Offline

Už delší dobu jsem s ním chtěl udělat rozhovor. Kolegové ale pochybovali, že se mi to podaří. Ten člověk je bohatý a úspěšný, ale na veřejnosti se moc neukazuje.

Až jsme se nedávno setkali na jakémsi oficiálním večírku. Oslovil jsem ho a dali jsme se do řeči. Byl až překvapivě vstřícný. Souhlasil, že si domluvíme schůzku a že mi rozhovor poskytne. Jen mě pžádal, abych mu několika větami napsal, čeho se mé otázky budou týkat. Vzal jsem si tužku a požádal ho, aby mi dal svou mailovou adresu. "Ale já nemám elektronickou adresu," řekl.

Překvapeně jsem se na něj podíval. Už si ani nepamatuji, kdy mi někdo tuhle větu řekl. "Ale jak vám tedy mám napsat?", zeptal jsem se. Teď se pro změnou překvapeně podíval on. "Přece poštou," odpověděl. Sáhl do kapsy a podal mi vizitku. Bylo na ní jen jméno a adresa. Dokonce ani žádné telefonní číslo.

Když jsem o tom později někomu vyprávěl, tak mi řekl, že už o tom někde slyšel nebo četl. Že je to teď taková móda. Odpojovat se. Jak se svět mění! Ještě před pár lety se úspěšný člověk poznal tak, že byl dosažitelný kdykoliv a kdekoliv. Vzpomeňme na všechny ty otravné podnikatele s kufříkovými přenosnými telefony v restauracích. Ale dnes, když mají mobily i bezdomovci, je to naopak. Kdo se chce odlišit, je nedosažitelný.

Hrome, jsem vždycky tak pozadu. A přitom nejsem neúspěšný, píšu přece sloupky pro nejlepší slovenské noviny. Až dopíšu tenhle, aspoň na chvíli vypnu na počítač Skype. Ale jen do večera. Co kdyby mě někdo sháněl?

(Pravidelný středeční sloupek pro slovenský deník Sme)