O šikovném programu

Čtyři vteřiny a dost

Někdo hraje celé hodiny jednu počítačovou hru, vy si jich můžete zahrát 170 za necelých dvanáct minut. Každá hra trvá přesně čtyři vteřiny a všechny jsou součástí jedné flashové superhry. Lépe řečeno hned celé série superher.

Autorem nápadu na čtyřvteřinové hry je americký student a flashový vývojář John Cooney, který před pár lety napsal hru složenou z dvaceti čtyřvteřinových dílů. Každá byla založena na trochu jiném nápadu a všechny bylo možné ovládat pouze myší a mezerníkem. Kdo nestihl splnit daný úkol do čtyř vteřin, ztratil jeden ze sedmi životů. Cílem bylo zůstat co nejdéle ve hře.

Projekt měl úspěch, takže Cooneyho napadlo oslovit také ostatní flasové programátory a vytvořit mix různých nápadů i výtvarných stylů. Dal inzerát hledající spoluauoty na web a za necelé dva týdny byl tým hotov. Na flashovce "Four Second Frenzy" neboli "Čtyřsekundové šílenství" se podílelo pětadvacet vývojářů.

Nejnovější je třetí díl, zatím poslední, který tvoří více než 170 her, které napsalo přes padesát autorů. Jmenuje se "Four Seconds Firestorm" neboli "Čtyřvteřinová bouře". Poprvé zde lze hry ovládat nejen tlačítky klávesnice, ale taky myší.

Zdá se vám výhodné, že s každou hrou strávíte pouze čtyři vteřiny, a tudíž vám tahle zábava nespolyká tolik času? Nenechte se nachytat, stokrát nic umořilo osla a tisíckrát čtyři vteřiny je víc než hodina. Tak pozor!

Sedíte na břehu moře …

… sledujete západ slunce a tisknete kovově chladou ruku svého „intimního robota“. Kladete možná nejstarší otázku v historii člověka. „Máš mě ráda?“ Robot – ano, je to ženský robot – se na vás podívá, v jeho mozkovém procesoru proběhnou zhruba tři milióny operací a nakloní se k vám: „Samozřejmě, že tě mám ráda, ty blázínku!“

Kde beru tu jistotu? Nikoliv já, ale David Levy, autor knihy „Láska a sex s roboty“, která právě vychází v Británii i Americe. Odhaduje, že nejpozději do poloviny jednadvacátého století budou intimní vztahy mezi lidmi a roboty zcela běžné. A na často pokládanou otázku, proč by dokonalé stroje měly milovat něco tak nespolehlivého a chybujícího, jako jsou lidské bytosti, odpovídá Levy s až geniální jednoduchostí: „Protože je tak naprogramujeme.“

Neobejde se to samozřejmě bez problémů. My muži se například budeme potýkat s tím, že své ženy nebudeme schopni uspokojit tak kvalitně jako roboti. Nebo aspoň někteří z nás. Budou se pak s námi chtít ještě milovat? Davide Levy uznává, že to bude těžké, ale má pro méně zdatné milence připravenu radu: Nechť si pořídí špičkové ženské roboty, kteří je naučí všem potřebným sexuálním praktikám.

Ten člověk šílený, o tom není sporu. Ale těší se zájmu médií a jeho kniha se nejspíš stane bestsellerem. Levy budí dojem, že se na éru robotického sexu osobně vyloženě těší. Kanadskému deníku Globe and Mail řekl: „Když manželka dnes svému muži může říct: ´Dnes ne, bolí mě hlava´, tak proč by mu nemohla říct: ´Miláčku, nechceš se dneska vyspat s robotem´? A pak, hodně žen se bojí, když jejich muži jezdí na služební cesty. Když s sebou budou mít robota, tak aspoň budou mít jejich manželky jistotu, že večer nepůjdou na striptýz ani do nočního klubu.“

Levy předpovídá, že vztahy mezi lidmi a roboty nebudou založeny jen na sexu, ale že se budou moci rozvinout ve skutečnou lásku. A to oboustranně! Vyvstanou pak samozřejmě nové problémy, protože láska je vztah komplikovaný a přináší mnoho problémů. Co když pak takový zamilovaný robot začne trucovat, dělat naschvály, anebo dokonce po svém majiteli – ano, stále mluvíme o vztahu člověka s věcí – opětovanou lásku vyžadovat?

Vím přesně, kdy budeme moci říct, že snaha vědců o vytvoření dokonalého partnera byla úspěšná a že eexistuje rozdíl mezi robotem a člověkem. Představme si tu situaci: Šeptáte svému milovanému robotovi do ucha (ach ano, mám na mysli vestavěný mikrofon) milostná slůvka, ale on vás odstrčí ze své poloviny postele. A řekne: „Prosím dnes ne, zrovna se mi fragmentuje harddisk. Nechceš se raději vyspat s manželkou?“

O oslavě narozenin

Zeman zase bombardoval. Svými výroky

Móresy Miloše Zemana jsou možná podivínské a rituály kolem návštěv v jeho venkovském bytě komické, ale bývalý premiér už víckrát ukázal, že nikomu nebude dělat ochotného tajtrlíka. Přesvědčil se o tom v minulosti například Jiří Paroubek a teď čerstvě zase odpůrci výstavby amerického radaru.

Iniciativa "Ne základnám" si Zemana pozvala jako mediální eso své kampaně, aby zopakoval svůj už dříve vyřčený odmítavý postoj. To Zeman udělal, vzápětí však dodal, že mnohem lepší než stavět radar by bylo rovnou preventivně bombardovat Irán. Zdůvodnil to tvrzením, že Irán je "teroristická země" a její prezident "šílenec".

Aktivisty tak zjevně uvedl do rozpaků či dokonce zmatku. Se Zemanovými názory na mezinárodní politiku a situaci na Blízkém východě lze polemizovat (a mnozí tak nepochybně učiní), v jistém smyslu se však bývalému premiérovi povedla trefa do černého. Ukázal totiž, že odpor proti radaru je v Česku do značné míry jen špatně maskovaným protiamerikanismem a pacifistickým aktivismem. O něm doslova řekl, že je na něj alergický.

Zeman však pojmenoval i to, o čem zase nechtějí nahlas mluvit stoupenci radaru, totiž že spíš ne Irán je důvodem k budování strategické raketové obrany obava z Ruska. Dojde to každému, kdo se podívá na mapu a bude o případném použití raket či radaru přemýšlet z globální perspektivy. To jen naši, ale i američtí politici tančí kolem tohoto faktu jako medvědi na tenkém ledě.

Předešlá česká vláda jednání s Američany o raketové obraně zcela zatajila, ta současná ho zase zpočátku bagatelizovala slovy, že o nic nejde a že na nějaké radaru v Česku vlastně ani nezáleží. Tenhle opatrnický postoj byl však hodně slabým odrazovým můstkem pro silné argumenty, proč tedy radar vlastně postavit.

Irán představuje v dnešním světě bezprostřední hrozbu, Rusko zase potenciální. Ale jak se blíží prezidentské volby a roste nejistota kolem očekávané Putinovy rošády, je to čím dál víc zřejmé. Zemanův recept zní: Irán bombardovat, Rusy neprovokovat.

Nechme stranou, že obojí jde asi těžko dohromady. Jako už mnohokrát předtím, se Zemanem je snadné nesouhlasit. Či dokonce radost nesouhlasit. Tak jako s každým, kdo umí pojmenovávat věci pravými jmény. A to si naopak zaslouží respekt.

Offline

Už delší dobu jsem s ním chtěl udělat rozhovor. Kolegové ale pochybovali, že se mi to podaří. Ten člověk je bohatý a úspěšný, ale na veřejnosti se moc neukazuje.

Až jsme se nedávno setkali na jakémsi oficiálním večírku. Oslovil jsem ho a dali jsme se do řeči. Byl až překvapivě vstřícný. Souhlasil, že si domluvíme schůzku a že mi rozhovor poskytne. Jen mě pžádal, abych mu několika větami napsal, čeho se mé otázky budou týkat. Vzal jsem si tužku a požádal ho, aby mi dal svou mailovou adresu. "Ale já nemám elektronickou adresu," řekl.

Překvapeně jsem se na něj podíval. Už si ani nepamatuji, kdy mi někdo tuhle větu řekl. "Ale jak vám tedy mám napsat?", zeptal jsem se. Teď se pro změnou překvapeně podíval on. "Přece poštou," odpověděl. Sáhl do kapsy a podal mi vizitku. Bylo na ní jen jméno a adresa. Dokonce ani žádné telefonní číslo.

Když jsem o tom později někomu vyprávěl, tak mi řekl, že už o tom někde slyšel nebo četl. Že je to teď taková móda. Odpojovat se. Jak se svět mění! Ještě před pár lety se úspěšný člověk poznal tak, že byl dosažitelný kdykoliv a kdekoliv. Vzpomeňme na všechny ty otravné podnikatele s kufříkovými přenosnými telefony v restauracích. Ale dnes, když mají mobily i bezdomovci, je to naopak. Kdo se chce odlišit, je nedosažitelný.

Hrome, jsem vždycky tak pozadu. A přitom nejsem neúspěšný, píšu přece sloupky pro nejlepší slovenské noviny. Až dopíšu tenhle, aspoň na chvíli vypnu na počítač Skype. Ale jen do večera. Co kdyby mě někdo sháněl?

(Pravidelný středeční sloupek pro slovenský deník Sme)

Trošku zbytečná hra s časem

Největší hřích webové žurnalistiky? No dobře, jeden z největších hříchů? Když server označí aktuální zprávu jiným časovým údajem, než ji skutečně publikuje. Budí tak dojem, že vítězí nad ostatními v aktuálnosti, tedy v jednom ze základních atributů, podle kterých se kvalita webové zpravodajství posuzuje. Aktuálně.cz má tento atribut přímo v názvu. A nezůstává svému jménu nic dlužno: v rychlosti a kvalitě zpracování aktuálních událostí často poráží i konkurenční servery, která mají "v zádech" redakční týmy celostátních deníků.

Zpracovávám v těchto dnech analýzu českých zpravodajských serverů. Ve čtvrt na jedenáct jsem si na monitoru programem ScreenHunter "ofotil" titulní strany všech hlavních serverů, web Aktuálně přesně v 10:13. Hlavní zprávou byla informace o tom, že na dálnici D1 "Student Agency zaútočí luxusem". Informace o Mlynářově soudu se neobjevila ani v krátkých zprávách, mohla být pouze ve žlutém proužku nahoře (s dodatkem "Připravujeme další podrobnosti" - což ji však těžko kvalifikuje jako zprávu).

Naproti tomu měl iDnes už v 10:13 Mlynáře jako hlavní zprávu s fotografií i jako první informaci mezi krátkými zprávičkami. Obojí bylo označeno časem 10:07. Text neobsahoval mnoho podrobností, pouze základní fakta. Ale v tomto případě je samozřejmě časování zcela korektní.

Když jsem se vrátil o patnáct minut později, byl už "otvírákem" titulní stránky na Aktuálně Mlynář, ovšem s časem 10:08. Trochu zbytečné, zvlášť když uvážíme, že text mělo Atuálně přehlednější a lépe napsaný než konkurence a že se také serveru podařilo exministra rovnou od soudu "odvést" k online rozhovoru.

"Pokud jste žena, usmějte se na chlápka vedle sebe. Pravděpodobně se celé měsíce s nikým nevyspal."

V pražském metru je slavná věta "Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají", v Londýně zase doporučení "Mind the Gap", neboli "Pozor na mezeru". Cestující jsou tak upozorněni na prostor mezi nástupištěm a vagónem, který by jim při nepozornosti mohl přivodit úraz.

Historicky byla fráze použita poprvé na tzv. Severní trase (Northern Line) ve stanici Ëmbankment, kde je mezera obzvlášť velká. Dnes zní z reproduktorů ve vagonech i v mnoha dalších stanicích, například Bank (Central Line) nebo Waterloo (Bakerloo Line). Na třech ze třinácti londýnských tras metra čte oficiální hlášení šestatřicetiletá Emma Clarková.

Jak oznámil bezplatný deník Metro, společnost provozující londýnské metro oznámila, že s herečkou a také spisovatelkou ukončila spolupráci. Důvodem jsou parodie hlášení, která namluvila a na své webové stránce zveřejnila sama Clarková.

Stejným hlasem, kterým ohlašuje "příští stanice" nebo varuje pasažéry před "mezerou", na svém webu například říká: "Rádi bychom připomněli našim americkým přátelům, že si toéměř jistě povídají příliš hlasitě." Anebo: "Prosíme pasažéra v červené košili, který předstírá čtení novin, ale ve skutečnosti civí ženě naproti němu na prsa, aby toho nechal. Nikoho neoblafnete, vy jeden špinavý úchyláku."

Mluvčí metra uznává, že některé parodie jsou velmi vtipné, ale že jejich zveřejnění bylo od herečky neprofesionální. Někteří blogeři organizují na Internetu petice, které by měly Emmu Clarkovou podpořit. Ona sama si údajně z vypovězení kontraktu velkou hlavu nedělá. Ba naopak, možná jí tenhle malý skandál pomůže se prosadit. Clarková v minulosti napsala už několik scénářů pro rozhlas a televizi.

"Nezírejte té ženě na prsa":boomp3.com

(via Metafilter)

Reklama na Internetu funguje. Ale jen některá

Jeden z těch chlápků má na sobě džíny a je v pohodě. Druhý vypadá trochu přihlouple, je navlečený do nepadnoucího obleku a moc v pohodě není. Představte se: ten první se jmenuje Mac a ten druhý PC. Asi nikoho nepřekvapí, že Mac typově připomíná šéfa Applu Steva Jobse, zatímco PC je mírně obtloustlým a popleteným Billem Gatesem. Není třeba se ptát, který z nich je divákům sympatičtější.

Právě jste poznali hrdiny televizní reklamy "Get a Mac", která běží od roku 2006 do dneška ve Spojených státech, Kanadě, Velké Británii, Španělsku, Austrálii, Japonsku a na Novém Zélandu. Apple se v ní snaží - celkem úspěšně - přesvědčit diváky, že jeho výrobky jsou ty spokojenější. Nemusí se složitě instalovat, odolávají počítačovým virům a používají se k mnoha zábavným účelům (na rozdíl od pécéček, pro které jsou typické nudné kancelářské aplikace).

Reklama má i webové verze. Jedna z nejpovedenějších a také nejnápaditějších spojuje zajímavým způsobem dva reklamní prostory: takzvaný scysraper, neboli dlouhý svislý obdélník vpravo od článku, a podlouhlý banner nahoře na stránce. Reaguje na to, že mnoho majitelů Windows je nespokojeno s poslední verzí Vista, a vracejí se proto k přžedešlé verzi XP. Cílem Applu je tyto zákazníky přesvědčit, aby to nedělali, a koupili si raději Macintosh.

Chlápci Mac a PC stojí ve skyscraperu. Trumbera PC drží v ruce ovladač, který je dlouhým kabelem spojený s neonovým nápisem "Don´t Give Up On Vista" ("Nepřestávejte věřit Vistě"). Neon je v horním banneru. Jenže jak se dalo čekat, nějak to nefunguje. Neon se nedaří zapnout a střídavě se rozsvěcují nápisy "Give Up" ("Vzdejte to") a "On Vista" ("Vistu").

Ukazuje se, že klasická webová reklama může mít úspěch, musí být však originální, kreativní a vtipná. A měla by fungovat sama o sobě - k její úspěšnosti by nemělo být nutné, aby uživatel na reklamu "kliknul". Průzkumy ukazují, že v posledním roce počet webových uživatelů "klikajících" na reklamy opět poklesl . Časopis Businessweek citoval v čísle z 12. listopadu 2007 průzkum společnosti Eyeblaster zaměřený na reklamy na největších serverech jako Yahoo, Microsoft a AOL. Ukázal, že tzv. click-through rate, neboli poměrný počet prokliků na reklamy, klesl jen během roku 2006 z 0,75 na 0,27 procent. Znamená to, že z deseti tisíc lidí, kterým se reklama zobrazí na monitoru, na ni v průměru klikne pouhých 27. Počátkem roku 2007 klesl tento průměr na 20.

Úspěšný trend naopak představují personalizované reklamy, které jsou šité na míru konkrétním zákazníkům, lépe řečeno jejich zvykům, zájmům či geografické poloze. Tato data může získat Google například z toho, co daní uživatelé nejčastěji vyhledávají nebo jaké stránky navštěvují.

Záhada zamčeného ministerského pokoje

Módní barva je zelená, a platí to dnes jak v byznysu, tak politice. Čeští Zelení si pro svůj loňský vstup do vysoké politiky nemohli vybrat příhodnější okamžik. Teď jsou však na nejlepší cestě tenhle potenciál prošustrovat.

Americké Národní centrum pro ekonomickou žurnalistiku zveřejnilo zhruba před měsícem studii, z které vyplývá, že v americkém ekonomickém tisku vyšlo jen za prvních šest měsíců víc článků o "zelených témtech" než v předešlých šesti letech dohromady.

Dokazuje to, jak velké téma šetrnost k životnímu prostředí představuje. Se "zelenou" nálepkou se dnes vyrábějí nejen auta, ale také třeba počítače, kvalitní vína nebo prezervativy. Může se to zdát někdy až komické, ale v každém případě to dobře vypovídá o "naladění" západní společnosti, především střední třídy.

Pro tradiční zelené strany v Evropě je tenhle trend dvousečnou zbraní. Na jednu stranu se jejich ideologie stává přijatelnou pro masové voliče, na druhou stranu si jejich témata ve velkém "rozebírají" ostatní politické strany.

Evropští zelení na to mohou reagovat dvěma způsoby. Buď se víc radikalizovat a odmítnout světové "zelenání" jako komerční podfuk, anebo pragmaticky přistoupit na pravidla hry a stát se standardními stranami. Martin Bursík zaznamenal volební úspěch v posledních parlamentních volbách proto, že představoval právě ten druhý proud.

Podařilo se mu zabrat v české politice mysteriózní území "pravostředých moralistů", tedy elektorát, který je pravicově naladěn, ale z mnoha důvodů (osoba Václava Kause je jedním z nich) není ochoten dávat hlasy ODS. V minulosti tento prostor zaujímala například ODA či později Unie svobody, po její sebedestrukci však zůstal neobsazen.

Bursíkův přístup k politice je sice v Zelených v menšině, ale správně předpokládal, že mu "únos zleva do středu" projde, a to za předpokladu, že se jeho spolustraníci "ušpiní" reálnou politickou mocí. To se stalo, ale asi málo.

Bursík má možná kukuč férového hocha a image politického Mirka Dušína, při rozdělování postů však postupoval jako zkušený technolog moci. Ty méně schopné utišil posty ve vládě, mezi chytřejší (a tedy nebezpečnější) oponenty podělil pár míst ministerských náměstků. Není to špatná taktika, ale nakonec nevyšla. Například takovému Petru Pávkovi (krajskému volebnímu lídrovi a populárnímu starostovi Jindřichovic) úřednický pašalík nestačil, Dana Kuchtová zase ministerské křeslo nezvládala. A problém je na světě.

Zde je podstata vnitrstranického sporu Zelených a záhada zamčeného ministerského pokoje, rozuměj neobsazeného křesla ministra školství. Zelení mají dostatek síly na to, aby s Bursíkem zametli a ukázali mu, kdo je ve straně pánem. Jsou v silném pokušení to udělat, a Dana Kuchtová se svými "Melody Boys" by to jistě přivítala jako satisfakci.

Dá se to popsat ještě jinak: Zelení jsou dnes v situaci, kdy členská základna neodpovídá elektorátu. Ti první jsou radikálové, zatímco ti druzí středostavoví liberálové. Dlouhodobě to není únosné. Zelení mají dvě možnosti: buď se vnitřně promění a začnou náborem nových členů, kteří "naředí" jejich ideologickou našponovanost, anebo vyhodí Bursíka. Ale s ním pravděpodobně půjde i hodně voličů.

O čekání

Jak jsem se nechal oblbnout reklamu. A jsem rád

Někdejší novinář Zdeněk Fekar se na svém blogu pošklebuje redakci Lidových novin, že na titulní straně pátečního vydání udělaly reklamu pražskému Dopravnímu podniku, konkrétně nově zavedné možnosti koupit si lístek prostřednictvím mobilního telefonu. Nevím, osobně mohu dosvědčit, že pokud to reklama opravdu byla, tak byla účinná.

O téhle věci jsem se dozvěděl právě z Lidových novin a ještě týž den jsem si lístek z mobilu sám koupil. Dosvědčit to může asi deset cestujících tramvaje číslo 9, kteří mě pobaveně pozorovali, jak po nástupu na Andělu s obtížemi udržuji rovnováhu na tramvajové plošině a ťukám do monbilu číslo z titulní strany zmíněn=ho deníku. (Až poté, co se mi to podařilo a posadil jsem se, abych si přečetl zbytek článku, jsem se dozvěděl, že čistě technicky jedu načerno, protože aby jízdenka v mobilu byla platná, musí "dorazit" ještě před nástupem do tramvaje).

Zdeněk Fekar míní, že zavedení esemeskových lístků není ani revoluční (ve Vídni prý funguje už čtyři roky) a ani důležité (právě ve Vídni si tento druh jízdného koupí cca 200 lidí, což je zanedbatelný zlomek). Jakkoliv mám Fekarovy texty rád, v tomto případě si dovolím nesouhlasit. Ve Vídni (a taky v Helsinkách, ve Stockholmu a v řadě asijských měst) to možná funguje, ale je příliš málo inovací, u nichž bychom mohli říct, že jsme je zavedli mezi prvními na světě, nebo minimálně v Evropě. Tak nějak si dovedu představit, jak ohromné úsilí muselo stát zavedení téhle "drobnosti" v molochu typu Dopravních podniků. A pro mě osobně je to revoluce. Nemám tramvajenku, protože po Praze jezdím většinou buď autem, anebo na kole, a v posledních měsících se mi mnohokrát stalo, že se mi lístek prostě nepodařilo koupit (někdy jsem neměl drobné, jindy zase nebyl v dohledu žádný automat). Kdysi mě bavilo jezdit načerno, ale jak stárnu, asi jsem nějak ztratil ten správný drajv.

Shodou okolností jsem v neděli poprvé vyzkoušel také koupi lístků do kina přes Internet. Někdy před měsícem jsem si na pisoáru ve Village Cinemas všiml zajímavé reklamy (viz obrázek), a rozhodl se nabízenou službu vyzkoušet. Přesně to jsem dnes udělal. Nejenže jsem nakoupil lístky s výraznou slevou (pouhých 89 Kč za kus), ale ještě jsem si mohl hezky v teplíčku vybrat místo, kde budeme v kině sedět. Lístek mi esemeskou přišel do mobilu. Když jsem jeho displej ukazoval o půlhodinu pozdějni uvaděči, připadal jsem si jako člověk budoucnosti.

A pak že reklama nefunguje! Aspoň ta na titulní straně novin a na hajzlu určitě.

Jak je?

Jak se cítíte? Máte se dobře? Ne, to nejsou zdvořilostní otázky, ale vážně míněný průzkum. Promyslete si, jak byste "oznámkovili" své současné pocity, od mínus deseti do plus deseti, a "nula" je jakýsi váš dlouhodobý průměr. A až si to rozmyslíte, vyplňte svůj "index štěstí" na webové stránce nazvané Worldfeel.org. Na oplátku se dozvíte, jak se zrovna teď svět cítí. Když jsem tuhle stránku poprvé navštívil já, byla světová nálada pod nulou, o pár dní později se vyšplhala aspoň na 1,3. Nic moc, ale aspoň nemrzne. Ne snad, že by to bylo nějak objektivní měření, vždyť každý má svou "nulu" někde jinde, ale jako jakýsi globální průzkum momentálních subjektivních pocitů to není zlé.

It´s the final countdown ...

Blíží se ve vašem životě nějaké důležité datum? Třeba kulaté narozeniny, štědrovečerní nadílka, den výplaty či den placení činže? Nemůžete se toho dne dočkat, nebo se naopak budíte hrůzou, jak se blíží? Ať tak či onak, můžete si na webovou stránku dát jednoduché odpočítávadlo. "Vyrobit" si ho lze jednoduše na webu. Teď ještě vymyslet nějaký opravdu důležitý mezník. Třeba kolik dní zbývá do příštího MDŽ?

Palladium, promiň!

Nedávám si v restauracích příliš často steaky, a to ze dvou důvodů. Za prvé si neskromně myslím, že tomuto odvětví gastronomie rozumím. Dobrou flákotu umím ocenit, zatímco ta špatná mi zkazí náladu. No a za druhé jsem vcelku realisticky přesvědčen, že co se týče přípravy steaků jsem mistr nad mistry. Je celkem známým faktem, že dělám nejlepší bifteky v naší obci a širokém okolí, tedy i včetně Prahy. Nemohl jsem však odolat pověsti, která předchází podnik s názvem Angus Steak.

Že půjde o něco výjimečného, jsem se doslechl ještě předtím, než bylo Palladium otevřeno. V horním patře měla být původně restaurace z amerického řetězce Rodeo Drive, ten však na poslední chvíli hodil ručník do ringu. Do uvolněných prostor - odsouzených ke steakové budoucnosti - se nastěhovala malá rodinná firma ze Soběsuk u Nepomuku nedaleko Plzně. Ta už od počátku devadesátých let chová plemeno aberdeen angus na jihočeských pastvinách.

Většina dobrých restaurací dováží maso těchto krav ze severní nebo jižní Ameriky, zatímco čeští chovatelé téhož plemene naopak své produkty vyvážejí. Soběsučtí se rozhodli zavést poměrně netradiční pravidlo: "co si tu vychováme, to si tu také uvaříme, či lépe řečeno upečeme, a to si tu také sníme." Od roku 2004 provozuje v Soběsukách stylový Steak House, jehož věhlas rychle přesáhl hranice vesnice. Rodina otevřela další restauraci v Plzni, opět úspěšně. Rozhodla se proto pro velkou a zároveň riskantní expanzi: v Praze otevřela v Palladiu Angus Grill House a fastfoodový Angus Burger.

Podle časopisu Euro si pražská expanze vyžádala investice 22 miliónů korun, firma má však plány otvírat "hamburgerové" restaurace v dalších lokalitách: údajně v Plzni, Žatci, Pardubicích a dalších městech. Zda to bude expanze úspěšná, nemám potuchy. Hamburgery neopovrhuji, ale ani je nevyhledávám. Do sousedního steakhouse Angus Grill House jsem ovšem zašel s potěšením. A neudělal jsem chybu. Skvělá obsluha, slušné rozlévané víno a příjemné prostředí představují milý bonus, tím podstatným je ale perfektně upravené maso. Věřte mi, že vím, o čem píšu. Nerad ve svých textech chválím, protože se držím staré známé novinřské poučky, že když něco funguje, tak to není zpráva. S pražskými restauracemi je to však příliš často tak, že neobvyklá je spíše kvalita. A tak hrdě hlásím: Angus v Palladiu je dobrou volbou.

Nerušit, prosím

Představte si následující situaci. Sedíte s přáteli v hospůdce a rádi byste se soustředili na příjemnou konverzaci, ale místo toho musíte poslouchat hlasitý hovor dámy u sousedního stolu. Sedí u něj sama, ale u ucha má mobilní telefon. Že si takovou situaci nemusíte představovat, protože jste ji nesčíslněkrát zažili? Tak asi víte i to, že jste měli chuť vraždit.

Netřeba sahat k tak drastickým opatřením. Stačí si pořídit malou krabičku o velikosti pět krát sedm centimetrů, která se vejde do kapsy, stojí pár tisíc korun a umí přitom kouzelné věci. V tomhle konkrétním případě "odebere" nezdvořilé dámě telefonní signál a vy jste vysvobozeni. Má to jeden malý háček: použití rušičky mobilních telefonů je stejně nelegální jako použití násilí. Byť asi případný postih i riziko dopadení jsou mnohem menší.

Česká legislativa používání podobných přístrojů zakazuje, stejně jako použití všech dalších technologií, které nějak pracují s radiovým signálem a jejichž provozovatelé nemají příslušné povolení Českého telekomunikačního úřadu. Výjimky samozřejmě existují, a tak se už například delší dobu mluví o snaze „blokovat“ mobilní sítě v českých věznicích. Zatím se to však moc nedaří a výběrové řízení na výrobce, který by měl rušičky do věznic dodat, provází řada skandálů. Že se bude rušit signál mobilních telefonů, se také letos spekulovalo v souivislosti s návštěvou amerického prezidenta v Praze. Tajné služby to prý běžně dělají, ale zda se tak stalo i v Česku, jsme se nakonec nedozvěděli.

Zájem znemožnit používání mobilů však mají i komerční subjekty, zejména provozovatelé divadel, kinosálů a restaurací. Mnozí svým návštěvníkům telefonování zakazují, ne však vždy úspěšně. Mnohem jistější by bylo rušení signálu, legálně jsou ovšem případní zhájemci bez šance. Patřičný přístroj si mohou koupit v zahraničí anebo na černém trhu, riskují však postih od Českého telekomunikačního úřadu. Technicky to problém není: koupit lze přístroje rušící signál v okruho řádu jednotek, ale i stovek metrů. Ceny se pohybují od dvou až tří tisíc do stovek tisíc korun. Čím dražší a výkonnější přístroj, tím je ovšem pravděpodobnost odhalení a postihu větší.

Rušičky neboli tzv. jammery jsou k dostání i v některých obchodech s mobilními telefony, případně i zastavárnách. Jejich majitelé se pohybují na hraně zákona. Upozorní vás, že používání jammeru v Česku není povoleno, ale přístroj vám i tak prodají. Pokud je známo, zatím nikdo z nich kvůli tomu neměl problémy ani oplétačky. Koupit si rušičku však můžete i z pohodlí domova, a to v některém ze zahraničních internetových obchodů. Tam je to zcela bez problémů i rizika. Zaplatíte kartou a přístroj vám příjde domů v neoznačeném balíku. Oblíbenou adresou je například phonejammer.com.

Že zájem o jammery roste, si nedávno povšiml i americký deník New York Times. Upozorňuje na zdánlivý paradox, že zatímco operátoři investují do svých sítí a tedy i kvality signálu miliardy dolarů, tak zároveň stoupá počet lidí, kterým telefonování kdekoliv a kdykoliv leze na nervy.

Používání jammerů je v USA stejně jako v Česku nezákonné, lidé si však našli cestu, jak to obejít. Vypátrat a usvědčit majitele nelegálních rušiček je velmi obtížné, ne-li nemožné. Platí to především pro držitele kapesních přístrojů, kteří podle deníku „řádí“ v hromadné dopravě. Většině cestujících to však nevadí. Zákaz telefonování si přejí téměř všichni: tedy minimálně do momentu, než jim samotným někdo zavolá.

Proč nám telefonování ostatních na veřejnosti tak vadí? A jen málokdy zaregistrujeme, když se stejně hlasitě baví v naší blízkosti dva lidé? Psychologové nabízejí jednoduché vysvětlení: nejvíc iritující je prý to, že slyšíme pouze „půlku“ rozhovoru. Podvědomě nás to nutí pečlivě naslouchat a „domýšlet“ si tu část rozhovoru, kterou neslyšíme. Nemůžeme se pak soustředit na nic jiného a ruší nás to.

Kdo má pravdu? Samozvaní strážci pořádku s rušičkami, kteří sice porušují zákon, ale dohlížejí na veřejný pořádek a klid? Anebo ti, kteří telefonováním žádný zákon nepřekračují, ale znepříjemňují život ostatním? Toť věčné dilema moderní civilizace. Tak trochu se podobá boji s kuřáky, který v civilizovaném světě v posledních letech definitivně vyhráli nekuřáci.

Kdo vyhraje boj o éter, zatím nevíme. Možná by ani k žádné válce „kdo z koho“ nemuselo dojít. Úplně by stačilo, kdyby se všichni drželi pravidla: „Prosíme, nerušit!“ Míněno jak klid, tak telefonní signál.

O zvýšení platu

Nohavica a Kryl? Strhující téma pro divadelní hru

Jsou morální kriéria relevantní pro uměleckou hodnotu tvorby? Takto vzletně lze pojmenovat dilema, které otevřel Jaroslav Hutka tím, že napsal písničku o tom, jak se Jaromír Nohavica nechce či neumí vyrovnat s vlastní minulostí. Jenže tím, že je to písnička špatná, si vlastně sám odpověděl.

Nepochopitelná a směšná je hysterie, kterou údajná „válka písničkářů“ v médiích vyvolala. Kauze se věnují deníky na předních místech a vyjadřují se k ní přední komentátoři, jako by šlo o nějaké nově otevřené či překvapivé téma. Není to tak. Jestliže komentátor Viliam Buchert ječí v MF Dnes na Jaromíra Nohavicu, ať se ke kauze vyjádří, tak nechce nic jiného než další potravu pro svůj list. Není jasné, co nového a dalšího by mohl Nohavica říct. Jistě, může o svých stycích s estébácích napsat knihu, písničku nebo operní libreto. Možná to také někdy udělá. Ale není nic podstatného, co by měl nebo musel dál říkat novinářům.

Že s StB spolupracoval, je známo od roku 1991, stejně jako to, že některé jeho hovory s tajnou policií se týkaly Karla Kryla. Žádné dokumenty zveřejněné od té doby tuto skutečnost nijak zásadně nezměnily ani neposunul, byť to méda tvrdí.

Věděl to i Karel Kryl, s kterým jsem v té době psal knížku Půlkacíř. Řekl k tomu, že spolupráci s StB považuje za „temný stín“ jeho „pronikavého talentu“. A dodal: „Dodneška postrádám jeho jasné srozumitelné vyjádření. Mlčení je moc špatná zbraň.“

Na základě tohoto výroku se později sešli a zřejmě tuto záležitost zevrubně prodiskutovali. Oba tu věc pak pro sebe považovali za vyřízenou. Něco málo jsem se o té schůzce dozvěděl soukromě od Karla Kryla, ale protože ten brzy poté umřel, nelze o tom dnes nic říct ani napsat. Ze stejného důvodů o tom nemůže ani nechce mluvit jistě i Jaromír Nohavica. Přeneseno do fiktivní roviny, byla by schůzka těchto dvou mužů asi skvělým námětem na strhující divadelní hru.

Byl jsem prvním novinářem, který s Nohavicou na toto téma udělal rozhovor. Startujícím bodem byl opět právě Krylův výrok v knížce Půlkacíř. Nevím, kde MF Dnes a loni Respekt vzaly výrok: „Byl jsem s děvkou, ale seděl jsem s ní pouze v kavárně, na pokoj jsem nešel.“

Možná se někde objevil, mně však podle mého přepisu řekl Nohavica v létě 1993 přesně toto: „Je to podobné, jako když dostanete dopis, že vaše žena byla nevěrná. Dozvíte se, že byla v noci s nějakým mužem ve vinárně. Budete cítit … ne snad žárlivost, ale spíš úžas a trpkost. Nedokážu si představit, že v té vinárně byla! Jedna z možností je za ní jít a zeptat se. Tys mi byla nevěrná? A ona, že nebyla. Vy: Jen se přiznej. Vidím ti to na očích. Ve skutečnosti však nevíte nic. A nejistota je zlá.“ Otázka: „Jenže vy jste – obrazně – v té vinárně byl?“ „Ano, právě to je mrzuté. Ve vinárně ano, v posteli ne.“

Je to mistrovská paralela, odpovídající Nohavicově talentu. Přesně totiž vystihuje ten zásadní, stále se vracející problém. Každý z nás má v sobě nastavenu jinak tu hranici, co přesně nevěra je.

Je to dané našimi charektery, morálkou, životními zkušenostmi. Pro někoho začíná nevěra už pouhým pohledem, pro jiného schůzkou či něžnými slovy, jiný bere nevěru technicky jako sex. Anebo naopak sex bez lásky za nevěru nepovažuje.

Jaroslav Hutka svou písní řekl, kde má tuto vnitřní hranici nastavenu on. Nemyslím si, že to od něj byl kalkul, jak se „připomenout“ veřejnosti, a že to ani nebyl projev závisti či konkurenční řevnivosti k populárnějšímu kolegovi. Nohavicovo selhání pro něj prostě bylo silným tématem, s kterým se nějak vyrovnal.

Ještě mnohem silnějším tématem je nepochybně i pro samotného Nohavicu. Bylo by skvělé, kdyby ho jakkoliv otevřel a zpracoval. Pravděpodobně to dřív nebo později udělá. Nutit ho k tomu na novinových stránkách však nemá cenu.

(Psáno pro časopis Reflex)

Hutkova písnička na YouTube:

Bohemia, město "nabité" sexem

Jak se oženit s krásnou blondýnou, která ve skutečnosti může být třináctiletým synem vašeho domovníka? Přece na počítači. Já vím, že je to otřepaný vtip, a to už někdy od poloviny devadesátých let, kdy lidé internetové „hry s identitou“ objevili. Ale teď začíná jít opravdu do tuhého, a to díky dokonalým virtuálním světům, z nichž nejznámější je Second Life.

Jedna česká firma zde v říjnu založila město Bohemia. Není české, nýbrž československé, a byť není úplně jasné, co to znamená, tak už to mnozí berou jako důkaz virtuálního znovuobnovení společného státu. Konaly se zde už i volby do městského zastupitelstva, starostou byl však zvolen šéf firmy, která město založila. Chápu, že to nevypadá moc přesvědčivě, ale musíme doufat, že do příštích voleb začnou v Second Life působit nezávislí pozorovatelé OSN. Politika je ovšem tím posledním, co lidi ve virtuálním světě zajímá.

Nejvíc je zajímá sex a mezilidské vztahy. Není divu. Všichni tu jsou pohlední a vysocí (jak mi řekl starosta, musí se v Bohemii stavět větší budovy než ve skutečnosti, protože skoro všichni mají dva metry). Ženy chodí provokativně oblečeny a mají skoro všechny tetování. Muži vypadají zámožně a silně. A nikomu hlavně nedělá problémy se seznamovat. Proto se už také v Bohemii uskutečnily dvě svatby. Zda novomanželé mají nějaké jiné partnery v reálném světě, není známo, ale prý je pravděpodobné, že ano. Jak v jiné spouvislosti napsala média, virtuální „pletky“ manžela v Second Life byly už k jednomu pražskému soudu podány jako oficiální důvod k rozvodu.

Je to stejně smutné, zničit si život kvůli něčemu tak nehmatatelnému a pomíjivému jako virtuální svět. Protože až si manželka sbalí kufry a vy zůstanete sami, co vám vlastně v tom hmotném světě zbyde? Přístupové jméno, heslo a … rozčílený domovník.

(Psáno pro pravidelný sloupek ve slovenském deníku Sme)

Tarif "lyžování": 10 Kč/min

Kvízová otázka: Kolik kilometrů najede na lyžích za den průměrně zdatný a průměrně nadšený sjezdař? Předpokládejme, že na kopec dorazí v rozumný čas (řekněmě kolem deváté), stráví roumnou dobu na jídle či na pití (dohromady něco přes hodinu) a v rozumnou hodinu odejde (po čtvrté).

Znám odpověď! Vzal jsem si na lyžování v sobotu své běžecké hodinky se satelitní navigací. Výsledek je překvapivý: nalyžoval jsem 34 kilometrů. Připadá mi to málo. Ještě překvapivější je čistý čas strávený lyžováním: 1 hodina 48 minut. Zbytek dne člověk poponáší lyže, sedí v lanovce, postává ve frontě nebo konzumuje jídlo, případně alkohol (to je ta nejlepší možnost). Tomu neříkám zrovna efektivně prožitý den.

Když to vezmu z jiného konce, tak to znamená, že za sezónu člověk stráví sjezdováním 27 hodin, tedy 1620 minut. Předpokládám patnáct lyžovacích dnů, což je konkrétně u mě horní hranice odhadu, průměr za posledních dvacet let by byl jistě nižší.

Ale pokračuju dál ve výpočtu. Opět předpokládám, že průměrná lyžařská výstroj přijde na cca 30 tisíc korun (lyže, boty, brýle, oteplovačky, plus "amortizační" odhad věcí, které používám výjimečně i jindy než při lyžování, tedy například péřovka či teplé prádlo), a že vydrží cca pět let (opět horní hranice), tedy stojí cca 6 tisíc korun ročně.

Dále předpokládám, že cena permanentky (pokud lyžujete v cizině i doma) dnes přijde průměrně na 700 korun, což je ročně 10500. To je dohromady 16500 Kč. Do této sumy nezahrnuji vedlejší náklady (doprava, ubytování, grogy), bych byť asi měl, ale vycházím z toho, že kdybych nelyžoval, tak dělám něco jiného, a i to bude vyžadovvat nějaké cestování, bydlení a opíjení se.

Suma sumárum, vychází mi to na 610 korun na hodinu čistého lyžování, tedy přibližně 10 korun za minutu. Nebo též 32,40 korun za ujetý kilometr. Opravdu jsem nevěděl, že lyže tolik "žerou".

Nezlobte se, ale přijde mi to jako mimořádně nákladná zábava.

(P.S.: Nevylučuji, že jsem někde udělal chybu, takže předem děkuji za případné korekce či výhrady. Ono je to asi podobné i v jiných sportech, možná jste zaznamenali, že když se někde odehraje dvě až ři hodiny trvající tenisový zápas, tak to v čistém čase hry znamená něco přes dvacet minut.)

Hodně zvláštní píseň

Když jsem dřív slyšel písničku Simona a Garfunkela "Nejzvláštnější muž" ("A Most Peculiar Man"), vždycky jsem si představoval, že je o chlapíkovi, který spáchá sebevraždu v jednom z těch malých a neútulných newyorských bytů s žebříky venku. Na tomhle starém černobílém záznamu však Simon líčí, že písničku napsal, když byl v Londýně a četl o tom třířádkovou zprávu v tamních novinách. Na záznamu je pozoruhodné nejen to, jak jsou Simon a Garfunkel mladí (to vlastně překvapivé ani není), ale především to, jak nezvykle poklidnou a staromódní má onen nespecifikovaný pořad (z jakého asi roku?) atmosféru. Člověk by si skoro myslel, že v americké televizi se to už od samého počátku neobešlo bez hlasitých znělek, rozjásaných moderátorů a fan-tas-tic-kého publika. A vida, tohle spíš připomíná legendární normalizační show Zpívá celá rodina.

Něco je ve vzduchu. Nová kniha?

Programátor Alan Kay řekl koncem osmdesátých let na tiskové konferenci v Hong Kongu, že "technologie jsou všechno, co neexistovalo, když jsme se narodili". Je to skvělá definice, která vysvětluje, proč generace našich dětí považuje počítače i Internet za něco běžného a nekomplikovaného. Časopis Newsweek začíná tímto citátem článek o nové technologii, jejíž ambicí je vystřídat jeden z nejstarších a také nejosvědčenější "vynálezů" všech dob. Totiž knihu.

Internetové knihkupectví Amazon dává tento týden do prodeje zařízení zvané Kindle. Jde o elektronickou knihu o váze 289 gramů a rozměrech 13,5 krát 19 centimetrů. Má jednoduchou klávesnici, šestipalcový displej a baterie dodávající energii až na třicet hodin fungování. Stojí 399 dolarů. Je to hodně? A nebyly už v minulosti vesměs neúspěšné pokusy uvést na trh podobný přístroj? Newsweek připomíná, že obě tyto otázky si mnozí kladli i v říjnu 2001. Tehdy Steve Jobs oznámil, že za stejnou sumu uvádí firma Apple na trh hudební přehrávač.

Ano, je to tu zase, další technologie by ráda napodobila fenomenální úspěch tohoto přehrávače. Nejenže zajistil firmě Apple prosperitu, ale doslova převrátil na hlavu celý hudební průmysl. Ten mnozí odepisovali jako oběť právě počítačů a Internetu. Dnes už to není pravda, byť karty jsou rozdané úplně jinak než v době "před iPodem".

Knižní průmysl ovšem na rozdíl od toho hudebního nijak nestrádá. Počítače knihy neohrožují: lidé z obrazovky komputerů nebo i z displejů mobilů "konzumují" noviny i časopisy, ale jen minimum čte v elektronické podobě také knihy. Knihy jsou velký byznys, byť profit přinášejí jen bestsellery. Ale vydávání knih "pohání" i jiné motivy než finanční.

Jak v knížce Dlouhý ocas napsal Chris Anderson, ročně vychází jen v angličtině 200 tisíc nových knih. Knihkupci monitorují v USA prodej asi 1,2 miliónu titulů. Ale jen 950 tisíc titulů se ročně prodá víc než 99 výtisků. Když to vezmeme z opačného konce, tak deset knih ročně má v Americe větší prodej než milión kusů, 400 knih víc než 100 tisíc kusů a 25 tisíc knih víc než pět tisíc kusů. Z toho plyne, že psaní a vydávání 98 procent knih nepřinese žádný zisk.

Proč tedy lidé knihy píší? Ze stejně neprobádaného a zdánlivě neracionálního důvodu, proč knihy čtou. Je to jejich vnitřní potřeba, radost a vášeň. Internet a obecně nové technologie psaní i čtení knih demokratizují. Umožňují propojit autory i čtenáře menšinových témat a žánrů. Píše autor o něčem, co zajímá jen deset lidí na světě? A nevadí mu věnovat úsilí potřebné k napsání knihy jen pro tak malý počet čtenářů? Díky moderním technologiím to může udělat.

Ještě před deseti nebo možná i pěti lety by se mu vydavatelé vysmáli, dnes levný digitální tisk umožňuje vyrábět papírové knihy za rozumnou cenu i v jednotkovbých nákladech. Sám jsem už dříve vyzkoušel internetové nakladatelství Lulu.com, kde jsem vydal a sám pro sebe vytiskl jeden kus vlastní knihy. Od té doby se jí prodalo dalších dvacet kusů.

Stále ovšem mluvíme o knize na papíře. Podle mnohých je to geniální věc, která ani v digitální době nepotřebuje "upgrade". Knihu můžete číst kdykoliv, kdekoliv a jak dlouho chcete. Nemusíte se o ni bát ani pečovat. když knihu přečtete, můžete si ji založit do knihovny, anebo s lehkým srdcem vyhodit. Jak píše Newsweek, zakladatel Amazonu Jeff Bezos je ten poslední, kdo by si na knihy mohl stěžovat. Díky nim - lépe řečeno díky nápůadu prodávat je po Internetu, ale to by bez knih nešlo - se stal miliardářem a člověkem považovaným za vizionáře. Možná právě proto teď jeho novou "elektronickou knihu" nazvanou Kindle sledují všichni s tak velkým zájmem.

Čím se Kindle liší od svých předchůdců, třeba "čtečky" Sony Reader, která se začala prodávat už v roce 2006, stála pouze 299 dolarů a žádnou "díru" do knižního trhu neudělala? Podle Bezose není Kindle elektronickým přístrojem, ale službou. Má totiž navíc jednu důležitou funkci, a tou je bezdrátové připojení k Internetu. Pokud jste v dosahu mobilní telefonní sítě, můžete si kdykoliv "sáhnout" do internetového knihkupectví (samozřejmě Amazonu!) a nahrát si za pár minut jakýkoliv dostupný titul.

Ceny budou pro začátek srovnatelné s těmi papírových knih. Nové bestsellery budou stát 9,99 dolarů a klasika bez copyrightu pouhých 1,99 dolarů. Cílem je samozřejmě co největší nabídka. Z pěti miliónů kusů prodávaných přes Amazon jich je v digitální podobě jen menší část. Bezos by chtěl do budoucna zpřístupnit všechny knihy, které kdy vyšly. U těch nových se to bere jako samozřejmost. Ty staré je třeba digitalizovat, což vyjde v průměru asi na 200 dolarů.

Na zařízení Kindle pracovali vývojáři mnoho měsíců, jméno má prý evokovat "rozhoření vzdělanosti" ("to kindle" znamená anglicky "rozhořet", "vzplanout" či "zapálit"). Zbývá maličkost: přesvědčit o jeho výhodách a revolučnosti milióny čtenářů. Na jedné straně je snadná dostupnost knih, pohodlí a nové možnosti (třeba hledat v textu podle klíčových slov či propojit text se slovníky nebo encyklopediemi). A na druhé straně pak ten magický a těžko popsatelný pocit, který prožívá každý čtenář, když vezme do ruky obyčejnou knihu.

Co myslíte vy?

Proč jsme za komunismu byli šťastní?

Výročí listopadového převratu je příležitosti ohlížet se za bývalým režimem. Není to ohlížení příjemné, byť mnoho lidí podle nejrůznějších průzkumů vzpomíní s nostalgií. A tvrdí, že žili stejně šťastně a spokojeně jako dnes, ne-li dokonce šťastněji. Jak je to možné? Nehledejme důvody ve špatné paměti či nedoléčeném postkomunismu, nýbrž v lidské mysli.

Je rok 2004 a známý americký psycholog Dan Gilbert klade posluchačům na přednášce o štěstí velmi provokativní otázku: Kdybyste si mohli vybrat, chtěli byste vyhrát v loterii, anebo přijít při nehodě obě nohy? Nemusí čekat na odpověď. Asi se nenajde nikdo, kdo by si dobrovolně vybral druhou možnost.

Přichází druhá otázka. Psycholog na plátno promítne dvě fotografie. Na jedné je muž s šekem na 314 miliónů dolarů a na druhé invalida na vozíku. Gilbert se ptá: Který z obou mužů bude v dlouhodobé perspektivě šťastnější? Správná odpověď je tentokrát nečekaná. Průzkumy ukázaly, že bez hledu na to, jestli člověk vyhraje velké peníze, anebo prožije osobní tragédii, cítí se rok poté zhruba stejně šťastný.

Gilbert tomu říká "psychologický imunitní systém". Jinými slovy je naše mysl zařízena tak, že se adaptuje na reálné podmínky a že umí pocit štěstí vytvořit v závislosti na nich. Psychologové tomu říkají náhradní, nebo "syntetické" štěstí.

