"Přáli jste si platit?" "Jistě. Účet pošlete daňovým poplatníkům, číšníku!"

V Americe se používá termín "whistleblower", v Česku spíše tradičnější označení "práskač". Na rozdíl od Ameriky také bývá obvykle anonymní. Ale v principu je to vždy člověk, který z nitra nějaké instituce vynese informace, které by se na veřejnost jinak nedostaly. Nemusí se nám to líbit a většina z nás to asi nebude považovat za ctnostné chování, nicméně ve svých důsledcích je obvykle užitečné. Platí to i o udání, které anonymní zaměstnanec personálního útvaru Českých drah poslal na manažery své firmy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Dozvěděli jsme se, že tento státem vlastněný podnik platí za své šéfy velmi vysoké životní pojistky, jinak řečeno že jim měsíc co měsíc spoří do kasiček další peníze nad jejich i tak vysoké platy. Předmětem zmíněného podání je podezření z porušení zákona o veřejných zakázkách, protože všechny nebo aspoň některé z pojistných smluv byly uzavřeny s jednou pojišťovnou. A to shodou okolností tou, ve které předtím pracoval současný generální ředitel ČD Petr Žaluda. Nevíme, jestli zákon porušen byl, anebo nebyl, ale to vůbec není důležité.

Podstatný je ten fakt, že šéf velmi ztrátové a velmi problematické firmy dostává měsíčně nad svůj plat ještě téměř sto tisíc korun. A že to nikdo mimo management neví, podle médií dokonce ani někteří členové správních orgánů dotyčné firmy. Už bylo řečeno, že astronomické platy pro zaměstnance spravující státní majetek (nenechme se oklamat oním tak často užívaným termínem "topmanažeři") jsou nemravné, nevkusné a jednoduše skandální. A je celkem jedno, jestli jde o společnosti, kterým stát fakticky zajišťuje ziskovost (ČEZ) anebo společnosti, které jsou ztrátové, protože poskytují povinně nějakou veřejnou službu (České dráhy). Platy šéfů těchto firem by měly být aspoň rámcově srovnatelné s platy ostatních, které stát zaměstnává, a ne doslova ulétat do jiných fiančních galaxií. Ale to už je notně obehraná písnička.¨

Když se probíráme články, které o šéfovi Českých drah v posledních měsících vycházejí, nevidíme člověka, který by měl pro těžko řešitelný hlavolam jménem České dráhy nějaké řešení, vizi, nebo aposň entuziasmus. Ale zato vidíme člověka, který rád vypráví o svém soukromém sportovním vozu, nechá se fotografovat v drahých oblecích a provokuje obchodními obědy v nejlepších pražských restauracích.

Nenechme se okřiknout, že z nás mluví česká závist, tak to není. Tohle by Petru Žaludovi v civilizované západní zemi neprošlo. Jednoduše proto, že je šéfem prodělečné firmy se špatnými službami, na jejíž provoz přispíváme všichni ze svých daní. Prostě se to nehodí, stejně jako se nehodí pro šéfa politické strany, aby pár měsíců před volbami čerpal síly v drahých přímořských vilách či na luxusních jachtách. Z obojího čiší stejná arogance, ale i ke krátkozrakost ke svým vlastním zájmům.

Šéf ČD sice sám jako jeden z prvních „státních“ manažerů zveřejnil svůj plat, ale teď se ukazuje, že ne tak úplně přesně. Trochu to připomíná naše poslance či senátory, jejichž plat si můžeme najít v příslušném zákoně, ale jejich skutečné příjmy zahaluje neprůhledná mlha dalších požitků.

Není nic špatného chtít přesně vědět, kolik šéf státem ovládané firmy vydělává (a to do koruny), ale třeba i to, jaké jsou jeho příjmy nepřímé. Například jaké uplatňuje výdaje. Britská BBC před pár měsíci zveřejnila na webu výdaje svých manažerů, a to i do takových podrobností, jako byl účet v hotelovém baru na služební cestě. Není důvod, proč něco takového nechtít i po šéfech podniku jako České dráhy.

Toho se samozřejmě hned tak nedočkáme. Ale určitá cesta se rýsuje na základě říjnového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že se na ČEZ vztahuje zákon o svobodném přístupu k informacím. Kauza kolem pojistného pro manažery Českých drah je možná dobrým impulsem poslat obdobnou žalobou na tutéž cestu i České dráhy.

(Komentář pro LN).