Nohavica a Kryl? Strhující téma pro divadelní hru

Jsou morální kriéria relevantní pro uměleckou hodnotu tvorby? Takto vzletně lze pojmenovat dilema, které otevřel Jaroslav Hutka tím, že napsal písničku o tom, jak se Jaromír Nohavica nechce či neumí vyrovnat s vlastní minulostí. Jenže tím, že je to písnička špatná, si vlastně sám odpověděl.

Nepochopitelná a směšná je hysterie, kterou údajná „válka písničkářů“ v médiích vyvolala. Kauze se věnují deníky na předních místech a vyjadřují se k ní přední komentátoři, jako by šlo o nějaké nově otevřené či překvapivé téma. Není to tak. Jestliže komentátor Viliam Buchert ječí v MF Dnes na Jaromíra Nohavicu, ať se ke kauze vyjádří, tak nechce nic jiného než další potravu pro svůj list. Není jasné, co nového a dalšího by mohl Nohavica říct. Jistě, může o svých stycích s estébácích napsat knihu, písničku nebo operní libreto. Možná to také někdy udělá. Ale není nic podstatného, co by měl nebo musel dál říkat novinářům.

Že s StB spolupracoval, je známo od roku 1991, stejně jako to, že některé jeho hovory s tajnou policií se týkaly Karla Kryla. Žádné dokumenty zveřejněné od té doby tuto skutečnost nijak zásadně nezměnily ani neposunul, byť to méda tvrdí.

Věděl to i Karel Kryl, s kterým jsem v té době psal knížku Půlkacíř. Řekl k tomu, že spolupráci s StB považuje za „temný stín“ jeho „pronikavého talentu“. A dodal: „Dodneška postrádám jeho jasné srozumitelné vyjádření. Mlčení je moc špatná zbraň.“

Na základě tohoto výroku se později sešli a zřejmě tuto záležitost zevrubně prodiskutovali. Oba tu věc pak pro sebe považovali za vyřízenou. Něco málo jsem se o té schůzce dozvěděl soukromě od Karla Kryla, ale protože ten brzy poté umřel, nelze o tom dnes nic říct ani napsat. Ze stejného důvodů o tom nemůže ani nechce mluvit jistě i Jaromír Nohavica. Přeneseno do fiktivní roviny, byla by schůzka těchto dvou mužů asi skvělým námětem na strhující divadelní hru.

Byl jsem prvním novinářem, který s Nohavicou na toto téma udělal rozhovor. Startujícím bodem byl opět právě Krylův výrok v knížce Půlkacíř. Nevím, kde MF Dnes a loni Respekt vzaly výrok: „Byl jsem s děvkou, ale seděl jsem s ní pouze v kavárně, na pokoj jsem nešel.“

Možná se někde objevil, mně však podle mého přepisu řekl Nohavica v létě 1993 přesně toto: „Je to podobné, jako když dostanete dopis, že vaše žena byla nevěrná. Dozvíte se, že byla v noci s nějakým mužem ve vinárně. Budete cítit … ne snad žárlivost, ale spíš úžas a trpkost. Nedokážu si představit, že v té vinárně byla! Jedna z možností je za ní jít a zeptat se. Tys mi byla nevěrná? A ona, že nebyla. Vy: Jen se přiznej. Vidím ti to na očích. Ve skutečnosti však nevíte nic. A nejistota je zlá.“ Otázka: „Jenže vy jste – obrazně – v té vinárně byl?“ „Ano, právě to je mrzuté. Ve vinárně ano, v posteli ne.“

Je to mistrovská paralela, odpovídající Nohavicově talentu. Přesně totiž vystihuje ten zásadní, stále se vracející problém. Každý z nás má v sobě nastavenu jinak tu hranici, co přesně nevěra je.

Je to dané našimi charektery, morálkou, životními zkušenostmi. Pro někoho začíná nevěra už pouhým pohledem, pro jiného schůzkou či něžnými slovy, jiný bere nevěru technicky jako sex. Anebo naopak sex bez lásky za nevěru nepovažuje.

Jaroslav Hutka svou písní řekl, kde má tuto vnitřní hranici nastavenu on. Nemyslím si, že to od něj byl kalkul, jak se „připomenout“ veřejnosti, a že to ani nebyl projev závisti či konkurenční řevnivosti k populárnějšímu kolegovi. Nohavicovo selhání pro něj prostě bylo silným tématem, s kterým se nějak vyrovnal.

Ještě mnohem silnějším tématem je nepochybně i pro samotného Nohavicu. Bylo by skvělé, kdyby ho jakkoliv otevřel a zpracoval. Pravděpodobně to dřív nebo později udělá. Nutit ho k tomu na novinových stránkách však nemá cenu.

(Psáno pro časopis Reflex)

Hutkova písnička na YouTube: