Kde jsou moje brýle? To přece ... tamty!?

Kdysi jsem četl výsledky jedné studie, podle které člověk v průměru jedno procento svého života něco hledá. Myšleno nikoliv obrazně (mnozí z nás například takový rozum hledají celý život), ale prakticky. Řeč je o klíčích, peněžence nebo lichých ponožkách.

Výsledek mě zaujal, byť podle mě by to číslo mohlo být klidně vyšší. Ale zajímavý byl i způsob, jakým vědci ten výzkum provedli. Rozdali několika desítkám dobrovolníků malé elektronické krabičky s tlačítkem, které každý musel zmáčknout vždy, když něco hledal. Jednoduché! Jsem rád, že jsem mezi dobrovolníky nebyl, protože bych tu krabičku stoprocentně ztratil.

Mám s hledáním věcí problémy celý život. Také proto jsem se hned zamiloval do mobilních telefonů. Ty se hledají snadno, protože si na ně můžete z vypůjčeného mobilu zavolat. Jen nesmíte mít ten svůj vypnutý ani ztlumený. To je pak k vzteku.

Zkoušel jsem takové ty klíčenky, na které můžete zapískat a ony se vám ozvou, ale nikdy mně to moc nefungovalo. V jednom článku jsem potenciálním zájemcům o zbohatnutí nabídl nápad vyrábět klíčenky, do kterých by bylo možné vložit SIM-kartu. Jejich jedinou funkcí by bylo, že by vydávaly nějaké zvuky, když byste na její číslo zavolali. Ta představa, že můžete volat nejen manželce nebo kamarádům, ale také ztraceným klíčům, mě fascinovala. Ale nikdo se jí bohužel nechytil.

Japonci teď představili prototyp brýlí, které jsou vybaveny malou kamerou, mikrofonem a procesorem. Po krátké době „učení“, kdy brýlím ukážete, jak vypadají kritické předměty (klíče, peněženka, atd.), se je naučí rozpoznávat a ukládat do paměti jejich polohu. Pak stačí, když nahlas řeknete například „klíče!“, a brýle vám je samy najdou.

Tolik energie kvůli sklerotikům! Ale když uvážíme, že hledáním strávíme více než čtrnáct minut každý, se to možná vyplatí. Kolik užitečného lze za ten čas udělat! Například přemýšlet, jestli jste doma nezapomněli zapnutý vařič.

(Psáno jako sloupek do slovenského deníku SME).