Bezobsažné blábolení? To by mu šlo

Zelení určitě mohli na post ministra školství kandiovat nějakého vzdělaného a všeobecně respektovaného člověka. Povedlo se jim to v případě ministerstva zahraničí, kam přes odpor mnohých dosadili Karla Schwarzenberga, a ten je bez ironie ozdobou Topolánkovy vlády. Není možná nejpilnějším a určitě ne nejlépe se vyjadřujícím úředníkem, ale vnáší do české politiky ty poněkud staromódní hodnoty jako noblesu, slušnost a nadhled.

Když říkáme „Zelení“, myslíme tím „Martin Bursík“. Jenže právě tato zkratka je hlavním důvodem, proč se nakonec ministrem stane Ondřej Liška. Stranu zelených přestalo bavit být „realizačním týmem“ svého předsedy, a tak jestli má mít tahle strana (a zároveň s ní i vládní koalice) nějakou budoucnost, pak musí být ministrem někdo zevnitř. Byť nebude „dobrým“ a už vůbec ne „nejlepším“ kandidátem na tuto funkci. Bude pouze „nejlepším možným“, a to je někdy hodně málo.

Třicetiletého Lišky se dotýká, pokud je srovnáván s mladými kariérními politiky typu Stanislava Grosse. V jednom rozhovoru dokonce prohlásil, že není „nějaký stranický kádr, který si v šestnácti letech uvázal kravatu“. Ano, je pravda, že má mnohem pestřejší životopis. Hodně studoval i cestoval, působil v místní politice i v evropském parlamentu. Některá média to interpretují tak, že je schopný a vzdělaný. Ale stejné položky v životopise lze interpretovat i tak, že nic konkrétního zatím nedokázal, že dělal všechno, a zároveň nic, a že jeho jedinou nezpochybnitelnou kvalitou je stranická legitimace.

Liškova nominace není katastrofa. Ale je to škoda, a to především samotného Ondřeje Lišky. Jeho kariéra do třicítky jsou efektivně i efektně strávené roky. Nebo jinak řečeno, velmi dobrá přípravka pro nějakou skutečnou a konkrétní práci. Jenže Liška se rozhodl rovnou pro ministerskou dráhu. Má hodně těžké, že bude muset prokazovat své schopnosti rovnou na postu, který je jedním z nejohežavějších ve vládě.

Není Liškovou chybou, že na funkci Bursíkovi kývl. Jednou z charakteristik mládí je nesoudnost a nestřídmost. Ale je chybou české politiky, že takovou nabídku vůbec dostal. Voliči Zelených by si měli povšimnout, že do parlamentu vyslali stranu, která je totálně personálně nepřipravená se podílet na vládnutí.

Budoucí ministr v rozhovorech s médii prokázal, že má přemíru sebevědomí a nedostatek znalostí. Ať byl dotázán na cokoliv, tak buď odpovědět odmítal (s tím, že se vyjádří až po svém jmenování, což je absurdní), anebo vypouštěl politicko-úřednickou mlhu plnou frází a klišé. Nikdy však reportéry a redaktory neopomněl ujistit, že se funkce nebojí a že ji zvládne. Doslova hýřil optimismem i po neúspěšném sobotním jednání se školskými odboráři, což bylo zvlášť úspěšné.

Například na velmi konkrétní dotaz redaktora Radiožurnálu týkající se financování resortu a sporů s odboráři odpověděl: „Já mám v úmyslu postupovat podobným způsobem jako u řešení jiných zásadních problémů, které se týkají české společnosti a které překračují horizont jednoho volebního období. Myslím si, nebo mám v úmyslu svolat a pracovat prostřednictvím jakéhosi kulatého stolu, který zahrne všechny relevantní partnery, a je potřeba se o tom vážně bavit, protože ta jednání ve vládě potom s takovýmto kompromisem, se snahou něco takového prosadit, samozřejmě nebudou snadná, ale já k tomu chci maximální konsensus a jsem k tomuhle otevřený.“

Přečtěte si tu dlouhou a v pravém slova smyslu bvyerpávající odpověď ještě jednou. Nerozumíte jí? Překlad z ní: „Nevím o tom zhola nic, ale budu teď chvíli plácat hlouposti, protože nic lepšího neumím. A budu doufat, že mi to projde."

Mimochodem, u moderátora i posluchačů mu ta odpověď prošla. Na úspěšné fungování v roli ministra to však bude asi málo.