Poučení z kauzy Mlynář

Osvobození Vladimíra Mlynáře a jeho bývalých „kompliců“ z ministerstva informatiky bylo médii reflektováno ze dvou úhlu pohledu. Za prvé: jako dobrá zpráva, protože tolik kritizovaná česká justice projevila zdravý rozum a dobrý úsudek. Bere se jako nepochybné (a není důvod tomu nevěřit), že se bývalý ministr žádného trestného činu nedopustil, ale pouze udělal administrativní chybu. Ta navíc nevedla k žádné škodě.

Druhý úhel pohled už tuto dobrou zprávu poněkud relativizuje. Mnozí se ptají, jak by kauza dopadla, kdyby Mlynář nebyl mediálně známý člověk, neměl vlivné přátele mezi současnými politiky i novináři a nezastupoval ho obávaný advokát Tomáš Sokol. Jinak řečeno, kolik takových „Mlynářů“ českou justicí prošlo, ale my se o nich nikdy nedozvěděli.

Je to těžká věc. Spravedlnost je subjektivní kategorií a soudci i soudkyně jsou jenom lidé. Jsou mezi nimi chytří i hloupí, zkušení i nezkušení a pracovití i líní. Ale i ti nejlepší čas od času dělají chyby, stejně jako my všichni ostatní. Proto by měl existovat mechanismus, jak tyto chyby rozpoznat, vyhodnotit a v konkrétních případech – pokud se opakují nebo vyskytují příliš často – z nich vyvodit závěry. Takový mechanismus dnes bohužel česká justice nemá.

Není v tom sama. Do určité míry je v podobné situaci jako média. Zkušenost komunistického totalitního státu vedla k tomu, že se nezávislost justice stala – podobně jako v žurnalistice svoboda slova – absolutní hodnotou. Tak moc se bojíme jejího zpochybnění, že přehlížíme nebo bagatelizujeme chyby, kterých se soudci či státní zástupci dopouštějí. Jenže svoboda a nezávislost bez odpovědnosti přestávají být relevantními hodnotami.

V poslední době jsme v justici svědky příliš mnoha kauz, které tohle odkrývají. Máte tu případ Čunek, kdy vedle sebe leží dvě zcela protikladná rozhodnutí státních zástupců. Máme případ Šrejber, který státní žalobci po devíti letech definitivně zastavili. Po mnoha rozporuplných soudních verdiktech a také po více než čtyřech měsících, které bývalý tenista strávil ve vězení. Máme také případ Uzunoglu, jehož aktér byl rovněž osvobozen, ale strávil ve vězení několik let.

Nikdo nechce žádné hony na čarodějnice. V médiích teď hodně padá jméno soudkyně Slepičkové, exministr Mlynář o setkání s ní dokonce mluví jako o „živelné pohromě“. Člověku je mladé, třiařicetileté soudkyně téměř líto. Ale na druhou stranu bychom měli slyšet od někoho jiného než od novinářů, jakou chybu udělala, proč se tak stalo a jaké to bude mít důsledky. To samé se ovšem týká i protikladných rozhodnutí státních zástupců v kauze Čunek či soudních verdiktů ve sporných kauzách.

Když v matematice dva lidé řeší úlohu a dospějí ke dvěma rozdílným výsledkům, je zřejmé, že jeden udělal chybu. Když se tak stane v justici, slyšíme o „rozdílném právním názoru“. Ale tohle právo na názor musí mít meze. Každý chápe, že motivy lidského jednání a jejich právní kvalifikace nejsou exaktní disciplínou. Ale když máme tak odlišné verdikty, jaké předložili soudkyně Slepičková a soudce Zelenka, tak je jasné, že něco není v pořádku. Pokud to justice přejde mlčením, povede to k ještě většímu právnímu nihilismu.

Když letos na jaře ministr spravedlnosti předložil novelu zákona o soudech a soudcích, která má trochu zpřísnit možnosti, jak postihovat chybující či špatně pracující soudce, vyvolalo to v justici velmi hlasitou, až hysterickou reakci. Nejvíc soudcům vadilo, že by v takzvaných kárných komisích mohli práci soudců posuzovat i jiní právníci než samotní soudci. Tvrdě se proti ministrovi ohradil například i šéf Soudcovské unie. Je zajímavé, že teď jsme od soudcovského stavu nic neslyšeli.

Shodou okolností byl minulý týden zbaven taláru jeden americký soudce ve městě Niagara Falls. Důvodem byla bizarní událost z března 2005, kdy dostal záchvat vzteku poté, co někomu v soudní síni zazvonil mobilní telefon. Požadoval, aby se jeho majitel přiznal, a když se tak nestalo, nechal všech 46 přítomných zavřít do vězení. Některým se podařilo dostat na svobodu na kauci, jiní strávili několik hodin ve vězeňských celách.

Tahle justiční kuriozita hezky ukazuje, že soudcem se může stát i člověk, který se ukáže být úplným šílencem. A to v demokratické zemi s mnohasetletou tradicí nezávislého a respektovaného soudnictví. Konec konců se i v Americe staly mnohem vážnější omyly i chyby. Některé měly doslova tragický rozměr a jejich výsledkem byly zničené lidské životy. Důležité je se z nich poučit a nastavit pravidla tak, aby se nemohly opakovat. Nezávislost není totéž co nedotknutelnost.