Kolik čísel si pamatujete?

Nedávno jsem v jakémsi testu na Internetu dostal otázku: „Kolik telefonních čísel si pamatujete?“, s malým upozorněním, že čísla na policii, hasiče a hlasovou schránku se nepočítají.

Poctivě jsem se zamyslel. Výsledek byl děsivý! Dopočítal jsem se asi pěti. Přitom do roku 1998 jsem si všechna čísla pamatoval. Ale pak jsem začal poprvé používat telefon, kde bylo možné si ukládat čísla do paměti. Myšleno té elektronické, samozřejmě. A jakmile přestanete vytáčet, hlava si nová čísla už nezapamatuje. Kupodivu si stále pamatuju ta stará. I uprostřed noci dokážu odříkat číslo k nám domů, když jsem byl malý, a pamatuju si i telefon Kláry z béčka. Miloval jsem ji v sedmé třídě.

Minulý týden jsem si koupil nový telefon. Vložil jsem do něj nedočkavě svoji SIM-kartu, ale zapomněl si přetáhnout telefonní seznam z toho starého. Celý den mi volali cizí lidé, kteří se ukázali být mými kolegy, dětmi nebo manželkou.

Nejdřív jsem se nemohl dočkat, až doma „napumpuju“ své čtyři stovky čísel do paměti, ale postupně jsem tomu přicházel na chuť. A tak jsem se rozhodl, že to nechám být. Ukládám si čísla těch, kteří mi sami zavolají. A když někomu „neuloženému“ chci zavolat já, najdu si jeho číslo „postaru“ v papírovém nebo internetovém telefonním seznamu.

Je to něco jako úklid. Zbavuji se kontaktů na lidi, jejich čísla jsem někdy v minulosti, třeba i přd mnoha lety ulložil, ale nikdy jim pak už znovu nevolal. Večer jsem nadšeně své ženě líčil, že si připadám, jako bych začal úplně nový život. A že se běz těch závaží starých čísel cítím volný jako pták.

Podívala se na mě skepticky. „Jestli ti už nezačíná krize středního věku.“ Mávl jsem rukou, že tomu nerozumí. Já a nějaká krize! Jestli to řekne ještě jednou, zavolám Kláře z béčka.

(Pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme).