Odkud jste se dozvěděli, že zemřel Michael Jackson?

Na nic lepšího se nezmůžou, nemají opravdové přátele a jsou sexuálně frustrovaní. Tak popsal v úterý večer na debatě se studenty žurnalistiky šéfredaktor jednoho českého deníku uživatele populární sociální sítě Facebook. Pravděpodobně v nadsázce, i když u lidí z médií nikdy nevíte. Jenže už ve středu přinesly webové stránky téhož deníku exkluzivní zprávu, že moderátor nedělního pořadu Partie na Primě rozvázal pracovní smlouvu, protože vedení televize zakázalo pozvat do pořadu jím vybrané hosty, tedy Topolánka a Zemana. Zdrojem této informace byl právě Facebook, konkrétně stránka zmíněného moderátora.

Dokazuje to stále rostoucí vliv takzvaných sociálních médií, a to i v kontextu s médii tradičními. Dotyčnou zprávu o podivném konci jednoho politického pořadu přinesly během středy všechny významné zpravodajské servery. Nebýt udílení státních vyznamenání, byla by to možná hlavní zpráva. A všechny měly společné jedno: autoři článků nemluvili se samotným moderátorem (třeba nebral telefon, kdo ví), ale s jeho facebookovou stránkou. Ta pro zájemce a hlavně uživatele této sítě nabídla jakousi mediální samoobsluhu: přesnou chronologii událostí, vysvětlení samotného aktéra i názorovou diskusi. Pro toho, kdo se o věci chtěl něco dozvědět, bylo zkrátka mnohem lepší zamířit na Facebook než na dotyčné servery.

To se ostatně týkalo i hlavní zprávy, kterou bylo rozdávání prezidentských medailí. Zpravodajské servery publikovaly seznamy oceněných, případně odkazy na své starší komentáře. Bylo to zejména státní vyznamenání pro Karla Gotta, které má pro mnohé - zvlášť dvacet let po změně režimu - velmi rozporuplnou symboliku a vyvolává tudíž diskuse. Málokoho však uspokojí ty diskuse, které jsou na zpravodajských serverch pod články. Ty i včera obsahovaly obvyklou směs psychopatie, exhibicionismu a netolerance. Ale kdo opravdu chce ostatním naslouchat a sám má co říct, toho dnes uspokojí opět spíše sociální média. Facebook sám o sobě zpravodajským médiem není, ale vy si ho v tomto prostředí můžete postavit jaksi "na klíč". V dvojjediné roli redaktorů i publika jsou vaši přátelé, které si volíte sami. Trefně to tento týden napsal - na Facebooku, kde jinde - publicista Daniel Dočekal: "Jaké přátele sis na Facebooku pořídil, takový Facebook máš." V éře sociálních sítí bude možná přesně to samé platit obecně i o médiích.

Jistěže zatím nevíme, jaký bude další vývoj. Fenomén Facebooku "cloumá" světem tak dva nebo tři roky a je těžké odhadnout, kam se bude dál vyvíjet. Papírové noviny určitě současnou ekonomickou krizi přežijí, ale mediální krajina už nebude nikdy jako dřív. Před několika týdny jsem přednášel právě o tomto studentům. V sále jich bylo asi osmdesát. A když jsem se zeptal, kolik z nich četlo ten den noviny, přihlásili se čtyři. A pak jsem se zeptal, jestli si pamatují, odkud se dozvěděli, že zemřel Michael Jakcson. Skoro polovina z Facebooku, třetina od známých nebo přátel, zbytek ze zpravodajských severů. Pouze dva tu zprávu slyšeli v rádiu, které jako jediné můžeme zařadit mezi tradiční média. Šéfredaktoři se třeba můžou postavit na hlavu, ale tak to je.

(Komentář pro e15).

Tak nám přeštelovali Facebook. Miliony lidí se mohly zbláznit. Bez statusů se přece nedá žít!

To zase bylo pozdvižení na vsi. Facebook zaveksloval minulý týden v pátek s hlavní stránkou a uživatelé začali reptat. "Neberte nám náš Facebook", "Vraťte nám starý Facebook", případně "Když se do téhle skupiny přihlásí 150 tisíc lidí, bude Facebook zase jako dřív". To jsou jen namátkou názvy několika skupin, které obratem vznikly. A to ani nemluvě o stížnostech ve statusech, poznámkách či na blozích. Co to vypovídá? Čtěte můj pravidelný článek na Technetu.

Kolik stojí Facebook a další tyhle blbiny

via mashable.com

Spousta firem šílí po "sociálních médiích" a plánují kampaně už nejen v televizích či v novinách, ale taky na Facebooku ... ovšem málokdo má spočítáno, jak jsou takové kampaně efektivní. Ani zatím nevíme, jak se to dá měřit. Ale natvrdo řečeno: vydělají sociální sítě nějaké konkrétní peníze? Nevíme, nic nevíme. Co ovšem víme, je to, kolik soukromým firmám prodělají. Tvrdí to aspoň průzkum provedený mezi zaměstnanci britských firem. Ten se zaměřil na to, kolik času na sociálních sítích tráví, a z toho odvodil cifru odpovídající "virtuální ztrátě". A ta je astronomická, ročně v Británii činí 1,38 miliardy liber (2,25 miliard dolarů). V zásadě to koresponduje s dalšími podobnými průzkumy i v USA. Kritici ovšem říkají, že jde o čistě akademickou cifru, která neodpovídá realitě. Žádní zaměstnanci nikdy nepracovali sto procent pracovní doby, a to v době "před Facebookem", kdy trávili čas třeba čtením novin nebo povídáním u kávovarů. Co myslíte vy?

Posted via web from Poznámkový blok

Křemílek, Vochomůrka a můj vztah k V.K.

Přestal mě bavit Václav Klaus. Konstatuji to s pocitem jistého smutku. Prošel jsem ve vztahu k němu mnoha fázemi, počínaje obdivem (třeba k jeho intelektu či píli), přes sympatie (v době takzvaného sarajevského atentátu v roce 1997) až po nevěřícné kroucení hlavou, to zejména nad jeho prezidentskými skopičinami. Ale bez ohledu na emoce mě vždycky bavilo ho poslouchat nebo číst, protože patřil mezi lidi, kteří jsou inspirativní a provokující.

Ale pak se to někde vytratilo. A tak nejsem ani trochu zvědavý, co bude v prezidentově nejnovější knize. Ta má vyjít v nejbližší době a bude obsahovat reflexi posledních dvaceti let.

Informoval o tom v krátkém článku deník MF Dnes. Jeho autor ho patolízalsky končí slovy, že "o prezidentovi je dlouho známo, že své věty formuluje vždy tak precizně a pozorně, že pak bývá problém je vyvracet." Jistěže Václav Klaus fomuluje své myšlenky precizně, ale neřekl bych, že je to hlavní důvod, proč už mnoho lidí ani nelákají k tomu být vyvraceny.

Václav Klaus někde na dlouhé trati "mezi klimatem a Lisabonem" překročil tu čáru, kdy i osvědčené autority přestáváme brát vážně. Asi jako když vám vzdělaný politolog řekne, že teroristické útoky v roce 2001 naplánovala americká vláda, či respektovaní fyzici varují před sabotážemi, které na urychlovači částic provádějí výpravy z budoucnosti. Svému byť i stokrát nespornému intelektu pak přichystají jako odpověď jen nadzdvižené obočí.

Klausova nová knížka se prý bude jmenovat „Kde začíná zítřek“. Můj vztah k Václavu Klausovi coby nezpochybnitelné instituci končících dvaceti let po převratu je včerejškem. Je to smutné, asi jako když jsem někdy v první třídě zjistil, že mě přestal bavit Křemílek a Vochomůrka. Tolik jsem s nimi prožil! I když ani tehdy to nebyl konec světa. Objevil jsem Maxipsa Fíka.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Co to zase laborujou s tím Facebookem?

via businessinsider.com

Možná jste si toho ho také všimli, Facebook v posledních čtyřiadvaceti hodinách "nasadil" uživatelům novou domovskou stránku.Změny nejsou velké, ale lidem zvyklým na tu předešlou působí značné problémy. A tak se sítí nesou obvyklé stížností, zní virtuální povzdechy a jsou slyšet i výhrůžky, že "tentokrát mě vážně naštvali a končím!". Je to tak pokaždé, když jsou na Facebooku změny, a pokaždé si uživatelé zvyknou. Ono jim ani nic jiného nezbyde. A necitliví zaměstnanci Facebooku si z nich ještě tropí žerty! Tentokrát totiž založili vlastní skupinu nazvanou: "AUTOMATICKY NENÁVIDÍM KAŽDOU NOVOU HOMEPAGE NA FACEBOOKU". Členem této skupiny se stal i šéf a zakladatel firmy Mark Zuckerberg. Takže si z nás ještě dělá šoufky? Jakoby nestačilo, že je na některých fotkách podobný Standovi "Vydělámrychleprachy" Grossovi?

Posted via web from Poznámkový blok

Amazon bude prodávat "softwarový" Kindle pro pécéčka

via crunchgear.com

Elektronické knížky od Amazonu si lze stáhnout na svůj počítač (pro majitele Kindle mimo USA to dosud ostatně byla jediná možnost, jak do své čtečky "naládovat" koupené tituly), soubory však nejdou otevřít. To se změní: Amazon začne co nevidět nabízet program, který knížky umožní číst také na pécéčkách. Nebylo to asi jednoduché rozhodnutí, protože knihkupectví tak nejspíš bude kanibalizovat prodej vlastní hardwarové čtečky. Místo ní si totiž uživatelé budou moci koupit tablet s operačním systémem Windows. Po přístrojích tohoto typu se očekává poprávka, protože nahradí mimo jiné právě čtečky - a byť budou asi o něco dražší, tak nabídnou více funkcí (a mimo jiné třeba i barevný displej). Na druhou stranu však "softwarovým" Kindlem rozšiřuje Amazon trh pro své elektronické knihy a snaží se o to, aby se právě formát pro Kindle stal nejrozšířenějším standardem. Není to zas tak nečekané, bezplatnou aplikaci Kindle nabídl Amazon už dříve pro telefony iPhone.

Posted via web from Poznámkový blok

Slušný, korektní a důstojný premiér Fischer se nám líbí. Ale jeho vládnutí je ztrátou času

Premiér Fischer to má jisté až do voleb koncem května. Muselo by se stát něco nepředvídaného a zásadního, aby ze Strakovy akademie odešel předčasně. Politikům to vyhovuje a pro většinu lidí to nepředstavuje problém, ba naopak. Devět z deseti vám řekne, že současný kabinet je pravděpodobně lepší než ten, který by vzešel z předčasných voleb. Můžou mít pravdu, to nezjistíme. Ale každopádně je to nepřirozená a tedy nedobrá situace.

Premiér mluvil ve středu ve sněmovně srozumitelně, jasně a důstojně. Ta důstojnost je důležitá, protože je to rys, kterému jsme v české politice odvykli. Můžeme proto lehce podlehnout dojmu, že ten současný model vlastně není špatný. Fischerovi úřednici jsou jako management najatý politiky na konkrétní práci, tedy řízení země. Jsou dělní a pracovití. Skoro v každém projevu premiéra Fichera slyšíme v druhému plánu ujištění, že se nemá čast zabývat politickým handrkováním, protože má na práci důležitější věci. Jsou nepochybně spousty porad, kterých se vládní úředníci musí zúčastnit, a spousty lejster, která musí podepsat. Naproti tomu politici v parlamentu maji teď času habaděj a tak můžou u řečnických pultů tropit kašpařiny či se častovat urážkami. Viděli jsme to ve středu a uvidíme to ještě mnohokrát. Je snadné vnímat tu jasnou čáru, která v řízení země odděluje poctivou práci od politického divadla. Ovšem je to iluze. Takhle to fungovat nemá a nemůže.

Ukazuje se, jak měli politici pro senbe šťastnou ruku, že vybrali právě Jana Fischera. Je inteligentní člověk s analytickým uvažováním, vzdělaný, korektní. Není náhoda, že tak dlouho řídil statistický úřad a že je to instituce fungující bezproblémově. Co Janu Fischerovi chybí, je umanutost vizí (jakoukoliv), schopnost získávat příznivce i dělat si nepřátele, jít za svým přes mrtvoly. Zkrátka chybí mu to, co odlišuje v dobrém i ve zlém běžného člověka od politika. Jan Fischer není politik, to víme a proto byl na nynější post vybrán. A proto nepřinese nic dobrého, že na něm bude tak dlouho.

Z komentářů teď slyšíme, že pozice Fischera a jeho vlády je silná a že je tedy ten pravý čas na důležitá, odvážná rozhodnutí. Potenciál vláda má. Taková rozhodnutí nemusí projít sněmovnou ale je spousta kroků, které kabinet či přímo premiér mohou udělat, aniž by k tomu politiky potřeboval. Jenže Jan Fischer je neudělá. Jednoduše proto, že nemá žádnou agendu. A protože je odpovědný, tak odvede svou práci, na kterou byl najat. Že ti, kteří ho najali, jsou sami nekorektní a nezodpovědní? Na to nehledí.

Vidíme to teď třeba i na tancích kolem Klause a Lisabonské smlouvy. Prezident udělal z premiéra šaška, když ho nechal ujišťovat Brusel, že Česko smlouvu ratifikuje co nevidět, a pak bez varování vytáhl z rukávu svou podmínku k Benešovým dekretům. Slyšeli jsme , že by Jan Fischer bouchl do stolu nebo se nějak vůči hlavě státu utržené z řetězu vymezil? Ne, na to asi ve svém pracovním nasazení nemá čas. A podobně v něm nenajde čas ani na spory s Paroubkem, Topolánkem i dalšími, kteří si během jeho vládnutí budou prosazovat své agendy a dělat politiku.

Věcně málo významným, ale vypovídajícím testem o odvaze a kreativitě vlády bude vybrání eurokomisaře. Ten sám o sobě není důležitý, a je celkem jedno, jestli to bude Špidla, Vondra nebo Hurvínek. Ale je to událost, do které politické strany projektují své ambice a které tudíž chápou jako test svého vlivu. Přitom je to však úkon plně v kompetenci vlády. Uvidíme, koho Fischer vybere, a hodně se tak dozvíme o tom, jak bude tuhle zemi řídit další měsíce.

Můj odhad je, že Česko dovede ke květnovým volbám bez větších problémů a skandálů. Tak nějak na úřednický, politiky trpěný volnoběh. Ale v důsledku to bude ztracený čas.

(Komentář pro e15).

Až se budete nudit, chyťte si třeba zloděje

Přijdete do kanceláře a zapnete počítač. Ale než začnete pročítat maily nebo kouzlit s excellovými tabulkami, máte pocit, že by to chtělo nějakou malou relaxaci. Co třeba flashovou hru? Že zrovna nemáte náladu na střílení teroristù ani na pár koleček za volantem Formule 1? Že byste chtěli dělat něco užitečného ... ale aby to jaksi moc nebolelo? No, uvidíme, co se s tím dá dělat.

Už jsme si zvykli, že ve "volném čase" mohou melouchařit naše pécéčka. Například hledat mimozemšťany ve známém projektu SETI@home. Jeho myšlenka vychází z toho, že většinu času se počítače jen tak poflakují a nanevýš vám na monitoru pouštějí nějaký pěkný spořič obrazovky. Tak proč je zrovna v tuhle chvíli nevyužít pro něco přínosného? Říká se tomu distribuované výpočty a jestliže se do nich zapojí dostatek pécéček (v případě SETI to jsou milióny), může takový systém konkurovat výpočetní kapacitou těm nejrychlejším komputerům. Objevit ufouny se mu sice ještě nepodařilo, objevily se však už i užitečnější aplikace.

Jenže to jsme stále u počítačů. Nedala by se tedy obdobně využít také "volná kapacita" jejich majitelů? I my často sedíme nad klávesnící jen tak zbůhdarma. Takže ... proč třeba ve volném čase nehonit zloděje? S touhle myšlenkou přišli dva Britové, kteří "melouchářům" z řad uživatelů nabízejí poměrně zajímavý džob. Můžou se stát černými šerify na částečný úvazek.

Jak to funguje? Zájemcům se přes Internet zpřístupní záběry z bezpečnostních kamer. Můžou být různé: z podzemních garáží, ze supermarketu nebo třeba chodníku před bankou. Když má uživatel chvíli času, může tyhle záběry sledovat, a to podle svého výběru. A jakmile uvidí něco podezřelého (třeba zloděje čokolády v regálu s cukrovinkami), prostě jen klikne na příslušný knoflík. Majiteli dotyčné kamery přijde automaticky esemeska. Za správné echo dostane body, za falešný poplach se body naopak strhnout. Podle bodů se pak stanoví případná odměna. Za měsíc si aktivní „webové očko“ může přijít až na tisíc liber.

Z řad majitelů kamer je o službu poměrně zájem, firma zatím působí pouze ve Stratfordu. Ale i tak vyvolává pořádnou kontroverzi. V Británii jsou bezpečnostní kamery velkým tématem: je jich tu údajně kolem 4,2 miliónu a kdosi spočítal, že například průměrný Londýňan je denně zaznamenán až 300krát. Ozývají se ochránci lidských práv a soukromí.

A teď se z téhle orwellovské hrozby stává kratochvíle, dokonce cosi jako hra. Kritici říkají: kde je záruka, že její účastníky bude zajímat jen trestná činnost? Neznamená to definitivní konec soukromí? A pak je tu morální aspekt. Honit zločince je jedna věc, sledovat ostřížím okem spořádané občany ovšem jiná.

Možná se od našich počítačů ještě dočkáme pohrdlivého odsudku: „Já aspoň honím jen ty ufouny, ty jeden udavači!“

(Notebook pro Reflex).

Kindle jde do světa, mimo jiné i Česka. Ale nenabízí nic světoborného

Upozornění: Tento článek je o elektronické čtečce Kindle. Všechny zájemce o další zprávy z kauzy plzeňské právnické fakulty a jejího bývalého proděkana Kindla odkazuji na jiné články na tomto serveru. Ano, i čtečka vám může pomoci k akademickému titulu, ale jedině tak, že si do ní stáhnete učebnice. Čtěte můj článek na Technetu o tom, kdy a jak se mohou prosadit elektronické čtečky. a taky o mých zkušenostech s americkým Kindlem.

Jak používají sociální média lidé mladší/starší 35 let?

via retrevo.com

Jaký je rozdíl mezi prací a dovolenou? Nijak velký, aspoň pro lidi nladší 35 let. Stejný počet z nich totiž používá služby jako Twitter či Facebook v práci i na dovolené. Konkrétně je to 64, respektive 65 procent. Vyplývá to ze studie, kterou mezi uživateli udělala webová stránka Retrevo.com a která porovnává chování lidí mladších a starších 35 let. Ti mladší jsou podle očekávání mnohem náruživějšími uživateli. Tak například 36 procent twitteruje nebo kontroluje Facebook po sexu, 40 procent při řízení auta a 34 procent na schůzce s partnerem (u těch starších 35 let je to 8 procent, 9 procent a 9 procent). Mladší také mnohem víc používají mobilní telefony. Co se týče sociálních médií, jsou pro ně počítač a mobilní telefon srovnatelné přístroje (54 procent versus 46 procent). Starší 35 let mnohem výrazněji inklinují k počítačům (81 procent vs. 19 procent). Pro mladší uživatele se Twitter a Facebook staly součástí života: 27 procent z nich se dívá na Facebook častěji než desetkrát denně a na Twitter je to dokonce 39 procent. Retrevo.com provedla zmíněný výzkum na reprezentativním vzorku tvořeném 771 respondenty z USA.

Posted via web from Poznámkový blok

O uctívání titulů ... a smůle "doktorů z Plzně"

My Češi jsme byli vždycky posedlí tituly. Jako bychom měli pocit, že když ke jménu přišpendlíme Ing. nebo JUDr., tak to jeho držitele činí jaksi automaticky lepším a důležitějším. Kořeny tohoto nesmyslu bychom nepochybně našli v rakouskouherské tradici uctívání autorit a institucí. A má to co dělat i s naší zkušeností s totalitou, vždyť titul byl něco, co vám na rozdíl od kariéry nebo postavení nemohl nikdo vzít. Akademickáý titul představoval určitou nezpochybnitelnou hodnotu, bez ohledu na režim. Což je komické, zvlášť vzhledem k tomu, že docenti mohli být v minulém režimu ve vrátnici a lidé se sotva dokončenou základní školou zase řídit ministerstva.

Možná je jedním z pozitivních důsledků plzeňského akademického masakru, že přestaneme tituly uctívat. Jsou země, kde "doktor" je pouze ten, kdo pečuje o lidské tělo, a neznamená to, že by v těchto zemích mělo ve společnosti vzdělání menší hodnotu nebo váhu. Ale akademické tituly mají smysl právě tam, kde se udělují, totiž na akademické půdě. Ať je používají vědci a vysokoškolští pedagogové. Ovšem je komické, když se jimi ohánějí manažeři, úředníci nebo politici. I proto mohla ta aféra na západočeských právech vzniknout. Aby si novodobí papaláši mohli dávat na vizitky a billboardy tituly. Aféry se "lžidoktory" Kalvodou a ostatními v devadesátých letech politiky naučili, že vymyslet si titul může být riskantní. A tak se rozhodli, že si ho budou obstarávat jinak.

Z Plzně v posledních dnech přicházejí spíše samé dobré zprávy. Zdá se, že bývalý ministr Pospíšil je opravdu rozhodnut ten nepořádek vymést a hlavně ukázat veřejnosti. To je na tom to nejpodstatnější. Abychom se dozvěděli, jak se to stalo a kdo všechno v tom má namočené prsty. Ona například ta jména rychlostudujících politiků zase nejsou tak překvapivá. Vlastně jsou to ti, které bychom čekali. Když v sobě má někdo tu nemravnost pobírat jako politik peníze v orgánech státních nebo polostátních podniků, tak proč by měl zábrany vystudovat bez práce vysokou školu? Nemusíme se tím nijak zvlášť rozčilovat, protože tihle politici jsou mizerní s tituly i bez nich.

Jedinými opravdu poškozenými jsou v této kauze běžní studenti plzeňských práv. Rozumíme jejich hněvu jak především na aktéry kauzy, tak i na média. Prý je s "rychlostudenty" dávají do jednoho pytle a tím poškozují. To je pravda. Ovšem nevěřím, že se jim samotným, exministru Pospíšilovi či komukoliv jinému podaří reputaci práv v Plzni napravit. Mám pro tyto studentu jedinou radu: jestli chtějí, aby nemuseli v následujícíh letech své vzdělání donekonečna nedůstojně obhajovat a vysvětlovat, tak ať změní školu. Je to pro každého jednotlivě lepší řešení, než bojovat ztracenou bitvu, kterou jim navíc prohrál někdo jiný.

Zde je další poučení z kauzy, totiž že není důležitý titul nebo papír, ale to, kdo ho vydal. Chytří personalisté to ostatně už dávno vědí. A podívejme se na Ameriku. To je země, kde se nepochybně dělá nejlepší věda a výzkum, což mimochodem opět prokázaly například letošní Nobelovy ceny. Ale zároveň je to země, kde si lze jakýkoliv titul jednoduše koupit. Nabízejí je stovky obskurních a různě certifikovaných vysokých škol. Proč ne? Kde je poptávka, je i nabídka. Papír jako papír, v kvalitním rámu vypadají na stěně kanceláře všechny stejně. Musíte si vzít brýle, abyste zjistili, jestli z Harvardu, anebo nějaké univerzity na malém tichomořském ostrově. Koho to zajímá a kdo to potřebuje vědět, ten si ty brýle vezme.

A to je smůla všech "doktorů z Plzně".

(Komentář pro e15).

Dokažte, že nejste počítač. A taky nám trošku helfněte ...

Nemám rád, když mě můj počítač mistruje. Třeba mě požádá, abych si vybral heslo. Ale jakmile mu ho naťukám do klávesnice (jistěže vám ho nebudu prozrazovat, nejsem včerejší!), zareaguje místo spokojeného zamručení červeným vykřičníkem. Že prý je "zvolené heslo příliš slabé". Co si to dovoluje? Jméno mojí ženy je pro něj moc slabé? Ale protože mají počítače v těchhle věcech poslední slovo, vyšperkuju jméno své ženy nějakými číslicemi, případně dalšími znaky, a doufám, že bude klid. Většinou ano.

Ještě víc mě vadí, když mě počítač zkouší. Znáte to, to se vám na monitoru objeví takové okénko, ve kterém jsou písmena jakoby rozježděná parním válcem, a vy máte za úkol je správně přečíst. No není to snad úkol pro cvičenou opičku, a nikoliv solidního internetového uživatele? Ta slova většinou nedávají žádný smysl, o to je to však těžší.

Říká se tomu CAPTCHA a je to překážka, která má počítači pomoci určit, jestli ten či onen webový dotazník vyplňuje živý člověk, anebo jen počítačový program. Nápad vychází z toho, že oko vybrojené lidským mozkem slova vidí a rozumí jim, zatímco software rozpoznávající obraz je v takových případech ztracený. Nevím jak vám, ale mně tohle zkoušení přijde nedůstojné. I když na druhou stranu mě dělá dobře pomyšlení, že aspoň v něčem ještě naše počítače trumfneme.

CAPTCHA je trik, který dnes používají statisíce firem. Nejčastěji se s ním setkáte při internetových platbách, registracích do různých služeb nebo při psaní komentářů na zpravodajských serverech. Každý den se na webu zobrazí celkem 60 miliónů takových kódů. A to už je celkem slušné číslo. Jejich přečtení a vyplnění trvá uživatelům 150 tisíc hodin času.

Asi polovinu těchto kódu generuje firma reCAPTCHA, kterou před pár týdny koupila firma Google. Obrázky od téhle firmy mají jednu zvláštnost. Obsahují vždy dvě slova, z nichž k ověření "lidskosti" uživatele slouží jen jedno. Obsah toho druhého počítač nezná, ba naopak, chce ho poznat. A docela drze využívá milióny uživatelů jako bezplatnou pracovní sílu. Získaná data se pak používají pro digitalizaci textů. To dělá firma reCAPTCHA jako melouch, například pro vydavatelské společnosti.

Dává smysl, proč zrovna tuhle firmu koupil Google. Jeho cílem je digitalizovat postupně všechny papírové knihy i další archívy. A nikoho se moc neptá, jestli s tím souhlasí, nebo ne. Nebude se ptát ani vás, až bude ptřebovat něco nečitelného přečíst.

Uděláte to rádi a zadarmo.

(Notebook v Reflexu).

Proč je dobré se učit

Co na tom Slovensku děláte? Spíte, anebo už sledujete jen to, co se šustne v Budapešti? Dobrá, nechť to tedy zazní v tomto sloupku, ale už to nebudu opakovat. Aktéry ponižující a nevkusné reklamní kampaně byli slovenští Romové, případně romští Slováci. Romské organizace se už ozvaly, avšak Bratislava stále mlčí.

Ano, řeč je o tom drobném incidentu, kdy si ve středu navlékli dotyční Romové ze Slovenska žlutá trička s nápisem "Měl jsem se lépe učit." Protože pracovali na kopání výkopu, je pointa zřejmá. Dostali za to pivo a párek, takže když večer odvysílaly jejich záběry všechny televize a druhý den se jejich fotky objevily ve všech novinách, měl z toho jeden nejmenovaný vzdělávací webový portál možná nejlevnější celostátní reklamní kampaň v historii.

Školství se ovšem týká i další kauza, kterou je vyšetřování na plzeňské právnické fakultě. Jak se ukázalo, mnoho politiků a státních úředníků tu studovalo v jakémsi zrychleném režimu, takže doktorského titulu zde dosáhli třeba i za pár týdnů. Podle médií jim ovšem rychlotitzuly nebude možné odebrat.

Pak bych měl jiné řešení. Udělme doktoráty také zmíněným romským kopáčům! Jako kompenzace pro zneužité členy menšiny a zároveň cizince je to odpovídající. Ministr pro lidská práva Michael Kocáb jim to jistě vyboxuje. A oni pak do výkopu nastoupí s podobnými, jen lehce pozměněnými tričky. S nápisem: „Kdybych se byl učil ... nebyl bych JUDr. z Plzně!“

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Vyprávějte mi pohádku. Nejlépe nějakou o mně

Nikdy jsem svým dětem nevymýšlel pohádky. Mrzí mě to. Když se narodily, tak jsem se na to těšil a dokonce plánoval, že si je budu zapisovat. Ale pak ty roky, kdy se pohádky vyprávějí, nějak strašně rychle utekly. A než jsem se vzpamatoval, bylo pozdě. Dnes už ony vyprávějí pohádky mně, například když se jich zeptám, co bylo ve škole.

Je to jedna z těch věcí, které člověk v životě promešká, ale už nemůže nijak dohonit. Vzpomněl jsem si na to nedávno, když jsem se dozvěděl o novém webovém projektu. Jmenuje se Story Something a nabízí liknavým rodičům právě pohádky.

Základní nápad je jednoduchý. Nemáte čas vymýšlet pro své děti příběhy, ve kterých ony samy bojují se zlými draky, objevují na vzdálených planetách ufony nebo řeší problémy v populárních čarodějnických školách? Nevadí, můžete si je objednat. Zadáte jen jméno dítěte, oblíbené prostředí ... a za pár minut vám pohádka přijde mailem. Nebo rovnou do mobilu. Zapnete ho, sednete k postýlce, pohlédnete do těch velkých dětských očí ... a začnete číst. Pohádka není dlouhá, vydrží tak na pět minut. A žádný strach, zítra dostanete další.

Web provozuje začínající firma se dvěma zaměstnanci a několika nasmlouvanými profesionálními autory. Ti připravili základní texty, ve kterých se pak automaticky vyměňují jména. Předpokládá se, že se databáze bude rychle rozšiřovat. Základní nabídka (tedy zaslání pohádky) je pro uživatele zdarma, za další služby se už bude platit. Chcete pohádku šitou doslova na míru? Pošlete dvacet dolarů! Ale na serveru si rodiče budou moci i vydělat. Ti kreativní totiž můžou pohádky naopak psát a posílat.

Možná je to budoucnost literatury. Ta budoucnost, ve které zájem bude už jen o knížky, ve kterých budou hlavními postavami jejich čtenáři. Například mým oblíbeným čtivem na dovolených jsou finanční thrillery. Proč by nemohl být takový, ve kterém odvážný a inteligentní investigativní novinář M.Č. rozkryje rozsáhlé spiknutí v newyorské investiční bance a zachrání světovou ekonomiku? Než se do toho někdo pustíte, ještě mi napište. Pošlu pár dalších pokynů. Byl bych rád, aby všechno sedělo.

Přece jen už nejsem žádné děcko.

(Notebook v Reflexu).

Co by nemělo chybět na příštím výletu do Toskánska

via guardian.co.uk

Ruský miliardář Roman Abramovič má největší jachtu světa, ale nemá zájem, aby ho na ní fotili paparazzi. Proto ji vybavil technologií nazývanou "laserový štít". Zní to velmi sofisitikovaně (a pokud by měl být instalován někde v Česku, jistě se najdou aktivisté, kteří by proti němu protestovali), ale prý jde ve skutečnosti o celkem jednoduchou technologii. Jak napsal britský deník Guardian, paprsky infračerveného světla jsou používány k detekci elektronických světelných senzorů, které používají digitální fotoaparáty. Když je objeví, zamíří jejich směrem světelný paprsek a ten znehodnotí případnou fotografii. Slabinou systému je to, že nedokáže objevit klasické fotoaparáty používající film. Jinak je velmi spolehlivý. Že by tip na prázdninovou výbavu, kterou by si Topoláínek s kamarády měli příští léto přibalit do kufrů?

Posted via web from Poznámkový blok

Noviny versus blogosféra ... aneb co nás opravdu zajímá

via memex.naughtons.org

Proč jsou důležité noviny? Protože v nich čteme i to, co nás nezajímá. Podle mě je to jedna z nejpřesnějších definic obsahu novin, které jsem kdy slyšel (a pochází od Iva Lukačoviče). A říká nám i ten hlavní důvod, proč by bylo hloupé, kdyby papírové noviny zanikly. Jelikož když necháme výběr zpráv na první signální soustavě, může to dopadnout tak. jak vidíme na grafech nahoře (z Pew Excellence in Journalism Project je vybral britský novinář John Naughton na svém blogu Memex). Zatímco blogy se v týdnu na přelomu září a října zabývaly zejména zatčením Roamana Polanského, agenda novin byla přece jen trochu jiná.

Posted via web from Poznámkový blok

"A Message From Chad and Steve" ... tři roky poté

via youtube.com

Jak zakladatelé YouTube oznámili, že právě prodali svou firmu za 1,65 miliardy dolarů společnosti Google? Samozřejmě v klipu na YouTube. Stalo se to přesně před třemi roky. A jak Chad Hurley píše na firemním blogu, výročí server oslavil dosažením hranice jedné miliardy shlédnutých videí za den. To je více než jedenáct tisíc videí za vteřinu. Zatraceně dobrá sledovanost, chce se napsat.

Posted via web from Poznámkový blok

Obamova Nobelova cena: 69% uživatelů Twitteru ji nechápe

via mashable.com

Server Mashable.com si nechal udělat obsahovou analýtu komentářů, které se na Twitteru objevily po oznámení, že americký prezident Obama získal Nobelovu cenu. Firma Crimson Hexagon umí z anglicky psaných tweetů určit, zda jsou begativní, pozitivní nebo neutrální, případně zda vyjadřují nějaký konkrétní názor. Výsledky jsou zajímavé: 31 procent autorů tweetů o Obamovi americkému prezidentovi gratulovalo, 19 procent si myslí, že zatím nic zvláštního neudělal, 27 procent nazvalo zprávu sarkasticky "žertem" a 23 procent si myslí, že udělení Nobelovy ceny Obamovi zesměšnilo cenu jako takovou. Názory můžou být různé, Twitter se však opět ukázal skvělým nástrojem na "rychloprůzkum" veřejného mínění v určité části populace. Škoda, že můj tweet byl v češtině. Byl bych celkem zvědavý, jak by si s ním "obsahová analýza" poradila.

Posted via web from O Facebooku

Po stopách blbce z Horní Dolní

Jaká je teď zrovna nejslavnější česká obec? Zapomeňte na historické památky, přírodní krásy i rodiště Járy Cimrmana. Momentálně nejznámější obcí je Horní Dolní. Bydlí v ní jistý blb, na kterého se novináři mohou obracet s otázkami ohledně ODS.

Tak to aspoň vyplývá ze slov Mirka Topolánka, kterého média ve čtvrtek požádala o stanovisko k jistému výroku jeho prvního místopředsedy Davida Vodrážky."To byste rovnou mohli citovat blba z Horní Dolní," řekl Topolánek.

Ta klíčová otázka samozřejmě zní, zda David Vodrážka je blbem z Horní Dolní. Pro poněkud bezbarvého "druhého muže" ODS je to šance se zviditelnit. Dosud mu média přezdívala buď "modrý Ken" (to podle mužského protějšku populární panenky Barbie), nebo "zelený David" (to zase pro jeho před vobami objevenou vášeň pro ekologii). "Blb z Horní Dolní" je přezdnívka samozřejmě mnohem zvučnější a lépe zapamatovatelná. Samotná ODS považuje Topolánkova slova za vytržená z kontextu a argumnentuje tím, že Vodrážkaje starostou v Praze 13, a nikoliv v Horní Doloní.

Problém je ovšem v tom, že žádná Horní Dolní v Česku neexistuje. Nenajdete ji v autoatlasu ani na Googlu. Ovšem na to, že jde o neexistující vesnici (nebo město?), je celkem hodně citovaná. V novinovém archívu Newton najdete jen za posledních deset let o Horní Dolní přes tisíc zmínek. Teď se skóre ještě vylepší. K nelibosti obyvatel zmíněné Prahy 13, kteří jsou přestřelkou v ODS znepokojeni. "Výrokem může klesnout cena našich nemovitostí," stojí v tiskovém prohlášení jednoho z tamních občanských sdružení.

Blbové zcela zjevně nebydlí jen v Horní Dolní.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Knížecí rady pro nového ředitele rádia

Veřejnoprávní rozhlas je z novinářského hlediska asi nejdůležitější mediální institucí v zemi. Politici i veřejnost obvykle přikládají větší význam televizi. Ta má přece velkou sledovanost a politici v ní jsou vidět, nikoliv jen slyšet. A tak se snaha politiků "být v obraze" v televizi často promítá do opatrnické dramaturgie a bezzubé žurnalistiky. I proto je paradoxně rozhlas tak důležitý. Dává prostor solidní a nezávislé novinářské práci. V době počínající krize tradičních médií, zejména novin, je proto role Českého rozhlasu nezastupitelná a významná. Nový ředitel Richard Medek by měl svou energii soustředit především tímto směrem.

Je povzbudivé a správné, že chce vytvořit novou stanici, která by čtyřiadvacet hodin denně vysílala mluvené slovo. Dobrá aktuální žurnalistika je dnes bezkoncepčně rozprostřena mezi tři stanice: Radiožurnál, Rádio Česko a Český rozhlas 6. Kvalita tamních programů je ovšem kolísavá. Rozhlas už dávno přestal být médiem, ve kterém by většina posluchačů ladila a vyhledávala oblíbené pořady. Nikoliv, rozhlas pro většinu lidí nabízí zvukovou kulisu. Mediální analytici někdy (jen napůl žertem) tvrdí, že rozhlas jako médium zachránily dopravní zácpy.

Mnoho lidí totiž rádio poslouchá právě v autě. Z hlediska prodeje reklamy je to lukrativní publikum: autorádia poslouchají lidé mladšího a středního věku, kteří do práce a z práce dojíždějí vlastním autem, tedy patří mezi skupiny obyvatelstva s vyššími příjmy. Jenže člověk si obvykle nevybírá, kdy zrovna v zácpě uvízne. Rádio Česko vysílá své zpravodajství a publicistiku dopoledne od osmi do jedenácti a odpoledne od jedné do čtyř. To upřímně řečeno cestuje jen málokdo. A Radiožurnál vysílá svou vlajkovou loď, tedy večerní Radiofórum, od šesti do sedmi večer. Jedete domů později nebo dřív? Máte smůlu.

Veřejnoprávní tozhlas by měl nabízet komfort, že ho zapnete v kterýkoliv čas, a během maximálně půl hodiny se dozvíte vše podstatné a důležité. Že to Český rozhlas umí, dokazuje ve vysílání Rádia Česko. Ovšem v nevhodný vysílací čas. Jistěže to má jakési racionální a historické důvody, ale to běžného posluchače nemusí zajímat. Neplatí koncesionářský poplatek proto, aby od šesti do devíti ráno - tedy v době, která je pro rozhlas jakýsi "prime time", srovnatelný s večerním vysíláním televize - zoufale točil knoflíkem, aby se vyhnul stokrát omletým populárním hitům (Rottrová, Filipová, Chinaski). A aby tím knoflíkem točil marně, protože v tu dobu prostě na veřejnoprávních vlnách nic jiného nenaladíte.

Možná by vůbec prvním krokem nového generálního ředitele mělo být, že zruší stanici Radiožurnál. Bývá nazývaná „vlajkovou lodí“ rozhlasu, ve skutečnosti je to však stanice bez jasné koncepce a definované cílové skupiny. Mladší a vzdělanější posluchače irituje (buď hudební dramaturgií, nebo žvaněním moderátorů), pro ty starší či méně vzdělané, kteří rozhlas poslouchají jako kulisu například při práci, je zase málo zábavná. Radiožurnál vysílá řidiči vyhledávané dopravní zpravodajství, byť to by z logiky věci mělo být spíše na stanici, která se věnuje zpravodajství (tedy Česko). To samé platí vlastně o jakémkoliv aktuálním zpravodajství. Radiožurnál v dnešní podobě nabízí kultivovanější a inteligentnější podobu toho, co vysílají celoplošné komerční rozhlasové stanice. Je otázka, jestli v době úspor mají do takového programu téct koncesionářské peníze.

Ať už bude nový ředitel šetřit peníze kdekoliv, neměl by vzít ani korunu publicistice a zpravodajství. Nemusí ani moc přemýšlet, jak je změnit nebo vylepšit. Novináři v rozhlase odvádějí slušnou práci. Jestli je v něčem problém, tak v koncepci a programové struktuře jednotlivých stanic. Jinak řečeno: Richard Medek dostal do ruky něco jako Rubikovou kostku. Má všechno, co potřebuje, ale teď to musí „pouze“ správně poskládat. Otázkou je, jestli zná správné tahy.

(Komentář pro deník E15).

Je Obama smějící se mimozemšťan?

Tak tohle je jedno z nepozoruhodnějších videí, která jsem viděl v poslední době. Vytvořil ho Eric Spiegelman ze zhruba 130 fotografií, které ministerstvo zahraničí USA zveřejnilo na Flickru. Je na nich prezident Obama s různými zahraničními návštěvníky, s kterými se fotografoval v Metropolitním muze umění u příležitosti konference OSN. Sledujte Obamův úsměv, který se na žádné fotografii nezmění snad ani o milimetr. Sakra, není ten člověk nakonec nejen černoch, ale rovnou mimozemšťan?

Barack Obama's amazingly consistent smile from Eric Spiegelman on Vimeo.