Všechno začalo kýchající pandou

Seděli jsme v restauraci a čekali na polévku. Kolegovi se najednou objevil na tváři divný výraz, skoro jakoby obracel oči vsloup. Zároveň začal horečnatě hledat cosi po kapsách.

Znepokojeně jsem se zeptal, jestli mu není špatně. My čtyřicátníci už přece jen musíme počítat, že to s námi může kdykoliv seknout. Ale zamával rukou, že jako nic, a konečně našel to, co hledal. Byl to digitální fotoaparát. Ale zároveň dlouze a zklamaně vydechl.

„Zatraceně,“ řekl. „Zase to nevyšlo.“ Podíval se na mě vyčítavě. „Ale to kvůli tobě. Že jsi mě vyrušil.“ Nerozuměl jsem tomu. A tak mi vysvětlil, že se už dva týdny snaží nafilmovat při kýchnutí. „Musíš si dělt legraci,“ řekl jsem udivěně. „Myslím to naprosto vážně!“, odpověděl.

Zeptal jsem se ho, proč to dělá. „Nikdy jsem se při kýchání neviděl,“ řekl, ale když viděl, že mně to jako vysvětlení připadá nedostačující, tak dodal: „A pak chci to video taky poslat na jednu webovou stránku. Vyzvali uživatele, aby je posílali.“

Všechno prý odstartovalo video kýchajícího mláděte pandy, které je už déle než rok na serveru YouTube a vidělo ho přes deset miliónů lidí. Vznikl pak web, který uživatele vyzval, aby při kýchnutí nafilmovali buď sami sebe, anebo někoho jiného. Přišlo už přes tři sta příspěvků.

„A za to je nějaká odměna?“, zeptal jsem se. Kolega zavrtěl hlavou. „Tady jde o princip! Prostě ze zúčastnit a dokázat to.“ Stejně jsem tomu moc nerozuměl. Kdysi jsem měl oblíbenou stránku, kde byly záběry tváří lidí, kteří zrovna dosáhli orgasmu. Chápu, že pro někoho může být takový web … řekněme inspirativní. Ale kýchání?

Cestou z oběda jsem v tabáku kolegovi koupil malou krabičku šňupacího tabáku. „Že mě to dřív nenapadlo!“, řekl udiveně a zároveň obdivně. „Hned to někde o samotě vyzkouším!“ Večer mi volal, že kýchnul krásně. Jenže mu přitom fotoaparát vypadl z ruky a robil se. Až si koupí nový, vyzkouši to znovu. Ale se stativem.