„Ty se zlobíš?“ …

… zeptal jsem se manželky. Zatvářila se překvapeně a zareagovala velmi logicky. „Tys něco provedl?“ Rychle jsem odpověděl, že samozřejmě nikoliv. „I když …,“ dodal jsem po chvíli. „Jak se to vezme.“

Vysvětlil jsem jí, že jsem v nestřeženém okamžiku po jejím návratu z práce pořídil její fotografii („Byla jsem učesaná?“, „Jistě. Ale proto ti to neříkám!“) a nahrál ji do počítače. Odtud pak na webovou stránku, která umí na základě technologie rozpoznání obrazu určit emoci vyfotografovaného člověka.

Ta stránka propaguje software vyvíjený jakousi izraelskou firmou. Je poměrně drahý, ale zajímavá je už bezplatná ochutnávka na webu. Na programu údajně pracoval vedle grafiků a programátorů také tým psychologů. Ti program učili rozpoznávat emoce podle rysů obličeje, zejména tvaru očí, obočí a úst. Byl to dlouhý proces, během nehož nahráli do databáze tisíce portrétů.

Funguje to tak, že se lidská tvář nejprve „přeloží“ do řeči čísel, a z těch se pak software snaží „vypočítat“ výslednou náladu. K té však nelze vždy dojít zcela exaktním způsobem. Některé emoce člověk u toho druhého vycítí intuicí, ale přitom neumí přesně říct, jak to udělal. V tom případě přichází na pomoc zmíněná databátze. Kombinací obou postupů lze prý dojít k přesným výsledkům. Rozpozná tak i emoce, které dotyčný skrývá a které uniknou i běžným netrénovaným pozorovatelům.

Zdá se mi to fascinující. Vyfotografujete politika, který právě absolvoval jednání s jiným politikem za zavřenými dveřmi, a novinářům zrovna vykládá, jak schůzka proběhla v atmosféře vzájemného porozumění a snahy se dohodnout. Ale program neomylně pozná, že má chuť někoho uškrtit.

Software umí i další věci. Například měnit na fotografiích výraz tváře, lépe řečeno emoce, které vyfotografovaný člověk cítí. Z naštvaného chlápka se tak za pár vteřin stane zamilovaný ťuňťa (ani byste nevěřili, jak málo stačí!) a z příjemně naložené dámy zas enaopak rozjetá fúrie. Já vím, že v reálném životě lze podobných změn docílit rovněž rychle, ale takto na monitzoru je to jaksi bezpečnější.

Fotografie obličejů jsou nový hit. Našel jsem na webu desítky programů a služeb, které s vaší či jinou tváří dokáží úplné divy. Třeba zjistit, které celebritě jste podobní (například já jsem z 57 procent podobný basketbalové hvězdě Dirku Nowitkimu a z 53 procent Kevinu Costnerovi), nebo jestli jsou vaše děti spíš po vás, anebo po vašem partnerovi (můžete zkusit nahrát na web také fotky sopuseda či pošťáka, ale to se nedoporučuje).

Naprosto mě však uchvátila služba, která slibovala, že umí spočítat, jak jste hezcí. Podobně jako software „počítající“ emoce prý i tento program vychází z poznatků psychologů a databází mnoha světových krásek i krasavců. Jsou přece spousty lidí, kteří jsou si velmi podobní, ale malý, v podstatě nepatrný detail v jejich vzhledu učiní z průměrné tváře mimořádně půvabnou. Zdálo se mi fascinující, že by něco takového dokázal počítačový program.

Pochopitelně jsem i na tento web nahrál svou fotografii. „Prokristapána!“, vykřikl jsem, když mi program sdělil výsledek. „Vyšlo mi 83 procent! Jsem hezčí než pět miliard lidí na Zemi!“ Otočil jsem se na manželku, lehce odfoukl vlasy z očí a škádlivě jsem se zeptal: „No věřila bys tomu?“ „Ne,“ odpověděla.

Druhý den mi přišel email. Byl od provozavtelů dotyčné stránky, kde jsem se včera zaregistroval a krátce nato se stal předním krasavcem. „Jsme mladá dynamická internetová firma. Doufáme, že stejně jako my máte smysl pro humor. Včera bylo Apríla. Určováním krásy se nezabýváme. Zmíněná funkce byla zprovozněna pouze 1. dubna. Není vyloučeno, že jste hezký jako Antonio Banderas, ale mnohem spíš váš zjev nestojí za řeč. Jen doufáme, že jste neprovedl nějakou hloupost. V tom případě naše společnost nenese žádnou odpovědnost za způsobené škody.“

Žádnou hloupost jsem neprovedl. Ta dívka v metru si stejně asi myslela, že mám obyčejný tik.