Když bylo synovi ...

… asi šest let, zeptal se mě, kolik mám přátel. „Tatínek má spousty kamarádů,“ řekla moje žena, a z jejího tónu nebylo jasné, jestli to považuje za dobré, anebo ne.

Nechtěl jsem syna odbýt a tak jsem se zamyslel. Začal jsem své přátele v duchu počítat, ale brzy jsem se zarazil. Člověk má spousty kolegů, známých, sousedů nebo třeba bývalých spolužáků, ale je těžké říct, které z nich považovat za skutečné přátele. To slovo má v sobě cosi silného a nekompromisního.

Pokusil jsem se to synovi vysvětlit. Ale zakroutil hlavou, že mé argumenty nepřijímá. „Přece musíš vědět, s kým kamarádíš,“ řekl. Zeptal jsem se ho, jestli on to ví. „No jasně,“ odpověděl. „Včera jsem měl sedm kamarádů, ale dneska jen šest.“ Jak se ukázalo, jeden z nich ho ve školce praštil pravítkem.

Vzpomenu si na to vždycky, když mi přijde mail zhruba v následujícím znění: „Člověk XY by si vás rád zařadil mezi své přátele,“ případně mezi „kontakty“. Jako novinář jsem testoval celou řadu takzvaných sociálních sítí (jako třeba Friendster nebo LinkedIn, z těch českých například Lide.cz), zaregistroval jsem se tedy do nich jako člen. A teď mě od lidí chodí nabídky přátelství.

Takzvané sociální sítě (ne, nebojte se, zní to jako nějaká „špidlovina“, ale se sociálními dávkami to nemá nic společného) jsou jedním z nejúspěšnějších výhonků nového webového boomu. Naplňují hned dvě základní, téměř pudové lidské potřeby: jednak se někde „vystavit“ (exhibovat, dát se na odiv … však to znáte!) a jednak navazovat kontakty s ostatními.

Myšlenka je taková: na webu vytvoříte svůj profil, kde o sobě napíšete vše, co chcete prozradit. Kde pracujete, jakou školu jste studovali, co máte za zájmy či koníčky. A svůj profil „prolinkujete“ s lidmi, které znáte, s kterými jste chodili do školy nebo s kterými spolupracujete.

Komukoliv tak říkáte: jsem zhruba takovýto člověk a pohybuji se v takovéto společnosti. Vaši „přátelé“ či „kontakty“ jsou lidé, kteří vás znají a na které se můžete obrátit. Každý z nich má ovšem také své další „přátele“ a „kontakty“, a pro vás to může být cesta, jak se s nimi spojit.

Potřebujete například informaci o firmě XY? Lehce můžete zjistit, jetsli v ní nepracuje některý z vašich „přátel“, případně z „přátel“ vašich „přátel“, atakdál. Když pak takového člověka najdete a budete kontaktovat, nebudete už pro něj někým úplně cizím. Tedy aspoň teoreticky.

Není to žádná novinka, vždyť takhle fungují vztahy mezi lidmi odedávna. Člověk si buduje okruh přátel a známých, kteří mu pomohou, když potřebuje. A on je ochoten pomoci jim.

Někomu jde budování společenských vazeb hůře, jinému lépe. Kdysi jsem četl, že expertem v navazování kontaktů byl Bill Clinton. Už od studentských let si vedl v krabicích od bot detailní kartotéku všech lidí, s nkterými se kdy setkal, za jakých okolností a s poznámkou, k čemu by v budoucnosti mohli být užiteční. A vida, dotáhl to až na nejmocnějšího muže světa.

Tohle všechno dělají internetové sociální sítě automaticky a jednoduše. Mnoha lidem také skutečně pomáhají, například v kariéře. K tomu jsou tyhle webové zázraky vynikající: když hledáte nové místo nebo chcete prodat starou ledničku. Na druhou stranu neznám mnoho případů (vlastně neznám žádný!), kdy by někdo tímto způsobem navázal přátelství v tom staromódním, původním slova smyslu.

Proto jsem v této věci poněkud skeptický. Zaměstnanání mám dobré a naše ledničke funguje, zaplať pánbůh. Nabídky ze sociálních sítí však neodmítám, protože by mně to přišlo nevychované. Copak přátelství lze jen tak „odkliknout“ jako nežádoucí? Byť většinu těch lidí neznám a byť vím, že o žádné skutečné přátelství nepůjde.

Ale aspoň si můžu kdykoliv spočítat, jak na tom jsem. Nikdy dřív to nebylo tak jednoduché. I v tom je pokrok Internetu! Kdyby mně dnes už čtrnáctiletý syn položil tu samou otázku jako před lety, řekl bych mu: „Kolik mám přátel? Tak asi 320, synku. A to ani nepočítám kontakty!“

(pravidelný Notebook v časopise Reflex č. 45)