čtvrtek 31. ledna 2008

Re: Švýcarské vlaky

No dobře, trochu jsem se unáhlil, googlovská mapa se švýcarskými vláčky možná neaspiruje na nejlepší aplikaci roku, každopádně však nabízí pěkné svezení. Respektuji ovšem připomínky těch, kteří tvrdí, že podobně lze sledovat i vlaky v Česku.

Mapa je sice odpuzující a nevzhledná, pohyb vlaků je však na rozdíl od švýcarské aplikace již znázorněn v reálném čase (na základě dat poskytnutých Českými drahy, které zase vycházejí z dat generovaných čidly na trati). Vlaky jedoucí na čas představuje zelený trojúhelníček, vlaky s mírným zpožděním žlutý (do 15 minut) nebo oranžový (do 30 minut) trojúhleníček a vlaky s velkou sekyrou zcela zčervenají. Asi hanbou.

Od Tomáše Belly ze slovenského deníku Sme mně přišlo upozornění, že obdobný web mají také na Slovensku. Tam je to pikantní navíc v tom, že stránka má českého provozovatele, který si data "půjčuje" (to je eufemuismus) z webu ZSR, což je majitel železničních drah, a od něj si zase data "půjčuje" (opět eufemismus) společnost ZSSK, která na drahách provozuje dopravu. V přírodě se tomu říká symbióza.

A konečně od čtenáře ve Finsku mně přišlo avízo na aplikaci znázorňující polohu vlaků a autobusů městské hromadné dopravy v Helsinkách. Ta má jak hezkou mapu, tak ukazuje aktuální skutečnou polohu vozů. Klaním se v hluboké úctě před severskými inženýry. Na druhé straně se nedivím, že něco tak hezkého vzniklo právě zde: pokud se nechtějí upít k smrti, tak co mají celé ty dlouhé noci dělat?

Štítky: ,

Jako (švýcarské) hodinky

Bude to možná nejlepší webová aplikace, kterou v roce 2008 uvidíte. Což píšu s vědomím, že je teprve konec ledna a nikdo z nás nemá nejmenší tušení, čím nás tvůrci internetových stránek v následujících jedenácti měsících překvapí. Ale budou mít velmi těžké trumfnout interaktivní mapu švýcarských vlaků.

Na adrese swisstrains.ch je v testovacím provozu aplikace, která umožňuje sledovat na mapě všechny vlaky švýcarských drah SBB. Lze nastavit libovolné zvětšení a vybrat si kteroukoliv lokalitu. Poloha vlaků neodpovídá realitě, ale jízdnímu řádu – jak ovšem píší autoři, švýcarské vlaky jezdí skoro vždy přesně na čas, takže je to vlastně jedno. V dohledné době by systém měl být každopádně zdokonalen tak, aby poloha vlaků opravdu odpovídala realitě. Už od února budou zohledňována zpoždění podle oficiálních informací společnosti SBB.

S tou zmíněná aplikace nemá nic společného, nic to však nemění na tom, že je nepochybně užitečným a také zábavným dílem. Vyhledávat můžete buď podle čísla vlaku, nebo kterékoliv stanice na trati. A to nejlepší nakonec: když na červenou tečku představují vlak kliknete, otevře se vám okno se seznam stanic a podrobným jízdním řádem. A také tlačítkem „Follow“. Když kliknete na něj, změní se fádní mapa v satelitní snímek a vy budete vlak provázet nádhernou švýcarskou krajinou.

Je to dobrý tip na relaxaci: taková tři hodiny trvající jízda z německy uměřeného (a bankami zaplněného) Curychu na severu až do rozmařilého lázeňského Lugana na jihu je pozoruhodný zážitek. Budete si připadat, jako byste tu cestu absolvovali doopravdy. Nezapomeňte si předtím v obchodě koupit nějakou švýcarskou čokoládu.

Štítky: ,

O čtyřicítce


Štítky:

Něco píplo ...

... a dvanáctiletá dcera se zvedla od nedojedeného talíře. Než jsem ji stačil zastavit, zmizela ve svém pokoji. "Kam šla?", položil jsem spíš už jen řečnickou otázku. "Přišla jí zpráva po Skypu," odpověděl syn, který pípnutí bezpečně identifikoval. "To je vrchol," řekl jsem. "Jestli si myslí, že se bude bavit s kamarádkama i při večeři, tak se plete."

Vrátila se s rozzářeným obličejem. "Vyřiď těm svým kamarádkám ...", začal jsem už jednou omletou písničku, ale dcera mě přurušila. "To byl matikář. Z tý pololetní písemky mám jedničku." Dojatě jsem pohladil své vzorné dítě po hlavě. Matikář samozřejmě může "skypovat" kdykoliv. Ale pak jsem si uvědomil, že je to jeden z těch momentů, kdy si člověk uvědomí, že světu kolem sebe přestává rozumět. Že stárne.

Když jsem chodil do školy já, dozvídali jsme se známky na hodinách. Neměli jsme ani nijaký zvláštní zájem na tom, aby to bylo jinak. Se spolužáky jsme se po obědě rozloučili, případně ještě zašli do mléčného baru na koktejl (a na gymnáziu na jednu nebo dvě desítky), a pak se až do druhého dne neviděli ani neslyšeli. Nevím, jestli si něco takového dnešní děti vůbec dokáží představit. Komunikují kdykoliv a kdekoliv. Posílají si esemesky, maily, vzkazy po ICQ nebo Skypu a někdy i přes Internet videotelefonují. Když si tenhle intenzivní sociální život transponuji do svého dětství, mám pocit, že bych se z toho musel zbláznit. Ale oni by se zbláznili bez něj.

Obě mé děti se narodily do světa proměněného Internetem a mobily. Obě tyto vymoženosti používaly bez jakýchkoliv rozpaků ještě dříve, než začaly chodit do školy. Vždycky jsem přemýšlel, jak je to poznamená a v čem se budou lišit od nás, kteří jsme vyrůstali s knížkami, černobílou televizí a časopisem Ohníček. Budou schopnější a chytřejší než my, protože technologie budou používat přirozeně a efektivně? Anebo naopak pod jejich vlivem zdegenerují a budou méně schopní než my, protože budou méně používat mozky? Oba názory se prolínají a střídají jak na sinusoidě. Těžko říct, který převažuje. A hlavně je minimum studií, které by tu či onu tezi nějak relevantně podpořily.

Jednu takovou nedávno zvěřejnili v Británii a podílela se na ni také British Library. Zkoumala dovednosti a návyky dětí narozených po roce 1993, nazýaných "generace Googlu". Výsledky jsou poměrně překvapivé. Ano, ukazuje se, že umějí používat nové technologie, ale nejsou takovými suverény, jak si někdy myslíme my starší. Jejich schopnost pracovat s informacemi je kupodivu stejná jako u předešlých generací (byť je nehledají v knihách, ale s pomocí Googlu). Nejsou ani víc roztěkaní a nesoustředěnější, jak se rovněž všeobecně soudí. A pod vlivem internetového světa se ani výrazně nezměnil jejich žebříček hodnot. Jeden z blogerů studii shrnul možná trochu zjednodušeně, ale rozhodně trefně: "zásluhou Internetu nejsou děti chytřejší ani blbější než dřív. Kdo byl blbý bez Internetu, je blbý i s ním." To je povzbudivé!

V čem se děti změnily a co lze zobecnit? Generace devadesátých let prý nepochybně preferuje vizuální před textovou informací. Tento trend byl zjevný už s nástupem televize, počítače však text ještě víc upozadily. Neznamená to, že v dohledné době lidé přestanou číst, ale role textu se mění. To může v dlouhodobě perspektivě změnit i způsob myšlení. Druhým nezpochybnitelným trendem je "multitasking", neboli schopnost dělat víc věcí najednou. Dnešní děti jsou víc než my dospělí zvyklí konzumovat naráz informace z víc zdrojů, a ještě přitom například komunikovat (znáte to: v pokoji hraje televize, na stole je rozevřená učebnice, na monitoru tři nebo čtyři webové stránky, ze Skypu mluví spolužáci a do toho začne drnčet mobil). Psychologové či neurologové se ovšem nemůžou shodnout, zda schopnost vnímat víc podnětů zároveň bude mít na vývoj mozku a myšlení spíše pozitivní, nebo negativní efekt. Čímž jsme zase tam, kde jsme byli.

A konečně: nepřehlédnutelný je sklon dětí pracovat s funkcí "kopíruj a vlož", tedy "vystřihávat" nejrůznější webový obsah a skládat z nich obsah nový. V tom jsou dnešní děti fenomenální a mnohé z nich ani netuší, že dělají něco neetického nebo nezákonného. Opisování z webu se podle odborníků stane největším problémem školství všude na světě v nejbližších letech.

Něco o tom vím. Vzpomínám si, jak si francouzštinářka mého čtrnáctiletého syna na posledních třídních schůzkách púochvalovala, jakou radost jí udělal svou poslední prací. "Měl ji nejlepší?", zeptal jsem se překvapeně. "Ne, nejhorší!," zvolala spokojeně. "Bylo tam tolik chyb, že jsem je ani nedokázala všechny opravit." Podíval jsem se na ni s podezřejním, že si ze mě tropí žerty. "Víte, podle toho jsem poznala, že ji na rozdíl od většiny ostatních psal opravdu sám."

Štítky: , ,

středa 30. ledna 2008

Re: Mluvčí nemají podepisovat petice

Teatrolog Vladimír Just polemizoval v Lidových novinách s mým Úhlem pohledu o podepisování petic tiskovými mluvčími a novináři ("mluvčí má mluvit, ne se angažovat"). Jsem podle něj jedním z "byrokratům slova, kteří lpí na liteře a uniká jim smysl a kteří fundamentalistickým výkladem každého dobrého pravidla učiní z něj posléze byrokratický nesmysl." Inu, už jsem byl zařazován do horší společnosti, přežiju i tohle.

Štítky:

Historické prvenství

Toto je první sloupek ve slovenských novinách, který byl napsán prostřednictvím esemesek. Předpokládám, že redakce dnešní vydání vytiskne ve vyšším nákladu a že i cena inzerce bude odpovídajícím způsobem navýšena. Jde samozřejmě o marketingový tah.

Popíšu vám, jak tento sloupek vznikl. Minulý týden mě pozvali do České televize, abych nějak komentoval zprávu, že pět z deseti loni nejprodávanějších japonských románů napsaly mladé ženy na mobilních telefonech. Měl jsem připravenu odpověď, že Japonci jsou divní, což ví každý, kdo někdy navštívil nějakou japonskou pornostránku. Ale protože se jednalo o ranní vysílání, tak mě požádali, jestli bych neřekl něco jiného.

Odpověděl jsem tedy, že takové knihy vznikly už i v Evropě. Pokud vím, tak například v Itálii nebo ve Finsku. A že jde o dobrý trik, jak na knížku připoutat pozornost. „Předpokládám, že to brzy nějakého autora napadne i u nás,“ řekl jsem. „Napadá vás někdo konkrétní?“, zeptal se moderátor. Řekl jsem, že asi někdo, jehož knížky se v poslední době moc neprodávají. „Například?“, podíval se na mě moderátor teď už vyloženě sugestivně. „No dobře, možná to zkusím,“ odpověděl jsem rezignovaně.

První větu jsem napsal hned cestou z televize. Ale zjistil jsem strašlivou věc: na to, abych na tom malém hajzlíkovi napsal celou knížku, mám příliš velké prsty. A tak jsem se rozhodl, že napíšu sloupek. I to je pořádný krok směrem dopředu.

Prosím, abyste si uvědomili, že už jeho pouhým přečtením jste se stali součástí historie.

(Psáno jako pravidelný středeční sloupek pro slovenský deník Sme).

Štítky:

úterý 29. ledna 2008

Ještě k debatě Klaus - Švejnar

"Honzo! Jestli na něj půjdeš s emocema, tak pohoříš!"

Štítky:

Moje láska a další

Čech Jan Pinkava má šanci na Oscara za svůj podíl na filmu Ratatouille, který dpostal jednu z nominací na Oscara za celovečerní animovaný film. Méně se už mluví o kategorii krátkých animovaných filmů. Většina z nominovaných snímků je na webu (odkazy jsou na blogu TickleBooth), zvlášť ruský snímek Moje láska má úžasnou atmosféru. A taky mi připomněl, že jsem skoro zapomněl ruštinu.


Štítky:

Lego jako logo

Google měl v pondělí opět proměněné logo, a to na počest padesátiletého výročí výroby dětského lega. Populární plastovou stavebnici si v roce 1958 patentovala dánská firma, která do té doby vyráběla hlavně dřevěné hračky. Za padesát let výroby firma údajně prodala 400 miliard plastových dílů a ročně prý děti stráví jejich sestavováním pět miliard hodin. (Jak se lego vyrábí, ukazuje hezká flashová animace). Google připomněl změnou loga výročí "dobrovolně" a nedostal za to nic zaplaceno. Zakladatelé Googlu Larry Page a Sergey Brinn jsou známi jako fanoušci stavebnice a mimo jiné z ní vyrobili také skříně, do kterých umístil v roce 1996 své první servery.

Štítky:

pondělí 28. ledna 2008

Lze plnit novoroční předsevzetí? No jistě ... ale bude vás to něco stát!

