Takemství mobilu šéfa úřadu na ochranu soukromí

Úplný moula si PIN k platební kartě poznamená tužkou přímo na kartu. Velký pitomec ho má napsaný na papírku schovaném v peněžence. A průměrný moula si všechny bezpečnostní kódy a hesla uloží do mobilního telefonu.

Ano, do té malé věci, která se často „ztratí“ zároveň s peněženkou či klíči. Když to ovšem průměrný moula veřejně oznámí ve zpravodajské televizní relaci, katapultuje ho to do některé z vyšších kategorií. Seznamte se, šéf Úřadu pro ochranu osobních údajů Igor Němec.

Česká televize asi opravdu nemá co vysílat, když několikaminutovou reportáž a následnou debatu ve studiu věnuje takové „pseudokauze“, jako je údajné „prolamování“ osobních údajů při vracení ukradených mobilních telefonů původním majitelům.

Toho se má dopouštět policie, která s pomocí moderní technologie umí vypátrat konkrétní ukradený přístroj. Pokud má nového majitele, tak mu ho zabaví a vrátí majiteli původnímu. V čem je problém? Že si nový majitel mohl do paměti uložit svá čísla nebo třeba digitální fotorafie. A pokud je to náhodou telefon nejvyššího státního experta na ochranu osobních údajů, jsou tam i bezpečnostní kódy.

Policie tím podle Igora Němce porušuje zákon. To je úsměvné. Za prvé jde o zcela marginální problém, protože policie za půl roku existence této služby dopátrala pár set přístrojů. Za druhé nikdo nebrání majiteli ukradeného telefonu, aby si před jeho odevzdáním data z telefonu vymazal (a mnozí to jistě udělají).

A za třetí, kdo si koupí telefon z bazaru, tak v drtivé většině vědomě podporuje černý trh s kradenými přístroji. Všeobecně se to ví a z prodejen použitých telefonů jejich pololegálnost přímo sálá. Ceny nových přístrojů jsou dnes přitom tak nízké, že si je může dovolit každý. Je dobře, že policie umí tenhle špinavý, ovšem dobře fungující systém aspoň zkomplikovat.

Díky moderním technologiím se dějí mnohem bizarnější věci. Takový ukradený notebook může například webkamerou dělat bez vědomí nového držitele fotografie, které automaticky publikuje na webu. Ovšem původního majitele. Loni se stalo několik kauz, kdy se takto podařilo ukradené notebooky vypátrat.

Postižení prostě fotky zveřejnili a udělali jim publicitu. Velmi rychle se pak dozvěděli, kdo jejich notebook používá. Ať už byli noví majitelé přímo sami zloději, anebo si ukradený počítač koupili v nějakém podloudném kšeftu, měli pořádnou ostudu. Ještě že to bylo v zemích, kde státním úředníkem není Igor Němec. Určitě by okradené majitele nechal vsadit do vězení.

Žijeme v době, kdy je naše soukromí permanentně narušováno. Dělají to z komerčních důvodů soukromé společnosti a ve velkém to hlavně s odvoláním na bezpečnost a pořádek činí stát. Děláme to ale vědomě či nevědomě všichni: máme k dispozici techniku, kterou stále a všechhno můžeme nahrávat, filmovat, zaznamenávat.

Nikdy v historii nebylo soukromí tak veřejnou záležitostí jako dnes. Je to námět na mnoho filosofických esejů či debat, ale především je to realita, s kterou se musíme smířit. A brát ztrátu soukromí jako daň za mnohá pohodlí, která nám technologie naopak umožňují.

Anebo se s tím smířit nemusíme. Už dnes se určité procento lidí stává jakýmisi technologickými disidenty: odmítají se kdekoliv registrovat, nepoužívají platební karty, vyhýbají se místům zaznamenávaným bezpečnostními kamerami. Nejvíc těchto disidentů je v Británii (kde je na počet obyvatel zároveň nejvíc bezpečnostních kamer). Sdružují se do komunit a mají dokonce i své vlastní webové stránky. Ale je to spíš sport než nějaký trend či zárodek nového životního stylu.

Jestliže je největším nepřítelem našeho soukromí stát, je otázka, zda vůbec máme mít k této věci státní úřad. A pokud ano, tak čím se má zabývat. Chceme-li mít cosi jako státního ombudsmana soukromí, představoval bych si ho jako brilantního a charismatického člověka, který bude principiálním oponentem konkrétních zákonů, vyhlášek nebo trendů.

Rozhodně ovšem vhodného šéfa Účadu na ochranu osobních údajů nevidím jako člověka, který si své vlastní nejcitlivější osobní údaje uloží do mobilního telefonu a potenciálním zlodějům to řekne v televizi.

Igor Němec je chodící žert české politiky. Byl v ní skoro vším (od poslance přes primátora či radního až po ministra) a vším byl jistě rád, ale dělal to skoro vždy špatně. Miloš Zeman ve své knížce napsal, že už počátkem devadesátých let byl „jeden igor“ v parlamentu jednotkou debility. A to ani nemluvě o slavné větě „Situace je nadmíru výtečná“, kterou pronesl jako primátor v momentu, kdy Prahu zaplavovala devastující povodeň.

Ale jestli nám prostě stát chtěl vzkázat, že ho naše soukromí nezajímá a že úřad na jeho kontrolu je jen takovým lízátkem na uklidněnou, abychom nezlobili, pak to nemohl udělat lépe než instalací tohoto šéfa.

(Psáno jako Úhle pohledu pro LN)