Ještě k novoročním řečem a podělaným Čechům

Představme si, že šéf firmy řekne o svých zaměstnancích: „Jsou takoví věčně bez nálady. A když je opravdu třeba máknout, tak se na ně nedá spolehnout.“ Není třeba nahlížet do manažerských příruček, abychom zjistili, že by to nebylo moc chytré.

Když premiér řekne o obyvatelích své země, že „obvykle vidí všechno negativně, a když k něčemu dojde, tak se podělají“, je to téměř učebnicový příklad politické sebevraždy. Pokud tedy tenhle výrok nepadl v Česku a z úst premiéra Topolánka.

Stalo se už mediálním klišé, že Mirek Topolánek rychleji mluví než myslí. Počet jeho hloupých výroků překračuje běžný evropský průměr. Nedá se s tím nic dělat. Český premiér se v jednom rozhovoru celkem upřímně přiznal, že když ho něco napadne, tak to prostě musí říct – i když ví, že mu to způsobí problémy.

Politicky vzato to byl nepochybně špatný výrok ve špatnou chvíli. V novoročním rozjitření (či u někoho v posilvestrovské kocovině) nechceme slyšet nepříjemné věci. To si mohl dovolit Václav Havel ve svém úplně prvním prezidentském proslovu v roce 1990, kdy se vysmál předešlým komunistickým lžím o tom, jak naše země vzkvétá. Ale to byl ojedinělý případ. I Havel nás pak už svými dalšími projevy spíše mile drbal za ušima.

A co teprve populista Klaus! Ten celý svůj letošní novoroční projev pojal jako paján na chytrý národ, jehož příslušníci bez bázně a hany sázejí na prosperitu tím, že si berou hypotéky. Sťastní lidé, kteří žijí v té nejlepší době, jaká kdy byla! Jistě, i to je pravda, a souhlasí s tím také premiér Topolánek. Dokonce naznačuje, že něco podobného říká už dlouho, takže to snad od něj prezient opsal.

Jenže pak to všechno zkazí dodatkem o tom, jak se Češi v krizi ... zkrátka jak jim nejrůznější krize nedělají dobře. Úplně vidíme pohodlně usazeného a ležérně se usmívajícího předsedu vlády, jak chce napjatou atmosféru pro nudně seriózní ekonomický list rozčeřit nějakou "řachandou". To se mu povedlo.

Všimněme si ovšem volby osoby. Topolánek neříká "my Češi", ale "oni Češi". Buď to nějak souvisí s jeho moravanstvím, anebo chce naznačit, že on v tomto ohledu tak úplně pravým Čechem není. Je to zvláštní: Topolnek je svým projevem a chováním typický muž z lidu. Mluví však často jako elitář.

Ale pak je tu ještě další, důležitější věc: Topolánek se své originální sondy do české národní duše dopouští v souvislosti s plánovaným umístěním amerického radaru. To je logické, protože právě s tímto rozhodováním cosi jako národní odavha či sebedůvěra souvisejí. Ale není to zrovna taktické.

Asi jako by předseda vlády rovnou řekl lidem: "Vy notoričtí zbabělci, jděte teď konečně do sebe a udělejte aspoň jednou v historii nějaké odvážné gesto! Řekněte radaru Ano!" S nadsázkou řečeno je přesně tohle způsob komunikace, který vláda od začátku s občany vede. A je to přesně důvod, proč čím déle je přesvědčuje a víc peněz do toho dává, tím více podpora amerického radaru klesá.

Topolánkova slovo vyvolala patřičnou odezvu, ostatně jako obvykle. Dvě reakce přesahují běžný rámec. Čeští nacionalisté, kteří mimochodem právě zakládají Národní gardu (ta jistě zaplní své řady mnoha hrdiny a odvážlivci!), na něj podali trestní oznámení. A starosta malé vesnice a zároveň učitel dějepisu zase chce Mirka Topolánka žalovat občansky.

Nechme stranou, že obě podání nemají solidní právní podklad, protože premiéra chrání jeden z nejzákladnějších principů demokracie, totiž svoboda slova. Byla by katastrofa žít v zemi, kde se člověk nesmí dopustit ani soudu o vlasním národu. To by bylo mnohem horší než žít v národě zbabělců.

Zmíněný starosta žádá po Topolánkovi omluvu a píše, že se jeho slovy cítí dotčen jako historik. Upřímně řečeno je to zneklidňující. Ve skutečnosti by to mělo být přesně naopak. Politik má zvlášť na nový rok občany poplácet od zádech, od historika bychom zase čekali nepříjemnou pravdu.

Protože ta je taková, že se Topolánek moc nemýlí. Když oddělíme mýty a historická fakta, tak v učebnicích dějepisu mnoho příkladů odvahy a statečnosti nenajdeme. Jistěže je nesmysl generalizovat a mluvit o jedné národní povaze. V každém národě jsou hrdinové i zbabělci. Ale zároveň platí, že v české historii se ono kolektivní hrdinství moc neprojevovalo.

Není to nutně negativní. Můžeme svou národní povahu popsat i tak, že jsme spíš chytří než odvážní. Víme, že v určitých situacích je výhodnější se přizpůsobit než být principiální a neústupný. Víme, kdy je nevyhnutelné se tu přikrčit či tomu posloužit. Darwinistická teorie tak ostatně popisuje schopnost přežít. Když to platí o živočišných druzích, platí to i pro národy.

Ostatně hlavně sousední národy to o nás vědí. Někdy se na nás kvůli tomu dívají skrz prsty, jindy to naopak berou jako součást příjemného mixu národních vlastností: umíme se dívat na věci s nadhledem, málokdy se chováme iracionálně, máme smysl pro humor. Nepěstujeme kult hrdinů. Naším nejpopulárnějším literárním hrdinou je voják Švejk, který chce za vlast bojovat, ale zároveň je úředně uznaným blbem.

Toto vše vyjádřil premiér Topolánek poněkud lidovou a nevkusnou, ale zároveň poměrně přesnou zkratkou. Vlastně bychom mu měli poděkovat. A zrovna tak i za to, že po pár dnech začal - jak už to politici obvykle dělají - najednou tvrdit, že nic takového v rozhovoru neřekl. Můžeme chtít lepší potvrzení jeho slov? Šlo do tuhého, a tak se podělal.