelná, lákavá, lidově řečeno v pohodě“) než všechny jiné aktivity. Pro porovnání: s rodiči stráví americké děti dvě hodiny a 17 minut a s kamarády dokonce o minutu méně. Započítává se ovšem jen kontakt z očí do očí, nikoliv při chatování, skajpování a dalších vychytávkách (souhrný překlad: „komunikace prostřednictvím počítačů“). Sportu či jiné fyzické aktivitě se věnují v průměru pouhou hodinu a 25 minut.

Autoři studie dokonce pro dnešní mládež navrhují označení Generace M. Není však úplně jasné, jestli je ta posedlost mediální potravou spíš dobrým, anebo špatným znamením. Pesimisté upozorňují na to, že se do konzumace médií započítává také paření (překlad: hraní počítačových her), sledování televize a poslouchání hudby. Což jsou všechno činosti, které my dospělí sledujeme u dětí s nelibostí a brbláním.

Pohled do nitra studie umožňuje paušální čísla trochu rozklíčovat. Ze všech médií stále vede sledování televize (3 hodiny 4 minuty), následuje poslech rádia (55 minut) a hraní počítačových her (49 minut). V seznamu najdeme i čtení knih, které je považováno za asi nejvíce „ušlechtilou“ činnost. Nevede si tak úplně špatně, děti prý čtou knihy v průměru 23 minut denně. Když k tomu přidáme jště čtení novin a časopisů, dostaneme se na souhrných 47 minut denně. Je to hodně, nebo málo?

Toť otázka. Záleží samozřejmě na obsahu. Pitomá kniha může být větši ztrátou času než chytrá počítačová hra, o některých časopisech zvlášť pro teenagery ani nemluvě. Do knih se navíc započítávají i počítačové manuály, příručky k výrobkům nebo třeba komiksy. Na druhou stranu psychologové tvrdí, že čtení je důležité samo o sobě, bez ohledu na obsah. Čtení a psaní utváří a strukturuje naše myšlení. Nabízí také pro mozek nejvýživnější potravu. Při sledování televize nebo poslouchání hudby můžou jet mozkové závity na bezbolestný volnoběh.

Z tohoto pohledu jsou výsledky studie alarmující, protože čas strávený čtením je nižší než v předešlých výzkumech. Klesá kontinuálně od poloviny padesátých let minulého století, v posledních deseti letech však výrazně. Ale pozor, ono to není tak úplně jednoduché. Ve výsledkové tabulce je ještě čas strávený u počítače, a ten činí v průměru hodinu a dvě minuty denně. Z toho čas na Internetu tvoří 48 minut.

Velkou část z téhle porce tvoří opět čtení, ale také psaní. Ano, na webu se dá sledovat video nebo hrát hry, ale zároveň číst blogy nebo blogovat, komunikovat s ostatními, navštěvovat zpravodajské servery. To všechno zahrnuje čtení. Je čtení digitálních písmenek stejně hodnotné jako těch vytištěných na papíře? Další věc, na které se odborníci nemůžou shodnout.

Jedni tvrdí, že nikoliv. Kdysi jsme v jednom článku četl přirovnání internetových textů k „prázdným kaloriím“. Jinak řečeno, jde o pokrm, který konzumentům chutná, ale nerostou po něm svaly (nerozvíjí se intelekt), nýbrž se pouze tloustne (blbne). Ale mnozí nesouhlasí. Americký psycholog Rand Spiro říká, že za půl hodiny surfování na Internetu získá člověk až desetkrát víc informací a podnětů než při čtení knihy. Náš obdiv k čtení knih je podle něj důsledkem staromódnosti a neschopnosti přijmout novou realitu.

Internetové čtení není tou pohlcující aktivitou, která vás strhne do vyprávěného příběhu a nutí otáčet jeden list knihy za druhým. Je povrchnější (čteme krátké texty), ale také víceúrovňové. Text knihy nebo časopiseckého článku nás vede z bodu A do bodu B po trase, kterou vytyčil autor. Na Internetu si cestu hledáme sami. Můžeme prozkoumávat nové terény a přeskakovat nezajímavé pasáže. Znamená to, že často zabloudíme a do bodu B ani nikdy nedojdeme.

To je špatné pro autory, ale nikoliv nutně pro čtenáře. Vedeni Googlem mohou objevit mnohem zajímavější a víc vzrušující místa než je autorův bod B. Zvlášť když je tím bodem vratká půda autorovy nejistoty. Tak jako třeba závěr tohoto sloupku. Uvítám, když mi napíšete, co si o internetovém čtení myslíte vy.