Koncem ledna je nejlepší čas na první inventuru novoročních předsevzetí. Kolik jste si jich letos dali? A nad kterými z nich jste už mávli rukou a odložili napřesrok? Není vyloučeno, že nad všemi.

Nejrůznější průzkumy, ale i osobní zkušenost většiny z nás říkají, že jen nepatrné procento předsevzetí se "uchytí". Nový rok se zdá být ideální pro to začít dělat spousty věcí znovu a lépe. Přestat kouřit, začít sportovat, neutrácet za hlouposti nebo mít lepší výsledky v práci. Mnoho lidí první dny opravdu věří, že se jim předsevzetí podaří splnit. Ale dřív nebo později změní názor.

Ekonom Tim Harford, který píše do deníku Financial Times pravidelné sloupky a vydal velmi úspěšnou knihu Ekonom v převleku (Undercover Economist, 2007), však své předsevzetí nejspíš stále dodržuje. Zavázal se, že každý týden udělá dvě stě kliků a dvě stě sklapovaček. Proč je pravděpodobné, že stále cvičí? V sázce jsou nejen Harfordova štíhlá linie a dobrý pocit, ale také tisíc dolarů.

Harford využil nabídky nového internetového projektu Stickk.com, který vymysleli a loni v prosinci spustili dva univerzitní profesoři společně s jedním studentem. "Je to dobrý obchodní nápad. Vlastně varianta staré známé sázky s kamarádem, že přestanete kouřit nebo zhubnete," napsal Tim Harford ve svém sloupku 15. prosince 2007.

Server je určen pro ty, kteří chtějí pomoci se svou slabou vůlí. Princip je jednoduchý: stanovíte si cíl a zároveň finanční sankci, kterou slíbíte zaplatit, když cíl nedodržíte. Zvolenou sumu zaplatíte předem.

Můžete také stanovit svého "rozhodčího" (například kolegu v práci nebo manželku), který na vás bude dohlížet. Ale to není povinné, autoři projektu vycházejí z toho, že účastníci nemají zájem podvádět. Lépe řečeno že mají větší zájem uspět ve svých předsevzetích než "zachránit" pár stovek dolarů. Když neuspějí, dostane peníze nějaká nadace nebo charitativní oraganizace podle jejich vlastního výběru.

Zní to přitažené za vlasy? Jsme opravdu tak jednodušší, že se začneme chovat zdravě a správně jen kvůli tomu, že by nás opak stál trochu peněz? Nejspíš je to tak. Aspoň ekonomové zabývající se modelováním s pomocí matematické teorie her to potvrzují. Tvrdí, že čím jasněji a tvrději jsou stanovena pravidla, tím je pravděpodobnější, že uspějeme.

Ekonomové společně s psychology přirovnávají vnitřní boj za dodržování předsevzetí k vyjednávání dvou lidí či dokonce nepřátelských států. Jakoby naše mentalita byla tvořena dvěma odlišnými osobnostmi. Každá má své racionální argumenty: jak ta, která předsevzetí chce dodržet, tak i ta hledající výmluvy. Celý trik je v tom dát co nejmenší prostor pro vyjednávání.

Ekonom Thomas C. Shelling byl jedním z lauereátů Nobelovy ceny za ekonomii v roce 2005. Zabýval se vyjednáváním států o jaderném odzbrojování, ale také chováním lidí, kteří se snaží zhubnout. Shelling je autorem termínu "precommitment", neboli cosi jako "předzávazek".

Jde o situaci, kdy si sami dopředu omezíte možnosti volby v budoucnu. Když americký Kongres přijal zákon, že bude bránit Tchajvan v případě útoku, omezil tím vyjednávací možnosti vlády. Ale zároveň tím velmi snížil pravděpodobnost, že se Čína k útoku na Tchajvan odhodlá.

Podobné je to při dodržování předsevzetí, pouze v tomto případě vyjednáváme sami se sebou. Shelling dává drobné rady, jak se vyhnout "špinavým obchodům", které ta slabší část osobnosti bude chtít uzavírat v budoucnu s tou silnější. Například je dobré mít jasná pravidla.

Když si řekneme, že omezíme spotřebu čokolády, obvykle se nám to povede jen dočasně, a pak se vrátíme zase k původnímu množství. O každý díleček budeme vnitřně bojovat, ale protože na něj budeme mít v tu chvíli chuť, asi si ho nakonec vezmeme. Ale když přestaneme jíst čokoládu úplně, bude šance na úspěch mnohem vyšší.

Jiným způsobem je stanovit si za každé porušení pravidel trest. A jak ekonomové vědí, hodnotu čehokoliv lze vyjádřit penězi. Chcete přestat kouřit? Pak slibte manželce, že za každou vykouřenou cigaretu dáte do kasičky deset korun. Ona si pak jednou měsíčně bude moci koupit něco hezkého na sebe.

Sloupkař Washington Post Michael Rosenwald loni v listopadu popsal, že se dohodl se ženou, že mu za každý shozený kilogram zaplatí deset dolarů. Ale profesor ekonomie Barry Nalebuff, který se na Yaleově univerzitě zabývá rvněž teorií her, mu řekl, že to nebude fungovat. Vydělat peníze je dobré, ale pro lidskou psychiku je mnohem horší o peníze přijít. Poradil mu, že za každý neshozený kilogram musí naopak někomu zaplatit on sám.

A přesně na tomto principu funguje server Stickk.com. Jeho slogan zní: "Uzavřete smlouvu sami se sebou". Obchodně jde o nadějný projekt, tedy v případě, že se ho zúčastní dostatečně vysoký počet lidí. Ti všichni vlastně dají k dispozici své peníze a správci fondu s nimi budou hospodařit. Pokud člověk svůj cíl splní, dostane peníze zpět i s úroky. Pokud nikoliv, získá původní vklad zvolená nadace.

Mimochodem, na podobném principu je založen nový typ budíku, určený pro ty, kteří mají potíže se vstáváním. Mačkají tlačítko odkládají zvonění tak dlouho, až zaspí? Teď mají k dispozici opravdu účinnou zbraň.

Budík je přes Internet propojen s majitelovým banovním účtem. Každé zmáčknutí tlačítka, které umožní ještě pár minut spánku, je okamžitě potrestáno: z účtu je okamžitě odečtena dopředu nastavená suma, nejméně však deset dolarů. Putuje opět na účet vybrané nadace.

Tvůrci budíku radí: aby byl efekt dkonalý, musíte si vybrat takovou neziskovou organizaci, která vám leze na nervy nebo dělá věci, s kterými nesouhlasíte. Příklad: šéf elektrárenské firmy se rozhodne posílat peníze Greenpeace. Není pochyb, že když mu zazvoní budík, vyskočí z postele jako rybička.

Štítky: ,

neděle 27. ledna 2008

Mluvčí mají mluvit. Ne se angažovat

Tisk se postavil za občanská práva mluvčího ministra dopravy Karla Hanzelky. Toho ve svém novém pořadu „volejte ředitelce“ napadla šéfová Radiožurnálu Barbora Tachecí. Nelíbí se jí, že zmíněný mluvčí podepsal petici, která protestuje proti změnám zavedeným právě Tachecí.

Například komentářová stránka Lidových novin píše, že ředitelka mluvčímu „přes pěkné řečičky o lásce k demokracii upřela občanská práva“, a prakticky totéž tvrdí i Hospodářské noviny. Ty ještě dodávají, že Tachecí „má velmi svérázné pojetí demokracie a svobody“.

O čem to všichni mluví, zatraceně? Nikdo mluvčímu ministra dopravy právo angažovat se nebere, protože ten ani žádné nemá. Práva podepisovat petice a bojovat za politická či společenská témata se každý mluvčí libovolného politika vzdává v momentě, když do této funkce nastupuje. Tečka.

Zrovna tak se práva podepisovat petice, pracovat v politických stranách nebo se jinak angažovat vzdává každý novinář, když nastupuje jako zaměstnanec do zpravodajského média. Tečka. V těchto dvou pravidlech není žádná pochybnost. Že praxe v Česku je jiná, je ovšem bohužel pravda.

V Česku nemáme ani z procenta tak fungující a rozvětvenou občanskou společnost jako třeba ve Spojených státech. Není to naše chyba a bude trvat desítky let, ne-li stovky, než v nás její principy zakoření. Ale je zajímavé, jak často se principy občanské společnosti mnozí z nás ohánějí, když se jim to hodí.

Už od devadesátých let podepisují mnozí novinře nejrůznější petice, a když je jim to vytknuto jako neprofesionální, začnou hned útočně kvičet o svých občanských právech. Namátkou to byly třeba petice „Děkujeme, odejděte“, nebo „S komunisty se nemluví“. A abychom nechodili příliš daleko do minulosti, tak i loňskou výzvu k neplacení poplatků u lékaře inicioval, napsal a podepsal přední český novinář.

V Americe, chrámu občanské společnosti, by to bylo něco nevídaného. Drtivá většina takových novinářů by okamžitě přišla o místo. V etickém kodexu New York Times, který je součástí pracovní smlouvy, se jakékoliv společenské i politické angažmá zakazuje. Když si manželka politického reportéra nalepí na nárazník svého auta samolepku „Volte kandidáta XY!“, může to být důvodem k přeřazení do sportovní rubriky.

Jsou zkrátka povolání, kde je široké pojetí občanských svobod v rozporu s profesionalismem dané profese. Žurnalistka by nemohla existovat bez svobody slova. Na ní stojí a bez ní padá. Ale berme jako určitý paradox, že individuální novinář se této svobody do určité míry vzdává. Jestliže od něj jeho zaměstnavatel a jeho čtenáři žádají nezávislý úsudek a férovost, tak se prostě nemůže angažovat pro konkrétní stranu nebo pro určitou věc.

Nedělá to z novináře občana druhého řádu. Stále má na výběr: může kdykoliv rezignovat a změnit profesi. Pokud je jeho nutkání angažovat se příliš velké, může to udělat. Ale pokud to neudělá, diskredituje sám sebe i věc, za kterou se bere. Protože se chová nepoctivě. Z principu své profese má lepší přístup do médií než ostatní občané. Nemůže tedy žádat stejná práva, jako mají oni.

To samé platí o tiskových mluvčích. Jejich profesí je tlumočit názory a stanoviska svého šéfa. Kdykoliv veřejně promluví, bere se to tak. Mohou mít na spousty věcí odlišné názory, ale musí si je nechat pro sebe. A pokud jsou odlišné příliš anebo to nemůžou vydržet, musí si najít jiné povolání. To je jednoduché.

Tiskoví mluvčí jsou „stíny“ svých šéfů a své myšlení i své činy musí podřídit jejich úspěchu. Pamatuji se na jeden starší americký film, ve kterém jakýsi politik charakterizuje dobrého mluvčího takto: „To je ten chlap, který se od vás celý večer nehne, a když se pak ostatních lidí ptáte: ´Jak se vám líbil můj nový mluvčí?´, tak oni odpoví: ´Jaký mluvčí?´“

Atraktivní blondýna či muž o hlavu vyšší než politik zkrátka nejsou dobrými mluvčími. Mluvčí může být chytřejší a vzdělanější než jeho šéf, ale neměl by to dávat najevo. Lidové noviny například před časem vychválily mluvčího ministra zdravotnictví Julínka. Že je prý lepší než ministr?! Už i opozice si teď dělá legraci, že úřad ve skutečnosti řídí mluvčí. Nic proti Tomáši Cikrtovi, zmíněnému mluvčímu, ale upřímně řečeno nechápu, že ho jeho ministr nevyhodil. Dělá mu svým chytrým a sebevědomým vystupováním ostudu!

Zrovna tak Karel Hanzelka nechápe, že svým podpisem pod peticí proti nové podobě Radiožurnálu uvádí svého šéfa do nepříjemné situace a podezření ze střetu zájmů. Až bude ministr dopravy v některém z diskusních pořadů, budou moci posluchači říkat: „Ano, ten redaktor mu dává nepříjemné otázky, protože se mu mstí za jeho mluvčího.“ Hanzelka by měl srazit podpatky a mlčet. Ale ne, podpořen rozohněnými komentátory si ještě pouští pusu na špacír, že diskutuje s právníky další postup. Vyhodit!

Celá takzvaná aféra kolem Radiožurnálu je ve znamení popletení rolí. Barbora Tachecí se chová, jakoby stále byla prostořekou a útočící novinářkou, která musí své oponenty v přímém přenosu rozsekat na kousky a kvůli vyšší sledovanosti sem tam ještě sehrát menší hysterickou scénu. A novináři i mluvčí politiků se v občanském rauší pouštejí do boje za veřejnoprávnost bez přívlastků.

Všichni by si měli dát studený hadr na hlavu.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN).

Štítky:

pátek 25. ledna 2008

O organizaci práce


Štítky:

čtvrtek 24. ledna 2008

Co to ten Jandák vlastně dělá?

Mnoho veřejně známých lidí v Česku má problémy vyslovit správně "r", kardinála Vlka zradilo v nedělních Otázkách písmeno "l". A zrovna v tak citlivě věci u tak citlivého slova! Doufejme, že tahle kardinální chyba nakonec vyrování státu s církvemi nezhatí.

