Odvolá tlampač Paroubek vládu?

Koncem minulého pracovního týdne měl Jiří Paroubek pro média dvě sdělení. Ve čtvrtek oznámil, že ČSSD hodlá vyvolat ve sněmovně hlasování o důvěře vládě, v tomto volebním období už potřetí. A v pátek zase oznámil, že se víkendu chystá do zoo.

Obě informace mají zhruba stejnou důležitost a jejich plánování vedly podobné motivy: ukázat se na veřejnosti a být viděn i slyšen v médiích. Zvířátka už šéf ČSSD navštívil, dnes nás čeká divadélko v parlamentu. Pokud se nestane něco opravdu mimořádného, bude jediným výsledkem nová "potrava" pro zítřejší noviny. Poslanci různých stran se vzájemně pourážejí a vláda bude pokračovat.

ČSSD chce zřejmě vyvolat iluzi jakéhosi frontálního útoku proti vládě. Fakticky začíná kampaň před podzimními krajskými a senátními volbami, takže takové - byť neúspěšné - hlasování může být odrazovým můstkem pro komunikaci s nespokojenými voliči: My s těmi darebáky u moci nic nezmůžeme, tak jim aspoň dejte lekci vy ve volbách.

Zdánlivě může snaze sesadit vládu dávat určitou legitimitu nedávné rozhodnutí Ústavního soudu, který označil jeden bod vládních reforem za protiústavní. Jiří Paroubek to okamžitě přivítal jako "velké vítězství". Vzápětí jsme se ovšem od téhož soudu dozvěděli, že pokud je to něčí vítězství, tak spíše komunistů. Jejich argumenty soudci přijali, ty od ČSSD naopak smetli se stolu coby "nezpůsobilé".

Komunisté se i k hlasování o důvěře staví jako ti konstruktivnější a rozumnější. To je ta největší mizérie současné politické situace: že se KSČM definitivně dostala z politické izolace. ČSSD jí k tomu pomáhá. Možná to sexy mozek Jiřího Paroubka neumí z oblíbených průzkumů od agentury STEM vypočítat. Ale měl by si uvědomit, že to je špatná zpráva zejména pro sociální demokracii.
Komunisté zřejmě Paroubkovu snahu podpoří, což místopředseda Dolejš předznamenal výrokem, že "doba je pohnutá". Vida, komunismus se nám tu začíná rozlézat i tímhle pitomým slovníkem. KSČM si i z neúspěšného hlasování odnese největší benefit. Stane-li se šaškárnou, vina padne na Jiřího Paroubka. Když už chtěl hlasovat o vládě, měl si v koalici sehnat rebely.

Opravdu si je nesehnal? Bylo by to velké překvapení. Z buldozeru s elektronickým mozkem se stal velký tlampač. Za poslední dva roky toho hodně namluvil i napsal, ale žádné výsledky nemá. Minulý týden ještě bulvárnímu deníku Šíp tvrdil, že "vláda ve středu končí", a v pondělí už Právu říkal, že je pouze "mírný optimista".

Koalice pochopitelně není v dobrém stavu, to vidí všichni, nejen Paroubek. Lidovci se předminulý víkend odjeli semknout na sjezd, a vrátili se rozděleni na socialistické a konzervativní návštěvníky kostelů. Minulý víkend to zase zavibrovalo u Zelených, jihočeská konference vyslovila nedůvěru předsedovi Bursíkovi. To však může jen těžko předznamenat nedůvěru vládě.

Dokonce i poslankyně Zubová médiím řekla, že se bude chovat "koaličně". Vzhledem k významu, který tomtuto slovu dala česká politika, to sice může znít poněkud výhrůžně, ale politička tím zřejmě myslela, že pro vyslovění nedůvěry ruku nezvedne. A ideální situace není ani v ODS, což se rovněž potvrdilo o víkendu, ale hlasovací disciplína v této straně je pověstná.

Rozložení politických sil a výsledek hlasování samozřejmě neříká nic o tom, jestli vláda vládne dobře. To jsou dvě odlišné věci, a Jiří Paroubek nejspíš spoléhá na to, že si to tak voliči přeberou. Proto ta silná slova: vždyť minulý týden řekl, že Topolánkův kabinet je nejslabší v historii České i Československé republiky.

Žvanění je výsadou politiky, v takto vyhraněných výrocích by však i politik s velkou pusou měl být konkrétnější. Paroubek nejčastěji říká, že současná vláda nemá podporu lidí (podle posledního průzkumu na objednávku ČSSD se tak vyjádřilo až sedmdesát procent lidí) a opírá se o politicky zkorumpované přeběhlíky.

K tomu je ovšem třeba dodat: prakticky všechny vlády posledních deseti let byly nepopulární, nestabilní a v kritických momentech se opíraly o poslance, zvolené s jiným mandátem. Proč by tedy zrovna ta současná měla být výjimečně špatná? Možná bychom se měli vrátit k jinému Paroubkovu výroku, a to ze sjezdu lidovců, kde se jim vlichocoval slovy: "Společně jsme se zasloužili o nejspokojenější roky života České republiky. Roky úplného sociálního míru. Díky, díky!"

Které roky tím myslí? Vládu Vladimíra Špidly, který byl sice možná jediným skutečným sociálním demokratem v čele strany v polistopadové historii ČSSD, ale výsledky i styl jeho vládnutí byly katastrofální? Nebo roky Stanislava Grosse? Případně ten svůj rok, kdy lidovce ponižujícím způsobem degradoval na majitele klíčů jejich ministerských úřadoven, ale poprvé (a bohužel zřejmě ne naposled) si fakticky vyzkoušel vládnutí s komunisty? Díky.

Mimochodem, když se pravicová opozice pokoušela vyslovit nedůvěru vládě, bylo to v době Grossovy takzvané bytové aféry. Premiér, který neumí vysvětlit, jak přišel ke svému majetku? To je dobrý důvod. Že jím skutečně byl, se ukazuje teď, kdy Stanislav Gross utrácí ve velkém peníze, které prý "zázračně" vydělal investováním po odchodu z politiky. Shodou okolností slavil minulý týden s poslanci ČSSD jejich narozeniny, a podle MF Dnes se na oslavě v parlamentní restauraci viděl i s Jiřím Paroubkem.

Ten se s ním prý o jeho podivuhodném zbohatnutí nebavil a bavit nebude. Neochota nejen Paroubka, ale celé ČSSD "odstřihnout se" od Grosse staví stranu do delikátní pozice.
Tihle lidé chtějí něco mluvit o důvěře?

(Psáno jako komentář pro LN).

Teď si sundám kalhotky a řeknu vám, co dnes projednávala vláda

Jaká byla nejpodivnější internetová debata, kterou jsem viděl v poslední době? Nepochybně ta o tom, zda moderátorka internetové televize NakedNews.com – ano, to jsou ty zprávy, při jejichž čtení se zprávařky postupně svlékají donaha – byla „mírně vzrušená“ při referování o kampani amerického prezidenta Barracka Obamy.

Debaty se zúčastnilo přes tisíc diváků a své názory dokládaly mnoha důkazy, včetně těch fyziologických. Diskutovalo se například o velikosti zorniček, poloze nosních dírek či tvaru bradavek. K definitivnímu závěru debata nedošlo. Sám jsem zmíněný klip viděl několikrát a můj názor zní, že si tmavovlasá půvabná moderátorka zachovala po celou dobu správný profesionální postup. Tak to ostatně má být.

Vzpomněl jsem si na to poté, co televize Nova oznámila, že osm let starý nápad kanadské společnosti využije na svých vlastních webových stránkách. Bude to jedno z největších lákadel nového internetového portálu, kterým chce nejsledovanější česká televize zdrtit konkurenci a během roku se dostat mezi tři nejnavštěvovanější weby v Česku.

Takzvané redNews se budou vysílat každý den večer a mezi moderátorkami jsou podle tisku i známé pornoherečky. Šéfredaktor Zdeněk Šámal, který byl předtím mnoho let ředitelem zpravodaství veřejnoprávní televize, si pochvaluje jejich profesionalitu. Prý by onohým moderátorkám seriózních zpravodajských relací „natřely záda“ (a nechme stranou, proč ho zrovna v této souvislosti napadla masérská paralela).

Není to vyloučeno, atraktivní dívky odkládající šaty nebudou muset loudit pozornost diváků informacemi o celebritách či kuriózních zvířátkách. Budou se moci soustředit na skutečné závažné zprávy. Třeba z politiky nebo ekonomiky. A vzhledem k tuzemské nabídce politiků navíc ani nehrozí nebezpečí, že by někdy v budoucnu mohly být podezírané diváky ze sexuálního vzrušení.

(Pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme).

"Vyřídíme si to na YouTube!"

Co udělá manželka bohatého muže, která je právě uprostřed nepříjemného a z jejího pohledu nespravedlivého rozvodu? Může se svěřit své nejlepší kamarádce. Může svou verzi rozpadu manželství povědět každému, kdo o to bude stát. Ale může to také všechno teatrálně vylíčit hned třem miliónům lidí na serveru YouTube. Tak jako Tricia Walsh-Smithová.

Devětačtyřicetiletá britská herečka a spisovatelka se rozvádí s o pětadvacet let starším Philipem Smithem, který je jedním z nejmocnějších mužů na britské Broadwayi. Je prezidentem společnosti, která vlastní řadu divadel a v Americe uvedla mimořádně úspěšné produkce muzikálů jako Chorus Line či Mamma Mia. Smith je bohatý muž, ale jeho žena získá po rozvodu pouze jejich společný dům na Floridě (a tam, jak víme od bývalého českého ministra kultury, jsou jen „důchodci a smrad“) a půlmiliónovou roční rentu. Většinu majetku zdědí dvě Smithovy dcery z prvního manželství. Jeho druhá manželka se cítí podvedená a zraněná.

Natočila proto video, ve kterém to jasně dala najevo. K divákům mluví v bytě na Manhattanu, který podle svých slov bude brzy muset opustit. „Co mám dělat? Možná skončím v parku,“ dojímá publikum. Ale vzápětí se mění v chladnou, bezcitnou dračici. Vytáčí číslo manželovy asistentky a říká jí: „Nevím, jestli to víte. Ale my s Philipem spolu nespíme.“ Nechává vzkaz, jestli by se jí manžel mohl ozvat, co má udělat s balíčky kondomů, které našla v bytě mezi jeho věcmi.

Je to zkrátka typické praní špinavého prádla na veřejnosti. V minulosti jsme už mohli vidět spousty videí, na kterých zhrzené přítelkyně či odkopnutí milenci „vzkazují“ svým bývalým partnerům, co si o nich myslí. Skoro vždy to způsobovalo rozpaky a působilo to trapně. Ale tentokrát je to poprvé, co YouTube slouží jako platforma pro vyřešení partnerských sporů mezi dvěma relativně známými osobnostmi. A hlavně, jde o desítky milióny dolarů.

Jde o precedens, který se bude opakovat? Těžko říct. Americká média se o kauzu živě zajímají, a tím ještě zvyšují populaitu zmíněného videa. Je možné, že nakonec půjde o jeden z nejsledovanějších klipů na webu. Právníci a psychologové se v názoru na čin devětačtyřicetileté herečky nemohou shodnout. Podle některých to Tricia Walsh-Smithová přehnala a video může být pro soud spíše přitěžující okolností. Podle jiných naopak její šance na vyšší odškodnění zvyšuje.

Jaká je pravda? Těžko říct. Právníci jí nejspíš poradili, aby se držela zpátky. Zhruba po týdnu proto její video z YouTube zmizelo. Lépe řečeno někdo smazal originální klip. Ale to už na tomto serveru kolovala řada kopií.

Jedno je jisté: lidé tyhle „přímé přenosy“ z životních krizí jiných lidí vyloženě milují. Není divu, že Walsh-Smithová přemýšlí o tom, že natočí pokračování. „Lidé by měli vědět, jak se celá věc vyvíjí,“ řekla v rozhovoru s jednou televizí. Rozumějme: když se jí nepodaří pumpnout brzy bývalého manžela, možná se aspoň prosadí jako videoshowmanka.

Čáry máry fuk ... zdraví vás Photoshop

"Raději se nedívej z okna, ale asi začalo zemětřesení," říká půvabná dívka pohlednému mladíkovi. Oba popíjejí sklenku sektu v nejvyšším patře mrakodrapu. Scénka se odehrává na reklamní fotografii. A ano, když se přece jen podíváte z okna, tak zjistíte, že okolní domy jsou nějak nakřivo. Zemětřesení? Ale ne, to jen výtvarník trošku odflákl práci na počítači. Jak se říká v reklamě, ale i v redakcích bulvárních médií: Kdybychom neměli Photoshop, museli bychom si ho vymyslet. Známý software umožňuje perfektní manipulaci s fotografiemi, sem tam ovšem uživatelům nějaký ten detail uteče. A tak se lehce stane, že zpěvačka Beyoncé má na fotografii v jednom časopise tři ruce, modelce na reklamě Chanel někdo zlámal prsty a dívce na celostránkovém inzerátu JC Penney chybí dokonce celá brada a dolní čelist. Tohle všechno a další desítky podobných "chybiček" najdete na blogu Photoshop Disasters.

Tak to prasklo. Šlouf a Jakl podplatili Google!

Roztomilý screenshot mi poslal jeden čtenář. Dokazuje, že mechanická inteligence má stejný korupční potenciál jako ta lidská. Jinak si totiž lze jen těžko vysvětlit, že po zadání dotazu do vyhledávače Google "Zeman i Klaus byli schopni drsných věcí" (doslovný přepis názvu článku z časopisu Euro) se vyhledávač zdvořile zeptal: "Měli jste na mysli ´Zeman a Klaus byli schopni krásných věcí´?". Že by v kalifornském Mountain Vew, kde jedna z nejúspěšnějších firem světa sídlí, věděli víc než my? Anebo je algoritmus slavného vyhledávače utajeným příznivcem opoziční smlouvy? Nevíme. I počítače jsou někdy schopny drsných skutků. Nebo jsem měl na mysli "krásných"?

Ústavní soud prohrává svou pověst

Ústavní soud je na nejlepší cestě ztratit svůj kredit, který získal v devadesátých letech a "přenesl" si ho prakticky až do současnosti. Neviňme z toho ovšem pouze samotné ústavní soudce.

Jsou jednotlivě moudrými muži či ženami, kteří se řídí svým výkladem ústavy, ale také životními zkušenostmi a instinkty. Chyba je zjevně v konstrukci Ústavního soudu jako celku, a padá tak na hlavu prezidenta. Ten je hlavním "konstruktérem" této instituce, byť se na její podobě musí shodnout také se senátem.

Máme v paměti bitvu, kterou Václav Klaus svedl o podobu Ústavního soudu se senátem v roce 2003. Média ji tehdy komentovala tak, že pro prezidenta skončila částečným vítězstvím, protože ústavními soudci se stali jen někteří z jeho kandidátů. Dnešní působení soudu však naznačuje spíše prohru. A to na celé čáře.

Tou největší chybou je nejspíš to, že se ústavním soudcem vůbec kdy stal Pavel Rychetský. Ne proto, že by k této funkci nebyl odborně nebo morálně způsobilý, ba naopak. Ale přešel do taláru přímo z ministerské a vysoké vládní funkce (byl místopředsedou ve Špidlově kabinetu).

Jestli někdo vnesl do Ústavního soudu virus politizace, byl to on. Coby přední legislativec ČSSD ztělesňoval ideologickou zaujatost mnohem víc než Miroslav Výborný, který byl také politik a byl jmenován ještě před ním. Ale i jeho instalace do Ústavního soudu byla chybou.

Rychetský měl navíc k Ústavnímu soudu zvláštní vztah, protože jako ministr spravedlnosti ho často kritizoval a měl s ním konflikty. Patřil mezi politiky, jejichž rozhodnutí předešlý Ústavní soud několikrát korigoval. Možná to byl jeden z důvodů, proč ho Klaus kandidoval. Jistě byl důvodem i respekt k jeho osobním a odborným kvalitám, ale rovněž Klausovo přirozené lnutí k těm, kteří svou kariéru vybudovali v politické soutěži.

Plán mohl být i takový, aby někdejší politici vnesli do Ústavního soudu větší porozumění pro politické rozhodování a pomohli tak předejít rozepřím a konfliktům. Byl-li však takový plán, tak bohužel nevyšel. Dosavadní historie Ústavního soudu, který existuje od roku 1993, je hezkým příkladem toho, jak dlouho a obtížně si instituce budují svou prestiž a pověst, a jak rychle je mohou ztratit.

Bývalý prezident Havel se příliž nezatěžoval tím, aby jeho výběr prvních soudců byl vyvážený. Sáhl po lidech, kteří mu byli blízcí svými názory nebo životním osudem. Tomu odpovídala i některá pozdější rozhodnutí. Ale ukázalo se, že Havlův isntinkt byl dobrý a že jeho lidé našli pro Ústavní soud v Česku jeho správnou roli.

Bohužel nebyla zaručena přirozená a kontinuální obměna soudcovského týmu. Václav Klaus byl tak po nástupu do prezidentské funkce postaven před úkol postavit soud téměř celý znovu. Je zjevné, že měl dobrou vůli, aby byl názorově pestrý a vyvážený, což mimo jiné dokázala Rychetského kandidatura. Možná ale právě to byl zárodek politizace, která se tak naplno ukázala v posledních měsících.

Je nepochybná. Lze ji dokumentovat tím, jak Ústavní soud postupuje (ono zbytečné a bezprecedentní předvolání premiéra s ministrem) či jakým způsobem formuluje svá stanoviska. Aby bylo jasno, Ústavní soud není a ani by neměl být strojem na "kontrolu" zákonů dle ústavy. Od soudců se očekává, že víc než právně přesný výklad ústavy budou používat svůj zdravý rozum a elementární smysl pro spravedlnost.

Můžeme si například představit, že Ústavní soud zruší poplatky ve zdravotnictví nebo jiný paragraf z reformních zákonů proto, že se ukáže, že nějakou skupinu obyvatel dostávají do tísnivé situace a ohrožují jejich právo na důstojný život. To se však neukázalo nebo nic podobného zatím nikdo nepředložil. Zmíněný elementární cit musí soudcům jasně říkat, že jediným důvodem podání bylo pokračování politického boje. Opozice to ostatně nijak nezastírá.

Není problémem, že se soudci nemohou dohodnout a že jejich verdikty jsou ty nejtěsnější možné. To není důkaz politizace a je to u kontroverzních verdiktů naopak normální. Problém je ten, že se v Ústavním soudu vytvořily dva tábory, které hledí víc na své ambice a prestiž než na samotný věcný obsah či důsledky zákonů. Politizace vždycky vede ke slepotě. A tu si soudci nesmí dovolit.
Ústavní soud svým politickým lavírováním ohrožuje svou přítomnost a také budoucnost. Už teď si lze představit, jaký politický boj bude provázet každé další jmenování nových soudců. A politický boj znamená ještě zpolitizovanější výsledek. Události posledních týdnů zřejmě fatálním způsobem ohrozily ani ne tak současný Ústavní soud, jako ten budoucí, vznikající doplňováním nových soudců. O ně se povedou teprve ty právě politické kšefty.

Navíc, Pavlu Rychetskému se jeho trapným mediálním divadélkem podařilo ohrozit svou vlastní důstojnost. Představujeme-li si nějak předsedu Ústavního soudu, tak jako člověka, jehož slovo má váhu a platí. A ne slabocha, který v médiích naříká nad zpolitizovaností svého týmu a straší ostatní svými úvahami o rezignaci.

Na místě je buď mlčet, nebo konat. Možná je pravý čas pro to druhé.

(Psáno jako komentář pro LN).

Ručičku, nebo stehýnko?

Je to delikátní otázka, ale možná už vás také napadla. Kolik kanibalů byste svým tělem nasytili? Samozřejmě záleží na mnoha okolnostech. Zaměstnanci jatek by jistě poradili. Důležitá je hmotnost, stáří a také kondice vybraného kusu. A jak je to s vámi? Všechny požadované údaje vyplníte v krátkém dotazníku na webu a dozvíte se výsledek. Co se mě týče, byl bych vítanou hostinou pro osmnáct kanibalů. To už je celkem hezky rozvětvená divošská rodinka. Přeju jim dobrou chuť … a nikoliv, v nejbližší době se nechystám na žádné dobrodružné cesty.


Created by OnePlusYou

Pamatujete si ještě ...

... jak předloni v prosinci vyšlo na obálce časopisu Time malé zrcadýlko s nápisem TY? Redakce tak originálně upozornila na fakt, že "osobností roku 2006" jmenovala všechny internetové uživatele, kteří sami vytvářejí nějaký obsah. A protože to dělají prakticky všichni (třeba jen tím, že klikají na odkazy, a "krmí" tak googlovský algoritmus svými preferencemi), časopis usoudil, že symbolické každoroční ocenění tak dostávají vlastně všichni jeho čtenáři.

Je to zajímavá myšlenka, která se objevila před pár lety a jejímž prvním (a nejznámějším) propagátorem byl americký novinář Dan Gillmor. Totiž že každý člověk může být nejen konzument médií, ale také jejich tvůrce, tedy třeba reportér nebo komentátor. Gillmor ve své důležité knížce "My, média" definoval termín takzvané občanské žurnalistiky. Ta vychází z toho, že čtenáři nebo diváci médií vědí o konkrétních jevech či problémech více než novináři. Média by se proto měla snažit je do tvorby obsahu nějak vtáhnout. Umožňuje to právě Internet a další moderní technologie.

Média nikoliv jako přežvýkaný obraz reality, nýbrž široká celospolečenská knverzace. Je to krásná myšlenka. Vychází z předpokladu, že v každém z nás je "kousek reportéra", který jen čeká na to, aby mohl mobilním telefonem vyfotografovat nějakou nepravost nebo přispět k analýze nějakého fundovaným názorem ze svého oboru. Na jedné straně vize idealistického amatéra, kehož ambicí je pravdivě a neúnavně reflektovat svět. A na druhé cynický profesionální novinář, kterého zajímají jen skandály a sólokapry. Kdo by váhal, co je pro budoucnost médií lepší?

Problém je, že to tak úplně nefunguje. Jistě, jsou výjimky jako například internetová Wikipedie, která je úctyhodným a mimořádným dílem amatérů. Nebo korejský server Oh My News, na jehož tvorbě se podílejí tisíce čtenářů, a jen pár desítek placených redaktorů, kteří jejich příspěvky zpracovávají.

Ovšem úspěch těchto projektů se nikdy nepodařilo zopakovat. Tvůrci Oh My News zkusili na stejném principu prorazit také v Japonsku, a byť dostal na tento pokus značnou finanční investici od jedné z bank, tak v této asijské zemi pohořeli.

Zmíněný Dan Gillmor opustil v roce 2004 místo sloupkaře v kalifornském deníku a San Jose Mercury News a své vize občanské žurnalistiky zkusil zhnotnit v projektu Bayosphere. Měl rovněž peníze od investorů, a přesto zkrachoval. Na holičkách ho nechali čtenáři, z kterých ve své knížce učinil hybatele jedné z největších revolucí v historii médií. Ovšem fungovalo mu to jen na papíře.

Vtáhnout čtenáře do hry se v posledních letech snaží mnohá tradiční média. Na svých webových stránkách dávají prostor blogerům a dalším amatérským tvůrcům. Některá velmi úspěšně. Téměř světovým unikátem je projekt blogů slovenského deníku Sme, kde se vytvořila početná komunita pravidelných a nadšených přispěvatelů. Je to vskutku virtuální amatérská redakce, která funguje a přináší výsledky. Podle stejného principu vznikly v Česku blogy časopisu Respekt. I ty jsou dnes v podstatě svébytným médiem, které má svůj styl, rytmus i vyhraněnou tvář.

Ukazuje to, že profesionálové a amatéři mohou v médiích "žít" vedle sebe. Ale mohou žít spolu? A přinese to onu hlubokou a revoluční změnu, o které mnozí teoretizují? Nezdá se. Spíše to zatím přináší problémy.

Například když se minulý týden ukázalo, že v rámci renomovaných zpravodajských serverů existují fiktivní blogy, které psala zřejmě rovněž fiktivní stážistka jedné PR agentury. Chválila v ní produkty banky, která je klientem zmíněné agentury. Co teď? Máme agenturu chválit za kreativní a originální postup? Anebo ji naopak zatratit za porušení etiky? Háček je v tom, že jasná etická pravidla v tomto případě nemáme. Blog přece není žurnalistickým útvarem.

Mnohem větší problém než pro PR agentury je tahle kauza pro média. Změní svůj postoj k blogům, které doteď tak milovala (konec koncům přinášejí atraktivní obsah zadarmo)? Označí je červenými vlaječkami: "Pozor, potenciálně nebezpečný materiál"?

Moderoval jsem minulý týden panelovou debatu o budoucnosti žurnalistiky, která se konala v Bratislavě. Zúčastnili se jí hlavně slovenští novináři. Prostřednictvím programu Skype, tedy jakýmsi internetovým "telemostem", byl jedním z panelistů také Ben Hammersley. Britský novinář a fotograf, který mimo jiné vymyslel slovo "podcasting" a v deníku Guardian v letech 2004 až 2006 vytvořil blogovací systém pro čtenáře. Celkem logicky jsem tedy předpokládal, že bude vášnivým advkátem občanské žurnalistiky.

Ale když jsem se ho zeptal, co o ní soudí, dlouze se rozesmál. Skoro na minutu. A pak řekl, že tenhle žánr vlastně není zas až tak nový, vždyť noviny vždycky tiskly dopisy čtenářů. A teď mají blogy. Rozdíl je jen v tom, že šanci a prostor může dostat každý. "Jako žurnalistika to nikdy nebude fungovat. Přece víte proč," řekl Hamersley a z velké obrazovky na nás v sále spiklenecky mrknul. "Mezi čtenáři je zkrátka příliš mnoho pitomců."

Po romatických úvahách "čtenáři vědí víc než my" je to poměrně nečekaná změna. Neberte to prosím osobně, milí čtenáři. Ano, chvíli jsme vás měli rádi a tak trochu na vás spoléhali. Svou šanci jste dostali, to nemůžete popřít. Ale to už je pryč. Vítejte zpátky ve starých dobrých mediálních časech.

Jsem webový vydavatel. Potvrdila to encyklopedie Britannica

Pamatuju si to jako včera, i když je to už patnáct let. U dveří našeho nového domu zazvonil člověk v obleku. Vyhlédl jsem z okna, změřil si ho a řekl ženě: "Toho tipuju buď na pojištění domácnosti, anebo Svědky Jehovovy." Ale mýlil jsem se. Nabídl nám patnáctisvazkovou Encyklopedii Britanniku.

Řekl, že taková věc by neměla chybět v žádné domácnosti. "Žijeme v době, kdy rozhodují znalosti. A tady jsou všechny," prohlásil a poklepal na úctyhodný komínek knih, které vyndal z cestovního kufru. "A navíc je to krásný kus nábytku," obrátil se s úsměvem na mou ženu. "Vašemu obýváčku bude určitě slušet." Cena byla čtyřicet tisíc korun.

Nemohli jsme tušit, že za dva roky začne revoluce zvaná webový obsah. A už vůbec jsme nemohli tušit, že ještě o pár let později vznikne fenomén jménem Wikipedie, který z tradiční a uznávané instituce Britannica učiní internetového outsidera. Ale i tak jsme tehdy nabídku odmítli, byť nás prodejce upozornil na možnost získat encyklopedii také na splátky. Zdálo se nám to přece jen hodně peněz.

Britannica nikdy neslevila ze svého názoru, že za kvalitní informace je správné chtít peníze. Papírovou edici stále prodává jako "kus nábytku", zájemcům o vědění zase zpřístupňuje svůj obsah za 70 dolarů ročně. Není to mnoho peněz, ale ve srovnání s cenou za Wikipedii je to stále nekonečněkrát víc. A tak zatímco v internetové Britannice si návštěvníci prohlédnou 21 miliónů stránek, na Wikipedii je to 3,8 miliardy. Tedy skoro dvěstěkrát víc.

Zřejmě i proto se Britannika odhodlala k dalšímu vstřícnému kroku. Od minulého týdne nabídla plný přístup zdarma "webovým vydavatelům", a to včetně blogerů. Vyplníte přihlášku, lidé v Britannice údajně ověří, zda opravdu nějaký blog máte, a za pár hodin vám přijde přístupové heslo. Už mi přišlo.

A nejen to, mohu na svém blogu zveřejnit odkaz na libovolné heslo z Britanniky, a to si pak bezplatně může přečíst každý. Fakticky tak Britannika zpřístupňuje svůj obsah bezplatně všem, byť to dělá poněkud záhadně a komplikovaně. Vítám to. Třeba jako o patnáct let opožděné, ale zato definitivní vítězství nad tím chlápkem v obleku.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme).

PS: Jak to funguje? Dejme tomu, že vás zajímá, co Britannica píše o Wikipedii. Za normálních okolností nemáte k plnému znění hesla přístup. Ale když vám dám svůj blogerský link, můžete si ho přečíst: Wikipedia

Montovny versus Google

Mezi hlavními ekonomickými zprávám včerejšího dne byly tyto dvě, které spolu zdánlivě neouvisí. Vláda už nadále nebude podporovat daňovými úlevami výstavbu jednoduchých výrobních provozů, takzvaných montoven. A podle průzkumu poradenské firmy Millward Brown je nejcennější značkou světa Google, tedy jméno deset let starého internetového vyhledávače. Má odhadovanou hodnotu 86 miliard dolarů.

Kdyby se Sergej Brin a Larry Page nenarodili v Americe, ale v Česku, tak pak by Google dost možná nezaložili. Jen na živnostenském úřadu by v roce 1998 museli vyplnit osmnáctistránkový formulář s více než pěti sty kolonek. A to ani nemluvě o dalších úřadech, jako je finanční, sociální i jiné. Možná by si zakladatelé Googlu rozmysleli své plány na dobytí Internetu už ve frontě na výpis z trestního resjtříku. Než podnikat, to by radši nastoupili jako obchodníci do některé z poboček zahraničních počítačových firem.

Je chvályhodné, že pravicová vláda chce zrušit investiční pobídky. Nic proti nim, ve své době splnily svůj účel a pomohly růstu ekonomiky. I díky nim se levicové vládnutí především Zemana, ale i dalších kabinetů může vykázat celkem přijatelnými ekonomickými výsledky. Není ovšem tak úplně jasné, proč ministr Říman slibuje jiné pobídky, a to investicím do vyspělých technoloií. Představa, že tu díky nim vyrostou místo továrních hal české "googly", je naivní. Tomu totiž brání něco jiného: byrokracie a jí vypěstovaná mentalita.

Už za pár týdnů začne platit nový živnostenský zákon, který právě start podnikání zjednodušuje. Počet kolonek ve formulářích se zmenší na méně než čtvrtinu, omezí se i nesmyslně vysoký počet živností. Stane se tak na základě zákona, který navrhl a prosadil právě ministr Říman. Je to jeho nesporný úspěch. Ale zároveň je to stále velmi málo. Podnikat by mělo být ještě jednodušší. A hlavně by se měla zjednodušit agenda i dalších úřadů. Ptát se po slibovaném "daňovém přiznání na jednom listu papíru" je už komentátorské klišé.

Znalostní průmysl nepotřebuje pobídky (byť se jim jistě bránit nebude). Ale proč by v Česku někdo zakládal špičkové pracoviště pro kvalitní experty? To je přece levnější si ty experty odvézt. Anebo takový podnik založit v Indii či jinde v Asii. Tam budou stejně kvalitní, ale lépe jazykově vybavení a levnější. Ne, jestli něco přitáhne investice, tak podnikatelsky rozpracované nápady. Založit firmu by mělo být banálně jednoduchým úkonem, a ne stresujícím maratonem. A o to musí usilovat vláda.

Přijít s nápadem a podnikatelsky ho realizovat je jedním z mála "obnovitelných zdrojů", které země jako Česko mají. Přesto u nás takových firem vzniká zoufale málo. Na rozdíl například od Izraele, kde vzhledem k počtu obyvatel vzniká nejvíc nových firem na světě. Být podnikatelem a vytvořit "něco ničeho" je v téhle malé zemi obklopené nevraživými sousedy jedním z nejprestižnějších a nejobdivovanějších povolání. V Česku je naproti tomu slovo podnikatel stále jakoby něčím podezřelé. Částečně za to může postkomunistická mentalita, ale mnohem více překážky, které podnikání klade stát.

Ambicí této vlády by mělo být je co nejvíc eliminovat. Tím spíš, že boji s byrokraty nijak zvlášť nebrání ani opozice. Novela živnostenského zákona je jedním z mála důležitých zákonů, které neprošly pouze nejtěsnější většinou. Anebo nám ve skutečnosti vládnou úředníci?

Švejnar nechce bojovat o politický post. Chce na to jít jinak ... přes think-tank

Vypadá to, jakoby bývalý prezidentský kandidát Jan Švenar nevěděl, čí je. V rozhlasovém rozhovoru nejdřív mluvil o kandidatuře do Senátu, o pár dní později však už oznámil, že do dalšího politického dobrodružství zatím nepůjde. Místo toho založí „think-tank“, protože taková instituce prý v Česku chybí.

Má i nemá pravdu. Záleží na tom, jaké instituce budeme tímto termínem označovat. Jde v podstatě o jeden z „produktů“ studené války, byť podobné instituce vznikaly v USA i Británii od konce devatenácté století. Prvním moderním think-tankem, kterému se tak i říkalo, byla ovšem americká RAND Corporation. Instituce založená v roce 1946 americkou armádou měla dodávat vize a strategické cíle. Od roku 1948 se formálně proměnila v nezávislou neziskovou organizaci, byť o jejím propojení s „americkými zájmy“ nikdo nepochyboval. Spekulace o tom, jak těsné bylo, ponechme autorům konspirativních teorií i špionážních románů. Výsledky její práce jsou však nezpochybnitelné: zásadním způsobem se zasloužila o vznik Internetu, a tedy i velmi podstatně ovlivnila podobu dnešního světa.

Až do počátku sedmdesátých let měly think-tanky povětšinou „vojenskou příchuť“, pak se s nimi však doslova roztrhl pytel. Dnes existují prakticky ve všech zemích a jde o nálepku, kterou si dobrovolně dávají organizace formálně nejrůznějšího typu: od těch neziskových až po soukromé vysoké školy nebo třeba i státní instituce. Typický think-tank vykazuje dvě důležité vlastnosti: je spojen s nějakými známými či důležitými lidmi a má zajištěné financování. Pohybuje se mezi třemi světy: politikou, byznysem a akademickou sférou. Z každého si bere či snaží brát to nejlepší: s politiky vliv, z byznysu peníze a z vědy znalosti. Pokud to funguje, může se stát prestižní a důležitou organizací.

Tolik teorie. Jistěže v Česku takové instituce existují, jak Švejnarovi legračně útočným způsobem okamžitě připomněl Ivan Langer („Je vidět, že u nás nežije“), a jistěže to ví i sám Švejnar, protože konec konců sám jednu založil. Všechny jsou však spíše takovými vzdělávacími či osvětovými kluby, případně kroužky „roztleskávačů“ konkrétních osobností (viz třeba Klausův CEP). Žádný nezískal skutečný vliv a význam, jaký mají důležité think-tanky v Evropě a v Americe.

Vliv se v Česku vždy přičítal spíše neformálním, často mýtizovaným seskupením lidí. Hráli v nich roli političtí poradci (a často i jejich soukromé firmy), finančníci a podnikatelé. Typickým příkladem je asi nejvlivnější taková skupina, která je pejorativně nazývaná „lobby pravdy a lásky“ a která se v devadesátých letech utvořila kolem tajemného občanského sdružení Lípa. Shodou okolností je blízká právě i Janu Švejnarovi. Pokud se mu podaří fungující think-tank založit, půjde o zhmotnění tohoto neformálního vlivu. Je to dobrá zpráva jak pro jeho ideové stoupence, tak i odpůrce.

Think-tanky jsou realističtější podobou havlovské zidealizované vize občanské společnosti. Nezakrývají názorovou zaujatost a ani propojení s finančními sponzory. Neohánějí se konáním dobra, protože vědí, že jsou na křehké hranici mezi nezávislým výzkumem a propagandou. Dává jim to možnost nejen důležité věci vytvořit, ale také politickou sílu je prosadit. Jan Švejnar se rozhodl dobře, když místo šestileté senátorské „mumifikace“ věnuje svou energii právě takové instituci. Nový Internet asi nevynalezne, ale klimatu české politiky určitě prospěje.

(Psáno jako komentář pro E15).

Návrat Karáska do politiky? Proč ne

Evangelický farář a písničkář Svatopluk Karásek oznámil, že se chce vrátit do politiky, a to jako senátor za Zelené. Už tím, jak vysvětlil svou kandidaturu, potrdil svou pověst politického exota: prý si myslel, že nějakou stranu založí bývalý prezidentský kandidát Jan Švejnar, ale protože se k ničemu nemá, tak se spokojí se Zelenými. Na stranickém sekretariátu se nejspíš chytají za hlavu. A bude hůř, tím si můžou být jisti.

Z Karáskova návratu do politiky se neraduje nikdo. Lidové noviny v redakční poznámce připomněly, že jako místopředseda Unie svobody byl jedním z těch, kteří tuto stranu přivedli k politickému i morálnímu bankrotu. Na funkci ve straně ho prý nejvíc zajímalo, jestli je placená. Jako poslanec si vysloužil pověst člověka, který se moc nepřetrhne, ale s chutí konzumuje všechny výhody vysoké politiky. Počínaje levným alkoholem v bufetu a konče tramvají zadarmo.

To všechno je pravda. Přesto by nebyla žádná pohroma, kdyby ho voliči do senátu zvolili. Spíše naopak. Obě komory jsou doslova přelidněné nepříjemnými kariéristy, kuloárními pleticháři i nudnými mačkači hlasovacích tlačítek. Karásek nikým takovým není. Je politikem zvláštního druhu. Kdyby jich byl plný parlament, byla by to katastrofa. Pár může atmosféře ve vysoké politice naopak prospět.

Jako "neřízená střela" se choval už jako poslanec v letech 2002 až 2006. V roce 2004 se jako čerstvě zvolený místopředseda zúčastnil sestavování Grossovy vlády a všechna jednání za zavřenými dveřmi barvitě popisoval novinářům. Díky němu jsme věděli, že nejúpornější boje se vedly o ministerstvo pro místní rozvoj. Jak Karásek se sobě vlastní upřímností řekl, velkou část mnohahodinového nočního jednání vůbec netušil, co všemi neustále opakována zkratka "MMR" znamená. Až pak se dozvěděl, že jde o ministerstvo kontrolující nemalé finanční toky z evropských fondů.

Jistě, je to komické až podivínské. Není divu, že Unie svobody ho pak už do žádných dalších jednání nedelegovala, a jak si hořce postěžoval v jednom rozhovoru, dokonce je před ním tajili. S šéfem vlastní strany a vlastně i mužem, pod kterého jako zmocněnec pro lidská práva spadal na vládě, prý za celou dobu mluvil jen dvakrát nebo třikrát. Nakonec se s ním neúspěšně utkal o post předsedy, ale to už byla strana ve smrtelné křeči a bez voličů. V tomto smyslu tak byla ochota do takového boje jít vlastně sympatická.

Nejcennější Karáskovou vlastností je to, že o politice mluví srozumitelně a uvěřitelně. Neunavuje frázemi ani neklame tělem. Klidně přizná, že poslanecký plat je "příjemný", že zasedání jsou někdy "moc dlouhá" a že sedět celý den ve sněmovně je "vopruz". Není žádným "inženýrem moci", ale spíše jejím "umělcem", a to ještě hodně nekonformním. Je dost slabým smrtelníkem na to, aby odolal pár sklenkám a pak se nechal chytit opilý za volantem. Ale můžeme si být jisti, že se nezúčastní žádných postranních politických kšeftů ani jiných čachrů.

Je morální autoritou, o tom není pochyb. Ručí za to svým životním příběhem. Byl v sedmdesátých letech odpůrcem minulého režimu, známým undergroundovým písničkářem, později emigroval. Do politiky vstoupil bez nějakého silného ideálu, možná opravdu jen proto, aby se měl na stará kolena trochu dobře. Ale v tom, co považoval za podstatné, byl zásadový: třeba ve svém antikomunismu či v zájmu o lidská práva. Popořil zahraniční disidenty například v Bělorusku či na Kubě.

Karásek chce kandidovat na Lounsku. Má určitou, byť nijak velkou šanci být zvolen. Ostatními kandidáty jsou zatím lokální politici, nikoliv obecně známá jména. V atmosféře otrávené prezidentskou volbou a rozdělenou sněmovnou bude možná šance "exotických" senátních kandidátů vyšší než jindy. Měli ostatně úspěch i v minulosti: zvolení Štětiny nebo Mejstříka dokazuje, že mezi voliči existuje poptávka po nekonformních politicích. Karásek už ve volbách do sněmovny v roce 2002 získal vysoký počet preferenčních hlasů.

Jako kandidát na senátora nemusí Karásek předstírat zájem o důchodovou reformu či rozpočtová pravidla, což jsou témata, která znuděně odsouval ze stolu už v době, kdy se chtěl stát předsedou vládní strany. Bude si moci vybrat své téma a v závětří Senátu se mu v klidu věnovat.

Ale dost možná se bude zajímat i o vnitrostranický život Zelených, což naznačil svým zájmem do strany vstoupit. Rozhádaný ansámbl je podobně jako v nebožce Unii svobody šancí dosáhnout na nějaký ten post. A jestli čeká Zelené rozvrat a pád, nechť je u toho právě Karásek. Aspoň budeme mít informace z první ruky.

(Psáno jako komentář pro LN).

Blogeři přicházejí. Teď už doopravdy

Obor zvaný PR neboli "vztahy s veřejností" měli novináři v minulosti spojen hlavně s chlebíčky na tiskových konferencích a tiskovými materiály v igelitových taškách. Často se na něj dívali skrz prsty. Pak zjistili, že zásluhou Internetu vlastně PR nepotřebují, protože si informace mohou hledat sami a rychleji.

Jenže teď přichází sladká "odplata", protože PR naopak zjišťuje, že nepotřebuje novináře. Opět díky Internetu může oslovovat zákazníky přímo, anebo prostřednictvím amatérských žurnalistů neboli blogerů. Ovšem přináší to problémy a někdy i skandály. První takový už dorazil do Česka. Ukázalo se, že ve prospěch banky ČSOB (a v neprospěch jejího konkurenta mBank) píší blogeři hned na několika renomovaných zpravodajských serverech. V čem je problém? Ve skutečnosti neexistují. Zážitky čtyř údajných studentek si vymýšlela dnes už bývalá zaměstnankyně jisté PR agentury.

Je hezkým paradoxem, že případ byl zveřejněn přesně v den, kdy APRA - agentura sdružující PR agentury - uspořádala seminář právě o blozích a nových médiích. Britský profesor Philip Young zde v téměř dvouhodinové přednášce mluvil o nových postupech, jak PR agentury mohou postupovat, mimo jiné tak, že kromě novinářů budou komunikovat přímo s blogery. Například jim nabízet své produkty na testování - sám Philip Young vytáhl z kapsy mobilní telefon, který dostal ze stejného důvodu od britského mobilního operátora. Když s tím před dvěma lety tehdy počítačové firmy začaly, bylo to v blogerské komunitě vnímáno kontroverzně, jako svého druhu "uplácení". Dnes je to běžné. Blogeři se chovají stejně sebevědomě jako profesionální novináři: když se jim produkt líbí, tak ho chválí, a když nikoliv, klidně ho "potopí".

V auditorii konference, kde jsem moderoval odpolední panelovou diskusi, zazněl několikrát stesk, že české medální i internetové prostředí zaostává a že podobné debaty jsou zatím jen akademické. Jenže ve stejné době již dotyčná PR agentura horko těžko vysvětlovala, jak je možné, že blogy kritizující produkty mBank byly publikovány z jejích firemních počítačů a že tato agentura shodou okolností pracuje pro ČSOB. Nejde o nic nového. V Americe měli svou první aféru s falešnými blogy už před několika lety, teď ji máme i u nás. A doslova v učebnicovém podání.

Je sympatické a chytré, že se ČSOB rozhodla komunikovat s blogery. Chce na trh uvést produkt, který bude hledat zákazníky právě mezi internetovými uživateli, kde mají blogeři největší vliv. Nabídla tedy některým z nich produkt k testování (mimo jiné i autorovi tohoto komentáře), a to v předstihu předtím, než ho oficiálně představí na tiskové konferenci. Ukazuje se však, jak je taková komunikace obtížná a obousečná. Že "něco nehraje" s některými blogy publikovanými při serverch jako iDnes či Aktuálně, zjistil totiž právě jeden z blogerů, který produkt testoval. Fakta si dal chytře dohromady a ověřil je. Jinak řečeno, odvedl profesionální novinářskou práci. I když asi jinak, než si představovaly banka a agentura.

Rozuzlení je takové, že fiktivní blogy byly soukromou aktivitou stážistky. Agentura se od ní distancovala. Můžeme, nebo nemusíme tomu věřit. Co však profesionálové v médiích i PR musí udělat, je stanovit pro tuto novou hru jasná a nesmlouvavá pravidla. Otřepané otázky typu "Je bloger novinář?" totiž už přestávají být akademickým cvičením. Blogeři přicházejí.

Aktuálně: PR agentura vydala ke kauze tiskovou zprávu a za svůj přístup se omluvila.

Psí hrdina mého dětství má sochu

Byl to takový typický "ruský sen". Ještě v polovině padesátých let pobíhala bezprizorně po moskevských ulicích a v psím útulku jí říkali Kudrjavka neboli Kudrnáček. Ale pak si ji vybrali sovětští inženýři, dali jí důstojnější jméno Lajka a vyslali ji do vesmíru. Stala se prvním živým tvorem, který Zemi viděl z oběžné dráhy. Je asi také jediným psem v historii, kterému byl věnován hlavní článek na titulní straně New York Times. Do vesmíru ji vystřelili v listopadu 1957 ve Sputniku 2, pouhý měsíc poté, co Sovětský svaz šokoval svět prvním satelitem Sputnik 1. Lajka létala kolem země asi sedm hodin a dokonce snědla speciální svačinku. Že se pak uškvařila k smrti? Inu, takové už jsou "ruské sny". Hrdinné fence vztyčili minulý týden v Moskvě její první sochu.

Zhruba v polovině …

… psaní tohoto sloupku se mi zbláznila klávesa „backspace“. Nevím, jak se řádně jmenuje v češtině, ale soukromě jí říkám „lepší nápad“. To když napíšu pár slov nebo větu, ale získám pocit, že by šly napsat znovu a lépe. Pak přijde ke slovu klávesa „backspace“ neboli „lepší nápad“, kterou znelíbenou část textu umažu. (Není vyloučeno, že se pak ukáže, že nový nápad vlastně není o tolik lepší, anebo není lepší vůbec, a pak přichází na řadu funkce „undo“ neboli „návrat ke starému nápadu“, která ovšem nemá svou vlastní klávesu).

Ted se však klávesa „backspace“ zbláznila a začala můj text mazat sama. Možná to mělo co dělat s pár kapkami červeného vína, kterými jsem před časem klávesnici notebooku potřísnil. Víno je pro autora důležitým zdrojem inspirace, a to zvlášť při psaní v pozdější večerní době. Digitální zařízení pro to ovšem nemají tak docela pochopení. Ale když se chilský pinot vypařil, fungovalo vše tak, jak mělo. Až do momentu, kdy mi začaly před očima mizet řádky rozepsaného sloupku. Týkal se využívání Internetu státní správou, tudíž byl na vážné a důstojné téma. Chtěl jsem v něm spojit fejetonovou lehkost s komentátorským důvtipem a dojít k nějakému relevantnímu závěru. K němu jsem ovšem nedošel kvůli té bláznivé klávese.

Pro člověka živícího se psaním textů není horší pohled, než když s námahou vytvořené věty začnou zničehonic mizet. Vykřikl jsem: „Tak moment!“, a hned potom: „Zastavte to někdo!“, a když výhrůžky nezabraly, snažil jsem se zabránit genocidě písmenek fyzicky. Mačkal jsem náhodně různé klávesy s nadějí, že to pomůže. Nakonec zabrala klávesa „escape“. Kurzor se zastavil uprostřed slova, které už nestačil celé smazat. Bál jsem se klávesnice znovu dotknout. Měl jsem pocit, že já a torzo mého sloupku na sebe hledíme jako dva zápasníci, kteří se od sebe zrovna odtrhli, hlasitě oddechují a vyčkávají, kdo znovu zaútočí jako první.

Pak ten pocit pominul a já se bázlivě klávesnice znovu dotkl. Chovala se normálně. Pomocí zmíněné funkce „undo“ jsem krok po kroku (tedy písmenko po písmenku) smazaný text zresistutoval. Byl přede mnou na obrazovce přesně v té podobě, než se zbláznila klávesa. Ale podobě jako pacient, který prošel klinickou smrtí, mně připadal najednou slabý a zranitelný. Neměl jsem nejmenší chuť v něm pokračovat.

Místo toho jsem se rozhodl pátrat po příčinách té bláznivé události. Nejdřív jsem samozřejmě s pomocí manikérových nůžtiček vyjmul z notebooku klávesu „backspace“. Nevím, co jsem čekal, že pod ní najdu: jestli zázračně uchovanou kapku červeného vína, anebo potměšilého skřítka, který se bude smíchy popadat za břicho. Ale nebylo tam nic, co by se mému netrénovanému oku zdálo neobvyklé. A tak jsem klávesu zase zaklapl a začal hledat jinde.

Samozřejmě na Internetu. Existuje mýtus, že s pomocí Google lze najít úplně všechno, ale když v češtině nebo angličtině napíšete do vyhledávacího řádku „bláznivá klávesa“, nedozvíte se vůbec nic. Jiné to je s funkcí „backspace“. Jak jsem na Internetu našel, existuje přesná statistika, jak často jsou konkrétní funkce v programu Microsoft Word používané. Backspace je až v druhé desítce! Že by si chtěla aspoň na mém počítači vylepšit skóre? To je poměrně nepravděpodobné řešení. Klávesy přece nemají ambice.

Nejpoužívanější funkcí ve Wordu je „kopírovat“, na druhém místě je překvapivě „krok zpět“, a až třetí je funkce „vložit“. To je taky zajímavé. Rozdíl mezi „kopírováním“ a „vkládáním“ je téměř třínásobný, konkrétně přibližně 11 a 3 procenta. Neměl by existovat zákon zachování textové hmoty? Tedy když například v jednom textovém souboru něco zkopíruji, tak že to do jiného souboru zase vložím? Zjevně nikoliv, a ukazuje to, že lidé kopírují v jiných programech, asi hlavně z Internetu. Chce někdo lepší důkaz, že se v éře komputerů víc krade, než píše?

Nic z toho nenabízí odpověď na otázku, proč mi můj vlastní počítač maže mé texty. „Možná prostě ten tvůj sloupek nestál za nic,“ řekla moje žena, když jsem jí celý problém barvitě popsal. „A měl bys napsat nějaký jiný.“ Vždycky na svou ženu dám, ostatně je podle všech dostupných statistik mou „nejpoužívanější funkcí“. A tak jsem sedl a napsal tohle. Teď opatrně udělám tečku a budu čekat, jestli se „backspace“ zase nezblázní. Dám mu tak dvacet, maximálně třicet vteřin. Pak text rychle uložím a publikuju na blogu. Pokud ho čtete, tak mi to prošlo.

Ráj na zemi. Bez Internetu

Na Internetu jsem si našel, že v tom hotelu je internetové připojení. Potřeboval jsem to vědět, protože jsem se rozhodl, že svůj pravidelný sloupek o moderních technologiích napíšu tam. Úplně jsem se viděl, jak sedím s notebookem pod palmou a píšu o setkání s mladým černochem, který žije v nuzném domku s hliněnou podlahou, ale má emailovou adresu na Googlu a profil na Facebooku.

Našel jsem ho hned druhý den na pláži. Prodával suvenýry vyrobené z korálů a jmenoval se Gi-gi. Měl tričko se svou fotografií a webovou adresou. Instinkt mě proměnil z lenošivého rekreanta v ostříleného reportéra. Koupil jsem si nevkusný náramek z modře nabarvených korálů a dal se s Gi-gim do řeči. Chtěl jsem slyšet, jak po nocích bloguje, vytváří vlastní webové stránky a prodejem cetek šetří peníze na svůj první internetový byznys. Ale bohužel. Neměl ani vlastní počítač. To tričko si nechal potisknout v pět kilometrů vzdáleném městě. Jak mi řekl, mít adresu na webu – lépe řečeno vytvořit dojem, že ji máte – je pro obchod na pláži k nezaplacení. Dává to pocit solidnosti a jistoty.

Do stejného města teď jedu napsat svůj sloupek. Ne, v hotelu připojení nemají. Jak mi vysvětlila usměvavá recepční, raději ho zrušili, protože měli velký problém s viry. „Byla to úplná katastrofa, pane,“ řekla, naklonila se ke mně a tišším hlasem dodala: „Bylo to ještě horší, než když se nám v hotelu před třemi lety přemnožili švábi.“

Dostalo mě to do prekérní situace. Jak mám napsat sloupek o Internetu, když široko daleko je jediné připojení v malé internetové kavárně ve městě? Mou poslední nadějí je taxikář, který mě tam veze. „Napište, že Mauricius je ráj na zemi,“ radí mi. Když se ptám na Internet, mávne rukou, že i toho mají dost. Ukáže na webovou adresu natištěnou na palubní desce. Pak dodá: „Ale až zase budete chtít někam odvézt, raději mi zavolejte.“ A šibalsky mrkne.

Mobily v letadle? Prosím, nepovolovat!

Ten tlusťoch měl telefon u ucha od chvíle, kdy jsem ho uviděl. To bylo v letištní hale. Stál přede mnou ve frontě u odbavení a do telefonu říkal: „Právě jsem teď ve frontě u přepážky.“ Pak jsme se viděli v obchodě s bezcelním zbožím (“Právě kupuju nějakou voňavku“) a při bezpečnostní kontrole („Právě procházím tím debilním rámem“).

Tam se to trochu protáhlo, protože dlouho nemohl přijít na to, která kovová věc způsobuje při průchodu rámem hlasité pískání. Chodil tam a zpátky, telefon měl u ucha a druhou rukou se šacoval. „To bude ten telefon, pane,“ řekla zdvořile letištní zaměstnankyně, a on řekl do mluvítka: „Hele, teď tě na chvíli položím na jezdící pás, ale za chvíli jsem zase u tebe,“, a hned jak to udělal, tak zase přiložil telefon k uchu.

Seděl dvě řady přede mnou, ale slyšel jsem každé jeho slovo. „Teď už vážně budu muset končit,“ řekl nakvašeně, když nad ním stála letuška s nafukovací vestou kolem krku a čekala, až telefon položí, aby mohla začít s bezpečnostní instruktáží. Potom jsme vzlétli a dvě hodiny bylo slastné ticho.

Vzpomněl jsem si na něj, když jsem v novinách četl, že britský telekomunikační regulátor povolil od příštího roku používání mobilních telefonů na palubách letadel. Nijak mě to nepřekvapilo. Nikdy jsem neměl nejmenších pochyb, že telefony bezpečnost letu ani trochu neohrožují, a pokud by teoreticky mohly, tak to lze jednoduše technicky vyřešit.

Ne, měl jsem teorii, že jde o spiknutí leteckých společností, které chtějí vydělávat na předražených palubních telefonech. A že jde zároveň o jednu z věcí, které leteckou dopravu činí exkluzivní a zajímavou. Protože kde jinde si odpočinete od zvonícího mobilu, a tje jedno jestkli svého, anebo cizího? Výška deset kilometrů nad Zemí je poslední oázou klidu. Znám lidi, kteří své mobily vypínají už jen v letadle.

Mám podezření, že někteří létají jen kvůli tomu. Tedy určitě ne ten idiot s telefonem u ucha. „Jo, teď jsme přistáli a vystupuju z letadla,“ prořízl jeho pisklavý hlas ticho palubního prostoru, sotva se letadlo dotklo koly přistávací drfáhy. My ostatní se na sebe jen smutně podívali.

„Ty se zlobíš?“ …

… zeptal jsem se manželky. Zatvářila se překvapeně a zareagovala velmi logicky. „Tys něco provedl?“ Rychle jsem odpověděl, že samozřejmě nikoliv. „I když …,“ dodal jsem po chvíli. „Jak se to vezme.“

Vysvětlil jsem jí, že jsem v nestřeženém okamžiku po jejím návratu z práce pořídil její fotografii („Byla jsem učesaná?“, „Jistě. Ale proto ti to neříkám!“) a nahrál ji do počítače. Odtud pak na webovou stránku, která umí na základě technologie rozpoznání obrazu určit emoci vyfotografovaného člověka.

Ta stránka propaguje software vyvíjený jakousi izraelskou firmou. Je poměrně drahý, ale zajímavá je už bezplatná ochutnávka na webu. Na programu údajně pracoval vedle grafiků a programátorů také tým psychologů. Ti program učili rozpoznávat emoce podle rysů obličeje, zejména tvaru očí, obočí a úst. Byl to dlouhý proces, během nehož nahráli do databáze tisíce portrétů.

Funguje to tak, že se lidská tvář nejprve „přeloží“ do řeči čísel, a z těch se pak software snaží „vypočítat“ výslednou náladu. K té však nelze vždy dojít zcela exaktním způsobem. Některé emoce člověk u toho druhého vycítí intuicí, ale přitom neumí přesně říct, jak to udělal. V tom případě přichází na pomoc zmíněná databátze. Kombinací obou postupů lze prý dojít k přesným výsledkům. Rozpozná tak i emoce, které dotyčný skrývá a které uniknou i běžným netrénovaným pozorovatelům.

Zdá se mi to fascinující. Vyfotografujete politika, který právě absolvoval jednání s jiným politikem za zavřenými dveřmi, a novinářům zrovna vykládá, jak schůzka proběhla v atmosféře vzájemného porozumění a snahy se dohodnout. Ale program neomylně pozná, že má chuť někoho uškrtit.

Software umí i další věci. Například měnit na fotografiích výraz tváře, lépe řečeno emoce, které vyfotografovaný člověk cítí. Z naštvaného chlápka se tak za pár vteřin stane zamilovaný ťuňťa (ani byste nevěřili, jak málo stačí!) a z příjemně naložené dámy zas enaopak rozjetá fúrie. Já vím, že v reálném životě lze podobných změn docílit rovněž rychle, ale takto na monitzoru je to jaksi bezpečnější.

Fotografie obličejů jsou nový hit. Našel jsem na webu desítky programů a služeb, které s vaší či jinou tváří dokáží úplné divy. Třeba zjistit, které celebritě jste podobní (například já jsem z 57 procent podobný basketbalové hvězdě Dirku Nowitkimu a z 53 procent Kevinu Costnerovi), nebo jestli jsou vaše děti spíš po vás, anebo po vašem partnerovi (můžete zkusit nahrát na web také fotky sopuseda či pošťáka, ale to se nedoporučuje).

Naprosto mě však uchvátila služba, která slibovala, že umí spočítat, jak jste hezcí. Podobně jako software „počítající“ emoce prý i tento program vychází z poznatků psychologů a databází mnoha světových krásek i krasavců. Jsou přece spousty lidí, kteří jsou si velmi podobní, ale malý, v podstatě nepatrný detail v jejich vzhledu učiní z průměrné tváře mimořádně půvabnou. Zdálo se mi fascinující, že by něco takového dokázal počítačový program.

Pochopitelně jsem i na tento web nahrál svou fotografii. „Prokristapána!“, vykřikl jsem, když mi program sdělil výsledek. „Vyšlo mi 83 procent! Jsem hezčí než pět miliard lidí na Zemi!“ Otočil jsem se na manželku, lehce odfoukl vlasy z očí a škádlivě jsem se zeptal: „No věřila bys tomu?“ „Ne,“ odpověděla.

Druhý den mi přišel email. Byl od provozavtelů dotyčné stránky, kde jsem se včera zaregistroval a krátce nato se stal předním krasavcem. „Jsme mladá dynamická internetová firma. Doufáme, že stejně jako my máte smysl pro humor. Včera bylo Apríla. Určováním krásy se nezabýváme. Zmíněná funkce byla zprovozněna pouze 1. dubna. Není vyloučeno, že jste hezký jako Antonio Banderas, ale mnohem spíš váš zjev nestojí za řeč. Jen doufáme, že jste neprovedl nějakou hloupost. V tom případě naše společnost nenese žádnou odpovědnost za způsobené škody.“

Žádnou hloupost jsem neprovedl. Ta dívka v metru si stejně asi myslela, že mám obyčejný tik.

Jsem zpět

V půl páté odpoledne mi zazvonil telefon. "Nechci rušit. Asi jsi ještě v cizině," ozval se jeden z mých přátel.

"Ale ne," odpověděl jsem. "Vůbec nerušíš. Přiletěl jsem už včera."

Nastala poměrně dlouhá pauza. "Včera?", zeptal se.

"Ano, včera," odpověděl jsem.

"Ale na blogu máš pořád napsáno, že jsi pryč."

Ach ano, můj blog. Ne že bych na něj zapomněl. Ale jsem typ člověka, který žije denní rutinou. Například od roku 1998 každý den běhám. Vynechal jsem tři měsíce v roce 2006, když jsem si nadvakrát zlomil kotník a dokotoři mi ho dočasně vylepšili několika šrouby, a deset dní v roce 2004, když jsem měl zánět sedacího nervu. Strašná bolest! Jinak ani den.

Pravidelnost je můj zákon. Když mi Václav Havel loni na podzim vyhodil můj čtvrteční sloupek z Hospodářských novin, přestal jsem ho psát úplně. Zdálo se mi, že na přetrženou nit nemá cenu navazovat. Mnozí to považovali za přemrštěnou až hysterickou reakci. Ale s tím nesouhlasím.

Blogoval jsem nadšeně už v roce 2005. To byl ten rok, kde jsem strávil dva šťastné měsíce v Americe a napsal tam blogerský Americký deník. Ale pak jsem někdy na podzim na pár týdnů z blogování vypadl ... a už zpátky nenaskočil. Ne že bych nechtěl. Ale když píšete blog, který aktualizujete každý den, tak pak má několikadenní výpadek doslova zhoubný účinek. Říkáte si: "To ale nemůžu znovu začít jen tak." Odkládáte ten okamžik a čekáte na příležitost, která však nemusí přijít. A pak už je příliš pozdě.

Restart blogu Extra.cz nastal až na podzim 2007.

Blogování mě baví. Možná víc než co jiného. Mám radost z každého komentáře i z každého mailu, který mi čtenáři pošlou. Ale když mi okolnosti odepřely přístup k Internetu (ano, těmi "okolnostmi" myslím jinak bezchybnou desetidenní dovolenou), pustil jsem blogování z hlavy. A až do telefonátu jednoho z mých přátel ho nepustil zpátky.

O.K., znovu tu "blogerskou káru" začnu tlačit před sebou. Mohl bych napsat, že tak činím "na základě stovek prosebných dopisů a několika petic nespokojených čtenářů". Ó nikoliv, kromě zmíněného přítele se nikdo jiný neozval. Ale já jdu do toho.

Jsem zpět.

Pomaly tyden na mem blogu

Co udela mauritijsky taxikar, kdyz jede po uzke silnici, chysta se predjet tri krivolace jedouci cernochy na kole a v protismeru se objevi traktor? Ano, pokud si myslite, ze pouze zatroubi, mate pravdu. Kupodivu to funguje. Blogera trpiciho uzkosti z docasneho opusteni blogu vsak do internetove kavarny doveze ve stavu, kdy neni schopen nic smysluplneho napsat. Samozrejme s tim pocital, a tak ma tri kratke texty pripravene na pametovem kolicku. V internetove kavarne v Mahebourgu vsak nemaji pocitac s USB konektorem. "Ale muzete si pripojit svuj notebook!", navrhuje hodna zena, ale ten ma bloger v hotelu, a predstava dalsi cesty tam a zpatky po uzke silnici ho zaplavi jeste vetsim pocitem uzkosti nez neaktualizovany blog. Neni vylouceno, ze se to v dalsich dnech zlepsi. Ale kdyby ne, tak toto je vysvetleni, proc na mem blogu prave zacal pomaly tyden.

Všechno začalo kýchající pandou

Seděli jsme v restauraci a čekali na polévku. Kolegovi se najednou objevil na tváři divný výraz, skoro jakoby obracel oči vsloup. Zároveň začal horečnatě hledat cosi po kapsách.

Znepokojeně jsem se zeptal, jestli mu není špatně. My čtyřicátníci už přece jen musíme počítat, že to s námi může kdykoliv seknout. Ale zamával rukou, že jako nic, a konečně našel to, co hledal. Byl to digitální fotoaparát. Ale zároveň dlouze a zklamaně vydechl.

„Zatraceně,“ řekl. „Zase to nevyšlo.“ Podíval se na mě vyčítavě. „Ale to kvůli tobě. Že jsi mě vyrušil.“ Nerozuměl jsem tomu. A tak mi vysvětlil, že se už dva týdny snaží nafilmovat při kýchnutí. „Musíš si dělt legraci,“ řekl jsem udivěně. „Myslím to naprosto vážně!“, odpověděl.

Zeptal jsem se ho, proč to dělá. „Nikdy jsem se při kýchání neviděl,“ řekl, ale když viděl, že mně to jako vysvětlení připadá nedostačující, tak dodal: „A pak chci to video taky poslat na jednu webovou stránku. Vyzvali uživatele, aby je posílali.“

Všechno prý odstartovalo video kýchajícího mláděte pandy, které je už déle než rok na serveru YouTube a vidělo ho přes deset miliónů lidí. Vznikl pak web, který uživatele vyzval, aby při kýchnutí nafilmovali buď sami sebe, anebo někoho jiného. Přišlo už přes tři sta příspěvků.

„A za to je nějaká odměna?“, zeptal jsem se. Kolega zavrtěl hlavou. „Tady jde o princip! Prostě ze zúčastnit a dokázat to.“ Stejně jsem tomu moc nerozuměl. Kdysi jsem měl oblíbenou stránku, kde byly záběry tváří lidí, kteří zrovna dosáhli orgasmu. Chápu, že pro někoho může být takový web … řekněme inspirativní. Ale kýchání?

Cestou z oběda jsem v tabáku kolegovi koupil malou krabičku šňupacího tabáku. „Že mě to dřív nenapadlo!“, řekl udiveně a zároveň obdivně. „Hned to někde o samotě vyzkouším!“ Večer mi volal, že kýchnul krásně. Jenže mu přitom fotoaparát vypadl z ruky a robil se. Až si koupí nový, vyzkouši to znovu. Ale se stativem.

Langrovy rychlé a krásné (?) nové gumy

V osmdesátých letech byla metalíza symbolem vekslácké rozmařilosti, dnes je víceméně běžným standardem nových vozů. Zákazník si ji může objednat za příplatek kolem deseti tisíc korun i méně, to podle celkové ceny vozu. V ní se pak taková suma ztratí. Pokud ovšem nekupujete ve stovkách kusů. Z tohoto pohledu je metalíza pro policejní auta s novým vzhledem zbytečným plýtváním státními penězi.

Samotný vzhled je pochopitelně věcí vkusu. Vymyslet design nových policejních aut je pro grafika hezké zadání, protože zajímavým způsobem propojuje účelovost (auto musí být snadno rozpoznatelné a nepřehlédnutelné) a efekt (policie by měla budit respekt a důvěru). Na druhé straně je grafik omezen mantinely, kterými jsou tradice a zvyk. Jistěže je možné z těchto mantinelů vystoupit. Ale pak to dopadne jako v bývalém Československu, kdy nepoučení cizinci považovali oranžovobílá auta s nápisem VB za všechno možné jen ne policejní auta.

Nový design český policejních aut dopadl celkem dobře, byť žlutomodrá kombinace je poměrně atypická a může evokovat například asistenční silniční službu. Ale vzhled je elegantní a zvykneme si na něj, byť mu chybí jednoduchost a konzervativnost vzhledu současného.

A to je ta hlavní otázka: proč se vlastně design mění? Policejní vedení by si mělo odpustit plácání o „sjednocování tváře policie“, jehož symbolem má být údajně modrá barva. A už vůbec by se nemělo pouštět na tenký led psychologie, tak jako ekonomický náměstek Kužel, který Lidovým novinám tvrdil, že modrá brava „působí skutečně uklidňujícím dojmem“. Možná na něj, ale v učebnicích psychologie se právě toto vždy psalo o opouštěné zelené. Naopak má pravdu bývalý dopravácký šéf Huml, který říká, že když už policie chtěla udělat nějakou změnu, měla raději doplnit červenou barvu k modrým majáčkům. Tahle kombinace je totiž mnohem lépe vidět, a to i v mlze.

Ne, radikální změna vzhledu je vždy především symbolickým aktem. Obvykle jde ruku v ruce s hlukokými změnami vnitřními, lépe řečeno na ně navazuje a je jakousi „poslední kapkou“. Image mění instituce, které prošly proměnou a chtějí se „odstřihnout“ od minulosti, se kterou samy nejsou spokojeny. Změnou vzhledu dávají svým klientům nebo veřejnosti najevo, že se tak stalo.

Ale může to být i tak, že změna vzhledu tu vnitřní proměnu předchází nebo dokonce nahrazuje. Protože přestříkat auta či změnit logo je jednodušší než změnit to, jak velká instituce funguje a jak se chová. Ministr Langer má nepochybně ambici českou policii a její postavení ve společnosti změnit. Ale zatím se mu to nedaří, anebo to aspoň není vidět. Nová auta vidět budou. Možná však jen upozorní na to, že to podstatné a důležité se ještě nestalo.

Bacha na Apríla. Ano, dnes je ten den, kdy rostou špagety na stromech

"A pak přichází číšník se slavnostním jídlem. Jsou to samozřejmě špagety. Sklizeny chvíli předtím, usušeny na slunci a přineseny čerstvé přímo ze zahrady na stůl." Tak končí dnes už legendární reportáž BBC, kterou tato televize odvysílala 1. dubna 1957. A byť se moderátor rozloučil s diváky hlavní zopravodajské relace se slovy: "A přeji dobrou noc tento první den měsíce dubna!", nechaly se tisíce diváků napálit.

Reportáž o vesnici ve švýcarském Ticinu, kde se špagety pěstují na stromech a sklízejí na jaře, vzbudila velký ohlas. Televize nestačila odpovídat na dopisy, ve kterých se diváci ptali, zda je možné takový strom zasadit i v Británii a kde by se daly sehnat sazenice. Namáhavá práce, která spočívala v navěšování tisíců kusů špaget na švýcarský strom, se autorům reportáže vyplatila. Více či méně povedené žerty tropí novináři každý rok. Co to bude letos?

Ta dívka je ... trochu divná. Ale budete se mít rádi

Cítíte se osamělí a smutní? Vaše ICQ i Skype zatrvzele mlčí, nemáte komu poslat email a na vašem blogu už deset hodin nepřibyl jediný komentář? Dokonce ani žádná urážka? Ne, ještě si nepodřezávejte žíly ... je tu divná dívka. Stačí si otevřít příslušný web, zmáčknout F11 pro lepší efekt ... a budete mít společnost. Dívka vypadá oddaně, mile se směje a zbožňuje počítačový kurzor. Váš počítačový kurzor! Nemůže z něj spustit oči. Ano, má je trochu zarudlé, nejspíš od pláče. Ale jinak je po všech stránkách dokonalá. A když teď poznala vás, jistě už nikdy nebude plakat.

Takemství mobilu šéfa úřadu na ochranu soukromí

Úplný moula si PIN k platební kartě poznamená tužkou přímo na kartu. Velký pitomec ho má napsaný na papírku schovaném v peněžence. A průměrný moula si všechny bezpečnostní kódy a hesla uloží do mobilního telefonu.

Ano, do té malé věci, která se často „ztratí“ zároveň s peněženkou či klíči. Když to ovšem průměrný moula veřejně oznámí ve zpravodajské televizní relaci, katapultuje ho to do některé z vyšších kategorií. Seznamte se, šéf Úřadu pro ochranu osobních údajů Igor Němec.

Česká televize asi opravdu nemá co vysílat, když několikaminutovou reportáž a následnou debatu ve studiu věnuje takové „pseudokauze“, jako je údajné „prolamování“ osobních údajů při vracení ukradených mobilních telefonů původním majitelům.

Toho se má dopouštět policie, která s pomocí moderní technologie umí vypátrat konkrétní ukradený přístroj. Pokud má nového majitele, tak mu ho zabaví a vrátí majiteli původnímu. V čem je problém? Že si nový majitel mohl do paměti uložit svá čísla nebo třeba digitální fotorafie. A pokud je to náhodou telefon nejvyššího státního experta na ochranu osobních údajů, jsou tam i bezpečnostní kódy.

Policie tím podle Igora Němce porušuje zákon. To je úsměvné. Za prvé jde o zcela marginální problém, protože policie za půl roku existence této služby dopátrala pár set přístrojů. Za druhé nikdo nebrání majiteli ukradeného telefonu, aby si před jeho odevzdáním data z telefonu vymazal (a mnozí to jistě udělají).

A za třetí, kdo si koupí telefon z bazaru, tak v drtivé většině vědomě podporuje černý trh s kradenými přístroji. Všeobecně se to ví a z prodejen použitých telefonů jejich pololegálnost přímo sálá. Ceny nových přístrojů jsou dnes přitom tak nízké, že si je může dovolit každý. Je dobře, že policie umí tenhle špinavý, ovšem dobře fungující systém aspoň zkomplikovat.

Díky moderním technologiím se dějí mnohem bizarnější věci. Takový ukradený notebook může například webkamerou dělat bez vědomí nového držitele fotografie, které automaticky publikuje na webu. Ovšem původního majitele. Loni se stalo několik kauz, kdy se takto podařilo ukradené notebooky vypátrat.

Postižení prostě fotky zveřejnili a udělali jim publicitu. Velmi rychle se pak dozvěděli, kdo jejich notebook používá. Ať už byli noví majitelé přímo sami zloději, anebo si ukradený počítač koupili v nějakém podloudném kšeftu, měli pořádnou ostudu. Ještě že to bylo v zemích, kde státním úředníkem není Igor Němec. Určitě by okradené majitele nechal vsadit do vězení.

Žijeme v době, kdy je naše soukromí permanentně narušováno. Dělají to z komerčních důvodů soukromé společnosti a ve velkém to hlavně s odvoláním na bezpečnost a pořádek činí stát. Děláme to ale vědomě či nevědomě všichni: máme k dispozici techniku, kterou stále a všechhno můžeme nahrávat, filmovat, zaznamenávat.

Nikdy v historii nebylo soukromí tak veřejnou záležitostí jako dnes. Je to námět na mnoho filosofických esejů či debat, ale především je to realita, s kterou se musíme smířit. A brát ztrátu soukromí jako daň za mnohá pohodlí, která nám technologie naopak umožňují.

Anebo se s tím smířit nemusíme. Už dnes se určité procento lidí stává jakýmisi technologickými disidenty: odmítají se kdekoliv registrovat, nepoužívají platební karty, vyhýbají se místům zaznamenávaným bezpečnostními kamerami. Nejvíc těchto disidentů je v Británii (kde je na počet obyvatel zároveň nejvíc bezpečnostních kamer). Sdružují se do komunit a mají dokonce i své vlastní webové stránky. Ale je to spíš sport než nějaký trend či zárodek nového životního stylu.

Jestliže je největším nepřítelem našeho soukromí stát, je otázka, zda vůbec máme mít k této věci státní úřad. A pokud ano, tak čím se má zabývat. Chceme-li mít cosi jako státního ombudsmana soukromí, představoval bych si ho jako brilantního a charismatického člověka, který bude principiálním oponentem konkrétních zákonů, vyhlášek nebo trendů.

Rozhodně ovšem vhodného šéfa Účadu na ochranu osobních údajů nevidím jako člověka, který si své vlastní nejcitlivější osobní údaje uloží do mobilního telefonu a potenciálním zlodějům to řekne v televizi.

Igor Němec je chodící žert české politiky. Byl v ní skoro vším (od poslance přes primátora či radního až po ministra) a vším byl jistě rád, ale dělal to skoro vždy špatně. Miloš Zeman ve své knížce napsal, že už počátkem devadesátých let byl „jeden igor“ v parlamentu jednotkou debility. A to ani nemluvě o slavné větě „Situace je nadmíru výtečná“, kterou pronesl jako primátor v momentu, kdy Prahu zaplavovala devastující povodeň.

Ale jestli nám prostě stát chtěl vzkázat, že ho naše soukromí nezajímá a že úřad na jeho kontrolu je jen takovým lízátkem na uklidněnou, abychom nezlobili, pak to nemohl udělat lépe než instalací tohoto šéfa.

(Psáno jako Úhle pohledu pro LN)