Klaus, poslední žijící dinosaurus devadesátých let

Prožívali jsme v devadesátých letech nejlepší, anebo nejhorší roky svého života? Hloupá otázka, řekne si asi většina z nás. Byly to roky jako každé jiné. Až s odstupem času bude jasné, že to byla jedna z nejdramatičtějších a nejzajímavějších dekád moderních českých dějin.

Z mnoha důvodů se na sklonku roku 2007 ohlížíme za devadesátými lety intenzivněji než dříve. Premiéru měly hned dva dokumenty mapující události z konce devadesátých let, které však jejich vnímání a „pocit“ výrazně ovlivnily: dokument o opoziční smlouvě mezi pravicovou ODS a socialistickou ČSSD („Vládneme, nerušit“) a snaha o rekonstrukci pádu vlády Václava Klause v roce 1997, který způsobil pokus o vnitrostranický puč v ODS („Papírový atentát“).

Ale pak je tu ještě jeden, téměř delikátní důvod, proč se za devadesátými léty ohlížet. Je to blížící se volba prezidenta, lépe řečeno pokus Václava Klause obhájit své prezidentství pro dalších pět let. První Klausovo zvolení bylo do značné míry shodou okolností, výsledkem podivné politické situace a pak také fackou, kterou sama sobě dala mocí unavená ČSSD. Druhá „pohavlovská“ prezidentská volba zdá se být významnější a mnohem víc vypovídající.

Klausova snaha o znvuzvolení je do značné míry refrendem právě o devadesátých letech. Aby to bylo referendum důsledné a dokonalé, musel by proti němu nastoupit bývalý prezident Václav Havel. Pak by proti sobě stály dva odlišné pohledy na svět, dvě různé vize budoucnosti a také dvě rozdílné interpretace devadesátých let v české politice.

Havlovu roli však do značné míry bude suplovat ekonom Jan Švejnar. Je symptomatické, že jeho první ostrý střet s Klausem se týkal právě devadesátých let. Týkal se Švejnarova tvrzení, že byl „jedním z hlavních architektů české ekonomické reformy“, což Klaus zpochybnil a prohlásil, že se Švejnar na trasnformaci „ani milimetrem nepodílel“. Na to Švejnar odpověděl zhruba v tom smyslu, že byl autorem ideových konceptů, nikoliv „výkonným inženýrem“. Zároveň Klause obvinil ze zpackané kupónové privatizace a umožnění tunelování, což je mimochodem termín, kterým čeština obohatila světový ekonomický žargon.

Legrační spor ukazuje zajímavou věc: devadesátá léta mají dostatečný sex-appeal jako koncept a zlomový moment. Ale jakmile se začneme bavit o konkrétních událostech a činech, nechce se k nim nikdo hlásit.

Byla to nejen doba vzniku samostatné České republiky, ale především ekonomické transformace a vzniku skutečné politiky. To nebylo úplně jednoduché a hlavně ne samozřejmé. Slovo „strana“ bylo těsně po pádu komunistického režimu bráno pejorativně, ostatně jeden z prvních sloganů Občanského fóra byl: „Strany jsou pro straníky, Občanské hnutí je pro všechny“.

Byl to Václav Klaus a lidé kolem něj, kteří zvítězili v mocenském boji uvnitř Občanského fóra a své křídlo pak přetransformovali v ODS, první silnou „skutečnou“ politickou stranu. Ale i pak dlouho trvalo, než se demokratická část politického spektra začala nějak formovat a utvářet. Poslední československé volby v roce 1992 byly spíše ještě demonstrací prodemokratického smýšlení společnosti než skutečnými volbami.

Dekadentní pocit z české politiky zapříčinil do značné míry fakt, že střet ideí byl dlouho skrytý. Otevřeně se ukázal právě až důsledkem tzv. sarajevsjkého atentátu, kdy se část ODS podporovaná prospěchýřským pragmatikem Josefem Luxem, tehdejším šéfem lidovců, pokusila svrhnout Václava Klause. To se nepovedlo, výsledkem byl však pád vlády, nástup dočasné úřednické vlády Josefa Tošovského a předčasné volby v roce 1998.

Ještě v roce 1997 vystupuje poprvé otevřeně proti Klausovi prezident Václav Havel v projevu v Rudolfinu. Do protikladu staví takzvanou občanskou společnost a dravý kapitalismus. Ve skutečnosti však pouze opatrně formuluje pravo-levý střet politiky. Skutečný ideový rozpor tak v devadesátých letech ztělesňují jména Klaus a Havel, a nikoliv Klaus a Zeman, jak se to v druhé polovině devadesátých let mediálně může zdát.

Opoziční vládnutí Zemana a Klause v letech 1998 až 2002 jakoby devadesátá léta „orazítkovala“ puncem marnosti a neúspěchu. Je to nespravedlivé, protože táž devadesátá léta jsou zároveň začátkem moderních demokratických dějin. Co se stalo v jejich první polovině je neskonale důležitější než to, co devadesátá léta završilo.

Není náhoda, že téma devadesátých let otevřel Václav Klaus ve velkém rozhovoru pro nejčtenější seriózní list MF Dnes. Je to rozhovor, který počátkem prosince odstartoval Klausovu prezidnetskou „mikrokampaň“, kdy bude obcházet a přesvědčovat poslanecké i senátorské kluby všech stran.

Klaus v rozhovoru říká: „Já jsem ta jediná osoba, která je k celým devadesátým letům loajální. (…) Strašně mě štve, že téměř nikdo nevyjadřuje loajalitu k těm létům, a tím ani k sobě samému. To je trapné a ostudné.“ Nechme stranou, že loajalitou k devadesátým létům myslí Klaus loajalitu k jeho vlastní interpretaci této dekády, tedy k vlastně k němu samotnému.

Ale prezident pojmenovává důležitou věc: dnešní poitická elita se od devadesátých let odstřihla a předstírá, jakoby neexistovaly. Elita bývalá se k nim buď nevyjadřuje, anebo je hodnotí negativně. Kluas je vskutku posledním „žijícím dinosaurem“ devadesátých let.

Je logické a pro společnost svým způsobem zdravé, že devadesátá léta budou jedním z důležitých momentů prezidentské volby. Byť je to volba nepřímá a nebudeme o ni rozhodovat svými hlasy. Ale nepochybně nás přinutí se znovu zamyslet, jestli to byly nejlepší, anebo nejhorší roky našich životů. A protože poslanci a senátoři chtě nechtě reprezentují i naše pocity a naše názory, výsledek jejich volby nám napoví.

(psáno pro Czech Business Weekly)