Křemílek, Vochomůrka a můj vztah k V.K.

Přestal mě bavit Václav Klaus. Konstatuji to s pocitem jistého smutku. Prošel jsem ve vztahu k němu mnoha fázemi, počínaje obdivem (třeba k jeho intelektu či píli), přes sympatie (v době takzvaného sarajevského atentátu v roce 1997) až po nevěřícné kroucení hlavou, to zejména nad jeho prezidentskými skopičinami. Ale bez ohledu na emoce mě vždycky bavilo ho poslouchat nebo číst, protože patřil mezi lidi, kteří jsou inspirativní a provokující.

Ale pak se to někde vytratilo. A tak nejsem ani trochu zvědavý, co bude v prezidentově nejnovější knize. Ta má vyjít v nejbližší době a bude obsahovat reflexi posledních dvaceti let.

Informoval o tom v krátkém článku deník MF Dnes. Jeho autor ho patolízalsky končí slovy, že "o prezidentovi je dlouho známo, že své věty formuluje vždy tak precizně a pozorně, že pak bývá problém je vyvracet." Jistěže Václav Klaus fomuluje své myšlenky precizně, ale neřekl bych, že je to hlavní důvod, proč už mnoho lidí ani nelákají k tomu být vyvraceny.

Václav Klaus někde na dlouhé trati "mezi klimatem a Lisabonem" překročil tu čáru, kdy i osvědčené autority přestáváme brát vážně. Asi jako když vám vzdělaný politolog řekne, že teroristické útoky v roce 2001 naplánovala americká vláda, či respektovaní fyzici varují před sabotážemi, které na urychlovači částic provádějí výpravy z budoucnosti. Svému byť i stokrát nespornému intelektu pak přichystají jako odpověď jen nadzdvižené obočí.

Klausova nová knížka se prý bude jmenovat „Kde začíná zítřek“. Můj vztah k Václavu Klausovi coby nezpochybnitelné instituci končících dvaceti let po převratu je včerejškem. Je to smutné, asi jako když jsem někdy v první třídě zjistil, že mě přestal bavit Křemílek a Vochomůrka. Tolik jsem s nimi prožil! I když ani tehdy to nebyl konec světa. Objevil jsem Maxipsa Fíka.

(Sloupek pro slovenský deník Sme).