Ne každý si jako arabský emír může dovolit koupit vlastní dopravní letadlo. To stojí stamilionkrát víc než levný moped v Indii. Je tedy radost z takového nákupu stomilionkrát větší u emíra než u chudého Inda? Vůbec ne. Oba jsou srovnatelně šťastní.

Psychologové zjistili, že tahlé syntéza štěstí jde v mysli hlouběji, než si myslíme. Mění se dokonce naše estetická i jiná kritéria. Když člověka s malými příjmy požádáte, aby sestavil seznam deseti aut, která se mu líbí, zařadí do něj téměř jistě nějaký dostupný levnější vůz. Není to proto, že nechce budit lítost tím, že se mu líbí auta, která si nemůže dovolit. Ne, psychologické průzkumy ukázaly, že se mu takové auto skutečně líbí.

Média často citují lidi, kteří prošli nějakou krizi, jak říkají, že to byla skvělá zkušenost a že je obohatila. Mnohdy to působí jako póza. Jak člověka může obohatit, když mu zbankrotuje firma, je odsouzen za braní úplatků nebo prohraje volby? Ale póza to není. Gilbert tvrdí, že to jen srávně funguje imunita jejich mysli.

Cituje případ Moreese Bickhama, který strávil 37 let v americké věznici, aby se posléze pomocé testu DNA prokázalo, že byl nevinen. Když by v osmasedmdesáti letech propuštěn, řekl deníku New York Times. "Nelituju ani minutu času, který jsem strávil za mřížemi. Byla to nádherná zkušenost."

V tom je paradox naší existence. Jsme hluboce přesvědčeni, že štěstí je něco, co v životě hledáme a o co usilujeme, a přitom je to stav, který si sami dokážeme "vyrobit". A něco jiného je ještě paradoxnější: svoboda volby nás činí méně spokojenými a šťastnými. I to je důsledek našeho psychologického imunitního systému.

Psychologové dělají pokus, kdy dají studentům vybrat ze dvou srovnatelných věcí. Pro půlku testovací skupiny je to rozhodnutí definitivní. Musí si nechat to, co si vybrali. Druhá půlka je na tom zdánlivě lépe. Má čtyři dny na to, aby si vybraný předmět kdykoliv vyměnila za ten druhý.

Co ukázaly testy? V momentě volby jsou všichni zhruba stejně spokojeni se zvolenou věcí. Ale po třech dnech jsou ti, kteří už nemají na výběr, mnohem spkojenější a šťastnější než ti, kteří si věc můžou vyměnit. A ani když lhůta vyprší a uplyne delší čas, nebudou nikdy tak spokojení jako ti první.

Tyhle experimenty celkem dobře vysvětlují zdánlivý paradox, s jakým se vždy při výročích listopadového převratu ohlížíme za minulým režimem. Uvědomujeme si, jak objektivně mizerné životy jsme vedli. Nemohli jsme cestovat, říkat nahlas své názory, žili jsme v šedivých městech a nemohli kupovat kvalitní zboží.

Ale to neznamená, že jsme nežili šťastně. Kdyby naše pocity mohli psychologové dodatečně změřit a porovnat s dnešní daty, tak pravděpodobně zjistí, že jsme dnes v průměru stejně spokojení. Někteří dokonce méně spokojenější, protože svoboda volby brzdí v jejich myslích "výrobu" štěstí. V tom jsou kořeny nostalgie či ostalgie, jak říkají východní Němci.

Motorem změny či pokroku není pocit spokojenosti, nýbrž naopak nespokojenosti. N vzdory imunitě naší mysli podvědomě favorizujeme "přirozené" štěstí před tím "syntetickým". Proto všichni chceme být úspěšní v práci, vydělat hodně peněz, mít vysněné partnery a skvělé děti. Toužíme po tom všem, protože se domníváme, že nás to učiní šťastnými.

Samozřejmě. Ale když to náhodou nevyjde, budeme šťastní taky.

(Psáno jako komentář pro LN, 16. listopadu 2007)

Video zmíněné přednášky Dana Gilberta:

Peklo opět koupí uhlí od OKD

Veřejně prospěšná společnost Peklo vyhlásila výsledky výběrového řízení na dodávky uhlí pro Mikuláše a čerty. Ovšem ne všichni čerti jsou s rozhodnutím svého managementu spokojeni. Aneb virální video na nové webové stránky OKD. Může něco podobného fungovat? Je to pitomost? Získá to OKD návštěvníky, které potřebuje? Kteří to jsou? Mimochodem, na novém webu OKD je i flashová hra pro děti.

Sametovka v 16:24

Náš demokratický režim dospěl do plnoletosti. Dnes je to osmnáct let od počátku takzvané sametové revoluce, pro kterou však - z nedůvěry k částečně zdiskreditovanému a částečně příliš patetickému slovu revoluce - užívám slovo převrat. Přijde mi neutrálnější a případnější, nerad bych se však s historiky pouštěl do sporů o přesném obsahu slov a pojmenování událostí.

Poslední roky obvykle trávíme výročí 17. listopadu v cizině, protože jde o volný den, který příjemně zkrátí pracovní týden a učiní také uvolňování dětí ze školy jednodušší. Letos připadl 17. listopad na sobotu, v cizině jsme však i tak. Sedím u notebooku v rodinném hotelu nedaleko korutanského městečka Flattach. Asi pět set merů od našeho hotelu je dolní stanice lanovky vedoucí na ledovec Mölltal. Je pět hodin odpoledne a na údolí padla tma.

Podařilo se mi zprovoznit připojení k Internetu. V hotelu je bezdrátová síť, brýlatý majitel si ji však bedlivě střeží složitým alfanumerickým klíčem. Ale po kratším vyjednávání v němčině nám ho prozrazuje. Stahuji si poštu, kontroluji blog a také ze zvědavosti otvírám pár zpravodajských serverů. A že se dějí věci! Server Novinky.cz má jako hlaní článek informaci o tom, že na Václavském náměstí protestují dva tisíce odpůrců radaru. A server iDnes.cz zase své seriózní čtenáře informuje o tom, že se jakýsi Paroubek oženil. Přesně v 16:24.

Vítejte v dospělosti.

Knedlík na ledovci

Několik věcí mám spojeno se zimou a lyžováním. Kdekoliv jinde a kdykoliv jindy po nich ani nevzdechnu. Jsou to: pšeničné nebo kvasnicové pivo, povidlový knedlík s mákem a šodó a panák zvaný Birne Williams. Všech tří ingrediencí zimy si dosyta užíváme na ledovci v Mölltalu (rakouské Korutany), zvláště v dlouhých a příjemných pauzách mezi lyžováním. Z lyžařské restaurace ve výšce 2800 metrů nad modřem je také publikovaná fotografie.

K pivu a knedlíku netřeba nic dlouze vysvětlovat, k drinku zvanému Birne Williams se sluší připodotknout, že jde o hruškovici s kouskem kompotované hrušky. Lze ji koupit kdekoliv v Rakousku, a pokud vím i Švýcarsku. Váže se k ní částečně veselý a částečně smutný příběh, kdy jsme koncem devadesátých let vypili s kamarádem Mírou těchto sklenek celkem 28 (každý). To bylo v Zillertalském údolí a když jsme objednávali dvacátou rundu, odměnilo nás osazenstvo baru potleskem. Když jsme obejdnávali pětadvacátou, měnil se obdiv ve zdvořilý zájem, kdy odejdeme. Odešli jsme vzápětí. To je veselá část příběhu, ta smutná se odehrála druhý den ráno.

Smutné je i to, že hruška patřila od dětství mezi mé nejoblíbenější ovoce, po zillertalském incidentu (ano, tak se o oné události mluví v naší rodině) jsem několik let neměl na hrušku chuť. Někdy kolem roku 2005 se to konečně zlomilo a dnes mohu hrušky jíst bez problémů (i kompotované), vždy však věnuji tichou vzpomínku těm mnoha hruškám, které jsme onoho večera zkonzumovali společně s destilátem. Jak tvrdil kamarád Míra, s těmi hruškami muselo být něco v nepořádku, protože nám po nich bylo těžko.

Zillertalské hruškové prokletí jsem definitivně prolomil v roce 006, kdy jsem nejprve ze zdvořilosti a posléze upřímně neodmítl několik panáčků od svých švýcarských známých z kantonu Ticino. Až u nich jsem poprvé viděl láhve Birne Willimas, které se prodávají s celými hruškami uvnitř. Jak se tam dostanou? Tenhle hlavolam má jednoduché řešení. Sadaři navlékají skleněné láhve na hrušně počátkem léta, kdy jsou plody ještě malé, a ty pak dozrávají uvnitř. Musí to být legrační pohled.

Dívka s líčky

Rozhovor nad jídelním lístkem v Café Imperial. "Prosím vás, co jsou to ta hovězí líčka?" Servírka se usměje a zlehka zatahá dvěma prstíky za svou vlastní tvář. "Jako dršky?", zeptám se, a jak to vyslovím, hned se polekám té nezdvořilosti až vulgárnosti. Copak ta půvabná dívka má nějakou dršku? Ale ona se naštěstí neurazí a jen zavrtí hlavou. "Ne dršky. Prostě líčka." "A jsou dobrá ta líčka?" "Já je ještě neměla. Ale nikdo si na ně ještě nestěžoval."

Takže? Je to takový hovězí guláš. Lahodné a vyvážené chuti, na tenké vrstvě bramborové kaše a s mně neznámými, ale příjemnými ingrediencemi. Ale stále jen guláš. Za stejnou cenu (cca 280 Kč) by člověk mohl mít slušný steak, a ne jen nějakou povařenou dršku. Tedy, promiňte ... líčko.

Když bylo synovi ...

… asi šest let, zeptal se mě, kolik mám přátel. „Tatínek má spousty kamarádů,“ řekla moje žena, a z jejího tónu nebylo jasné, jestli to považuje za dobré, anebo ne.

Nechtěl jsem syna odbýt a tak jsem se zamyslel. Začal jsem své přátele v duchu počítat, ale brzy jsem se zarazil. Člověk má spousty kolegů, známých, sousedů nebo třeba bývalých spolužáků, ale je těžké říct, které z nich považovat za skutečné přátele. To slovo má v sobě cosi silného a nekompromisního.

Pokusil jsem se to synovi vysvětlit. Ale zakroutil hlavou, že mé argumenty nepřijímá. „Přece musíš vědět, s kým kamarádíš,“ řekl. Zeptal jsem se ho, jestli on to ví. „No jasně,“ odpověděl. „Včera jsem měl sedm kamarádů, ale dneska jen šest.“ Jak se ukázalo, jeden z nich ho ve školce praštil pravítkem.

Vzpomenu si na to vždycky, když mi přijde mail zhruba v následujícím znění: „Člověk XY by si vás rád zařadil mezi své přátele,“ případně mezi „kontakty“. Jako novinář jsem testoval celou řadu takzvaných sociálních sítí (jako třeba Friendster nebo LinkedIn, z těch českých například Lide.cz), zaregistroval jsem se tedy do nich jako člen. A teď mě od lidí chodí nabídky přátelství.

Takzvané sociální sítě (ne, nebojte se, zní to jako nějaká „špidlovina“, ale se sociálními dávkami to nemá nic společného) jsou jedním z nejúspěšnějších výhonků nového webového boomu. Naplňují hned dvě základní, téměř pudové lidské potřeby: jednak se někde „vystavit“ (exhibovat, dát se na odiv … však to znáte!) a jednak navazovat kontakty s ostatními.

Myšlenka je taková: na webu vytvoříte svůj profil, kde o sobě napíšete vše, co chcete prozradit. Kde pracujete, jakou školu jste studovali, co máte za zájmy či koníčky. A svůj profil „prolinkujete“ s lidmi, které znáte, s kterými jste chodili do školy nebo s kterými spolupracujete.

Komukoliv tak říkáte: jsem zhruba takovýto člověk a pohybuji se v takovéto společnosti. Vaši „přátelé“ či „kontakty“ jsou lidé, kteří vás znají a na které se můžete obrátit. Každý z nich má ovšem také své další „přátele“ a „kontakty“, a pro vás to může být cesta, jak se s nimi spojit.

Potřebujete například informaci o firmě XY? Lehce můžete zjistit, jetsli v ní nepracuje některý z vašich „přátel“, případně z „přátel“ vašich „přátel“, atakdál. Když pak takového člověka najdete a budete kontaktovat, nebudete už pro něj někým úplně cizím. Tedy aspoň teoreticky.

Není to žádná novinka, vždyť takhle fungují vztahy mezi lidmi odedávna. Člověk si buduje okruh přátel a známých, kteří mu pomohou, když potřebuje. A on je ochoten pomoci jim.

Někomu jde budování společenských vazeb hůře, jinému lépe. Kdysi jsem četl, že expertem v navazování kontaktů byl Bill Clinton. Už od studentských let si vedl v krabicích od bot detailní kartotéku všech lidí, s nkterými se kdy setkal, za jakých okolností a s poznámkou, k čemu by v budoucnosti mohli být užiteční. A vida, dotáhl to až na nejmocnějšího muže světa.

Tohle všechno dělají internetové sociální sítě automaticky a jednoduše. Mnoha lidem také skutečně pomáhají, například v kariéře. K tomu jsou tyhle webové zázraky vynikající: když hledáte nové místo nebo chcete prodat starou ledničku. Na druhou stranu neznám mnoho případů (vlastně neznám žádný!), kdy by někdo tímto způsobem navázal přátelství v tom staromódním, původním slova smyslu.

Proto jsem v této věci poněkud skeptický. Zaměstnanání mám dobré a naše ledničke funguje, zaplať pánbůh. Nabídky ze sociálních sítí však neodmítám, protože by mně to přišlo nevychované. Copak přátelství lze jen tak „odkliknout“ jako nežádoucí? Byť většinu těch lidí neznám a byť vím, že o žádné skutečné přátelství nepůjde.

Ale aspoň si můžu kdykoliv spočítat, jak na tom jsem. Nikdy dřív to nebylo tak jednoduché. I v tom je pokrok Internetu! Kdyby mně dnes už čtrnáctiletý syn položil tu samou otázku jako před lety, řekl bych mu: „Kolik mám přátel? Tak asi 320, synku. A to ani nepočítám kontakty!“

(pravidelný Notebook v časopise Reflex č. 45)

Noisebrothers: Natočeno v Praze

Kdysi dělali amatérské reklamní klipy pro Nokii, točili s Jiřím Čunkem, tropili si legraci z komunistů, mají videa líbajících se holek. Ale tentokrát zveřejnili na Streamu video, které přesahuje běžný rámec amatérské filmařské recese. Řeč je o Noisebrothers, dvojici dvacetiletých filmařů, kteří točí videa pro internetovou televizi Stream.cz.

Noisebrothers se tentokrát pustili do pouliční vřavy půtek nacistů a anarchistů na Starém Městě v Praze. Sami tvůrci se nejspíš dobře bavili (jako vždy), výsledek je však – pateticky řečeno – dobrou ukázkou občanského žurnalismu. A také do jisté míry vizitkou žurnalismu takzvaně profesionálního. Udivený divák sleduje, jak početné hloučky fotografů krouží kolem poněkud méně početných hloučků demonstrantů a jak žurnalisté s vážnou tváří čekají, až se něco semele. A když se tak stane a někdo je zraněný, strkají mu nezúčastněně objektiv málem až do obličeje. Zatímco amatéři neprofesionálně zasahují do děje a ruší atmosféru bitky teatrálními výkřiky („Nekopej ho, prosím, nekopej ho!“, případně „Nerozbíjej to auto, proč to děláš?“).

Skvělé video, klobouk dolů. Jen příště bacha, ať nedostanete na budku.

Jak si stojíme? Klesáme, anebo stoupáme?

Klesly opět volební preference vládní ODS? A to dokonce o rekordních více než pět procentních bodů? Tak to je po dlouhé době celkem příznivá zpráva o této straně. Zvlášť platí-li novinový titulek ze čtvrtka, totiž že „lidé se bojí zdražení“. Znamenalo by to, že snad přece jen aspoň částečně plní svůj program. Jinak řečeno, že se aspoň snaží dělat to, proč jí voliči dali své hlasy.

Preference sociálních demokratů se vyšplhaly k 36 procentům, ODS naopak klesla pod 29 procent. Podle citovaných odborníků jsou důvodem poklesu dopady první fáze reformy. Slibované zvýšení příjmů kvůli snížení daní je vzdálené, a navíc nebude nijak velké. Místo toho přichází zdražování, a to okamžité: rostou ceny energií, zavádějí se poplatky u lékaře.

Doufejme, že to tak je, a že sympatie k ODS neklesly kvůli aroganci Mirka Topolánka, populismu Pavla Béma či sporům s ublíženým Vlastimilem Tlustým. Anebo že dokonce ODS ztrácí kvůli lidoveckému Jiřímu Čunkovi, lépe řečeno kvůli tomu, jak se k jeho natahované a podivné kauze staví. Je hloupé, když politická strana přichází o podporu kvůli politickému neumětelství nebo mediálním kauzám svých šéfů. Ale když se tak děje proto, že plní svůj program, je to v pořádku.

Skoro se chce napsat, že to tak moc nevypadá. ODS šla do voleb s dobrým, byť razantním programem, a po volbách z něj splnila jen hodně málo. Ano, slibovala snížení daní a napravení veřejných financí, ale zároveň bylo jasné, že to nebude cesta lemovaná ovacemi publika. Ale proto nejsou volby každý rok nebo každý měsíc: aby politici měli čas udělat nepopulární opatření, která povedou k vytčenému cíli.

Lze si představit, že kdyby se ODS chovala důsledněji a kdyby neztratila čas dlouhým povolebním vyjednáváním (a několikaměsíčním plonkovým vládnutím bez důvěry), mohla být dnes její popularita klidně i pod dvaceti procenty. Ale ani to by nebyla žádná katastrofa, ba naopak.

Podle médií zaznamenal propad ODS v posledních týdnech už několikátý průzkum veřejného mínění. Na této informaci není divné to, že vládní strana ztrácí voliče, nýbrž fakt, že nás agentury rok a půl po volbách bombardují stále nějakými průzkumy preferencí. Je to zbytečné, otravné a svým způsobem i nebezpečné.

Je to jeden z projevů hektičnosti naší civilizace. Spousty věcí člověk po staletí dělal v přirozených cyklech, které vycházely z jeho biologických rytmů. Dnes se však vše děje permanentně a nonstop. Dobrým příkladem jsou média. Ještě před pár desítkami let lidé zprávy „konzumovali“ jednou, maximálně dvakrát denně. Dnes se na nás valí čneustále, čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu. Jsme lépe informovaní a máme větší přehled? Ale vůbec ne. Je lepší politika vycházející z okamžitých nálad a mínění lidí? Také ne.

Nikdo nechce být nepopulární, tím spíše politici. Móda neustálého „proměřování“ veřejného mínění přináší riziko, že se politici zaměří na svou momentální oblibu místo na splnění vytčených cílů. Dobrým příkladem je Jiří Paroubek, který z naslouchání občanů udělal základní metodu své politiky. Může to krátkodobě fungovat, ale takový politik je společnosti k ničemu.

Zkoumání preferencí „vynalezla“ právě média, kterým se získaná čísla hodí pro jejich účely. Dávají totiž politice rozměr zápasu či sportovního utkání, a to samozřejmě přidává na divácké zajímavosti.

Vůbec první průzkum volebních preferencí provedl jistý americký lokální deník už v roce 1824, soustavně se jím však ve dvacátých letech v Americe zabýval časopis Literary Digest. Ten rozesílal dotazníky miliónům svých čtenářů, a v letech 1916 až 1932 pokaždé správně předpověděl budoucího prezidenta. Koncem třicátých let však přišel George Gallup se svou revoluční metodou dotazování mnohem menšího, ale takzvaně reprezentativního vzorku. Tak začala éra moderního zkoumání veřejného mínění.

Voličské preference má však smysl studovat před volbami, nikoliv neustále. Politik neběží vytrvalostní běh od jedněch voleb k druhým, a nemusí si tedy kontrolovat čas a zkoumat pozice soupeřů. To je falešná představa. Politik má pracovat. Souboji politických stran či ještě spíše jejich vizí je vyhrazena doba před volbami.

Permanentní kampaň politiku v tom klasickém pojetí ničí. Nepotřebujeme politiky, kteří budou viset občanům na rtech a dělat to, co si v danou chvíli žádá většina. V takovém případě bychom nepotřebovali ani politiku. Pak můžeme klidně zavést přímou demokracii, kde o všem budou hlasováním rozhodovat občané. Třeba přes Internet nebo prostřednictvím mobilních telefonů. Technické prostředky k tomu máme, a je jen otázkou času, kdy by se takové hlasvání stalo spolehlivým a nezmanipulovatelným.

Zní to nesmyslně a děsivě? Ale je to jen ad absurdum dovedena metoda politiků, kteří chtějí být stále populární a dělat to, co žádají jejich voliči. Dobrý politik by se voličské průzkumy neměl ohlížet, a jako okrajové informace by všechna ta zveřejňovaná čísla měla brát i média. Měřit voličské preference bez voleb v dohledu je stejně nesmyslné jako sestavovat žebříček sportovců podle výsledků v tréninku. Počkejme na opravdový závod.

(Vyšlo v LN jako Úhel pohledu, 13. listopadu 2007)

První SMS

Pamatujete si svou první poslanou esemesku? Tuhle otázku jsem hodil do „éteru“ na svém blogu, když jsem glosoval pozoruhodný fakt, že bývalý americký prezident Bill Clinton poslal svou první textovku až letos v říjnu. Nejvíc lidí odpovědělo, že svou první esemesku poslali svým kamarádům, a byla zhruba s tímto obsahem: „Mám už taky mobil, tak mi můžete volat.“

Svůj první mobil jsem si koupil ještě dřív, než byla služba SMS zprovozněna. Možná proto jsem ji zpočátku nepovažoval za nic důležitého ani zajímavého. Byl jsem příliš fascinován tím, že můžu telefonovat kdykoliv a kdekoliv. Tak proč bych měl někomu psát, když s ním můžu rovnou mluvit?

Jen to dokazuje, jak snadno se člověk mýlí. Z esemesek se stal fenomén přesahující všechny jiné současné technologie. Mobilní telefony jsou dnes mnohem víc rozšířeny než třeba počítače a Internet, a to i v rozvojových zemích. Ročně se ve světě pošle hodně přes bilión textovek. To by vydalo na slušnou řádku knih.

Blíží se patnáctileté výročí první komerčně poslané esemesky, Jejím autorem byl 3. prosince 1992 britský inženýr Neil Papworth a poslal ji nikoliv z mobilu na mobil, ale z počítače na mobil. Byla určena zaměstnanci firmy Vodafone a její obsah byl: „Veselé vánoce!“.

Jak banální! A jakou jsem poslal první esesku já? Je to tak dávno, že si přesně nepamatuji. Ale podobně jako Bill Clinton jsem ji určitě poslal své ženě. Na rozdíl od něj jsem jí však nepřál k narozeninám, ale napsal nejspíš něco ve smyslu: „Přijdu večer později, musíme v redakci něco ddělat.“ A šli jsme s kámoši na pivo, samozřejmě.

(Pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme)

Co takhle někoho ... prozvonit?

Čeština neobohatila svět mnoha originálními slovy, vedle známého Čapkova "robota" by tak dalším vydřeným úspěchem mohlo být moderní sloveso "prozvonit". Tedy vytočit něčí číslo na mobilu, nechat telefon krátce cvrnknout a rychle položit. Důvod? Majitel dotyčného telefonu vám zavolá zpátky a vy ušetříte peníze. Případně jde o domluvený signál a ušetříte oba. Nic neobvyklého? Jistě, tedy až na to, že v jiných jazycích než v češtině a ve slovenštině tohle slovo údajně neexistuje. Typické.

Že to tak je, tvrdí nová kniha Toujours Tingo, která právě vychází v Británii a zmiňuje zajímavá slova, která nemají ekvivalent v jiných jazycích. Citoval z ní deník Daily Mirror (a já se o článku dozvěděl díky blogu Tomáše Belly). A tak například vím, že "pesamenteiro" je v portugalštině člověk, který obchází smuteční hostiny a předstírá truchlení, ale jeho jediným zájmem je se zadarmo najíst (je tedy ještě větší vyčůránek než čeští a slovenští "prozváněči").

"Jayus" je v indonézštině člověk, který vypráví vtipy tak málo vtipné, až je to k smíchu (prosím čtenáře tohoto blogu, ať si své málo vtipné komentáře v tomto případě nechají od cesty), a "layogenic" je na Filipínách člověk, který vypadá pohledný jen z dálky (opět prosím bez komentáře).

Když jsme u toho vzhledu: "rombhoru" je v bengálštině žena, která má stehna vytvarovaná jako banánové listy, "baffona" je v italštině atraktivní žena s knírkem (pardon?) a slovo "baling" označuje na Filipínách tu smutnou událost, když se žena odmítá vzdálit z mužova domu tak dlouho, dokud se s ní neožení.

Různé jazyky také mají speciální výrazy pro určení času či vzdálenosti. A tak "pisan zapra" je v malajštině časový úsek potřebný k pohodlné konzumaci banánu a "poronkusema" je ve finštině označením vzdálenosti, kterou urazí sob bez přestávky k odpočinku.

PS: V komentářích u Bellova článku je zajímavá výzva k překladu slovesa "prozvonit" či slovensky "prezvoniť" do angličtiny. První návrhy: "precall", "semicall", "pacall" ... já navrhuji "ringonly". Další nápady?

Švejnar, nebo Klaus?

Nemůžu se rozhodnout, jaký mám vztah k Janu Švejnarovi. Na jednu stranu je v něm něco velmi civilního a a až sympaticky uklidňujícího. Dobře to napsal do Hospodářských novin Jan Macháček: "Jako ekonom je liberální a proreformní. Ví, že Amerika a její úspěch stojí na občanské společnosti, nadacích, charitě a že to není předmětem pravolevého sporu. Po americku se optimisticky usmívá, není stále přinaštván jako většina příslušníků tohoto národa. Je korektní a slušně vychovaný. Možná je to povrchní, ale docela mi to stačí."

Na druhou stranu je pro mne v mnoha výrocích Jana Švejnara, kterými nás média v posledních dnech zahrnula s neobvyklou, a přesto očekávou štědrostí, mnoho iritujícího. Třeba když si v jednom rozhovoru nemůže vzpomenout, zda v posledních volbách v Česku volil, a o dva dny později už zase ví, že nevolil, ale že by volil ČSSD (protože mu to nevěřím a považuji to za průhledné taktizování). Nebo když říká, že by si zvolením prezidentem finančně pohoršil. Jednak tenhle blábol už před ním říkalo příliš mnoho českých politiků či kandidátů na nejrůznější funkce. A jednak mu ani tohle nevěřím: prezidentství je funkcí s mimořádným platem, mimořádnými ostatními benefity a také mimořádným potenciálem na finanční zhodnocení v budoucnosti. To Švejnar jako ekonom musí dobře vědět.

Takže nevím, vnitřně se nějak více přikláním ke Klausovi, možná i proto - jak mi jeden známý řekl -, že s ním byla a bude "větší sranda". Byť si uvědomuji hrůzostrašnost tohoto kritria při zvažování prezidentských kvalit. Sonduji i ve svém okolí. Moc mě neřekvapilo, že mnozí kolegové novináři jsou ze Švejnara nadšeni, ale u nich to může být profesionální deformace a radost z dobrého souboje, který lze mezi oběma ekonomy očekávat. Celkem mě překvapilo, že když jsem se v pondělí na FSV UK otázal studentů (s kterými jsme diskutovali mediální pokrytí Švejnarových prezidentských námluv), tak většina z nich favorizovala Klause.

Tak řekněte sami: Švejnar, nebo Klaus? Neodpovídejte na otázku, koho byste volili, protože už sama představa, že je člověk politikem a opravdu v prezidentské volbě hlasuje, je pro mě depresivní. Ale zkuste se zamyslet, přenést v čase o pár měsíců dopředu a představit si, že onu hypotetickou volbu sledujete v přímém přenosu v televizi. Kdo si přejete, aby zvítězil: Klaus, nebo Švejnar?

Prezident?



Václav Klaus



Jan Švejnar

View results

Free web polls

Christmas Is All Around

Vodafone má stejně jako loni hezkou předvánoční reklamu. Tentokrát v ní však neúčinkují falešní sobi a Čtvrtníček, ale ovečky a Billy Mack. Lépe řečeno píseň tohoto zpěváka. Bill Mack je fiktivní bývalá rocková hvězda z filmu Love Actually (v Česku pod názvem Láska nebeská, z roku 2003), která nazpívá coververzi svého starého hitu Love Is All Around, ale s novými slovy Christmas Is All Around.

Píseň Love Is All Around poprvé nahrála zapomenutá skupina Troggs v roce 1967, proslavila ji však skupina Wet Wet Wet v devadesátých letech na soundtracku filmu Čtyři svatby a pohřeb (1994). Scénáristou tohoto filmu byl Richard Curtis, který napsal a navíc také režíroval i film Láska nebeská. Písnička se stala celosvětovým hitem a téměř po třiceti letech tak vydělala velké peníze svému autorovi Regu Presleymu. Ten téměř celý astronomický honorář utratil za výzkum fenoménu tajemných kruhů v obilí.

Parodie Christmas Is All Around je nepochybně nejvtipnější ze všech coververzí. Sám Bill Mack o ní rozhlasovému moderátorovi ve zmíněném filmu říká: "Ale Miku, ty víš stejně dobře jako já, že ta písnička je sračka. Ale nebylo by skvělý, kdyby hit letošních vánoc nenapsal žádnej arogantní puberťák, ale bejvalej sjížděč heroinu, kterj touží po comebacku za každou cenu? Protože až přijdou vánoce, tak těmhle mladejm popíkářům bude na koulích tancovat nějaká kočka, zatímco já budu zavřenej v bytě se svým manažerem, shodou okolností nejošklivějším chlapem na světě? A bude nám do prdele hrozně, protože ten náš riskantní plán do prdele nevyšel? Takže, milé děti, jestli věříte na Ježíška tak jako strýček Billy, tak si kupte tuhle posranou desku, a rozhodně si nenechte ujít ten neuvěřitelnej moment, kdy se snažíme nacpat jednu slabiku navíc do čtvrtýho verše."

Moderátor říká: "Bille, myslíš verš: ´Vánoce jsou všude kolem nás ...´?" A Billy Mack odpovídá: "... tak je nechte sněžit.´ Fujtajbl."

Čína v Chodově

Baví mě, jak se lidé učí rozlišovat mezi slovy "gurmán" a "gourmet", a vědí, že zatímco to první označuje člověka, který rád žere, tak druhé naopak toho, který jídlo vychutnává. Mně to zas až tak nezajímá, protože mé zařazení není nijak defitivní. Mám to rád tak i tak, to podle momentálních časových i jiných možností. Tímto dlouhým úvodem chci pouze vysvětlit to, že jsem byl dnes na obědě v jídelní zóně obchodního centra Chodov, a to je místo, kde se vždycky báječně nažeru. U Číňanů, pochopitelně.

Chodíme sem pravidelně se synem, který miluje kuře na ananasu, a kupujeme obvykle tři balení pro celou rodinu. Naposledy jsme tu byli v pátek odpoledne a doma se pak nacpali k prasknutí, protože dcera nebyla doma a žena do jídla jako obvykle jen šťouchla. Čímž pádem jsem na kuře na ananasu dnes neměl chuť, a objednal si smažené kuře v pálivé omáčce. To poněkud zneklidnělo prodavačku, která tu je pokaždé (nemá vůbec žádné volno?), a dobře si mě pamatuje, protože ani po dvou letech ji nepřestalo bavit dělat si srandu z toho, jak jsem velkej. Ale dnes se mě jen udiveně zeptala: "Dnes ... nééé ... ananás?", a já řekl: "Ne prosím, ananás jsem měl v pátek."

A ta její intonace mi připomněla vtip, který před mnoha lety přinesla naše Jolanka ze školy, když chodila do druhé třídy. Vystupuje v něm Pepíček, který je podobně jako ona Číňanka příslušníkem jisté menšiny (i když jiné), ale to neznamená, že by to byl vtip nějak nevkusný nebo nekorektní. A když, tak jen málo. Paní učitelka dá dětem úkol, aby vymyslely věty se slovem ananas. Přihlásí se Janička: "Ananas je tropiscké ovoce." "Výborně," pochválí ji paní učitelka, a vyvolá Pavlíka. "Ananas jíme doma vždycky na vánoce." "Také výborně," zvolá nadšeně učitelka a rozhlédne se po třídě. Ke svému překvapení zjistí, že se hlásí Pepíček. "Ano, Pepíčku?", vyvolá ho radostně. "Jaká je tvoje věta?" "Prosím, táta loni zdrhnul a na nás se vykašlal."

Pod ledem

Ráno jsme se synem odházeli sníh (čtyři centimetry!) a vyrazili na oběd. A kam jinam, když udeří zima? Do velkopopovické restaurace Pod ledem. Dříve se jmenovala obyčejněji - U zimního stadionu - a vařili v ní výtečně. Před zhruba dvěma lety tu proběhla větší rekonstrukce a podnik také nejspíš změnil majitele. Dnes vypadá mnohem stylověji, kvalita jídla je však o něco větší loterie. Několikrát jsme se spálili, v posledních měsících je to však OK. Dnes jsme si dali klasiku: smažený hermelín (proč se servírka tvářila tak divně, když jsme ho nechtěli s tatarkou, ale s brusinkami?) a smažený vepřový řízek. Málem jsem zapomněl jídlo vyfotit, což se mi stává často. Můj syn ví, proč to tak je. "Vidíš to jídlo na stole, dostaneš hlad a vypne se ti mozek," řekl. Něco na tom je.

Ano, Jacku. Děláme, co můžeme!

Jak známo z reklamy, nikdo neví, kdy se Jack Daniel narodil, ale zato celkem přesně víme, kdy a jak zemřel. Bylo to v roce 1911, a to za okolností, ketré jsou buď tragické, anebo komické, to podle toho, z jakého to vezmete konce.

Daniel byl podle dochovaných dokumentů člověk hodný a společenský, ale poněkud vznětlivý. A také zapomnětlivý. Měl mimo jiné problém zapamatovat si kombinaci čísel v trezoru ve své kanceláři. Přesně to se mu stalo jednoho dne zmíněného roku 1911, když přišel brzy ráno do své palírny.

Byl v kanceláři první, takže mu nikdo nemohl poradit číselnou kombinaci. Že si na ni nemohl vzpomenout, Daniela tak rozčílilo, že do trezoru začal vztekle kopat. Poranil si přitom palec u nohy, ten se později zanítil a zánět způsobil otravu krve v celém těle. Na tu Jack Daniel zemřel (a jak jsme se v roce 2006 dozvěděli z jedné reklamy, poučení zní: Nikdy nechoď do práce moc brzy!).

Danielovu pracovnu v americkém Lynchburgu dodnes ukazují návštěvníkům a turistům. Jako obdivovatel Danielova díla (ano, chlastám jeho kořalku) jsem ji asi před deseti lety navštívil, a přkvapilo mě, jak malý a nenápadný ten trezor je.

Moje žena říká, že jsem stejný rapl, jako byl Daniel, a že nemám spoléhat na to, že už dnes máme penicilín, a drobná zranění způsobená výbuchy hněvu umí lékaři bezproblémově léčit. Z toho jsem upřímně řečeno zaskočen, protože osobně vše léčím alkoholem, a ten musel mít Jack Daniel k dispozici v dostačujícím množství.

Jak napsal v listopadu časopis Businessweek, whisky značky Jack Daniel´s se letos poprvé v historii od založení palírny v roce 1866 prodá víc v zahraničí než ve Spojených státech. Z celkového množství 8,9 miliónu kartonů jich v příštím roce půjde 4,8 miliónu na export.

Podle Businessweeku se úspěch ve světě přičítá rostoucí konzumaci téhle legendární kořalky rockerů a motorkářů v Rusku (tam se nejčastěji pije s kolou a ledem) a v Číně (se zeleným čajem). Chci říct, že i my v Praze děláme, co můžeme. Osobně piju Jacka nejraději bez ničeho.

(Důvodem tohoto záznamu je snaha pomoci těm čtenářům, kteří už od poloviny listopadu přemýšlejí, co koupí svému oblíbenému blogerovi k Vánocům).

Sme.sk dočasně na Blogspotu

Tak to je zajímavé! Webové stránky slovenského deníku Sme čelí od pátku rozsáhlému hackerskému útoku. V pátek 9. listopadu byly dvě a půl hodiny nedostupné, problémy pokračují i teď v sobotu. Jak mi napsal šéfredaktor Tomáš Bella, Sme dočasně publikuje zpravodajství na serveru Blogspot (který je "publikační zónou" serveru Blogger.com, vlastněného společností Google). "Papierove noviny via blog, to su paradoxy," komentuje to Bella.

Paradox je to také proto, že Sme má ze slovenských médií bezkonkurenčně nejlepší web a je také lídrem inovací. Dříve to byl například unikátní bogovací systém (který buď přímo převzala, anebo se jimi nechala inspirovat mnohá česká média), teď jsou to zase experimenty s internetovou televizí.

Vtipně to (ještě před nájezdem hackerů) napsal Bella v jednom ze záznamů na svém blogu Perohryz. Píše: "V roku 1993 spustil denník SME svoj web. O rok neskor spustil aj denník New York Times svoj web.V roku 2004 spustil web SME svoje blogy. O tri roky neskôr spustli aj New York Times svoje blogy. V roku 2006 spustil denník SME službu ponúkajúcu na vlastnej stránke aj odkazy na najzaujímavejšie texty z iných webov. O rok neskôr spúšťa New York Times službu ponúkajúcu popri článkoch aj odkazy na najzaujímavejšie texty z iných webov. Dosť bolo srandy, chlapi, skúste už aj niečo vlastné!"

Kdybych chtěl být jízlivý, tak podotknu, že chlapi z New York Times asi líp promysleli zabezpečení.

UPDATE: V sobotu po páté hodině odpoledne se podařilo provoz Sme.sk obnovit. Výpadek se týkal i blogovacích systémů českých serverů Respekt.cz, Lidovky.cz a iDnes.cz, které je převzaly právě od Sme.sk. I ty nyní už běží normálně. Podle Sme.sk se jednalo o tzv. útok DDos, který spočívá v zahlcení serveru požadavky z jiných počítačů. Obrana spočívá v blokování těchto "podezřelých" serverů. právě ty se v sobotu odpoledne podařilo technikům Sme.sk zablokovat, ale není jasné, zda útok nebude pokračovat odjinud. Kdo a proč zaútočil zrovna na Sme.sk, není jasné.

Haló, haló ... hledají se avataři

Ve virtuálním světě Second Life prý už vydělávají peníze také první Češi. Jak známo, virtuální měnu lze proměnit v peníze skutečné, tedy třeba dolary nebo koruny. Vydělat se dá například prodejem nějakého zboží (virtuálního), případně zhodnocováním pozemků (rovněž virtuálních) či nabízením služeb (i ty jsou virtuální, ale to platí často i v reálném světě).

Second Life je dobrá "potrava pro mozek". Už dřív jsem filosofoval nad tím, proč někteří lidé přizpůsobují své avatary (tedy virtuální identitu) svému skutečnému vzhledu, zatímco jiní volí vzhled radikálně jiný, někdy i opačné pohlaví. Nemůže to být jen proto, že někteří lidé jsou objektivně oškliví a jiní objektivně hezcí, lépe řečeno to tak sami subjektivně vnímají. Je volba odlišné identity projevem nespokojenosti se svým reálným životem, anebo jen chutí experimentovat a zkoušet nové věci?

Zrovna tak by mě zajímalo, jací lidé jsou v Second Life úspěšní coby podnikatelé. Jsou zrovna tak úspěšní a efektivní ve skutečnosti? Znělo by to logicky, osobně o tom však pochybuji. Minimálně proto, že úspěšný podnikatel nebo manažer nemá čas trávit hodiny ve virtuálním světě. Jsou to tedy lidé, kteří v reálu neměli k podnikání odvahu, ale teď zjistili, že k tomu mají dispozice a nadání? Znamená to, že to teď zkusí i mimo Second Life, anebo zůstanou věrni "závětří" virtuálního světa? Opět spousty otázkek, ale žádné odpovědi.

A to ani nemluvě o mezilidských vztazích. Stanou se plaší a stydliví lidé ve virtuálním světe suverény, kteří balí a oslovují avatary opačného (nebo i stejného) pohlaví bez nejmenších problémů? Anebo se talent navazovat známosti nezapře, a nejúspěšnější jsou opět ti, kteří kralují i ve skutečném světě? A jak si člověk v hlavě srovná vztahy reálné a virtuální? Prý existují lidé, kteří jsou šťastně ženětí nebo vdaní, a v Second Life mají další (opět šťastné) altenrativní vztahy. Nevím, nevím.

Na úterním Business Tuesday se mi líbila přednáška Martina Dvořáka z firmy Beneta, která podnikatelsky zastřešila (a jistě doufá, že na tom vydělá peníze) první "československé" město Bohemia. Zde je pár faktů z Dvořákovy přednášky, který byl mimochodem v nedávných komunálních volbách (samozřejmě virtuálních) zvolen starostou Bohemie:

• Second Life zatím navštívilo asi 10 tisíc Čechů a Slováků, z toho zhruba 2 tisíce lze nazvat pravidelnými návštěvníky


• registrovaných uživatelů portálu secondlife.cz je 3629 (údaj k 30. září 2007)


• věkový průměr českých a slovenských uživatelů je nižší než celosvětový


• 74 procent jsou muži, 25 procent ženy


• 1 procento? asi slavní internetoví psi z vtipu v časopise New Yorker
  
• asi 10 procent Čechů a Slováků v Second Life vydělává, ale většina z nich velmi malé částky (řádově dolary)


• několik lidí se ovšem podnikáním v Second Life živí
  
• 16 procent českých a slovenských uživatelů tráví v Second Life víc než 6 hodin denně

Tuším, že mnozí z těchto lidí by mi mohli dát odpovědi na mé otázky, minimálně některé. Zde je už druhá výzva všem tuzemským obyvatelů Second Life: rád bych o několika z vás napsal do Reflexu, podmínkou je ochota nechat se vyfotografovat a zveřejnit svého avatara. Prosím, napište.

Vánoce jsou tady

Svatomartinský sníh je neomylnou předzvěstí předvánoční sezóny. Na Vánocích miluji právě tu dobu, která jim předchází. Zbožňuji komerci, kýčovité Santa Clausy v ulicích, nevkusnou výzdobu, shon, přecpané ulice, svařené víno a pečené kaštany, nekonečné třesení rukou a neupřímné úsměvy ("kdybysme se náhodou neviděli, tak veselé vánoce ..."), večírky, pouliční prodej stromků. Naopak nemám rád tiché rozjímání, přejídání se, nekonečné sváteční dny, příliš mnoho volna, návštěvy příbuzných, silvestrovskou bujarost, novoroční prázdnotu. Chci tím říct, že Vánoce pro mě začínají koncem listopadu a končí někdy kolem šesté nebo sedmé hodiny večer na Štědrý den. Jsem možná divný. Ale jsem moc rád, že už je to zase tady.

(Fotografie pořízené počátkem listopadu v Londýně ukazují, že Vánoce začnou někdy rychleji, než se nadějete, případně než dojdete z jednoho konce Oxford Street na druhý a zase zpátky).

MÉDIÁŘ: 51 ... pro co vlastně?

Co mají společného Tomáš Baťa a Bohuslav Sobotka? Asi mnoho ne, ani jeden z nich však neumí dělat správně čárky. V Baťově případě může být na vině časopis 51pro, který si obuvníkův citát dal do záhlaví svých webových stránek jako motto: "Každý člověk je zámožný, pokud má zdravé ruce a trochu rozumu." Čárka mezi slovy zámožný a pokud chybí, chybu však mohl udělat odpovědný redaktor.

S čárkami v souvětích má problém i bývalý ministr financí Bohuslav Sobotka, což zase vyplývá z jeho záznamu na blogu na serveru Aktuálně. Z počtu chyb vyplývá, že je to problém chronický, takže redakci v tomto případě vinit nelze. Ve škole by za takový text dostal Sobotka asi pětku. Nijak to však nesnižuje zajímavost obsahu. Ten se shodou okolností rovněž týká časopisu 51pro.

Malá vsuvka pro ty, kteří o tomhle časopise čtou nebo slyší prvně v životě. Jde o tiskovinu velmi úzce spojenou s ODS, lépe řečeno s určitou vlivovou skupinou uvnitř této strany. Má velmi blízko k současnému vedení a Marku Dalíkovi, příteli a neoficiálnímu poradci šéfa ODS.

Časopis prakticky nelze koupit na novinových stáncích, čtenáři toho však nemusí litovat. Není příliš kvalitní, byť v něm lze najít výborné texty od dobrých autorů. Jako celek však nestojí za zmínku.

Co stojí za zmínku, je financování takového periodika. Že má blízko k pravicové ODS, je zřejmé, a vyplývá to i z toho, že muž uvedený na webu jako zástupce šéfredkatora, je zároveň šéfem tiskového odboru Úřadu vlády.

Nic proti tomu. Politické magazíny obvykle hájí a prezentují určité názory. Významný člen britských konzervativců Boris Johnson byl svého času zároveň šéfredaktorem pravicového politického týdeníku Spectator. Není na tom nic divného. Pokud má být politická publicistika zajímavá a čtivá, pak může klidně rezignovat na hru na falešnou objektivitu.

Ten problém je jinde. Jestliže politický časopis reprezentuje určité politické názory a jestliže strana hájící tyto názory je zároveň u moci, je krajně nevhodné, aby jeho provoz dotovala státní firma. Nutně to navozuje podezření ze střetu zájmů.

Přesně to je případ měsíčníku 51 pro. Jak nedávno upozornily Hospodářské noviny a nyní na svém blogu také i zmíněný Bohuslav Sobotka, v časopise výrazně inzerují státní České dráhy. Konkrétně v posledním čísle podle Sobotky zaplatily pět z dvanácti cekostránkových inzerátů. Podle ceníkových cen to představuje sumu kolem 390 tisíc korun. To je příliš mnoho peněz, abychom nad nimi mohli mávnout rukou.

Pravicové politické časopisy na tom ve světě bývalí lépe než ty levicové. Ne že by o ně projevovali větší zájem čtenáři, ale obvykle jsou úspěšnější při shánění sponzorů. Není zas takový problém najít bohaté byznysmeny, kteří věří tomu, že schopnosti a pracovitost přinášejí ve svobodné společnosti úspěch. A kteří věří také tomu, že stát je špatný podnikatel a že by jeho role ve společnosti měla být minimální.

Je trapné, když si pravicový časopis nechá skrz inzerci platit velké sumy od podniku vlastněného státem. Vypovídá to minimálně o dvou věcech. Za prvé: že strana ODS, s kterou je tento časopis spojen pupeční šňůrou jmen i idejí, ve skutečnosti pravicovou politiku nedělá. A za druhé: že vydavatel časopisu nemá dost vkusu a ani prozíravosti, když tyhle peníze přijme.

Je to po druhé, co o tomhle měsíčníku v poslední době slyšíme. Předtím to bylo v souvislosti s mladou redaktorkou Lenkou Nedbálkovou. Ta sice nenapsala mnoho pronikavých textů, svým pozoruhodným zjevem však v posledních letech působila rozruch v jinak nudných parlamentních kuloárech. Svých několik minut slávy si nakonec zasloužila tím, že se v bulvárním tisku vydávala za milenku zhrzeného poslance a exministra financí Vlastimila Tlustého.

Poslanec Bohuslav Sobotka se podle svého blogu bude dotazovat vedení Českých drah, kolik podporta měsíčníku státní podnika stála. Má na to plné právo. My ostatní nechť se ptáme, zda tyto peníze - ať už ta suma byla jakákoliv - neměly sloužit k tomu, aby se aspoň sem tam uklidilo ve věčně zpožděných českých vlacích.

Bez komentáře

V Městském parku ve Vídni je zakázáno vylepovat plakáty.

Disidenti

Digitálně-sociální revoluce přinesla dva druhy podivínů. Ti první se webovému světu otevřeli a překlopili do něj celý svůj život. Popisují ho dopodrobna ve svých blozích, fotografují a natáčejí se v nejrůznějších situacích a anonymnímu publiku se svěřují s někdy až překvapivými detaily ze svého soukromí.

V amerických městech prý roste počet případů, kdy se tito lidé stali oběťmi nějakého zločinu – nejčastěji krádeže – právě proto, že toho o sobě na webu řekli příliš mnoho. „Někteří jsou úplně nepoučitelní. Jedna žena v domácnosti dokonce na svém blogu zveřejnila kód k jejich domácímu bezpečnostnímu zařízení. Když jsme ji kontaktovali, tak nám řekla, že se jí zdálo hrozně legrační, že její manžel vybral pro kód rok narození Sharon Stoneové,“ řekl novinářům šerif jednoho města na Long Islandu.

Druhou skupinou jsou lidé posedlí naopak tím, že je prostřednictvím digitálního světa může kdokoliv vysledovat. Protestují proti „databázové totalitě“, a je celkem jedno, jestli se snaží chránit před tajnými službami, anebo marketingovými společnostmi. Vyhýbají se místům s průmyslovými kamerami, používají anonymní emaily a v obchodech platí zásadně hotovostí.

V Británii mají tito lidé vlastní webovou stránku Off-Grid, kde publikují rady a návody, jak se vyhnout sledování. Návod na pořízení bezpečného mobilního telefonu například zní: „Odcestujte do města, kde jste nikdy nebyli, a vyhlédněte si obchod bez průmyslových kamer. Požádejte bezdomovce, ať vám v něm koupí telefon s anonymní kartou. Telefon pokud možno nepoužívejte, vyjměte z něj baterii a uložte na bezpečném místě.“

Nemůžu se rozhodnout, kteří z těch dvou jsou větší blázni.

(Pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme)