Proč jsme za komunismu byli šťastní?

Výročí listopadového převratu je příležitosti ohlížet se za bývalým režimem. Není to ohlížení příjemné, byť mnoho lidí podle nejrůznějších průzkumů vzpomíní s nostalgií. A tvrdí, že žili stejně šťastně a spokojeně jako dnes, ne-li dokonce šťastněji. Jak je to možné? Nehledejme důvody ve špatné paměti či nedoléčeném postkomunismu, nýbrž v lidské mysli.

Je rok 2004 a známý americký psycholog Dan Gilbert klade posluchačům na přednášce o štěstí velmi provokativní otázku: Kdybyste si mohli vybrat, chtěli byste vyhrát v loterii, anebo přijít při nehodě obě nohy? Nemusí čekat na odpověď. Asi se nenajde nikdo, kdo by si dobrovolně vybral druhou možnost.

Přichází druhá otázka. Psycholog na plátno promítne dvě fotografie. Na jedné je muž s šekem na 314 miliónů dolarů a na druhé invalida na vozíku. Gilbert se ptá: Který z obou mužů bude v dlouhodobé perspektivě šťastnější? Správná odpověď je tentokrát nečekaná. Průzkumy ukázaly, že bez hledu na to, jestli člověk vyhraje velké peníze, anebo prožije osobní tragédii, cítí se rok poté zhruba stejně šťastný.

Gilbert tomu říká "psychologický imunitní systém". Jinými slovy je naše mysl zařízena tak, že se adaptuje na reálné podmínky a že umí pocit štěstí vytvořit v závislosti na nich. Psychologové tomu říkají náhradní, nebo "syntetické" štěstí.

Ne každý si jako arabský emír může dovolit koupit vlastní dopravní letadlo. To stojí stamilionkrát víc než levný moped v Indii. Je tedy radost z takového nákupu stomilionkrát větší u emíra než u chudého Inda? Vůbec ne. Oba jsou srovnatelně šťastní.

Psychologové zjistili, že tahlé syntéza štěstí jde v mysli hlouběji, než si myslíme. Mění se dokonce naše estetická i jiná kritéria. Když člověka s malými příjmy požádáte, aby sestavil seznam deseti aut, která se mu líbí, zařadí do něj téměř jistě nějaký dostupný levnější vůz. Není to proto, že nechce budit lítost tím, že se mu líbí auta, která si nemůže dovolit. Ne, psychologické průzkumy ukázaly, že se mu takové auto skutečně líbí.

Média často citují lidi, kteří prošli nějakou krizi, jak říkají, že to byla skvělá zkušenost a že je obohatila. Mnohdy to působí jako póza. Jak člověka může obohatit, když mu zbankrotuje firma, je odsouzen za braní úplatků nebo prohraje volby? Ale póza to není. Gilbert tvrdí, že to jen srávně funguje imunita jejich mysli.

Cituje případ Moreese Bickhama, který strávil 37 let v americké věznici, aby se posléze pomocé testu DNA prokázalo, že byl nevinen. Když by v osmasedmdesáti letech propuštěn, řekl deníku New York Times. "Nelituju ani minutu času, který jsem strávil za mřížemi. Byla to nádherná zkušenost."

V tom je paradox naší existence. Jsme hluboce přesvědčeni, že štěstí je něco, co v životě hledáme a o co usilujeme, a přitom je to stav, který si sami dokážeme "vyrobit". A něco jiného je ještě paradoxnější: svoboda volby nás činí méně spokojenými a šťastnými. I to je důsledek našeho psychologického imunitního systému.

Psychologové dělají pokus, kdy dají studentům vybrat ze dvou srovnatelných věcí. Pro půlku testovací skupiny je to rozhodnutí definitivní. Musí si nechat to, co si vybrali. Druhá půlka je na tom zdánlivě lépe. Má čtyři dny na to, aby si vybraný předmět kdykoliv vyměnila za ten druhý.

Co ukázaly testy? V momentě volby jsou všichni zhruba stejně spokojeni se zvolenou věcí. Ale po třech dnech jsou ti, kteří už nemají na výběr, mnohem spkojenější a šťastnější než ti, kteří si věc můžou vyměnit. A ani když lhůta vyprší a uplyne delší čas, nebudou nikdy tak spokojení jako ti první.

Tyhle experimenty celkem dobře vysvětlují zdánlivý paradox, s jakým se vždy při výročích listopadového převratu ohlížíme za minulým režimem. Uvědomujeme si, jak objektivně mizerné životy jsme vedli. Nemohli jsme cestovat, říkat nahlas své názory, žili jsme v šedivých městech a nemohli kupovat kvalitní zboží.

Ale to neznamená, že jsme nežili šťastně. Kdyby naše pocity mohli psychologové dodatečně změřit a porovnat s dnešní daty, tak pravděpodobně zjistí, že jsme dnes v průměru stejně spokojení. Někteří dokonce méně spokojenější, protože svoboda volby brzdí v jejich myslích "výrobu" štěstí. V tom jsou kořeny nostalgie či ostalgie, jak říkají východní Němci.

Motorem změny či pokroku není pocit spokojenosti, nýbrž naopak nespokojenosti. N vzdory imunitě naší mysli podvědomě favorizujeme "přirozené" štěstí před tím "syntetickým". Proto všichni chceme být úspěšní v práci, vydělat hodně peněz, mít vysněné partnery a skvělé děti. Toužíme po tom všem, protože se domníváme, že nás to učiní šťastnými.

Samozřejmě. Ale když to náhodou nevyjde, budeme šťastní taky.

(Psáno jako komentář pro LN, 16. listopadu 2007)

Video zmíněné přednášky Dana Gilberta: