Ústavní soud prohrává svou pověst

Ústavní soud je na nejlepší cestě ztratit svůj kredit, který získal v devadesátých letech a "přenesl" si ho prakticky až do současnosti. Neviňme z toho ovšem pouze samotné ústavní soudce.

Jsou jednotlivě moudrými muži či ženami, kteří se řídí svým výkladem ústavy, ale také životními zkušenostmi a instinkty. Chyba je zjevně v konstrukci Ústavního soudu jako celku, a padá tak na hlavu prezidenta. Ten je hlavním "konstruktérem" této instituce, byť se na její podobě musí shodnout také se senátem.

Máme v paměti bitvu, kterou Václav Klaus svedl o podobu Ústavního soudu se senátem v roce 2003. Média ji tehdy komentovala tak, že pro prezidenta skončila částečným vítězstvím, protože ústavními soudci se stali jen někteří z jeho kandidátů. Dnešní působení soudu však naznačuje spíše prohru. A to na celé čáře.

Tou největší chybou je nejspíš to, že se ústavním soudcem vůbec kdy stal Pavel Rychetský. Ne proto, že by k této funkci nebyl odborně nebo morálně způsobilý, ba naopak. Ale přešel do taláru přímo z ministerské a vysoké vládní funkce (byl místopředsedou ve Špidlově kabinetu).

Jestli někdo vnesl do Ústavního soudu virus politizace, byl to on. Coby přední legislativec ČSSD ztělesňoval ideologickou zaujatost mnohem víc než Miroslav Výborný, který byl také politik a byl jmenován ještě před ním. Ale i jeho instalace do Ústavního soudu byla chybou.

Rychetský měl navíc k Ústavnímu soudu zvláštní vztah, protože jako ministr spravedlnosti ho často kritizoval a měl s ním konflikty. Patřil mezi politiky, jejichž rozhodnutí předešlý Ústavní soud několikrát korigoval. Možná to byl jeden z důvodů, proč ho Klaus kandidoval. Jistě byl důvodem i respekt k jeho osobním a odborným kvalitám, ale rovněž Klausovo přirozené lnutí k těm, kteří svou kariéru vybudovali v politické soutěži.

Plán mohl být i takový, aby někdejší politici vnesli do Ústavního soudu větší porozumění pro politické rozhodování a pomohli tak předejít rozepřím a konfliktům. Byl-li však takový plán, tak bohužel nevyšel. Dosavadní historie Ústavního soudu, který existuje od roku 1993, je hezkým příkladem toho, jak dlouho a obtížně si instituce budují svou prestiž a pověst, a jak rychle je mohou ztratit.

Bývalý prezident Havel se příliž nezatěžoval tím, aby jeho výběr prvních soudců byl vyvážený. Sáhl po lidech, kteří mu byli blízcí svými názory nebo životním osudem. Tomu odpovídala i některá pozdější rozhodnutí. Ale ukázalo se, že Havlův isntinkt byl dobrý a že jeho lidé našli pro Ústavní soud v Česku jeho správnou roli.

Bohužel nebyla zaručena přirozená a kontinuální obměna soudcovského týmu. Václav Klaus byl tak po nástupu do prezidentské funkce postaven před úkol postavit soud téměř celý znovu. Je zjevné, že měl dobrou vůli, aby byl názorově pestrý a vyvážený, což mimo jiné dokázala Rychetského kandidatura. Možná ale právě to byl zárodek politizace, která se tak naplno ukázala v posledních měsících.

Je nepochybná. Lze ji dokumentovat tím, jak Ústavní soud postupuje (ono zbytečné a bezprecedentní předvolání premiéra s ministrem) či jakým způsobem formuluje svá stanoviska. Aby bylo jasno, Ústavní soud není a ani by neměl být strojem na "kontrolu" zákonů dle ústavy. Od soudců se očekává, že víc než právně přesný výklad ústavy budou používat svůj zdravý rozum a elementární smysl pro spravedlnost.

Můžeme si například představit, že Ústavní soud zruší poplatky ve zdravotnictví nebo jiný paragraf z reformních zákonů proto, že se ukáže, že nějakou skupinu obyvatel dostávají do tísnivé situace a ohrožují jejich právo na důstojný život. To se však neukázalo nebo nic podobného zatím nikdo nepředložil. Zmíněný elementární cit musí soudcům jasně říkat, že jediným důvodem podání bylo pokračování politického boje. Opozice to ostatně nijak nezastírá.

Není problémem, že se soudci nemohou dohodnout a že jejich verdikty jsou ty nejtěsnější možné. To není důkaz politizace a je to u kontroverzních verdiktů naopak normální. Problém je ten, že se v Ústavním soudu vytvořily dva tábory, které hledí víc na své ambice a prestiž než na samotný věcný obsah či důsledky zákonů. Politizace vždycky vede ke slepotě. A tu si soudci nesmí dovolit.
Ústavní soud svým politickým lavírováním ohrožuje svou přítomnost a také budoucnost. Už teď si lze představit, jaký politický boj bude provázet každé další jmenování nových soudců. A politický boj znamená ještě zpolitizovanější výsledek. Události posledních týdnů zřejmě fatálním způsobem ohrozily ani ne tak současný Ústavní soud, jako ten budoucí, vznikající doplňováním nových soudců. O ně se povedou teprve ty právě politické kšefty.

Navíc, Pavlu Rychetskému se jeho trapným mediálním divadélkem podařilo ohrozit svou vlastní důstojnost. Představujeme-li si nějak předsedu Ústavního soudu, tak jako člověka, jehož slovo má váhu a platí. A ne slabocha, který v médiích naříká nad zpolitizovaností svého týmu a straší ostatní svými úvahami o rezignaci.

Na místě je buď mlčet, nebo konat. Možná je pravý čas pro to druhé.

(Psáno jako komentář pro LN).