Knížecí rady pro nového ředitele rádia

Veřejnoprávní rozhlas je z novinářského hlediska asi nejdůležitější mediální institucí v zemi. Politici i veřejnost obvykle přikládají větší význam televizi. Ta má přece velkou sledovanost a politici v ní jsou vidět, nikoliv jen slyšet. A tak se snaha politiků "být v obraze" v televizi často promítá do opatrnické dramaturgie a bezzubé žurnalistiky. I proto je paradoxně rozhlas tak důležitý. Dává prostor solidní a nezávislé novinářské práci. V době počínající krize tradičních médií, zejména novin, je proto role Českého rozhlasu nezastupitelná a významná. Nový ředitel Richard Medek by měl svou energii soustředit především tímto směrem.

Je povzbudivé a správné, že chce vytvořit novou stanici, která by čtyřiadvacet hodin denně vysílala mluvené slovo. Dobrá aktuální žurnalistika je dnes bezkoncepčně rozprostřena mezi tři stanice: Radiožurnál, Rádio Česko a Český rozhlas 6. Kvalita tamních programů je ovšem kolísavá. Rozhlas už dávno přestal být médiem, ve kterém by většina posluchačů ladila a vyhledávala oblíbené pořady. Nikoliv, rozhlas pro většinu lidí nabízí zvukovou kulisu. Mediální analytici někdy (jen napůl žertem) tvrdí, že rozhlas jako médium zachránily dopravní zácpy.

Mnoho lidí totiž rádio poslouchá právě v autě. Z hlediska prodeje reklamy je to lukrativní publikum: autorádia poslouchají lidé mladšího a středního věku, kteří do práce a z práce dojíždějí vlastním autem, tedy patří mezi skupiny obyvatelstva s vyššími příjmy. Jenže člověk si obvykle nevybírá, kdy zrovna v zácpě uvízne. Rádio Česko vysílá své zpravodajství a publicistiku dopoledne od osmi do jedenácti a odpoledne od jedné do čtyř. To upřímně řečeno cestuje jen málokdo. A Radiožurnál vysílá svou vlajkovou loď, tedy večerní Radiofórum, od šesti do sedmi večer. Jedete domů později nebo dřív? Máte smůlu.

Veřejnoprávní tozhlas by měl nabízet komfort, že ho zapnete v kterýkoliv čas, a během maximálně půl hodiny se dozvíte vše podstatné a důležité. Že to Český rozhlas umí, dokazuje ve vysílání Rádia Česko. Ovšem v nevhodný vysílací čas. Jistěže to má jakési racionální a historické důvody, ale to běžného posluchače nemusí zajímat. Neplatí koncesionářský poplatek proto, aby od šesti do devíti ráno - tedy v době, která je pro rozhlas jakýsi "prime time", srovnatelný s večerním vysíláním televize - zoufale točil knoflíkem, aby se vyhnul stokrát omletým populárním hitům (Rottrová, Filipová, Chinaski). A aby tím knoflíkem točil marně, protože v tu dobu prostě na veřejnoprávních vlnách nic jiného nenaladíte.

Možná by vůbec prvním krokem nového generálního ředitele mělo být, že zruší stanici Radiožurnál. Bývá nazývaná „vlajkovou lodí“ rozhlasu, ve skutečnosti je to však stanice bez jasné koncepce a definované cílové skupiny. Mladší a vzdělanější posluchače irituje (buď hudební dramaturgií, nebo žvaněním moderátorů), pro ty starší či méně vzdělané, kteří rozhlas poslouchají jako kulisu například při práci, je zase málo zábavná. Radiožurnál vysílá řidiči vyhledávané dopravní zpravodajství, byť to by z logiky věci mělo být spíše na stanici, která se věnuje zpravodajství (tedy Česko). To samé platí vlastně o jakémkoliv aktuálním zpravodajství. Radiožurnál v dnešní podobě nabízí kultivovanější a inteligentnější podobu toho, co vysílají celoplošné komerční rozhlasové stanice. Je otázka, jestli v době úspor mají do takového programu téct koncesionářské peníze.

Ať už bude nový ředitel šetřit peníze kdekoliv, neměl by vzít ani korunu publicistice a zpravodajství. Nemusí ani moc přemýšlet, jak je změnit nebo vylepšit. Novináři v rozhlase odvádějí slušnou práci. Jestli je v něčem problém, tak v koncepci a programové struktuře jednotlivých stanic. Jinak řečeno: Richard Medek dostal do ruky něco jako Rubikovou kostku. Má všechno, co potřebuje, ale teď to musí „pouze“ správně poskládat. Otázkou je, jestli zná správné tahy.

(Komentář pro deník E15).

"Největší mediální příběh současné éry" aneb jak britští novináři porušovali zákon

Často o Británii mluvíme s úctou jako o jedné z nejstarších demokracií na světě. Pro mnohé z nás je etalonem politické a přeneseně i mediální kultury, zkrátka zemí, kde se stále dbá na dobré mravy, slušné chování a tradiční hodnoty. Je tedy dvojnásobně hloupé, že zrovna z Británie přišly v posledních týdnech hned dvě zprávy, které nám tyto iluze berou.

Nejdřív jsme se dozvěděli, že britští poslanci nakládají se svými peněžními náhradami jako malicherní zlodějíčci, zkrátka podobně jako ti naši. A teď zase slyšíme, že novináři dlouhodobě a poměrně vážně porušovali zákon.

Aféru odstartoval seriózní levicový deník Guardian, který minulou středu informoval, že novináři z bulvárního nedělníku News of the World i jeho sesterského deníku The Sun čelí rozsáhlému vyšetřování. Jsou podezřelí z toho, že nezákonně získávali informace o známých lidech včetně sportovců, politiků nebo třeba herců. Mimo jiné je odoslouchávali nebo se „vloupávali“ do jejich telefonních záznamníků.

Jde o blamáž opravdu mimořádných rozměrů, vždyť slídění hackerů mělo údajně padnout za oběť kolem dvou tisíc telefonních čísel. Patří například bývalému vicepremiérovi Johnu Prescottovi, herečce Gwyneth Paltrowové nebo třeba současnému londýnskému starostovi Borisi Johnsonovi. Jeden z nejznámějších britských novinářů Andrew Neil řekl, že jsme svědky "jednoho z nejdůležitějších mediálních příběhů moderní doby".

On je to vskutku politický thriller se vším všudy. Šéfem dotyčného mediálního domu je Rupert Murdoch, asi nejvýznamnjší osobnost mediálního byznysu na světě. Jeho vydavatelství patří například prestižní ekonomický deník Wall Street Journal, televize Fox či tradiční britský deník The Times. Noviny News of the World a The Sun jsou sice takzvaně bulvární, ale i tak mají v Británii tradičně velký vliv v politice.

Už v roce 2007 se reportér nedělníku Clive Goodman dostal do vězení za to, že nechal odposlouchávat lidi z královského paláce. Vedení novin tehdy novináře hodilo přes palubu a prohlásilo, že jednal bez jeho vědomí. Teď se však ukazuje, že to byla lež a že je nelegální odposlouchávání v těchto novinách naopak rutinní pracovní metodou.

Kauza má i další konsekvence. O odposleších musel vědět bývalý šéfredaktor Andy Coulson, který je v současnosti hlavním mediálním poradcem předsedy konzervativců Davida Camerona, nejspíš budoucího britského premiéra. Mnozí proto tvrdí, že vše má politické pozadí a hlavním cílem je poškodit právě konzervativce, kteří mají po více než dvanácti letech v opozici poprvé reálnou šanci vyhrát další volby. Tomu by nahrával i fakt, že s odhalením přišel právě levicový, tradičně prolabouristický Guardian.

Ale to je asi jen obvyklé kalení vody, které tak dobře známe i z domácí scény. Je nepochybné, že k odspolouchávání docházelo, a to ve velkém měřítku. Je to selhání mnoha institucí i nepsaných hodnot britské demokracie. Selhala policie (ta o některých kauzách musela vědět, ale nikoho včetně postižených osob neinformovala), selhaly samoregulační žurnalistické orgány, zejména Tisková komise (ta v minulosti odposlechy vyšetřovala, ale bez zveřejněného výsledku) a selhala především žurnalistika jako taková.

Že novináři nesmějí porušovat zákon, je jedno ze základních pravidel jejich práce. Stojí to tak v každé učebnici i každém redakčním kodexu. Ale je zároveň nepsaným pravidlem, že pokud novináři poruší zákon výjimečně a své kroky dobře zdůvodní veřejným zájmem (tedy když například porušením zákona odhalí závažnou politickou nebo kriminální kauzu), pak to společnost toleruje. Neznamená to beztrestnost, ale třeba to, že soudy potrestají novináře pouze symbolicky.

V tomto případě však novináři překročili všechny přijatelné meze, a to nikoliv mnohonásobně, ale doslova tisícinásobně. Chovali se opravdu jako "utržení ze řetězu". Odpovědní lidé si zaslouží co nejpřísnější potrestání. Ale co je mnohem horší, nelibost veřejnosti a společnosti dopadne na všechny novináře bez rozdílu. Podmínky pro práci těch slušných a seriózních se nepoměrně zhorší.

Je to kauza, která vzhledem k celosvětové krizi médií nemohla přijít v nevhodnější dobu.

(Psáno pro slovenský deník Sme).

Where do you guys get these ringtones by the way?

O novém projektu Romana Galla (pro PPF) napsaly v neděli New York Times

Nový mediální projekt Romana Galla (mimo jiné bývalý šéfredaktor Hospodářských novin či duchovní otec zpravodajského serveru Aktuálně) kombinuje lokální a tzv. občanskou žurnalistiku, svým pojetím je však zajímavým a hlavně novátorským experimentem. Poutá i pozornost zahraničních médií - v neděli o něm vyšel článek na webu New York Times, pravděpodobně se také objevil v papírovém vydání International Herald Tribune.

Text upozorňuje na to, že jde o pokus o tzv. hyperlokální žurnalistiku, tedy novinařinu, která se zaměřuje na zpravodajství či obecně informace z nejbližšího okolí svých konzumentů. Slovy článku v NYT, "pokusí se znovu spojit noviny se svými čtenáři a inzerenty, a to tím, že se zaměří na to, co lidi zajímá v jejich nejbližším okolí: bavíme se o termínech odvozu odpadků, nikoliv o diplomacií zemí ze skupiny G7". V této souvislosti je zajímavé, že s hyperlokální žurnalistikou experimentuje také vydavatel New York Times. V minulých měsících spustil několik takových projektů v New Yorku.

Projekt Romana Galla, který financuje investorská skupina PPF (její další mediální aktivitou je vydávání časopisu Euro), předpokládá otevření kaváren, které budou zároveň redakcemi lokálních novin. Návštěvníci si v kavárnách budou moci dát kávu, ale také surfovat na Internetu, debatovat s redaktory nebo sami do novin přispívat. V první fázi budou tato média spuštěna v Olomouci, Ústí nad Labem, Teplicích a Kroměříži. Podle NYT investuje PPF do nového projektu zatím 10 miliónů Euro. Gallo řekl, že na novém projektu zatím pracuje asi 90 novinářů, z nichž většina z nich je mladších 30 let.

Pomsta čuníků ... interaktivně

Noviny píšou o "smtící chřipce", odborníci straší pandemií. Než vyrazíte skoupit do lékáren všechny zásoby Tamiflu, zkontrolujte šíření choroby na webu. Aneb taková pandemie je přímo ideální pro interaktivní zpravodajství, které propojí mapy a data (tzv. mash-up). Jako vždy premiantský Guardian už takovou věc publikoval, vypadá to dobře. Bude za měsíc červenými tečkami poseta celá planeta?

Panebože, co když mě ta ženská natáčí?

Američtí lékaři nechtějí, aby o nich jejich pacienti psali na svých blozích nebo jinde na Internetu. Dávají jim v tomto smyslu podpisovat závazné prohlášení. Znáte právníky, jsou jako mor. Bojím se, abychom takové prohlášení nemuseli brzy podepisovat všude. Přijdete do restaurace, číšník se na vás usměje a řekne: „Než si objednáte, tak nám tady prosím podepište, že z nás neuděláte pitomce na Facebooku.“

Do jisté míry pro to mám pochopení. Internet nás všechny proměnil v tikající mediální bomby. A zároveň je každý potenciální mediální hvězdou. Stropíte scénu s protivnou servírkou, šikovně uklouznete po banánové slupce nebo jen usnete s legrační grimasou v tramvaji - a druhý den je z toho hit na YouTube.

Byl jsem svědkem scénky, kdy mladík v tramvaji natáčel debatu revizora s černým pasažérem. Oba to velmi rozčílilo a žádali, aby video okamžitě smazal. Málem to skončilo rvačkou. Spravedlivé rozhořčení revizora a jeho oběť tak spojilo, že na placení pokuty nejspíš ani nedošlo.

Posedlost publikováním a jeho snadnost dělá vrásky mnoha lidem. Odhaduje se, že na koncertech natáčí zpěváky či hudebníky průměrně každý desátý divák. Pořadatelé to sice zakazují, ale nedá se to uhlídat. Telefony s kamerkami šermují nespokojení zákazníci v obchodech i hosté v restauracích. Z videí natočených žáky jsou nešťastní učitelé. Za zveřejňování natočených videí prý padly už první dvojky z chování.

Chápu obavy o soukromí. Vlezlost amatérských zuřivých reportérů musí mít svou míru. Ale na druhou stranu bychom se přece aspoň na veřejnosti měli všichni chovat tak, aby to případné zveřejnění uneslo. Internet z nás tak paradoxně může udělat slušnější a zdvořilejší lidi.

Třeba ze mě dneska. Jel jsem do práce a jeden řidič mi nedal přednost na křižovatce. Už už jsem stahoval okénko, chtěl začít ječet a šermovat vztyčeným ukazovákem. Ale pak jsem si všiml, že jeho spolujezdkyně má v ruce telefon. Asi psala esemesku. Ale co kdyby měla zapnutou kameru? Tak jsem se jen džentlmensky pousmál a dal mu ladným gestem přednost. A víte co? Ten zatracený idiot mi ani neodpověděl.

Tady něco nehraje. Proč zrovna teď křičí Právo, že ho vydírají politici?

Šéfredaktor deníku Právo vyvolal rozruch svým obviněním, že mu "různá místa" vyhrožují ztrátou inzerce, pokud bude "pokračovat v dosavadním, údajně nepříznivém způsobu psaní o sociální demokracii". Nic konkrétního neuvedl, a to ani poté, co byl dotázán dalšími médii. Prý mu šlo o "veřejné pojmenování problému".

Když tohle ptydepe přeložíme, vypadá to tak, že Zdeněk Porybný komentářem ve svém listu (který zároveň vlastní) požádal o solidaritu a pomoc. Asi hlavně ostatní média a také konkurenční politiky, protože kdyby měl o popsaném vydírání hmatatelné důkazy, asi by se rovnou obrátil například na orgány činné v trestním řízení. Ale nic konkrétního nemá, a tak se spoléhá na to, že ve vypjaté politické situaci nezůstane jeho nářek nevyslyšen. Od ODS, konkrétně Jana Zahradila, se mu už podpory dostalo. Ale jde opravdu o "svobodu slova"? Instinkt a zdravý rozum vybízejí k opatrnosti.

Fakt jedna: Právo má k ČSSD jako jediný levicový deník mezi novinami nejblíže. O sociální demokracii píše konzistentně, ve stylu ani tónu k žádnému posunu v poslední době nedošlo. Fakt dvě: ČSSD je s tím, jak o ní Právo referuje, rovněž dlouhodobě nespokojená. Minimálně za celou dobu, co stranu řídí Jiří Paroubek (sám Právo už víckrát kritizoval). Je v tom určitý paradox, ale ne nepochopitelný. ODS za Topolánka zrovna tak kritizuje Lidové noviny a MF Dnes, které jsou zase blízké jí. Fakt tři: Jediné, co se v poslední době změnilo, je stav ekonomiky. Recese a krize nepřejí těm segmentům trhu, jejichž obchodní model stojí a padá s inzercí. Z toho plyne, že většina médií se potýká s úbytkem reklamy a tedy i příjmů.

Co z toho plyne? Vše nasvědčuje tomu, že jestliže má Právo nyní existenční problémy, pak jsou původu ekonomického, nikoliv politického. Spíše se ptejme, proč stejná varování nedostala také ostatní média. Anebo ještě jinak. Není vyloučeno, že firmy polovlastněné státem opravdu mohou k podobným metodám sahat. Ale pak se ptejme, proč to zkoušejí zrovna v Právu. Nezvykly si například, že obsah a inzerce jsou v tomto deníku propojeny těsněji než jinde?

Právo je novinářsky slušný a kvalitní deník. Má dobré zpravodajství a zajímavé komentáře. Obchodně však představuje dlouhou dobu záhadu, která je právě v osobě Zdeňka Porybného a jeho dvojjediné roli šéfredaktora i vydavatele. Vždycky si svůj byznys dělal po svém a dával najevo, že k tomu nikoho dalšího nepořebuje. Proč tedy teď?

A pak, všichni víme, jak čeští politici všechno "házejí" na média. O narážkách na "mediální virtuální realitu" se neobejde snad žádné prohlášení Mirka Topolánka a Jiří Paroubek zase chrlí aspoň jeden článek týdně o pravicovém mediálním spiknutí. Pan Porybný to teď zkouší opačně a obviňuje bez důkazů politiky. Zdá se mi to nevkusné.

Když umírají noviny, jejich reportéři ... si dělají poznámky

Co budou dělat novináři, až začne konec světa? Ti američtí si - bez ohledu na všechny diktafony, telefony s fotoaparáty či malé kamerky - vytáhnou ze saka malé bloky a začnou si dělat poznámky. Bylo to tak i v momentě, kdy vedení amerického deníku Rocky Mountains News v redakci oznámilo, že deník přestává vycházet. Ukazuje to video, které je až dojemným dokumentem éry, která právě končí.


Final Edition from Matthew Roberts on Vimeo.

"Lex Kmenta" je hloupý zákon, ale svobodu slova neohrozí. Prospěje třeba už tím, že si ji uvědomíme

Pokřik kolem "Lex Kmenta" je zbytečně hlasitý a hysterický. Stejně jako řeči o náhubcích, Bělorusku a konci svoboda slova. Nic takového se neděje. Podíváme-li se na novinářskou praxi posledních osmnácti let, přinese kriminalizace zveřejňování policejních odspolechů jen dílčí komplikace. Rozhodně neznamená konec investigativní žurnalistiky. Ten se sice rovněž blíží, ale z jiných důvodů.

Ano, je pravda, že nápad Marka Bendy prosazený poslanci není dobrý. Přesunutí odpovědnosti za úniky policejních odposlechů je pokrytecké a zbabělé. Když stát neumí šmírování vlastních občanů uhlídat, neměl by jej tedy vůbec povolovat. Tak prosté to je. Systémovou chybou je nespolehlivost policistů, nikoliv ochota novinářů uniklé informace zveřejnit. "Lex Kmenta" je typickým příkladem, kdy se léčí symptomy, nikoliv příčiny choroby.

Ale zmenšuje to svobodu slova? Vůbec ne. Ta je v Česku velká, téměř neomezená. Není to jen subjektivní dojem komentátora. Stačí se podívat na polistopadovou historii žurnalistiky. Jestli v ní něco chybí, pak je to odpovědnost, nikoliv svoboda. Zaznamenali jsme snad jedinou kauzu, kdyby byl novinář popotahován, souzen nebo dokonce potrestám za svou práci? Žádný takový není.

Žurnalistika je profese založená do značné míry na idealismu. Věříme v to, že máme patent na to, jak učinit svět lepším. Je to víra sympatická, ale zároveň nebezpečná. Novinářský idealismus se i v zavedených a dobrých demokraciích střetává se zákony. Je to právě tahle kolize, která činí žurnalistiku úctyhodnou a ušlechtilou profesí. Svoboda tisku není institucí "s ručením omezeným". Je třeba za ni ručit osobně. Tak jako desítky novinářů například v Americe, kteří byli ve vězení kvůli neochotě oprozradit svůj zdroj informací.

Nepřeju si, aby Bendův paragraf začal platit, ale na druhou stranu tvrdím, že až se tak stane a až bude obžalován první novináíř, bude to možná klíčový moment české polistopadové žurnalistiky. Konečně se dozvíme, jaký je obsah onoho slavného "veřejného zájmu". A dozvíme se to určitě, protože to nebude v rámci nějakého akademického plkání. V sázce bude konkrétní lidský osud.
Dej Bůh, ať to bude kauza, ve které bude profesionálmní reportér na stopě prokazatelné špatnosti. A kterou dostane k rozsouzení moudrý soudce. Pak tvrdím, že "Lex Kmenta" svobodu slova v Česku paradoxně upevní, nikoliv zmenší.

Co dělat do té doby? Je dobré, že se šestnáct českých šéfredaktorů dokázalo domluvit a podepsat dopis prezidentovi. Ale je to málo. Už před několika měsíci jsem napsal, že po úspěšném lobbingu v senátu mají šéfredaktoči sepsat cosi jako džentlmenskou dohodu se společností. V ní by se zavázali, jak budou do budoucna s odposlechy uniklými od policie nakládat a za jakých podmínek je případně budou uveřejňovat. Ale nic takového se nestalo.

Šéfredaktoři jsou v pozoru zase až teď, kdy sněmovna prosadila svoje. Než případně "Lex Kmenta" dostane na stůl Ústavní soud, mají znovu stejný úkol. Udělat vstřícný krok, kterým mimo jiné uznají, že dosavadní praxe zveřejňování odposlechů nebyla dobrá. Ale myslím, že toho nejsou schopni. Nikde v seriózním tisku jsem nezaznamenal kritiku mediálního lynče, kterému vystavili bulvární deníky Blesk a Aha poslance Bendu. Jeden ho nazval idiotem, druhý mu zase na svých stránkách zaslal výhrůžku, že ho bude podrobně sledovat. Jakoby tenhle druh tisku byl schopen sledovat něco jiného než večírky a avantýry rádoby celebrit. Nezastávám se Marka Bendy, který je odpudivým typem novodobého politického papaláše. Ale způsob, jakým o něm psaly ty dva deníky, byl nechutný a zavrženíhodný.

Seberegulace médií je základním pilířem jejich existence. Noviny s náhubkem nasazeným státem jsou k ničemu. Ale zrovna tak k ničemu jsou noviny vymknuté společenské kontrole, protože ty ztrácejí vliv. To je náš dnešní případ. Je komické, jak média najednou citují negativní stanoviska nejrůznějších mezinárodních i domácích institucí. Jako by si najednou vzpomněla na jejich existenci, například na tuzemský Syndikát novinářů.

Zajímalo by mě, kolik z šestnácti šéfredaktorů podepsaných pod peticí prezidentovi je jeho členem. Syndikát je institucí sdružující juniory a seniory, ale nikoliv aktivní novináře. Jeho předseda Jelínek je moudrý a vynikající člověk, ale je generálem bez vojska. Jestli tohle "Lex Kmenta" aspoň trochu změní, pak - znovu - díky za ni.

Proč vlastně média tak bojují za právo zveřejňovat odposlechy? Tvrdí, že v mnoha případech to může být jediný způsob, jak nepravosti politiků a dalších veřejných osob zveřejnit. Myslím, že to není pravda. Nejsem právník, ale novela nezakazuje novinářům, aby s materiály získanými - například - od svých zdrojů u policie pracovali. Nemohou je zveřejnit, ale mohou je použít jak zdroj informací, které pak ověří jinde.

Mediální mýtus říká, že média jsou pro poctivé policisty poslední instancí, jak dát průchod spravedlnosti, když jí nejde dojít jinak. To je snadno řešitelný problém. Stačí založit webovou stránku (umístěnou na počítačích mimo Českou republiku), kde budou moci policisté tyto informace zveřejňovat. Sami, anonymně a na vlastní riziko. Aspoň se pozná, jestli to dělají hnáni vyšším principem ... anebo kvůli honoráři.

Noviny v počítači? Panebože, takové novoty

"Představte si, že sedíte u své ranní kávy a zapnete si domácí počítač, abyste si ... přečetli čerstvé noviny! Ve skutečnosti to není tak přitažené za vlasy, jak to zní. Oba sanfranciské deníky investují spousty peněz, aby se pokusily právě takovou službu spustit. A jak zjistil náš vědecký reportér Steve Newman, jeden člověk už tento nový systém používá!"

Těmito slovy uvedla hlasatelka jedné americké televize reportáž o experimentech s elektronickým vydáváním novin. Je z roku 1981, kdy některé americké deníky investovaly peníze i energii do tzv. videotexových či online služeb. Ty umožňovaly připojit první osobní počítače prostřednictvím telefonních linek k velkým počítačům, z kterých bylo možné stahovat data, a to včetně obsahu novin.

Reportáž končí záběrem na prodavače novin, který podle hlasatelky "hned tak o práci nepřijde". Stažení celého obsahu deníku totiž v roce 1981 trvalo dvě hodiny, přičemž za hodinu připojení si tehdy poskytovatelé služeb účtovali pět dolarů. Líbí se mi ta laskavá ironie, kterou je celá reportáž podaná. Ano, hlasatelka měla pravdu, kameloti ani reportéři se hned tak o práci bát nemuseli. Trvalo to přesně osmadvacet let.

V Americe budou vycházet nové noviny. Bezplatné a tvořené výhradně texty z blogů

Mnohé americké deníky vytlačuje krize na web, pohyb lze však překvapivě zaznamenat i v opačném směru. V úterý vyjde první číslo (zatím) týdeníku s názvem The Printed Blog. Dvanácti až šestnáctistránkové noviny budou vycházet v Chicagu a San Francisku. Jejich obsah budou tvořit texty z blogů, komentáře jejich čtenářů a fotografie z internetových alb. Jinak řečeno půjde o webový obsah tvořený uživateli, z drtivé většiny amatéry.

Zakladatel a vydavatel Joshua Karp je přesvědčen, že pro takový titul existuje na trhu místo. Noviny budou distribuovány bezplatně, veškeré příjmy by měli uhradit inzerenti. Těmi budou až na výjimku lokální firmy a podnikatelé, které krize a omezování výdajů postihne méně než velké korporace.

Jak napsal deník New York Times, Karp chce prodat zhruba 200 inzerátů v každém čísle. Cena bude od 5 do 10 dolarů za řádkovou inzerci a od 15 do 25 dolarů za komerční reklamu, a to na předpokládaných 1000 čtenářů. Pokud bude náklad vyšší, cena za inzerci poroste.

Karp zatím uzavřel smlouvy se zhruba 300 blogery. Noviny samozřejmě mají i webovou stránku, kde budou moci sami čtenáři rozhodovat, z kterých konkrétních blogů bude tištěná verze brát texty. Postupem času by se z týdeníku mohl stát deník a mohlo by také vzniknout více vydání. Čím víc budou lokální, tím by mohly mít u čtenářů i inzerentů větší úspěch. Ve městě velikosti Chicaga by podle Karpa mohlo existovat až kolem padesáti vydání.

Mediální experti se na nový titul dívají s rozpaky, v každém případě jde však o zajímavý experiment. Joshua Karp zase tolik neriskuje. Do firmy vložil pouhých 15 tisíc dolarů a redakci tvoří deset dobrovolníků, kteří pracují na vlastních laptopech. Prostory poskytla bezplatně Illinois Technology Association. V prvním čísle si už reklamy koupili první inzerenti, například obchod s květinami.

Moje oblíbené "novinářské" filmy. Máte je taky rádi, případně některé další?

Noviny (The Paper, 1994)

Možná nejlepší film o novinářské profesi. Popisuje jeden den šéfa zpravodajství newyorského bulvárního deníku (Michael Keaton). Musí se rozhodnout, jak psát o kontroverzním případu, kdy byli - zřejmě neprávem - obviněni dva mladí černoši z vraždy. Zároveň se musí rozhodnout, jestli nastoupí do deníku The New York Sentinel (zjevně New York Times) a nastoupí tak kariéru "seriózního" novináře. Do toho musí být kolem své velmi těhotné ženy a absolvovat společně s ní večeři s rodiči. Je to film nesmírně vtipný, ale zároveň dojemný, který s až neuvěřitelnou přesností popisuje tu zvláštní kombinaci cynismu a idealismu, ktgerou zná každý novinář, který svou profesi bere vážně.

Všichni prezidentovi muži (All The President´s Men, 1976)

Legendární novinářský film o aféře Watergate. Reportéři Bob Woodward (Robert Redford) a Carl Bernstein (Dustin Hoffman) se od zpravodajství o vloupání do sídla Demokratické strany dostanou k největší kauze své kariéry, ale asi i dějin moderní žurnalistiky. Pečlivě získávaná a ověřovaná fakta vedou k politické krizi a posléze i k rezignaci prezidenta Nixona. Aféra a nepochybně i samotný film změnily to, jak se veřejnost dívá na novináře, ale i jak novináři hledí sami na svou profesi. Nastartovaly módu investigativní žurnalistiky se všemi pozitivními i negativními dopady.

Muž, který věděl příliš mnoho (The Insider, 1999)

Film natočený podle skutečné události vypráví příběh bývalého manažera tabákové firmy (Russel Crowe), který se rozhodne promluvit o tom, jak tabákový průmysl tajil data o negativních důsledcích kouření. Navazuje složitý vztah s producentem známého televizního pořadu 60 minut Lowellem Bergmanem (Al Pacino). Nakonec souhlasí s rozhovorem, ale televize se rozhodne natočený materiál neodvysílat. V pozadí jsou komerční zájmy a obava ze ztráty vlivných inzerentů. Bergman z televize odchází a jeho největším zklamáním je, že respektovaný a slavný moderátor pořadu (jde o Mika Wallace) se s postojem televize smíří.

Rozbité sklo (Shattered Glass, 2003)

Přelom století byl ve znamení kauz, které otřásly důvěrou v renomovaná média. Deník New York Times musel odhalit svého vlastního reportéra Jaysona Blaira, který si v letech 2000 až 2003 vymýšlel fiktivní zdroje i citáty do svých článků. Skandál vedl nejen k jeho výpovědi, ale i rezignaci šéfredaktora a jeho zástupce. ve stejném roce měl premiéru film Shattered Glass, který popisoval méně známou, ale podobnou kauzu reportéra Stephena Glasse z časopisu New York Republic. Vyšetřování ukázhalo, že si vymýšlel nejméně ve 27 ze 41 článků publikovaných v letech 1995 až 1998. často postupoval velmi rafinovaně a snažil se vytvářet důkazy, který by se kryl.

Intimní detaily (Up Close and Personal, 1996)

Film isnpirovaný osudem reportérky NBC Jessiky Savitchové. Ta měla ovšem problémy s alkoholem i drogami a byla lesbické orientace, což se ovšem příliš nehodilo pro romatický film. Vznikla tak fiktivní mladá reportérka (Sally Atwaterová), která se televiznímu řemeslu učí u zkušeného reportéra a novináře Warrena Justice (Robert Redford). Samozřejmě se do něj zamiluje. Film pršpikovaný romantickým balastem nebyl příjat příliš pozitivně kritiky, nabízí však realistický a zajímavý pohled na americkou televizní žurnalitiku.

Bez zlého úmyslu (Absence of malice, 1981)

Úniky informací jsou pro novináře požehnáním i rizikem. Někdy se média mohou stát součástí hry, které nerozumějí. Přesně to se stane mladé ambiciózní reportérce (Sally Fieldová), která od agneta FBI získá informaci, že obchodník s alkoholem a syn dávno mrtvého mafiánského bosse Michael Gallagher (Paul Newman) je vyšetřován jako podezřelý z vraždy odborářského šéfa. Není to pravda, agent FBI si od toho však slibuje, že tím obchodníka přiměje ke spolupráci. Článek má však mnohem větší dopad: nejenže ohrozí Gallagherovu bezúhonnou kariéru, ale vede nepřímo i k sebevraždě jedné dívky. Je to složitý příběh novinářských ambicí, důvěry ke zdroji i touhy zjistit pravdu.

Capote (2006)

Brutální vražda v Kansasu zaujme v listopadu 1959 spisovatele Trumana Capoteho (Philip Seymour Hoffman), který se již proslavil jako autor knížky Snídaně u Tiffanyho. Tentokrát se však pouští do literatury faktu a postupně si získává exkluzivní přístup k usvědčeným vrahům Perrymu Smithovi a Dicku Hickokovi. Touha napsat velký příběh a blízký vztah k jeho aktérům nastolují otázku, zda existuje objektivita a jaký má tento tradiční novinářský termín vlastně obsah. Film popisuje sedmileté období od vraždy po vydání knížky Chladnokrevně (1966), která Capoteho proslaví, ale zároveň i zničí.

Interview (2007)

Někdejší politický reportér se zkaženou pověstí (Steve Buscemi) je vyslán šéfredaktorem, aby udělal rozhovor ze seriálovou herečkou (Sienna Millerová). Je to práce, kterou dělá jen s největším sebezapřením, a když ho navíc nechá příliš dlouho čekat v restauraci, dá jí to najevo. K interview však nakonec přece jen dojde, a to u herečky v bytě. Novinář je nepřipravený, ona psychicky nestabilní. V komorním prostředí se rozehrává velká hra na pravdu a důvěru, která má překvapivé rozuzlení. Film je americkým remakem filmu zavražděného nizozemského režiséra Theo van Gogha z roku 2003.

Vrtěti psem (Wag the Dog, 1998)

Satira o politice, showbyznysu a médiích ukazuje, jak je snadné manipulovat veřejné mínění. Nenabízí pohled do zákulisí novinářské profese, nýbrž vysoké politiky. Zkušený poradce (Robert De Niro) najme úspěšného hollywoodského producenta (Dustin Hoffman) a společně s prezidentovou poradkyní (Anne Hecheová) hledají způsob, jak před volbami odvrátit pozornost médií od prezidentova sexuálního skandálu. Vymyslí proto válku v Albánii, kterou však "rozpoutají" jen ve filmových studiích a přeneseně pak na televizních obrazovkách a stránkách novin.

Napište mi tipy na další (plus proč je máte rádi) do komentářů. Rád seznam rozšířím, tohle byly nejlepší, na které jsem si vzpomněl.

Soud rozhodoval spor mezi blogerem a jeho čtenářem. Rozhodl dobře

Máme za sebou první soudní spor mezi blogerem a jeho čtenářem. Jeden druhého vulgárně urazil a soudkyně rozhodla, že se mu musí neveřejně omluvit. Náklady soudu hradí každý sám. Je to dobrý, ba přímo vynikající rozsudek. Nechápu blogery ani novinové komentátory, kteří ho kritizují.

Například Zbyněk Petráček v Lidových novinách píše, že by soudce "měl vědět, jak se na webových fórech argumentuje, osočuje a uráží". Je to hloupá argumentace, kterou bychom mohli smést ze stolu jakékoliv justiční rozhodnutí. Jsou nepochybně místa, kde se hodně násilňuje, nadprůměrně vraždí nebo vulgárně uráží. Ale to neznamená, že se to stane normou.

Urazil bloger svého čtenářem právem, protože mu jeho názory připadaly samy urážlivé a nepřijatelné? Toť jiná otázka. Osobně bych to možná udělal taky. A když se tak stalo, měl dotyčný čtenář dávat na blogeru žalobu? Zase jiná otázka. Být v jeho kůži, určitě to neudělám, a většina lidí asi taky ne. Buď by nad vulgární argumentací mávli rukou, anebo by si to se sprsťákem sami vyříkali. Zatěžovat takovou malicherností beztak přetížené soudy je nerozum. Ale je to právo, které máme každý a nelze ho upírat.

Soudkyně zdůvodnila svůj rozsudek srozumitelně a správně. Mnohé komentáře jejího verdiktu se točí kolem výrazu "puncovaný blbec", který je prý v daném kontextu "málem něžné označení", jak napsal opět Petráček. Ano, samotný termín má možná určitou poetiku, ale právě v kontextu celého příspěvku (který komentátor asi nečetl) je nepochybně urážlivý.

"Vyblití" nebo "sračky" nejsou slova z běžné diskutérského slovníku. Je dobré to vědět a není špatné to mít potvrzené i soudním rozsudkem. Zkrátka proto, že slušnost či vkus jsou relativní pojmy, které sami nastavujeme svým každodenním jednáním. Byla by hloupost laťku dobrovolně snížit.

Pokud se blogeři rozčilují nad tím, že běžné slovo "blbec" je teď trestné, pak se také mýlí. Tohle nebyla trestní kauza, ale civilní spor. Rozsudek nikomu nebere svobodu slova ani právo nadávat. Jen připomíná stejně důležité právo na ochranu cti. Někdo si ho vymůže dvěma fackami před hospodou, jiný k tomu potřebuje soud.

Mnozí poukazují na to, že se v internetových diskusích dějí mnohem horší věci. Ano, to je pravda, neexistuje odpudivější a smrdutější místo než čtenářské diskuse na zpravodajských serverech. Člověk dbající aspoň základní duševní hygieny je zásadně nenavštěvuje. Ale ani pak se nevyhne rozčílení, když třeba pod článkem o smrti architekta či nemoci bývalého prezidenta čte alibistické prohlášení vydavatele, že diskusi zrušil. Přiliš pozdě, neměl ji vůbec umožnit!

Urážet a nadávat, když je chráněn nicneříkající přezdívkou či lacinou virtuální identitou, umí každý zbabělec. Stát si za svým názorem, byť třeba urážlivým, je v tomto kontextu spíše hodno obdivu. I proto je mírný rozsudek rozumný a nastavuje přijatelná pravidla. Ale jen pro slušné servery.

Nekritizujme soud za to, že odmítl "rozvolnt" mravy kvůli katastrofální úrovni internetových naopak. Naopak vystupňujme tlak na respektované zpravodajské servery, aby ty anonymní žumpy už konečně a definitivně zrušily.

(Psáno pro e15).

Milé noviny ... můžete mi to odpustit?

Stalo se to ve čtvrtek minulý týden. Zastavil jsem se u trafiky, sáhl do kapsy pro drobné ... a pak jsem na několik vteřin zaváhal. Co kdybych si dnes noviny nekoupil? V první chvíli jsem se té myšlenky až polekal. Asi bych si to ještě rozmyslel, ale ukázalo se, že překážím v cestě dalším zákazníkům. "Stojíte ve frontě?", zeptal se mě nervózním hlasem spěchající muž. "Ne, prosím," ukročil jsem stranou, strčil mince zpátky do kapsy a šel pryč.

Bylo to poprvé, kdy jsem neměl chuť si noviny koupit. Úmyslně nepíše potřebu, protože tu už nemá léta. Většinu zpráv znám ještě dřív, než si je v trafice koupím. Z televize, z rádia nebo z Internetu. Teď v poslední době je čtu ráno na záchodě nebo při snídani na displeji mobilního telefonu. Má úhlopříčku téměř devět centimetrů. S novinami se to ještě nedá srovnat, ale už je to dostatečně pohodlné. Potěšila mě zpráva, že Apple by měl ještě letos začít prodávat nový iPod s displejem ještě dvakrát větším.

I tak papírové noviny miluju. Kupuju je celý dospělý život. Jsou příjemnější nejen na čtení, ale i na dotek. Jejich stránky jsou pro mě přátelským a intimně poznaným prostředím. Nemusím noviny číst, ale stačí mi je prolistovat, abych se dozvěděl, co se vlastně předešlý den ve světě stalo. Na internetových stránkách můžu strávit hodiny, a tenhle pocit stejně nemám.

Proto mě tak překvapila ta vzpoura před trafikou. V pátek jsem si koupil kromě svého oblíbeného deníku ještě i další, ale výčitky svědomí nezmizely. Je mi čtyřicet a patřím možná k poslední generaci, která má k novinám tenhle vztah. Jak jsem je mohl zradit? Ale až se mě někdo zeptá, kdy pro mě osobně začal konec papírových novin, aspoň budu vědět. Minulý týden ve čtvrtek.

(Sloupek pro slovenský deník SME).

Agónie papírových novin pokračuje. Dalšímu velkému americkému deníku hrozí zánik

Vydavatelství Hearst v pátek oznámilo, že deník Post-Intelligencer je na prodej. Začala běžet šedesátidenní lhůta, během které bude firma hledat pro noviny nového vlastníka. Pokud neuspěje, bude po jejím uplynutí zvažovat další možnosti. Mezi ně patří přechod na plně digitální verzi, anebo úplně zavření novin. V žádném případě však nebude pokračovat ve vydávání deníku.

Post-Intelligencer vychází v Seattlu a patří k renomovaným úspěšným novinám. Má za sebou úctyhodnou, 146 let dlouhou historii. Od roku 2000 je však ve finanční ztrátě, která jen v roce 2008 činila 14 miliónů dolarů. Redaktorům a dalším zaměstnancům zprávu oznámil Steven Swartz, prezident novinové divize Hearst Corp (viz video na redakčním blogu).

Česká televize "čistí" svůj archív, teď například vystřihla kritizované záběry prezidenta Klause

Česká televize si posypala hlavu popelem, slíbila potrestat své vlastní zaměstnance a ještě "udělala pořádek" ve vlastním archívu. Co udělala tak strašného? Dovolila si odvysílat pár vteřin záběrů Václava Klause, který máváním rukama a náznaky dřepů bojoval s nervozitou před natáčením novoročního prezidentského projevu.

Ať si veřejnoprávní televize udělá ze své vlastní důstojnosti třeba papírovou vlaštovku a hodí ji z Kavčích hor do Vltavy, to je celkem fuk. Ale zpětně upravený internetový archív přestává být archívem. Jistěže může médium dojít k tomu, že něco neučinilo správně. Ale chyby se nezmizíkují ani nevystřihují. Slušné modium to řeší tak, že pouze doplní omluvu či na chybu upozorní.

V éře blogů a internetového videa je to ostatně tak jako tak boj s větrnými mlýny, o čemž se lze snadno přesvědčit na YouTube.

Končí projekt Odhalení. Je to trochu opičárna

(REAKCE: článek ředitele pražské ZOO Petra Fejka, dopis ředitele marketingu a PR Českého rozhlasu)

V minulosti ve veřejnoprávních médiích předčasně skončilo hned několik pořadů, v některých případech dokonce s podezřením na skrytý politický vliv. Vyvolalo to vždy rozruch a zájem ostatních médií, nikdy však spontánní reakci publika. Nepodepislovaly se petice, nevznikly webové stránky a už vůbec se nedemonstrovalo. Proč teď tohle všechno kvůli opicím?

Skončit má totiž multimediální projekt Odhalení, který probíhal tři roky v gorilím pavilonu pražské zoo a který produkoval veřejnoprávní Český rozhlas, konkrétně málo známá a málo poslouchaná stanice Leonardo. Projekt měl však webové stránky, kde bylo možné záběry z gorilího pavilonu nepřetržitě sledovat. Činily tak desetitisíce lidí. Část z nich teď velmi hlasitě a srozumitelně proti zrušení projektu protestuje.

Kýč moderní doby

Před třemi lety přijala veřejnost Odhalení jako částečně recesitický projekt, reagující na vlnu takzvaných reality show, která zaplavila komerční média. I název odkazoval na v té době nejpopulárnější pořad tohoto typu, který se jmenoval Vyvolení.

Z Odhalených se však časem vyvinul životaschopný a seriózní projekt. Má hned několik rozměrů: vzdělávací (lze pozorovat chování goril), charitativní (v rámci projektu proběhly finanční sbírky, například na podporu divokých goril v Africe) i kulturní (vznikla například knížka pohádek). Vesměs originální počiny získaly i různé zahraniční ceny.

Odhalení mají nesporný úspěch, který lze doložit zájmem lidí. Kamery nainstalované v pavilónu zoologické zahrady ovšem vypovídají více o obchodnickém čuchu jejího ředitele než o nějakém skutečném životě goril. Na tom projektu není nic intelektuálního, byť nepochybně přitahuje spíše inteligentní diváky. Ti se vysmívají skutečným reality show, aniž si uvědomují, že úspěch Odhalených je založen vlastně na stejném mechanismu.

Příběhy ze zoo se obecně těší nesmírné popularitě. Zvířata zbavená své přirozenosti a donucená žít v klecích dojímají cynické konzumenty médií víc než opravdové lidské utrpení. Jakékoliv vybočení z otupělého přežívání zvířat v zahradách jitří naše city i pozornost. Vzpomeňme na celosvětovou vlnu emocí, kterou vyvolávalo lední medvídě Knut, nejprve odvržené berlínské zoo matkou a posléze vychované ošetřovatelem. Nebo na jímavý příběh lachtana Gastona prchajícího ze zatopené zoo v Praze. Jsou to všechno takové mediální kýče moderní doby.

Tři roky je hodně nastavovaná kaše, Odhalení po pravdě řečeno mohli a měli skončit už mnohem dřív. Ale jestliže zájem publika ani tvůrců neustává, není vlastně důvod. Proč tedy Odhalení končí zrovna teď? Je to tak trochu záhada a trochu opičárna. Projekt nikdo nezakázal ani výslovně nezavrhl. Jeho šéf a ředitel rozhlasového webu neurčitě mluví o tom, že necítí podporu. Jakýmsi nepojmenovaným, ale jasně tušeným viníkem je Rada českého rozhlasu.

Skřípnout a nechat vyšumět

Příznivci pořadu se na důvody konce pořadu přišli minulý týden zeptat na seminář o Veřejné služby v médiích. Srozumitelné odpovědi se však nedočkali. „Věci se dají uplatňovat v prostředí, které je k tomu nakloněno a nebo taky připraveno. Taky je pravdou, že některé věci, které trvají jistou dobu, je třeba inovovat. (…) Takže nechte nás tenhle proces dokončit,“ řekl mimo jiné generální ředitel ČRo Václav Kasík. No to by se snad gorilí samec v zoo vyžvejkl líp.

Ono to vypovídá o manažerském marasmu ve veřejnoprávním rozhlase. Ukázal se počátkem roku, když za bizarních okolností skončilo krátké účinkování Barbory Tachecí. Václav Kasík se nechoval jako šéf tehdy a ani později, když nedokázal funkci ředitele Radiožurnálu obsadit znovu. A nechová se jako šéf ani teď, kdy neumí říct, jestli chce, anebo nechce zrušit jeden okrajový pořad.

Dilentantsky se projevuje i rada Českého rozhlasu. Příznivci pořadu na svém webu velmi chytře shromáždili některá její usnesení a výroky. Plyne z nich nevraživost vůči takzvaně multimeduálním projektům. „Laicky řečeno, rozhlas by neměl dělat televizi,“ řekla už v roce 2006 členka Rady Dana Jaklová. A v jednom z posledních usnesení Rady se píše o vynakládání prostředků „na takovou podobu zpravodajského webu, která by se nesnažila konkurovat komerčním internetovým zpravodajským serverům a televiznímu vysílání“.

Spadli z Měsíce? Dělat web bez „multimediálnosti“ v roce 2008 zkrátka není možné. Kdo jen trochu sleduje vývoj internetových médií, tak ví, že bez „hry na televizi“ se žádný tvůrce obsahu neobejde. Platí to pro noviny i rozhlas. Video je jedním z hlavních trendů současného webu. Radní se zaštiťují obavou o koncesionářské poplatky, jsou však jen popletenými chytrolíny.

Aby bylo jasno, vůbec nehájím projekt Odhalených. A jestliže se nyní vzedmula sympatická silná vlna podpory, měl by toho Rozhlas využít a předat celý ten cirkus do rukou nadšených dobrovolníků. Tam patří. A je-li zájem skutečně takový, projekt si na sebe vydělá. Může ho ostatně i dotovat zoologická zahrada, které po tři roky dělal dobrou reklamu.

Rozhlas to celé mohl udělat elegantně a chytře. Nemá však takové vedení, které by to umělo aspoň rozhodnout. Trochu skřípnout a nechat vyšumět, to je zjevně taktika zahřívače ředitelské židle. Není to žádné velké odhalení, to se ví už dávno.

(Psáno jako komentář pro Lidové noviny).

Hodně štěstí v novém roce. V tom roce, kdy asi "zemřou" noviny

V pondělí vyhlásila bankrot společnost Tribune Co., která vydává několik velkých a významných deníků, mimo jiné Los Angeles Times či Chicago Tribune. Bezprosředně to neznamená, že tyto listy přestávají vycházet. Podle zákonů jde o ochranu před věřiteli, která naopak může umožnit období finančních potíží překlenout a ve vydávání pokračovat. Ale pokud se to nepovede, noviny samozřejmě zaniknou.

Shodou okolností ve stejný den přišla překvapivá zpráva i od výboru tzv. Pullitzerových cen, které jsou od počátku dvacátého století asi nejvýznamnějším oceněním pro píšící žurnalisty. Udělovaly se výhradně za texty zveřejněné v daném roce v amerických novinách. Od roku 2006 je možné zahrnout i texty, které vyšly na webových stránkách papírových novin.

Teď ovšem přichází další změna, možná nejvýznamnější v jejich historii. Pulitzerovu cenu může dostat text zveřejněný v kterékoli internetové publikaci, která vychází aspoň jednou týdně, věnuje se původní žurnalistice a je věrná nejpřísnějším novinářským zásadám. Přeloženo do srozumitelné řeči: Pulitzerovu cenu může od příštího roku dostat třeba i kvalitní text zveřejněný na osobním blogu.

Co to znamená? Noviny byly celé dvacáté století považovány za vlajkovou médií a bralo se jako samozřejmé, že nejkvalitnější žurnalistika se objevuje právě tam. Ale tato role končí a organizátoři Pulitzerových cen si uvědomují, že má-li být prstiž ocenění zachována, je třeba její záběr rozšířit.

Nehledě na to, že noviny už brzy nemusí vůbec existovat. Před pár týdny oznámil první slavný deník, že od dubna příštího roku přechází na výhradně internetovou podobu. Na papíře bude vycházet jen jednou týdně, a to jako víkendový časopis. Jde o renomovaný Christian Science Monitor, který patří i ve světě k nejcitovanějším americkým novinám. Zajímavé je, že přechod na web neprovázejí zas tak velké škrty v redakci. Christian Science Monitor chce zachovat i ty nejdražší aktivity, kterými jsou investigativní a zahraniční zpravodajství.

Jiné noviny sice zůstávají zatím na papíře, ale zato naopak propouštějí ve velkém. O místo v posledních třech měsících tohoto roku přijdou tisíce novinářů. A další známý deník, denverský Rocky Monutains News, tento týden vyhlásil, že je na prodej. Pokud se do šesti týdnů nenajde kupec, tak skončí.

Novinový byznys klesá už čtyřicet let, prakticky od masového nástupu televize. Výrazněji pak od poloviny devadesátých let po nástupu webu. V roce 2003 předpověděl profesor žurnalistiky Philip Meyer, že poslední čtenář novin "zmizí" v dubnu 2043. Jde samozřejmě o žertovnou nadsázku, založenou však na exaktní analýze vývoje poklesu nákladu v posledních letech.

Teď v souvislosti s finanční krizí a úpadkem automobilového průmyslu, který je všude na světě jedním z nejsilnějších inzerentů, se však zdá, že to půjde mnohem, mnohem rychleji. Dokonce tak rychle, že už v roce 2010 by mohly papírové noviny začít masivně mizet ze světa. Mediální mapa se pak úplně změní.

Je to nevratný a truchlivý proces. Řeč je o Americe, ale v globalizovaném světě pochopitelně nezůstane izolován - tak jako se rychle rozšířila jen původně americká hypotéční krize. Mediální firmy čeká obtížné a mimořádně složité období, kdy budou bojovat o přežití, a zároveň "přesouvat" obsah z papíru na web. Zda se jim to podaří, rozhodne o tom, zda ze světa zmizí jen noviny, anebo i žurnalistka v tom smyslu, jak ji dnes známe.

"Jen idiot může napsat ..."

Článek v Respektu o Kunderovi je špatná novinářská práce

Nevím, jestli „mladý badatel“ Adam Hradilek založí na objeveném policejním protokolu také nějakou odbornou studii. Tu bych si netroufal hodnotit, stejně jako autenticitu zmíněného dokumentu či pravdivost příběhu, který tento dokument vypráví. Ale lze hodnotit profesionální standard textu, který se objevil vytištěn v prestižním a velmi kvalitním časopise. A ten je podprůměrný a až skandálně nízký.

Je velmi nešťastné, že se právě tento text stane zřejmě světově nejcitovanějším výsledkem žurnalistické práce českého autora za posledních mnoho let.

Ten zásadní problém je v jednostrannosti. Ctím žánry a rozumím tomu, že zvlášť v časopisech vycházejí subjektivní či literární texty. Jako čtenář mám rád americký „nový žurnalismus“, který je na subjektivitě a osobním pohledu založen. Ale text přinášející v principu tak zásadní a pro konkrétního člověka potenciálně devastující informaci subjektivní být zkrátka nemůže. I kdyby žurnalistika neměla deset, ale jen jedno přikázání, tak ten článek v Resepktu ho neslýchaným způsobem porušil.

Shrňme si, co je fakt. Existuje náhodou nalezený dokument, který je policejním záznamem o údajném Kunderově udání kamaráda své známé. Instinkt a logika říkají, že popisuje skutečnou událost. Není důvod, proč by si policista na služebně vymyslel návštěvu tehdy zcela neznámého a nedůležitého studenta. Nezdá se také pravděpodobné, že by se na policii dostavil někdo Kunderovým jménem. Ano, tak se to jeví.

Ale pouhý instinkt a logika jsou proklatě málo v takové kauze. Zmíněný dokument nabízí skvělou startovací pozici pro opravdu mimořádný článek. Ale je nepřijatelné, aby byl založen výhradně na něm! Měly být nalezeny další dokumenty, třeba soudní spis. A především měl být dán hlas druhé zúčastněné straně.

Kundera to odmítl? Považuji tento moment za zcela klíčový. Sám spisovatel totiž tvrdí, že se o věci dozvěděl, až když článek vyšel. Respektuji právo novináře napsat text jednostranně, když se druhá strana odmítne vyjádřit. Ale je to doloženo? V článku v Respektu je to odbyto větou: „Na fax adresovaný do jeho pařížského bytu s žádostí o vysvětlení tehdejších událostí nepřišla žádná odpověď.“

Panebože, to je málo! Zijeme v informačním věku. Ta věta dává prostor úvaze, že třeba badatel Hradilek neměl dobré číslo. Zkoušel své dotazy doručit spisovateli i jinak? Z článku v Respektu se dočteme, že jsou v Česku lidé, s kterými Kundera komunikuje. Zeptal se jich Hradilek, zda spisovatel fax dostal? Nebo je požádal, aby Kunderovi zdůraznili, jak důležitá ta věc je? Nevíme, ale vše nasvědčuje tomu, že asi nikoliv.

Hradilkův šéf Vojtěch Ripka z Ústavu pro studium totalitních režimů v České televizi řekl: „Badatel, který výzkum prováděl a který mu ten fax odesílal, je přesvědčen o tom, že ten fax dostal.“ Neznám standardy vědeckého výzkumu v oboru historie. Ale znám základní standardy novinářské práce. A ty říkají, že hlas druhé strany – nebo potvrzené a nezpochybnitelné odmítnutí – jsou pro dobrý článek esenciální. Copak nešlo dotaz zaslat prostřednictvím mezinárodní doručovací služby, které jsou zcela běžné?

Hradilek není zaměstnanec redakce a zřejmě není ani profesionální novinář, takže se tím trápit nemusí. V tom případě měl ovšem Respekt pověřit své reportéry, aby za něj práci dodělali. Už první věta prozrazuje, k jakému závěru nás text dovede: „Milan Kundera za sebou vždy pečlivě zametal stopy.“ Nic proti tomu. Ale text rozjetý v tomhle stylu a tónu bych chtěl vidět podložený neprůstřelnými fakty.

A pak je tu ještě jedna věc, kterou Respekt (v samotném textu i v editorialu šéfredaktora) celkem lehkomyslně, ne příliš srozumitelně a jakoby mimochodem prozrazuje: totiž že jedna z důležitých aktérek příběhu je vlastně autorova příbuzná. A to je další těžký prohřešek proti novinářskému standardu.

Tak možná vznikající vědecké práce či literární díla. Rozhodně ne však solidní novinářská práce, o které je ještě před jejím publikováním jasné, že obletí svět.

(Psáno jako komentář pro LN).