Štítky:

Re: Velká gesta aneb malí politici s velkou hubou

Předseda ČSSD Jiří Paroubek na svém blogu na Aktuálně reaguje na můj článek v Reflexu, ve kterém jsem komentoval to, že změnil názor na výzvu některých osobností k neplacení poplatků u lékaře ("z jeho prosincového gesta zůstal v lednu jen navoněný pšouk"). Obvykle na reakce na své články už nereaguji (z praktických důvodů, chci čtenáře uchránit reakcí na reakce na reakce, na které by případně mohly navázat ještě další reakce), ale tentokrát bych výjimečně rád uvedl na pravou míru dvě drobnosti.

Jiří Paroubek píše, že mé "krátké působení v České televizi na projektu Bez obalu je dodnes provázeno nevysvětlenými spekulacemi", a na to navazuje, že jsem "ve svých názorech poznamenán podezřením", že za zrušením pořadu stojí on sám. Nechme stranou, že "působení na pořadu" je opravdu divná vazba (chtěl pan předseda napsat o mé "spolupráci na pořadu"?), ale rád bych naspal, že toto "působení" trvalo tři roky (podle mě nikoliv krátká doba, například jen o pár měsíců kratší, než je Jiří Paroubek ve vysoké politice) a osobně bych řekl, že ho žádné "nevysvětlitelné spekulace" neprovázejí.

Důležitější ovšem je, že jsem nikdy explicitně netvrdil, že Jiří Paroubek stojí za zrušením pořadu, a ani si to nemyslím. Ostatně jsem v tomto smyslu také hned v prosinci 2004 napsal článek, myslím do Hospodářských novin. A už vůbec není zrušení tohoto pořadu nějakým mým bolavým místem či osobním traumatem. Ba naopak. Ty tři roky byly ve znamení velmi perné práce - představovaly týden co týden psaní spousty textů a přípravy mnoha materiálů. Navíc nejsem člověk "televizní", nýbrž "novinový" - práce pro tisk mně přináší největší radost a potěšení. Spolupráce na televizním pořadu byla zajímavá a zábavná, ale určitě nebyla ničím, na čem by stál či s čím by padal můj život. Proto taky nijak zvlášť jejího konce neželím, ba bych skoro rouhačsky řekl, že na kvalitu mého života měl blahodárný vliv.

Jiří Paroubek tvrdí, že bych měl své "nenávistné" texty o něm doplňovat prohlášením, že jsem "neobjektivní a závislý". V tom má možná pravdu, jako komentátor jsem nikdy ani svou objektivitu neinzeroval, ale má "závislost" rozhodně nepramení ze zrušení nějakého televizního pořadu. Ne, jsem neobjektivní proto, že hluboce nesouhlasím s většinou veřejně proklamovaných názorů předsedy ČSSD a že se mi také velmi protiví jeho politický styl (a to od první chvíle, kdy jsem se s ním setkal - shodou okolností jako člen štábu pořadu Bez obalu jeho první den ve funkci ministra). Ale na druhou stranu uznávám, že je úspěšným politikem a v tomto ohledu k němu mám respekt. Kdyby to tak nebylo, nestálo by mě za to o něm psát.

Štítky:

Odhalení! Děsivá pravda o stranických sekretariátech unikla na veřejnost. Čtěte!

Mirek Topolánek v rozhovoru s Českým rozhlasem, Rádio Česko, 23. ledna, cca 15:55: "Ta veřejná volba, ať už si o tom myslím, co chci, že to ústava umožňuje, je jedna věc, přece jenom trochu nabuzuje tu dobu minulou. Prostě ty stranické sekretariáty si zkontrolují, jak ty jejich ovečky prostě mávají rukama jako na spartakiádě. Ta tajná volba přece jenom umožňuje těm lidem se rozhodnout."

Jiří Paroubek v rozhovoru s Českým rozhlasem, Radiožurnál, 23. ledna, cca 17:45: "Tak podívejte, já myslím, že z těch stranických sekretariátů by se neměli dělat strašáci. (...) Jinak na tom stranickém sekretariátu já mám jenom sekretářky, aspoň v tom mém sekretariátu, takže ty to asi tak moc nezajímá."

Štítky:

středa 23. ledna 2008

O klukovi

Štítky:

Nepodpisuji petice ...

… protože píšu dost vlastních textů a stačí mi tudíž průšvihy, které si způsobím sám. A protože se psaním živím, je mi tak nějak hloupé podepisovat práci někoho jiného. Ovšem když jsem na webu narazil na petici za záchranu Windows XP, cukala mi ruka s perem (lépe řečeno nervózně tancoval ukazovák kolem tlačítka Enter na klávesnici), jak jsem se chtěl taky podepsat.

Jistě se divíte, co je to za hloupost bojovat za záchranu nějakého operačního systému. Bojuje se vždy za nějakou ušlechtilou věc, například za záchranu velryb, případně proti změnám ve veřejnoprávním rozhlasu. Kvůli tomu se petice podepisují, protože to se pak člověk úplně dme svým vlastním správňáctvím. Ale co je ušlechtilého na nějakém počítačovém operačním systému? A co mu vůbec hrozí?

Jednoduchá odpověď: Microsoft chce letos v červnu definitivně přestat s výrobou a distribucí Windows XP. Znamená to, že zhruba od podzimu nekoupíte nové pécéčko s jiným operačním systémem než s některou verzí Windows Vista. Zatím máte ještě na výběr, a pokud si stačím všímat, tak na regálech kamenných obchodů stále převládají kousky s Windows XP.

Shodou okolností jsem loni kupoval počítač dvakrát, a v obou případech jsem chtěl Vistu. „Nerozmyslíte si to?“, zeptal se mě v obou případech prodavač. Po druhé (bylo to zhruba měsíc po prvním koupi a pořizoval jsem si notebook do kanceláře) jsem už zaváhal, ale nakonec se nenechal přemluvit. Kdo by si kupoval starý model, když je k mání už nový? Byla to chyba, samozřejmě.

Ano, jsem konzeravtivní a těžko si zvykám na nové věci, ale zvlášť u technologických vymožeností umím ocenit, když fungují lépe než ty staré. Pamatuji se, s jakou úlevou jsem začal používat slavné pětadevadesátky, a byl naopak nešťastný z pokusů jménem Windows 98 nebo Windows Me. Bezkonkurenčně nejlepší byly pro mě jako uživatele „dvoutisícovky“ a žít se dalo i s „ixpéčky“.

Obě Visty mám déle než půl roku a je to komplikovaný, neradostný vztah. Měl jsem s nimi problém od první chvíle, když jsem zjistil, že spousty věcí je v tomhle systému uděláno nebo pojmenováno jinak, ovšem bez zjevného racionálního důvodu. Lze si zvyknout, ale je to zbytečná štrapác.

Horší je, že ani rok po americké premiéry Visty nefungují s tímto systémem řádné všechny programy a utility od jiných výrobců, na které jsem byl zvyklý. Nemůžu používat třeba svého oblíbeného FTP klienta, softwarová chyba v prohlížeči dlouho způsobovala, že program Skype „vypínal“ zničehonic Explorer.

Nemám to doloženo žádnými testy, ale pocitově mně Vista přijde méně stabilní a křehčí. Trpím naopak nemocí zvanou „spousta otevřených oken internetového prohlížeče“. Pamatuji se, že když jednou můj kolega zjistil, že mám otevřeno více než padesát internetových stránek, chtěl zavolat psychiatra. To už není třeba, Vista mi nepovolí víc než deset až dvanáct otevřených oken. Pak zamrzne.

Jsem jednoduchý člověk, pro mailování proto používám Outlook Express. Pardon, ve Vistě se tenhle program z nějakého neznámého důvodu jmenuje Windows Mail, a aby to bylo ještě komplikovanější, má jinak uspořádané archivy, takže poštu nelze jednoduše přenášet z počítače na počítač.

A hlavně, když začnete psát emailovou adresu, tak ji automaticky doplní jen výjimečně (znáte to – napíšete „cer“, a počítač vám sám od sebe nabídne „cermak@extra.cz“). Někde jsem si přečetl, že si program pamatuje jen posledních devětadvacet adres, zatímco předešlý si pamatoval všechny. Byla to funkce, na kterou jsem si zvykl a která mi přijde skvělá. Vlastně přišla, bohužel.

Tak bych mohl pokračovat dlouho. Vybírám pouze střípky, které mě napadají a které mě z nějakého důvodu trápí (a rozumím tomu, že jinému mohou přijít banální). A hlavně mě ani po půl roce nepřestávají rozčilovat. Když se bavím s jiným „vistaři“, slýchám obvykle odlišné nářky. A aych byl spravedlivý, setkal jsem se už s pár lidmi, kteří jsou s Vistou zcela spokojeni.

Je Vista tedy propadákem? Ale vůbec ne, údajně jde o operační systém s nejlepšími obchodními výsledky v historii firmy. Je to částečně kvantitativní záležitost: pécéček je dnes na světě výrazně víc než než při premiérách předešlých systémů. Zajímalo by mě, jak se Vista do koláče opeačních systémů zakusuje relativně, tedy jak bojuje se svým vnitrofiremním konkurentem Windoes XP. Nejen v obchodech s počítači to vypadá, že nijak valně. Když se třeba dívám na statistická data návštěvnosti svého blogu, používá Windows XP zhruba pětasedmdesát návštěvníků mé stránky. Vista se stále drží pod deseti procenty.

Za této situace přichází šéfredaktor poměrně vlivného počítačového magazínu Infoworld s peticí, aby Microsoft dál pokračoval v prodeji, distribuci a třeba i vývoji verze XP. Elektronicky se k ní lze připojit na adrese SaveXP.com („Zachraňte XP“). Je to iniciativa typicky donkichotská, protože si lze představit jen těžko, že by Microsoft něco takového udělal.

Optimisté připomínají, že bojovat se vyplatí: konec konců když Coca-Cola změnila recepturu a před lety přišla s New Coke, taky ji nespokojení zákazníci donutili vrátit se k původní kole. Jenže je tu jeden významný rozdíl: pro tyhle případy je v zádech Coca-Coly Pepsi. Na trhu operačních systému je za Microsoftem dlouho a dlouho bohužel prázdno.

Štítky:

Idioti

Béďa měl smůlu, že se narodil v padesátých letech. Když jsem ho jako malý kluk poznal, bylo mu kolem dvaceti. Bydlel v naší ulici, rád se procházel a povídal si nahlas sám se sebou. „Je to idiot,“ řekla mi babička a také mi vysvětlila, že se mu nemáme smát, protože za to nemůže. Stejně jsme se mu smáli, protože jsme byli ještě větší idioti než on.

Béďu koncem osmdesátých let zabilo auto. Byl zřejmě uprostřed jedné z těch bouřlivých a nekonečných debat, které vedl sám se sebou, a nevšiml si přijíždějícího náklaďáku.

Technologické devadesátých let se nedožil. Jaká to je škoda, jsem si uvědomil, když jsem na ulicích začal potkávat čím dál víc lidí, kteří mluví sami se sebou. Žádný z nich přitom není idiot, aspoň v tom smyslu, jak mi to vysvětlila moje babička. Má pouze v uchu hands-free sadu od mobilního telefonu.

Koupil jsem si ji před lety také a občas ji používám při řízení v autě, ale na veřejnosti na ulici nikdy. Možná je to z piety k Béďovi, možná prostě cítím úzkost z toho, že bych mohl být ostatnímu považován za idiota. Každopádně jsem sí na to vzpomněl, když jsem teď nedávno četl, že vědci na Univerzitě ve Washingtonu vytvořili kontaktní čočky, na které je možné „promítat“ obsah displeje mobilního telefonu.

Až vám bude zvont telefon, nebudete pro něj muset sahat do kapsy, ale jméno volajícího prostě uvidíte před sebou. Zrovna tak text esemesky. S větším rozmachem videotelefonie možná uvidíte také člověka, který vám volá. Geniální! Má to samozřejmě i druhou stranu mince. kromě lidí, kteří si povídají sami se sebou, budeme potkávat i ty, kteří mají vytřeštěné oči někam do blba. Prostě kompletní idioti.

Nehledě na to, že je téměř stoprocentně jisté, že vás s tímto zařízením dřív nebo později zajede auto.

(Pravidelný středeční sloupek pro slovenský deník Sme.)

Štítky: ,

pondělí 21. ledna 2008

Č - č - č - č - č - ... - Change!

Prezidentská kampaň v Americe je tak trochu monotónní. Klíčové slovo? Přece: "Change!"

Štítky:

Moleskine, papírový hit v digitální éře

Lidé se dělí na dva druhy: na „digitální“ a „papírové“. Těm prvním organizují čas počítače či mobilní telefony, zatímco ti druzí si své schůzky poznamenávají do klasických diářů. Je mezi nimi navíc ještě zvláštní kasta těch, kteří používají kalendáře a notýsky značky Moleskine. Před Internetem se však neuzavírají. Ba naopak, legendární černé sešity - počeštěně jim můžeme říkat moleskiny - jsou na webových stránkách jako doma.

Mezi blogery jsou moleskiny jednoznačně nejoblíbenější značkou diářů. Píší o nich, citují z nich anebo na svých blozích publikují celé okopírované stránky. Někdy to jsou svébytná výtvarná díla, jindy jen rukou rychle načmárané poznámky, které jejich autoři neměli chuť přepisovat do počítače. Odkazy na ty nejzajímavější shromažďují stránky jako Moleskinerie nebo Moleskine Project.

Jen to dokazuje, že humbuk rozvířený v posledních letech kolem těchto diářů nijak neutichá, ba naopak. Je to zajímavé, protože za normálních okolností by byl v digitální éře takový výrobek odsouzen k neúspěchu. Malé italské firmě Modo e Modo (vlastněné od roku 2004 francouzskou investorskou společností) se podařilo vzkřísit pozapomenutou legendu, podpořit ji vynikajícím marketingem a objevit v ní zlatý důl. Hodně lidí má za to, že moleskiny drží při životě dlouhá, několik století trvající tradice. Opak je pravdou. Tyhle staromódně vyhlížející notýsky jsou na trhu pouhých deset let.

Když si moleskin koupíte, vypadne z něj malý papírek, kde se dočtete o historii moleskinů. Že je používal například spisovatel Ernest Hemingway, malíř Pablo Picasso anebo třeba cestovatel Bruce Chatwin. Ten byl těmito praktickými poznámkovými sešity přímo posedlý. Na každou cestu si jich kupoval hned několik a všechny je zaplňoval poznámkami psanými drobnými písmem.

Chatwin také moleskiny ve svých textech popsal: jednalo se o černé diáře v pevných deskách, s kvalitní šitou vazbou (aby se nezavíraly, když je na konkrétním místě otevřete) a se záložkou. Kdysi dávno byly některé možná opravdu vázány v "krtčí kůži" (a podle toho dostaly jméno), ale běžné moleskiny měly pevné desky potažené černým povoskovaným plátnem. Prodávaly se obvykle v knihkupectvích a vyráběli je různí výrobci. Ten poslední, údajně ve francouzském městě Tours, ukončil výrobu v roce 1986.

Historie moleskinů s velkým M začíná až o deset let později, kdy si tuto značku registruje v Itálii malá knihvazačská firma. Na pultech obchodů jsou od roku 1998, kdy prodala zhruba třicet tisíc kusů. Ale to byl jen skromný začátek mnohamiliónového byznysu, kterým se moleskiny ukázaly být během pár let. Vděčí za to dvěma faktorům.

Za prvé: nové moleskiny jsou vynikajícím výrobkem, který kombinuje tradiční styl s perfektní kvalitou. Údajně není znám příad, že by se nějaký moleskin za posledních deset let častým používáním rozpadl nebo jinak znehodnotil. A za druhé: drtivá většina lidí si opravdu myslí, že jde o značku, kterou mají světoví umělci v oblibě již po staletí. Sama firma tenhle mýtus pochopitelně podporuje. „Je to nadsázka. Nebavíme se o vědě, ale o marketingu. Není to absolutní pravda,“ řekl v roce 2004 deníku International herald Tribune marketingové šéf firmy Francesco Franceschi.

Ovšem ani těm, kteří o tomhle drobném podvodu vědí, to nijak zvlášť nevadí. Moleskiny jsou vskutku srdeční záležitostí. Říká se, že kdo je jednou začne používat, tak už tuhle značku neopustí. Nejsou levnou záležitostí (stojí několikrát víc než srovnatelné výrobky bez srovnatelné legendy), ale člověk má aspoň pocit, že za ty peníze kupuje originál.

Moleskiny se dnes prodávají v mnoha variantách: v různých formátech, jako kalendáře i jako obyčejné sešity a s odlišnými druhy papíru. To podstatné však mají vždy stejné: legendu „odvyprávěnou“ na malém papírku, kvalitu a pak také pár kolonek na první stránce. Vyplníte do nich své jméno, adresu a pak také odměnu, kterou v případě ztráty slíbíte vyplatit nálezci. Prý je to jedna z nejdůležitějších informací v každém Moleskinu. Sebevědomí lidé se prý poznají tak, že si své poznámky, malůvky či jiné záznamy cení opravdu vysoko.

Štítky:

neděle 20. ledna 2008

Mrňavý kalendář

Většina lidí má už kalendář dávno koupený a v papírnictvích se ty na letošní rok prodávají po pětikoruně, ale přece jen: pokud někdo shání superminimalistický kalendářík umožňující rychlou orientaci ve dnech a datech, zde je. Jak se v něm vyznat? Podívejme se na první řádku. Ta říká, že leden, duben a červenec (tedy 1., 4, a 7. měsíc, viz první sloupec) začínají v úterý (drhý sloupec) a že první neděle v měsíci padá na šestého (poslední sloupec). Podobně z druhého řádku je zřejmé, že únor a srpen (2. a 8. měsíc) začínají v pátek a že první neděle v těchto měsících je třetího. Atakdále. Takže: chceme například zjistit, který den bude 17. června. Červen je šestý měsíc a podle pátého řádku začíná v neděli. Znamená to, že v neděli bude také 15. (jedna plus čtrnáctú, takže 17. června je úterý! Snadné a elegantní.

Štítky:

Google zve na večírek, rodiče odjeli na víkend!

Jak by vypadaly webové stránky, kdyby se proměnily v návštěvníky teenagerského večírku? "Ukážu ti to tady. Já znám každého!", říká přesvědčivě dívka u vchodu. Je to takový ten typ správňácké spolužačky, která si ví vždycky rady. Až pak si všimneme, že má na halence nálepku Google. Každý kouká na prsa dívky s vizitkou "Ohodnoť můj výstřih", zatímco "Flickr" jí tajně fotí zadek. Kluk s kapucí a v džínách se snaží prodat malého mosazného jednorožce (eBay), zatímco uhlazený mladý muž v obleku klade případným zájemcům otázku: "Pokud se vám líbí tohle, mohl bych vám doporučit něco podobného?" Je to Amazon, samozřejmě. A tak dále. YouTube je prima tlouštík s kamerou a Wikipedia zase šprtka v brýlích. Dobrý nápad! Klip vyrobil server Cracked.com. Reklamní slogan zní: Jak to dopadne, když Googliny rodiče odjedou na víkend pryč z domu.

Štítky: ,

He, he

Joe je ... nějakej divnej.

Štítky:

sobota 19. ledna 2008

Slovenská ministryně žaluje blogera? Spadla z nebe

Je důkazem slabosti demokracie, když vládní politik začne byť jen uvažovat o tom, že na kohokoliv podá žalobu kvůli tomu, co si o něm myslí, nebo co o něm napíše. Platí to pro současné Rusko, kde tamní prokuratura stíhá novináře za to, že pro míting stoupenců prezidenta Putina použili nové slovo „puting“. A platí to i pro současné Slovensko, kde slovenská ministryně práce žaluje novináře za to, že ji na blogu přirovnal k mimozemšťanovi.

Celá ta kauza je bizarní a popletená. Slovenské političce vadí i to, že její fotografie byla na zmíněné webové stránce uveřejněna vedle obrázku známého filmového hridny E.T. Nechme stranou fakt, že tahle postavička byla veskrze pozitivní a svého času ji milovaly všechny děti světa. A také to, že přirovnat politika k mimozemšťanovi je elegantním a nikterak urážlivým vyjádřením názoru, že se chová problematicky. Jde ovšem o princip. A princip svobody slova je takový, že nám nikdo nemůže nařizovat ani určovat, co si máme myslet, říkat nebo psát.

Mezi svátky vyšla v prosinci na titulní straně britského deníku Daily Mail fotografie jistého policejního důstojníka s palcovým titulkem: „Toto je největší idiot mezi policejními šéfy v Británii.“ Deník tak velmi brutálně komentoval některé kontroverzní výroky a činy zmíněného policisty. Svůj postoj pak podložil seriózním politickým komentářem uvnitř listu.

Každá kritika je nepochybně otázkou míry a vkusu. Ani jedno nelze definovat a ani nadiktovat. Britský Daily Mail možná určité hranice překročil. Pro mnohé čtenáře byl titulek na první straně skandálně urážlivý a nevkusný. Ale kdyby za něj byl deník pohnán k soudu, bylo by to v britským poměrech a vzhledem k tamnímu pojetí svobody slova ještě skandálnější. Má se za to, že politik či úředník disponující výkonnou mocí by měl snést jakoukoliv veřejnou kritiku.

Ani z právního hlediska není jasné, v čem je podstata žaloby. „Předpokládáme, že každému čtenáři je zřejmé, že žalobkyně není mimozemšťan,“ citovala média z textu podání. Kde tedy došlo k případné škodě, či újmě? Jestliže ve věci planetárního původu paní ministryně nemůže být mýlka, pak text zjevně pracuje s nadsázkou. Soud by se takovou žalobou neměl zabývat ani minutu.

Celá aféra má jediné racionální vysvětlení. V sedmdesátých letech byl v tehdejším Československu nesmírně populární slovenský dětský seriál Spadla z oblakov. Staré seriály v poslední době lákají pozornost tvůrců, a zdá se, že nových pokračování se dočkají i příběhy sympatické mimozemšťanky Majky z Gurunu. Ale protože uběhl nějaký čas, místo mladé dívky přistane v tatranských Čabovciach zralá žena. Dokonce ministryně! Nastartovat reklamní kampaň žalobou skutečné ministryně je geniální tah.

(Psáno jako komentář pro slovenský deník Sme)

Štítky: ,

čtvrtek 17. ledna 2008

Pětiletí útočí

Nic proti malým dětem, ale kdo jel někdy v tramvaji naplněné třemi třídami mířícími na koncert nebo kdo jedl ve v zájezdním hostinci se školou v přírodě na obědě, mi jistě dá za pravdu, že jsou to nepříjemní nevymáchaní hajzlíci. Zvlášť když jsou v houfu nebo ve smečce. Delikátní a jistě velmi politicky nekorektní otázka zní: Kolika pětiletým útočícícím dětem byste se dkázali ubránit? Možná vám to připomene nějaký béčkový horor, možná se budete zdráhat aboslovat jednoduchý test z morálních důvodů. Ale minimálně ze zvědavosti byste to měli zkusit. Mé skore je jednadvacet. To je celá jedna třída. Trochu mě to uklidnilo.

21

Štítky:

O klukovi

Štítky:

Napište něco nepěkného ...

... o firmě XY a koledujete si o malér. Zvlášť když si to od začátku do konce vymyslíte a ze zaměstnanců zmíněné firmy uděláte buď komické pitomce, anebo nebezpečná monstra (to podle žánru). Pak si můžete být téměř jisti, co uslyšíte od jejich právníků. To tedy v případě, že vás k tomu úkolu firma XY sama nenajala.

Zdá se vám to přitažené za vlasy? Není vám jasné, proč byste za dehonestaci firmy XY měli být placeni od firmy XY, a nikoliv od firmy YZ, jak je v nejlepších tradicích neetického žurnalismu? Na žurnalismus zapomeňte. Pohybujeme se ve vodách webu 2.0. Ano, té druhé vývojové fáze internetového obsahu, jejíž moto by mohlo znít: Všechno je jinak.

Představme si videoklip s následujícím scénářem. Dva muži navštíví obchod renomované společnosti. Vytrhnou z kontextu nějaký slogan z reklamní kampaně (něco ve smyslu: „Máte to zadarmo“) a požadují jeho doslovné splnění. Prodavači jsou na něco podobného nepřipraveni, protože předpokládají, že každý průměrně inteligentní zákazník pochopí reklamní nadsázku. Výsledkem je řada komických situací, které zmínění žertéři natáčejí skrytou kamerou.

Čímž tu máme velmi vtipný videoklip, který jasně ukazuje, jak reklama, a tedy i dotyčná společnost svým zákazníkům lžou. Když něco takového uvidíte na Internetu, máte chuť zatleskat. Říkáte si, že je to vynikající ukázka toho, čemu se říká občanský žurnalismus. Talentovaní teenageři se baví tím, že zesměšňují lživý svět reklamy a komerce. Dělají to s vtipem a přesvědčivostí. V hlavě vám možná vrtá červíček pochybnosti, zda za zmíněným klipem nestojí konkurence dotyčné firmy. Ale i kdyby ano, není to jedno? Nemají být faleš a klamavá reklama po zásluze potrestány?

Jenže skutečnost je jiná. Klip zmíněným teenagerům nezaplatila konkurence, ale sama pranýřovaná společnost. Ptáte se, kde v tom je logika? Upřímně řečeno, sám přesně nevím. Ale nějaký marketingový guru zřejmě oprášil starou známou pravdu, že i negativní reklama je reklama. Když je klip dostatečně vtipný a dobře natočený, je šance, že ho na Internetu uvidí tisíce, možná i desetitisíce uživatelů (bavíme se o českém Internetu). Mnozí z nich mohou být lidé, kteří za normálních okolností televizní reklamní šoty ignorují. Téhle si však povšimnou. Že se tak stane za negativních souvislostí, je zřejmě vedlejší.

Necucám si to z palce. Před pár týdny jsem se sešel s jedním mladým filmařem (mimochodem velmi talentovaným a schopným), který mi tenhle příběh vyprávěl. Sám podobný klip natočil. Mělo to ještě bizarní pointu v tom, že ho kvůli němu kontaktovalo právní oddělení dotyčné firmy s výhrůžkou žaloby. Vzkázal jim, ať si ve svých záležitostech udělají pořádek, protože klip si u něj objednalo a zaplatilo marketingové oddělení téže firmy.

Je to dobrá a vtipná historka. Dlouho jsem o ní přemýšlel. Když jsem byl před mnoha lety sám teenagerem, vymýšleli jsme s kámoši podobné ptákoviny. Představa, že nás za to ti, ze kterých si děláme legraci, ještě platí, mi připadá skvělá. Vlastně připadala. Čím déle o tom přemýšlím, zdá se mi to nemravné a nebezpečné. Tvůrčí svoboda je jedna věc. Ochota prodávat talent za pár drobných zase věc druhá.

Jen si to vezměte: na ulici vás zastaví velký chlap a poprosí vás, jestli byste ho nenakopali do zadku. Slíbí vám za to sto korun. Uděláte to s radostí a chutí, samozřejmě. Ale když vám lidé okolo začnou tleskat, jak jste odvážní a vtipní? Je to podvod. Navíc poměrně laciný.

Štítky: ,

středa 16. ledna 2008

Dance Tonight

Zajímavá nahrávka! Paul McCartney a Kylie Minogue zpívají písničku Dance Tonight z Maccova alba Memory Almost Full (2007). Bývalý Beatle v ní hraje na mandolínu, kterou si koupil v londýnském obchodu s použitými hudebními nástroji. Jak řekl v jednom rozhovoru, vždy když na ni zkoušel hrát, začala jeho tehdy dvouletá dcera Beatrice okamžitě tancovat. Písnička se pak prý "napsala sama". Firma Apple koupila písničku do jedné ze svých televizních reklam. Duet s Minogue vysílala BBC2 před půlnocí na Silvestra 2007. Proto jsou zhruba od poloviny písně v levém dolním rohu hodiny ukazující těsně před dvanáctou. McCartney ve zmíněném pořadu zpíval ještě písničku Got To Get You Into My Life (ke stažení ve formátu wmv).

Štítky:

Ťu ťu, ňu ňu, prosperita a mír. Mluví k vám prezidentský kandidát

Amerika si svůj volební prezidentský rok užívá se vším všudy (podobně jako my v Česku náš volební prezidentský měsíc) a média jsou doslova posedlá politickým zpravodajstvím. Analýzy, ale i letmý pohled do novin či na televizní obrazovky (o počítačových monitorech nemluvě) dokazují, že se média prezidentským primárkám nikdy v historii tak intenzivně nevěnovala.
Ze všech zpráv, fotografií, analýz i komentářů se mi nejvíc líbil experiment Darrena Garnicka ve webovém magazínu Slate. Ten vzal svou pětiměsíční dceru Dahlii a "podstrčil" ji do náruče všech prezidentských kandidátů během primárek v New Hampshire. Stanovil si jen dvě základní pravidla. Za prvé: žádné líbání, protože nepřichází v úvahu, aby kterýkoliv demokrat či republikán milované dítě poslintal. A za druhé: žádné fotografování s bývalým aljašským senátorem Mikem Gravelem, který je "fakt divnej".
Dopadlo to výborně. S jedinou výjimkou (Fred Thompson) se Dahlii podařilo vyfotografovat se všemi přítomnými kandidáty. Jak známo, politiky a malé děti přitahuje zvláštní kouzlo (Hitler a další by mohli vyprávět), a tak vznikla fascinující série fotografií, kdy se na tvářích zmíněných politiků zračí nejrůznější emoce: od nefalšované rozněžnění přes hollywoodsky markýrovanou radost až po čirý děs. Všeho pochopitelně jen trošku a někdy i v zajímavých kombinacích.
No a stejně fascinující jsou i reakce čtenářů a blogerů, kteří z výrazu tváře zmíněných politiků, ale i pětiměsíční holčičky vyvozují jednoznačné soudy o jejich prezidentských kvalitách. Ale proč ne? Osobně si myslím, že jde o novinářský výkon hodný nejmíň Pulitzerovy ceny. Dát své malé dítě do rukou politiků, to je vážně odvaha. Kam se hrabou váleční reportéři ve svých neprůstřelných vestách.

Štítky: ,

Lidové noviny: Na YouTube boduje Jožin. Díky Polákům

Bude Ivan Mládek prvním českým "youtubovým" milionářem? Vše tomu nasvědčuje, a mžná jím již je. Když posčítáme počet shlédnutí všech jeho klipů (nejčastěji Jožin z bážin), dostaneme se k číslu právě koelm miliónu. Mládek tak spolehlivě utíká všem ostatním, v Česku momentálně populárnějším interpretům.

Důvodem je "bažinománie" v Polsku, na kterou upozornily Lidové noviny. Jak píše Luboš Palata, není přesně jasné, zda Poláky na třicet let starém záznamu ž tehdejší Československé televize baví nejvíc samotná Mládkova píseň (jejíž obsah zprtostředkovávají polské titulky), diskotanec zachmuřele se tvářícího Ivo Pešáka, anebo prostě zvuk samotné češtiny, která prý vždy Polákům připadala trochu legrační.

Klip každopádně vykazuje všechny znaky velkého youtubového hitu. Vznikly už první parodie a remixy: například diskoverze či sestřih na hudbu Prodigy. Zda nečekaná a kuriózní popularita hlavnímu protagonistovi něco přinese, je nejisté - úspěch na YouTube v drtivé většině případů neznamená nic víc než "pouhou" slávu. Mimochodem, polské majitele má i doména jozinzbazin.com. Patří stejnojmenné firmě produkující krátké nezávislé filmy - ten poslední se jmenuje Good Morning a je především výtvarně pozoruhodným dílkem.

Štítky:

úterý 15. ledna 2008

VolimKlause.cz? Dobře udělaná "angažovaná" stránka

(Komentář vyšel v deníku E15. Stanovisko senátora Jiřího Zlatušky, lépe řečeno jeho mail, který mi zaslal, je připojen na konci textu.)

Rozporuplné reakce budí iniciativa nazvaná „Volím Klause“, která hlavně prostřednictvím webové stránky podporuje znovuzvolení současného prezidenta. Jejím nejviditelnějším proponentem je houslista Šporcl, který se v jednom rozhovoru zmínil, že má Václava Klause rád, protože ten chodí na jeho koncerty, kupuje si jeho cédéčko a ještě ho „vždycky hrozně chválí“.

Jak je jednoduchá lidská povaha! Nic nového, samozřejmě. Současný prezident to dobře ví, a tak chválí často a rád. Konec konců nás ve svém teoreticky posledním prezidentském projevu pochválil všechny. Ale pozitivní a nekonflitní je i Klausův protikandidát Švejnar.

Je úplně radost je oba sledovat! Jakoby byli pod vlivem nějaké nové drogy stimulující optimismus a všeobjímající lásku. Vědce by mohlo napadnou pokusit se tuhle zázračnou látku extrahovat a potom předepisovat všem politikům povinně. Ale byla by to asi zbytečná práce, protože pod mikroskopem by zjistili, že je to obyčejná směska ze dvou osvědčených sustancí. Jmenují se „účelovost“ a „populismus“.

Ovšem zatímco oba hlavní aktéři nadcházejícího dramatu asi až do volby zůstanou ve své láskyplné nirváně, aktivita a bojovnost jejich příznivců naopak poroste. A čím dál víc lidí bude mít potřebu přihlásit se do tábora buď klausovců ,či naopak švejnarovců, jakoby to byl jeden z pilířů jejich zakotvení ve světě i společnosti. Tuhle iluzi podporují i novináři, kteří se dnes na „prezidentskou příslušnost“ ptají snad v každém rozhovoru, a to kohokoliv

Není to nic jiného než mediálni entertainment, či chcete-li, taková politická pěna dní, která na zvolení toho či onoho nebude mít valný vliv. Anebo bude? Nevěřme blábolům o lobbistech obcházejících zákonodárce s miliónovými igelitkami, ale ani zaručeným zprávam některých investigativních reportérů o tom, že o prezidentovi je už rozhodnuto a že volební klausostroj má potřebné hlasy v kapse.

Bylo by zajímavé vidět, jak převodní páky nejrůznějších vlivů, sympatií i pletich opravdu dnes v parlamentu fungují a co nakonec o zvolení toho či onoho kandidáta rozhodne. Ale bohužel se to asi nikdy nedozvíme, tak jako dodnes nevíme, kterými hlasy a proč byl vlastně před pěti lety zvolen Václav Klaus. Nedozvíme se to ani v případě, že se bude hlasovat veřejně: v tom případě to totiž bude úplně jiné hlasování a možná z nej vzejde i jiný prezident.

Neměli bychom současné dění pod parlamentním povrchem démonizovat. Jistěže hrají roli zákulisní jednání, tajné domluvy i taktizování politických špiček. Ale o tom to právě je: kromě mediálně známých a frekventovaných špiček je v obou komorách parlamentu přes dvě stě dalších poslanců a senátorů.

S trochou nadsázky se dá říct, že některé z nich zajímá politika méně než průměrné čtenáře novin: můžeme tak usuzovat podle toho, jak málo se projevuví. Najdou se i takoví, kteří na půdě parlamentu – snad kromě složení slibu – ještě nepromluvili. Ví někdo, jak tihle lidé budou hlasovat v tajné volbě? Zda se budou řídit přáním svých stranických šéfů, anebo budou hrát roli osobní sympatie a antipatie, případně momentální nálada a další marginální okolnosti?

I z tohoto pohledu se zdá být nejefektivnější a z mnoha důvodů nejsympatičtější právě zmíněná iniciativa Volím Klause. Nabízí angažovaným občanům srozumitelnou převodní páku mezi svým přáním a parlamentní volbou. Naprosto nesouhlasím s Ondřejem Neffem, že by zasílání mailu svému poslanci či senátorovi bylo spamem. S tím tenhle akt nemá společný ani jeden znak.

Dobrá je i konkrétní realizace, která aplikaci chrání právě před hromadným rozesíláním a zneužitím spamovacíi roboty. Můj názor je, že je to dobrá a efektivní věc.Možná i proto, že není originální: v Americe je podobný „strojek na maily politikům“ součástí skoro každé webové stránky, která se nějak angažuje.

Líbí se mi to i proto, že iniciativa Volím Klause má dvě pikantní souvislosti. Tou první je, že s pomocí Internetu a občanské angažovanosti chce zvolit za prezidenta politika, který nad Internetem ohrnoval nos první polovinu své politické kariéry a nad občanskými iniciativami ohrnuje nos dodnes.

Druhou pikantností je pak dotčený pokřik Klausových parlamentních odpůrců, z nich někteří – z logiky věci – naopak vždy právě občanskou angažovanost vzývali. Mejstříkovi, Zlatuškovi a dalším vadí, že musí ze své poštovní schránky smazat pár stovek mailů. Chápu, že jsou pro ně proklausovské maily iritující, pro senátora Zlatušku dokonce víc než dopisy nabízející Viagru. Ale snad se s tou nevyžádanou poštovní havětí vyrovnají. Mají to stále lehčí než my se svými nevyžádanými poslanci a senátory.

Reakce Jiřího Zlatušky, který upozorňuje na to, že v médiích žádnou nespokojenost nad "agitačními" maily neprojevoval:

Vážený pane Čermáku,

v dnešním E15 o mne píšete: "Druhou pikantností je dotčený pokřik Klausových parlamentních odpůrců, z nichž někteří naopak vždy právě občanskou angažovanost vzývali. Mejstříkovi, Zlatuškovi a dalším vadí, že musí ze své schránky smazat pár stovek mailů. Chápu, že jsou pro ně maily iritující, ale snad se s tou nevyžádanou poštovní havětí vyrovnají. Mají to stále lehčí než my se svými nevyžádanými poslanci a senátory."

Dovoluji si Vás upozornit na to, že informaci, kterou reprodukujete, je nesmysl, který si vymysleli lháři (aka "mluvčí") z volteKlause. Neprojevil jsem žádnou nepokojenost s tím, že mi takové maily chodí (filtr si dovedu udělat sám). Naopak jsem považoval za vhodné údajným odesilatelům osobně odpovědět a v závěru své odpovědi i poděkovat za zájem o volbu prezidenta. (Co dělal senátor Mejstřík, nevím -- své reakce v této věci s ním nekoordinuji; jsem mimochodem od začátku měsíce v Kalifornii, takže i davových nálad v této věci jsem snad ušetřen.)

Nepopírám, že ta odpověď byla poněkud ironická - pokud mi od někoho dojde mail, ve kterém je napsáno, že je osobní, ale současně o sobě dotyčný napíše "Chtěl/-a bych ...", nedá mi to nepodivit se, že nezná vlastní pohlaví, aby takovou věc vůči své "osobě" napsal jednoznačně.

Jeden z těch, kdo mně poslali svůj "osobní" mail jako senátorovi ze svého volebního obvodu mi po mé odpovědi napsal: "kdybych tušil, že vy jste adresátem té výzvy, neplýtval bych podpisem." To, že jsou maily s jeho jménem zřejmě bez jeho vědomí posílány lidem, kterým by to oni neposílali, si samozřejmě musí vyřídit s lidmi z volimKlause. Jiný z těchto údajných "autorů" mi sdělil svou adresu, která je ve Valašském Meziříčí, můj volební obvod je ovšem v Brně, takže volimKlause rozesílá za své klienty maily, ve kterých z nich s ohledem na obsah dělá lháře.

Nestěžuji si nicméně na tuto věc - jsem zvyklý, že ve spamech rozesílaných touto formou na různé pochybné zboží jsou obsaženy nepravdy z povahy věci samé, a jeden takový rozesilatel navíc na zboží politické povahy mne nijak nevyvádí z míry.

Jste v E15 již druhý komentátor, který tento nesmysl od volimKlause reprodukuje. Panu Neffovi jsem to sdělil hned poté, co jeho komentář v pátek vyšel, on považoval nicméně za vhodné stejný nesmysl den poté znovu vypotit i na Neviditelném psu. (Považoval jsem ho za serióznějšího autora, musím ale říci, že jsem se evidentně mýlil. :-( )

Jsem ochoten cítit soustrast s komentátory, že mají nevyžádané poslance nebo senátory. Pokud ovšem tito komentátoři tímto způsobem reprodukují každou blbinu, kterou kolem sebe slyší, a staví na tom další úvahy, nemyslím si, žde by taková soustrast byla nějak namístě.

Pokud by Vás to zajímalo a neměl jste k této věci stejný postoj, jako Ondřej Neff nebo šéfredaktor iDnes, jsem ochoten Vám kopii své korespondence s voliči i s volimKlause v této věci poslat, abyste se o tom, že jsem si na nic nestěžoval, mohl přesvědčit.

Štítky:

Ještě k novoročním řečem a podělaným Čechům

Představme si, že šéf firmy řekne o svých zaměstnancích: „Jsou takoví věčně bez nálady. A když je opravdu třeba máknout, tak se na ně nedá spolehnout.“ Není třeba nahlížet do manažerských příruček, abychom zjistili, že by to nebylo moc chytré.

Když premiér řekne o obyvatelích své země, že „obvykle vidí všechno negativně, a když k něčemu dojde, tak se podělají“, je to téměř učebnicový příklad politické sebevraždy. Pokud tedy tenhle výrok nepadl v Česku a z úst premiéra Topolánka.

Stalo se už mediálním klišé, že Mirek Topolánek rychleji mluví než myslí. Počet jeho hloupých výroků překračuje běžný evropský průměr. Nedá se s tím nic dělat. Český premiér se v jednom rozhovoru celkem upřímně přiznal, že když ho něco napadne, tak to prostě musí říct – i když ví, že mu to způsobí problémy.

Politicky vzato to byl nepochybně špatný výrok ve špatnou chvíli. V novoročním rozjitření (či u někoho v posilvestrovské kocovině) nechceme slyšet nepříjemné věci. To si mohl dovolit Václav Havel ve svém úplně prvním prezidentském proslovu v roce 1990, kdy se vysmál předešlým komunistickým lžím o tom, jak naše země vzkvétá. Ale to byl ojedinělý případ. I Havel nás pak už svými dalšími projevy spíše mile drbal za ušima.

A co teprve populista Klaus! Ten celý svůj letošní novoroční projev pojal jako paján na chytrý národ, jehož příslušníci bez bázně a hany sázejí na prosperitu tím, že si berou hypotéky. Sťastní lidé, kteří žijí v té nejlepší době, jaká kdy byla! Jistě, i to je pravda, a souhlasí s tím také premiér Topolánek. Dokonce naznačuje, že něco podobného říká už dlouho, takže to snad od něj prezient opsal.

Jenže pak to všechno zkazí dodatkem o tom, jak se Češi v krizi ... zkrátka jak jim nejrůznější krize nedělají dobře. Úplně vidíme pohodlně usazeného a ležérně se usmívajícího předsedu vlády, jak chce napjatou atmosféru pro nudně seriózní ekonomický list rozčeřit nějakou "řachandou". To se mu povedlo.

Všimněme si ovšem volby osoby. Topolánek neříká "my Češi", ale "oni Češi". Buď to nějak souvisí s jeho moravanstvím, anebo chce naznačit, že on v tomto ohledu tak úplně pravým Čechem není. Je to zvláštní: Topolnek je svým projevem a chováním typický muž z lidu. Mluví však často jako elitář.

Ale pak je tu ještě další, důležitější věc: Topolánek se své originální sondy do české národní duše dopouští v souvislosti s plánovaným umístěním amerického radaru. To je logické, protože právě s tímto rozhodováním cosi jako národní odavha či sebedůvěra souvisejí. Ale není to zrovna taktické.

Asi jako by předseda vlády rovnou řekl lidem: "Vy notoričtí zbabělci, jděte teď konečně do sebe a udělejte aspoň jednou v historii nějaké odvážné gesto! Řekněte radaru Ano!" S nadsázkou řečeno je přesně tohle způsob komunikace, který vláda od začátku s občany vede. A je to přesně důvod, proč čím déle je přesvědčuje a víc peněz do toho dává, tím více podpora amerického radaru klesá.

Topolánkova slovo vyvolala patřičnou odezvu, ostatně jako obvykle. Dvě reakce přesahují běžný rámec. Čeští nacionalisté, kteří mimochodem právě zakládají Národní gardu (ta jistě zaplní své řady mnoha hrdiny a odvážlivci!), na něj podali trestní oznámení. A starosta malé vesnice a zároveň učitel dějepisu zase chce Mirka Topolánka žalovat občansky.

Nechme stranou, že obě podání nemají solidní právní podklad, protože premiéra chrání jeden z nejzákladnějších principů demokracie, totiž svoboda slova. Byla by katastrofa žít v zemi, kde se člověk nesmí dopustit ani soudu o vlasním národu. To by bylo mnohem horší než žít v národě zbabělců.

Zmíněný starosta žádá po Topolánkovi omluvu a píše, že se jeho slovy cítí dotčen jako historik. Upřímně řečeno je to zneklidňující. Ve skutečnosti by to mělo být přesně naopak. Politik má zvlášť na nový rok občany poplácet od zádech, od historika bychom zase čekali nepříjemnou pravdu.

Protože ta je taková, že se Topolánek moc nemýlí. Když oddělíme mýty a historická fakta, tak v učebnicích dějepisu mnoho příkladů odvahy a statečnosti nenajdeme. Jistěže je nesmysl generalizovat a mluvit o jedné národní povaze. V každém národě jsou hrdinové i zbabělci. Ale zároveň platí, že v české historii se ono kolektivní hrdinství moc neprojevovalo.

Není to nutně negativní. Můžeme svou národní povahu popsat i tak, že jsme spíš chytří než odvážní. Víme, že v určitých situacích je výhodnější se přizpůsobit než být principiální a neústupný. Víme, kdy je nevyhnutelné se tu přikrčit či tomu posloužit. Darwinistická teorie tak ostatně popisuje schopnost přežít. Když to platí o živočišných druzích, platí to i pro národy.

Ostatně hlavně sousední národy to o nás vědí. Někdy se na nás kvůli tomu dívají skrz prsty, jindy to naopak berou jako součást příjemného mixu národních vlastností: umíme se dívat na věci s nadhledem, málokdy se chováme iracionálně, máme smysl pro humor. Nepěstujeme kult hrdinů. Naším nejpopulárnějším literárním hrdinou je voják Švejk, který chce za vlast bojovat, ale zároveň je úředně uznaným blbem.

Toto vše vyjádřil premiér Topolánek poněkud lidovou a nevkusnou, ale zároveň poměrně přesnou zkratkou. Vlastně bychom mu měli poděkovat. A zrovna tak i za to, že po pár dnech začal - jak už to politici obvykle dělají - najednou tvrdit, že nic takového v rozhovoru neřekl. Můžeme chtít lepší potvrzení jeho slov? Šlo do tuhého, a tak se podělal.

Štítky:

Velká gesta aneb malí politici s velkou hubou

Udělat gesto je jedna věc, dostát svým slovům však věc druhá. Šéf sociálních demokratů Jiří Paroubek hezky ukázal, jak si představuje principiálnost v politice. Z jeho prosincového gesta zůstal počátkem ledna jen navoněný pšouk.

Gesta do politiky i společenského života patří, a to i v případě, že jsou to tak hloupá gesta, jakým byla výzva několika známých lidí k neplacení poplatků u lékaře. Jméno Jiřího Paroubka pod ní chybí, on sám se k ní však halasně přihlásil. Když byla výzva v centru pozornosti médií, vyjádřil dokonce rozčarování nad tím, že mezi signatáři jeho jméno není. "Mně se to skoro dotklo," řekl 12. prosince v České televizi s tím, že v rozhovoru s autory výzvu podpořil, a předpokládal, že jeho jméno do seznamu zařadí.

Připomeňme, že autorem textu výzvy k občanské neposlušnosti je Alexandr Kramer, novinář deníku Právo. A právě ten s Jiřím Paroubkem počátkem ledna znovu hovořil, tentokrát ovšem v roli žurnalisty. Nechme stranou, že by plody svého občanského aktivismu měl při rozhovorech s šéfem opozice nechat stranou, anebo mít aspoň tolik novinářské slušnosti, aby na to čtenáře upozornil. Pozornosti by však každopádně neměly uniknout Paroubkovy odpovědi.

Trvat na výzvě "by znamenalo vnášet do společnosti velký zmatek", tvrdí Jiří Paroubek, a dodává: "Já se nedomnívám, že by teď něčemu pomohla." Zajímavé! Samozřejmě má pravdu, v tom případě se však jaksi automaticky nabízí otázka, proč se k téže výzvě ještě před pár týdny tak hlásil. Jistěže to není těžká otázka: protože tehdy mu to zajistilo pár okamžiků mediální slávy. Až brutálně upřímná je Parubkova interpretace občanské odvahy: výzvě vyjádřil podporu, protože "předpokládal, že Ústavní soud o té věci rozhodne do konce roku".

Ta výzva byla vážná věc: apelovala na občany, aby porušovali zákon, a zašťiťovala se známými či v pár případech i váženými jmény. Nelze vyloučit, že někteří lidé tuto výzvu vzali za svou a u lékaře od počátku ledna neplatí - se všemi možnými riziky a problémy, které jim to může přinést. A co se teď z novin dozvědí? Že si to rozmyslel? Že podpora téhle věci byla pro šéfa opozice jen takovou mediální šaškárnou, kterou nemyslel vážně? Že on u lékaře samozřejmě platit bude, protože je spořádaný občan? A že to celé dělal jen proto, že si myslel, že by na tom mohl vydělat nějaký politický kapitáleček?

To není už jen hloupé, ale nestydaté. K velkým gestům patří i riziko, že se ukáží být mylná. Výsadou velkých politiků je, že se s tím dokážou nějak důstojně vyrovnat. Znakem malých politiků je jen jejich velká huba.

Štítky:

pondělí 14. ledna 2008

Pozor, jede vlak

Co by rodiče měli říct svým dospívajícím dětem, když jsou ven? "Chovej se slušně, nekupuj ani neprodávaje drogy a hlavně nenatáčej žádná nebezpečná videa na YouTube!" Jako konkrétně třeba to, na kterém si teenager lehne mezi koleje, před sebe položí kameru a čeká na jedoucí vlak. Fujtajbl! Je to děsivá podívaná a vsadím se, že až budete v té části, kdy nad kamerou drnčí vagóny, budete s vytřeštěnýma očima přitiskmutí ke klávesnici. Tak jako já.

Štítky:

Všichni milují Obamu

Může být politika sexy? V Česku asi dost hloupá otázka. Zdá se však, že americké prezidentské volby tenhle potenciál mají. Odhaduje se, že zajímají a zřejmě i přitáhnou k volebním urnám víc mladých lidí než kterékoliv předešlé volby v nedávné historii. Důvodem může být i to, že politika do značné míry opanovala Internet.

Řeč ovšem není o seriózních debatách nebo dokonce analýzách, ale zábavě. A jak symbióza internetové zábavy a politiky funguje, ukazuje asi nejlíp kauza hudebního klipu „Jsem zamilovaná do Obamy“. Na serveru Youtube ho od června loňského roku vidělo pět miliónů lidí. Mnohá média ho koncem prosince vyhlásila nejlepším webovým videoklipem roku 2007.

Hlavní hvězdou zhruba tříminutového videa je čtyřiadvacetiletá modelka Amber Lee Etingerová. Prochází se po Manhattanu a přitom se vyznává z lásky k osmačtyřicetiletému senátorovi, kterého poprvé viděla na mítinku v roce 2004. Obamovo jméno má na tričku i na červených kalhotkách. Klip je plný erotických póz a dalších sexem nabitých záběrů. „Nemůžu čekat do roku 2008,“ zpívá vyzývavá a vnadná brunetka.

Jde o parodii, samozřejmě. Ettingerová je příležitostná herečka, pro kterou je dívka zbožňující černošského politika a jednoho z horkých kandidátů na prezidentský úřad jen jednou z mnoha dalších rolí. „Samozřejmě pana Obamu znám. Vím, kdo je a jaké jsou jeho názory. Ale jestli ho budu volit? To nevím,“ řekla v jednom z televizních rozhovorů poté, co se díky zmíněnému videu proslavila.

V klipu přitom ani nezpívá, píseň složila a nazpívala zpěvačka Leah Kauffmanová. A mužem, který celý projekt vymyslel a zrealizoval, je dvaatřicetiletý newyorský marketingový expert Ben Relles. Koncem května 2007 dal na jednu webovou stránku inzerát, že hledá filmaře. Přihlásili se mu dva a všichni společně ještě týž den začali točit. Hrubý materiál měli hotový za šest hodin, necelé dva týdny trvalo stříhání a finalizace. A 13. června 2007 video publikovali na serveru YouTube.

Stalo se okamžitým hitem, na který odkazovali blogeři. Jen za prvbních pět hodin ho vidělo víc než tisíc diváků. Hned další den si klipu nevyhnutelně všimla klasická média. Ukázky se objevily v televizních zprávách i v oblíbených nočních diskusních pořadech. O videu referoval deníky Washington Post a New York Times, zmínka se objevila dokonce v týdeníku Economist.

Video rozvířilo i seriózní politické vody. Obamovi konkurenti se zpočátku domnívali, že video má senátorovu kampaň podpořit a obvinili ho z nevkusu. Ale zmatek vnesl klip i do Obamova týmu. Sám Obama se k němu zpočátku vyjadřoval vyhýbavě. „Takových věcí se teď na webu asi objeví víc,“ řekl tři dny poté, co byl klip zveřejněn. Až později ho v rozhovoru s reportérem agentury Associated Press odsoudil a řekl, že video „rozrušilo“ jeho dvě dospívající dcery.

Relles sice novinářům řekl, že je Obamův politický příznivec, ale že projekt v žádném případě nenatočil proto, aby mu pomohl do Bílého domu. Jestli měl klip někoho propagovat, tak především samotné tvůrce. Relles chtěl coby „digitální stratég“ ukázat, jaký dopad a efekt může mít internetový marketing. Což se mu povedlo dokonale.

Založil satirickou politickou stránku Barely Political, která funguje dodnes. Trička a kalhotky, v kterých Etingerová účinkovala, se prodaly v internetových aukcích (a výtěžek byl věnován charitě pomáhající bezdomovcům). A především, byla natočena další videa.

Některá připravil opět stejný tým jako to první. V polovině července 2007 to byl klip Obama Girl versus Giuliani Girl. Kromě Etingerové v něm účinkuje dalších pět půvabných dívek. Dvě trojice kamarádek se dohadují o tom, který z kandidátů je lepší: zda demokrat Obama, anebo republikán a bývalý newyorský starosta Giulliani.

Prostředky boje jsou různé: od polštářové bitvy přes poměřování sexuální přitažlivosti až po seriózní diskusi. „Není to už jen milostná píseň, ale spíše taková hudební debata,“ řekl Ben Relles deníku Washington Post. „Pustili jsme se do některých seriózních témat, jako jsou třeba válka v Iráku nebo to, že se Giulliani přirovnal k Ronaldu Reaganovi.“ Video vidělo méně diváků, ale i tak to byly téměř dva milióny.

Co je však důležitější, původní klip se stal inspirací pro mnoho dalších tvůrců, kteří s originálním týmem neměli nic společného. Asi největší úspěch mělo video další přitažlivé mladé dívky, sedmadvacetileté zpěvačky Taryn Southernové, která natočila parodii o své lásce k Hillary Clintonové, a to pod názvem Hot4Hill.

Neúspěšná soutěžící z televizního pořadu American idol v ní v roli školní učitelky zpívá, že Hillary má něco, co Barack Obama nemá, a udiveným školákům ukáže nápis „vaječníky“. Klip má mnohem víc sexuálních narážek a méně humoru, ale přesto i ten vidělo přes milión lidí. A se Southernovou udělala rozhovor mimo jiné i televize CNN. Zpěvačka v něm prohlásila, že není ani Clintonové fanynka, ani lesbicky orientovaná.

Internet tak provbouzí novou vlnu zájmu o politiku. Je to vlna velmi kontroverzní, protože je v ní víc obnažených poprsí a vystrčených zadků než politických cílů a volebních slibů. Ale nic to nemění na tom, že může výrazně ovlivnit to, kdo bude příštím americkým prezidentem.

Štítky: , ,

pátek 11. ledna 2008

Panika kolem Radiožurnálu? Nechápu

Jestli mají konzumenti médií všude na světě něco společného, pak je to panika, že se jejich obsah stále bulvarizuje a zhoršuje. Ukázkovým příkladem je „občanské znepokojení“, které vyvolala nedávná proměna veřejnoprávního Radiožurnálu.

Už stovky lidí podepsaly jakousi internetovou petici a své znepokojení vyjádřili jak profesionální novináři, tak amatérští internetoví blogeři. Skoro se zdá, jakoby obsahové změny jedné rozhlasové stanice patřily mezi hlavní témata současné veřejné debaty. Je to hloupost, samozřejmě.

Nechť zazní zcela jasně: Radiožurnál nestál za zlámanou grešli už před lednem 2008. Z celoplošných stanic provozovaných Českým rozhlasem jsem ho považoval za nejhorší. Nesnesl srovnání se skvělým zpravodajským Českem, publicistickou „Šestkou“, kulturní Vltavou a ani třeba třeba populárně-vědeckým (byť pouze digitálním) Leonardem.

Ne snad, že by Radiožurnál neprodukoval dobré pořady nebo nezaměstnával kvalitní novináře. Ani jedno není pravda. Ale byl žánrově popleteným, kvalitativně rozkolísaným a hudebně iritujícím mixem, který Českému rozhlasu dělal ostudu. Nazývat Radiožurnál „vlajkovou lodí“ je směšné.

Dobrou rozhlasovou stanici nedělá to, že sedm minut po půl sedmé ráno vysílá chytrý komentář, že má dvakrát týdně v půl jedné odpoledne zajímavý aktuální rozhovor, že od šesti do sedmi večer nabízí posluchačům dobré zprávy a ani že hodinu před půlnocí odvysílá příjemnou talk-show. Ne, to jsou jen třešničky na dortu.

Dobrá rozhlasová stanice je taková, kterou když si kdykoliv během dne naladíte, tak uslyšíte předpokládaný obsah v plus minus dané kvalitě. Nic takového o Radiožurnálu neplatilo. Ladit tuhle stanici bylo jako hrát ruletu, ovšem s velmi malou pravděpodobností na vítěství. Poslouchat Radiožurnál je už mnoho let jako chodit na houby: člověk musí mít svá místa, aby něco našel.

Nerozumím nářkům těch, kteří volají po návratu ke „starým pořádkům“. Podezírám je z účelovosti. Nevím, kde třeba takový Jakub Patočka z Literárních novin vzal, že Radiožurnál byl „donedávna nejlepším veřejnoprávním médiem v zemi“. Chápu, že se mu líbily ranní poznámky a komentáře Ivana Hoffmana. Ale co to ostatní? Slyšel někdy třeba takovou Českou dvacítku Martina Hrdinky?

Závidím všem těmto kritikům i signatářům zmíněné petice, že tak jistě vědí, že nový obsah Radiožurnálu bude horší, a to už po několika dnech běžného vysílání. Ano, změnily se znělky i způsob prezentace některých stálých servisních rubrik (počasí, doprava atd.). To si každý všimne po pár minutách poslechu. Nelze vyloučit, že se novým stylem Radiožurnál přiblížil stylu některých komerčních stanic. Ale stejně vyváděli čtenáři seriózních novin, když začaly tisknout barevné fotografie.

Systémové změny navržené Barborou Tachecí považuji za spíše pozitivní, a hlavně nijak převratné. To dobré až na výjimky zůstává: moderování Jana Pokorného, rozhovory Martina Veselovského, publicistické bloky večer po šesté a po deváté, noční pořad Nad věcí se zajímavými, nikoliv slavnými lidmi.

Tachecí udělala taktickou chybu tím, že angažovala Lucii Výbornou, která je příliš spojena s komerčními rádii a televizemi i bulvárním tiskem. Navíc obě působily v minulých letech na Frekvenci 1, takže si nová ředitelka Radiožurnálu mohla spočítat, že jí snahu proměnit veřejnoprávní stanici v "novou Frekvenci" bude každý vyčítat.

Druhým neuralgickým bodem je odchod Ivana Hoffmana. Ano, je vynikajícím glosátorem s literárním talentem a navíc (rozhlasový bonus!) mimořádně příjemným hlasem. Hoffmanovy ranní poznámky nebyly v pravém smyslu komentáři. A od tohoto žánru pěstovaného hlavně deníky se lišily tím, že se na svět dívaly z té lepší stránky. Byl to tedy dobrý žánr v dobrý čas.
Být Barborou Tachecí, snažil bych se spolupráci s Ivanem Hoffmanem udržet za každou cenu. Ale samozřejmě nevím, jak jejich domluva probíhala. A pak je tu ještě jiná věc: nedokážu si představit sebegeniálnějšího autora, který by po pětiletém každodenním psaní jednoho a téhož útvaru nebyl vnitřně opotřebovaný a unavený. Odchází-li však Hoffman definitivně, je to škoda.

Média se nikoliv jen v Česku, ale všude na světě za posledních patnáct let velmi radikálně proměnila. A ten proces pokračuje. Způsobuje to paniku, která není daná ani tak samotnými změnami, jako nejistotou z toho, co tyto změny vypovídají o společnosti a o nás samých. Rozumím té panice a částečně ji sdílím. Jen chci upozornit, že svůj hněv míříme špatným směrem. Mediální manažeři jako Barbora Tachecí jsou jen zástupnými, byť pohodlnými fackovacími panáky.

(psáno pro HN, které mě počátkem týdne požádaly, abych se k "situaci" kolem Radiožurnálu vyjádřil)

Štítky:

čtvrtek 10. ledna 2008

V hlavní roli ... komik Bill Gates!

Kdo tvrdil, že Bill Gates nemá smysl pro humor? Zakladatel firmy Microsoft se zařadil mezi všechny ty internetové uživatele, kteří na YouTube a podobných serverech publikují vlastní videozáběry. Natočil s "kamarády" klip zachycujíci to, jak si představuje svůj poslední den coby stálého zaměstnance v Microsoftu. K tomu dojde už brzy, konkrétně letos v červenci. Bill Gates pustil své video na svém tradičním, a zároveň posledním projevu na veletrhu CES v Las Vegas. A jistěže to není obyčejné domácí video: konec konců v něm hrají například George Clooney, Bono Vox či Albert Gore.

Na Gatesově rozlučkovém, zhruba sedmiminutovém klipu nepochybně pracoval tým špičkových profesionálů s rozpočtem, za který by se asi nemusel stydět ani průměrný český celovečerní film. Ale nic to nemění na tom, že je to video mimořádně vtipné a sympatické. Začíná v šest ráno, kdy Bill Gates nasedá do modrého, levně vyhlížejícího Fordu Focus, na střeše zapomene položenou aktovku i s termoskou a vyráží do práce. "Je těžké uvěřit, že je to opravdu tady," komentuje poslední Gatesův příchod do kanceláře Steve Ballmer, současný šéf Microsoftu. "Ale je na to myslím připraven. Pracoval celkem tvrdě, něco si našetřil."

Podle svých dřívějších prohlášení se Bill Gates chce věnovat charitě, ve videu se však ukazuje, že by rád svou kariéru rozvíjel i jinak. Pracuje na své postavě v tělocvičně, kde pilně zvedá činky. "Už si můžu sundat tričko?", ptá se trenéra. "Ještě ne," opdovídá trenér, kterého hraje další hollywoodská hvězda Matthew McConaughey. O chvíli později natáčí píseň ve studiu a zkouší na kytaru. Vytáčí číslo Bono Voxe, který je zrovna na pódiu při koncertu. "Ahoj Bille. Mám teď trochu napilno," říká. Gates mu zabrnká něco na elektrickou kytaru. "Nebylo to to nejlepší sólo, jaké jsi kdy slyšel?" Po krátké rozpačité pauze mu Bono Vox říká: "Máme teď v kapele plno, bohužel."

A tak je to se vším. O svém hereckém nadání se snaží přesvědčit Stevena Spielberga a známému moderátoru Jonu Stewartovi zase telefonuje s nápadem, že spolu budou dělat pravidelný televizní pořad ("Promiň Bille, ale jsem právě v letadle a budu muset ten telefon vypnout," říká Stwart do telefonu ve své kanceláři). Ale Bill Gates se nenechá jen tak odradit. "Já vím, že jste teď strašně zaměstnaná. Ale už jste přemýšlela o ideálním kandidátovi na viceprezidenta?", ptá se Hillary Clintonové. Telefonuje také Baracku Obamovi a Alu Goreovi.

No a pak už přijde definitivní konec. Bill Gates si naskládá své věci z kanceláře do přepravky a odchází pryč. Přepravku samozřejmě nechá na střeše modrého Fordu, ale ta se na ní tentokrát neudrží a spadne na zem. Je to smutně vtipný konec klipu, který uzavírá moderátor televizních správ NBC: "Finanční trhy zůstaly na závěr historického posledního dne Billa Gatese v Microsoftu v klidu. A dovolte mi osobní poznámku: nám všem v NBC News bude chybět, že už nebudeme večer co večer referovat o tom brilantním a mocném, a taky přitažlivém a dobře vypadajícím lídrů mužů a žen. Jen škoda, že nikdy neutratil víc než sedm dolarů za holiče."

Na tohle video musel Bill Gates najmout opravdové profíky. Protože po jeho shlédnutí mě vůbec poprvé napadlo: Ten člověk nám bude chybět.


Video: Bill Gates Last Day CES Clip

Štítky: ,

Prosím jednou "Cokoliv"

Na Internetu nakupovalo loni před Vánoci víc lidí než rok předtím. Na tom není nic divného. Stejnou zprávu čteme rok co rok. Ale bude to tak i nadále? Anebo se poptávka v určitý moment nasytí a počet digitálně dychtivých zákazníků začne zase klesat? Toť otázka.

Internetové nakupování uspokojí ty největší fajnšmekry. Pokud hledáte spodní prádlo zdobené fialovými veverkami anebo básnické sbírky mongolských atorů, najdete je výhradně v „dlouhých ocasech“ webových obchodů. Na Internetu máte tu největší šanci koupit přesně to, co potřebujete.

Podle průzkumů jsou však internetoví zákazníci méně spokojení než ti z obchodních domů či supermarketů. Možná to souvisí s adrenalinem. Člověk je tak nějak šťastnější, když stráví dvě hodiny mačkáním v davech lidí a místo lyžařské bundy si nakonec koupí zlevněný odšťavňovač do kuchyně. Proti tomu je bezproblémový nákup na webu nuda.

Navíc psychologové zjistili, že lidé sice vyžadují co největší nabídku, ale jejich spokojenost s pořízeným nákupem to snižuje. Zatímco když si nemůžou moc vybírat, tak jsou se získaným zbožím dlouhodobě spokojenější. Zbyly na vás v předvánočně vybrakovaném obchodě poslední lyže? Pak máte šanci, že je budete mít rádi mnohem víc, než kdybyste si je vybrali ze stovky vystavených párů.

Na jedné straně je tedy internetové obchodování připomínající inteligentní střely naváděné přímo na cíl a na druhé straně pak klasické nakupování, v kterém významnou roli hrají vyvinuté úsilí, risk a náhoda. To druhé, zdá se, odpovídá více lidské povaze. Mnohé firmy tomu začínají přizpůsobovat svou marketingovou strategii.

A tak se na jídelníčcích čím dál většího počtu drahých restaurací objevuje položka nazvaná „divoká karta“, nebo nějak podobně. Až do chvíle, než číšník jídlo přinese, nemá host nejmenší tušení, co bude večeřet. Anebo jiný příklad: jistá singapurská společnost uvedla na trh dva nápoje v plechovkách. Jmenují se „Whatever“ a „Anything“, tedy volně řeloženo „Cokoliv“.

Ten první je kterákoliv ze šesti limonád s různými příchutěmi (od pomerančové až po colovou), ten druhý zase lrůzné druhy ledového čaje. Trik je v tom, že zákazník nemá nejmenší ponětí, jaký konkrétní nápoj si kupuje. Až do momentu, kdy ho otevře. Limonády jdou prý v obchodech nevuěřitelně na odbyt.

(pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme)

Štítky: , ,

středa 9. ledna 2008

He he! Blamáž s Hillary

Americké volby jsou noční můrou českých novin, a platí to i pro primárky v New Hampshire. Volební místnosti se zde zavřely ve dvě hodiny ráno našeho času, brzy poté byly také zveřejněny výsledky. To je však pro jakýkoliv papírový deník v Česku pozdě, minimálně dvě hodiny po té úplně poslední uzávěrce. Editoři prvních stran českých novin se tentokrát mimořádně blamovali, a to proto, že uvěřili průzkumům, které mezi demokraty výrazně favorizovaly "černého koně" (já vím, ta politická korektnost) kampaně Baracka Obamu.
A tak Hospodářské noviny zveřejnily fotografii rozesmátého Obamy s titulkem "Obamova hvězda stoupá nečekaně vysoko", Lidové noviny zase fotografii truchlivě se tvářící Hillary Clintonové s titulkem "Hillary před voliči: už došlo i na slzy" a MF Dnes obdobnou fotorafii s komentářem: "Zklamání, kampaň Hillary Clintonové nevychází". Výsledek? Primárky v New Hampshire vyhrála Hillary Clintonová a místo zklamání či slz prožívá se svým týmem euforii.
V Česku zase vyhrálo Právo, které sáhlo po tom opravdu důležitém, co se v Americe v minulých stalo. Totiž po svatbě Karla Gotta v Las Vegas. Co se týče fotografie, tváří se na ní český slavík ovšem spíš jako na pohřbu.



Štítky:

Proč jsme si ho tak vykrmili?

Lidové noviny nazvaly Martina Romana v titulku na první straně "tlustým kocourem", což je pejorativní termín. Ve sloupku tamtéž však ředitele ČEZ zároveň dopředu hájí před útoky závistivců. Tahle rozpolcenost dobře odráží to, jak se česká společnost s astronomickými odměnami pro šéfy ČEZu vyrovnává. Takže jak to je: jsou stamilióny Martina Romana nemravným bakšišem, anebo poctivě vydělanými penězi?

Zdůrazněme nejprve to podstatné: motivační program pro vedení elektrárenské firmy je ten nejprůhlednější a nejspravedlivější, jaký si lze představit. Takhle nějak by se asi selským rozumem dohodli dva lidé, z nichž jeden by spravoval majetek toho druhého. Když se ti bude dařit, dostaneš z vydělaných peněz podíl. Když ne, nedostaneš nic.

Nikdo nemohl tušit, že se akcie ČEZu tak zhodnotí, a že to do určité míry nebude důsledek manažerských rozhodnutí, ale spíše šťastných okolností trhu. Nelze tedy říct, že státní úředníci dosadili do čela firmy svého člověka, aby si vydělal.

Když se týdeník Euro ptal Romana těsně před nástupem do funkce, zda se mu - podobně jako jeho předchůdci - podaří hodnotu akcií za rok zdvojnásobit, odpovídal vyhýbavě v tom smyslu, že je třeba dávat si realistické cíle. Dnes je cena akcií asi osminásobná, a podle všeho stále není u stropu.

Čistě kvantitativně vzato Martin Roman "tlustým kocourem" je, a to přímo ukázkovým. Podle průzkumů mezi platy manažerů vydělávají američtí šéfové veřejně obchodovatelných firem asi 300 až 400 krát víc, než činí průměrný plat v jejich podnicích. Včerejší Hospodářské noviny odhadly Romanův roční příjem na zhruba 170 miliónů korun, což je 350 krát víc.

Od amerických tlustých kocourů se však Roman liší tím, že jeho velký příjem odpovídá výkonu firmy. Američtí manažeři mají smlouvy mnohem komplikovanější a neprůhlednější, díky čemuž si velké bonusy odnáší často i tehdy, když se jejich firmám či jim osobně nedaří. Nejčastěji uváděným příkladem byl loni odchod šéfa společnosti Home Depot, který byl propuštěn, ale zároveň si odnesl roční odměnu ve výši přes 200 miliónů dolarů.

Je svým způsobem dobrá zpráva, že Česko má svého prvního "tlustého kocoura", tedy gážistu, který si vydělal řádově stejně jako ti nejúspěšní podnikatelé. Berme to jako pozitivní vizitku ekonomiky. Ale zároveň dodejme, že jde o jev čelící silné kritice. Původně hlavně zleva, v poslední době však již bez politického kontextu.

Nabírá totiž čím dál větší obrátky. Historické tabulky ukazují, že ještě v šedesátých a sedmdesátých letech vydělávali šéfové v Americe "pouze" 30 krát víc a na přelomu osmdesátých a devadesátých let asi 70 krát víc. Proč se to pak "vymklo" z kloubů? V zásadě ze stejného důvodu, jako u ČEZu: trhy i velké firmy se díky globalizaci staly příliš velkými. Platy vypočítané v závislosti na výkonu firmy tak, aby odpovídaly požadovanému nasazení a zodpovědnosti (a aby byly dostatečně motivující pro ty nejlepší), se najdenou z velkých staly nemravnými.

Martin Roman není desetkrát a už vůbec ne stokrát kvalitnějším manažerem než všichni ostatní v Česku. Že si jako zaměstnanec firmy ovládané státem vydělal takové peníze, není ovšem nemravnost jeho, nýbrž nás coby vlastníků. Stát si to ostatně uvědomil a už v roce 2006 omezil budoucí bonusy stropem. Paradoxně je proto výhoda, že ČEZ má ve státu silného majoritného vlastníka. Ve firmách se složitější majetkovou strukturou jsou manažeři a jejich platy mnohem víc nedotknutelní.

Tlustí kocouři se množí i v Evropě. Když loni vydělal šéf německé firmy Porsche 60 miliónů Euro, kritizovala přemrštěné platy manažerů v prosinci 2007 na sjezdu své strany konzervativní premiérka Merkelová. Od německých zaměstnavatelů v průmyslu však zazněla rázná odpověď: ruce pryč od našich peněz.

Média někdy superbohaté lidi rozdělují na ty, kteří zbohatli "staromódně" (tedy podnikáním jako třeba Bill Gates či Warren Buffett), a pak na ty zbohatlé "rychle", rozuměj zaměstnance, kteří více či méně svévolně ukusují z majetku ostatních. Špičkoví manažeři se etablovali jako svého druhu nová třída, jejíž hvězdný status však většina společnosti vnímá jako nezasloužený a nadhodnocený.

Slavný manažer Jack Welsh obhajuje přemrštěné platy tím, že "ředitelský materiál" je u lidí výjimečná kvalita, a vše výjimečné je třeba výjimečně zaplatit. Je to pokulhávající vysvětlení, stejně jako tvrzení, že astronomické odměny manažerský stav zkvalitňují a kultivují. Je to možná dokonce naopak: například počet případů podvodů, falšování účetnictví či nezákonného obchodování mezi vrcholovými manažery v posledních letech roste, a jedním z důvodů je to, že se zde točí tak velké peníze.

Tlustí kocouři nepochybně nebudou problémem české ekonomiky, ojedinělý výdělek Martina Romana nám umožnil tenhle fenomén aspoň okusit. Bez obav z obvinění ze závistovosti můžeme tvrdit, že jde o sumu přemrštěnou a nezaslouženou. Nejspíš si to uvědomuje i sám jejich příjemce, který "preventivně" už loni přislíbil její nikoliv zanedbatelnou část věnovat na vybudováni střední školy. Díky mu za to: nás spoluvlastníků ČEZu tak zbavil aspoň části tíhy zodpovědnosti za to, že jsme ho tak nemravně nechali vydělat.

(Psáno jako komentář pro LN)

Štítky:

úterý 8. ledna 2008

Olympiádu chceme ... vlastně nechceme

Podepíše vláda v požadovaném termínu olympijskou garanci, anebo udělá na pražskou radnici dlouhý nos? Toť otázka. Podle jednoho respektovaného deníku (Hospodářské noviny) se stane to první, zatímco jiný respektovaný deník (MF Dnes) na základě informací od "nejmenovaných zdrojů" předpovídá naopak druhou variantu. Ale to není na celé věci zdaleka to nezajímavější. Spíš se ptejme, proč se vedení ODS či konkrétně její předseda a první místopředseda zase chovají tak amatérsky.

V politice jsou víc než v jiných profesích důležité symboly. Politikovi, který se v rámci své sebepropagace vyškrábal až na nejvyšší horui světa, to netřeba vysvětlovat. Také proto spojil Pavel Bém své jméno s nápadem uspořádat olympijské hry. V konkrétní rovině je to nápad spíše špatný, protože objektivní šance na získání pořadatelství jsou malé. A i kdyby Praha uspěla, přinese to jejím obyvatelům i celé České republice spíše komplikace a nepříjemnosti.

Ale nepříjemná a nebezpečná je i cesta na nejvyšší horu světa. Přesto věříme, že pocit prožitý na vrcholu všechny tyhle komplikace vyváží, byť to lze těžko racionálně zdůvodnit či matematicky spočítat. Podobně je to s olympiádou. Zkušenosti předešlých pořadatelských měst ukazují, že ekonomicky vzato je olympiáda ztrátovým byznysem. Ale pak jsou tu těžko zaúčtovatelné položky jako radost, hrdost či pýcha. V rovině emocí je olympiáda dlouhodým cílem, ke kterému se lze upnout, a pak zážitkem, na který se dlouho vzpomíná. Z čehož plyne, že v symbolické, tedy politické rovině je nápad Pavla Béma skvělý.

Přijít s vizí, která přečnívá z denodenních malicherností a tahanic, je politicky chytré. Ale je to jen první krok. Mnohem důležitější a hlavně nesrovnatelně těžší je nadchnout pro tuto vizi ostatní. Jenže Pavlu Bémovi se zatím nepodařilo získat ani svého nejbližšího stranického kolegu Mirka Topolánka. Možná si myslel, že ho přesvědčí reklamními billboardy. Ovšem jako mistr symbolů si mohl spočítat, kam to povede, když premiéra nepozve ani na slavnostní podpis olympijské přihlášky.

K dnešnímu dohadování vůbec nemělo dojít. ODS neměla dopustit, aby český premiér a pražský primátor zase vypadali jako dva školáci, kteří se dohadují, kdo má hezčí bábovky nebo kdo dočůrá výš. Ne že by nebyla zábava je pozorovat. K tomutu účelu jsou však určeny stranické záchodky.

Štítky: