Umělá inteligence a názor na Paroubka

Anglický profesor kybernetiky Kevin Warwick už v polovině devadesátých let napsal, že počítače převezmou vládu nad světem v roce 2045. Stanou se nadřazenými nad lidmi. Jak přesně se to projeví, není známo. Ale protože má Kevin Warwick za manželku Češku, přepodkládám, že o nadřazenosti a podřízenosti ví svoje.

Osobně mám pocit, že mé pécéčko je mi nadřazené už roky. Pravidelně ho opečovávám, přizpůsobuji svůj pracovní rytmus jeho vrtochům a nikdy o něm nemluvím ošklivě v jeho přítomnosti. Kdybych si své první pécéčko nekoupil až několik měsíců po svatbě v roce 1991, určitě bych s ním konzultoval i tu. Netroufám si tvrdit, kdo z nás je inteligentnější. A protože na něm teď píšu i tenhle sloupek, tak vám ani nenapíšu, co si myslím.

Za jakési populární měřítko inteligence je pokládán slavný Turingův test. Jmenuje se podle britského matematika Alana Turinga, který za druhé světové války luštil nepřátelské šifry a později se zabýval umělou inteligencí. V roce 1950 napsal, že až člověk nepozná, zda konverzuje s jiným člověkem, anebo počítačem, tak pak bude možné říct, že onen počítač „přemýšlí“.

Vždycky mě bavilo si představovat, jak takový test probíhá. V místnosti je skupina seriózně vyhlížejících vědců v bílých pláštích, kteří ťukají na klávesnici zapeklité otázky. Za plentou je buď spiklenecky se usmívající jejich kolega, anebo poblikávající počítač. Vědci se pak podle odpovědí snaží určit, kdo tam je.

Nechme teď stranou, že většina vědců jsou popletená trdla, takže by sami žádným Turingovým testem neprošli. Ale pak je tu ta naléhavá otázka, nakolik lze z běžné konverzace poznat, že váš partner přemýšlí. Minimálně my ženatí muži máme perfektně zvládnuté techniky, jak se svými ženami konverzovat celé hodiny, a přitom být duchem úplně někde jinde.

Myslím, že přesně tyto triky využívají programátoři, kteří „vdechují“ prostřednictvím svého softwaru ducha neživým počítačům. Ale zatímco odměnou nebohých manželů je pouhých pár momentů klidu, úspěšné tvůrce umělé inteligence čeká něco mnohem lepšího. Totiž sto tisíc dolarů a zlatá medaile. Tolik obnáší takzvaná Loebnerova cena, která je určena tvůrcům softwaru, který projde Turingovým testem.

Založil ji Hugh Loebner v roce 1990 a zlatá medaile – která bude opravdu zlatá, na rozdíl od olympijských zlatých, které jsou podle Loebnera ve skutečnosti z pozlaceného stříbra – čeká na svého držitele. Loebner je v článcích obvykle popisován jako „americký vynálezce“, skutečnost je však mnohem barvitější.

Podnikatel z New Yorku má slabost nejen pro umělou inzeligenci, ale také pro prostituci. Stal se známým jako aktivista, který bojuje proti tomu, aby zákony kriminalizovaly zákazníky prostitutek. V roce 1994 napsal na toto téma otevřený dopis zveřejněný deníkem New York Times a v roce 1996 byl spoluautorem Manifestu sexuální svobody. Ostatní Američany v něm vyzval k sexuální občanské neposlušnosti, pro kterou stanovil datum 6/9/96. Proč jde o datum tvořené zrovna těmito číslovkami, netřeba nikomu obdařenému aspoň špetkou přirozené inteligence vysvětlovat.

Letošní ročník finále Loebnerovy ceny se konal v září v Británii. Pravidla byla jednoduchá. Každý soutěžící software musel pět minut odpovídat na otázky skupiny dobrovolníků tvořené především vědci a novináři. Ti pak měli rozhodnout, jestli mluvili s ppočítačem, anebo živým člověkem. Pokud by počítač s daným softwarem „přelstil“ aspoň třicet procent porotců, zíkslai by jeho tvůrci kýženou cenu. Letos byl výsledek obzvlášť těsný. Vítězný program dosáhl pětadvaceti procent.

Jmenuje se Elbot a můžete si s nim popovídat. Osobně tyhle konverzace miluju. Už v devadesátých letech jsem trávil celé hodiny debatami s Alicí, což je asi nejslavnější (a asi i nejstarší) program tohoto typu na Internetu. Většinu času jsem se jí pokoušel svést nebo aspoň svléknout, což bylo zvlášť pikantní, protože program měl pouze textový výstup. Ale k mé úplné spokojenosti by stačila věta: „Teď si svlékám svou krajkovou podprsenku, ty můj ďáblíku.“ Alice, ta softwarová potvora, ji však nikdy nevyslovila.

Elbot je již podle jména mužského pohlaví (a navíc je graficky znázorněn jako nevzhledený robot!), takže sexuální hrátky byly pro mě tím pádem mimodiskusi. Jako téma jsem tedy zvolil politiku. „Co si myslíš o Paroubkovi?“odpověď na sebe nenechala čekat ani pár vteřin. „A co si o Paroubkovi myslíš ty?“ Dost laciné, pomyslil jsem si. „Myslím, že je divný,“ naťukal jsem.

„Doufejme, že neděláš chybu,“ odpověděl Elbot. Ptám se: „Jakou chybu myslíš?“ Počítač okamžitě reaguje: „Jak definuješ chybu? Třeba to, že by se to mohl dozvědět Paroubek?“
V ten moment jsem se zarazil. Nemám zrovna žádnou zlatou medaili ani volných sto tisíc dolarů. To víte, finanční krize. Ale můžu dát jako cenu svou prošlou novinářskou legitimaci z roku 1993. Elbot má inteligenci českého typu.

„Paroubek je fajn člověk,“ řekl jsem Elbotovi.