Něco píplo ...

... a dvanáctiletá dcera se zvedla od nedojedeného talíře. Než jsem ji stačil zastavit, zmizela ve svém pokoji. "Kam šla?", položil jsem spíš už jen řečnickou otázku. "Přišla jí zpráva po Skypu," odpověděl syn, který pípnutí bezpečně identifikoval. "To je vrchol," řekl jsem. "Jestli si myslí, že se bude bavit s kamarádkama i při večeři, tak se plete."

Vrátila se s rozzářeným obličejem. "Vyřiď těm svým kamarádkám ...", začal jsem už jednou omletou písničku, ale dcera mě přurušila. "To byl matikář. Z tý pololetní písemky mám jedničku." Dojatě jsem pohladil své vzorné dítě po hlavě. Matikář samozřejmě může "skypovat" kdykoliv. Ale pak jsem si uvědomil, že je to jeden z těch momentů, kdy si člověk uvědomí, že světu kolem sebe přestává rozumět. Že stárne.

Když jsem chodil do školy já, dozvídali jsme se známky na hodinách. Neměli jsme ani nijaký zvláštní zájem na tom, aby to bylo jinak. Se spolužáky jsme se po obědě rozloučili, případně ještě zašli do mléčného baru na koktejl (a na gymnáziu na jednu nebo dvě desítky), a pak se až do druhého dne neviděli ani neslyšeli. Nevím, jestli si něco takového dnešní děti vůbec dokáží představit. Komunikují kdykoliv a kdekoliv. Posílají si esemesky, maily, vzkazy po ICQ nebo Skypu a někdy i přes Internet videotelefonují. Když si tenhle intenzivní sociální život transponuji do svého dětství, mám pocit, že bych se z toho musel zbláznit. Ale oni by se zbláznili bez něj.

Obě mé děti se narodily do světa proměněného Internetem a mobily. Obě tyto vymoženosti používaly bez jakýchkoliv rozpaků ještě dříve, než začaly chodit do školy. Vždycky jsem přemýšlel, jak je to poznamená a v čem se budou lišit od nás, kteří jsme vyrůstali s knížkami, černobílou televizí a časopisem Ohníček. Budou schopnější a chytřejší než my, protože technologie budou používat přirozeně a efektivně? Anebo naopak pod jejich vlivem zdegenerují a budou méně schopní než my, protože budou méně používat mozky? Oba názory se prolínají a střídají jak na sinusoidě. Těžko říct, který převažuje. A hlavně je minimum studií, které by tu či onu tezi nějak relevantně podpořily.

Jednu takovou nedávno zvěřejnili v Británii a podílela se na ni také British Library. Zkoumala dovednosti a návyky dětí narozených po roce 1993, nazýaných "generace Googlu". Výsledky jsou poměrně překvapivé. Ano, ukazuje se, že umějí používat nové technologie, ale nejsou takovými suverény, jak si někdy myslíme my starší. Jejich schopnost pracovat s informacemi je kupodivu stejná jako u předešlých generací (byť je nehledají v knihách, ale s pomocí Googlu). Nejsou ani víc roztěkaní a nesoustředěnější, jak se rovněž všeobecně soudí. A pod vlivem internetového světa se ani výrazně nezměnil jejich žebříček hodnot. Jeden z blogerů studii shrnul možná trochu zjednodušeně, ale rozhodně trefně: "zásluhou Internetu nejsou děti chytřejší ani blbější než dřív. Kdo byl blbý bez Internetu, je blbý i s ním." To je povzbudivé!

V čem se děti změnily a co lze zobecnit? Generace devadesátých let prý nepochybně preferuje vizuální před textovou informací. Tento trend byl zjevný už s nástupem televize, počítače však text ještě víc upozadily. Neznamená to, že v dohledné době lidé přestanou číst, ale role textu se mění. To může v dlouhodobě perspektivě změnit i způsob myšlení. Druhým nezpochybnitelným trendem je "multitasking", neboli schopnost dělat víc věcí najednou. Dnešní děti jsou víc než my dospělí zvyklí konzumovat naráz informace z víc zdrojů, a ještě přitom například komunikovat (znáte to: v pokoji hraje televize, na stole je rozevřená učebnice, na monitoru tři nebo čtyři webové stránky, ze Skypu mluví spolužáci a do toho začne drnčet mobil). Psychologové či neurologové se ovšem nemůžou shodnout, zda schopnost vnímat víc podnětů zároveň bude mít na vývoj mozku a myšlení spíše pozitivní, nebo negativní efekt. Čímž jsme zase tam, kde jsme byli.

A konečně: nepřehlédnutelný je sklon dětí pracovat s funkcí "kopíruj a vlož", tedy "vystřihávat" nejrůznější webový obsah a skládat z nich obsah nový. V tom jsou dnešní děti fenomenální a mnohé z nich ani netuší, že dělají něco neetického nebo nezákonného. Opisování z webu se podle odborníků stane největším problémem školství všude na světě v nejbližších letech.

Něco o tom vím. Vzpomínám si, jak si francouzštinářka mého čtrnáctiletého syna na posledních třídních schůzkách púochvalovala, jakou radost jí udělal svou poslední prací. "Měl ji nejlepší?", zeptal jsem se překvapeně. "Ne, nejhorší!," zvolala spokojeně. "Bylo tam tolik chyb, že jsem je ani nedokázala všechny opravit." Podíval jsem se na ni s podezřejním, že si ze mě tropí žerty. "Víte, podle toho jsem poznala, že ji na rozdíl od většiny ostatních psal opravdu sám."