V prach jsi a v prach se obrátíš. I na webu

Lidé trpí nejrůznějšími fóbiemi. Slyšel jsem vyprávět o muži, který každý večer usíná s obavou, že se už ráno neprobudí. To není nic zas tak nezvyklého, konec konců většina mužů po čtyřicítce jsou hypochondři. Ale tenhle vždy před spaním pečlivě maže esemesky ze svého telefonu. Děsí ho představa, že kdyby umřel, mohli by je číst cizí lidé.

Jenže esemesky v telefonu jsou jen malý vrcholek ledovce. Mám na mysli celé to digitální haraburdí počínaje přeplněnými mailovými schránkami a konče profily na sociálních sítích. Některé služby pro své fungování ani nepotřebují, aby jejich uživatelé byli naživu. Běží dál i po smrti.

Četl jsem o ženě, která dostávala zamilované maily od svého manžela ještě tři měsíce poté, co tragicky zemřel. Všechny byly dojemně romantické a velmi osobní. Nakonec zjistila, že šlo o placenou službu, kterou jistý server nabízí zaměstnaným mužům či ženám, kteří chtějí potěšit své partnery. Zamilované maily byly ve skutečnosti generované počítačem. Té ženě přestaly chodit, až když vypršelo předplatné.

Před lety jsem zarchytil novinovou zprávu o blogu, který se stal svědkem vraždy na newyorském Manhattanu. Poslední věta byla, že někdo zvoní u dveří a že to bude asi člověk, kterého autor očekával. Ten zápisek se stal svého druhu legendou. Četla ho spousta lidí. A policie díky němu nakonec dopadla i pachatele. Ovšem takových blogů, jejichž autoři zemřeli, stále přibývá. Jistý kanadský novinář poslední zápisky sbírá a chce z nich sestavit knihu.

Měl by si pospíšit. V Americe prý už vznikla firma, u které si lze objednat posmrtný úklid. Vymazání mailů, zrušení blogu a odstranění dalších virtuálních duchů stojí necelých sto dolarů. Celkem malá suma, za jeden lidský život. Byť digitální.

(Psáno jako pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme).