Líbí se mi slovo "prank" ...

… a zdá se mi typické, že pro něj neexistuje přesný překlad do češtiny. Osobně ho vidím někde mezi slovy „habaďůra“ a „lumpárna“, přičemž to první je příliš měkké a to druhé zase tvrdé. Celkem dobře se dá povedený prank opsat tak, že si z někoho „uděláte dobrý den“. Znamená to, že se vám povede z ostatních udělat pitomce, ale ono slovo „dobrý den“ má dát najevo, že to neděláte se zlým úmyslem. Nechcete nikoho zesměšnit a už vůbec ne se obohatit. Vaším cílem je se dobře pobavit.

My Češi moc pranky neumíme. Ne že bychom neměli smysl pro humor, ba naopak, jsme jeden z mála národů, který má smysl pro laskavý i ironický humor, a také pro sebeironii, což je vůbec výjimečné. Máme dar umět nebrat sebe i ostatní moc vážně. Ale prank vyžaduje trochu jiný druh humoru a hlavně odlišný přístup.

Dobrý prankster musí mít odvahu, nesmí se bát riskovat a do svého žertu se osobně angažovat. To neumíme. Ostatně ke slovu prankster už vůbec nemáme odpovídající překlad. Šprýmař znamená něco jiného. To je ten člověk, který ostřeluje okolí svými vtípky, ale stále je jakoby nad věcí. Pranster je vždycky „ve věci“. My Češi jsme v drtivé většině šprýmaři.

Jedním z mála českých pranků byl loňský „atmový výbuch“, který do ranního vysílání přímého přenosu panoramatických kamer propašovala skupina Ztohoven. Bylo to nejen poměrně technicky náročné, ale také riskantní. Členové skupiny čelili trestnímu stíhání a mohli skončit ve vězení. Soud naštěstí projevil dost zdravého rozumu, aby je - shodou okolností právě tento týden - obvinění zprostil.

Žertík Ztohoven byl přitom v zahraničí oceněn mnohem víc než v Česku. Falešný atomový výbuch propašovaný do televizního vysílání byl jednou z mála českých událostí, kterých si povšimla renomovaná zahraniční média, včetně listu New York Times. Dostal se dokonce do aglického hesla internetové Wikipedie, kde se popisují nejlepší televizní pranky v historii. Vztah české veřejnosti i médií byl naproti tomu rezervovaný. Většina komentátorů čin Zthoven dokonce odsoudila jako hloupý a nezodpovědný.

Jistě, vždyť taková je podstata pranků, a proto na sebe poutají pozornost. „Specialistou“ na pranky je americká skupina Improv Everywhere, která vznikla v roce 2001 a od té doby provádí nejrůznější akce především v New Yorku. Slávu si získal prank zvaný „Bez kalhot“, kdy vždy jednou v roce skupina vyzve lidi, aby ráno do práce jeli metrem jenom ve spodním prádle. Když jsou upozorněni ostatními, tak tvrdí, že si je v ranním shonu zapomněli. Letos v lednu se akce zúčastnilo přes sedm set lidí, a to i přesto, že v roce 2006 jich šest skončilo na několik hodin ve vězení.

Jiným podobným žertem bylo, když do velkého newyorského obchodu Best Buy vběhlo v jeden moment osmdesát zákazníků, kteří však byli oblečeni úplně stejně jako prodavači. Způsobilo to velký zmatek a pozdvižení. Pozornost médií si získali i pranky subtilnější, o to však pozoruhodnější. To když skupina například v jednom knihkupectví uspořádala autogramiádu Antona Pavloviče Čechova. Herec vydávající se za dávno mrtvého ruského spisovatele zde podepsal několik set knih. Někteří jejich majitelé, kteří nesledují média, je možná dodnes stráží jako oko v hlavě.

Typickým pouličním prankem bylo „zamrzlé nádraží Grand Central“. Přes dvě stě lidí, kteří se sešli na internetovou výzvu skupiny Improv Everywhere, zaplnilo vestibul nádraží a v určený moment „zamrzli“, neboli se zcela přestali hýbat. Pokud byli zrovna v nějakém pohybu nebo uprostgřed gesta, tím lépe. Výsledek byl úžasný. Ti, kteří do tohoto scénáře nebyli zasvěceni, z toho byli naprosto u vytržení. Organizátoři akci natočili na několik kamer a výsledný sestřih umístili na YouTube. Dodnes ho zde vidělo přes deset miliónů lidí.

Úspěšně se stejný nápad podařilo zopakovat 16. února 2008 v Londýně, kde několik set lidí včetně jedné nevěsty „zmzlo“ na náměstí Trafalgar Square. Jak se píše na webové stránce Improv Everywhere, nápadem se inspirovali lidé už v 35 městech v 19 zemích. A protože mezi nimi ještě není uvedena Praha a Česká republika, tak není vyloučeno, že jsme právě dvacátí. V úterý 18. března se totiž o totéž pokusil celkem slušný dav lidí ve vestibulu stanice metra Muzeum.

Výsledek není zcela dokonalý, ba spíše rozpačitý: dobrovolníci, kteří se dostavili na základě kolující internetové pozvánky, stanici zcela zacpali a efekt se nedostavil. Z akce není k dispozici slušné video, a ta, která byla zveřejněna, zase ukazují, že účastníci „nezmrzli“ důsledně: mnozí se zvědavě rozhlíželi a pozorovali ostatní. Jak říkám, nejsme národ prankstarů a dáváme přednost pohodlným žertíkům, tak jako třeba já, ze závětří svého Notebooku. Ale zároveň trochu závidím těm, kteří se dostavili … a aspoň to zkusili.