Pro někoho "dekáda z pekla", "nulté" nebo "Velká nula". Račte si vybrat

Někdy v průběhu tohoto roku mně při kontrole na letišti v Ruzyni objevili v příruční tašce velkou lahvičku kolínské. Její objem přesahoval limit stanovený nějakým nařízením EU. Policistka za rentgenovým rámem mi ji měla zabavit, ale nakonec na mě jen přátelsky mrkla a lahvičku mi nechala. Vzhledem k tomu, že lahvička byla skoro plná, ušetřila mi odhadem dva tisíce korun.

Samozřejmě jsem ji velebil za projev "zdravého rozumu". Zároveň mě však ta zkušenost naplnila určitou nejistotou. K čemu jsou všechny ta nařízení a pravidla, když se z nich tak snadno činí výjimky? Neměl bych být spokojenější, kdyby mě policistka kolínskou nemilosrdně zabavila? Případně mě přitom ještě výstračně šťouchla pendrekem do žeber? A brblání pohrozila potrestat zatčením, protože i na to se zcela jistě vztahuje nějaká regulace nebo paragraf?

Myslím, že tahle má zkušenost celkem dobře shrnuje dilema, v kterém většina "euroameričanů" (neznáte tenhle výraz? i ten je produktem právě končícího desetiletí) žije od podzimu 2001. Zouvání bot, odevzdávání voňavek a pojídání kuřete plastikovým přiborem - tyhle všechny atributry moderního cestování - považujeme za zbytečné a ponižující. Ale zároveň chceme cestovat bezpečně a bez rizika. Když se stane nějaký incident, podobný tomu na Štědrý den letošního roku, jsme právě rozčíleni a pobouřeni. Co dělaly bezpečnostní složky? Kde byly tajné služby? Jak je možné, že životy poctivých a slušných lidí byly v ohrožení?

Odpověď na tyto otázky neexistuje. A bez ohledu na to, zda byly vyřčeny nahlas, nebo jsme si je jen mysleli, budeme za ně spravedlivě potrestáni. Jak? Pokud budeme cestovat do USA právě teď, můžeme si být jisti, že na letišti absolvujeme ještě mnohem víc ponižující a nepříjemnou proceduru než dosud. Že si možná během letu nebudeme moci ani pustit hudební přehrávač nebo notebook. A že poslední hodinu strávíme připoutáni v sedadle, s prázdným klínem i rukama. Není vyloučeno ani to, že po nás letušky a tajní maršálové budou vyžadovat i úsměv. Kdo se netváří spokojeně, bude preventivně spoután a po přístání předán příslušným orgánům.

Ona to není legrace. Nová bezpečnostní pravidla jen potvrzují starý bonmot, že se vždycky připravujeme jen na ty války, které už byly. Není moc pravděpodobné, že se nějakým teroristům někdy v budoucnu podaří přepadnout piloty v kokpitu a nabourat do mrakodrapů. A zrovna tak se nemusíme bát, že si teď tisíce muslimských pasažérů bude vyrábět bomby stejným způsobem, jako to udělali synové bohatých nigerijských bankéřů na konci roku 2009. Ale je téměř jisté, že se dočkáme zase nějakého nového, a nepochybně překvapivého typu teroristického útoku. A že po něm se zase odpovídajícím způsobem sníží náš civilizační komfort.

Je symptomatické, že právě takhle končí desetiletí, pro které ani nemáme jméno (nultá léta? to zní přece hrozně). Časopis Time o něm ve velkém článku v prosinci napsal, že bylo "dekádou z pekla". A komentátor Paul Krugman ho zase v deníku New York Times toto pondělí nazval "Velkou nulou". Napsal: "Bylo to desetiletí, ve kterém se neodehrálo nic dobrého a ve kterém se žádné z optimistických věcí, ve které jsme věřili, neukázaly být pravdivé."

Z naší perspektivy se to může zdát zbytečně kňouravé. My v Česku i jinde ve východní Evropě jsme prožili určitě lepší desetiletí, než byla většina těch ve dvacátém století. Chce se protestovat, na co si vlastně západní svět stěžuje. Ani v prvním desetiletí jsme neprožili žádnou velkou válku ani katastrofu. Vše, čeho se bojíme, se zdá být vzdálené a navíc lehce zpochybnitelné, počínaje již zmíněnou hrozbou terorismu a konče hypotézou globálního oteplování. Jenže to je právě na dnešní době zrádné. Ohrožují nás příšerná rizika, v která však ani pořádně nevěříme.

Nenechme se mýlit, tohle končící desetiletí opravdu bylo hrozné. Nemá na pomyslném účtě desetimilióny mrtvých, ale něco mnohem horšího. Totiž rozpad hodnot světa, který existoval a byl pro nás zdrojem naděje v té hrozné druhé polovině století dvacátého. Ekonomická krize nepřinesla konec kapitalismu, ale konec důvěry v něj. Všimněme si, že všichni ti "slavní" teroristé první dekády - počínaje těmi ze září 2001 a konče neúspěšnými vánočními atentátníky roku 2009 - nebyli žádnými temnými abasadory islámského světa. Byli bez výjimky lidmi, kteří získali vzdělání, postavení a také nenávist ve světě západním. Atentátník Abdul Mutaláb měl nejlepší britské školy a bydlel v luxusním bytě v centru města. Neučinilo to z něj lepšího člověka, než kdyby vyrůstal v chudé čtvrti v Nigérii nebo kdekoliv jinde v rozvojovém světě. Naopak, učinilo to z něj člověka bez víry a naděje. A teď myslíme "naději" a "víru" v tom smyslu, jak ji chápeme my.

Výhledy do budoucna se různí. Optimisté soudí, že se za pár měsíců ostražitost na letištích otupí a že se bezpečnostní opatření vrátí na tu úroveň, jak ji známe dnes. Tedy na úroveň civilizovaného světa. A pesimisté soudí, že za pár let už žádný takový svět nebude existovat.

Vítejte v druhé dekádě.

(Komentář pro e15).

PF 2010

Spokojené vánoce a hodně radosti v novém roce přejí Čermákovi.

Provozní oznámení

Na blogu Extra.cz začíná tímto dnem pravidelná vánoční a novoroční údržba. Po dobu jejího trvání bude provoz omezen na naprosté minimum. Žádáme návštěvníky, aby to respektovali, chovali se tiše a ani jinak nedělali bordel. Děkujeme a těšíme se na shledanou v novém roce.

Třicet čtyři gigabytů

Tenhle sloupek bude mít zhruba 300 slov. Uděláte mi radost, kdy je všechny přečtete, byť se to v době obrázků a videa může zdát jako určitý anachronismus. Ale nežádám po vás zas tak moc, věřte mi. Ve vaší denní bilanci to bude jen kapka v moři. Každý den totiž tak či onak absorbujete sto tisíc slov.

Neznamená to, že je všechny přečtete, to by bylo přes sto hodně tlustých knih. Ale podle studie Kalifornské niverzity ze San Diega je právě tohle denní dávka průměrného Američana. Něco z toho přečte na papíře nebo na webu, ale většinu jen uslyší z televize, z rádia nebo od jiných lidí. Sto tisíc slov! A to zdaleka nejsou všechny informace, které během dne zkonzumujeme.

Američané jejich množství odhadli na 34 gigabytů. Ano, to je naše "denní dávka" světa, kterou si každý den nalejeme do hlavy.

Zajímalo by mě víc, ale nic z toho jsem v článku v deníku New York Times nenašel. Chtěl bych například vědět, kolik z těch gigabytů dat představují informace, které potřebujeme. A kolik informace, které vůbec zaregistrujeme nebo v mozku nějak zpracujeme. Když jsme u toho, nebylo by špatné znát aspoň odhad, kolik megabytů nás denně průměrně potěší a kolik naopak rozesmutní, kolik představují dobré a kolik špatné zprávy. Ovšem obávám se, že tohle žádná studie nespočítá.

A tak jen víme, že (opět průměrně) prosedíme dvanáct hodin denně před nějakou obrazovkou nebo displejem (včetně toho na mobilu), a často jich je víc než jeden. Co se týče médií, skoro polovinu všech informací (45 procent) nám naordinuje televize, ale hned na druhém místě je počítač (27 procent). Tisk na tom s necelými devíti procenty není zas tak špatně, jak by se mohlo zdát.

Jsou to úžasná čísla, o tom není pochyb. Informace jsou jako vzduch, který dýcháme. Naše plíce přece také využijí jen nepatrné množství kyslíku, kterého se nadechneme. Většinu zase vydechneme ven. U slov se tomu říká, že jedním uchem vletí dovnitř a druhým zase ven. Jako člověka, který se živí psaním, mě to skličuje. Ale zároveň se chlácholím nadějí, že aspoň sem tam, výjimečně, některá slova uvíznou a zanechají stopu. Okysličí buňku, metaforicky řečeno.

Já vím, je to troufalé a neskromné, ale všichni máme své touhy a přání. Hezký nový rok.

(Notebook pro Reflex)

A už je to zase tady, ta štvanice na Santu

Je to kaskadér, který za Ježíška schytává naše předvánoční frusrtrace a stresy. Nebohého starce, kterému jeho nejznámější podobu dala reklama na jistou sladkou limonádu, si spojujeme se vším špatným, co vánoce přinášejí. Ano, řeč je o Santa Clausovi.

Všechno je jeho vina, počínaje tlačenicemi v obchodech a konče penězi vydanými za dárky. Reklamní textaři, ti odvážní básníci moderního věku, dokonce Santu v pátek večer slavnostně upálili. Nic proti tomu, je to ostatně v křesťanské tradici.
Několik let také v Česku existuje očanské sdružení Zachraňte Ježíška, které Santa Clause nazývá "červeným tlouštíkem", obklopeným "vykulenými soby". Přes pět tisíc lidí podepsalo petici, ve které společnost vyzývají, aby nepodléhala "laciné amerikanizaci" vánoc.

