Idioti

Béďa měl smůlu, že se narodil v padesátých letech. Když jsem ho jako malý kluk poznal, bylo mu kolem dvaceti. Bydlel v naší ulici, rád se procházel a povídal si nahlas sám se sebou. „Je to idiot,“ řekla mi babička a také mi vysvětlila, že se mu nemáme smát, protože za to nemůže. Stejně jsme se mu smáli, protože jsme byli ještě větší idioti než on.

Béďu koncem osmdesátých let zabilo auto. Byl zřejmě uprostřed jedné z těch bouřlivých a nekonečných debat, které vedl sám se sebou, a nevšiml si přijíždějícího náklaďáku.

Technologické devadesátých let se nedožil. Jaká to je škoda, jsem si uvědomil, když jsem na ulicích začal potkávat čím dál víc lidí, kteří mluví sami se sebou. Žádný z nich přitom není idiot, aspoň v tom smyslu, jak mi to vysvětlila moje babička. Má pouze v uchu hands-free sadu od mobilního telefonu.

Koupil jsem si ji před lety také a občas ji používám při řízení v autě, ale na veřejnosti na ulici nikdy. Možná je to z piety k Béďovi, možná prostě cítím úzkost z toho, že bych mohl být ostatnímu považován za idiota. Každopádně jsem sí na to vzpomněl, když jsem teď nedávno četl, že vědci na Univerzitě ve Washingtonu vytvořili kontaktní čočky, na které je možné „promítat“ obsah displeje mobilního telefonu.

Až vám bude zvont telefon, nebudete pro něj muset sahat do kapsy, ale jméno volajícího prostě uvidíte před sebou. Zrovna tak text esemesky. S větším rozmachem videotelefonie možná uvidíte také člověka, který vám volá. Geniální! Má to samozřejmě i druhou stranu mince. kromě lidí, kteří si povídají sami se sebou, budeme potkávat i ty, kteří mají vytřeštěné oči někam do blba. Prostě kompletní idioti.

Nehledě na to, že je téměř stoprocentně jisté, že vás s tímto zařízením dřív nebo později zajede auto.

(Pravidelný středeční sloupek pro slovenský deník Sme.)