Zhruba v polovině …

… psaní tohoto sloupku se mi zbláznila klávesa „backspace“. Nevím, jak se řádně jmenuje v češtině, ale soukromě jí říkám „lepší nápad“. To když napíšu pár slov nebo větu, ale získám pocit, že by šly napsat znovu a lépe. Pak přijde ke slovu klávesa „backspace“ neboli „lepší nápad“, kterou znelíbenou část textu umažu. (Není vyloučeno, že se pak ukáže, že nový nápad vlastně není o tolik lepší, anebo není lepší vůbec, a pak přichází na řadu funkce „undo“ neboli „návrat ke starému nápadu“, která ovšem nemá svou vlastní klávesu).

Ted se však klávesa „backspace“ zbláznila a začala můj text mazat sama. Možná to mělo co dělat s pár kapkami červeného vína, kterými jsem před časem klávesnici notebooku potřísnil. Víno je pro autora důležitým zdrojem inspirace, a to zvlášť při psaní v pozdější večerní době. Digitální zařízení pro to ovšem nemají tak docela pochopení. Ale když se chilský pinot vypařil, fungovalo vše tak, jak mělo. Až do momentu, kdy mi začaly před očima mizet řádky rozepsaného sloupku. Týkal se využívání Internetu státní správou, tudíž byl na vážné a důstojné téma. Chtěl jsem v něm spojit fejetonovou lehkost s komentátorským důvtipem a dojít k nějakému relevantnímu závěru. K němu jsem ovšem nedošel kvůli té bláznivé klávese.

Pro člověka živícího se psaním textů není horší pohled, než když s námahou vytvořené věty začnou zničehonic mizet. Vykřikl jsem: „Tak moment!“, a hned potom: „Zastavte to někdo!“, a když výhrůžky nezabraly, snažil jsem se zabránit genocidě písmenek fyzicky. Mačkal jsem náhodně různé klávesy s nadějí, že to pomůže. Nakonec zabrala klávesa „escape“. Kurzor se zastavil uprostřed slova, které už nestačil celé smazat. Bál jsem se klávesnice znovu dotknout. Měl jsem pocit, že já a torzo mého sloupku na sebe hledíme jako dva zápasníci, kteří se od sebe zrovna odtrhli, hlasitě oddechují a vyčkávají, kdo znovu zaútočí jako první.

Pak ten pocit pominul a já se bázlivě klávesnice znovu dotkl. Chovala se normálně. Pomocí zmíněné funkce „undo“ jsem krok po kroku (tedy písmenko po písmenku) smazaný text zresistutoval. Byl přede mnou na obrazovce přesně v té podobě, než se zbláznila klávesa. Ale podobě jako pacient, který prošel klinickou smrtí, mně připadal najednou slabý a zranitelný. Neměl jsem nejmenší chuť v něm pokračovat.

Místo toho jsem se rozhodl pátrat po příčinách té bláznivé události. Nejdřív jsem samozřejmě s pomocí manikérových nůžtiček vyjmul z notebooku klávesu „backspace“. Nevím, co jsem čekal, že pod ní najdu: jestli zázračně uchovanou kapku červeného vína, anebo potměšilého skřítka, který se bude smíchy popadat za břicho. Ale nebylo tam nic, co by se mému netrénovanému oku zdálo neobvyklé. A tak jsem klávesu zase zaklapl a začal hledat jinde.

Samozřejmě na Internetu. Existuje mýtus, že s pomocí Google lze najít úplně všechno, ale když v češtině nebo angličtině napíšete do vyhledávacího řádku „bláznivá klávesa“, nedozvíte se vůbec nic. Jiné to je s funkcí „backspace“. Jak jsem na Internetu našel, existuje přesná statistika, jak často jsou konkrétní funkce v programu Microsoft Word používané. Backspace je až v druhé desítce! Že by si chtěla aspoň na mém počítači vylepšit skóre? To je poměrně nepravděpodobné řešení. Klávesy přece nemají ambice.

Nejpoužívanější funkcí ve Wordu je „kopírovat“, na druhém místě je překvapivě „krok zpět“, a až třetí je funkce „vložit“. To je taky zajímavé. Rozdíl mezi „kopírováním“ a „vkládáním“ je téměř třínásobný, konkrétně přibližně 11 a 3 procenta. Neměl by existovat zákon zachování textové hmoty? Tedy když například v jednom textovém souboru něco zkopíruji, tak že to do jiného souboru zase vložím? Zjevně nikoliv, a ukazuje to, že lidé kopírují v jiných programech, asi hlavně z Internetu. Chce někdo lepší důkaz, že se v éře komputerů víc krade, než píše?

Nic z toho nenabízí odpověď na otázku, proč mi můj vlastní počítač maže mé texty. „Možná prostě ten tvůj sloupek nestál za nic,“ řekla moje žena, když jsem jí celý problém barvitě popsal. „A měl bys napsat nějaký jiný.“ Vždycky na svou ženu dám, ostatně je podle všech dostupných statistik mou „nejpoužívanější funkcí“. A tak jsem sedl a napsal tohle. Teď opatrně udělám tečku a budu čekat, jestli se „backspace“ zase nezblázní. Dám mu tak dvacet, maximálně třicet vteřin. Pak text rychle uložím a publikuju na blogu. Pokud ho čtete, tak mi to prošlo.