Organizátoři odevzdali petiční archy na pražském úřadu vlády. A protože převlek za novorozeně je náročná věc, vydávali se Ježíškovi příznivci za sněhuláky. Pozornost médií byla o něco méně než na demonstraci před několika týdny, kde proti nošení kožichů protestovaly nahé aktivistky. Ale i tak nakonec reportérů dorazilo dost.
Není jasné, proč protestanti žádali sluchu právě premiéra. Ten invazi Santa Clasů asi těžko vyřeší, leda by poručil ministru vnitra, aby na všechny důchodce oblečené v červnobílém podal zatykač. A pak je tu ta komplikace, že současný premiér je Žid. A jak řekl jedněm novinám jeho syn, dárky u nich nosí jistý Mojžíšek. Neznáme ho, ale určitě je to další sabotér tradičních českých vánoc. Půjde bručet i se Santou.

Ježíška si rozvracet nedáme.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

"Přáli jste si platit?" "Jistě. Účet pošlete daňovým poplatníkům, číšníku!"

V Americe se používá termín "whistleblower", v Česku spíše tradičnější označení "práskač". Na rozdíl od Ameriky také bývá obvykle anonymní. Ale v principu je to vždy člověk, který z nitra nějaké instituce vynese informace, které by se na veřejnost jinak nedostaly. Nemusí se nám to líbit a většina z nás to asi nebude považovat za ctnostné chování, nicméně ve svých důsledcích je obvykle užitečné. Platí to i o udání, které anonymní zaměstnanec personálního útvaru Českých drah poslal na manažery své firmy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Dozvěděli jsme se, že tento státem vlastněný podnik platí za své šéfy velmi vysoké životní pojistky, jinak řečeno že jim měsíc co měsíc spoří do kasiček další peníze nad jejich i tak vysoké platy. Předmětem zmíněného podání je podezření z porušení zákona o veřejných zakázkách, protože všechny nebo aspoň některé z pojistných smluv byly uzavřeny s jednou pojišťovnou. A to shodou okolností tou, ve které předtím pracoval současný generální ředitel ČD Petr Žaluda. Nevíme, jestli zákon porušen byl, anebo nebyl, ale to vůbec není důležité.

Podstatný je ten fakt, že šéf velmi ztrátové a velmi problematické firmy dostává měsíčně nad svůj plat ještě téměř sto tisíc korun. A že to nikdo mimo management neví, podle médií dokonce ani někteří členové správních orgánů dotyčné firmy. Už bylo řečeno, že astronomické platy pro zaměstnance spravující státní majetek (nenechme se oklamat oním tak často užívaným termínem "topmanažeři") jsou nemravné, nevkusné a jednoduše skandální. A je celkem jedno, jestli jde o společnosti, kterým stát fakticky zajišťuje ziskovost (ČEZ) anebo společnosti, které jsou ztrátové, protože poskytují povinně nějakou veřejnou službu (České dráhy). Platy šéfů těchto firem by měly být aspoň rámcově srovnatelné s platy ostatních, které stát zaměstnává, a ne doslova ulétat do jiných fiančních galaxií. Ale to už je notně obehraná písnička.¨

Když se probíráme články, které o šéfovi Českých drah v posledních měsících vycházejí, nevidíme člověka, který by měl pro těžko řešitelný hlavolam jménem České dráhy nějaké řešení, vizi, nebo aposň entuziasmus. Ale zato vidíme člověka, který rád vypráví o svém soukromém sportovním vozu, nechá se fotografovat v drahých oblecích a provokuje obchodními obědy v nejlepších pražských restauracích.

Nenechme se okřiknout, že z nás mluví česká závist, tak to není. Tohle by Petru Žaludovi v civilizované západní zemi neprošlo. Jednoduše proto, že je šéfem prodělečné firmy se špatnými službami, na jejíž provoz přispíváme všichni ze svých daní. Prostě se to nehodí, stejně jako se nehodí pro šéfa politické strany, aby pár měsíců před volbami čerpal síly v drahých přímořských vilách či na luxusních jachtách. Z obojího čiší stejná arogance, ale i ke krátkozrakost ke svým vlastním zájmům.

Šéf ČD sice sám jako jeden z prvních „státních“ manažerů zveřejnil svůj plat, ale teď se ukazuje, že ne tak úplně přesně. Trochu to připomíná naše poslance či senátory, jejichž plat si můžeme najít v příslušném zákoně, ale jejich skutečné příjmy zahaluje neprůhledná mlha dalších požitků.

Není nic špatného chtít přesně vědět, kolik šéf státem ovládané firmy vydělává (a to do koruny), ale třeba i to, jaké jsou jeho příjmy nepřímé. Například jaké uplatňuje výdaje. Britská BBC před pár měsíci zveřejnila na webu výdaje svých manažerů, a to i do takových podrobností, jako byl účet v hotelovém baru na služební cestě. Není důvod, proč něco takového nechtít i po šéfech podniku jako České dráhy.

Toho se samozřejmě hned tak nedočkáme. Ale určitá cesta se rýsuje na základě říjnového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že se na ČEZ vztahuje zákon o svobodném přístupu k informacím. Kauza kolem pojistného pro manažery Českých drah je možná dobrým impulsem poslat obdobnou žalobou na tutéž cestu i České dráhy.

(Komentář pro LN).

O nápadech roku a o tom, co způsobila falešná kabelka Šárky G.

Nemám rád falešné věci. Nikdy bych si nekoupil hodinky Rolex za dvacet dolarů, i když rozumím argumentu, že minimálně několik týdnů udělají velmi dobrou službu. Vypadají přece tak věrně! A jsou přitom mnohokrát levnější než originál. Docela rád bych s nimi někdy zamachroval třeba na nějakém večírku nebo pracovním jednání. Ale vím, že si takovou věc nikdy nenavléknu na ruku. Aspoň ne vědomě. Čtěte můj poslední letošní článek pro Technet.

Jak celebrity můžou změnit náš život k lepšímu. Třeba i Jirka Pomeje

Nevíme, jestli manželka Tigera Woodse rozflákala v záchvatu vzteku zadní okno jeho auta golfovou holí. Můžeme se jen dohadovat (a bez dechu sledovat televizní zpravodajství), kolik dalších skutečných či fiktivních milenek se k tomuto fenomenálnímu golfistu přihlásí. Ve sféře spekulací je i to, co celá aféra udělá s jeho kariérou, jak se zachovají fanoušci (a podle nich vzápětí také sponzoři) a zda Woods zůstane nejlépe vydělávajícím sportovcem světa (rozumějme: po všech stránkách dokonalým produktem sportovního marketingu). A byť na nemanželský poměr s ním dnes stojí zdánlivě celá fronta adeptek, nedá se s jistotou říct ani to, zda mediální masomlejn změní aspoň jejich život k lepšímu. To nemůže říct o žádném aktéru této kauzy. S jedinou výjimkou. A tou je učitel fyziky John Gibbins z univerzity v anglickém Sussexu.

Kde ten se v tomhle typickém americkém příběhu vzal? Celkem jednoduše. Můžou za to fotografie poničeného Woodsova auta, které do médií unikly z policejních zdrojů. Konkrétně jde o snímky zadní řady sedadel, na kterých jsou vidět střepy z rozbitého skla, láhev s vodou, bílý ručník ... a pak taky útlá knížka. Jmenuje se "Get A Grip On Physics" (marně přemýšlím, jak ten titul s lehkostí přeložit, a infantilní "Chyťte fyziku za pačesy" je to nejlepší, na co jsem přišel). Je to ilustrovaná učebnice pro ty, které zajímají moderní fyzikální objevy a teorie, ale kteří nedávali ve škole tak úplně pozor. Jak řekl její autor novinářům, je určena právě pro lidi jako Tiger Woods, tedy inteligentní a cílevědomé, ale s nedostatkem času. Nemusí se číst od začátku do konce, je psaná čtivým jazykem a obsahuje hodně obrázků.

Proč se o ní najednou všichni zajímají? Inu právě proto, že byla ve Woodsově autě. Je to hezká ukázka, jak se proměnila média v éře sociálních sítí, a také jak funguje takzvaný dlouhý ocas poptávky a nabídky v internetových obchodech. Fotka s knížkou se rychle rozšířila po blozích i na Facebooku. Začalo se o ní diskutovat, nejprve se zkoumalo, co přesně za knížku to je, a pak i to, kde by se dala koupit. Jenže protože vyšla naposledy v roce 1999, tak ji v běžných knihkupectvích nemají. Všechny zbylé kusy se rychle prodaly prostřednictvím Amazonu. I to stačilo, aby se na celkovém žebříčku prodejnosti přesunula o 300 tisíc titulů dopředu, až do třetí tisícovky nejprodávanějších knih. Překvapený Gibbins řekl, že jeho americký nakladatel uvažuje, že by knížku vydal znovu. A připomeňme, že důvdem není žádná pochvalná zmínka, literární cena nebo něco podobného … ale prostě to, že náhodou ležela v rozbitém autě nejslavnějšího golfisty světa.

V této souvislosti bych chtěl poprosit české celebrity, zda by si neopatřily mé staré knihy. Zvlášť apeluju na ty známé lidi, kteří očekávají ve svých životech nějaké zvraty. Bylo by pěkné, kdyby Blesk vyfotografoval Karla Gotta, jak se s kufrem pakuje ze své vily na Bertramce, a v podpaždí drží moji pozapomenutou novelku „Jak se skáče na špek“, nebo aspoň Jiřího Pomeje, jak spí na hlavním nádraží s hlavou podloženou komiksem Hana a Hana. Dotyčné výtisky laskavým celebritám samozřejmě dodám ze svých zásob.

(Notebook pro Reflex).

Hledáte dárek na poslední chvíli? Kupte si kalendář Hany a Hany na rok 2010

Stejně jako loni a letos, bude i napřesrok na všech dobrých zdech viset kalendář komiksu Hana a Hana ve formátu A3. Stejně jako letos jsou listy potištěny z obou stran, ovšem na té rubové (můžete jí říkat i lícová) jsou obrázky s prázdnými bublinami. Můžete si do nich napsat, co budete chtít. Jako autora textu mě to netěší, ale možná právě tohle je důvod, proč všichni tenhle kalendář milují. Dávám do oběhu poslední stovku kusů, a to pro čtenáře blogu a kamarády na Facebooku za mimořádně příznivou cenu 200 Kč včetně poštovného. Pražáci si můžou kalendář objednat a vyzvednout osobně, pod dohodě, v naší kanceláři centru Prahy, za 150 Kč. Neváhejte a objednejte si ho hned, ať vám domů dorazí do Ježíška. Napište mailem závaznou objednávku s adresou, obratem obdržíte potvrzení a číslo účtu, kam kalendář zaplatíte. Nikde a nikdy ho už tak levně nekoupíte.

Web pro Prahu za 160 miliónů? Někdo je tady magor ... ale já to nejsem

Bývalý ředitel pražské Zoo Petr Fejk pochválil pražský magistrát za volbu svého nástupce, upozornil však na zajímavou věc. Jak napsal v sobotní MF Dnes, Praha za výběr Miroslava Bobka zaplatila soukromé headhunterské firmě milión korun, což je podle něj více, než si dotyčný ředitel vydělá za rok a půl práce. Nejen Petru Fejkovi se to zdá přehnané a zejména neadekvátní. Buď úředníci platí příliš headhunterům, anebo je naopak nedostatečně placen ředitel zoologické zahrady. Obě sumy by však měly být vzájemně přiměřené.

Pražský magistrát se zdá být stižen zvláštním haurstvím. Spíš než jako veřejná instituce se chová jako úspěšná soukromá firma. Nezpochybňuji, že chce investovat, ostatně v době ekonomického útlumu jsou veřejné zakázky jednou z cest, jak pomoci soukromému sektoru. Jenže peníze tečou do poradenských a konzultantských firem, do reklamy, do marketingu. Není to tedy zrovna ten typ lokálního byznysu, který by potřeboval a zasloužil si podporu.

Milióny se na pražském magistrátu přesunují s překvapivou lehkostí. Nechci omílat nářky nad 888 milióny vydanými na prokaučovaný projekt Opencard ani si utahovat z motocyklového salta primátora Béma na akci, jejíž pořadatelé dostali od města shodou okolností milionovou dotaci. Nechci dokonce vytahovat ani desítky miliónů za reklamní kampaň s modelkami Němcovou a Kuchařovou, která je - opět shodou okolností - přítelkyně pražského radního pro kulturu Milana Richtera. Teď právě je ovšem v běhu další výběrové řízení na mostrzakázku, a to v hodnotě 160 miliónů korun. Magistrát očekává nabídky do příštího pondělí, předmětem zakázky jsou webové stránky propagující Prahu.

Pohybuji se kolem internetového byznysu od jeho počátků a zažil jsem mnoho, ale tato suma i samotný záměr magistrátu mi vyrazily dech. Považuji to za žert, výsměch a skandál. Zpochybňuji tento záměr hned dvakrát. Za prvé považuji sumu za přehnanou po všech stránkách. Vůbec si nedokážu představit, co by muselo být obsahem takové prezentace, aby se náklady daly ospravedlnit. V tiskové zprávě Milana Richtera se píše o propagaci pražských památek "s použitím originálních a atraktivních nástrojů a nápadů, které může Internet poskytnout". Chci upozornit, že atraktivita a originalita webových nástrojů tkví mimo jiné v jejich nákladové dostupnosti a efektivitě.

Ale i kdyby výše zakázky odpovídala reálným nákladům (představuji si tým s desítkami odborníků pracující po dobu několika let), pak zpochybňuji především účel takové investice. Veřejná isntituce nemá co utrácet za efektní webové stránky, nýbrž rozumně investovat do prezentace odpovídající danému účelu. V případě magistrátu je to komunikace s občany města a přiměřená propagace mezi potenciálními návštěvníky.

Zadání zmíněné veřejné zakázky do této škatulky nezapadá. Nehledě na to, že budování nákladných prezentací se mijí i se samotným trendem dnešního webu. Ten je především prostředím pro komunikaci. Základní poučkou je: „Jdi tam, kde už lidé jsou“. Cílem města by mělo být se této komunikace účastnit, a ne budovat nové megalomanské projekty. Výše utracených peněz není zárukou, že na webu získáte pozornost.

Pochybnosti jsou i nad specifikací zakázky. Na to už koncem listopadu upozornil Deník, který citoval názor, že zakázka je "ušita na míru" nějaké konkrétní firmě. V podmínkách totiž je, že musí mimo jiné zaměstnávat svého fotografa a publikujícího historika. To v segmentu firem zbývajících se tvorbou mediálního obsahu jistě není standard.

Ale to je jen dnes už bohužel běžný kolorit neprůhledné a nikým nekontrolované administrace města, nikoliv hlavní problém. Sama myšlenka vydat tolik peněz na webovou prezentaci Prahy je dostatečně vyšinutá, abychom měli právo žádat její přehodnocení.

(Komentář pro e15).

Někdo jim musí citlivě říct: "Hele, Mirek už fakt není premiér!"

Je známá věc, že když Japonsko v roce 1945 kapitulovalo a skončila tak definitivně druhá světová válka, trvalo ještě mnoho let, než se podařilo informovat všechny japonské jednotky. V některých případech až desítky let. Tím posledním byl údajně vojín Teruo Nakamuro, který byl náhodně objeven v prosinci 1974 na jednom z malých tichomořských ostrovů. Když se dozvěděl, že Japonsko prohrálo, byl to pro něj takový šok, že musel být hospitalizován.

Doufejme, že tak citliví nejsou poradci bývalého premiéra Mirka Topolánka. Ti totiž stále působí v sídle úřadu vlády ve Strakově akademii. Napsal to minulý týden deník Lidové noviny. Dostávají plat, scházejí se na poradách a nejspíš i chodí na oběd do tamní kantýny. Jen jejich služeb současný premiér Fischer nevyužívá. Někdejší ministr kultury Martin Štěpánek deníku to novinám potvrdil, ale zároveň prohlásil, že si rozhodně nepřipadá zbytečný. "Já jsem jen prostý zaměstnanec na poloviční úvazek," řekl. A dodal: "Zda je to obvyklé, nebo neobvyklé, neposuzuji." Celkem jde zhruba o šest lidí, z nichž jeden je zároveň stále formálně šéfem Úřadu.

Současný premiér Fischer ovšem spoléhá na služby týmu kolem svého šéfporadce, kterým je bývalý ministr pro informatiku Vladimír Mlynář. To je zajímavé, protože odborníků na informatiku a moderní technologie je v tomto týmu týmu ještě několik, včetně dvou bývalých Mlynářových náměstků či prezidenta Sdružení pro informační společnost. Zda je to proto, že úřadující premiér má jako statistik k počítačům blízko, se můžeme jen dohadovat. Ale možná by mohli mít nějakou radu i pro Mirka Topolánka. Ten totiž svou stranu řídí "digitálně". Prohlásil to poté, co jeho strana prohrála ve sněmovně boj o rozpočet, ale on zrovna pobýval ve Spojených státech.

Být digitální předseda strany, to zní i v jednadvacátém tak futuristicky! Zbývá ujasnit, zda je Mirek Topolánek v této roli spíš jednička, nebo nula.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Co všechno někdo udělá za rozinku. A my ostatní zadarmo

Zajímá nás dílo samo o sobě, anebo určuje jeho hodnotu hlavně příběh či okolnosti jeho vzniku? Otázka je aktuální kvůli kauze "falešné vietnamské spisovatelky", o které jsem psal už minulý týden. Naše touha po umělecké autenticitě a mediální zajímavosti však může mít až kuriózní podobu. Teď zrovna je nejpopulárnější fotografkou na Facebooku jistá Nonja z Vídně. Je to třiatřicetiletá samice orangutana. Víc čtěte v mém článku pro Technet.

Modlete se za Obamu

"Prezidentkou bude zvolená Hillary Clintonová a nejpozději do roka na ni bude spáchán atentát." Tuhle větu mě s věšteckým výárazem v tváři sdělil tlustý protestantský kněz, u kterého jsem v létě roku 2005 slavil Den nezávislosti, shodou okolností nedaleko města Filadelfie. V té době ještě senátora Obamu znal jen málokdo, a tak jsem mu svou otázku mohl položit až o tři roky později, a to emailem. "A co když vyhraje Obama?" Můj přítel kněz nezaváhal a obratem odpověděl: "Bude zavražděn rovněž. Haleluja."

Střih, píše se listopad 2008. Jsou čtyři dni po zvolení Obamy prezidentem, neděle odpoledne, jsem na basketbalovém utkání v Madison Square Guarden. Když zpěvačka před úvodním rozskokem dozpívá americkou hymnu, začne celá hala skandovat: "Obama! Obama!" Liberální New York je v obamovském transu. Běhá mně mráz po zádech, ale zároveň si říkám, že tohle nemůže dobře dopadnout. Protože velké očekávání nejčastěji přináší velké zklamání.

Cynicky řečeno, atentát je součástí americké politické kultury. O to důslednější jsou opatření, jak ho nedopustit. Zvlášť když by cílem mohl být americký prezident. Jeho ochrana je úkolem instituce jménem Secret Service, která má za sebou již 144 ket dlouhou historii. Původně spadala pod ministerstvo financí a zabývala se bojem s pašeráky, dnes je v gesci ministerstva vnitra. Prezidenty chrání od roku 1894, a ještě intenzivněji od roku 1917, kdy se vyhrožování prezidentovi stalo trestným činem. Dnes je ochrana ústavních činitelů hlavní náplní činnosti a spotřebuje většinu z rozpočtu o výši zhruba půldruhé miliardy dolarů.

Secret Service chrání 32 osob plus bezpočet hlav jiných států a dalších politiků, kteří v Americe pobývají na státních návštěvách. Obama byl na seznamu střežených osob už osmnáct měsíců před volbami, což je historický rekord. Ale stejně rekordní je počet výhrůžek atentátem. Deník Boston Golbe nedávno napsal, že Secret Service registruje pětkrát víc výhrůžek Obamovi než předešlému prezidentovi Bushovi. Je to odvrácená mince prezidentování populárního a médii stále zbožňovaného Obamy. Jeho podpora však klesá, byť je stále relativně vysoká. Ale čím dál víc lidí prezidenta kritizuje. Nedávný průzkum ukázal, že si téměř čtvrtina Američanů myslí, že Obama byl zvolen buď podvodem, anebo z jiného důvodu protiprávně (nejčastěji proto, že je zpochybňováno jeho americké občanství).

Svou roli v tom hraje Internet. V září úřady požádaly majitele Facebooku, aby ze svých stránek stáhly anketu, zda má být prezident Obama zavražděn (mírná většina hlasovala, že ano). A teď se ve webových obchodech objevil nový artikl: samolepky, plakáty a trička s nápisem: "Modlete se za Obamu. Žalm 109, verš osmý." Je to samozřejmě kulišárna. Verš osmý zní (v překladu bible kralické): "Budiž jeho dnů je málo, a úřad jeho ať vezme někdo jiný." Rozumějme: ať Obama nevyhraje další volby. Nebo by v tom mohlo být něco jiného? Následující verš, ten devátý, totiž zní: "Budiž se jeho děti stanou sirotky, a žena jeho vdovou." A to je už pokyn pro Secret Service, neboť tady někdo zjevně vyhrožuje atentátem.

Opravdu vyhrožuje? To nevíme. Obchod cafepress.com, který se zabývá prodejem triček s potisky, stahuje trička s dotyčným nápisem z prodeje. Ale následující den je tam zase vrací, s vysvětlením, že tak jako nebránil prodeji triček kritizujících předešlého prezidenta Bushe, nebude ani bránit tričkům kritizujícím Obamu. Je v tom čuch po penězích i starý dobrý americký étos absolutní svobody slova.

Musím napsat svému příteli knězi, co si o tom myslí.

(Notebook pro Reflex).

Někdo tady mumlá?!

Šéf sociálních demokratů nemá rád, když se o něm říká, že je papaláš. Chce být sympatickým chlápkem z lidu, který má smysl pro humor. Proto veřejně vystupuje s hercem Jiřím Krampolem. Pro publikum mají připravenu dávku legrace i veselých příběhů ze života.

Například minulý týden v Ústí nad Labem vyprávěl, jak jeho a manželku vystrašil při návštěvě New Yorku arabský taxikář. "Pořád si pro sebe něco mumlal, měli jsme strach, že je to terorista, který někde za rohem odbočí a tam nás zamorduje," citoval Paroubka ve středočeském vydání deník MF Dnes.

Vida, no není to půvabná, téměř polidšťující historka o českém balíkovi ve velkoměstě? Kdo by tomu nerozuměl! Jenže ona asi ukazuje i něco hlubšího. Třeba důvody, proč šéf ČSSD nechce poslat další vojáky do Afghanistánu. A to přesto, že nás i další spojence o to žádá jeho oblíbený socialista Obama.

Nemá to co dělat s financemi ani směřováním zahraniční politiky, ale pouze s tím, že se většina populace našeho angažmá v Afghanistánu obává. Paroubek si to jako obvykle změřil v průzkumech veřejného mínění. Ani nemusel. My v Česku jsme vždycky byli příznivci "spojenectví na baterky", které funguje, když něco potřebujeme, ale ne když se něco očekává od nás. Nebo kdybychom nedejbože měli nést nějaké riziko.

Nevíme, proč bychom se měli účastnit konfliktu, který se nás zdánlivě netýká a který na naše nebohé středoevropské hlavy může přinést svatou válku vyhlášenou islamisty z Talibánu. Nechceme a neumíme se nervovat z mumlajících muslimů v turbanech, u kterých je pravděpodobnost jedna k tisíci nebo spíš k miliónu, že by se z nich mohli vyklubat převlečení teroristé. Máme rádi jen to, co známe a čemu rozumíme.

Jako ty naše taxikáře, u kterých víme s pravděpodobností hraničí s jistotou, že nás nezamordují, ale jen docela obyčejně vezmou na hůl. Vesele a s úsměvem. Takoví chlápci z lidu.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).

Nekupujte si psa, používejte Internet Explorer a hlavně nepouštějte větry

Nedávno mě vykolejila zpráva o tom, že vlastnit středně velkého psa je méně ekologické než vlastnit terénní auto. To je přece bomba! Nemám nic proti středně velkým psům, ale úplně vidím, jak jejich majitelům při čtení téhle zprávy tuhne úsměv na rtech. Většina z nich si myslí, že když se se svým čoklem prohánějí polese, že jsou v bůhvíjakém souznění s přírodou. Houby!

Jak napsal britský populárně vědecký časopis New Scientist, chování takového psa zanechá "ekologickou stopu", která je ekvivalentní tomu, co vyprodukuje 0,84 hektarů lesa. Naproti tomu automobil Toyota Land Cruiser s motorem o obsahu 4,6 litru (ano, to je pořádná obluda), s kterou její majitel najede ročně v průměru 10 tisíc kilometrů, potřebuje zhruba polovinu, tedy 0,41 hektarů lesa. Aha?!

New Scientist citoval z knížky dvou vědců, kteří žijí na Novém Zélandě, tedy dostatečně daleko, aby unikli hněvu majitelů psů i koček ze zhýčkané Evropy. Jeden z autorů Robert Vale řekl britskému deníku Guardian, že po publikování knížky (s názvem "Je čas sníst svého psa?") dostal "pár nepříjemných emailů", ale že si za základní tezí nadále stojí. Další příklad: kdo vlastní kočku, škodí přírodě přibližně stejně, jako kdyby měl Volkswagen Golf. A když jsme u těch kontroverzních srovnání, pak ekologická stopa průměrněho Vietnamce je 0,76 hektarů lesa (někde mezi psem a džípem), zatímco průměrného Etiopana 0,67 hektarů (odpovídá zhruba vlastnictví terénního auta a kočky).

Nemyslím si, že je to nějaký rafinovaný útok na majitele domácích mazlíků (byť ani já jako vlastník andulky Honzíka nejsem nijak nadšený, že škodím přírodě stejně jako majitelé skútrů). Ale spíš to ukazuje nesmyslnost většiny debat, které se vedou o ekologičnosti či "zelenosti" některých výrobků. Těmhle debatám totiž obvykle chybí základní logika a rozumné proporce.

Věděli jste, že mezi sebou v zelenosti soutěží už i počítačové programy? Nedávno jsem v jednom britském počítačovém časopise viděl test internetových prohlížečů. Porovnávalo se v něm, kolik který z nich spotřebuje elektrické energie, pokud jsou nainstalovány na konkrétním typu počítače. Šlo o rozdíly v hodnotě několika korun za rok. Ale přesto tomu byly věnovány dvě tiskové strany! Přijde mi to bláznivé.

Mimochodem, při čtení tohoto článku jste uškodili přírodě zhruba stejně, jako kdybyste půl hodiny venčili jezevčíka. Pokud jste se ovšem nerozčílili (vyšší tlak znamená víc energie) nebo pokud jste nepouštěli větry. Pak by to bylo ... o něco víc.

(Notebook pro časopis Reflex).

Nechcete číst tento článek? A co když ho napsal slepý pilot ČSA?

Klobouk dolů před Janem Cempírkem. Napsal dobrou knihu a ještě vymyslel příběh, kterým ji dokázal prodat snobské mediální elitě. Ukázal velmi dobře, jak fungují dnes v Česku takzvané literární kruhy i literární kritika. Ano, teď ze všech stran čteme, že si novinoví recenzenti od začátku mysleli, že knížka údajné vietnamské dívky "není zas až tak dobrá", a že od první chvíle měli podezření, že s tou knížkou není něco v pořádku. Ha ha! Vždyť to je jen poštěkávání psů za karavanou, která s plnou parádou jede dál. Čtěte můj středeční článek na Technetu.

Máme slovo roku. Ale připravte se na to, že neznamená nic pěkného

Slovo "unfriend", které by se dalo přeložit jako "odpřátelit", se stalo novým "slovem roku". Každoročně ho vyhlašuje americký New Oxford Dictionary. Jde o průhledný trik, jak se dostat do médií, nicméně je třeba uznat, že se tenhle pochybný titul stal svého druhu institucí. Veřejnost se jejím prostřednictvím poprvé dozvěděla o slovech jako "blog" nebo "podcast", která dnes běžně používáme. Budeme podobně bez okolků vyslovovat nebo psát za pár let i slovo "unfriend"? Čtěte v mém sloupku pro Technet z minulého týdne.