V historii mého prohlížeče je "31 procent ženy". Chce to víc pornostránek!

V každém z nás je kus muže a kus ženy. Jde jen o to, která část naší osobnosti se víc prosazuje. Pamatuju se na dotazník, který jsem před časem vyplnil na Internetu. Odpověděl jsem na zhruba padesát více či méně nesmyslných otázek (Máte radši modrou, nebo červenou? Kopnete útočníka spíš do kolene, nebo do kotníku? atd.) a pak si přečetl verdikt. Z 81 procent muž, z 19 procent žena.

Nebyl to zas tak špatný výsledek, vzhledem k tomu, že jeden kolega v kanceláři sejen tak tak dostal přes padesátku. (Měl z toho potom takovou depresi, že začal svádět všechny ženy v redakci a málem se dostal do problémů kvůli sexuálnímu obtěžování). „Vím přesně, která část tvé osobnosti je ženská,“ řekla moje žena, a připomněla mi trapnou historku, kdy jsem se málem rozplakal, když nám prasknul klínový řemen. Ale to jsme měli škodovku a bylo to před sedmnácti lety. „Navíc jsem ten řemen opravil!“, řekl jsem drsným hlasem. „Aha,“ odpověděla.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem minulý týden narazil na stránce jednoho blogera na zajímavý skript. Ten podíl ženy a muže v uživateli analyzuje na základě webových stránek, které jste v minulosti navštívili, a jsou tedy uloženy v historii vašeho prohlížeče. Stačí kliknout na tlačítko a … kouzlo! … za pár vteřin máte výsledek. Vyšlo mi, že jsem muž, a to ze 72 procent.

Také vám vrtá hlavou ten rozdíl? Znamená to, že jsem při surfování na webu „ženštější“ než ve skutečnosti? Rozhodl jsem se pro experiment. Navštívil jsem pár svých oblíbených neslušných stránek (z čistě pracovních důvodů, podotýkám!) a experiment zopakoval. Čekal jsem výsledek s devítkou na začátku, ale skutečnost mě šokovala. Bylo to pouhých 69 procent!

Buď ten skript tak úplně nefunguje, anebo ženy mají rádi porno. Víc než si myslíme! Tomu říkám novinářské odhalení.

(Sloupek pro slovenský deník SME).

Tlusťochu, zaplať!

Minulý týden vzbudily velký rozruch reklamy, které zveřejnily dva deníky v americké Filadelfii a které propagovaly novou leteckou společnost s revolučním způsobem stanování cen letenek. V čem spočívá? Zákazníci neplatí jednotnou cenu, ale sumu vypočtenou podle své váhy.

Jinak řečeno, v reklamě například stálo: "Cesta z Filadelfie do Los Angeles, 4,50 dolarů za kilogram". Do přepravované hmotnosti se započítává jak váha pasažéra, tak jeho zavazadla. Jak tvrdí společnost Derrie-Air, pokud se obojí vejde do 90 kilogramů, zaplatí pasažér až o polovinu méně, než u konkurence. Smůlu mají samozřejmě dvousetkilogramoví tlusťoši (v Americe jich není málo), kteří naopak zaplatí víc.

Jak asi správně tušíte, žádná taková společnost neexistuje a reklamy byly fiktivní. Údajně šlo o kampaň placenou mediální agenturou, která chtěla otestovat, jak lidé reagují na inzerci v tisku. Našvala ovšem jak lidi z reklamního byznysu, tak samozřejmě i tlouštíky. Na webu se objevila také výborně udělaná webová stránka dotyčné společnosti. Zda i ta je součástí kampaně, anebo se nápadu už bezplatně ujali vtipálci, není známo.

Celá věc má ovšem přesah do reality. Pro letecké společnosti zužované raketově rostoucími cenami paliva začínají být pasažéři s nadváhou opravdu problémem. Deník New York Times nedávno napsal, že letecké společnosti uvažují o tom, že z pilotních kabin odeberou kompletní pilotní manuály. Piloti je prý stejně nikdy nepoužívají, takže jde o zhruba patnáct kilogramů zbytečně přepravované váhy. Ročně tak bude možné ušetřit desítky tisíc dolarů.

Co z toho plyne? Kdyby všichni Američané (a pochopitelně nejen oni) zhubli na správnou váhu, ušetří aerolinky milióny. Tolik k problému "tlouštíci". Jen mě osobně trochu děsí, kdy někdo nastolí problém "dlouháni".