Mluvčí mají mluvit. Ne se angažovat

Tisk se postavil za občanská práva mluvčího ministra dopravy Karla Hanzelky. Toho ve svém novém pořadu „volejte ředitelce“ napadla šéfová Radiožurnálu Barbora Tachecí. Nelíbí se jí, že zmíněný mluvčí podepsal petici, která protestuje proti změnám zavedeným právě Tachecí.

Například komentářová stránka Lidových novin píše, že ředitelka mluvčímu „přes pěkné řečičky o lásce k demokracii upřela občanská práva“, a prakticky totéž tvrdí i Hospodářské noviny. Ty ještě dodávají, že Tachecí „má velmi svérázné pojetí demokracie a svobody“.

O čem to všichni mluví, zatraceně? Nikdo mluvčímu ministra dopravy právo angažovat se nebere, protože ten ani žádné nemá. Práva podepisovat petice a bojovat za politická či společenská témata se každý mluvčí libovolného politika vzdává v momentě, když do této funkce nastupuje. Tečka.

Zrovna tak se práva podepisovat petice, pracovat v politických stranách nebo se jinak angažovat vzdává každý novinář, když nastupuje jako zaměstnanec do zpravodajského média. Tečka. V těchto dvou pravidlech není žádná pochybnost. Že praxe v Česku je jiná, je ovšem bohužel pravda.

V Česku nemáme ani z procenta tak fungující a rozvětvenou občanskou společnost jako třeba ve Spojených státech. Není to naše chyba a bude trvat desítky let, ne-li stovky, než v nás její principy zakoření. Ale je zajímavé, jak často se principy občanské společnosti mnozí z nás ohánějí, když se jim to hodí.

Už od devadesátých let podepisují mnozí novinře nejrůznější petice, a když je jim to vytknuto jako neprofesionální, začnou hned útočně kvičet o svých občanských právech. Namátkou to byly třeba petice „Děkujeme, odejděte“, nebo „S komunisty se nemluví“. A abychom nechodili příliš daleko do minulosti, tak i loňskou výzvu k neplacení poplatků u lékaře inicioval, napsal a podepsal přední český novinář.

V Americe, chrámu občanské společnosti, by to bylo něco nevídaného. Drtivá většina takových novinářů by okamžitě přišla o místo. V etickém kodexu New York Times, který je součástí pracovní smlouvy, se jakékoliv společenské i politické angažmá zakazuje. Když si manželka politického reportéra nalepí na nárazník svého auta samolepku „Volte kandidáta XY!“, může to být důvodem k přeřazení do sportovní rubriky.

Jsou zkrátka povolání, kde je široké pojetí občanských svobod v rozporu s profesionalismem dané profese. Žurnalistka by nemohla existovat bez svobody slova. Na ní stojí a bez ní padá. Ale berme jako určitý paradox, že individuální novinář se této svobody do určité míry vzdává. Jestliže od něj jeho zaměstnavatel a jeho čtenáři žádají nezávislý úsudek a férovost, tak se prostě nemůže angažovat pro konkrétní stranu nebo pro určitou věc.

Nedělá to z novináře občana druhého řádu. Stále má na výběr: může kdykoliv rezignovat a změnit profesi. Pokud je jeho nutkání angažovat se příliš velké, může to udělat. Ale pokud to neudělá, diskredituje sám sebe i věc, za kterou se bere. Protože se chová nepoctivě. Z principu své profese má lepší přístup do médií než ostatní občané. Nemůže tedy žádat stejná práva, jako mají oni.

To samé platí o tiskových mluvčích. Jejich profesí je tlumočit názory a stanoviska svého šéfa. Kdykoliv veřejně promluví, bere se to tak. Mohou mít na spousty věcí odlišné názory, ale musí si je nechat pro sebe. A pokud jsou odlišné příliš anebo to nemůžou vydržet, musí si najít jiné povolání. To je jednoduché.

Tiskoví mluvčí jsou „stíny“ svých šéfů a své myšlení i své činy musí podřídit jejich úspěchu. Pamatuji se na jeden starší americký film, ve kterém jakýsi politik charakterizuje dobrého mluvčího takto: „To je ten chlap, který se od vás celý večer nehne, a když se pak ostatních lidí ptáte: ´Jak se vám líbil můj nový mluvčí?´, tak oni odpoví: ´Jaký mluvčí?´“

Atraktivní blondýna či muž o hlavu vyšší než politik zkrátka nejsou dobrými mluvčími. Mluvčí může být chytřejší a vzdělanější než jeho šéf, ale neměl by to dávat najevo. Lidové noviny například před časem vychválily mluvčího ministra zdravotnictví Julínka. Že je prý lepší než ministr?! Už i opozice si teď dělá legraci, že úřad ve skutečnosti řídí mluvčí. Nic proti Tomáši Cikrtovi, zmíněnému mluvčímu, ale upřímně řečeno nechápu, že ho jeho ministr nevyhodil. Dělá mu svým chytrým a sebevědomým vystupováním ostudu!

Zrovna tak Karel Hanzelka nechápe, že svým podpisem pod peticí proti nové podobě Radiožurnálu uvádí svého šéfa do nepříjemné situace a podezření ze střetu zájmů. Až bude ministr dopravy v některém z diskusních pořadů, budou moci posluchači říkat: „Ano, ten redaktor mu dává nepříjemné otázky, protože se mu mstí za jeho mluvčího.“ Hanzelka by měl srazit podpatky a mlčet. Ale ne, podpořen rozohněnými komentátory si ještě pouští pusu na špacír, že diskutuje s právníky další postup. Vyhodit!

Celá takzvaná aféra kolem Radiožurnálu je ve znamení popletení rolí. Barbora Tachecí se chová, jakoby stále byla prostořekou a útočící novinářkou, která musí své oponenty v přímém přenosu rozsekat na kousky a kvůli vyšší sledovanosti sem tam ještě sehrát menší hysterickou scénu. A novináři i mluvčí politiků se v občanském rauší pouštejí do boje za veřejnoprávnost bez přívlastků.

Všichni by si měli dát studený hadr na hlavu.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN).