Čína v Chodově

Baví mě, jak se lidé učí rozlišovat mezi slovy "gurmán" a "gourmet", a vědí, že zatímco to první označuje člověka, který rád žere, tak druhé naopak toho, který jídlo vychutnává. Mně to zas až tak nezajímá, protože mé zařazení není nijak defitivní. Mám to rád tak i tak, to podle momentálních časových i jiných možností. Tímto dlouhým úvodem chci pouze vysvětlit to, že jsem byl dnes na obědě v jídelní zóně obchodního centra Chodov, a to je místo, kde se vždycky báječně nažeru. U Číňanů, pochopitelně.

Chodíme sem pravidelně se synem, který miluje kuře na ananasu, a kupujeme obvykle tři balení pro celou rodinu. Naposledy jsme tu byli v pátek odpoledne a doma se pak nacpali k prasknutí, protože dcera nebyla doma a žena do jídla jako obvykle jen šťouchla. Čímž pádem jsem na kuře na ananasu dnes neměl chuť, a objednal si smažené kuře v pálivé omáčce. To poněkud zneklidnělo prodavačku, která tu je pokaždé (nemá vůbec žádné volno?), a dobře si mě pamatuje, protože ani po dvou letech ji nepřestalo bavit dělat si srandu z toho, jak jsem velkej. Ale dnes se mě jen udiveně zeptala: "Dnes ... nééé ... ananás?", a já řekl: "Ne prosím, ananás jsem měl v pátek."

A ta její intonace mi připomněla vtip, který před mnoha lety přinesla naše Jolanka ze školy, když chodila do druhé třídy. Vystupuje v něm Pepíček, který je podobně jako ona Číňanka příslušníkem jisté menšiny (i když jiné), ale to neznamená, že by to byl vtip nějak nevkusný nebo nekorektní. A když, tak jen málo. Paní učitelka dá dětem úkol, aby vymyslely věty se slovem ananas. Přihlásí se Janička: "Ananas je tropiscké ovoce." "Výborně," pochválí ji paní učitelka, a vyvolá Pavlíka. "Ananas jíme doma vždycky na vánoce." "Také výborně," zvolá nadšeně učitelka a rozhlédne se po třídě. Ke svému překvapení zjistí, že se hlásí Pepíček. "Ano, Pepíčku?", vyvolá ho radostně. "Jaká je tvoje věta?" "Prosím, táta loni zdrhnul a na nás se vykašlal."