Konec dobré značky jménem Amerika

Mám rád Ameriku. Nabídla světu systém, který zhodnocuje dvě velmi cenné kvality: svobodu a odvahu. Navíc Amerika ukázala, že tento systém funguje. Dosáhla díky němu prosperity, vlivu a celosvětové dominance. Hrozné dvacáté století skončilo happy-endem díky Americe. Porazila komunismus a svými technologiemi, které otevřela světu, odstartovala informační revoluci. Nebýt těchto dvou událostí, žili bychom úplně jiné životy.

Proto se mnozí dnes tak nevěřícně ptají: Co se to vlastně s Amerikou v posledních několika letech a vlastně i týdnech stalo? Je to až krutě prosté. Dobrá značka jménem Amerika zbankrotovala. Aspoň ta verze Ameriky, která sama sebe exportovala do světa jako univerzální recept na úspěch. Pokus Bushovy administrativy vyvézt ji nejen po dobrém, ale také vojenskou silou selhal. Způsobil politické škody. A likvidaci dobré značky teď korunuje finanční krach netušených globálních rozměrů.

Většina z nás ucítí jeho vliv v peněžence. Snad jen dočasně. Ovšem škody na dobré značce zůstanou permanentní. Osobně to beru úkorně a s pocitem nespravedlnosti. Bral jsem rozum v osmdesátých letech, kdy dal Ronald Reagan Americe etos kapitalismu bez přívlastků. Zrodila se ideologie založená na uctívání svobody, volného trhu a malého státu. Ze země za železnou oponou bylo jednoduché se do ní zamilovat.

Pamatuju se na promítání filmu Wall Street, který českoslovesnká distribuce v roce 1987 povolila, protože ho režisér Oliver Stone natočil jako kritiku právě tohoto druhu kapitalismu. Bankéř Gordon Gekko v něm říká slavnou větu „greed is good“ neboli „chamtivost je dobrá“. Film má naivní zápletku, ve které dobro zvítězí nad sobectvím. Reaganova ideologie byla založena naopak na tom, že individuální sobectví vede k obecnímu dobru.

Vývoj ekonomiky tuto tezi potvrdil. Reagonovy daňové škrty a omezení role státu i odborů vedly k bezprecendentnímu ekonomickému růstu. Na druhé straně oceánu to potvrdily také obdobné kroky britské premiérky Thatcherové. Vznikl systém, který oceňuje schopné a likviduje vše neúspěšné. Zdálo se, že tenhle model má až „darwinistickou“ hloubku a univerzální platnost.

Navíc měl ty nejpříznivější podmínky. Iluze socialistického supersilného státu definitivně skončila pádem železné opony a rozpadem Sovětského Svazu. Globalizace odstranila hranice i v ekonomickém smyslu. Technologie jako Internet či mobilní telefony učinily svět malým a dostupným. Na devadesátá léta dvacátého století budeme díky tomu všemu vzpomínat jako na období velkých změn, prosperity, ale také naivní bezstarostnosti.

Prožili jsme si ji i v Česku. Média dnes někdy popisují tato léta s důrazem na divoké privatizace, tunelování a příběhy podivných zbohatnutí. Ano, to se jistě dělo, ale z mého pohledu jsou to okrajové jevy. Patřím ke generaci, která v té době začinala svůj profesní život. Měli jsme pro to ty nejlepší podmínky. Mám mnoho mimořádně úspěšných vrstevníků. Dosáhli úspěchu, protože měli potřebné schopnosti a tvrdě pracovali. Až teď zpětně vidíme, jak ohromné měli štěstí, že to bylo v systému, který obojí uměl ocenit. A navíc zajistil, aby z toho benefitovala celá společnost. Bylo snadné a vlastně logické přijmout ideologii „greed is good“.

Jenže to začalo drhnout. Reaganova finanční deregulace fungovala v tom smyslu, že rozproudila ekonomiku a zajistila ohromné investice do inovací i vývoje. Ale zároveň se ukázalo, že schopnost zejména finančního trhu regulovat sám sebe je omezená. Varováním byly pády asijských kapitálových trhů koncem devadesátých let a v jistém smyslu i prasknutí „internetové bubliny“ po roce 2001. Ale to vše byly jen předzvěsti skutečných problémů, které prožíváme teď.

A pak je tu ta chamtivost. Nepochybně je motorem mnoha úspěšných kariér, které na fungujícím trhu vytvářejí možnosti a příležitosti i pro ostatní. V tomto smyslu může z chamtivosti benefitovat celá společnost. To ovšem předpokládáme, že meze chamtivosti reguluje trh a že s úspěchem lidé přijímají také odpovědnost. Čím větší úspěch, tím více odpovědnosti. Ale to se ukazuje jako naivní.

Dnešní finanční krize je vedle svých makroekonomických kořenů také důsledkem chamtivosti, která se vymkla z kloubů a přestala být dobrá. Platí to nejen pro šéfy finančních institucí, ale i běžných firem, které se na dnešní krizi nijak nepodílely. Ty jejich manažeři často „unesli“ skutečným vlastníkům, tedy akcionářům. Například odle časopisu Forbes činil v roce 1982 průměrný plat šéfa střední čí velké americké firmy zhruba 42-násobek nejméně placeného zaměstnance. V roce 2007 už manažeři vydělávali v průměru 411krát víc.

K čemu to v dnešním finančním chaosu a krizi vede, je jasné. Inciativu převzali politici, kteří správně rozhodli, že věci je třeba dát do pořádku s pomocí veřejných peněz. To jsou ovšem peníze běžných lidí, a pro ty to znamená, že chamtivost úspěšných definitivně přestala být dobrá. Budou chtít vidět padající hlavy a přijetí opatření, která chamtivost budou napříště potírat. Úspory i důvěru dnes zachraňují razantní opaření státu.

To je samozřejmě správně. Ale je to také konec ideologie založené na víře v malý stát, mocný trh a prospěšnost úspěšných. A to je nepříjemné, protože to byla ideologie v principu dobrá, která v dobrých letech přinesla ohromující výsledky. Nejsme svědky konce kapitalismu ani Ameriky. Obojí se promění, aby mohlo přežít a možná se objevit v ještě životaschopnější formě. Ale pro mě osobně a jistě i část mé generace to znamená, že se tak trochu zhroutil svět.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN).