Panika kolem Radiožurnálu? Nechápu

Jestli mají konzumenti médií všude na světě něco společného, pak je to panika, že se jejich obsah stále bulvarizuje a zhoršuje. Ukázkovým příkladem je „občanské znepokojení“, které vyvolala nedávná proměna veřejnoprávního Radiožurnálu.

Už stovky lidí podepsaly jakousi internetovou petici a své znepokojení vyjádřili jak profesionální novináři, tak amatérští internetoví blogeři. Skoro se zdá, jakoby obsahové změny jedné rozhlasové stanice patřily mezi hlavní témata současné veřejné debaty. Je to hloupost, samozřejmě.

Nechť zazní zcela jasně: Radiožurnál nestál za zlámanou grešli už před lednem 2008. Z celoplošných stanic provozovaných Českým rozhlasem jsem ho považoval za nejhorší. Nesnesl srovnání se skvělým zpravodajským Českem, publicistickou „Šestkou“, kulturní Vltavou a ani třeba třeba populárně-vědeckým (byť pouze digitálním) Leonardem.

Ne snad, že by Radiožurnál neprodukoval dobré pořady nebo nezaměstnával kvalitní novináře. Ani jedno není pravda. Ale byl žánrově popleteným, kvalitativně rozkolísaným a hudebně iritujícím mixem, který Českému rozhlasu dělal ostudu. Nazývat Radiožurnál „vlajkovou lodí“ je směšné.

Dobrou rozhlasovou stanici nedělá to, že sedm minut po půl sedmé ráno vysílá chytrý komentář, že má dvakrát týdně v půl jedné odpoledne zajímavý aktuální rozhovor, že od šesti do sedmi večer nabízí posluchačům dobré zprávy a ani že hodinu před půlnocí odvysílá příjemnou talk-show. Ne, to jsou jen třešničky na dortu.

Dobrá rozhlasová stanice je taková, kterou když si kdykoliv během dne naladíte, tak uslyšíte předpokládaný obsah v plus minus dané kvalitě. Nic takového o Radiožurnálu neplatilo. Ladit tuhle stanici bylo jako hrát ruletu, ovšem s velmi malou pravděpodobností na vítěství. Poslouchat Radiožurnál je už mnoho let jako chodit na houby: člověk musí mít svá místa, aby něco našel.

Nerozumím nářkům těch, kteří volají po návratu ke „starým pořádkům“. Podezírám je z účelovosti. Nevím, kde třeba takový Jakub Patočka z Literárních novin vzal, že Radiožurnál byl „donedávna nejlepším veřejnoprávním médiem v zemi“. Chápu, že se mu líbily ranní poznámky a komentáře Ivana Hoffmana. Ale co to ostatní? Slyšel někdy třeba takovou Českou dvacítku Martina Hrdinky?

Závidím všem těmto kritikům i signatářům zmíněné petice, že tak jistě vědí, že nový obsah Radiožurnálu bude horší, a to už po několika dnech běžného vysílání. Ano, změnily se znělky i způsob prezentace některých stálých servisních rubrik (počasí, doprava atd.). To si každý všimne po pár minutách poslechu. Nelze vyloučit, že se novým stylem Radiožurnál přiblížil stylu některých komerčních stanic. Ale stejně vyváděli čtenáři seriózních novin, když začaly tisknout barevné fotografie.

Systémové změny navržené Barborou Tachecí považuji za spíše pozitivní, a hlavně nijak převratné. To dobré až na výjimky zůstává: moderování Jana Pokorného, rozhovory Martina Veselovského, publicistické bloky večer po šesté a po deváté, noční pořad Nad věcí se zajímavými, nikoliv slavnými lidmi.

Tachecí udělala taktickou chybu tím, že angažovala Lucii Výbornou, která je příliš spojena s komerčními rádii a televizemi i bulvárním tiskem. Navíc obě působily v minulých letech na Frekvenci 1, takže si nová ředitelka Radiožurnálu mohla spočítat, že jí snahu proměnit veřejnoprávní stanici v "novou Frekvenci" bude každý vyčítat.

Druhým neuralgickým bodem je odchod Ivana Hoffmana. Ano, je vynikajícím glosátorem s literárním talentem a navíc (rozhlasový bonus!) mimořádně příjemným hlasem. Hoffmanovy ranní poznámky nebyly v pravém smyslu komentáři. A od tohoto žánru pěstovaného hlavně deníky se lišily tím, že se na svět dívaly z té lepší stránky. Byl to tedy dobrý žánr v dobrý čas.
Být Barborou Tachecí, snažil bych se spolupráci s Ivanem Hoffmanem udržet za každou cenu. Ale samozřejmě nevím, jak jejich domluva probíhala. A pak je tu ještě jiná věc: nedokážu si představit sebegeniálnějšího autora, který by po pětiletém každodenním psaní jednoho a téhož útvaru nebyl vnitřně opotřebovaný a unavený. Odchází-li však Hoffman definitivně, je to škoda.

Média se nikoliv jen v Česku, ale všude na světě za posledních patnáct let velmi radikálně proměnila. A ten proces pokračuje. Způsobuje to paniku, která není daná ani tak samotnými změnami, jako nejistotou z toho, co tyto změny vypovídají o společnosti a o nás samých. Rozumím té panice a částečně ji sdílím. Jen chci upozornit, že svůj hněv míříme špatným směrem. Mediální manažeři jako Barbora Tachecí jsou jen zástupnými, byť pohodlnými fackovacími panáky.

(psáno pro HN, které mě počátkem týdne požádaly, abych se k "situaci" kolem Radiožurnálu vyjádřil)