Jak si stojíme? Klesáme, anebo stoupáme?

Klesly opět volební preference vládní ODS? A to dokonce o rekordních více než pět procentních bodů? Tak to je po dlouhé době celkem příznivá zpráva o této straně. Zvlášť platí-li novinový titulek ze čtvrtka, totiž že „lidé se bojí zdražení“. Znamenalo by to, že snad přece jen aspoň částečně plní svůj program. Jinak řečeno, že se aspoň snaží dělat to, proč jí voliči dali své hlasy.

Preference sociálních demokratů se vyšplhaly k 36 procentům, ODS naopak klesla pod 29 procent. Podle citovaných odborníků jsou důvodem poklesu dopady první fáze reformy. Slibované zvýšení příjmů kvůli snížení daní je vzdálené, a navíc nebude nijak velké. Místo toho přichází zdražování, a to okamžité: rostou ceny energií, zavádějí se poplatky u lékaře.

Doufejme, že to tak je, a že sympatie k ODS neklesly kvůli aroganci Mirka Topolánka, populismu Pavla Béma či sporům s ublíženým Vlastimilem Tlustým. Anebo že dokonce ODS ztrácí kvůli lidoveckému Jiřímu Čunkovi, lépe řečeno kvůli tomu, jak se k jeho natahované a podivné kauze staví. Je hloupé, když politická strana přichází o podporu kvůli politickému neumětelství nebo mediálním kauzám svých šéfů. Ale když se tak děje proto, že plní svůj program, je to v pořádku.

Skoro se chce napsat, že to tak moc nevypadá. ODS šla do voleb s dobrým, byť razantním programem, a po volbách z něj splnila jen hodně málo. Ano, slibovala snížení daní a napravení veřejných financí, ale zároveň bylo jasné, že to nebude cesta lemovaná ovacemi publika. Ale proto nejsou volby každý rok nebo každý měsíc: aby politici měli čas udělat nepopulární opatření, která povedou k vytčenému cíli.

Lze si představit, že kdyby se ODS chovala důsledněji a kdyby neztratila čas dlouhým povolebním vyjednáváním (a několikaměsíčním plonkovým vládnutím bez důvěry), mohla být dnes její popularita klidně i pod dvaceti procenty. Ale ani to by nebyla žádná katastrofa, ba naopak.

Podle médií zaznamenal propad ODS v posledních týdnech už několikátý průzkum veřejného mínění. Na této informaci není divné to, že vládní strana ztrácí voliče, nýbrž fakt, že nás agentury rok a půl po volbách bombardují stále nějakými průzkumy preferencí. Je to zbytečné, otravné a svým způsobem i nebezpečné.

Je to jeden z projevů hektičnosti naší civilizace. Spousty věcí člověk po staletí dělal v přirozených cyklech, které vycházely z jeho biologických rytmů. Dnes se však vše děje permanentně a nonstop. Dobrým příkladem jsou média. Ještě před pár desítkami let lidé zprávy „konzumovali“ jednou, maximálně dvakrát denně. Dnes se na nás valí čneustále, čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu. Jsme lépe informovaní a máme větší přehled? Ale vůbec ne. Je lepší politika vycházející z okamžitých nálad a mínění lidí? Také ne.

Nikdo nechce být nepopulární, tím spíše politici. Móda neustálého „proměřování“ veřejného mínění přináší riziko, že se politici zaměří na svou momentální oblibu místo na splnění vytčených cílů. Dobrým příkladem je Jiří Paroubek, který z naslouchání občanů udělal základní metodu své politiky. Může to krátkodobě fungovat, ale takový politik je společnosti k ničemu.

Zkoumání preferencí „vynalezla“ právě média, kterým se získaná čísla hodí pro jejich účely. Dávají totiž politice rozměr zápasu či sportovního utkání, a to samozřejmě přidává na divácké zajímavosti.

Vůbec první průzkum volebních preferencí provedl jistý americký lokální deník už v roce 1824, soustavně se jím však ve dvacátých letech v Americe zabýval časopis Literary Digest. Ten rozesílal dotazníky miliónům svých čtenářů, a v letech 1916 až 1932 pokaždé správně předpověděl budoucího prezidenta. Koncem třicátých let však přišel George Gallup se svou revoluční metodou dotazování mnohem menšího, ale takzvaně reprezentativního vzorku. Tak začala éra moderního zkoumání veřejného mínění.

Voličské preference má však smysl studovat před volbami, nikoliv neustále. Politik neběží vytrvalostní běh od jedněch voleb k druhým, a nemusí si tedy kontrolovat čas a zkoumat pozice soupeřů. To je falešná představa. Politik má pracovat. Souboji politických stran či ještě spíše jejich vizí je vyhrazena doba před volbami.

Permanentní kampaň politiku v tom klasickém pojetí ničí. Nepotřebujeme politiky, kteří budou viset občanům na rtech a dělat to, co si v danou chvíli žádá většina. V takovém případě bychom nepotřebovali ani politiku. Pak můžeme klidně zavést přímou demokracii, kde o všem budou hlasováním rozhodovat občané. Třeba přes Internet nebo prostřednictvím mobilních telefonů. Technické prostředky k tomu máme, a je jen otázkou času, kdy by se takové hlasvání stalo spolehlivým a nezmanipulovatelným.

Zní to nesmyslně a děsivě? Ale je to jen ad absurdum dovedena metoda politiků, kteří chtějí být stále populární a dělat to, co žádají jejich voliči. Dobrý politik by se voličské průzkumy neměl ohlížet, a jako okrajové informace by všechna ta zveřejňovaná čísla měla brát i média. Měřit voličské preference bez voleb v dohledu je stejně nesmyslné jako sestavovat žebříček sportovců podle výsledků v tréninku. Počkejme na opravdový závod.

(Vyšlo v LN jako Úhel pohledu, 13. listopadu 2007)