Ráj na zemi. Bez Internetu

Na Internetu jsem si našel, že v tom hotelu je internetové připojení. Potřeboval jsem to vědět, protože jsem se rozhodl, že svůj pravidelný sloupek o moderních technologiích napíšu tam. Úplně jsem se viděl, jak sedím s notebookem pod palmou a píšu o setkání s mladým černochem, který žije v nuzném domku s hliněnou podlahou, ale má emailovou adresu na Googlu a profil na Facebooku.

Našel jsem ho hned druhý den na pláži. Prodával suvenýry vyrobené z korálů a jmenoval se Gi-gi. Měl tričko se svou fotografií a webovou adresou. Instinkt mě proměnil z lenošivého rekreanta v ostříleného reportéra. Koupil jsem si nevkusný náramek z modře nabarvených korálů a dal se s Gi-gim do řeči. Chtěl jsem slyšet, jak po nocích bloguje, vytváří vlastní webové stránky a prodejem cetek šetří peníze na svůj první internetový byznys. Ale bohužel. Neměl ani vlastní počítač. To tričko si nechal potisknout v pět kilometrů vzdáleném městě. Jak mi řekl, mít adresu na webu – lépe řečeno vytvořit dojem, že ji máte – je pro obchod na pláži k nezaplacení. Dává to pocit solidnosti a jistoty.

Do stejného města teď jedu napsat svůj sloupek. Ne, v hotelu připojení nemají. Jak mi vysvětlila usměvavá recepční, raději ho zrušili, protože měli velký problém s viry. „Byla to úplná katastrofa, pane,“ řekla, naklonila se ke mně a tišším hlasem dodala: „Bylo to ještě horší, než když se nám v hotelu před třemi lety přemnožili švábi.“

Dostalo mě to do prekérní situace. Jak mám napsat sloupek o Internetu, když široko daleko je jediné připojení v malé internetové kavárně ve městě? Mou poslední nadějí je taxikář, který mě tam veze. „Napište, že Mauricius je ráj na zemi,“ radí mi. Když se ptám na Internet, mávne rukou, že i toho mají dost. Ukáže na webovou adresu natištěnou na palubní desce. Pak dodá: „Ale až zase budete chtít někam odvézt, raději mi zavolejte.“ A šibalsky mrkne.